Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Odtáhla jsem se, ale v ten moment se Adiram zbořil jako domeček z karet a chytil mě packou za tu moji. Strnula jsem a sledovala ho. Dělám, co chceš, pomyslela jsem si paličatě, zatímco jsem ho propalovala pohledem. Na obličeji se mi objevila vráska, když začal blekotat a z toho sebevědomého vlka se stala uplakaná holka.
Zatnula jsem zuby. Už jsem se mentálně vyrovnala s tím, že přesně tohle nepůjde. Že budu muset odejít a nehlásit se ke Callypso jako její matka. A teď otočil a chtěl po mně, ať se znovu vžiji do této role.
"Adirame," oslovila jsem ho pevným hlasem. "Callypso bude vyrůstat tady," řekla jsem prostě. "Uklidni se," dodala jsem. Vydechla jsem a protože jsem neviděla jinou možnost, jak ho nějak vrátit do pořádku, naklonila jsem se k němu a políbila ho. "Miluji tě, neodcházím navždy," řekla jsem a oddálila se. "Mysli ale na Callypso, co je nejlepší pro ni," řekla jsem a narážela na to, na čem jsme se vlastně shodli, než se sesypal.
Zvedla jsem se a vytáhla svou nohu zpod jeho tlapy. Callypso už byla vzhůru a dožadovala se pozornosti. Otočila jsem na ni hlavu a zvedla obočí. Naučila se mluvit docela rychle, ale nebylo se čemu divit. Nedělali jsme kolem ní nic jiného, navíc jestli zdědila vlohy po Adiramovi, tak příval slov brzy nebude mít konce.
Dožadovala se hraní a výletu ven. "Myslím, že si něco ještě zahrát můžu než půjdu," mrkla jsem na ni a čenichem ji strčila do zadnice, až přepadla. Vydala jsem se pak ven a prošla kolem Baghý a Erlenda. Pokývla jsem na ně hlavou a zamířila ven.

// Borůvkový les

Taky jsem dokázala být dobře paličatá kráva, když jsem chtěla. Kdo ví, jestli ze mě mluvila právě paličatost, únava a vysílení nebo něco dalšího. Sledovala jsem Callypso, jak se koulí kolem a jak na ni Adiram mluví. Mluvil o smečce a o jejím místě v ní, o lese a o ovoci a o magiích. Na její malou hlavičku toho bylo ale moc a brzy usnula, zvláště rychle při jeho ukolébávání.
"Vypadáš v tom sběhlý," poznamenala jsem klidně. I mne jeho ukolébávání klidnilo. Rozfoukávalo černé mraky, které jsem měla v hlavě a nechávalo mne konečně si odpočinout. Nebyla jsem jeho jediným posluchačem, jak jsem si všimla dle otáčení uší ostatních.
Poposedla jsem si a ostýchavě, ač jen zpočátku, se opřela o Adirama. Únava celého tohoto divadla kolem na mne byla očividná; byla jsem vyhublá, slabá a v očích mi líně plavalo něco, co na mě pasivně působilo a mírnilo to moje chování (svým způsobem). "Nechci o ni přijít," zašeptala jsem. Jeho ohnivý výlev mi zůstal v živé paměti, ale stejně tak i jeho přiznání o tom, že moje rozhodnutí stejně nemá jak ovlivnit. "A ani o tebe," dodala jsem s o něco větší intenzitou. Callypso měla smůlu, zatímco ji jsem znala sotva pár dní, Adirama jsem znala mnohem déle a mnohem lépe.
"Ale..." stejně už to slovo viselo ve vzduchu, tak proč ho nevyslovit. "Nemůžu se usadit. Ne tak, jak chceš ty," řekla jsem konečně. Nenechala jsem ale, aby mi do toho skočil, protože rázem jsem si povrchně odfrkla, znechucena sama sebou. "Udělám to, co je pro ni nejlepší v takovém případě," zamračila jsem se a přitulila se k Adiramovi blíž, skoro jsem mu už huhňala do srsti. "Jestli to znamená, že nikdy nebude vědět, kdo je její máma, budiž," poslední slovo jsem pronesla skrze sevřené zuby. Odžďuchla jsem se od něj hlavou a protočila panenky. "Do prdele," zaklela jsem s úsměvem plným bolesti a hořkosti. Co jiného jsem taky měla dělat? Nemůžu žít ve smečce a být sama sebou. Callypso by měla mámu vraha, kterého by kde kdo chtěl zabít. A co kdyby si pak přišli pro ni? "Tak tedy teta, teta Styx," odtušila jsem hořkosladce. "Máš pravdu, bude to tak nejlepší," přikývla jsem vážně. Sice jsem měla k tomu jiné důvody než on, ale důležité přece bylo, že jsme našli kompromis, ne?
"Takže... Asi mám odejít...? Měla bych, dřív než, dř-" tlama se mi zkřivila. Jak těžké bylo to říct nahlas! "Dřív než si ke mně vytvoří nějakou silnou vazbu," procedila jsem skrze zuby a poposedla si, abych mezi sebou a jimi vytvořila prostor. Chladno mezi těly bylo skoro hmatatelné.

