Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Buk

Mířila si to dolů k řece. Nechávala les v područí tří šedých vlků a cítila se... Podivně svobodná. Její myšlenky pulzovaly jako žíly velmi vzrušeného agresora, který se nemohl dočkat, až z někoho vymlátí duši. Vzala Stína pod svá křídla, takříkajíc. Rozhodla se, že když mu věří Tasa, nemá cenu se ho snažit odhánět, bude lepší ho prostě přijmout mezi sebe. Jestliže se znal s Noroxem, který mocné nesnášel, a byl jeho parťák, neměla se jednouchá čeho obávat. Maximálně tak reakce své drahé polovičky, až se probudí a zjistí, že jejich les teď neobývají jen ony. Sama chtěla smečku, tak tady ji má. Tasa a Stín, skvělí kandidáti, či? ušklíbla se a zjistila, že z toho má potěšení, ačkoliv si byla plně vědoma faktu, že Rez z toho takovou radost mít nebude.
Lesík na východě... opakovala si slova Elisy, která se jí v lese zjevila. Ano, určitě se za ní zastaví, ale prvně slíbila Baghý, že zajde za ní. teď, když se její 'smečka' rozrůstala bylo více než předtím potřeba se o smečkování něco dozvědět.

// Borůvka

"To nejspíše ano... Čekala bych potom ale, že se vrátí. Potkala jsem něco, co mrtvé stráží a dává jim druhou šanci," podělila se o svou znalost existence Mrtvolky. "Norox si ji asi nezasloužil," pokrčila rameny.
Souhlasně zamručela, když Stín řekl, že nikoho dalšího nepotkal. Nejspíše se po Rigelovi a Apaté slehla zem. Třeba se jenom zatoulali o kraj dál anebo pošli, všechno bylo možné. Myšlenkami se sivá už zaobírala něčím jiným a začala se stavět na nohy, aby se protáhla a vydala pryč. Teď, když byl les bezpochyb její, se v něm nechtěla sama zdržovat. Navíc Stín jí neposkytoval dostatečný mentální stimul, aby s ním strávila víc času. Možná to bylo jenom tím, že se tolik neznali a odměřenost obou vlků jim stála v cestě k dobrému vztahu. Třeba se to časem změní, když je teď Stín součástí šedivé famílie.
"V tom případě doufám, že nemáš moc citlivý čich," opáčila s úšklebkem, nebo´t si byla moc dobře vědoma Tasiny plynatosti.

// Mahtaë sever (přes Mahatë jih)

Vzala jsem ho mezi nás, uvědomila si sivá. Ne, že by předešlá slova říkala jen tak nazdařbůh, ale až teď na ni dolehlo, co všechno to znamená. Jaké to štěstí, že tohle není smečka, ušklíbla se. Považovala to spíše za slet čarodějnic nebo tak něco, který si vybral právě tento les ke všem svým špatnostem.
Musím za tou Baghý, třeba mi o tom řekne víc, protočila v duchu oči. Tohle papírování ji nebavilo, ale chtěla se podívat, jak se to dělá jinde. Baghý určitě měla zkušenosti s tím, jak má taková správná a slušná smečka fungovat. Jednouchá si to hodlala převzít a potom udělat po svém. Oni nakonec byli spíše špatnou a neslušnou smečkou.
Stínova slova ji nepřekvapila, přecijen s tou informací už nějakou dobu žila. "To zní jako smrt dle jeho gusta," opáčila chladně a bez emocí. Norox... Byl její bratr, ex-milenec a kamarád od narození, ale taky to byl těkavý bojový plyn, který syčel pokaždé, když si dělala něco, co se mu nelíbilo. Byl to kontrolór. "Kdysi dávno jsem slyšela, že je tu někde i náš další bratr a sestra, ale čert ví, kam se poděli," broukla. Osud jejích sourozenců byl jedním velkým otazníkem, ale ona se necítila jako někdo, kdo tu záhadu chce rozluštit. "Půjdu do Borůvky, mám tam domluvené dostaveníčko," ušklíbla se a hodila po Stínovi ještě očkem, jestli jí nechce ještě něco říct.

