Příspěvky uživatele

Obloha tmavla a začaly se objevovat naducané obláčky, které slibovaly, že v noci začne sněžit. Západ slunce dodával scenérii u srázu mystický ale vlastně spíše děsivý vzhled. Vlče bylo zahnáno ke srázu a vlčice s křídly mu zabraňovala v útěku. “SKOČ!” štěkla zjizvená tlama na vlče, které bylo na pokraji rozsypání se. Styx nebyla blbá, věděla, že to vlče je zoufalé a že má strach, jakkoliv chladně se na ni snažilo koukat zpátky. Už nemluvilo, neřeklo ani Ň. To mi vyhovuje.
Elodie se ke Styx otočila zády a čelila srázu před sebou. V jiném případě by tohle byl velmi špatný tah, protože zákeřný útok by na sebe nenechal dlouho čekat. Sivá vlčice teď ale vyčkávala. Morda se jí roztáhla do širokého, ohavného úsměvu a oči jí blyštěly leskem. Možná bylo dobře, že se Elodie neotočila a nepodívala se na vlčici za sebou. Vraha je většinou těžké mezi vlky poznat, ale ze Styx to teď přímo křičelo.
Elodie se přikrčila a skočila. Styx sebou mrskla kupředu, drápy zaryla do okraje srázu a křídly máchla před sebe, aby také dolů nespadla. Vytáhla hlavu co nejdál od těla a cvakla zuby po padající Elodii, která byla jen kousíček od ní. Mezi zuby ucítila srst a kosti, očividně chytila nějakou končetinu. “Mám tě!” houkla na půl tlamy a začala se stahovat zpátky do bezpečí pevné půdy srázu. Udělala maličký krůček vzad a položila Elodiinu hlavu na zem, protože ji držela za zadní nohu. “Neumím mrtvé oživit, ale dokážu ovládat mrtvá těla jako loutky,” mlaskla na půl tlamy a zblízka si Elodii starostlivě prohlédla, jestli je v pořádku. Vypadala nenarušeně. “Říkají mi Styx a zrovna mi chybí vlčecí loutka,” řekla a s posledními slovy do vlčete silně hlavou žduchla, až ho shodila ze srázu. “Jejda!” houkla a naklonila se přes sráz, aby viděla malé tělíčko padat. Chtěla jsem tě shodit sama!

“Mlč,” zavrčela sivá vlčice, když vlče před ní začalo odpovídat na každou větu. Narozdíl od předešlé situace teď byly Styxiny otázky spíše jenom výboji frustrace, křikem do tmy prosícím o skončení této strašlivé tragédie.
Elodiina reakce na zajíce byla už o něco přijatelnější. “Mrtví se ale neumí hýbat. Dala jsem mu znovu život,” odpověděla sivá a zaryla drápy do země. Mnohem raději by je zaryla do Elodie, ale ještě ne, ještě nebyl ten správný okamžik. A možná ani nenastane, jestli vlče skočí samo. Nezdálo se ale moc ochotné. “Proč by ses zabíjela? Budeš létat a já ti můžu klidně darovat znovu život,” řekla sladkým hlasem a mrskla spokojeně ocasem, zatímco vlče stálo jako ledová socha a tvrdě se jí dívalo do očí. Konečně nějaký charakter! potěšila se okřídlená vlčice, ale bohužel pro Elodii se projevil až příliš pozdě. Co by to byla za měkotu, kdyby teď nechala vlče přežít v lese. “Drahoušku, být tebou raději volím let,” řekla zcela upřímně. Pokud by ji měla zabít ona, hodlala to prtě protáhnout peklem. Pomalu a dlouze. Pád z výšky by byl rychlejší a milosrdnější volbou. “Stejně se ti nic nestane, můžu tě znovu oživit,” dodala a protáhla si křídla nad sebou. Zapadající slunce za její hlavou ji vykreslovalo v temně rudých odstínech jako anděla zkázy.