Měla jsem jedinou prostou otázku, která ale otevřela Adiramovi bránu k tomu, aby si vylil srdéčko. Od jeho předchozího chování se toto lišilo drasticky. Předtím se choval, jako kdybych byla nějaká příšera a bylo nutné kolem mne chodit po špičkách, ale teď se jeho tón úplně změnil.
Buď s ní zůstaneš a budeš trpět, některá jeho slova byla jako řinčení řetězů, hlasitě mi v hlavě zvonily a já cítila, jak ve mně narůstá vztek. Už nebude žádné ty... už bude jenom ona... mluvil o tom, jak je z Callypso priorita číslo jedna a jak její život má větší cenu než životy všech okolo. Je to jen další vlče. Další z mnoha vlčat, co běhají po téhle zemi. Její cena je rovna momentálně ceně za koloucha, já to měla nastavené jinak. Kdybychom s Adiramem plánovali být rodiči, pravděpodobně bychom se nikdy nedohodli na nějakém společném postupu, jenže Callypso přišla bez pozvání a hodila nás do toho po hlavě, aniž bychom měli čas si to promyslet. Kdybych ji zabila hned po narození, tohle bychom řešit nemuseli, pomyslela jsem si kysele, avšak věděla jsem, že bych toho nebyla schopná. Uvnitř sebe jsem stále tesknila po zabitých dětech a něco hluboko uvnitř mně přímo křičelo agónií a svíralo se, protože tohle nebylo poprvé, co jsem něco podobného zažívala.
A nebo zmizíš... Ale nebudeš její máma, zavrčela jsem. Callypso na to reagovala chvilkovým zastavením v činnosti, ale rychle jí došlo, že se nevrčí na ni.
Nakonec ale uznal, že ať už se rozhodnu jakkoliv, nebude mi v ničem bránit. Pouze apeloval na to, abych myslela na Callypso a na to, jak se ona bude cítit. Tahle poslední slova byla úplným opakoem toho, co se mi snažil vtlouct do hlavy předtím, což mě nechalo v podivné pozici. Jeho snaha projevit autoritu a stát si za svým mě štvala, protože jsem od něj na nic podobného nebyla zvyklá. Byla jsem jen maličký kousek od toho, abych se vztekla, hodila po něm Callypso, ať si ji třeba klidně i sežere a odešla. Pak se ale vrátil zpátky k tomu, čím doopravdy byl. Možná, že kdybych nebyla teď tak naštvaná, tak bych si i dokázala spojit dvě a dvě dohromady a bylo by mi ho líto, ale neviděla jsem v jeho slovech žádnou spojitost.
Nevěděla jsem, co mu na to říct. Musela jsem si to pořádně promyslet. "Chmm," vyšlo ze mě jenom jako nic neříkající odpověď. Jen ať se trápí, byla jsem protivná a nehodlala jsem mu to ulehčit.

