Příspěvky uživatele

< návrat zpět

“A mně záleží na nich!” štěkla po sestře stejným tónem, jakým na ní rázně promluvila Tasa. “To je konec debaty,” uzavřela a znovu se uklidnila. Nemělo to cenu, Tasa o to nestála. Nebo za to nestála? Sivá v hlavě měla pořád chaos, ale už viděla cestu, kudy má chaosem proplouvat.
A Rez byla první překážkou na této cestě. Na její otázku neodpověděla, ale jen přikývla. Nemohla ji přece vyhnat a pořád se s ní kamarádit ne? Musela zpřetrhat všechna pouta, která ji svazovala. Tasa se o dost z nich postarala, jednouché tedy zbývalo rozstříhat jen ta zbylá.
Víc toho asi nepotřebovala. Upřímně by se nejraději z lesa zdekovala úplně a opustila ho, ale zatím hodlala zůstat. Třeba se les bude ještě hodit. “Ne, to je všechno,” řekla a odvrátila se od Tasy, která se zase začala jevit podřízeně. Ta její přetvářka sivou… Rozčilovala. Viděla, co se skrývá pod ní, tak proč to skrývá? Tahle ušlápnutá forma ji rozčilovala, ale jestli si její sestra chtěla na něco hrát, nehodlala jí v tom bránit. Nehodlala ale ani zapomenout.

“To, že si má sestra ti nebude stačit,” zavrčela sivá zpátky. Tahle nová Tasa byla drzá, nespoutaná a zcela mimo kontrolu. Nebyla ale jednouchá před chvílí na tom podobně? Byl střet těchto dvou osobností nevyhnutelný? Okřídlená už dlouho příliš vybočovala ze stezky, kterou šla Tasa, dalo se tedy předpokládat, že ke konfrontaci jednou či později dojde. Jak velké šrámy to ale zasadí bylo ve hvězdách.
Jakmile byla vlčice zase v klidu, bylo snazší se na Tasu dívat. Medový pohled byl ale chladný, nepřístupný a uzavřený. Styx odmítala projevit jakkoukoliv další emoci, která by mohla vyvolat to, co před chvílí. Ne, život nestál o momenty zranitelnosti, o projevy hlubokých emocí. Byl krutý a pevně držel otěže. Musela tedy držet tlamu a krok. Musela, ač nechtěla, udělat několik kroků zpátky do minulosti a vrátit se tak na pozici, ze které se dlouho dostávala.
“S námi?” zopakovala po Tase s lehce zdviženým tónem do otázky. Tasa ji pořád brala za sestru? “Udržíme si les. Ty a Stín ho budete pomáhat značkovat. Když uvidíte Rez, vyžeňte ji,” bylo to těžké rozhodnutí, ale dostavilo se to jako snadné řešení. Rez byla slabost a ona si nic takového nemohla dovolit. Už ne. Už nikdy.

Tasa ji začala peskovatna každým slovem ji zadupávala víc a víc do země. “Na ta vlčata nesáhneš,” varovala sestru s vrčením. Nehodlala porušit slib, který Baghý dala. Byla to její známá, nejspíše přítelkyně, teď už taky rodina. Když se jí vše pod tlapkama rozpadalo, nehodlala přijít úplně o všechno.
Nechtěla dát Tasi tu satisfakci, že s ní začne nahlas souhlasit. Zarytě mlčela a snášela každé slovo. Bylo to jako kdyby ji nékdo fackoval leklou rybou přes tvář. Měla ale pravdu a… A to bolelo. Měla alespoň čas se sama sebrat, což potřebovala jako sůl. Tasa měla pravdu, stala se z ní ukňučená hromádka neštěstí, která si hraje na ublíženou. Pryč jsou ty dny, kdy svět praskal pod jejím krokem.
Rozhodně jí to něco dalo. Zhluboka se nadechla a potlačila touhu se oklepat. Místo toho jen střihla ušima a olízla si čumák. Dřívější tik se jí vrátil, aniž by si toho všimla. “Fajn. Ještě něco?” řekla jednouchá až děsivě vyrovnaně a chladně. Na to, jak před chvílí vyváděla byla tato změna až příliš rychlá a drastická. Bylo snazší vrátit se do pevné schránky z ledové ocele a uzamknout v sobě všechny emoce, které se vydraly na povrch. Očividně o ně nikdo nestál.