Něco se ji na té malé veverce nelíbilo. Připadala jí falešná, jako kdyby se jí snažila vnutit do života. Nejprve na ni zkoušela rozkošnou kartičku “pomoc ztratila jsem se” a “jak ti mám říkat” a když se jí nedostalo pozitivní reakce, začala se chovat “odtažitě a chytře”, jako kdyby ona stála na piedestalu moudrosti a všichni ostatní byli pod ní. Tato dvojitá přetvářka sivou nebavila, bylo to jak kopat do míče, který se vždycky vrátil zpátky. Nebo jako snažit se odhodit pěkně vlezlý bumerang.
Navíc sivou děsně štvalo, že vlče některé její otázky zcela ignoruje. Chtěla si z ní udělat dobrý den, ale to škvrně jí ho nehodlalo slovně dopřát. Já se zabavím jinak, odfrkla si.
“Jak můžeš tvrdit, že létat nemůžu? Ach pardon, nevšimla jsem si, že tady přede mnou stojí někdo, kdo mě zná lépe než já sama,” zavrčela vlčice a postavila se. ”Víš vůbec, co let je? Je to kontrolovaný pád,” řekla a ukázala na zajíce, očividně mrtvého, který se zvedla na nohy, odhopkal k okraji srázu a podíval se krátce na Elodii ještě předtím, než skočil dolů. Jeho tělíčko padalo dolů a dolů, narazilo o skálu a rozpadlo se vedví, než ho pohltila řeka pod srázem. “To byl nekontrolovatelný let, ale nemůžu mu to mít za zlé, byl už trochu kaput,” řekla sivá vlčice. Rozhodla se, že stejně jako Elodie ignoruje její slova, i ona bude předstírat, že námitky vlčete neslyšela. Že prý já nechci, já ti ukážu, co nechceš, pomyslela si s jiskrami v očích.
“Říkala jsi, že se všechno rychle naučíš, takže tě naučím létat,” řekla a zaterasila Elodii cestu zpátky do bezpečí lesa, takže nemohla utéct. Elodie zůstala tak uvězněná mezi Styx a okrajem srázu, do něhož by její pád mohl znamenat její smrt. “Jdi dobrovolně, stejně jako jsi mě dobrovolně následovala až jsem a dobrovolně dělala, co ti řeknu,” řekla Styx tvrdým hlasem, který shazoval veškeré námitky ze stolu. “Skoč, nebo tě shodím. SKOČ!”

“To sama uvidíš,” odpověděla jí chladně Styx, než si šla sednout na kraj srázu a pozorovala okolí. Sem tam na vlče koukla, protože mu to hrozně trvalo, ale nakonec se mu zajíce podařilo vyhrabat a donést. Byla to pořádně zmrzlá mrtvola, spíše jenom kostra s posledními cáry přimrazené srsti. Díky počasí na ní nebyli žádní červi ani brouci, což byla docela škoda. Musela ale pracovat s tím, co měla.
Jak ti mám říkat? zopakovala si v hlavě okřídlená a nakrčila pohrdavě čumák. “Nebudeš mi říkat nijak, protože my nejsme kamarádi,” zasyčela téměř jako pravý plaz a odfrkla si. “Víš, co jsi vyhrabala? Mrtvolu,” řekla a tlapou do mrtvého zajíce žduchla. Jeho tělíčko se sotva pohnulo. “Takhle skončí každý z nás, dříve nebo později,” poznamenala.
“Říkala jsi, že co neumíš, se rychle naučíš,” začala vlčice a podívala se na Elodii s jiskrami v očích. Kdo ví, co ty jiskřičky značily. Pobavení? Zlomyslnost? Nadšení z nové společnosti? “Umíš létat?” zeptala se Elodie zcela vážně a sama lehce mávla křidélky. “A umí zajíci létat?” přidala doplňující otázku a přisunula si zajíce blíž k sobě. Nadzvedla vyzývavě obočí a čekala, až jí slečinka odpoví. Možná tak nespěchála pryč, začínala se s ní docela bavit.

