Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// ŽLUTÁ VĚŽ 4 (2/2)

Nějakou dobu se nic nedělo a jednouchá ucítila obrovitánskou vlnu lítosti, že s edo něčeho takového pouštěla. Ne proto, že to nevyšlo, ale proto, že si myslela, že to vyjde. Ale něco tam bylo, cítila to, ale zatím ještě seděla a koukala na šišku uprostřed kruhu. Možná se Elise nechce ven, protože neví, že jsem to já, napadlo ji. Jak by vylákala Elisu ze záhrobí? Sklonila se ke křídlu a vytrhla si jedno pírko, které položila k šišce. To by mohlo zabrat, už tomu tolik nevěřila, ale když už v tom byla, tak tomu chtěla dát šanci. Zhluboka se nadechla a vydechla. "Eliso, ty mrtvá hlupačko, vylez ven a sežehni mé peří!" křikla na nebohou šišku a pírko uprostřed kruhu.
Dole se to začalo hemžit, bylo to, jako kdyby se to snažilo vyškrábat ven. Jednouchá vyskočila od kruhu a zabořila tlapy do hlíny v místě, kde byla původně šiška s pírkem. Pod tou hlínou něco bylo a chtělo to ven! Byla to Elisa? Zaseklá pod nějakým kamenem? Okřídlená hrabala a hrabala, cítila, že je blízko. Pak uviděla, jak se hlína v místě hrabání hýbe sama od sebe, jak se něco pod ní snaží dostat ven. Kousla se do jazyka a odkryla poslední vrstvu hlíny, aby odhalila to, co se pod ní schovávalo.
Na Styx vyskočila trojice veverek v různých stádiích rozkladu a začaly jí okusovat všechno, na co dosáhly, až sivá odskočila a s jeknutím zakopla o jeden z kamenů ze svého kruhu. Veverky byly mrtvé a ona mrtvé uměla ovládat, ale tyhle veverky nehodlaly uposlechnout jediného příkazu! jedna z veverek se jí zakousla do ucha, další do nohy a třetí jí visela na křídle Sivá se je snažila setřepat a sundat, ale veverky, pravděpodobně posedlé zlými duchy minulosti, ne a ne pustit. Tlapkou plácla po veverce na kotníku, ale ta mrštná mrška přeskočila a zakousla se jí do ocasu. Veverka z ucha se přesunula k jejímu obličeji a Styx v ten moment vzala do zaječích. Začala třepat hlavou a snažila se je setřást poskakováním, třepáním a vyhazováním nohou a křídel do stran. jako poslední možnost se začala třískat o stromy a vrhla se na zem.
Z lesa vyběhla se srdcem na jazyku, ale jakmile opustila les, veverky se konečně pustily. Sivá zastavila několik metrů od hranice lesa a podívala se zpátky na ty tři malé příšerky, které vyvolala. Jejich tělíčka ještě chvilku postávala na hranici a spílala vlčici nehezkými gesty a skřípáním zubů, než spadly na zem a přestaly se úplně hýbat. To... Nebyla Elisa, polkla a zatřepala hlavou. Cítila jejich nenechavé pacinky pořád v kožichu, a když se otřepala, jedna nožička jí vskutku vyletěla ze srsti. Nedržely očividně moc pohromadě. Pokud je neposedla Elisa, napadlo ji. Možná to nebylo takové fiasko, jak se zprvu zdálo.

// Maharské močály

// ŽLUTÁ VĚŽ 4 (1/2)

