Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// ŽLUTÁ VĚŽ 6

// Mahtaë jih ZNAČKOPOST

Okřídlená zamířila mezi buky a zhluboka se nadechla. Stín a Tase v lese stále byli, ačkoliv byli daleko od jednouché. Museli být až na druhé straně lesa, přímo u srázu. Vítr přiháněl jejich pach ke Styxiným nozdrám, ale jen slabě, byl fermentovaný tlejícím listím. Rez Styx necítila, ale s tím vlastně ani moc nepočítala. Jestli její družka ještě pořád spala, tak se její pach držel právě v jeskyni. Zajímalo by mě, jestli tu srnku stáhli, pomyslela si jednouchá a začala se třít o první stromy. Srst se zachytila do borky a ona tak mohla pokračovat dál ve značkování, jenže jakmile se vyprostila ze svého přemýšlení, všimla si, že les je plný husté a neprostupné mlhy. Předtím si jí nevšimla, copak se tu ta mlha objevila jen tak zničehonic? Se zamračením zkusila mlhu profouknout, ale marně. Bylo docela bláhové si myslet, že se nahromaděné vlhkosti zbaví pouhým fouknutím. Zamračila se znovu, tentokrát nad svou hloupostí, a zkusila mávnout křídly, jestli mlhu nerozežene. Nemělo to přílišný úspěch, ale malé spirálky mlhy se přecijen vytvořily. Najednou sebou prudce škubla a otočila se, neboť se za ní ozval hlas řezavý a nenávistný, prolezlý hněvem. Jakmile se zastavila a pohledem spočinula na éterické bytosti, přejel jí po zádech mráz vzrušením. Její první reakce ale byla daleko od nadšení, protože Elisa vypadala až překvapivě živě. Celá ztuhlá zírala na ducha a přemítala, jestli utéct nebo bojovat. Naštěstí se jí zrak zaostřil na ducha dřív, než se stihly její reakce nakopnout a ona nevzala roha. Když správně přimhouřila oči, bylo vidět, že Elisa tak trochu postrádá hmotu. "Takže se mi to povedlo," poznamenala si sama pro sebe a prohlížela si Elisu, jak tam stojí v celé své kráse. "Už jsem si myslela, žes po smrti začala být zbabělec, kdyžs na mě poslala ty veverky," ušklíbla se sivá zpátky. Neměla z Elisy strach, vždyť právě kvůli ní je teď šedá vlčice v tomto stavu. Začala se tedy nerušeně potloukat mezi stromy skrze mlhu a otírala se o všechno, do čeho narazila. Vzhledem k tomu, že neviděla moc daleko před sebe, bylo její značkování dosti chaotické. Dokázala ale poznat, jak se stupňuje terén, tak se pokoušela alespoň stoupat vzhůru, zatímco svůj pach, srst a moč rozmisťovala po lese. "Tak co, hodláš se vrátit mezi živé a znovu si to se mnou rozdat? Ráda tě zase pošlu zpátky!" zazubila se sivá, zatímco se proplétala poslepu mezi stromy. Pomáhala si při tom roztaženými křídly, kterými kontrolovala prostor kolem sebe. Bylo to lepší, než všechno zjistit první hlavou. Proč se Elisy nebála? Nevěděla, jestli duchové mají nějakou moc, možná by nebylo od věci Styx trochu přistřihnout křidélka.

// Středozemní pláň (medvědí jezírka)

Nebylo to... Jen jedno jezero? připadalo jí, že si nemůže být jistá ničím. Zatím všude, kam šlápla, cítila jen nejistotu a zjišťovala, že tehdy známé prostředí se mění na nová a nepoznaná území, na místa změněná k nepoznání, avšak jí samotné se zdálo, jako kdyby je takto vždy znala. Jen malé trknutí na začátku ji vyvedlo vždy z rovnováhy, než si její hlava uvědomila, že ano, vždycky to byla hromada jezírek a ne jedno velké jezero, kterým protékala řeka obkružující Asgaar.
Začala řeku překračovat, tady na jihu přecijen tekla pomaleji a nebylo tolik nebezpečné pokoušet se o přechod. Navíc to musela udělat teď, neboť Bukový les ležel na srázu a bylo potřeba se na něj nejrpve vyškrábat od řeky.
Vylezla na druhém konci řeky a oklepala se, vděčná za to, jak rychle zvládla řeku překonat. Buky se na ni už z dálky šklebily, skoro jako kdyby se jí smály. Stalo se v lese snad něco, u čeho měla být?