Chvíli se vlče nehýbalo, snad jeho drobný mozeček utrpěl chvilkovou zástavu. Nakonec se ale rozběhlo s halekáním svého jména a zapřísaháním, že toho sivá vlčice nebude litovat. Lituju každé sekundy, protočila v duchu očima. Ale ne na dlouho, utěšovala se.
“A koho?” zeptala se sivá vlčice, když se Elodie představila.
Procházely mezi stromy a sivá ji mlčky vedla po jižní straně lesa. Za chvíli stromy zmizely a objevila se obloha. Blankytná modř působila téměř kouzelně. Sivá jednou nohou dupla do sněhu v místech, kde cítila uhynulého zajíce, a zastavila se. Otočila se proti Elodii a tlapou ukázala na místo, kde dupla. “Hrabej,” poručila, “a pak mi to dones.” Elodie nemohla mít tušení, co se pod vrstvou sněhu a zmrzlé hlíny skrývá, ani proč to po ní vlčice chce. Nedej bože, proč si to neudělá sama. Pak se otočila a udělala pár kroků směrem ke srázu. Sedla si na jeho okraj a dívala se dolů do řeky, která sice tekla líně, ale byla dost hluboko a po cestě dolů bylo dost kamenů. Nechala Elodii hrabat a spořádaně seděla u srázu a čekala. Myšlenkama se toulala po všech čertech.

ODMĚNY ROZDÁNY

// Odměny rozdány těm, co si napsali.
Nickolas a Flynn mají ještě týden na vyzvednutí odměny.

Kamarádka Elodie tady nebyla, takže sivá neviděla jediný důvod proč by se tu vlče mělo zdržovat. Nakročila si k odchodu a vlče bez protestů a bez zjevných známek života se začalo zvedat také k odchodu. Máš štěstí, pomyslela si sivá vlčice. Aspoň to bylo dobře vychované.
Názor ale rychle změnila, když se vlče místo odchodu otočilo a začalo blekotat něco o zůstávání. “Ne, nemůžeš tu počkat,” zavrčela sivá a nakrčila čenich. Proč by měla pomáhat nějakému malému ztracenému zmetkovi, kterému se ztratila kámoška. “Asi to není moc dobrá kamarádka, když tě nechá se tak toulat,” odfrkla si vlčice ještě a zamračila se dolů na Elodii, která z nějakého důvodu stále stála na stejném místě a neodcházela do háje, kam ji sivá poslala. Už otvírala tlamu, že vlče ostrými slovy vypakuje z lesa a ze své přítomnosti, když tu to mrně zase začalo hovořit a v opeřené hlavě se zrodil nápad. Okřídlená se narovnala a její obličej zbrázdil milý andílkovský úsměv někoho, kdo rozhodně nevymýšlí žádnou lumpárnu. “Něco by tu možná bylo,” nadhodila a otočila se do lesa. “Jdeš, škvrně?” houkla na hnědé vlče se zvednutými koutky, zatímco si to mířila do lesa.