"Už nechci, klady převažují zápory," řekla a zavrtěla hlavou. Křídla byla skvělými končetinami. Sice ji nedokázaly unést ve vzduchu, ale byla díky nim rychlá jako vítr, obratná jako lasička a mohla všem kolem uštědřovat pernaté flákance.
Ohledně Tasy si to tedy vyříkali, sivé nezbývalo nic jiného než věřit, že tomu tak bude. A i kdyby ne, nebude těžké ho najít, pomyslela si. Nemohla svou sestru monitorovat každý den, ale chtěla si Stína alespoň trochu proklepnout, přece ho tu nenechá běhat jen tak, jak by se mu zlíbilo. Teď ale, když ho Styx vzala takzvaně pod svá křídla, si tady vskutku mohl dělat, co chtěl. "Batranec z druhého kolena, dávno zapomenutý vitální děda, co se ti hodí do karet," zazubila se na něj podpichovačně. Děda jí znělo dobře, rozhodla se tedy u toho zůstat.
"Takže dědo... Nevíš, jak je na tom Norox? Tasa mi něco říkala a docela tomu věřím, ale když jste se znali, třeba něco víš," nadhodila. Neměla důvod Tase nevěřit, ale neměla ani důvod věřit nějakému divnému pocitu, který Tasa měla.

"Nikdy jsem o to nestála, přisálo se to na mě všechno samo. Nějakou dobu jsem tomu vzdorovala, ale nakonec... Jeden se s tím naučí žít," odpověděla. Byla v tom vlastně dost nevinně, jediný její prohřešek byl, že se rozhodla tyto své nedobrovolné dary využívat, když už je měla. "Zvlášť, když se toho nejde zbavit," dodala. Křídla si urvat nechtěla, vykrvácela by a smrt pro ni byla velkým mezníkem, který překročit nechtěla. Ostatní ať si umírají a vracejí se zpátky, ale ona ne.
Stín nebyl žádná sralbotka, naježil se ani necouvl, když na něj sivá - ztělesnění blízké smrti - cenila výhružně zuby. Oponovalo jí to a nedokázala v tom vidět nic víc, než namyšlenost. Konečně z něj začalo lézt víc slov a sivá poslouchala. S Tasou se znali dlouho a už několikrát měli šanci si jít po krku, dle jeho slov. A s Noroxem to samé.
Nechci se stavět vaší rodině do cesty, to jsme na nějakém válečném tažení? Už dlouho ne, pomyslela si znechuceně. Teď chtěla jenom... Co vlastně chtěla? Měla domov, měla družku, byla neporazitelná a nic jí nescházelo. "Spousta vlků ještě k tomu přívěšky neměla," dodala, když jeho poslední věta byla otázkou.
"Jde mi hlavně o Tasu," odtušila, konečně klidná. Srst jí slehla a narovnala se, dokonce na něj přestala i cenit tesáky. "Já se s případnými komplikacemi vypořádám snadno," řekla. Pokud by jí Stín nějaké potíže způsobil, neměla by problém ho shodit ze srázu. Jak sám řekl, bylo to až příliš lákavé a snadné. "Nikdy by mě nenapadlo, že mezi jinými vlky potkám někoho, kdo jako by z oka naší rodině vypadl," uchechtla se a mávla křídly, až se listí rozletělo kolem. "Dle svých slov... Jsi tedy na naší straně," zájmeno znělo posměšně, připadalo jí to vtipné. Ona žádnou stranu neměla, ona si jenom chtěla dělat to, co se jí zlíbí. "V tom případě vítej do naší milé rodinky, Stíne," ušklíbla se znovu.