// Bukáč

// Tenebrae (Esíčka)

Opustila řeky a začala se přesouvat po pláni. Byla vždycky takhle vysušená a pustá již od pohledu? Sivá rychle plácala tlapkami o vyschlou půdu a vyhýbala se ostnatým keříkům a občasným stéblům žluté trávy. Možná to bylo podzimem, že to tady vypadalo jako po smrti. Věděla, že pláně jsou dlouhé a nezáživné, že se na nich nevyplatí pobývat dlouho a trvá celé hodiny, než je jeden přejde, ale v její paměti to bylo dlouhé moře krátké trávy. Všude kolem ní ale byly malé díry a nory a vypadalo to, že se to tady jen hemžilo hlodavci, stejně tak cítila pach zajíců. Museli to být opravdu odolní tvorové, když dokázali přežít na takhle suchém místě. Do čenichu ji udeřil i pach predátora, neškodné lišky, která s trochou štěstí neměla prašivinu nebo vzteklinu.
Byla ráda, když se na obzoru konečně objevilo něco, co narušovalo nekonečnou rozpraskanou zeminu a pichlavé keříky.

// Mahtaë jih (Medvědí jezírka)

// Tajga

Spěchala zpátky do Bukového lesa, na Newlina nečekala. Nemyslela si, že ji vlk bude následovat, ačkoliv měli podobnou cestu. Sebrala se totiž tak rychle, že nebohé květinové dítko s pouze dobrými úmysly nemělo šanci zareagovat dostatečně rychle na to, aby ji stihlo doběhnout. Mířila si to po proudu řeky, tentokrát tušila, kam běží. Na řeku se napojovalo další rameno a ona se rozběhla proti jejímu proudu. Sluníčko se pomalu blížilo ke svému vrcholu a sivá čekala, kdy ji zadek zradí a ona začne pajdat. Noha se ale pevně držela jejího těla a jí se dokonce zdálo, že se cítí o něco více energická, než předtím. Možná za to mohl fakt, že jejím tělem projelo tolik adrenalinu po tak dlouhé době stagnace. Asi začínala chápat, proč Duncan vyhledává potíže pravidelně. Adrenalin měl jistě příznivé účinky pro organismus.
Na moment zastavila, aby se mohla napít. Ani jí nedošlo, jak vyschlé má hrdlo a jak moc postrádá vodu. Naplnila se jako balónek a potom pokračovala dál, tentokrát značně pomalejším tempem.

// Středozemka (Esíčka)

Záhada vyřešena a záporákem nebylo žádné monstrum, ale úplně obyčejný vlk, a ještě k tomu Tasa. Tak Amny zabila, vždyť mi o tom kdysi říkala, že si z ní udělala trampolínu, sivá byla pořád v jakémsi povznesení z toho, že to celé dokázala dát dohromady. Newlin na druhou stranu vypadal, že to nenese moc dobře. "Umřít?" dokončila za Newlina ne zrovna dvakrát citelně. "Však jsou zase živí, ne? tady mrtví moc dlouho pod zemí bohužel nevydrží," odfrkla si a dál se tomu už nevěnovala. Zjistila, co potřebovala.
Konverzace se přesunula jinama sivá zjistila, že tentokrát z tématu není zase ona tolik nadšená. Existence její smečky a fakt, že ona ji má vést j pořád nešla úplně přes jazyk a co se magických přídavků na jejím těle týkalo, stále byla toho názoru, že jsou zbytečná a ohavná. Díky návštěvě Života ale už došla k tomu, že když už je má, tak je vhodné se s nimi sžít a zbrojit, naučit se s nimi existovat. "Neumím létat, jsou moc malá," namítla a na ukázku jimi několikrát mávla, aniž by se její tělo zvedlo byť jen o píď. Newlin se při svém vyptávání dokonce i zastavil dřív, než se mu tlama stihla rozjet do neznámých končin, což jednouchou potěšilo. "Hele musím zpátky domů a hádám, že ty za Amnesií, tak bych to tu utla," navrhla najednou, přecijen o odchodu přemýšlela už dlouho. Slunce už bylo na obloze a svítání měli už dávno za sebou. Bez rozloučení, přecijen ho ani nevítala, když ji přišel zachránit, se otočila a rozklusala se pryč.

