Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Očividně je nachytala v nějaké hře. Přešlápla z nohy na nohu a uvolněně se posadila. Z ničeho se náhle stala Baghý, malý huňatý zakrslík, kterého naposledy viděla v zimě. Nově její tělo zdobila dlouhá elegantní křídla a ozdoba na krku, ze které se linula polární záře. "Taky tě navštívili havrani?" zeptala se jednouchá a nadzvedla obočí. Její křídla ale vypadalal o dost použitelněji než sivé. Možná s nimi ta malá koule uměla i lítat. Musí vypadat jako létající hovnivál, uchichtla se v duchu jednouchá. Baghý byla tak malá a kulatá, že představa toho, jak se její tělo vznáší, byla vskutku komická. Navíc hovniválové byli známí pro své kuličky a no... Baghý byla hnědá. Tolik ke Styxinu humoru.
"Náhoda, nemohla jsem se unavit," odpověděla popravdě sivá a prohlížela si svým jantarovým zrakem Jinkse, jak ho Baghý představila. Byl to její partner a nemohl se od ní víc lišit. Byl to dlouhán s elegantní srstí, opravdový model s jakým by i jednouchá bez potíží strávila noc. No a Baghý byla malý gremlin. Protiklady se přitahují, pomyslela si sivá a přestala vlka skenovat. "Naposled jsme spolu rybařily," broukla sivá a odebrala se k odchodu z nor, když to Jinks nadhodil. Při těch slovech jí po tlamě přeběhl šeredný úsměv. Jizva na pysku tomu moc nepomáhala. "Takže partneři jo... Jak dlouho? Co na to Nori?" nadhodila, zatímco vycházela ven.

Odrazila se ke skoku a roztáhla křídla. Vyšší rychlost už nabrat nemohla, takže nebylo proč lelkovat. Otevřela oči dokořán a vyprostila se ze svého stavu soustředěné mysli, kdy vnímala cestu pod nohama a nic jiného. Cesta teď zmizela a pod tlapami cítila jenom vítr a prázdnotu. Její tělo okamžitě začalo panikařit, ale ona se natáhla a pokusila se zachytit vítr pod svými křídly, aby ji nadzvedl. Jenže ji nenadzvedl a vlčice po dlouhé skoku, který byl prodloužený o několik metrů právě plutím křídel po jedné vzdušné rovině, znovu dopadla na zem. Nevzletěla, motory se nezaply a pochybovala, že máváním by se někam dostala. Ne, tato křídla sloužila k ploužení se větrem, využívání vzduchu jako dočasného pohonného prostředku a přenosu těla o kus dál. Cítila, jak narazila tlapkami na zem a musela rychlost ustát tím, že pokračovala v běhu, jinak by přepadla a nadbytek energie by zabořil její čumák do země. Pomalu se začala vyklusávat, zpomalovala tempo a mírnila se. Už překážky nepřeskakovala, elegantně je obloučkem obíhala a mmířila dolů ke vchodu do kopců, který zahlédla před nějakou chvílí. Vběhla do kopců a pokračovala v běhu i skrze nory, dokud ji do čumáku neudeřil nějaký pach. Ne, pachy. Borůvčí a vůně horských mrazíků, ten pach znala. Zároveň s ním se ale pojily tóny sladké vanilky, které ke kyselé borůvce zvláštním způsobem ladily. Běžela dál a snažila se po pachu a sluchu skrze jeskyně navigovat, když konečně ucítila únavu. Nohy už přestávaly samovolně běžet a postupně se zpomalily do chůze. Capkání drápů o kámen zpomalilo, až sivá přešla z běhu do chůze. Konečně se cítila unavená na těle i na duchu. Zhluboka se nadechla a vydechla, připadala si jako znovuzrozená. Život měl pravdu, udělal mě silnější. Měla bych se tedy s někým pobavit i o těch smečkách. Náhoda, že je tu zrovna Baghý. Někoho tu ale má, možná bych neměla rušit? otázka to byla hloupá a nemyslela ji vážně. Nevadilo jí chodit v nesprávný čas a rušit jiné vlky, alespoň její příchod nebyl očekáváný.
Když jejich pachy zesílily nejvíce, zastavila. Před ní stál vlk šedých barev a stál a snažil se nešlápnout na nic pod sebou, co vyluzovalo zvuky a tím prozrazovalo svou pozici. "Baghý?" zeptala se sivá šedého na umístětí malého hnědého hobita, který jí pomáhal rybařit na zmrzlém jezeře umrlce.

