Příspěvky uživatele

< návrat zpět

CELKEM PŘIPOČTENO 19 LÍSTKŮ

(na den 1 lístek za herní post :c)

Vede? Že by tu byla něaká svrchovaná mocnost se říct nedá, zamyslela jsem se. Prostě to byl jenom kus země nasáklý magií více než jakýkoliv jiný kousek země za hranicemi Gallirei. "Na to se můžeš zeptat zdejších polobůžků," odfrkla jsem si nespokojeně. Smrt snad neměl nikdo rád a Život byl jedna velká neznámá. S ním jsem měla docela dobré vztahy, ale od Smrti jsem na hrudní kosti od našeho prvního setkání nosila zelenou jizvu tak rovnou, že ji musel vytvořit skalpel v robotích rukou.
"Nejsem žádný průvodce a už vůbec ne nějaká tvoje výstřelka z nudy," zavrčela jsem a naklonila se k němu ze sedu. "Můžu tě za Smrtí ale poslat," vycenila jsem na něj varovně zuby. Ani jsem netušila, proč jsem ještě trávila čas v jeho společnosti. Rozhlédla jsem se kolem nás, jestli se někde neobjeví nějaké lepší vyžití, ale kraj byl stále tichý a prázdný. Byla jsem tu s Křižákem úplně sama.
"Protože jsem prokletá," zavrčela jsem, když mi nedal pokoje. Copak jsem nevypadala jako anděl spadlý z nebes? Zhrzený životem v oblacích a shozen shůry kvůli své prostořekosti? "Jsou, ale musíš se potopit až na dno. Uměj dýchat i pod vodou," protočila jsem panenky. "To seš nějaký sběratel kuriozit nebo co?" zeptala jsem se protivně, zatímco jsem se začala zvedat k odchodu. Pomalu jsem vykročila na jih podél řeky.

// 6 drahokamů a 2 křišťály

// loterie

Zůstala jsem zabraná v myšlenkách, až jsem se v nich doopravdy ztratila. Ani jsem si už nedávala příliš pozor na to, jestli ten vlk chce podniknout nějaký zákeřný manévr nebo ne. Asi mi to bylo jedno. Byla jsem docela schopná a nebála jsem se, že bych potyčku nevyhrála. Zabila jsem i Elisu, co je oproti tomu nějaký apatický chudák? převalilo se mi v hlavě líně. Nesměla jsem zapomínat na svoje úspěchy. Bylo to alespoň to něco málo, co po sobě nechám. Vždycky jsem chtěla, aby ze mě byla legenda, aby si o mě vlci vyprávěli před spaním jako o hrůzostrašné příšeře. Ale změkla jsem, musela jsem Tase dát za pravdu. Z postrachu všech vlčat a rodičů se stal plyšový dikobraz. Sice dikobraz, ale z plyše. Byla to tragédie. Teď jsem byla na své cestě za osvobozením.
“Tohle je Gallirea,“ odpověděla jsem mu, jen co jsem si uvědomila, že na mě mluví. Chvilka ticha byla nepodstatná. “Centrum čar a kouzel,” dodala jsem posměšně a otočila se k vlkovi. Trochu víc jsem ohnula krk, když jsem se na něj předtím podívala a ucítila jsem, jak se mi ostré hroty drátu zarývají do kůže. Některé se následně pokryly krví. Zatracená věc, ulevila jsem si. Tohle bylo po dlouhé době, co se mi to stalo. Pravda, asi jsem hlavu nikdy moc neotáčela.
“Žiju tu už nějakou dobu,” pokrčila jsem rameny, až se mi zapletené cetky z ukradených umrlců na krku rozhoupaly a cinkly o sebe.
Hmm, pán je vtipálek, zamračila jsem se na vlka, když poukázal na moje křídla. “Andělé většinou křídla mají,” odfrkla jsem mu a znovu si protáhla celé tělo prohnutím v bedrech. Křídla jsem při tom rozepjala do jejich vtipné plné délky a pak se posadila a složila si je na zádech.