// Schváleno a přidáno.

Po celém tom výbuchu emocí zůstala sedět u vody a beznaděj pomalu získávala otěže od jejího života. Myslela si, že Tasa zase vykoktá tři slova a prostě si sedne a bude sdílet ticho s ní, ale dostalo se jí úplně jiného zvratu. Zvratu, za který by byla ráda o pár minut zpět. Teď to brala jako útok, ačkoliv Tasa se jenom bránila. Ona totiž oběť byla a Styx očividně trefila bolestivé místo. Ještě aby ne.
“Jasně, že sis to nevybrala! Moc dobře vím, že to není tvoje vina!” vztekla se jedna ze sester zpátky. Proč Tasa svou minulost oběti teď používala proti ní? Styx nechtěla válku, mluvila o míru!
“Tak jsem asi taky magič!” zařvala Tase do obličeje, když se její sestra začala blížit rozhodným krokem. Nepostavila se, jen srst se jí zježila a peří načepýřilo. Tohle ale nebyla fyzická potyčka, tohoe byl pouze duel slov, kdy každá věta byla jako kulka trefující se přímo do hrudníku okřídlené vlčice.
Čepičku tomu nasadilo poslední prohlášení. Takže na blití jo? To je teda ta moje oddaná sestra? zavrčela si v duchu.
“Víš, proč se s nima tahám? Protože je to to jediné, co mi v tomhle tralalá světě dělá radost!” zakřičela znovu. Tentokrát se postavila na nohy, zatímco chrlila slova jako dštící trojhlavá dračice.

Ptát se zrovna Tasy nebylo nejmoudřejší, přecijen její pohled na věc byl pokroucený tím vším, co si vytrpěla. Samozřejmě právoplatně. Styx ale neměla koho jiného se zeptat. Kdo jí zbyl? Meinere? Baghý? Byli to její přátelé, ale neznali ji doopravdy, ačkoliv o ní dost věděli. Byla by ochotná poslechnout si jejich rady?
Tasa skřípavě odpovídala. Mnohem raději by byla, kdyby její slova nebyla plná bolesti z uplynulých let, kdyby byla Tasa naštvaná, kdyby se s ní hádala. Takhle stála proti oběti.
Zůstala mlčet. Peří jí slehlo společně se srstí a všechen hněv se na chvíli utišil. Copak se mohla zlobit na někoho, kdo jenom chtěl žít s rodinou a v bezpečí od těch, kteří mu ublížili?
Posadila se a odvrátila od Tasy pohled, zabodávala oči raději do řeky před sebou. “Chci pomáhat tobě. Nemůžu na všechno zapomenout, ale nechci se toho držet a utápět se v tom jako ty. Vím, proč to děláš, ale já tak skončit nechci,” vzdychla sivá. Snažila se znít empaticky, ale kdo ví, jak si to Tasa přebere.

“Jsem prostě tak co?” začala na ni Styx doléhat. Připadalo jí důležité to vědět, snad aby se v budoucnu mohla zachovat jinak a svou sestru tak neohrožovat.
Možná ale neměla šanci Tasu přesvědčit, že nebezpečná není. Stačilo se na ni jenom podívat, když v nově nabytém stavu špacírovala z místa na místo a aktivně hledala něco, do čeho praští. K Tase zvedla zrak až na konci, ale kdo ví jaké měla úmysly. Medově zlaté oči se blýskaly a odrážel se v nich chaos, který vlčice nosila v sobě.
Místo slov ji ale čekalo tiché kníkání, jako když malé zvíře zahnané do kouta tiše prosí o život. Tasa tam stála v podřízeném postoji a ani se nehla, snažila se splynout s okolím, předstírat, že neexistuje.
Má strach, věděla to, musela by být slepá, kdyby to neviděla přímo před sebou. Jenže neměla jak ji uklidnit. “Nic ti nedělám a ani neudělám,” zaskřípala zuby, takže to neznělo příliš důvěryhodně. Nevěděla, co má dělat. Tasa před ní představovala všechno, co ona sama kdysi byla a kam se ji sestra snažila znovu zatáhnout. Měla ji snad navždy opustit? Už by z ní aspoň Tasa nemusela mít strach. Má ji snad zabít? Pohřbít poslední vlákna, která ji k minulosti pojí hluboko pod zem? Nemohoa říct, že o tom neuvažovala. Zvláště teď, když se jí krev vařila v žilách a TASA POŘÁD MLČELA. Byla jako obětní beránek ČEKAJÍCÍ na popravu. “Co mám teda dělat?”

