Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Když genetickou barvírnu mají oba rodiče, může vlce dědit více různých barev, když je rodiče mají? A procento přenesení se tím nemění nebo se naopak zdvojnásobí?

// Loterie 1/5

Těžko by se u mne chlapci dohledali pochopení, přecijen jsem byla novopečenou matkou, které chtěli uzmout mláďata. Mrtvá ale má. Živé vlče, Callypso, tiše naříkala v pozadí, dokud se kolem mne neobjevila aura hrůzy, která otřásla každým živým tvorem kolem.
Erlendpřede mnou hbitě uskočil, až by se jeden podivil nad rychlostí takového velkého a zavalitého vlka, ale možná to dělal jeho čistý, upravený, vyšlechtěný severský kožich. Mohla jsem jít lízat podlahu se svým ušmudlaným, vypelichaným kožichem seveřana. Protože on byl car a já jen mužik.
Na takové myšlenky ale nebyl čas. Adiram se ke mně pomalu přiblížil a klidně na mě promluvil. Slyšela jsem ho, ale očima jsem i nadále probodávala Erlenda. Nevěřila jsem mu ani nos mezi očima. "Ne," řekla jsem tvrdě a konečně z Erlenda spustila zrak. Mohlo se mu ulevit, protože podobně jsem se dívala na kořist jako teď na něj. Zlaté oči jsem teď zapíchla do Adirama, do druhého páru modrých očí. "Nepostará. Jsou mrtvá. A jsou moje," hlas mi vynechal, ale zase jsem se vzpamatovala. Byla jsem si vědoma toho, že jim nemůžu vrátit život. "Já, já se o ně postarám," řekla jsem a stiskla zuby, až to zaklapalo. Mrtvolky byly v kožešině společně se vším bordelem a já stála nad nimi, takže jsem se jenom sklonila k nim, udělala z nich pytel a vzala to do tlamy.
Na krátký moment jsem otočila zrak ke Callypso. Byla živá a tiše čekala. Už nenaříkala, ale věděla jsem, že jen co to půjde, Adiram k ní půjde a pomůže jí. A já... Já se vydala do lesa. Co jiného taky? Sice jsem po porodu nebyla úplně fit, kdo by byl, ale nikdy jsme nebyla slabá a uplakaná holka, zvládala jsem toho dost. Tohle bylo zkrátka jenom něco, co jsem musela opět zvládnout. Sama.
Protože jsem pochybovala, že u toho někdo chce být a ačkoliv mě Adiram miloval - oh, jak mne to hřálo a ničilo zároveň! - nemyslela jsem si, že za mnou půjde.

// Borůvkový les asi, bo kalamita

// Loterie 2/5

Cítila jsem, jak se vlče u mého břicha hýbe. Přestalo kňučet, ale to jsem tolik neregistrovala a vlastně jsem to ani moc nevnímala. Cítila jsem ale, když semi přisálo na břicho a začalo sát. Nebylo to příjemné, připadala jsem si jako fruko. Zmáčknout a vycucnout.
Pohled jsem ale měla zaměřený na hromádku neštěstí, která ležela vedle mne. Cítila jsem jejich tělíčka, vnímala jsem jejich existenci víc než kdokoliv jiný. Byly to další dvě holky a jeden kluk a všichni tři umřeli, protože neměli nárok na život. Jedno z nich bylo uškrcené.
Erlend přišel blíž a vypadalo to, že chcevzít kožešinu. "Nech je!" křikla jsem na něj a prudce vstala, což se setkalo s protestným kníkáním od živého vlčete. Ohnala jsem se po Erlendovi zuby a stoupla si nad kožešinu. Nevěděla jsem, že jsem těhotná a narození mrtvých vlčat by mi tedy nemělo tak vadit. Odstřihla bych je od sebe a dělala, že je to prostě jen nehoda nebo tak něco, neřešila bych to. To by ale nesmělo být té proklaté magie. Kvůli ní jsem byla s mrtvými vlčaty tak propojená, že jsem nedokázala přijmout byť jen myšlenku, že by je někdo šel 'uklidit'. Šla ze mě hrůza, ale ne jen ta přirozená. Vlče za mnou přetalo kníkat.