Soustředěně probodávala vlče pohledem a nebyla si jistá, jestli se k němu stavět s úsměvem nebo bez. Záleželo na tom ale? Úsměv neznačil vždy dobré úmysly. Toto setkání jí ale bylo povědomé. Ach ano, to malé chůdě před Borůvkou! Že jsem si na to nevzpomněla, když jsem mluvila s Baghý. Určitě by se jí ta storka líbila. To vlče bylo úplně vypatlané. Zvonilo mu v kebuli, bim bam, bim bam! Přemýšlela a vracela se ke vzpomínkám. Tehdy to bylo snad i naposledy, kdy potkala Wizku. Kde byl té konec? Moc ráda by ji viděla. Užily si spolu tehdy hodně zábavy, když jim osud propletl cesty a spojil ouška tak, že od sebe nemohla na krok. Bylo to také v zimě? Přes čenich jí přejel závan bílé nostalgie. Mnohem raději by teď byla kdekoliv jinde a ne tady, s kýmkoliv jiným než s touhle drobnou koulí chlupů, která se tvářila jako to nejvychovanější vlče pod sluncem. Její slabý hlásek lehce zakoktal snad zimou nebo dobře skrývaným strachem. Asi ne tak dobře, když zakoktal.
Začalo svítat. Ráno přineslo se světlem i prozření, pochopení a objasnění všeho, co noc skryla v temném kabátě ze strachu a představ. Třpytivý bílý sníh pod tlapami studil, vysoké buky působily uklidňujícím dojmem a vlčice, ze které v noci šly vidět jen zářivě zlaté oči nabývala své pravé podoby. Nebyla to ale jen tak obyčejná vlčice, ba právě naopak. V ostnatém drátě, který byl těsně omotaný kolem Styxina hrdla, se houpaly další dva přívěsky, které si tato nenechavá straka uloupila z mrtvých těl pro sebe. Cetky umrlců nebyly ale to nejzvláštnější, zdaleka ne. Mohla za to snad zakrnělá křídla? Nebo zjizvená tlama? Chybějící ucho? Už na první pohled bylo jasné, že na tomto malebném místě nestojí žádný andílek, křídla nekřídla.
Ani tato ladovská zima nedokázala rozehřát Styxino srdce. Vlče ve sněhu vypadalo tak nevinně a rozkošně, ale sivá vlčice se i nadále mračila jejím směrem. Samá slušnost, jenom přetvářka, zamračila se. ”Žádná fantasie tady není, jenom krutá realita, takže se otoč a zmizni,” odvrkla sivá a ukázala křídlem do otevřené krajiny, kam vlče vysílala. Jen se na mě podívejte, dobrovolně propouštím vlče, živé, ať si jde svou cestou, protočila nad sebou v duchu oči. “Nebo si tě ty potíže velmi rychle najdou,” odvětila a už se začala otáčet k odchodu. Nehodlala s tímhle drobkem trávit moc času, chtěla se jít bavit, najít si nějakého kamaráda nebo zábavu, aby zapomněla na svůj život, který začínal nabírat docela mizerné obrátky.

Nesměla se dlouho utápěl v myšlenkách. Všechna zlost se v ní akumulovala a hrozila, že její křehké srdce pukne záští a hněvem. Nechtěla se vrátit zpátky do dob, kdy taková byla. Ušla už takovou dálku, krok zpátky by pro ni byl skokem na začátek celého vývoje jejího nynějšího já.
Zastavila se na okraji lesa u srázu a zavřela oči. Potřebovala si vyčistit hlavu, na chvíli zapomenout, uvolnit se a najít rozptýlení. otevřela zlaté oči a podívala se na noční oblohu. Nebe bylo bez jediného mráčku, sněžení ustalo a kolem vlčice se jenom tiše honil vítr od moře a nesl s sebou chlad. Koukala z hvězdy na hvězdu a přemýšlela, jestli jsou některé z příběhů o hvězdách pravdivé. Jsou tam mrtví? přemítala při pohledu vzhůru. Co se jí dralo do hlavy ale dalšího bylo mnohem bolestnější, než si chtěla přiznat. Bude tam i ona? zavřela oči a cítila lehké šimrání v koutcích. Jakmile oči zase otevřela, chladný vzduch ji šimrání zbavil.
Jak může pomoci někomu, kdo nemá vůli žít?
Trhaně se nadechla a podívala se dolů, kde ve tmě slyšela řeku a viděla jemné odlesky hladiny. Nesla vodu do moře. Představila si, jak odnáší i všechny její chmury, ale necítila se o nic lépe.
Ucítila to, skoro jako kdyby ji někdo praštil. Prudce se otočila a vydala se na hranice.
Viděla to malé chůdě už z dálky. Malé drobné, zmrzlé tělíčko se krčilo ve sněhu u prvních buků. Sivá vlčice se tiše kradla k vlčeti, aniž by si jí prcek mohl všimnout. Až když bylo příliš pozdě, mohlo si vlče všimnout páru svítících zlatých očí, které ji propichovaly skrz naskrz. Hlavně ta zatoulaná… Jsou to malí nevděčníci, kteří se na zimu nasáčkují do smečky a pak ji jenom využívají. Jsou to malí paraziti! hlavou jí projelo varování od Baghý. Ta ve smečce spoustu takových vlčat měla a hle, jak to s nimi dopadlo.
Sivá se objevila najednou před vlčetem. Byla jen tmavou siluetou, která vyšla zpoza stromů a blyštivé, děsivé oči shlížely na drobounkou postavičku ve sněhu. Ticho neprořízl jediný zvuk, jak postava z lesa nemluvila. Napětí se dalo krájet. Styx balancovala na úzké hraně, tancovala na laně nad propastí. Hrozilo, že se jí zmocní vztek a svůj hněv si vylije právě na té dušičce před sebou. Po nekonečně dlouhé chvíli dospělá vlčice promluvila chraplavým hlasem. Mluvila polohlasem, skoro jako kdyby se vlče snažila utěšit po jeho strastiplné cestě. “Kde se tady bereš?” zeptala se odtažitě, jasně dávala najevo své znechucení. Neměla vlčata ráda, nikdy pro ni nebyly ničím víc než jen snadným úlovkem. “Copak nevíš, že je pro tebe nebezpečné být takto samo v noci venku? Toulá se tu velký zlý vlk””dodala a zamračila se. Ona byla tím velkým zlým vlkem.