Opravdu se jí bála? Měla za to, źe Tasino chování je znakem jen pouhé podřízenosti. “Proč se mě bojíš?” zeptala se sivá lehce zaskočeně. Chápala by, kdyby se k ní pořád chovala hnusně nebo jí jen ubližovala a dokazovala si na ní svou nadřazenost, ale to jí nedělala. Nebo snad ano?
“Kašlu na nějaký záměr!” štěkla konečně už vyročeně okřídlená. Byl a to trefa do černého. “Nechci se vracet k tomu, v čem jsme vyrůstali. K čemu to jen vedlo? Hodně vlků umřelo a proč? Kvůli nějaké zaslepené víře. Magie za ti nemohla, ale ti vlci za to mohli. Byli to zahořklí, do sebe zahledění snobové, kteří čirou náhodiu uměli zacházet s magií lépe než my. A víš ty co? My tu magii máme taky. Já ji mám, Norox ji měl a ty ji máš taky. To tvoje blikání určitě není dílem náhody!” rozlítila se sivá a v záchvatu vzteku se prudce postavila a hledala, do čeho praští. Tasa měla nejspíše pravdu, obávat se vlastní sestry v tento moment bylo moudré.
“Jako dřív? Jako dřív!? Mám být znovu ubožák, který si v tomhle světě neporadí? Který si vidí jen na svoje tlapy a ani nezvedne hlavu z té své podělané bubliny?” vztekala se i nadále. Tlapou praštila do vodní hladiny, až se voda rozletěla kolem.
“Copak to nevidíš?” křikla na Tasu a prudce se zastavila. V jejím hlase bylo zoufalství a beznaděj. Její život byl paradox, bezvýchodná situace. S Rez to mělo alespoň nějaký smysl ale teď? “Nevidíš, co se ze mě stalo? Nemůžu jít zpátky,” křik se jí pomalu měnil v zoufalé kňourání.

//Esíčka

”Magie, nadání, um, voodoo, říkej si tomu jak chceš. Nikdo se tomu tady nevyhne,” zabručela sivá. Nebavilo ji poslouchat, jak je magie špatná. Připomínalo ji to ji samotnou na začátku její cesty. Zahořklou a zaslepenou vůči světu kolem sebe. Až teď konečně žila doopravdy, povolila některá pouta minulosti a nenechala se jimi stahovat dolů. “Už jsem si na to docela zvykla. Umím používat magii, používám ji docela často. Ale pořád jsem to já. Bojíš se mne snad?” povzdechla si jednouchá a zpomalila tempo. Dostávaly se na jih a nenašly ani jednoho vlka, kterému by mohly vyprášit kožich. Kdyby zavítaly na území nějaké smečky, určitě by se zabavily, ale bylo to přílišné riziko. Zbytečné riziko. Sivá nechtěla férový souboj nebo čelit přesile, chtěla šikanovat slabší.
Na její otázku vlastně odpověděla i předtím. “Už… Nevypadám jako dřív. Nejsem tak proti magii jako dřív. Nesnažím se ani za každou cenu zamordovat kohokoliv cizího s jinou barvou očí než zlatou. Nejdřív jsem to dělala pro Rez, abych jí byla lepší partnerkou. Pak jsem to dělala sama od sebe. Teď ale… Nevím, jestli to dělat dál. Pro sebe nebo pro Rez. Mám pár přátel, mám se vlastně docela dobře, ale…. Ale něco mi chybí. Něco vitálního. Smysl? Nemám pro co žít?” rozpovídala se vkćice a zastavila u řeky. Byly blízko jezeru a říčka nebyla zamrzlá. Byly vidět rudé řasy a občas záblesk šupin ryb, které si užívaly teplých vod. A byl tamto rak?