// Loterie 1/5

Ubíhaly minuty a já se více a více ubírala do temnoty dalšího spánku. Upřímně to pro mě bylo příjemnější než být konfrontovaná realitou venku za očními víčky. Slyšela jsem šuchot a vůni čerstvého masa. Neměla jsem chuť a představa, že bych si maso dala do tlamy mne znehcucovala tak, že jsem cítila jak se mi z toho stahuje žaludek. "Mhhhm," zabručela jsem a tlapkou odsunula maso od sebe, aby mi nesmrdělo pod nosem. Pak jsem se zase schovala pod kožešinu.
Erlenda jsem ani nezaznamenala, snažila jsem se vyblokovat svět kolem sebe a předstírat, že je to zlý sen,protože tohle byl zlý sen. Takový semi už kdysi zdál, ale tehdy mi vlčata zabili. Teď jsem je zabila sama. Byla jsem plynová komora místo příjemně teplé trouby.
Další spánek mi ale nebyl dopřán, Adiram naléhal. "Chci spát," zabručela jsem zpod kožešiny. Ale hlas jsem už neměla tak nakřáplý, neboť jsem se už probudila naplno. S hlasitým povzdechem jsem se začala zvedat z ušpiněných kožešin. Kůže, kterou jsem používala jako přikrývku ze mne sklouzla a namalý moment světu odkryla pohled na neštěstí, které tam leželo. Rychle jsem mrtvolky přikryla, protože jsemnechtěla, aby se na ně někdo díval.
S ušpiněným zadkem jsem došla k vodě, kterou Adiram vyčaroval a napila se. Vylízala jsem kámen do sucha. Adiramova slova mne donutila se pohnout zpod kožešin, ale jejich význam ke mně docházel postupně. Malá potřebuje najíst, zlatýma očima svítícíma ve tmě jsem přejela po Adiramovi a zakotvila svůj orlí zrak na malém uzlíčku šedohnědých chlupů. Naštěstí jsem byla hned po porodu aspoň trochu po smyslech a malou olízala, ale ne zrovna moc dobře. Adiram se zbytky pokusil taky smýt, dle rozčepýřeného vzhledu mrněte. Potřebuje matku, na vteřinu jsem zauvažovala, kde bychom takovou mohli najít, než mi došlo, že její mlékárna je přímo tady.
Na odpověď Adiramčekal už dlouho a vlastně se jí ani nikdy nedočkal. Loupla jsempohledem po Erlendovi, který stál ve vchodě a nevěděl,jestli může dovnitř nebo ne. Bylo mi to docela jedno, takže jsem apaticky sklopila zrak a došla k Adiramovi a vzala malé mrně do zubů. Kdybych chtěla, mohla bych ho spolknout, tak malé bylo. Odšourala jsem se s ním zpátky dozadu do jeskyně a lehla si na čistou kožešinu hned vedle hromádky, kde se vše událo. Položila jsem malou ke svému břichu a nechala ji, ať najde struk. Neřekla jsem nic nikomu, jen jsem položila hlavu na zem a dívala se kolem. Hlídala jsem všechny svoje děti.

// loterie 1/5

Probudila jsem se, ale možná bych byla raději, kdybych se neprobudila. Uvědomění přišlo pomalu, ale o to horší bylo. Každá myšlenka pálila, každá vzpomínka bolela víc než v moment svého vzniku. Byla jsem těhotná, proto mi bylo zle, proto jsem byla furt nafouklá a možná právě proto i tak protivná. Porodila jsem a výsledky tohoto překrásného procesu pořád ležely pod kožešinou u mého zadku.
Strčila jsem hlavu pod kožešinu a shledala, že to živé vlče už tam není nebo umřelo. Vydechla jsem. Byla to úleva? Nebyla jsem ráda jako ráda, ale byla jsem… ráda, že to nemusím řešit. Být matkou nebylo něco, co jsem měla v harmonogramu.
Uslyšela jsem Adirama jak mluví. Mluvil o mořských nymfách. Sama jsem nevěděla, že jsem po nějaké pojmenovaná, ale proč pojmenovával něco - tak tam se to vlče podělo. Byla to holčička, Callypso. Bylo to Adiramovo další vlče, které si ode mne vzal a pojmenoval ho. Dobře. Není moje, je jeho, rozhodla jsem se pro to nejjednodušší. Odcizila jsem to vlče od sebe, rozhodla se, že není moje. Proč by taky měl být? Moje byla ta, co bezvládně ležela u mých nohou. Moje mrtvá vlčata.