// Sopka přes Gejzírové pole

Přesouvala se dolů a poté kolem gejzírového pole. To místo bylo rozhodně dobré na prozkoumání, ale za dne. Noc byla ještě dlouhá a pohled do nitra sopky probudit v jednouché podivné představy a myšlenky. Bylo by možné vyvolat Elisu? Promluvit si s ní? Nebo spíše vysmát se jí do obličeje?
Zastavila v lese. Okraje byly jehličnaté, ale čím hlouběji šla, tím více se stromořadí měnilo do listnatého rázu. A protože začínal podzim, listoví opadávalo a tlapami čeřila zatím mělké moře hnijících lístků. Broučci se hemžili pod jejíma nohama, ale nevěnovala jim pozornost, ostatně jako nikdy. Kdyby měla věnovat pozornost každé živé bytosti ve svém dosahu, daleko by se nedostala. Navíc její vědomí se teď zaměřovalo na ty zemřelé.
Jak bych Elisu mohla vyvolat? Můžu... Zkusit takové ty oblbovačky, co dělají všichni, zamyslela se a našla si místo bez tolika listů. Její smysl pro mrtvé ji tady docela silně šimral, ale nesnažila se zjistit, co přesně našla. Tak nějak doufala, že rituálem dostane Elisu ze světa mrtvých. Uklidila prostor a začala sbírat popadané větve, šišky z jehličnaté části a kamínky. Ze všeho udělala kruh a doprostřed dala šišku. Není to dokonalé, ale snad to bude stačit, pomyslela si a ušklíbla se. Byl úplněk, to by tomu mohlo dopomoci, navíc ta obří kometa musela mít taky obrovitánskou moc. Tohle byla ideální noc na vyvolání mrtvoly.
"Ehm ehm," odkašlala si a pominula pocit trapnosti, který se na ní okamžitě rozlil. "Žádám všechna božstva, všechny magické síly a errr- toho, kdo střeí říši mrtvých, nechť propustí Elisu do tohoto světa a errr- strčí ji do tohoto mrtvoly vyvolávajícího kruhu!"

// ŽLUTÁ VĚŽ 3

Stoupala po sopce vzhůru. Nikdy ještě nebyla na jejím vrcholu. Bylo to nebezpečné, přecijen sopka před nějakou dobou dost dýmila. Když se dostala na její kužel, všimla si lávy, která nedávno tekla po úpatí a usadila se na bocích. Ještě pořád byla teplá na dotek a některé části byly horké a vzduch nad nimi se vlnil. Nebylo to tak dávno, kdy se sopka utišila. Opatrně našlapovala a po nějaké chvíli roztáhla křídla. Připadala si jako ve snu. Na temné obloze svítil úplněk, oblohou se proháněly malé komety a jedna velká mířila na zem, zatímco ona šla po rozehřáté zemině, po lávě. Teplý vzduch jí pročechrával peří a lehce nadzvedával křídla. Nechtěla dělat příliš prudké pohyby a našlapovala opatrně. Kdykoliv cítila, že se povrch pod ní lehce propadá, raději šlápla jinde. Noha v ohni nezněla jako legrace.
Dostalo se to až do mechu? napadlo ji a ohlédla se. Les tam stál, nepoškozen, vitální. Pokrčila nad tím rameny a pokračovala vzhůru. Bylo to vysoko, ale ona byla stroj, nakonec se nahoru dostala a zastavila na okraji. Do obličeje ji udeřil horký vzduch a pach síry. Pohlédla dovnitř do chřtánu soptícího monstra, které odpočívalo. O spánku se mluvit nedalo, vždyť nedávno zuřilo! Naklonila hlavu na stranu a naklonila se víc, až jí jedna tlapka podklouzla a uvolněná suť se zřítila dovnitř. Kamínky narazily na neporušenou vrstvu tiše syčící lávy, která už nějakou dobu chládla a ztrácela svou žhavou barvu, což způsobilo malou disturbanci. Objevily se bubliny, vystříklo několik jisker, kamínky shořely a místo nespokojeně zabublalo, jako když spáče ruší zlobivá moucha. Tohle je... Velmi uspokojivý způsob zbavení se důkazů, uvědomila si sivá a začalaslézat dolů. Kdyby Elisu neshodila ze srázu a místo toho ji dotáhla sem... Podívaná by stála za to.