Běhat po kopcích obsahovalo alespon nějakou diverzitu. Když plavala v jezeře, jediným podnětem pro její zrak byl přibližující se břeh. Mokro cítila všude a smrad červené vody brzy pominul, neboť si zvykla. Taky ji tam nic v pohybu neomezovalo, mohla monotónně kopat nohama a nemusela nad ničím moc přemýšlet, ničemu se vyhýbat. Tady musela koukat na terén, který se zvedal, klesal, poskytoval překážky a nutil ji vyhýbat se věcem, které by mohly skončit úrazem. Ničeho se ale nezalekla a podle pravidla 'přelez, přeskoč, nepodlez' překonala všechno, co se jí postavilo do cesty. Velmi rychle se dostala do soustředěného stavu mysli, kdy vnímala jen svou trať a její nohy udávaly rytmus jejímu srdci, které pumpovalo okysličenou krev skrz vaskulární systém. Nějakou dobu zůstala soustředěná jen na běhání a myšlenky se jí z hlavy úplně vypařily. Zůstal tam jen zrakový vjem a šestý smysl, který ji varoval před blížícím se nebezpečím a radil jí, jak ho překonat. Nikdy dřív kopce takto divoce neprobíhala, div nedupala všem obyvatelům kopců nad hlavou ve falešném staccatu. Běhala po vrcholcích, chtěla vyběhnout na ty nejvyšší a pak je seběhnout až úplně dolů, aby se pořádně unavila, takže to i dělala. Běžela nahoru do kopce spirálovitě, pomalu stoupala od jedné vrstevnice k druhé. Nebylo potřeba spěchat nahoru, nechtěla zapojovat do běhu moc síly. Nesla se na křídlech větru. Jakmile ale dosáhla vrcholu, z kopce se spustila prímo dolů, nabíraje rychlost i máváním křídel. Když jí přišlo, že rychleji už nepoběží - vyskočila. Poletí?

// Zarostlý les

Vylezla z lesa a uviděla kopce. V hlavě s ejí zrodil nápad hodný génia. Ještě pořád nebyla dostatečně unavená. Ač její mentální stránka už toužila po odpočinku, tělo vyžadovalo víc pohybu. Víc, víc, víc! Byla jako nezastavitelný stroj, neunavitelný. Nehodlala ale už plavat nebo dělat něco, co vyžadovala sílu svalů, chtěla se pořádně protáhnout. Začala se rozklusávat ještě na úpatí. Peří měla už krásně proschlé, takže křídla přimáčkla k tělu. Hned se jí šlo i běželo lépe, když se do nich vzduch neopíral. vystartovala tedy ze své pozice a utíkala nahoru. Nebrala to přímo kolmo přes vrstevnice, nehodlala se uhnat, chtěla své tělo protáhnout dlouhým nenáročným během. Občas běžela rychle, jinde zpomalila a jinde se jenom vyklusávala. Přeskakovala terén, který se jí nelíbil a pomocí křídel se přenášela přes úseky nudné a nezajímavé. První dlouhé skoky byly kolísavé a rychle končily tvrdým dopadem na tlapky, aby brzy už zvládla svůj pohyb monitorovat a ovládat natolik, že se děl téměř přirozeně. Budu utíkat tak dlouho, dokud mi naupadnou nohy a křídla, projela jí hlavou myšlenka, jenže to by mohlo znamenat, že bude běhat celé hodiny a stále se neunaví. Stačilo se podívat jenom zpátky k jezeru. Přeplavala ho natřikrát a únavu ucítila až poté, co ji mokrá křídla začala stahovat ke dnu. Teď už byla zase suchá a křídla byla lehká, co ji tedy mohlo zastavit? Mohla zakopnout a rozbít si čumák, mohla uklouznout a nebo špatně dopadnout, narazit si kotníky. Pak by se mohla schoulit do kuličky a tiše skučet, než bolest přejde. Rozchodit to by byl další krok k uzdravení a moc dobře věděla, jak se klouby pomalu a těžce hojí. Stačilo, když jí Elisa vyhodila celé křídlo z kloubu, musela se nechal obrůst liánami a nosit křídlo u boku tak dlouho! Začala si tedy dávat pozor, kam šlape a dopadala opatrně, snažila se pružit, když dopadla.