// Medvědí jezera

“Jo. Zatím teda jenom zvěř, vlky jsem ještě nezkoušela. Nenašla jsem žádnou vlčí mrtvolu. Však víš jak to je - jde to těžko, když se vždycky vypaří,” zabručela okřídlená a přeskočila sněhovou hroudu před sebou. Neměla žádný určitý cíl, prostě chtěla jenom ven z lesa.
“Jasnačka, až ji potkám, řeknu jí to,” ušklíbla se sivá a na chvíli zastavila, aby požrala nějaký ten sníh.
Projít kolem zamrzlých jezírek nebylo pro Tasu nejjednodušší, takže na ni Styx počkala. Teprve až potom jí Tas odpověděla. “Se ho na to zeptám kdyžtak,” zabručela přemýšlivě. Nechtěla říkat nahlas, že to zní jako magie, stačil jí ten krátký náznak hysterie u pana Broučka.
“Pomalu nevím co se sebou… Není to takové jako kdysi,” nakousla sivá jeden ze svých problémů. Cítila se v tomto světě už jaksi nepatřičně, jako soška minulosti. “Změnila jsem se… A změnil se i svět kolem. Nevím, kam teď patřím, jestli vůbec někam,” řekla zádumčivě a rozhodla se jít tentokrát po břehu místo přes řeku.

//Plamínek

// Buk

“Mhhm,” zabručela sivá neurčitě, když se Tasa svého kompadreho zastala. Možná to fakt bylo jenom pošťuchování jako mezi sourozenci, ale Styx brouka podezřívala z toho, zle její sestru jenom zneužívá a šikanuje, aniž by si toho šedivá byla vědoma.
”Tak nějak jsem nechtěla trávit víc času s něčím, co mělo pod drápem říši mrtvých. Být v její přítomnosti nebylo ani trochu… Příjemné,” zabručela na svoji obranu. Jestli tohle chtěla Tasa vědět, měla by se tu entitu snažit vyhledat sama. Pochybovala ale, že bude tak snadné ji znovu najít. “To od ní mám ten dar, oživovat mrtvé. Víc společného asi mít nemusíme. A proč to vlastně chceš vědět? Hodláš se na to připravit až natáhneš brka?” nedalo jí to a zeptala se, když vylezly ven z lesa. Okřídlená věděla o dobrém místě pro přechod řeky i v tomto počasí a zavedla tam sestru. Řeka byla mělčí a pomalejší, navíc zde byly snížené břehy a hodně kamenů, které přechod usnadňovaly. Styx šlápla na pár kamenů, ale zbytek řeky překonala skokem, kdy se pomocí křidýlek dopravila až na druhou stranu.
“Blikat? Hmmm, nic se mi nevybavuje,” řekla okřídlená hned a teprve potom začala vzpomínat. Určitě by si všimla, kdyby její sestra začala projevovat náznaky magie. “Proč mi to říkáš?” zeptala se, aby se dozvěděla více, zatímco mířila kolem jezírek někam do háje.

// esíčka

Snaha o formální představení a urovnání vztahů na sivou moc nezapůsobila, první dojem si u ní zcela magický tvor už pokazil. “Tupkou?” zopakovala po panu Broučkovi se zavrčením. Bylo jedno jak moc s Tasou pásl krávy, přece ji nemohl takhle před její vlastní sestrou urážet. “To ještě uvidíme,” pronesla polohlasem sivá po jeho monologu, který jí šel jedním uchem tam a druhým ven. Původně byla pro jeho existenci, pokud to Tase pomáhalo, ale teď si začinala spíš myslet, že jeho případná záhuba by byla lepší.
”To nevím, neptala jsem se. Třeba jim dává kvízové otázky ze života,” pokrčila rameny a protáhla si všech šest končetin, než se pomalu rozešla pryč z lesa. Pryč od Rzi, uvědomila si. Tak moc ji chtěla vidět, i kdyby to mělo vyústit v hádku, ale její partnerka se ani neukázala. Neměl cenu čekat pod hrušní na jablka.
“Nemám tušení. Prvně asi odsud,” řekla lehce mimo dění. Myšlenkami byla u Rzi.