// Loterie 4/5

// Borůvkový les

V lese bylo méně sněhu, ale to neznamenalo, že bych šla rychleji. Můj krok se krátil a dech také. Břicho se mi zvedalo a klesalo, stahovalo bolestmi, které sice nebyly úmorné - díky bože za vysoký práh - ale byly vysilující. Vešla jsem do jeskyně a zamířila do dolní jeskyně do nejzazšího rohu, do nejvzdálenějšího a nejskrytějšího koutu. Vzala jsem ještě jednu kožešinu navíca když jsem si lehla na zem, přikryla jsem se tou druhou.
Porod je zvláštní zážitek, ale byla jsem ráda, když to skončilo. Nějakou dobu jsem zůstala pod kožešinou, odmítala jsem se podívat, jak věci vypadají. Trochu jsem doufala, že tam nic nebude, že to byl jen zlý sen a fakt jsem měla jen zácpu. Nakonec jsem ale strčila hlavu pod kožešinu a podívala se.
Jedno žilo.
Zatnula jsem zuby a vytáhla drobkaz bordelu, ve kterém se válel. Z bordelu a ze změti mrtvých sourozenců. Očistila jsem ho, osušila a nechala víc u svého břicha.
Schovala jsem sebe, novorozence i jeho mrtvé sourozence a všechnu krev a špínu pod kožešinu. Byla jsem unavená, takže jsem usnula. Možná to bylo dobře, zaručilo to prckovi další hodiny života. Kdo ví, co se stane, až se proberu.

// Loterie 3/5

// Mahtaë jih

Dostala jsem se až na hranici Borůvkové smečky a to bylo asi to jediné, co moje vlčata, která se tak neúprosně snažila dostat na svět a žít, zachránilo. Baghý, uvědomila jsem si, že tady je někdo, kdo by mi pomohl. Jakkoliv. Vlčice, co si tímhle už prošla a ačkoliv se její potomstvo dle Adiramových slov moc nevyvedlo, Baghý to zvládla. Odklonila jsem svůj směr tedy od řeky a můj záměr vlčata utopit hned, jak se narodí přešel v něco, co jim zaručovalo přežití o pár hodin navíc.
Neozvala jsem se na hranicích smečky, měla jsem upřímně u zádele, kdo tu je a kdo není a kdo mě potká. Stačil by jediný pohled a dotyčný by skončil jako ten los. S dírou v hlavě.

// úkryt Borůvkové smečky

// Loterie 2/5

// Středozemní pláň

Tohle nebyla nafouklá střeva, tohle nebyl zánět slepáku nebo prudký a nezastavitelný průjem. Tohle byl zázrak stvoření, to krásné a nádherné, nadčím se všichni rozplývají a žasnou, jenže já se cítila, jako kdybych měla vypustit duši. Ideálně bych teď ležela někde v úkrytu obklopená staršími vlčicemi, které by mi pomohly se skrz tuhle situaci dostat, ale já byla sama a neměla jsem nikoho, NIKOHO, kdo by mi s tímhle pomohl a zároveň byl samice. Nechtěla jsem u sebe Adirama, nechtěla jsem u sebe nikoho. Paradoxně jsem se s tím chtěla vypořádat sama a zároveň chtěla pomoci. Dostala jsem se až k řece. Myšlenkymě vedly k vodě. Utopit, utopit je, jenže řeka tady byla zamrzlá a so hůř, počasí se spiklo proti mně. Už jsem byla vyčerpaná, brodila jsem se sněhem, co mi byl po hrudník. Jinou řeku, tekoucí, utopit je, utopit!