// VVj přes Kiërb

Tuhle řeku znala, její břehy viděla už několikrát. Lovila kolem nich křepelky, kamzíka, viděla se tu se Rzí a byla sem vyhozena, když si to bez pozvání nakráčela přímo doprostřed Mechové smečky, jako kdyby se nechumelilo. Mechová smečka s Launee a Therionem. Launeein bratr je dávno mrtvý, přívěšek o tom svědčí, stejně jako otec té červené vlčice. Už ani nevím, jak se jmenuje, přemýšlela jednouchá,zatímco procházela kolem hranic smečky. Život měl pravdu, jsem pěkný lhář. Nevrátila jsem jim ty přívěšky a nic jim neřekla a aby toho nebylo málo, ani to nemám v plánu. Možná, když nás osud svede dohromady náhodou, tak je vrátím. Ale už jsem si na ně docela zvykla, pomyslela si a schválně se zaměřila na bouchání kovových přívěšků do své hrudi. Jejich provázky a drátky byly zapletené do ostatého drátu kolem jejího krku, znemožňovalo to je jednoduše sundat. Za tu dobu už se staly její součástí, takže je ani nevnímala. Byla si ale vědoma toho, že jsou to její trofeje, které vystavuje na odiv světu. A chtěla další. Ano, chtěla být ověšená jako vánoční stromeček, pokud to bude znamenat, že vyhrála každou bitku.

// kopce Tary

// Bobří ostrov

Znovu se dostala přes řeku na suchou zem. Vylodila se poblíž Asgaaru, ale necítila se ohrožena. I na ostrově byli vlci z této smečky, ale nechali ji být. Možná to bylo tím, jak rychle tam přišla a zase odešla. Nestrávila tam déle než hodinu, ač se jí to zdálo jako věčnost. Byla ale docela unavená, mentálně, z kouzlení, takže znovu zapojila nohy, aby její mysl mohla regenerovat. Napila se z rychle proudící řeky poblíž jezera a potom si to štrádovala proti proudu řeky. Můžu si udělat takové kolečko, však to ničemu nevadí, pomyslela si, zatímco svižným krokem překonávala kilometry. Křídla už nebyla tak těžká, takže je nesla u boků lehce. Nemohla je ale ještě používat, peří bylo pořád moc mokré. Proudění vzduchu by to mohlo rychleji vysušit, napadlo ji. Odtáhla křídla od těla a roztáhla je co nejvíce to šlo, aby se peří od sebe oddělilo. Nesla je vedle sebe jako roztáhnuté plachty, jako vlající vlajky jako kombajn táhnoucí za sebou lištu. Vítr proklouzával mezi zakrnělými letkami, profukoval jí skrze peříčka a vytahoval všechnu nahromaděnou vlhkosti, zatímco mířila do lesa.

// Zarostlý les přes Kiërb

Už se nemusela ani příliš přemáhat. Nemusela zavírat oči a urputně si představovat magické jezírko uvnitř sebe, ze kterého čerpá kouzla. Stačilo jí zírat na kamínek, který magií doslova šikanovala. Nedělo se ale nic, tak ho propalovala pohledem déle a déle, až začala vidět skrze kamínek a nakonec zírala do prázdna. Svou myslí se k němu ale upínala jako k jedinému stálému bodu s ostrými okraji v rozmlženém vesmíru a ztišeném světě kolem ní. Zalehlo jí v uších, zrak se rozmazal a čich se také stáhl do pozadí. Viděla jen ostré hrany kamínku, jeho blátivé stopy po neustálém válení se sem a tam, a v ústech cítila pachuť železa. Soustředěním si nejspíše rozkousla jazyk nebo tvář, avšak na tom nezáleželo, neboť v jeden nečekaný moment se její mysl uvolnila, jako kdyby přelezla nebo prorazila skrze nějakou zábranu, a kamínek se rozkutálel pryč z jejího zmenšeného zorného pole. Zamrkala, až se jí všechny smysly vrátily a podívala se na oblázek u svých nohou. Dokázala jsem to, pomyslela si, ale vítězně to neznělo. Spíše sama sebe ujišťovala v tom, že je něčeho takového schopná. S tím, kolik práce jí ale dalo pohnout obyčejným kamínečkem to ale vypadalo, že v realitě to moc k užitku nebude. Nicméně tohle byla magie, jakou u sebe dosavaď nepoznala, a to stálo za prozkoumání. Možná toho bylo více, co ještě mohla zvládnout, ale zatím pokořila jenom level jedna; pohnout pidi kamínkem.
Vydechla a ohlédla se na ostrov. Ne, necítila se tu vítaně, chtěně ani důležitě. Tohle místo opět náleželo bobrům a vlkům, kteří tady byli. Asgaarďané zde byli, ovšemže byli, přece měli les jen kousek odsud. Bylo tedy načase odejít.