// Tenebrae (Kiërb)

Styx neoplývala přílišnou empatií, ale rozhodně jí měla o krapánek víc než Belial, takže dokázala rozeznat konflikt v Newlinových pomněnkově modrých očích. Zdálo se, že s Amny se stalo něco opravdu špatného, protože se z toho sluníčkový vlček nedokázal vzpamatovat. Skoro jako kdyby se v jeden okamžik vracel k tomu osudnému momentu, kdy svou družku viděl naposledy. Takhle hluboce Styx do Newlinova nitra neviděla, ale jeho nové rozpoložení rozeznala.
Nelitovala. Dokonce, aby Newlina povzbudila v tomto novém způsobu komunikace, ho hrdě poplácala po zádech. "A kam odešla Newline?" zeptala se. Tak nějak tušila, co se stalo. "Jak umře-" najednou jí to začalo dávat všechno smysl. Proč se Newlin začal tak divně chovat v lese, když zjistil, že tam Styx není sama? Proč šel hledat Amny a proč ji ještě nenašel? protože odešla a ten, kdo jí otevřel tehdy dveře čekal v Bukovém lese a zrovna si cpal břich zabitou zvěřinou, když tam Newlin nakráčel. "Tasa zabila Amnesii," řekla místo něj a narovnala se. "A Amnesie se potom vrátila?" zeptala se Newlina a tentokrát na odpověď čekala.
Nechtěla od původního rozhovoru upouštět, ale když nechala Newlinovi dost prostoru na to, aby jí odpověděl na to, co ji zajímá, rozhodla se odpovědět i ona jemu. "Nevedu smečku," bylo asi nejjednodušší, přecijen si pořád nebyla jistá tím, jak se to dělá. Musím za Baghý, ale první domů, myšlenkami zalétla do Bukáče. "Jsou super na mlácení ostatních," přikývla, když jí pochválil křídla. "S tím hádám souhlasíš," nedalo jí, aby si z něj neutahovala. Když jí nedrásal tolik nervy, osmělila se k lehkému popichování.

Hnědoušci, pavoučata, smrt a bla bla bla bla bla! ten vlk neměl soudnost a vykecal by sivé úplně všechno, co by věděl, jenže z něj neustále padaly jenom za vlasypřitažené informace, vymyšlené kraviny a věci, které nikoho kromě Newlina nezajímaly. Okřídlená vlčice netušila, jak s ním Duncan může vydržet a doborovlně s ním trávit čas, vždyť to bylo o příčetnost!
Když vlk ale konečně zmlkl, sivá spokojeně vydechla a na mordě se jí objevil pokřivený úsměv. "Mnohem lepší," vydechla zklidněně a nechala své načepýřené peří zase slehnout k tělu. "Tak to bys ji měl jít asi hledat, ne?" nadhodila, když Newlin zavrtěl hlavou. Po jejím ukáznění byl jako beránek. "Co se s ní vůbec stalo?" zeptala se nevinně a protože newlin pořád mlčel a měl na tváři výraz maximálního soustředění se - snad proto, aby nevypudil ani hlásku - protočila nenápadně oči a stáhla uši k hlavě, neboť mu hodlala říct něco, čeho možná bude litovat. "Můžeš mluvit, ale - ALE! - jenom k věci a vynechej všechny hnědoušky a pavoučky a krávoviny," zdůraznila a naklonila hlavu na stranu v očekávání, jestli vlk spustí nanovo, nebo jeho mluva bude o něco přijatelnější.