// Borůvkový les

// Loterie 1/5

Způsobila jsem svým chováním paniku a chaos. Tohle je něco nového, uvědomil si můj mozek, když sledovala, jak se situace vyvíjí a mění. Losi se hnali přes zmrzlou půdu a sníh jim odlétával od kopyt. Adiram se zděšeně díval kolem a hledal mě, ale nemohl najít. Jak by taky mohl, když jsem nebyla vidět. Pak se rozběhl za stádem a varoval Erlenda. Možná mu chtěl pomoci, kdyby byl v nesnázích. Pft, co by semu mohlo stát, protočila jsem své neviditelné panenky ve svých neviditelných očních jamkách. A měla jsem pravdu, před losy se objevila replika plamenů a kouře a oni se odklonili a utíkali pryč.
Další ostrá bolest projela mým tělem. Zamračila jsem se. Měla jsem k bolesti vysokou toleranci odmalička, byla jsem zvyklá fungovat ikdyž bych neměla. Tahle bolest byla ale jiná... Připomínala bolest střev při zácpě, ale... To nebylo ono. Magie přestala fungovat a já se v celé své zamračené kráse objevila na těle losa, kterého jsem zabila, aniž bych pohla drápkem. Vydechla jsem obláček páry z nozder. "Hey!" křikla jsem na oba dva. "Vidíte-" chtěla jsem se začít dohadovat, ale místo toho jsem se zkroutila jako preclík a začala se klepat. Bolest přicházela a odcházela, pulsovala a když jsem se podívala směrem, kde bylo její centrum, skoro jsem nic přes velké břicho neviděla. Do prdele, bylo mi jasné, co musím udělat. Nezpracovávala jsem přesně úplně všechno, ale měla jsem teď hodně zúženou pozornost a mozkovou kapacity. Nadechla jsem se a hlasem, který se jen lehce klepal, jsem vlky zaúkolovala: "Tu kožešinu chci do úkrytu. Adirame... Postarej se o to. Já... Si něco musím vyřídit," řekla jsem, seskočila z losa div se minohy nepodlomily a tak rychle, jak jsem jen mohla, jsem to přímou čarou vzala k řece.

// Mahtaë sever

// Loterie 1/5

Adiramova slova o vykoupení se mi nelíbila. Nakrčila jsem čenich a moje nevole byla jasně znatelná jak v mém obličeji, tak v naježené srsti. Nestojímo žádné vykoupení. Nedělala jsem nic, co bych považovala za špatné. Dělala jsem věci, abych přežila a abych... Abych žila. Protože kdy jindy cítím tep svého srdce, hučení krve v uších a třes končetin a vím, že žiji, než v momentě, kdy jiný život končí? ach jak básnická jsem dovedla v duši být. "Nestojím o jedno ani o druhé," řekla jsem nevrle. Tytam byly pochybnosti, které se mi do hlasu vetřely předtím. Byla jsem rozpolcená, neschopná smířit se s jednou realitou a zahodit druhou. Chtěla jsem lítost a něhu, ale nesnášela jsem slabost a hloupé vlky. Nemohla jsem mít obojí, ale rozhodně jsem si zatím nechtěla vybírat.
"Tak ty seš ten slavný Erlend. Čekala bych někoho výřečnějšího, ale..." pokrčila jsem rameny a nechala myšlenku nedokončenou tak, jako Adiram nechal nedokončenou svou větu o mém představení. Čím jsem byla? Mohla jsem být čímkoliv. "No, sestra asi nebudu," zašklebila jsem se, neschopna sama se rozhodnout, co náš vztah vlastně je. Dle dalších slov mi došlo, že Erlend s Adiramem komunikuje i jinak. Odfrkla jsem si a raději se zaměřila na losy. Erlend se chopil strategie a naznačil nám, že máme nahnat losa k němu, kde ho přepadne ze zálohy. Protočila jsem panenky. "Tenhle staromódní způsob nás brzy vrátí zpátky mezi barbary," pronesl reformovaný barbar. Udělala jsem ale to, co Erlend neřekl ale naznačil. Pantomima mu fakt šla. Moc jsem se ale neplížila, vlastně jsem šla zcela nepřikrčená kolem losů, ale vůbec jsem jim nevadila. Byla jsem jim srdečně jedno. Samotnou mě překvapilo jak blízko jsem se dostala, aniž bych v nich vzbudila alespoň kapánek podezření. "Huh," vylezlo ze mě překvapeně. Zastavila jsem se kousek od nich, dělily nás jen metry. Nemám na to náladu, pomyslela jsem si v duchu, iritace ve mně s každou minutou sílila. A nejen to. Moje nafouklé břicho hrozilo brzkým prasknutím. Nevšimla jsem si toho, myslela jsem si, že jsem pořád jenom přežraná. Ze zmrzlé půdy jsem vytvořila ostrou šipku. Nesnažila jsem se své úmysly před nikým skrýt - ani před Adiramem, Erlendem a ani před losy. Zůstala jsem rovně stát a můj obličej se změnil v abstraktní spojení netrpělivosti, soustředění a iritace. Namířila jsem šipku na losovu hlavu a vystřelila ji. Netrefila jsem ji. V jednom momentě mi tělem projela ostrá bolest, nečekaná a nevitáná, protože kvůli ní má šipka projelanikoliv hlavou losa, ale jeho slabinami. Díry začala okamžitě krvácet a stádo už zpozornělo a identifikovalo mne jako hrozbu. "Ani náhodou, hoši," zavrčela jsem a napnula svaly. Co se nepovede napoprvé... Druhá šipka už se trefila a proletěla losovi hlavou jako kulka. Zvíře ještě chvíli stálo na nohou, dokonce udělalo i pár kroků, než se složilo na kolena a poté sebou baclo na zem. Teoreticky jsem druhou šipku nepotřebovala, s dírou ve slabinách bychom ho skolili snadno.
Což o to, lov byl u konce a hoši nemuseli ani pohnout prstem. To by byla čistá pravda, kdyby se zbytek stáda nerozhodl, že je třeba se splašit. Útok pro ně už byl zbytečný, takže se rozběhli naším směrem. Moje tělo jako lusknutím prstu zmizelo a já se propletla mezi losy až k mrtvole, na kterou jsem vyskočila a neviděna, neslyšena jsem se na ni usadila, abych přečkala losí úprk. Jestli Erlend chtěl, ať k němu losa naženeme, mohl být spokojen, protože teď se jich k němu hnalo trochu víc než jeden.