// VVj

Ano, teď to bylo mnohem snazší. Vešla do kouzelné louže ve své mysli rychleji, plynuleji a také s menším ostychem. Bordel kolem ní se opět pohnul, kamínek, který ji předtím praštil do nohy ji praštil do nohy druhé, jak cestoval. Otevřela oči a uviděla ten samý kámen u druhé tlapy. Byl to ten samý šutrák? Ano, byl, vskutku! Musela to dělat ona. Její srst se naježila a peří načechralo. Byla tohle další magie, kterou jí obdarovala Gallirea nebo to byla její vrozená magie? Stiskla pevně zuby k sobě a kopla do kamínku. Hněv se přes ni převalil jako vlna a ona se cítila horká, plná energie, jenže si ji nemohla na nikom vybít. Propálila kamínek pohledem, smál se jí o pár metrů dál z bláta. Ten neživý předmět, šutr, balvan, kus bezbožné matky země, se o několik centimetrů rozkutálel zase k ní, jako kdyby se jí vysmíval, jako kdyby ji vybízel k tomu, ať do něj znovu kopne. Kopni si, říkal, zkus mě odkopnout až na druhou stranu světa, přikutálím se zase zpátky!
Sivá se nadechla, zhluboka natáhla chladivý vzduch do plic. Te´d už mokrý kožich skoro necítila. Bylo potřeba se uklidnit, překonat tuto část sebe, která jí blokovala cestu v poznání svého magického já. Jestli to už ve mě je, nic s tím neudělám. Musím se to naučit ovládat, jinak budu jako neřízená střela. A když to zvládnu, můžu to využít ve svůj prospěch. No tak ses možná narodila s vrozenou magií nebo je to nějaké kouzlo vpuštěné do tvého krevního oběhu až tady,na tom nesejde. Spíš to druhé. Klid. udělej to znovu, nabádala se. Pokrytecky si ale stála za tím, že tato kouzla jí nejsou vrozená.

// Náhorní plošina

Když už jsem mokrá, tak je jedno, jestli do vody vlezu znovu, nebo ne, s touto myšlenkou se vlčice vydala na Bobří ostrov. Kdysi její domov, místo, kde se schovávala před nebezpečím, kterému nemohla čelit. Teď mohla čelim komukoliv chtěla, ale neměla náladu na střetávačky s vlky. Chtěla čas pro sebe, své myšlenky a nehodlala se pouštět do složitých slovních přestřelek, které by mohly i nemusely končit bojem.
Vyškrábala se na východní břeh ostrova a zůstala u jednoho slepého ramena. Nepotřebovala jít do středu ostrova se podívat, co příproda s jejím původním domovem udělala. Očekávala, že jarní potopy srovnaly úkryt se zemí a vyplnily jeho vnitřek vodou, což si dokázala živě představit. Rozmočená půda a jen pár pozůstatků po tehdejším životě. Místo toho zůstala stát u břehu a přemýšlela. Život jí radil dobře, poznat své magické já bylo důležité. určitě jí to pomůže v životě lépe.Občas se kolem ní děly věci, kterým nerozuměla, ač pocházely z ní. Její hlas se přenášel skrze vodu, kamení kolem ní se chvělo, oheň ji nespaloval a mrtví tancovali, jak ona chtěla. Tomu poslednímu rozuměla jako jedinému.
Poznej své magická já, magický vnitřek, opakovala si v hlavě a zavřela oči. Cítila, že na ostrově není sama, dokonce některé pachy jí byly i povědomé, ale nezabývala se jimi. Ne teď, ne tady. Své magické nitro. Je to jako jezero, jako vody, neznámé vody magie, představila si v duchu vodu nepopsatelných barev, lesknoucí se,třpycítí a vysílající světlo. Ano, to muselo být ono. Zdálo se to reálnější a reálnější. Stoupla nohou do tohoto pomyslného magického jezírka. Větve, spadané listí, kamínky a i nebohý slimák na klacku se o několik centimetrů pohnuly, dokonce jedna z těch věcí ji praštila do nohy. Otevřela oči, ale žádný rozdíl v krajině nepoznala. Předtím se pod nohy nedívala a předpokládala, že ten kamínek ji trefil náhodou. Znovu zavřela oči a udělala to samé. Jezero, světlo...

// Ohnivé jezero

Stále mokrá mířila přes dlouhé pláně. Normálně by čas strávený zde zkrátila na větší třetinu, kdyby její křídla i nadále nebyla mokrá a těžká. Připadalo jí, že na bocích táhne dva velmi vyhublé vlky nebo dost vyžraná vlčata, která se držela zuby drápy jejích lopatek a snažila se ji stáhnout k zemi. Kdyby tam vysvitlo sluníčko, povzdechla si, ale teplým dnům byl již konec. Teď musela jenom čekat, až srst pomalu uschne. Cestou se protřepávala a čechrala si srst, aby proces uspíšila.
Mířila zpátky k domovu, ale jakmile se ocitla u řeky, zastavila. Nechtěla už jít domů, sotva z lesa vylezla ven! Navíc mezi stromu určitě pořád bude Tasa se Stínem a Rez v úkrytu, proč by se tedy obtěžovala les navštěvovat? Nebylo tady přece nebezpečí, že by jim nekdo ublížil. Oni za nic nemohli - většinou. Tasa jen někoho zabila a Rez se milovala s gallirejským vrahem, to přece nebyly smrti hodné zločiny.