“Hmm,” zabručela jsem výmluvně, když se mu do ukazování svých zvukových dovedností nechtělo. Já ho nepotřebovala poslouchat, vlastně mi to bylo docela fuk, jestli umí zpívat jako drozd nebo ječet jako zajíc.
Začala to být nuda. Vlk pode mnou byl apatický a vůbec se nebránil. “To seš vždycky takové poleno?” zavrčela jsem nespokojeně a rýpla ho do citlivého čumáku drápem. “Aspoň tě nebude škoda,” broukla jsem pak jenom a z vlka slezla. Vlastně jsem mu vyhrožovala, ale místo toho, abych něco podnikla, tak jsem ho nechala být. “Seš tu nový,” poznamenala jsem kysele a prohlédla si ho pořádně od špiček uší až o špičku ohonu. Připomínal mi Noroxe, jenže ten byl pod drnem a už nikdy nehodlal vylézt, aby své sestry aspoň pozdravil. Stejně to byl blb, stejně jako je Tasa. Oba dva jsou to tupci, každý jen na jiné straně spektra. Ještě že je pod dubem, protože jinak by mě z nich obou asi kleplo, dumala jsem, zatímco jsem se rozešla k řece a napila se ledové vody. Vlka jsem vnímala a smysly jsem měla nastražené jeho směrem, kdyby si náhodou chtěl něco začít. Máchla jsem kolem sebe křídly a vydechla, aź mi z nosu vyšla pára. Pořád jsem byla na vážkách z toho, co se stalo mezi mnou a Tasou. Nejspíše se to rozřeší, až se zase uvidíme.

“Ohrom mě,” řekla jsem s posměšným šklebem a čekala, jaké zvuky z vlka pode mnou vylezou. Ne, že by měl teda jakoukoliv šanci mě ohromit, měla jsem příliš vysoké standarty. ”A to mě má zajímat proč?” nadzvedla jsem obočí a přiblížila svou hlavu blíž k té jeho. Byla jsem od něho jenom kousek, stačilo jen otevřít tlamu a mohla jsem ho rafnout do čumáku. “Vlka jsem dlouho neměla,” řekla jsem smyslně a laškovně na něj zamrkala, než jsem se odtáhla. Kdo ví, jestli jsem zrovna myslela dělohou nebo žaludkem.
Převalila jsem mu hlavu na bok, prý na jeho méně krásnou polovinu. “Ah, pardón milostpane,” řekla jsem hraně jako řádná dramatická královna a jakmile trochu přizvedl čumák, převážila jsem váhu na druhou nohu a nestojniu nohou jsem mu vrazila tak silně, že hlavu přetočil i na druhou stranu. “Hmm, asi se mi víc líbila ta první,” řekla jsem letmo a znovu se postavila zpátky na předešlou nohu a uvolnila si tu první, abych mu dala čapaka i z druhé strany. Přešlapovala jsem mu na hrudníku jako tapdancer.

// ja jduuuu s Belem

Sníh se kolem vlka rozletěl do stran, ale byla pravda, že k zemi už moc daleko neměl, když jsem na něj dopadla. Aspoň se moje zápěstí tolik nenamáhala. Vlk se nikterak nebránil, cítila jsem jeho svalstvo, které se zatnulo jen trochu tím, aby na sobě udrželo moji váhu. Vlk ale nebyl ani trochu aktivizovaný a rozhodně se necítil ohrožen. Bylo mu to jedno? Myslela si, že jsem někdo jiný? Byl hloupý? Hloupých vlků jsem potkala už hodně a tenhle nevypadal, že by nějak extrémně vybočoval z jejich řad.
Přetočil se a já ho nechala, ale pak jsem se mu znovu zapřela do hrudi. Jeho flegmatičnost mě trochu zaskočila. Dokonce i jeho zabečení by mě vyvedlo z klidu, kdyby se neproměnilo ve skuhrání, když jsem do něj zatnula drápy. Tak to bylo správně. Bolest. Způsobovat druhým bolest bylo moje poslání. Proč jsem od toho ustala? Byla ze mě najednou taková hodná holka, nanicovatá blbka. I Tasa si to o mně myslela a to mě znechucovalo nad sebou samotnou nejvíce. Byla to dobrá facka do obličeje, kterou jsem potřebovala už dlouho. Probrat se z toho svého růžovoučkého snu, kde jsou všichni moji kamarádi a já mám milující polovičku a život je fajn. Nic není fajn.
“Proč? Líbí se mi, jak bečíš. Zabeč ještě,” pobídla jsem vlka a zatnula mu drápy do hrudníku. Pak jsem se do něj zapřela jen jednou nohou a druhou mu přetočila hlavu jemně na bok, jako kdyby to bylo něco milostného. Tiše jsem se zasmála a položila tlapu zpátky na jeho hrudník.