Ráno a oni nebyli pohřbeni pod meteoritem. Sivá vzhlédla ke svítající obloze a všimla si, že fialová záře zmizela i s hvězdou, která na ně měla spadnout. Možná spadla, když se rvali s tím pavoukem a proto to nezaznamenala?
Nebyl ale čas nad tím přemýšlet, neboť právě dorazil Newlin v celé své ukecané kráse. "Určitě umřeme," souhlasila vážně a zvedla jednu zadní nohu, aby se podívala na místo, kde ji pavoukna zadnici kousl. Nevypadalo to ale, že se rozkládá. "Nah, uhni," zabručela a tlapkou Newlina odstrčila, když se jí vecpal do zorného pole a ukazoval jí jed, který na něm byl. Vlk pak začal blekotat a sivá musela souhlasit, že to bylo dobré řešení. Dostačující. "Zabít ho by stejně nemělo smysl, pokud by to vůbec šlo. V tom lese těch velkých bylo ještě několik," dodala a otřepala se, přecijen v kožichu pořád měla nalepené nějaké pavučiny. Plácla frustrovaně křídly a protáhla se, noc ji opravdu vyčerpala a jedoucí tlama Newlina jí nepřidávala na dobré náladě. "Jestli - a beztak že jo - jsou v nám malí pavoučci," vlčice zavrčela a ostře švihla pohledem po Newlinovi, "tak se narodí tak, že my přitom umřeme." Hlas se jí ke konci změnil do sladkého podtónu. Ona žádná pavoučí máma být nehodlala a jakmile Newlin začal vymýšlet, jak by pavouky pojmenoval a jak by je učil spřádat pavučiny, měla toho jednouchá tak akorát plné zuby. Křídlem jednu Newlinovi vrazila přes jedoucí tlamu a zavrčela. "Ticho!" okřikla ho a zhluboka se nadechla. "Je skvělý," zatvářila se u toho ale tak kysele, že by jeden o pravosti jejích slov pochyboval, "že ses tam ukázal, ale to neznamená, že mi za trest vymeleš díru do hlavy nesmyslama." Povzdechla si a protože jí Newlin jistým způsobem připomínal Tasu, když měla své epizody, rozhodla se vést konverzaci jinam. "Co Amnesia, užs ju našel?" zeptala se a nadzvedla obočí.

// Temný les

Sivá vyletěla z jeskyně a jenom se krátce zastavila na povrchu, aby se ohlédla přes rameno na Newlina. Předpokládala, že vlk poběží za ní, ale ten roztodivný a věčně optimistický nekňuba se místo toho tulil ke kusadlům tarantule a povídal si s ní, jako kdyby to byla jeho nová nejlepší kámoška. Může být kamarád s tím, když už ne se mnou, pomyslela si jednouchá a ulevilo se jí, že nebude muset zastávat roli kámojdy Newlina, když ji zachránil. I přesto ale navlka do jeskyně čekala a poslouchala, co všechno se snaží pavoukovi nakecat. "To, že je větší, neznamená, že je i chytřejší!" zahulákala dolůdo tmy, protože jí to začalo připadat už příliš.
Vlk se ale k odchodu neměl, takže se sivá nebručeně jenom rozhodla pokračovat dál bez něj. Začínalo svítat a noc se blížila ke svému zdárnému konci, stejně jako její svobodná vůle. Byl časse vrátit na chvíli do Bukového lesa a podívat se, jak Tasa odvedla svoji práci. Musela na ni dohlížet, přecijen nebyla úplně na hlavu zdravá.
Newlin se nakonec vynořil z jeskyně a vypadalo to, že si to míří stejným směrem jako jednouchá. "Je ti jasný, že kdybys nechtěl, tak ten pavouk tvým kámošem nebude," zabručela sivá místo poděkování za záchranu své zadnice.