// Loterie 1/5

Možná jsem se neměla pídit po tom, proč nereaguje. Moje ego bolestně zapraskalo, když jeho nezájem pronikl do slov. Málem jsem něco řekla, ale pokračoval. Zabít znamenalo ztratit sebe, prohrát hru s tím monstrem, co máme uvnitř sebe, být méně, než jedinečnou osobností, inteligentní bytostí.
"Co když je to ale přesně to, čím jsem?" breptla jsem, trochu ztracená v jeho slovech. Nečekala jsem, že to na mě bude mít takový účinek. Cítila jsem se najednou jako malá, ztracená a unavená, hledající odpovědi na otázky, které jsem se bála vyslovit.
Místo toho jsem uslyšela cizí kroky a potom na mě vybafly ze sněhu dvě tmavě modré oči, podobné, jako měl Adiram. Jako kdyby se uvnitř mě něco pohnulo, div jsem se celá najednou neotočila kožichem dovnitř a vnitřnostmi ven. I přesto, že jsem se zatvářila kysele jako citrón jsem byla tím nejkrásnějším tvorem široko daleko. Moje krása ze mě doslova sálala.
"No nazdar," pozdravila jsem vlka, co zarytě mlčel a jen mě přejel pohledem. Nestihla jsem na něj ani zavrčet nebo mu dát jakkoliv jinak najevo, že není vítaný, protože se mi udělalo tak podivně. Místo toho jsme tu teď jen stála a ani se před losy nesnyžila příliš skrýt svou přítomnost. Nijak jim to nevadilo, byla jsem pro ně asi tak nebezpečnou jako větev.

// Loterie 1/5

// Ronherský potok

Zase mi nevěřil. Asi sjem toho už měla dost, protože jsem se prudce zastavila a probodla ho pohledem. "Myslíš, že kecám? Že ti vykládám o mých vraždách proto, abych vypadala drsná?" zavrčela jsem na něj. Možná to byla částečně pravda, ale můj hlavní důvod byl jiný. Měl by vědět, koho si tahá domů, vedle koho spí. Měl by vědět, čeho jsem schopná. Copak mě neviděl jak přirozený pro mě byl boj s tím monstrem v močálech? Skoro jako kdyby to bylo dýchání.
"Jen mi něco zasmrádlo," odsekla jsem a rozhlédla se po pláni. Byla celá zasněžená a led na sněhu se pěkně lesknul. Sluníčko nad námi nám osvětlovalo výhled, takže bylo krásně vidět. Nasála jsem vzduch do plic, kterýmne svým chladem osvěžil. Hledala jsem ale pachy zvěře. "Hm," zabručela jsem jenom, protože jsem se nehodlala dál obhajovat. Nic mi nebylo a navíc mě štvalo, že mi nevěří.