Nic konkrétního, jen informace. Ano, každý má nějaké své nepřátele, které by chtěl vidět trpět. Každý až možná na Newlina. Ten by možná do jam pekelných shodil Tasu, ale stálo by to hodně přemlouvání. Představa, jak ho k tomu tlačí sivou vzrušovala, sestrovražda nikoli, ale na tom nezáleželo. Mohl to být kdokoliv jiný.
"To slovo jsem už dlouho neslyšela. Nikdy se mi nelíbilo, jak zní," natáhla uši ke Stínovi a ušklíbla se. Bylo to pojmenování z minulosti, které zosobňovalo veškerou nenávist k vlkům, kteří jim byli tolik odlišní. Jak moc odlišní jí ale přišli teď? Sama se změnila na něco, co právě magičům mohlo přijít zvrácené a nečisté. Sama si tak připadala. "Mocní... Se mi hodilo více," poznamenala a tlapou odhrábla listí nad mrtvolkami brouků. Plně je nerozeznávala, v listí se jejich tělíčka dokonale ztrácela. Věděla ale, že tam jsou, cítila je jasně a zřetelně. "Bylo by ode mě pokrytecké držet se starých pravidel," povzdechla si, říkala to spíše sama sobě. Odhrnuté listí se vzneslo kousek nad zem a dopadlo zpátky tam, odkud ho Styx odhrnula. "Ohh, bratr by tohle nesnesl. Jenom myšlenka by ho převrátila naruby," pousmála se, ale ten úsměv nebyl hezký.
Styx mluvila o Tase a Stín souhlasil, že si jejích stavů všiml. Přiblížil se k okřídlené vlčici zahleděl se jí zpříma do obličeje. Neodvracela zrak, probodávala světlé oči vlka a varovně zavrčela. Neměla ráda, když jí někdo jen tak lezl moc blízko k tělu. Sama na osobní zónu jiných nedbala, ale už mnohokrát se ukázalo, že pokrytcem je, ačkoliv před chvílí trvdila opak. "Spíš mi řeknni, co ty máš společného s ní? Tasa ti věří, ale já ne," zavrčela znovu a peří i srst se jí výhružně postavila. "A teď víš, kde spíme," poznamenala. Bylo to celé jenom záminka pro to, aby ho mohla zamordovat? "Ráda si ten tvůj náhrdelník vezmu, když mi nedáš dobrý důvod, abych tě nechala s tou informací žít," vycenila na něj zuby.

"Máš na mysli někoho konkrétního?" zeptala se ležérně, jako kdyby se jednalo o dotazník oblíbených řek. Ano, Mahtaë je zajímavá řeka, jistě jedna z těch nejdůležitějších. Kiërb byl ale vždy o něco lepší, dokavaď se hory neposunuly, řeky nepřelily a lesy nepřemístily. Entové museli hnát lesy celou noc, protože k ránu už zase vše stálo. Bylo až s podivem, jak snadno se můžou věci změnit, aniž by to jeden dokázal plně vstřebat.
Zastavili u úkrytu a Tasa se rozhodla, že zaleze dovnitř. Styx předpokládala, že tam její sestra tak dobrovolně nepoleze, když tam očividně spí Rez, ale mýlila se. Spánek na suchém a bezpečném místě byl očividně přednější než vyhnout se Styxině partnerce. Skoro jako kdyby měla blechy, připodobnila Tasinu snahu vyvarovat se kontaktu se Rzí. Zůstala tak se Stínem sama a jak Stín řekl, mohli si promluvit rovnou. Jenže kde začít? Proč následuješ Tasu jako stín? Stíne. To jsem ani nechtěla... protočila nad náhlou shodou slov v duchu očima a rozešla se o kus dál, aby Tasu případně nerušili. Byla si ale téměř jistá, že Tasa lehne a usne tvrdým spánkem, ze kterého ji probudí až hlad nebo bolavé břicho plné prdů a... Dalších věcí, které budou chtít ven.
"Jsi Tasin přítel, její věrný parťák se stříbrnýma očima, na kterého hodně dá," konstatovala Styx očividné, zatímco tlapama při chůzi odhnovala listí. Dala nemalý důraz na barvu jeho očí, neboť Tasa - zapřísáhlý nepřítel všech s očima barvy jiné než zlaté - si ho držela těsně jako oblíbenou dečku. Nikdy ji neviděla ve společnosti nikoho jiného, ke komu by se takto chovala. Ovšemže byl pro Styx zajímavý! Tento šeredný, vypelichaný, zjizvený a apatický tvor, který by vzhledově mohl být kýmkoliv jiným, klidně i kamenem. "Nemyslím si, že jsi hloupý, takže sis jistě všiml jejího... Občasného stavu," mlaskla. Nevěděla, jak přesně Tasiny výlety do dětství pojmenovat. Mám mu vyhrožovat rovnou? Nebo mám počkat, co z něj vyleze? Zatím to byly jen ni neříkající úšklebky, těžko z něj cokoliv poznat, zavrčela si sivá v duchu a zastavila se u skal, které se tyčily nad zlatými listy buků. Pod hromadami listí cítila tolik mrtvolek, že by si jeden myslel, že je na hřbitově.