Spala jsem dlouho a probudila se až k večeru. Můj spánek byl bezesný nebo jsem si nic nepamatovala. Rozlepila jsem zeleně brčálové oči do šera úkrytu a olízla si tlamu. Žízeň na sebe nenechala dlouho čekat. Mateřství nevyžadovalo pouze přítomnost matky, ale taky její dobrý zdravotní stav. Zakoulela jsem očima kolem a zaznamenala Adirama, který se ani nepohnul z místa, kde byl předtím. Callypso zrovna dělala okružní jídlu kolem jeho ocasu, snažila se přes něj přelézt. Před chvílí se teprve narodila, myšlenka se mi do hlavy dostala skoro sama.
Zvedla jsem hlavu a vydala se k tůni, která vyvěrala v jedné části jeskyně. Voda nebyla zamrzlá, takže jsem se mohla pohodlně napít. Smyla jsem ze sebe i poslední kousky nečistot, keré už uschly a začaly oxidovat. Smyla a co nešlo jsem prostě vytrhala.
Venku pořád byla zima. Koutkem oka jsem zaznamenala velkou hordu sněhu, která blokovala vchod. Prosím, prosím ať to pomine, na modlení mě nikdy neužilo, ale čím dřív sníh opadne, tím dřív budu moci odsud zmizet. A s touhle vyhlídkou se pojila i možnost, že se všechno vrátí do starých kolejí. Kéžby, povzdechla jsem si v duchu. Bohužel jsem nebyla tak naivní, abych tomu věřila.
Zamířila jsem pak zpátky za Adiramem, ale na moment se zastavila u Aithéra a Cynthie. Přejela jsem ji jen nic neříkajícím pohledem. Vrátila jsem se pak k Adiramovi a moje chůze byla... Skoro jako kdybych se bála k nim přijít. Nakonec jsem jen s unaveným výrazem kecla na zadek vedle něj a pohledem sledovala Callypso, jak se kutálí kolem. Nebylo to zrovna dvakrát rychlé kutálení, takže jsem skoro koukala jen do jednoho místa.
"Co všechno se změní?" špitla jsem, protože jsme v jeskyni nebyli sami. Přítomnost Callypso znamenala příchod změn a já... Nebyla zrovna někdo, kdo by se snadno, rychle a rád měnil.

Od Adirama jsem se už žádných dalších protestů nedočkala, nejspíše se smířil s tím, že moje přítomnost u dcery nebude samozřejmostí. Ze začátku ano, pochybuju, že by našli kojnou, přejela jsem pohledem po úkrytu. Hodlala jsem s ní zůstat nějakou dobu, ale rozhodně ne celé vyrůstání. A až z ní bude adolescent, tak mě nebude potřebovat vůbec.
Adiram nebo zašeptal, ale já jsem mu nerozumněla. Navíc na mě šlo spaní, takže jsem pomalu začala usínat, dokud jsem úplně neusnula. Klidně jsem oddechovala a odpočívala, nabírala energii na další dny, kdy budu jenom sedět tady a kojit. Raději jsem nad tím nepřemýšlela, protože mě to uvrhávalo do melancholické nálady. Nedokázala jsem sedět na jednom místě dlouho, ale kvůli Callypso jsem musela. Kvůli ní a kvůli Adiramovi.

Adiram se snažil držet svého snu o krásné rodince. Zašeptal, že bych tady mohla zůstat. Pobaveně jsem frkla a zavrtěla hlavou. "Ne, nemohla," skočila jsem mu šeptem do řeči, ale on mluvil dál. Nemůžu tu zůstat. Za rohem je Asgaar a já se tam hodlám vrátit. Tam i do Sarumenu. Hodlám se vrátit a nakopat jim prdele. Nemůžu být ve smečce, kde jste vy dva, o svých plánech jsem Adiramovi neřekla a ani říct nehodlala. Nevěřil mi, že bych někoho zabila, nevěřil, že kroměté Styx, kterou znal existovala i druhá, která byla strašlivá a před kterou by Callypso chtěl chránit. Chtěl a měl. A proto jsem tady nemohla zůstat. Ne jako člen smečky.
"Ne," řekla jsem podruhé, ale o něco hlasitěji, když Adiram skončil. "Nebudu patřit do smečky," dodala jsem a podívala se na Callypso, která se zavrtěla u mého břicha. Protáhla jsem si pahýl křídla a pokusila se jím Callypso zakrýt, ale bylo ulomené tak, že peří nedosáhlo.
"To ale neznamená, že tu nebudu a že sem nebudu chodit. Jsem s Baghý kamarádka, jsem dokonce kmotra jejích potomků," řekla jsem konečně, abych Adirama uklidnila a věnovala mu první úsměv se špetkou naděje, ale zároveň i smutku. Věděla jsem,jak můj život bude vypadat a že tady nebudu pořád, ale rozhodně jsem nehodlala nechat Callypso o samotě navždy.