// Bobří ostrov

Zvládnu ještě jedno, pomyslela si. Nebyla to ani tak otázka jako spíše konstatování. Cítila se ve své kůži, věděla, že to zvládne. Motorek jí pořád běžel jako nesmrtelné TDI fabii a ona věděla, že jakmile do vody opět skočí, poplave tam a zpátky bez zastavení a bez jediného problému. A taky to udělala. Skočila, roztáhla křídla a přenesla se o metr dál nad vodou, než se ponořila do teplé rudé kapaliny. Otevřela pod vodou oči, jen aby uviděla kroutící se šmouhy na dně. Byli to hadi, tvorové tohoto jezera mávající jí a povzbuzující tomuto atletovi? Vynořila se a nadechla. Ne, plíce objem nezvětšily, ale to se dalo předpokládat. Něčeho takového se dá docílit jenom píleným tréninkem. Tentokrát se rozhodla, že pro finální plavbu po rudém moři použije i svých křídel. Koneckonců měla končetin šest, proč se tedy zdráhat je používat všechny. Život jí radil, aby více poznala své magické já a křídla byla magická s reálnou podobou, reálnými nervovými zakončeními a reálnou silou. Už s nimi žila dlouho a pohybovala se pomocí nich krajinou o něco snáze, ale nevyužívala je naplno. Možná je škoda, že nejsou plně vzrostlá, pomyslela si. Musím vylézt někam vysoko a zkusit letět, vytvořila si v mysli cíl.
Roztáhla pod vodou křídla, peří chvíli vodě vzdorovalo, ale potom prosáklo. Byla těžká, ale udržela je. Začala jimi máchat v tempu, jenže nejdříve jí to vůbec nešlo. Až poté zjistila, že to trochu jde, ale bylo to až příliš složité a namáhavé. Natohle nejsou křídla stavěná, pomyslela si a konečně ucítila únavu. Kdyby křídla nevytáhla, nebyl by pro ni problém doplavat i zpátky, ale takhle se vyvalila na protější břeh jako sípající velryba. Křídla byla těžká jako betonové kyblíky na provázcích a ona musela několikrát jimi zamávat, aby kapky betonu/vody co nejvíce vytřepala. Na tohle její šlachovité tělo nebylo stavěno. Byla možná rychlá a obratná a dost vydržela, ale síla jí chyběla.
Rozchodím to, pomyslela si, vytřepala z kožichu poslední kapky a rozešla se na sever.

// Náhorní plošina přes Středozemku

Tak ještě jednou, přece mi ten bídák nedal všechnu vytrvalost světa, pomyslela si a pokusila se tak zlehčit situaci. Skončila znovu do vody, vítr přecijen trochu chladil a teplé jezero bylo příjemnější než stát ve větru jako nechtěná mokrá osuška. Začala znovu pádlovat, ale připadalo jí, že je to i nadále ta samá písnička. Metry utíkaly a její nohy neznaly únavy, skoro jako kdyby byla nějaký perpetum mobile přístroj, neschopen zastavit a neschopen změnit rychlost. Jedna noha, druhá noha, voda byla stále stejně hustá a oni ji ztlačovala pod sebe se stejnou lehkostí jako na začátku. Mohl mít pravdu? zavadila myšlenka přijmutí o roh její hlavy. Říkal, že nelže, že jeho slova jsou pravdivá. Nepřipadala si ale víc nabušeně, silněji než předtím. Byla pořád šlachovitou vlčicí pokrytou hustou severáckou srstí, která zabraňovala ostrým zubům v lehkém prokousnutí. Že by její svaly byly poháněné nějakou magií? Ne, to nemohlo být ono. Nerýpal do ní potom, co se o magii zmínil. Tohle by jí tedy nenabízel, kdyby to bylo magické. Nebo? Že by lhal? Ne, Život přece nelže.
Viděla, jak se zase blíží břeh. Stále byla zaražená a jaksi plně nechápala, jak je to možné, ale poté, co opět vylezla na souš a stála s jezerem za zády a dech měla jen lehce zrychlený, začínala chápat, že Životova slova nebyla planými řečmi a že opravdu musel její kondičku zlepšit zavytím. Stačilo tak málo a byla silnější. Co kdyby po něm chtěla být nejsilnějším vlkem světa, udělal by to? S tím jak snadno udělal tohle...