Připadala si jako páté kolo u vozu, které se z vozu utrhlo a pak se v tu nejméně očekávanou chvíli přikutálelo zpátky, aniž by jej zrovna někdo potřebovalo. Cítila se zbytečně, nechtěně, nejspíše tady rušila, vždyť atmosféra mezi šedými vlky by se dala krájet. Zhluboka se nadechla a tiše si povzdechla. "Dobrá," rozhodla se Stínovo nic neříkající oznámení přejít bez komentáře a místo toho navrhla těm dvoum prašivkám ukázat úkryt.
"Ten sráz je dobrá věc, nemůžu se dočkat, až z něj někoho shodím," souhlasila sivá a rozešla se do lesa. Obcházela jeden strom za druhým a přemýšlela o všem, co se jí v poslední době událo. O všech těch novotách, které se jí v životě objevily, aniž by je cíleně vyhledávala. Stínův nezájem a Tasina zamlklost jí přišly zvláštní, teď už si byla určitě jistá, že je vyrušila v napjatou chvíli. Nechtěla aledo toho rýpat, věděla, že je její sestra labilní a ona se vlčátku Tasičce chtěla vyhnout. Dostali se na malou kamennou skalku, pod kterou ležel spadlý buk. Sivá ze skalky pomalu sešla a skrz listí se došustila až ke koruně spadlého buku, která za svými četnými větvemi schovávala vchod do úkrytu. "Tady," řekla a křídlem ukázala mezi větve. Když se jeden pořádně zadíval, mohl vidět svažující se skalisté dno úkrytu a vzadu šedý chlupatý kožich Rzi, která tam už nějakou dobu spala. Jednouchá si byla jistá, že je její družka v pořádku a tak se neobtěžovala s bližší kontrolou. Odstoupila od vchodu do úkrytu a zastavila se vedle Stína. "Chci si s tebou pak někdy promluvit," oznámila mu a pak se přimotala k Tase a jemně do ní drcla čumákem. "Potřebuješ ode mě něco, než půjdu?" zeptala se jí ado hlasu se jí vmísila starostlivost. Nedokázala si pomoct, Tasa byla víc zamlklá než obvykle a ta situce, ze které je vytáhla, ji trápila.

Tasa nic neříkala, ale sivá si to přebrala po svém jako tichý souhlas. Její sestra byla vždy submisivní, ušlápnutá a poslušná, takže nepochybovala o tom, že pochopila, na co Styx naráží. Protáhla si lopatky a narovnala se. Stín se na ni šklebil, ale vzhledem k tomu, že od jejího příchodu ani jeden neřekl ani slovo, netušila, jak si to vyložit. Mohlo to dost dobře znamenat, že není vítaná. "Přišla jsem se jenom podívat, jestli neděláte něco zajímavého," pokrčila sivá rameny a loupla medovýma očima po sestře, které se vyblitě žluté oči leskly slzami. "Ale klidně zase půjdu," dodala a mrskla ocasem. Nepotřebovala se vnucovat někam, kde očividně nebyla vítána. Navíc si s nimi ani neměla co říct, takže se tahle její návštěva dala brát pouze jako kontrola životnosti její sestry.
"Půjdu se podívat do Borůvky," řekla potom, protože ji napadlo, že kdyby ji vlci hledali, tak by mohli mít alespoň nějaký směr, kudy se vydat prvně. Pochybovala ale, že by tihle dva měli mít nějaký problém. "Než ale půjdu, možná byste chtěli vědět, kde je úkryt," navrhla.