// ŽLUTÁ VĚŽ 5 (2/2)

Její obětování nebylo zbytečné, ačkoliv to za obětování nepovažovala. Chtěla si jenom užít trochu zábavy, projet se na osminohé potvoře a potom vzít roha. Nečekala, že tento malý chitinový tank bude takový oříšek. Jakmile se kusadla zabodly do její zadnice, ucítila, jak do ní pavouk vpouští svůj jed. Měla se taky rozložit? Naštěstí se bílému vlku podařil do té doby osvobodit a odlákat pavoukovu pozornost. Okřídlá se postavila na malátné nohy a chvíli se snažila vstřebat poslední události, stejně jako točící se hlavu. Cítila se zvláště a nevěnovala svému okolí příliš pozornosti, takže za chvíli si to k ní tarantule mířila znovu, neboť první oběť už byla dávno v trapu. "Ty posero," zamumlala polohlasem sivá na účet uprchlíka a převrátila zlaté oči na tarantuli.
Stejně jako na byla spásou pro bílého vlka, její spása se objevila hned záhy. Energický hlas plný nesmyslů se snesl z nebes jako záchrana a začal se cpát mezi pokousanou okřídlenou vlčici a osminožku. Nejprve vlka nerozeznala, ale typický šedý kožíšek s věnečkem na hlavě jí situaci rychle osvětlil. Vždycky považovala vlka za zbabělce, za ubožáka, který nic nezmůže, takže jeho přítomnost byla vskutku neočekávaná. Stejně tak s nemalým úžasem Styx koukala na to, jak hrdinsky se vlk postavil mezi ni a tarantuli. Vždyť mu řekla, že jeho kamarádka nikdy nebude, tak proč se obtěžoval s její záchranou. Mám ho teď mít jako ráda? projelo jí hlavou, ale neměla čas její vztah s vlkem příliš analyzovat, přecijen byli ještě v nebezpečí.
"Newline?" zamračila se vlčice a pohlédla k žíhanému kožíšku, který se dostal mezi ni a pavouka, jenž svým jedem rozhodně nešetřil. Sivá se postavila na nohy a koukala, jak kolem nich všechno kvete a mimo jeskyni zpívají ptáčci. Pavouk se najednou zdál docla na vážkách, jak s námi naložit. "Na co čekáš, poběž!" pobídla ho v náhlém procitnutí a vlepila Newlinovi křídla drbnutí do zad, čímž ho snad popohnala k úprku. Zadek jí jemně vibroval od kousnutí, ale necítila na sobě žádné negativní účinky. Tedy alespoň prozatím.

// Tajga

// ŽLUTÁ VĚŽ 5 (1/2)