// Tenebrae

Rázovala si to k jezeru. Už z dálky viděla jeho rudé vody a těšila se, až bude vodě o dost blíž. Zastavila se na okraji jezera a opatrně smočila nohu do vody. Byla chladná, ale podzim ještě nebyl tak silný, aby ji krátké plavání skolilo. Nehodlala další zimu protrpět chřipkou, ale bylo zapořebí se otužovat!
Skočila do vody s roztáhlými křídly a začala plavat. Překvapilo ji, jak je voda teplá. Možná jí připadala chladná jen na začátku nějakým omylem, její polštářky mohly být upocené od neustálé chůze. Nelenila ale a aby se neutopila, začala konat aktivitou známou jako plavání. Kopala nohama pod sebou na čubičku a jela si to rovnou čarou na druhý břeh jezera. Rudá voda cákala kolem ní a jí se zdálo, jako kdyby plavala v obrovité kaluži studené krve. Možná zabila nějakého plazího giganta, který vykrvácel do tohoto kráteru a jeho krev měla navěky zůstat tekutá a připomínat jeho skon. Dokážu tě udělat silnější, tak schválně! zafuněla si vlčice, když byla asi v polovině jezera. Jezero nakonec nebylo tak malé, jak se na první pohled zdálo, musela několik dlouhých minut šlapat vodu, aby se dostala právě alespoň do poloviny. Rozsáhlé jezero, pomyslela si, ale protože nebyla unavená a nohy jí kopaly skoro samy, pokračovala dál. Otáčet se stejně už nemělo smysl. Křídla tiskla nevědomky k tělu, aby si zachovávala aerodynamický tvar a pohybovala se skrze vodu snáze. Je tohle vůbec dobrý nápad, na podzim jít plavat? Je to lepší než přemýšlet nad tím, co Život myslel... Stejně to dělám! Copak to není vůbec náročné, plavat? divila se, protože najednou se břeh začal zvedat a ona byla na druhé straně jezera. Stála na nohou a cítila se svěží, skoro jako kdyby... Jako kdyby uplavala jen pár metrů a ne celé jezero.

// Život

Vracela se zpátky. Chvíli trvalo než ze sebe smyla pocit smutku, že Života opustila. Opravdu jí s ním bylo náramně. Navíc cítila, jako kdyby v ní něco zanechal. Nějaký jemný třpyt, ke kterému se mohla obracet v časech samoty. Teď byla sama, tak ten nový pocit prozkoumávala. Byla to touha? Chtěla se vrátit do toho světa bez starostí, kde byl Život jeho květiny a most. Mohli spolu pozorovat hvězdy a rozmlouvat, povídat si a dlouhé hodiny bdít podnoční oblohou. Ale tohle chci přece dělat se Rzí, uzemnila své myšlenky sivá a pokračovala podél řeky. Nechtěla se ale vracet domů, měla svůj klid ráda, byla na něj zvyklá a byla to její součást. Místo toho se vydala na jih, tam, kde žil Newlin. K lesu se jí nechtělo, ale věděl o jezeře, které bylo rudé jako krev a mámivé jako nejsvůdnější vlk světa. Duncana jsem nechala s Tasou o samotě. To jsem zvědavá, co všechno jí vyžvaní. Všechno, určitě! Jen ať se baví, holobrádek, zazubila se sivá a pokračovala v chůzi.

// Ohnivé jezero

// Tenebrae?