// Narvinij (Gejzírové pole)

// ŽLUTÁ VĚŽ 2

// Sněžné hory

Bylo by hezké, kdyby její smrt byla po boku té, kterou miluje, ale nemůže mít všechno. Ideálně by chtěla umřít někde v tichu sama, od všech zvědavých očí co nejdál, aby si vlci mysleli, že je pořád mezi nimi a může jim kdykoliv ublížit. Ty teď ublížíš sotva myši, nedalo jí to. Vyměkla, zlenivěla a zpohodlněla. Bylo potřeba to změnit, zatužit se. Smrt v boji nezněla také špatně, ale kdyby zemřela, znamenalo by to, že je slabá a tomu se chtěla vyhnout. Nebyla slabá, jako ubohý tulák, prašivý zablešený jedinec s trčícími žebry zabila alfu Asgaarské smečky, nemohla zemřít v boji. To, že alfa byla vyšťavená jako násilně vymačkaný poslední citron na limonádu byl vedlejší fakt, ačkoliv podstatný, který Styx okatě přehlížela. V její mysli to byl vyrovnaný souboj, který vyhrála. Férově? Ne, ale vyhrála. Přežila. Kdyby zemřela, byla by to hanba. Zemřít v boji tedy nepřicházelo v úvahu. Co kdyby to bylo proto, abych někoho zachránila? napadlo ji. Pro Rez by se obětovala, ano, ale tím to haslo. Sice to bylo škaredé, ale pro Tasu by to neudělala, ani pro Meinera ani pro Baghý. Umřít pro záchraně Rzi... Hlavou se jí začaly honit různé scénáře, kdy by takovou smrt dovolila. Rez ohrožená medvědem, je potřeba se obětovat; Rez visící nad propastí, když ji zachrání, spadne jednouchá dolů; Rez jako rukojmí, zabita, pokud se Styx nenechá zabít sama. Tohohle posledního se okřídlená vlčice opravdu obávala. Nevěděla, jak krutý Asgaar může být, jestli by využil její milou proti ní a právě proto se celým svým bytím snažila o to, aby Asgaar o její drahé polovičce nevěděl. Nebyla sijistá, ale Arcanus by jí možná rád oplatil její laskavost.
Umřít na nějakou přírodní katastrofu se nedalo řadit mezi dobré nebo špatné konce, přecijen to nešlo ovlivnit. Zabití lávou, meteoritem, který se nebezpečně blížil, utopení v potopě, uhoření lese... Zabití silnějším predátorem. V tomhle světě hrozilo ještě jiné nebezpečí - magie. Smrt na magickou událost tady nabírala hodně velká čísla a tohle by byla rozhodně smrt, kterou by nechtěla přijmout. Kdyby si tedy mohla vybrat, tak umře někde v tichu, kde ji nikdo nebude rušit a příroda ji rozebre na chemické prvky anebo by se obětovala pro Rez. Všechno ostatní by bylo špatnou smrtí.

// ŽLUTÁ VĚŽ 1

// Kopce Tary (Kiërb)