// Tajga

Začala se zase prodírat lesem, který tmavl. Světlo měsíce ani komety fialková zář se mezi stromy nedostávala, jednouchá dokonce z dohledu ztratila vrcholky stromů a zůstala pohlcená v lese. Ano, teď byla opravdu nicotná, byla jenom malou ztracenou pěknavou v hlubokém tmavém hvozdu. Stromy měly černou kůru, byly popraskané a staré snad stovky let. Jejich skřípání taky tak znělo, když natahovala uši a poslouchala každý zvuk kolem. V jeden moment se její obličej zabořil do něčeho lepkavého, co nešlo sundat. Tlapkou se pokusila si to alespoň shrnout z očí, aby se mohla podívat, do čeho narazila.
Dlouhatánské provazce skoro mléčně bílé pavučiny olbřímích rozměrů visely z nedohledných korun stromů až k zemi. Viděla místo, kde pavučinu prorazila a pohledem následovala tuto past až vzhůru. Zdálo se jí to, nebo se nahoře něco zlověstně šklebilo? Viděla matné odleskly, mnoho matných odlesků v temnotě korun stromů, ale nikdo nepřicházel. Se zamračením a oprávněným podezřením pokračovala dál. Tenhle les nebyl bezpečný a musel z něj rychle pryč. Při svém zrychleném kroku a ohlížení ale narazila do jednoho ze stromů, jehož kůra se podivně pohybovala a vlnila. Zaostřila a mhouřila oči jen proto, aby rozeznala tisíce drobných pavoučků hemžících se po kůře, jako kdyby byli na koncertu obživlého Freddieho Mercuryho.
Otřepala se a doufala, že se většiny pavoučků zbavila. Nebyl čas to zkoumat protože její uši uslyšely nový zvuk. Cvakání, zrychlené dýchání a problémy. Problémy, oči se jí rozšířily adrenalinem a nadšením. Ano, kde byly problémy, tam by přece měla být taky! Ne proto, aby je vyřešila, ale proto, aby je taktéž způsobovala!
Rozběhla se proto po zvuku a uviděla údolí s jeskyní, ze které vylézal obrovský pavouk. jeho chelicery se matně leskly stejně jako jeho mžouravá očička. Už věděla, co to čekalo nahoře na síti, kterou proběhla. Před pavoukem ale couval bílo černý vlk s korunkou na hlavě a kyselkavý pach sivé napověděl, že se buď počůral strachy anebo je z Borůvkové smečky. Zachránit vlka asi úplně nechtěla, ale pustit se do křížku s tarantulí znělo jako zábava. Jako něco, co by udělal Duncan jen proto, že to mohla být prdel. Jakmile se borůvkáč přilepil na obří pavučinou za sebou, nebyl důvod čekat. Styx věděla, jak pavouci svou oběť konzumují jako fruka několik dní poté, co se vnitřek oběti rozloží pomocí šťáv, které jsou do nich vstříknuty. Vyběhla teda seshora přímo do rokle a roztáhla křídla. Jako malý nelétavý ptáček dopadla pavoukovi přímo mezi všechny jeho oči a zuby drápy se jala tento velmi nepodstatný orgán ničit. Pavouci se ale nikdy na zrak příliš nespoléhali, takže Styxin útok byl spíš k ničemu, než k něčemu. Za pár vteřin z pavoučí hlavy spadla a drápky na pavoučích pedipalpách ji připevnily k zemi. Dřív, než stihla něco namítat, roztáhly se obří chelicery a zasáhly Styx do zadku, kde vpustily jed. Styx vyjekla a pokusila se vymanit, ale neměla dost síly na to se vyprostit. Bílý vlk měl alespoň víc času na to přemýšlet, jak se ze své prekérní situace dostat.

// MODRÁ VĚŽ 4

Už předtím si všimla, že krajem zní nějak víc hlasů. Byla zvyklá na klid, ale dnešní noc jako kdyby probouzela všechny okolní vlky a nutila je ozvat se. Možná za to mohl úplněk, který k tomu přímo vybízel anebo meteorit, kterou svou fialovou září osvětloval krajinu čím dál tím víc. Jednouchá už pozorovala fialové odlesky na vrcholcích stromů. Lehce se třepotaly a zvětšovaly, čím blíže meteorit byl. Začala si hledat cestu ven z lesa, ale dostávala se čím dál tím víc dovnitř, do hloubky lesa. Tolik hlasů, projelo jí hlavou, když uslyšela další vytí. Něco v jejím nitru, nějaká primitivní část, se silně pohnulo, když uslyšela další vytí. Zastavila se a ucítila, jak jí leze mráz po krku, jak tancuje čardáš na zádech a staví jí chlupy na těle. Potřebovala se připojit. Urgentnost se zvyšovala i díky meteoru. Byl to konec světa? Měli postupně všichni shořet v pekle, zavaleni meteorem nebo zabiti tlakovou vlnou? Našla si konečně místo, kde viděla na měsíc. Luna byla v úplňku a ozařovala okolí tak moc, že společně s fialovou září z padající hvězdy to vypadalo, že je podmračné poledne s fialovým filtrem. Ještě pořád byla rozčepýřená, když zaklonila hlavu a z hrdla se jí rozlehlo zavytí. "AUUUUUU!" neslo se lesem melodicky. Jakkoliv podivně Styx vypadala, její vytí bylo hladké a příjemné na poslech. Taky neslo velmi specifické zakončení, které by ji mohlo prozradit. Pochybovala ale, že ji Asgaarští uslyší, nebo že budou reagovat. Už uplynulo tolik úplňků od smrti Elisy a oni pořád nic, že se jich přestala obávat. Stáhla hlavu zpátky a oddechla si. Ano, připojila se k nočním vřešťanům a cítila se mnohem lépe.