Sivá spala v lese, zabořila si to do listí a rozhodla se nechat pohltit podzimem. Nakonec se ale probudila k životu a začala se skládat na dlouhé nohy, které se konečně netřásly únavou, nemocí ani ničím jiným. Připadala si silná, vyspaná a hlavně připravená být zase nějakou dobu bez problému vzhůru. Poslední noc byla dlouhá a jí připadalo, že prospala celý den, což bylo vlastně jenom dobře. Nadechla se čerstvého vzduchu a vydala se po stopě staré srny, kterou olovili před několika dny. Byla už docela rozežraná, ale podařilo se jí na ní najít nějaké poživatelné kousky. Nějakou dobu si tedy vystačila s touhle zábavou, než se vydala po pachu Tasy a Stína, který tady pořád byl. Překvapovalo ji, jak dlouho tady vlk vydržel a hlavně, jak dlouho vydržel s Tasou. Opravdu to musel být její dobrý přítel, protože jinak by byl dávno v trapu.
Klidně našlapovala lesem, dokud vlky nespatřila. Nesnažila se k nim přikrást potichu, takže šustění listí a praskání větviček mohli slyšet ještě dřív, než k nim okřídlená vůbec došla. Protáhla si ztuhlá křídla a bez nějakého pozdravu nebo prohození slov o vítání a tak hned přišla k Tase, která se jí zdála docela rozrušená. Přiložila jí hlavu na čelo a jemně jí přejela jazykem po boku tváře, aby ji uklidnila. Nevěděla, proč je rozrušená a proč Stín vypadá, jako kdyby spolkl kyselku, takže se do toho nevměšovala. "Dobrá práce s tou kožešinou, považuji tedy zkázu na ostrově za vyrovnanou," řekla a obešla Tasu k jejímu druhému boku, aby si mohla pořádně protáhnout tlapy.

// Ranský les

Konečně bylo hotovo. Nebo, alespoň ona byla hotová. Sedřená až na kost, dá-li se to tak říct. Z posledních sil dopajdala do lesa a našla mrtvou srnu, kterou před několika dny ulovili společně s Tasou a Stínem. Začala trhat a přežvykovat maso, které se tolik nehemžilo mouchami a larvami a pořádně se najedla. Poté zamířila k potoku, který protékal středem lesa a skrze vodopád padal dolů ze srázu. Svlažila si hrdlo a následně se odebrala k odpočinku na jižní stranu do nižších poloh. Našla si dobrou hromadu listí a zakutala se mezi ně jako ježeček, akorát místo bodlin měla peří. Položila si hlavu na tlapky a zavřela oči, unavená, ale spokojená. Stihla toho tolik! A sama! Možná právě proto toho tolik zvládla. Moc dobře věděla, že když byla s někým, všechny aktivity se zdály o tolik delší. Na druhou stranu byly o tolik zajímavější, než když to dělala sama. Bylo to docela dilema. Teď ale byla konečně doma a hodlala tu chvíli zůstat a socializovat se. Ale prvně se pořádně prospí. S trochou štěstí ji nikdo nevzbudí dřív, než by chtěla.

// Javorový les přes Márylouku

Mohla jsem se zeptat na tu magii, napadlo ji, když se znovu dostala do lesa plného mechu. Sama měla se smrtí velmi blízký vztah a díky této podivné magii dokázala mrtvé i ovládat jako loutky, cítila jejich přítomnost a celkově se na smrt cítila zvláštně napojená. Asi je to dost očividné, že se ptát nemusím, usoudila nakonec, ačkoliv s eještě nabízela myšlenka, že s touhle magií je nějak spojena Smrt a ne Mrtvolka. jaký vztah tyto dvě entity vůbec měly? Byly to spolupracovnice, sourozenci jako Život a Smrt? byla Mrtvolka jejich vlče, které vzniklo spojením dvou protipólů? To by z ní dělalo incestního parchantíka.
Sivá zatřásla hlavou, už byla opravdu unavená a na složité teorie neměla mozkovou kapacitu. Mířila si to proto bez ostychu domů a už nikde po cestě nezastavovala. Sice se z křepelky tolik nenajedla, ale ta srnka nevypadala zas tolik rozzloženě na to, aby se nemohla najíst z ní, až dojde domů.