// uhhh třeba medvědí jezírka

Odpor od sestry čekala, ale ne v takové intenzitě. Vycenila na ni varovně zuby a stáhla uši k hlavě, ale tentokrát ne ze zaražení. Bylo to jasné varování. Křičet po sobě nechat nehodlala. “Pro mě za mě ať je to klidně tvůj anděl strážný,” odtušila mrmlavě a probodla černá očka pana Broučka, který o sobě moc dobře věděl, že je kouzly přímo nasáklý. Napadlo ji promluvit si s tím broukem o samotě, ale nejspíše by ho rozdupala v prach hned, jen co by dostala příležitost, což by její sestře na mentálním zdraví nepřidalo. Smířit se s prohrou asi bylo snazší.
“To jsou kecy. Viděla jsem už tolikrát, jak někdo vstal z mrtvých, že by se to nedalo počítat. A já to zvládnu zařídit, ač jen na chvíli. Dokonce jsem potkala i to, co se o mrtvé duše stará,” ze začátku se zcela prachobyčejně chlubila svou nadaností, ale potom si vzpomněla na setkání v lese kousek odsud. Na tu mrtvou entitu, které trčely kosti z těla a zeleně zářila. Přejel jí z toho mráz po zádech. ”Říkala, že dává mrtvým druhou šanci, když si ji zaslouží,” svěřila se sestře.
“Hmm, to by šlo. O ty tu není nouze,” ušklíbla se sivá a zvedla se k odchodu.

Kdyby se jednalo o plně vzrostlého vlka nebo i o hloupé vlče, pravděpodobně by tohoe byla poslední slova z úst onoho jedince. Jenže sivá momentálně měla tu čest s něčím, co nikdy nepotkala a netušila, jak se ohledně toho chovat. Místo zavrčení zůstala jen zaraženě mlčet s tlamou lehce pootevřenou a ušima uraženě staženýma k zátylku. Kdyby Tasa nezačala mluvit, nejspíše by se za nějakou dobu proměnila v kámen a zůstala v lese jako připomínka pro všechny kolem.
“Jestli TOHLE magický není, tak já jsem taky úplně normální,” odfrkla Styx umíněně. Nehodlala ale do Tasy ohledně toho rýpat, brala to jako dobrou věc. Jestli se i její v kamení zaseknutá sestra otevřela myšlence magie, mohlo to tady s nimi být o něco lepší. “Hele můžu ti najít lepší kamarády, všude kolem jich je spousta. Jsou sice mrtví, ale pro tebe je na chvíli klidně probudím. Je libo… Veverku, zajíce nebo pavouka?” navrhla horlivě okřídlená vlčice a hledala svou magií kolem sebe další mrtvoly. Bylo jich tu habaděj. Stačilo si jenom vybrat.
Alespoň zde se nesetkala s protestem. Na Tasu bylo více či méně spolehnutí, když jí jeden zadal nějaký úkol. Zvláště, když to byla její sestra. “Nechceš něco podniknout?” navrhla sivá a postavila se na nohy, aby se oklepala. Pan Brouček nejspíše půjde s nimi, ale musela se s ním holt smířit. “Mám chuť se na někam trochu vyřádit… Nevíš o někom, kdo by si to zasloužil?” navrhla sivá s křivým úsměvem.

Nejspíš by tomu už další pozornost nevěnovala, kdyby se z Tasina kožichu nebybatolil bezobratlý živočich tmavě modrého zbarvení s mandibulami plnými keců. Okřídlená vlčice nad touto zvláštností zvedla hlavu výše do vzduchu a napřímila se, jako kdyby pouhá broukova přítomnost mohla ohrozit její úroveň normality. Zápach linoucí se z tvora byl jen dalším faktorem, který jí neulehčoval její přijetí této nové formy života, která se v sestřině kožichu zabydlela. “Hele tak tohle už je trochu moc. Jestli se v tvojem kožichu usídlilo nějaké mluvící magické svinstvo, tak to už překračuje meze,” řekla Styx vskutku pobouřeně. Jak si její sestra mohla dovolit ve svém kožichu takovou magickou breberku?
”To už není na tobě,” odvětila Styx chladně, protože nadšení sálající z Tasy se jí nelíbilo. Jedna věc bylo povzbuzovat a rozdmychávat rozepře mezi partnerkami a druhá jednu z nich vyštípat z lesa.
Stejně tak byla její sestra až příliš hrr do ubližovaní jejích kmotřenců. Stačil ale zamítavý pohled a bylo vystaráno. “To nemůžeš, ale jestli ho uvidíš dřív než já, tak mu o tom řekneš a přesvědčíš se o tom, že tomu porozuměl,” pověřila svou sestru, která s tím vyzáblým trhanem přecijen trávila víc času. Mohla ještě dodat, že kdyby Stín tento rozkaz porušil, nestihl by trest jenom jeho. Zarazila se ale, protože to znělo až příliš toxicky. Tasa si taky zasloužila trochu klidu, nenést zodpovědnost za jiné a jejich činy,