// Temný les

// MODRÁ VĚŽ 3

// Kiërb

Sovy nechala úspěšně za sebou, ti nevděční opeřenci stejně nechtěli houkat, když byla poblíž. Na žádné další po cestě nenarazila, ale zjistila, že se opět ocitla někde, kde je jí to neznámé. Podivně známé, ale neznámé svou lokací. Tenhle les měl být přece hned vedle močálů, ne? Proč to bylo zase všechno jinak? Otáčela se kolem sebe a couvala čím dál tím více do hlubin lesa. Les ji pomalu pohlcoval, až se ocitla v hlubinách tak tmavých, že pro ni bylo těžké připadat si podstatná. Byla malým ztraceným ptáčkem v hustém lese, obklopovaly ji vysoké stromy, pichlavé keře a kolem se proháněl chladný vítr, zpíval a rozechvíval větve kolem ní. Kdyby ji tady něco napadlo a zabilo, pravděpodobnost náhlého výskytu magické příšery byla vysoká, nikdo by ji nenašel. To by se jí líbilo. Její smrt by nic neznamenala, všichni by si mysleli, že se buď potlouká kolem neviděna, nebo že odešla. Většina vlků by na ni pravděpodobně rychle zapomněla. S tím, jak krátkodobou paměť tady všichni měli by její smrt nenesla moc velkou váhu. Navíc... Myslela si, že je postrachem tohoto kousku světa, ale ukázalo se, že pověsti o ní se držely jenom na místěch, kde něco doopravdy spáchala. A poslední dobou jenom... Jsem. A jsem ráda, že jsem, ale... její ego trpělo. Zakládala si na své pověsti, která momentálně byla velmi, velmi uvadlá. Nejspíše bylo na čase přejít z defenzívy na ofenzívu, aby její případná smrt nesla nějakou váhu. Nechtěla dopadnout jako Norox, jehož smrt byla... Jen informací, kterou zpracovala a která teď žila v její hlavě. Ten bílý vlk s černými znaky bez jednoho oka, se kterým měla jeden velice sbližující zážitek, už nebyl. Nikdy se na něj nespoléhala, byl to příliš agresivní živel, který příliš nepřemýšlel. Jeho smrt byla tedy jenom novým stavem jeho existence v jejím životě. Teď existoval jenom jako vzpomínka. S tím, jak to tady chodilo bylo ale dost dobře možné, že se jednoho dne zase potkají. Smrt Duncana byla pro ni horší, smrt jejích obětí byla vítaná a smrt Elisy převratná. Vždy záleželo, co daný vlk představoval. Ti umrlci u jezera byli jen volným lootem, který si jednoduše zabrala. Vítala by další takové, zima určitě nějaké vlky dostihne a složí na lopatky. Mrtví si tady ale pochodují, jak se jim zachce. Má smrt potom nějaký smysl? Vrátí se Elisa, nebo zůstala pod zemí? Je to jenom další etapa našich životů? nespokojeně mlaskla. Smrt v Gallirei nebyla opravdovou smrtí. Byla to zase nějakou kouzelná hovadina, bonus za žití zde.