// Buk

// MODRÁ VĚŽ 5

// Márylouka

Elisa ji určitě chtěla dostat do světa mrtvých, protože jinak by se ani neobtěžovala s tím se Styx zjevit. Sivá s tímto vědomím vkrožila do lesa plného javorů a křovin a začala se procházet a zkoumat tento les. Ještě v něm nikdy nebyla, to si byla jistá, navíc tyto končiny neměla ani prozkoumané, takže se v ní tentokrát nesvářely pocity povědomosti a ztracení. Po průzkumu pachů navíc zjistila, že se tady vyskytuje její nejoblíbenější potrava. Začala se po ptáčkovi pídit a stopovala ho až mezi skály, na které se obratně vyšplhala. Shůry shlížela na křepelky, které se nimraly mezi listy a hledaly nejspíš nějaké broučky do zobáčku. Sivá se připravila ke skoku a pomocí mávnutí křídel se dopravila přímo na křepelku, která ji ani neslyšela přicházet. Jedno kousnutí a křepelka měla po hledání broučků. Sivá si spokojeně odnesla potravu o kus dál a začala se nimrat v peří, aby se dostala k lahodnému masu.
"Život je občas ironie," ozvalo se za jejími záda - opět - klidně. Sivá se znovu prudce otočila, ale tentokrát jí přejel mráz po zádech nikoliv vzrušením, ale leknutím. Za ní stála vlčí postava s tlející nazelenalou srstí, jednou kostnatou nohou se opírala o kámen a koukala na Styx smířeným pohledem jediného ostře zeleného oka bez známky jiskry života. Druhá půlka obličeje byla pouhou odhalenou lebkou i se zuby, ale co jednouchou zaujalo nejvíce, byla odhalená vnitřní dutina. Kůže se na jedné straně odtrhla, ale držela stále na entitě jako jakýsi poloviční plášť, a odhalovala žebra, mezi kterými problikávaly, jiskřily, praskaly a syčely provazce ostře neonově zelené magie. Skoro to až připomínalo elektřinu. Očividně to byl ale zdroj její vitality, ačkoliv to nikterak nezakrylo zápach, který Mrtvolku provázel.
Styx se div nezadávila křepelkou, kterou měla v ústěch a začala kašlat peří a sliny. "No no, neudav se, takhle se potkat dneska nemáme," promluvila Mrtvolka ke Styx, které se z kašlání dostaly slzy do očí. Když konečně měla prázdné hrdlo, postavila se a ucouvla od Mrtvolky, jako kdyby se bála o svůj kožich. "Co jsi zač?" zeptala se opatrně, neboť ještě netušila, s kým má tu čest nebo smůlu. "Víš jak ti Život říkal, že někdo mu brání oživovat mrtvé? To já - jsem Mrtvolka, Smrtka, Zubatá, říkají mi různě. Starám se o zesnulé a dávám druhou šanci těm, co umřeli předčasně," představila se entita a udělala krok ke Styx, která udělala další krok dozadu. Neměla moc chuť se k Mrtvolce přibližovat, zvlášť teď, když věděla, kým je. "Přišla si mě poslat za Elisou? Je tohle Jezevčí les? Však nejsem na východě," breptala sivá lehce poplašeně, všechno peří načepýřené. "Ne," odpověděla Mrtvolka stručně a posadila se, aby kostnatou paprčí přejela nad tělem křepelky. Něco podivně zablikalo a zmizelo. Když si mě tedy nepřišla vzít, tak proč tady je? Je tohle snad její místo, kde přebývá? Můžu se jí zeptat na tolik věcí! přemýšlela sivá překotně, zatímco její žaludek i tělo chtěli co nejrychleji zmizet křepelka nekřepelka. "Vrátí se Elisa mezi živé?" zeptala se, přecijen ti setkání bylo docela živě v její paměti. "To, že jsi ji poslala za mnou neznamená, že budeš vědět, jak na tom je. Jdi do Jezevčího lesa na východě, když to chceš vědět," odvětila Mrtvolka vskutku nápomocně a znovu se postavila a rozešla se pryč do lesa. Styx ji očividně příliš nezajímala. Možná ji nevystrašila ani úmyslně, možná ji pouze přilákala smrt křepelky. "P-Počkej, mám tolik otázek!" houkla za ní Styx, ale nepohla se ani o píď. Když se Mrtvolka otočila a nadzvedla vyčkávavě jedno obočí, z jednouché najednou už nevylezlo ani slovo. Na co by se měla zeptat? "Co Norox?" vyběhlo z ní najednou, když už to chtěla Mrtvolka zase zabalit. "Co myslíš? Tasa není tak slabomyslná, jak se zdá," poznamenala Mrtvolka a zmizela hlouběji do lesa, nechávaje Styx stát mezi stromy jako tvrdé Y.
Mohla jsem se zeptat na rodinu, na... došla jí slova. Nezbývalo jí nic jiného, než se otočit a štrádovat domů.