Bylo mi jasné, že nesplňuju žádné z kritérií pro to, abychom byli krásná a šťastná rodinka, ale nemohla jsem samu sebe nutit do role, která byla zcela očividně myšlena pro jiné. Mohla jsem pouze hrát svou roli jak nejlépe jsem mohla a až bude představení dostatečně daleko, jistě se bez mé postavy obejde. "To už bude její rozhodnutí," řekla jsem chladně, ačkoliv jsem se snažila znít smířeně a klidně. Callypso bude růst a s přiývajícím věkem jí bude přibývat rozumu a její vlastní hlava se stane tím, kdo za ni rozhoduje. Adiramova slova mne přivedla na myšlenku, že se možná domnívá, že mi bude Callypso chybět. Nevěděla jsem ale, jak přesně to říct. Nepotřebuji ji k životu, bylo moc kruté, ale byla to ta čistá pravda. Nemohla jsem ale říct něco tak ohavného. Zamyslela jsem se proto. "Chci..." začala jsem, ale netušila, jak pokračovat. Nic nevyjadřovalo to, co jsem cítila. Chci aby vyrůstala spokojená, aby jí nic nechybělo. Chci aby se měla dobře a aby se měla dobře i poté, co s ní nebudu, neboť to přijde dříve než později, uhnula jsem pohledem. Povzdechla jsem si.
"Já... Ach..." znovu jsem si povzdechla, jasně indikujíc jak složité je pro mě přetvářet myšlenky do slov. Dokonce se mi na čele ukázala i iritovaná vráska, jak netrpělivá jsem se sebou byla. "Chci ať vyroste, ať má všeho dost, ať je tady spokojená," vyplivla jsem ze sebe konečně trochu ve spěchu. Znovu jsem vydechla, tentokrát to byla frustrace. Ulevilo se mi ale, když jsem to konečně řekla. "Život tam venku se mnou není nic pro vlče," dodala jsem chladně. Byla jsem si toho vědoma.

Stejně jako Adiram i já jsem se prala s nově nabytým rodičovstvím. Všechno to ve mně vřelo, myšlenky se mi převalovaly jedna přes druhou a já se chvíli přikláněla k jednomu a chvíli k druhému, neschopna udělat si pevné stanovisko a konečně se rozhodnout, jakým typem rodiče budu. Já hlavně žádným být nechtěla. Ani jednou mě to v životě nenapadlo. A teď je tady a... A je tady Adiram, zamyšleně jsem kroutila očima, jako kdybych se snažila najít cíl, zaměřit a pak ho zrakem propálit.
Není nejlepší doba, ano, je zima a do lesa je to daleko, snadno by podchladla, souhlasila jsem v duchu s Adiramem. Mohla by tu mít kamarády, to jo. A ochranun smečky. Baghý, Erlenda, Adirama... Jestli bude ve smečce chtít zůstat, to byla další věc. Uvědomovala jsem si pouto, které ke Callypso měl. Bylo silnější než pouto ke mně, cítila jsem to a tomu malému závitku jsem ho záviděla. Nevěděla jsem ale, jestli budu schopná se o Adiramovu pozornosr bít s vlastním potomkem. A jestli budu chtít.
"Já tady nechci zůstávat," vydechla jsem, když se mě zeptal, jestli jsem to myslela jinak. Nebyla jsem smečkový typ ani jako člen nebo jako vůdce smečky. Nesedělo mi to, žádná smečka mi nesedla. Možná existovala nějaká, kde bych prosperovala, ale zatím jsem žádnou takovou nenašla. To byl ale můj problém a věděla jsem, že Callypso bude ve smečce lépe. Ještě k tomu v takové, kde jsem měla dobré vztahy. "Ale Callypso tady zůstane. Bude to pro ni lepší," souhlasila jsem s Adiramem i nahlas. "Budu s ní tak dlouho, jak to bude potřeba," dodala jsem, protože jsem vycítila jeho obavy. Když jsem přišla po pohřbení zbylých vlčat, už uvažoval nad tím, jak mě nahradit. Nezapomněla jsem na to a nemálo mne to ranilo, ale nehodlala jsem mu o tom říkat. Hodlala jsem s Callypso zůstat tak dlouho, dokud to bude potřeba, kvůli Adiramovi.