Rozklusala se podél řeky. Následovala její břeh a až po nějaké době jí došlo, že jde proti proudu. Řeka vždy tekla naopak, ne? zamračila se. Přece se nemohla jen tak zničehonic otočit, pf, odfrkla si a nadechla se chladného vzduchu. Obloha i nadále sršela padajícími hvězdami s centrální atrakcí neustále se přibližující k zemi. Spadne a pohřbí mě tu. Nás.Třeba je to dost velké na to, aby to zničilo celou Gallireu. Nedá se určit, jak je to velké a jak daleko je, možná jsou to moje poslední chvíle... Měla bych je strávit s Rez, výčitka se jí dostala do hlavy velmi rychle. Umřít v jejím náručí zní... Pohodlně, pomyslela si a uvědomila si, že se jí to příliš nelíbí. Pohodlnost. Ano, spadla do pohodlnosti a zlenivěla.
Kdyby ji kometa zavalila, nebylo by ani třeba se zabývat hrobem. Ne, že by jednouchá vůbec přemýšlela o tom, že by její mrtvola měla být pohřbena a vlci by měli smutnit. Vyrůstala v prosředí, kde se smuteční hostina konala na zesnulém a hrobem byly žaludky, kde mrtvý skončil. Poslední zbytky masa přeměněny na energii pro stávající. Jestli to na mě spadne, tak z toho moc nebude, ušklíbla se, zatímco šla proti proudu řeky a neustále se ochlazovalo. Ano, to bylo normální přece. Proč ale najednou byl kolem sníh a po jejím boku rozpraskaná země s gejzíry? A najednou šla kolem hor. Normální, úplně v pořádku, uklidňovala se a vrátila se k předešlé myšlence. Jakmile by umřela, nejraději by své tělo nechala zmizet tak, jak to většinou dopadalo se zdejšími vlky. Zmizeli a občas se vrátili, jako kdyby o nic nešlo. Ona by se ale vrátit nechtěla. Možná pohřeb rozežráním Tasou nezněl tak špatně... Po těle jí přejel mráz, tohle by nechtěla. Samotné jí to nevadilo, ale kdyby byla na druhém konci, hned se cítila nesvá. Empatii svým obětem ale stále dát nedokázala. Umřít a jejím pohřbem by byl rozklad? To znělo přirozeně, ideálně. Ano, ptáci by zpívali nad jejím hnijícím tělem, které by rozežírali brouci, okousávali maso, vnitřnosti, všechno by sežrali, mouchy by nakladly dovnitř ní vajíčka a nakonec by z ní zůstaly jen kosti, které by se časem roznesly po kraji a nakonec by z ní nic nezbylo. Třeba by ji zavalila lavina a kosti by byly pohřbeny a zachovány, to nemohla zjistit ani zajistit. A to bylo to krásné. Pohřeb přirozenou cestou zněl krásně.

// sopka Tartar

Baghý zasáhla křídlem a jednouchá sebou lehce škubla. "Očividně nejsem jediná, kdo je používá jako prodlouženou tlapu zákona," uchechtla se. Bylo zvláštní trávit čas s dalším okřídleným vlkem, skoro jako kdyby našla svůj druh.
Konečně z něj vydolovala alespoň trochu slov! Se zájmem poslouchala jeho pokus o vtip, který byl tak nervózní, že se skoro zdálo, že je opravdu při něčem přistihla. Baghý možná nebyla neviditelná jen tak pro nic za nic... Sivá si ale žádných rozmnožovacích znaků na těch dvou nevšimla, takže se spíše přikláněla k názoru, že tohle téma nebohý dlouhán nečekal.
"Budu, jestli ještě nechrápe," souhlasila sivá a máchla pidikřidýlky, aby z nich sundala prach a špínu, než si je složila úhledně k bokům. Připadala si vedle Baghý jako malé ptáče, nedokonalé a nelétavé, odsouzené k životu na zemi. "Nejraději bych tam byla jen s Rez," zabručela sivá, ale tak nějak už se podřídila tomu, co její partnerka navrhla a chtěla. Jestli chtěla smečku, ochranu více jedinců, jednouchá se hodlala pokusit to překousnout. "Dobře, možná mě tam uvidíš dřív, než bys chtěla," mrkla na maličkou vlčici a mávla ocasem. Chvíli přemýšlela, jestli by nebylo vhodno Baghý třeba obejmout, nebo se jí nějak jinak dotknout na znamení přátelství, ale rozmyslela si to. Něco ji táhlo domů a šmatat na jiné vlky by jí v tom mohlo zabránit. "Tak zatím, hrdličky," zazubila se na ně, mrkla jedním medovým okem a rozešla se pryč. Možná to bylo trochu náhlé, ale připadalo jí, že jí hoří za patami. Přecijen obloha byla plná padajících hvězd a tohle byla skvělá chvíle na to napravit dávnou křivdu.