// MODRÁ VĚŽ 2

// Mahar

Zamířila do lesa. Proplétala se mezi stromy, až narazila na řeku. To tu být nemá, proč to tady je? Kde jsem? zamračila se a rozhlédla. Na chvíli se zastavila a utišila všechny zvuky, které vydávala, aby se mohla zaměřit na místo, kde stála. Byla obklopená stromy a stála na jednom břehu řeky, která tiše šuměla u jejích tlapek. Neznala to tady a necítila se úplně vítaně.
Najednou noční ticho prožízlo zahoukání. Volání, nikoli teskný zpěv ztracené samičky. Sivá zvedla hlavu a nasměřovala uši k tomu zvuku. Houkání bylo docela vzdálené, takže se pomalu vydala po zvuku lesem. Musela přejít řeku a namočit si tlapky, ale to nebylo nic, co by ji mělo zastavit. Pokračovala lesem za zvukem, který se na moment odmlčel. Můžu to tu trochu prozkoumat, tahle noc je moje. K ránu se vrátím domů, to slovo mělo zvláštní chuť. Lehce nasládlá, ale zároveň kyselá, jako dobrá ostružina. Sivé docela chyběly plody léta, letos si jich příliš neužila. Uslyšela další zahoukání, tohle bylo svolávací. Možná se jednalo o samičku, která volá svého partnera do hnízda? Hnízdění už ale měli za sebou, tak proč volali? Možná to bylo varování? Sivá pokračovala dál po zvuku, až stanula pod velmi vysokým stromem s dutinami po datlech, ve kterých žili akorát pavouci a broučci. Strom byl docela ztrouchnivělý, ale nesl stále zelené větve. Zvedla hlavu a snažila se najít místo, odkud houkání slyšela. Byla si jistá, že u správného stromu, ale houkání zcela utichlo. Zamračila se a posadila se s tím, že prostě počká, ale jak minuty plynuly a nic se neozývalo, její trpělivost docházela. Zvedla se se zklamaným povzdechem a rozhodla se odejít. Jakmile urozaila několik kroků, za jejími zády se ozvalo zahoukání, oznámení, že vlk odešel. Nebo něco, co připomínalo vlka, predátora.

// Tajga

// MODRÁ VĚŽ 1

// Narvinij

Setřepala ze sebe poslední zbytky setkání s veveruškami a otřásla se. Vyšlo to? Bylo to ono? Nepřišlo mi, že to bylo moc... Duchovní, ušklíbla se a poposkočila o pár metrů kupředu pomocí křídel. Přední nohy se jí zabořily do bahna a ona musela rychle zatancovat k boku na pevnou zem. To jsem už tady? nedalo se popřít, že poslední dobou, přesněji od momentu, kdy opustila nory v kopcích Tary, byla v této krajině zmatená a hůře se orientovala. Špatně se s tím sžívala, protože byla na svůj orientační smysl velmi pyšná. Dokázala se dostat kamkoliv si umanula a nemusela u toho ani moc přemýšlet. Jak bylo ale možné, že řeka tekoucí do protisměru, gejzíry, hory na druhé straně mapy a nově vzniklé lesy jí tak rozházely kompas? Vždyť to tak bylo vždycky!
Přemýšlela nad tím, zatímco se dostávala přes močály. Byla tady už několikrát, takže cca věděla, kde jsou největší prohlubně a kde jsou suchá a pevná místa. Nechala se tady dokonce i vést Sigym, když tady byla smečka. Ta vlčice tu byla úplně sama, ubožačka. vypadala, že si o sobě a tomhle místě hodně myslí, ale byla na tom asi tak dobře jako některé uvízlé mrtvoly tu, ušklíbla se sivá a přeskočila docela dost velkou bahnitou část na další suchý ostrůvek pomocí křídel. Beztak měla bílý čumák jenom proto, že byla mrtvá a to byla kost, nafoukla tváře a odskočila další kus. Už byla skoro na konci bažin. Pokud si pamatovala, teď by měla navázat na volnou plochu a někde poblíž by měl být hvozd plný třešní. Místo toho ale narazila na les, který tam být měl, ale tenhle se zdál... Jiný. Rozešla se proto do něj místo toho, aby zamířila na jih na volnou plochu. Otřepala ze sebe mokré zbytky, které se jí nalepily na tlapky a pokračovala dál, nechávaje tohle bohapusté místo za sebou. byla to jen ozvěna minulosti.

// Kiërb (Jezevčí hájek)