Ačkoliv v rohu jeskyně brebentil Aithér a Cynthia a venku jsem slyšela tlumené tóny mluvící Baghý, začínal na mne dosedávat klid. Callypso spala a nekníkala, což taky přidalo k okolní pohodě. Jenom Adiram byl jako na trní a choval se, jako kdybych měla každou chvíli vybuchnout. Takže teď se mě budeš bát? Zrovna teď? Teď budeš brát vážně moje slova? soptila jsem v duchu. Vztek se mi hromadil v hrudníku jako černý chuchvalec neustále se zmítajících hadů, proplétajících se mezi sebou, syčících a pulzujících.
Kolem byl ale až moc velký klid na to, abych soptila i na povrchu. Pouto s mrtvými vlčaty jsem pořád cítila, ale sláblo s každou minutou, kdy Callypso žila. "Nevím, jestli ji chci vychovávat tady," řekla jsem a olízla si tlamu. Nevím, jestli ji chci vychovávat vůbec, jsem už nahlas neřekla, moje myšlenky byly jen moje a všechny obavy a špatné věci patřily tam.

Erlend se k nám už nevměšoval, takže jsem ho vypustila z hlavy a uši jsem přesunula dopředu za Adiramem. Nemohla jsem si nevšimnout jak je nervózní, jak se mu napínají svaly na čelisti a jeho tlapky neklidně zapírají zem pod sebou. Proč se bál? Že uteču i s jediným potomkem? Že ho pohřbím s jeho sourozenci? Že odejdu? Zavřela jsem pevně oči a snažila se nad tím nepřemýšlet.
Místo toho jsem se upnula na jméno toho stvoření, co mi cucalo cecek. Callypso, přejela jsem pohledem po malém drobku u svého břicha a poslouchala Adiramovo rozumování. "Hmm, to jsem nevěděla," řekla jsem mručivým tónem, těžko říct jestli potěšená nebo nezaujatá. "Ne," mrkla jsem, když nabídl její přejmenování. Nechtěla jsem ji přejmenovávat. "Nic lepšího bych nevymyslela," dodala jsem a položila hlavu na zem. Vzápětí jsem ji ale zvedla, protože někdo přišel. Vycenila jsem zuby na nového příchozího, ale zase jsem je skryla pod posky a stáhla uši, když se ve vchodě ukázala malá chlupatá koule s křídly. Baghý, loupla jsem očima po ní a přemýšlela, jestli mne poznala. V mém novém provedení jsem málokoho nepřekvapila. Na její otázku jsem mlčky přikývla. Nedokázala jsem přiznat slabost jakéhokoliv rázu, natož nějakou, kterou jsem plně nechápala. Vlčice se ale pak věnovala spíše jiným. My jsme přecijen nikam namířeno neměli.
"Nemůžeme se vrátit," vydechla jsem a položila hlavu zpátky na kámen. Cestování v tomto počasí s novorozencem nepřicházelo v úvahu.

Všichni se tvářili, jako kdybych je přišla stáhnou z kůže, což se dost dobře mohlo stát. Lichotilo mi to, ale neměla jsem dostatečnou kapacitu na to, abych si to mohla užít. Přesně po těchto pohledech jsem ale toužila už dlouho a dočkala jsem se jich teď, když jsem porodila vlčata, o kterých nikdo nevěděl? Život byl plný zvratů.
Erlend byl nadšený z toho, že jsem zpátky, to jsem dokázala poznat i beze slov. Adiram byl taky rád a když jsem po jeho slovech pohledem hledala mrně, našla jsem ho v jeho kožichu. Byla to taková malá fazolka, kníkající a dožadující se mléka.
"Mhm," zabručela jsem na souhlas a lehla jsem si proti Adiramovi. Natáhla jsem čenich do jeho kožichu a chytila mrně do zubů. Stačilo by tak málo a byla bys se svými sourozenci, pomyslela jsem si. Jen jedno sklapnutí čelistí a bylo by to. Její tělíčko by se rozpadlo na dvě půlky a bylo by po všem. Jeden zmařený život. Který jsem přivedla na svět, nedokázala jsem to popsat slovy ani myšlenkami, jak jsem se cítila. Pořád jsem se na to snažila přijít.
Až kníknutí mne probralo z vteřinového zamyšlení a já si mrně vložila ke strukům. Chvíli do mě píchala čumákem, než se jako poslušný nikotinový závislák nacucla na to, co jí dávalo smysl v tomto tmavém světě.
"Jak... Že jí říkáš?" zeptala jsem se pološeptem. To jméno jsem párkrát už zaslechla, ale chtěla jsem to slyšet od něj.