// Sněžné hory (přes Kiërb)

máš to tam

done

hotovo

dodáno

zrobeno

hotovo

done

Sledovala západ slunce z lehu. Ostatně všichni tři byli uvolnění a ačkoliv Jinks toho tolik nenamluvil, pořád byl dobrým společníkem. Jeho ohromná chlupatost vyzývala k zamuchlání se do šedé srsti a schování se mezi ty velké a dlouhé tlapy. Jednouchá potlačila jakékoliv náznaky této touhy a podívala se na Baghý, které jako jediné tento vlk mohl patřit. Kdo ví, na jak dlouho, projelo jí nepřejícně hlavou. Rozeznala ale v sobě závist a zaplašila ji, nebylo přece proč se takto cítit. "O Rez vím spoustu věcí," broukla sivá tajemně a na modrě se jí objevil malý úškleb. Momentálně Rez byla v Bukovém lese a spala v úkrytu, přecijen byla opravdu unavená.
Když popichovala, dostalo se jí dvou různých reakcí. Baghý se nenechala vyvést z míry, ale Jinks se div neudusil. Sivá se uchechtla. "Ale prosimtě," popichovala jednouchá dál. "Takový geny si přece nemůžeš nechávat jen pro sebe," ušklíbla se na něj a znovu ho přejela pohledem. Nejvyšší mop, jaký tu viděla. A chtěla ho zkřížit s nejmenší piňatou, jakou kdy viděla. Z toho mohla vzniknout výškově úplně normální generace hodně chlupatých vlků.
"Žijeme s Rez v bukovém lese na srázu. Když půjdeš podél té řeky, co teče z jezera do moře, tak nad ústím to je," odpověděla sivá, ale nehodlala se svého vyptávání ještě vzdát. "Rez říkala, že by bylo fajn mít kolem sebe víc vlků," dodala pomalu a odvrátila zrak k nebesům, kde padaly hvězdy. "Jenže o tom nic moc nevím," řekla a dech se jí zatajil, když uviděla velkou kometu s fialovou září padat dolů k nim. I ostatní hvězdy byly nějak blízko, skoro se začala cítit ohroženě. "Musím za ní zpátky," broukla, jen co odlepila pohled od nebes. "Ale stavím se do Borůvky hned záhy, ukážeš mi, co a jak?" zeptala se vlčice a začala se zvedat k odchodu.

"To by mi tak ještě chybělo," procedila skrz zuby okřídlená. To označení se teď pro jednouchou vlčici nehodilo. Nebyla jediným okřídleným vlkem v okolí. Jednooká a jednouchá bylo lepší rozlišení. "Umíš létat?" zeptala se následně. Její křídla vypadala bytelněji než pahýlky jednouché, které se rozkošně tiskly k jejím chundelatým bokům. Vykračovali norami ven, protláčeli se skrze skalnaté průchody až k východu. Sivá cítila čerstvý vzduch a pamatovala si, odkud přišla. "Ty cetky se mi začaly docela líbit. Kdybys věděla o někom, kdo je už nepotřebuje... Ráda si je přeberu," broukla bez náznaku špatných úmyslů, ačkoliv ta věta znamenala pravý opak. Úkosem se potom jako vrána zadívala na blýskající se kovové kroužky okolo tlapy Baghýina partnera a na zářící amulet na krku létajícího hobita.
Chápavě jenom zabručela, když jí Baghý řekla, že se Nori pořád toulá a o Jinksovi zjistí nejdřív na jaře. "To už byste se možná stihli rozmnožit, co?" uchechtla se sivá a škodolibě drcla do hobitka zadkem, jako by se nechumelilo. Taky nenápadně mrkla na Jinske, aby se necítil odstrčeně.
"Ty jsi vlastně ve smečce, což?" nadhodila jednouchá konečně, když vyšli na čerstvý vzduch. Sluníčko začalo vycházet a jí došlo, že celý den a celou noc strávila na nohou. Cítila se unaveně a těšila se na spánek v Bukovém lese, kam se chtěla vrátit. "Nechtěla bys mi... Trochu osvětlit, jak takové věci fungují?" zeptala se a švihla sebou na zem, až se zvedl oblak prachu, peří a srsti. Zdálo se, že Styx líná a pelichá celý rok, ať už bylo léto nebo zima, její tělo se neustále snažilo zbavit přebytečné izolace.