HOTOVO, VŠEM PŘIDÁNO
i Duncanovi.

Also, jestli vás to zajímá, tak moje obrázky byly: 3, 4, 6, 4, 1, 3, 3, 4, 1, 1, 2, 4.

// Mahtaë sever přes M. jih

Jakmile se dostala přes nebezpečně ledový vodní tok, přivítal ji pohled na prázdný les. Buky své listy už dávno shodily a to, co na nich zbylo, bylo jen bídnou snahou o zachování majestátu lesa v časech jeho největšího rozkvětu. V létě ji ani nenapadlo, že by se mezi stromy nemohla schovat před zraky svého okolí, ale teď viděla skrze kmeny daleko dopředu. Sníh byl téměř neporušený, ale hlouběji v lese viděla dvojici stop, které zčerstva mířily přímo tam, odkud ona sama šla. Došlo jí, že je na území sama a když začala značkovat první stromy a otírat o ně svou nezastavitelně pelichající kožich, ani si nevšimla malého bílého zmrzlého balíčku, který se válel u hranic a byl zasypán sněhem, neboť nejevil znatelné známky života. Hold někteří neměli to štěstí a velké ambice můžou jednoho i velmi rychle stáhnout ke dnu.
Při značkování vzpomínala na toto roční období před rokem. Přišla sem se Rzí, avšak sama měla horečky a nemoc ji sužovala až do jara. Vzpomínala na to, jak Rez konečně našla poté, co si zajistila permanentní zákaz do Asgaaru. Elisina smrt byla už dávno pryč a ač ji její duch osobně sám navštívil, sivá ničeho nelitovala. Nelitovala ani toho, že Rez vytrhla z její smečky aniž by to mohla její družka komukoliv říct.
Když tehdy vstoupily do lesa plného buků poprvé, byly horečky natolik silné, že si z toho jednouchá moc nepamatovala. Kdyby mohla, tuhle část příběhu by změnila, avšak sama si nedokázala vzpomenout, kdy na ni nemoc stihla skočit. Byla to jako rána bleskem z čistého nebe. Zbytek roku se léčila a trávila konečně čas s tou, kterou milovala. Tolik po tom dlouhé měsíce toužila a konečně jí bylo dopřáno. Byl Rzin dosavadní spánek snad kompenzací, trestem pro naivitu a rozmazlenost okřídlené, která předpokládá, že svět se bude točit kolem ní tak, jak si ona zamane?
Její pach se nesk po hranicích jako vůně trdelníku a chomáče chlupů a peří napodobovaly rozhozená okrasná světélka. Vánoční čas se i nenápadně vkrádal do života zdejších magických vlků, kterým křesťanství nic neříkalo.
Sama ale moc povznesenou náladu neměla. Její obličej byl podmračený a mysl chmurná, hlavou se jí honila spousta myšlenek. Litovala založení smečky, litovala, že Rez vytáhla z její domoviny, litovala, že ji podvedla s Adiramem přímo Baghý pod nosem! Litovala každého letošního rozhodnutí a kdyby mohla… Udělala by to nejspíše znovu, protože si vždy dělá, co chce a ponaučení na ni nikde nečekalo. Jako mezek si šla svou cestou a ostatní mohli jenom lomit rukama a spílat a lamentovat, když to zase jako nezastavitelná síla rvala skrze dřevěné ploty a upravené zahrádky, aby za sebou zanechala jenom zkázu, smutek a chaos. Ať vše shoří v prach a popel, ať smích a radost opustí svět, jí na tom nezáleželo. Záleželo jí na jediné a ta spala nekonečným spánkem. Obávala se, že se slova Baghý naplní a ona bude opět sama. Už jenom hořkost oné myšlenky ji pálila v žaludku.