// zrcadlové hory

Štrádovala jsem si to z hor a začala jsem cítit žízeň. Ještě, že řeka nebyla daleko. Už z dálky jsem viděla její lákavý třpyt a její líbezné vody mě jako sirény vábily blíž. Blíž a blíž a blíž, až jsem nemohla být o nic dál.
Jenže k mé cestě za vodou mě vyrušil zrakový vjem. Vlk sedící u vody, který vypadal, že se za chvíli sesype ze své vlastní existence. Zastavila jsem se v půl kroku a opatrně položila tlapu zpátky na zem co nejtišeji to šlo. Zorničky se mi zúžily a já se začala tiše plížit k němu. Jakmile jsem byla dost blízko, vyskočila jsem, roztáhla křídla a dopadla na vlka před sebou. Shodila jsem ho jediným rázným přimáčknutím na zem a zůstala nad ním stát se zubatým šklebem. Usmívat se s jizvou přes pysky nešlo. Škleb mu musel stačit. “Ovečka se zatoulala?” řekla jsem s hranou lítostí a zatnula do něj drápy.

Trvalo mi to dlouho, byla jsem jako zaseknutá v čase. Cítila se takhle Rez? pomyslela jsem si, ale místo soucitu jsem nacházela jenom trpký povlak na jazyku. Byl už skoro chlupatý ze všech těch věcí, které mě dráždily. A já se přitom snažila být klidná, tak klidná a racionální, jak jen to šlo. Něco mě píchlo do zad a polilo mě horko, ale bylo příjemné. Přestala jsem se litovat a rozhodla se začit zas něco dělat.
Zvednula jsem se ze země a začala se promenádoval po horách. Šla jsem kolem hranic Borůvkové smečky a přemítala nad tím, jestli je to moc brzo na to jít navštívit dvoje kmotřence a kmotřenky. Neměla jsem s mluvícími vlčaty o nic lepší reputaci jak s vlčaty sotva se plazícími, ba právě naopak, ale tušila jsem, že zrovna těmhle drobkům bych neublížila schválně. Omylem možná, nepozorností pravděpodobně, ale záměrem určitě ne. Jedině, že by to bylo ve formě nějaké lekce, že by se z toho něco naučili, už jsem začala konspirovat nad tím, jak je naučím se rvát a kousat do správných míst.

// machtaje sever

přidáno

// Plamínek (přes Esíčka)

Dupala jako ježek kolem řeky, až se dodupala až do hor. Na chvíli povolila ve své snaze rozdupat sníh pod sebou na kaluže a vydechla. Připadala si ztracená. Jako zatoulaná ovečka daleko od stáda, hrozilo jí, že jí sežere nějaký velký zlý vlk. Jenže ona měla být ten velký zlý vlk.
Co tedy podnikne? Co bude dělat?
Co teď? Jsem zase sama, můžu si tak akorát okusovat drápy, pomyslela jsem si trpce. Kdy se to stihlo všechno takhle podělat? Ani jsem nemrkla a svět se mi začal bortit pod tlapama. Možná jsem se měla zbortit s ním. Moc velké ambice se zhroutily a teď ze mě byla troska. I Tasa mě tak viděla. Jako trosku.
Posadila jsem se na skále a koukala do blba. Neměla jsem nic v plánu a musela jsem se sžít se svou novou životní situací.

PŘIDÁNO 27 lístků a 1 GT

Dolů do komentářů přidávejte své výtvory na toto měsíční téma, které trvá od začátku do konce března.
Nezapomeňte dodržovat pravidla stračího hnízda a hlavně se bavte!
Štětcům zdar!

2023 – bezpáteřní
2024 – smrž
2025 – kopřiva
2026 – tchýně

“Já pro tebe taky,” řekla sivá chladně. “Každá to ale vidíme úplně jinak,” dodala. I nadále zůstávala pod svou nově nabytou maskou z ledu a ocele. Vracela se zpátky do své ochranné mušle, ulity, aby svět svými zuby narážel jenom na pevný povrch a lámal si o něj tesáky, zatímco její měkká a jemná část bude chráněná uvnitř.
Nemohla se na Tasu ale zlobit věčně. Trochu povolila, ale to jenom proto, že to byla její sestra. “Ten les a Rez, nic víc nechci,” odvětila a otočila se od Tasy. Tak nějak netušila, co podniknout teď. Nejraději by odešla, nechtěla už tady se sestrou být. Jejich světy byly odlišné a ona si stále nebyla jistá, kam chce patřit. Tušila, ale zároveň nechtěla opouštět ten starý svět, kde zůstávala Tasa.
“Půjdu,” oznámila nakonec. Když tu tak posedávala, cítila se jako cukry nadupané ADHD děcko, které se nemůže projevit. Šilo to s ní. Zvedla svou sedínku ze země a minula Tasu. Věnovala jí jenom pohled, donutila se potlačit touhu po fyzickém kontaktu. “Zatím,” ať už to tu dopadlo jakkoliv, určitě se ještě setkají.

// někam