Slunce se začalo škrábat zpoza obzoru, když sivá šlápla na první zrnka písku kopců Životovy domoviny. Jeden mohl jenom hádat, proč se tato magické entita usídlila v údolí právě mezi zlatem se třpytícími horami písku. Na severu se tvořila mlha a chladno, dokonce i zde bylo cítit, že podzim se přiblížil až příliš rychle. Sluneční paprsky sice teple hladily vlčici po tvářích, ale nedokázaly ji prohřát. Táhla své tělo vzhůru do kopce pěšinou, kterou už několikrát šla. Naposledy zde byla se Sigym před více než rokem, když Amorek pokřivil její srdce a nechal ji Sigyho doprovázet v zamilovaném obláčku třpytek. Ty vogo, ještě abych měla něco se Sigym, ušklíbla se sivá, když si na to matně vzpomínala. Od té doby vlka neviděla a docela se jí po něm zastesklo. Byl to milý vlk, který ji nesoudil, a hlavně nevěřil všem těm pravdám, které se o ní nesly světem. Choval se k ní tak, jako kdyby byla úplný anděl. To, co neviděl, tomu nevěřil, tak prostý byl. Možná to bylo správně, možná to hodně usnadňovalo a umožňovalo to jednomu mít vlastní pohled na věc, ale když se světem nesou řeči stále ve stejném duchu, možná na nich kapka pravdy bude. Vždyť každá povídačka, každý mýtus i každý drb měly své pravé jádro, na kterém stavěly své fantasmagorické nadsázky.
Její kroky následovaly potůček, až se před ní objevil výhled na pouštní duhu – klenutý pískovcový most spojující jednu část kopců s druhou. Pod mostem rostly všelijaké květiny všech barev duhy, kvetly celý rok a hýřily vůní i krásou. Vlčice mezi nimi kdysi ležela právě s Životem, v klidu a míru si spolu povídali o věcech minulých, budoucích i momentálních. Její první návštěva začala a skončila na mostě, kde se na něj utrhla a rozbrečela. Byl to docela kolotoč emocí, ale bílý vlk ji vždy znovu uvítal.
I teď cítila, jak vstupuje do bohovy aury, avšak změna v její náladě nebyla tak markantní jako kdysi. Byla spokojená, klidná a nic jí nechybělo, takže Životova moc toho příliš nezměnila. Přešla nonšalantně přes most přímo vlkovi v ústrety. „Styx! Rád tě vidím! Holka tys ten rok vážně nezahálela! Ale že seš ale špindíra, počkej, vyřeším to,“ přivítal ji Život bodře, ale jeho hlas zněl uspěchaně a skoro dotčeně. Chtěl snad být u všeho, co se stalo? Jako mávnutím kouzelného proutku se všechna špína a krev z její hlavy zmizela. „Zabít Alfu, spojit se se Rzí – konečně! – založit smečku… Jsi jako tryskomyš, nestíhám to sledovat!“ mluvil Život dál. Nebyl příliš spokojený s prvním bodem, to se odrazilo v káravém pohledu jeho jasných očí, ale zbytek mu přímo rozehříval srdce do zlata. Jeho oháňka se třepetala radostí ze strany na stranu a div Styx neobjal, kdyby se mu nevyhnula a nepodklouzla mu pod zvednutou nohou. „Chtěla jsem se na něco zeptat,“ prohodila, když se znovu narovnala. „Na ten drát? Dali ti ho krkavci, spolu s křídly. Copak si to nepamatuješ?“ usmál se Život, jako kdyby celá ta událost nebyla plná dušení se vlastní krví a obrovitou bolestí, když jí ze zad vyrazily malé kuřecí pahýlky. To nebylo něco, na co se dá tak snadno zapomenout. Dělal si z ní snad legraci, dobíral si ji? „Nebyla to Smrt-“ „Smrtina práce? Ne. Občas se sem nachomýtne nějaké další božstvo, teď se to děje nějak často, jeden by si řekl, že je tady něco láká,“ skočil jí vlk do řeči, což sivá moc neocenily. Sklopila pobouřeně uši, ale vyslechla si ho. Takhle veselého Života ještě neviděla. „Tak co, jak se ti daří se smečkou? Ty, Rez a Tasa, to je dobrý základ, ale chce to víc vlků, ať jste pořádná smečka! Budeš brát Stína do svých řad?“ vyptával se Život a zavedl sivou mezi květiny. Následovala ho a jemně plácla křídly o bok, jak ji zaskočil takovými otázkami. „Já žádnou smečku nechtěla, v první řadě,“ poznamenala jednouchá naprdle. „Rez ale říkala, že by to nemuselo být špatný a že si myslela, že o to se celou dobu snažíme. Já prostě jenom chci kus světa jenom pro sebe a pro ni. A pro Tasu,“ vydechla sivá a odvrátila pohled. Bylo to snad moc? Chtěla toho příliš? „Navíc ani nevím, jak taková smečka funguje. Zní to hrozně svazujícně. Nějaká postavení, povinnosti,“ podělila se s Životem o své nynější trable. Z domova znala smečku jako soubor hladových jedinců, kteří se v nouzi krmili i sami na sobě, takže o nějaké hierarchii, hranicích, lovech a dalších povinnostech nemohla být ani řeč. Byli vyvrženci, odpadlíci, hyeny přežívající na hranici života a smrti. „Možná by ses měla stavit za někým, kdo toho o smečkách ví víc, třeba ti s tím trochu pomůže,“ navrhl jí Život. „A ty mi to říct nechceš?