VYHODNOCENÍ

Děkuji, že jste se tak aktivně zapojili.
Dole najdete seznam bodů a odměnu si můžete vybrat do 7.12. dolů do komentářů.
Také vaši dočasní společníci v následujícím postu zmizí. Jejich odchod si zahrajte sami.

Gwen - 0 bodů
Crowley - 10 bodů
Nicos - 1 bod
Ciri - 8 bodů
Ywron - 3 body
Zurri - 0 bodů
Karoe - 0 bodů
Elodie - 1 bod

// úkryt Borůvky

Vyrazila z úkrytu a jako namydlený blesk si to šinula skrze les až ven k řece. Sníh pod tlapkami jí křupal a vločky jí zasypávaly záda, chladný vzduch studil v čenichu a bílá zprvu vypalovala zrak.Ještěže byla sivá vlčice z nehostinných severských krajin a její kožich byl na toto roční období velmi dobře připraven. Nejen velmi dobře, přímo dokonale! mohutná lví hříva kolem jejího krku byla lepší než ten nejvíc vypucírovaný kožíšek králíka zimáka.
Příchod na Gallireu s jejím pokryvem ale udělal divy. Přišla sem jako vypelichaný tulák, kterého život protáhl krátkým, ale naprosto šeredným tunelem a pak ji vystavil na pult a hodlal ji zdejším prodat. Nebylo se čemu divit, že s ní nikdo nechtěl mít nic společného, když vypadala tak odpudivě! Jistojistě to nemělo nic společného s její náturou a stolovacími způsoby. Přílišná konzumace WFC (Wolf Fried Carcass) taky asi nebyla lákadlem pro případné společníky.
Konečně vyběhla z lesa k řece. Zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu a oklepala se, až z ní vyletělo několik chomáčů chlupů. I toto nadměrné línání a pelichání se u ní dostavilo až tady. S růstem peří přišlo i přepeřování. Sivá se nedokázala udržet v jediném podnebném pásu a neustálé střídání prostředí si vybralo daň právě na jejím kožichu. Pelichala od ledna do prosince nehledě na počasí či prostředí. Tento stav se ještě zhoršil, když založila všemi vlky opěvovanou a milovanou smečku, kam se mohl dostat jakýkoliv mamlas. Začala líp a víc žrát a její kožich zhoustl, byl silnější, lesklejší a zdravější než kdy předtím. Kéž by něco podobného mohla říct i o Rzi, která spala v úkrytu už dlouhé měsíce. Ten kožich možná tak jenom chřadnul a snad neplesnivěl. Vytahovat mrtvolu své družky z úkrytu bylo to poslední, po čem jednouchá toužila.
Pokračovala podél řeky a mířila domů. Kožich ji lehce svěděl a bylo potřeba chomáče srsti opět zavěsit o borky stromů jako výstražné fáborky. Přecijen byli milující smečka, která každého vítá s otevřenou náručí. Chlad z řeky téměř necítila. Jen když se sklonila k vodě, aby si svlažila hrdlo, poznala svíravý chlad v krku a na čenichu. Pila po malých doušcích, nechtěla si nechat zamrznout krk jen tak pro nic za nic. Po napití se vydala dál a byla ráda, když se řeka začala uklidňovat a ona mohla přejít na druhou stranu. Přecházela opatrně, snažila se co nejméně namočit a na posledním z kamenů roztáhla křídla a doskočila na pevnou půdu. Překonávání chladné řeky plaváním by ani její kožich nezvládl.

// Bukáč