// Ranský les (Márylouka)

// Bukáč (Ranský les)

Vylezla z lesa a zamířila mezi staré stromy. Už od pohledu byly velmi staré, ne-li stoleté. Mech obrůstal každičkou píd lesa, od kamene po větve v korunách, takže si sivá připadala skoro jako v Mechovém lese. Tam byly ale stromy mladší a terén nebyl tak nerovný. Musela dávat pozor, kam šlape, ale nakonec se z lesa dostala snadno a rychle ven na louku, která zprvu působila zcela obyčejně. Našlapovala trávou a najednou její oči spočinuly na kaktusu s rudým květem. Na moment zastavila, nadechla se, připomněla si, že tahle země není ani trochu normální a pokračovala dál.
Jak se se mnou chce Elisa rvát, když nemá tělo? Naláká mě tam donějaké pasti, abych umřela a ona mi to mohla dát sežrat ve světě mrtvých, kde mi dá nakládačku? To by dávalo smysl jako jediné. Nebo jí někdo propůjčí tělo? Třeba jako duch může někoho posednout, přemítala, zatímco se snažila s chladnou hlavou přejít fakt, že uprostřed louky roste kaktus.

// Javorový les

Styx lehce zklamalo, že Elisa nebublá vzteky, když si z ní utahuje. Byla tak prostá pocitů, skoro jako kdyby jí na tom už vůbec nezáleželo. Pouze jednoduché a strohé oznámení, že by si to s ní chtěla jednou provždy vyříkat. Jezevčí les na východě, zapamatovala si okřídlená vlčice a dívala se, jak Elisin duch mizí ve větru. Společně s ní začala mizet i mlha, která se tu objevila. Takže za to mohla ona, pomyslela si vlčice a začala mířit na sever hvozdu, kde původně lovila s Tasou a Stínem. Podle čuchu našla místo, kde ležely zbytky srnky a našla i kožešinu. Vzala ji do zubů a začala ji táhnout směrem k úkrytu. Jakmile se dostala ke spadlému buku, začala soukat sebe i kožešinu skrze větve co nejopatrněji to šlo, přecijen nechtěla kožešinu poškodit. Rez spala na kamenech a hluboce vydechovala, takže se i snažila být potichu. Položila kožešinu na zem a zase tiše zmizela zpátky do lesa.
Byla už trochu unavená, ale setkání s Elisou jí rozproudilo krev. Chtěla si nejprve utřídit myšlenky, než půjde na kutě, takže se rozešla opět pryč. Tentokrát se chtěla ale brzy vrátit.

// Márylouka (Ranský les)