“ zeptala se ho jednouchá jízlivě, přecijen se tak rád poslouchal! „Nikdy jsem ve smečce nebyl a ač vím vše, bylo by to pro tebe přece až moc snadné. Navíc ti to umožní se potkat se starými známými,“ zazubil se na vlčici bůžek a ulehl do květin. Očividně měl na mysli někoho konkrétního. Kdo byl ve smečce a přitom to byl její přítel? Meinere, Baghý, Sigy? Životova srst byla plná listí a podzimních plodů, takže se jeho zjev s květy docela bil. Jednouchá ale nad tím moc času přemýšlením nestrávila a zalehla k němu. „Ani nevím, co víc bych od tebe měla chtít,“ pronesla po chvíli ticha, kdy Života sledovala a jemně do něj drcala tlapou a křídly, zatímco si to nechával líbit. Nestávalo se moc často, že by degradovala do svých dětských let, ale ve správné společnosti a v bezpečí to pro ni bylo skoro automatické. „Můžeš chtít umět svou vrozenou magii lépe než doteď,“ navrhl Život lehce. „Já se s žádnou magií nenarodila, jsem čistá jako lilie,“ odfrkla a protože věděl, že jí to nerozmluví, dál nenaléhal. Nedokázal si ale odpustit jednu poznámku, která měla jednouché vnést brouka do hlavy. „Je v tobě magie víc, než myslíš, možná bys měla zkusit své magické nitro víc poznat, ač ti to není úplně po srsti,“ navrhl a dlouhý ocas přehodil přes Styx, která zpod něj vykoukla s výrazem ‚tak fajn, dědo‘.
„Když nechceš kouzla, tak možná svaly?“ nabídl ještě. „Jo, jako kdybys zvládl udělal z vlka zavytím korbu,“ ušklíbla se jednouchá a převalila se na záda pod Životovým ocasem. Byl jako nejhebčí peřina na světě. „Zvládl,“ pronesl Život vážně a sivá na chvíli zvedla hlavu a změřila si ho pohledem. Byl v tom tichý souhlas.
„Krom toho, žes mě zase nepozdravila – asi už je to zvyk, což? – jsi mi taky pěkně kecala, když jsi chtěla ty přívěšky vrátit. V Mechovém lesíku jsi byla a ani tě nenapadlo jim to tam třeba nechat. Ale rozumím, měla jsi hlavu plnou jiných věcí,“ povzdechl si, když se vlčice už nadechovala k protestu. „Nechce se mi odsud odcházet,“ řekla sivá zničehonic. Většinou to bylo právě naopak. Její mysl ji vždy táhla pryč, ač se magie tohoto místa snažila o opak. Vždy měla dost dobrý důvod odejít, ale teď? Rez byla v bezpečí, Tasa se o sebe dokázala postarat víc než dobře a o co víc by se tedy měla strachovat. Mohla tady klidně zůstat a už se nevracet. Rzi by bylo ale smutno, konečně byly spolu, nerušeny ničím a měly všechen čas světa, aby spolu mohly trávit čas. „Nemusíš odcházet, tvá společnost je tu vítána!“ usmál se Život, ale jeho úsměv byl sladký jako bonbon bez jediné hrozby zubního kazu. Ne, teď, když už byla spokojená, chtěla svůj spokojený život i žít. Pomalu se zvedla zpod Životova ocasu a povzdechla si. „Třeba ještě přijdu, třeba jenom na kus řeči,“ vymlouvala se. „Určitě, rád tě zase uvidím,“ usmál se na ni Život a vyprovodil ji k mostu. Sivá ho pomalu přešla a ohlédla se, ale Život se vypařil. Na zemi po něm zbylo jen pár bukvic a zlatých lístků, snad nějaké znamení. Otočila hlavu zase ven a pomalu se rozešla pryč.

// Tenebrae

// O B J E D N Á V K A
Hvězdičky do vrozených vlastností
ID - V01/síla/2 hvězdičky
ID - V01/rychlost/2 hvězdičky
ID - V01/vytrvalost/5 hvězdiček
-> 9 hvězdiček x 50 květin = 450 květin

Darování hvězdiček do vlastností
ID - V03/Aki/rychlost/5 hvězdiček
ID - V03/Baghý/rychlost/9 hvězdiček
ID - V03/Jerry/vytrvalost/7 hvězdiček
-> 21 hvězdiček x 10 květin = 210 květin

Převody prostředků na jiné vlky
Převést Jinksovi za 94 mušlí (-20 %) 75 mušlí
Převést Belialovi za 388 oblázků a 31 křišťálů (-20 %) 310 oblázků a 31 křišťálů
poplatek 100 květin za převod křišťálů

Celková suma: 760 květin, 388 oblázků, 31 křišťálů a 94 mušlí a Jinks dostane 75 mušlí, Belial dostane 310 oblázků a 31 křišťálů