// Loterie 3/5

// Úkryt

Vylezla jsem z úkrytu a napůl ožužlanou rybu s rozkousanou hlavou jsem zabodla do sněhu. Tam přecijen déle vydrží než kdybych ji nechala v jeskyni.
Adiram mrmlal, že sám na lov jít nechce. Odbyla jsem to mlasknutím a tónem, který jeho pochyby i obavy nebral moc v potaz. "Prosimtě. Zabila jsem vlčici, co uměla střílet ohnivé koule. Myslíš, že nějaký mrzký medvěd mi něco udělá?" řekla jsem lehkovážně a vůbec mi nedocházelo, že medvědi jsou teď ve svém nepravém zimním spánku a pokud bychom nějakého našli, pravděpodobně bude dost protivný. A i kdyby nebyl, tak by se jím stal, protože bychom ho chtěli odinstalovat.
To ale nebylo to jediné, co Adirama trápilo. Moje vetché zdraví bylo na jeho mysli hned poté. "Nic mi není," řekla jsem stručně, protože mi opravdu nic nebylo. Jen jako kdybych místo křepelky snědla tři kila olova, ale to nevadí, až hodím bobek, tak se to zase srovná.

// Středozemka

// Loterie 1/5

Sice jsme byli ve tmě, ale už na nás alespoň nefoukalo a mohli jsme si to tady vydýchat. Cítila jsem, jak se vzduchu kolem otepluje, čím déle jsme tady byli uzavření. Navíc jsem nás nezavřela hermeticky, takže sem proudil čerstvý vzduch, abychom se tu úplně neudusili.
"Skolím zvíře, aniž bych se ho musela dotknout, takže je jedno, v kolika půjdeme," řekla jsem. Předtím jsem zabila srnu tím, že jsem íj prohnala hlavou malý ostrý kámen. Co mi bránilo v tom, abych to samé udělala medvědovi? Přestala jsem rybu okusovat a položila ji na zem. "Ale jestli chceš, tak můžeme. Třeba na Erlenda konečně natrefíme," navrhla jsem, protože jsem byla vědoma toho, že předtím jsme ho nenašli a to se na něj Adiram tak těšil. "No, tak to abychom vyšli už teď," řekla jsem a s povzdechem se zvedla. Měla jsem plné břicho. Vchod se otevřel a do úkrytu vniknul studený vzduch. Oklepala jsem se mrazem, ale pak se se zazubením přitočila k ležícímu Adiramovi v koutě, abych ho ňafla do obličeje. "Tak pojď, ulovíme si medvěda!" zaculila jsem se, vzala rybu a vyťapala ven z úkrytu.

// Ronherský potok

// Loterie 1/5

Adiram se vydal ven s tím, že mi sežene rybu a křepelku. Ani mne nenapadlo, jak složitý by to pro něj mohl být úkol. Mohla jsem ho ale poslat pro něco horšího, třeba pro jahody, to by si teprve máknul. Sama jsem se schoulela do pozice chleba a pomalu znovu usnula. Nějak jsem neměl energii na to se probudit a existovat.
Probudil mě až pak rybiny a prachového peří. Ani jsem neotevřela oči a vystrčila jsem jazyk, abych olízla to, co bylo přede mnou. Jazykem jsem přejela po zadku křepelky a to mne probudilo. Zamžourala jsem do pomalu pohasínající jeskyně a podívala se kolem sebe, dokud jsem nezmerčila Adirama kousek ode mne. "Uuu, díky," vylezlo ze mě potěšeně, než jsem se pustila do jídla.
Z křepelky brzo zbylo jen cosi, co připomínalo picasovské dílo obalené v peří a kostech. Rybu jsem zatím jenom žužlala a jemně okusovala, zatímco jsem přemýšlela, jak nás tady více zahřát. "Můžeme sehnat nějakou větší kožešinu a překrýt jí vchod, zamezit tak studenému vzduchu, aby sem proudil. Mezitím ale..." mávla jsem ohonem a vchod za námi se zaterasil pevnou stěnou z hlíny a kamení. Už tady nefoukalo, ale zase tu byla úplná tma. "Lepší bude jít na lov něčeho většího ráno. Takový los nebo i medvěd by mohli kůží vchod zakrýt," přemýšlela jsem nahlas ve tmě, kde nic nešlo vidět, pouze slyšet. Adiram tam mohl slyšet můj hlas a cumlání ryby, když jsem zrovna nemluvila.