// Borůvkový les

Vrátila jsem se do úkrytu bez kožešiny, ale pořád jsem byla rozčepýřená a špinavá. Špína na mně ale už mrazem uschla, takže o nějakém koupání se nedalo mluvit. Přivřela jsem zelené oči, když jsem vstoupila do jeskyně, kde bylo o poznání tepleji. Zamířila jsem dolů, kde by měl být Adiram a Erlend opatrující jedno přeživší vlče.
Pachy dalších vlků ke mně dolehly až posléze, přesněji řečeno v momentě, kdy jsem stanula ve vchodu do místnosti, kde jsme všichni byli pohromadě. Zelené oči zastavily na bílém vlku a na tom, co se schovávalo pod kožešinami a smrdělo jako už jedno zabité divoké prase. Hlasitě jsem zavrčela a chvíli stála ve vchodu, zvažujíc své možnosti. Mohla jsem je vyhnat, mohla bych je i na místě zabít, kdybych chtěla.
Nejspíše jsem vyrušila i Adirama a Erlenda, kteří už hledali kojnou a stávali se plnopečenými rodiči. Netušila jsem, jak se ke své nové pozici stavět, ale vytáčelo mne, že mě tak rychle odsoudili. Vytáčelo mě teď úplně všechno. Zatnula jsem zuby a mlčky došla k nim. "Až bude mít zuby," odpověděla jsem Adiramovi a zůstala nad ním stát. Hurá, dojná kráva přišla! Moje břicho se jen lesklo jak se mléčné žlázy mohly přetrhnout o to, aby nakrmily všechna moje vlčata. Škoda jen, že mi většina zemřela.

Adiram ani jeho kámoš mne nenásledovali a nechali mne o samotě. Na jednu stranu jsem to chápala, na druhou jim to zazlívala. Prudce jsem se otočila a rozešla se do lesa, který zněl křikem a bojem. Jak ráda bych se jindy zapojila do té vřavy a dala něčemu na frak! Místo toho jsem šla vysokým sněhem s kožešinou v tlamě. Kožešina byla nasáklá krví a placentami a v celém tom už nyný zmrzlém pytlíčku byla tři mrtvá tělíčka.
Musela jsem se jich nějak zbavit, ale jak? Když jsem hrábla pod sníh, země byl tak zmrzlá, že o vykopání nějakého hrobu jsem nemohla ani uvažovat. Magie tedy, pomyslela jsem si a našla jsem si místo na kraji lesa, kde už stromy ustupovaly. Položila jsem kožešinu na sníh a odhrabala dostatečně velkou plochu sněhu. Magií jsem pak změnila skupenství půdy a vytvořila hrob, kam jsem kožešinu i s vlčaty uschovala. Skryla jsem je zpátky pod hlínu a nechala ji zase ztvrdnout. Celé jsem to pak zase zaházela sněhem.
Nebylo to nic snadného, ať už po fyzické nebo psychické stránce, ale kdo jiný by to měl udělat, než já? Odmítala jsem to svěřit jen tak někomu. Samotná jsem se pak zase vydala zpátky do úkrytu.

// úkryt Borůvkové smečky

Speciální magie pořeším se Skyl (ještě nvm na koho ani co)
Hvězdy jedné klasické magie na maximum (Nebo 370 kytek/drahokamů) na Hyettu
100 kytek na Hyettu
42 oblázků na Hyettu
46 drahokamů na Hyettu
41 mušlí na Hyettu

Odměny připsány.

// úkryt Borůvky

Erlend mi ustoupil z cesty a dobře dělal, ale já už v neměla v plánu na něj více blbě zírat. Adiram se mě snažil uklidnit, ale jenom jsem ho sjela ostrým pohledem. Nepotřebovala jsem uklidnit, mluvil na mě jako na děcko nebo jako na... Šílence. Jako na tu jeho starou. Ew?samozřejmě, že jsem byla schopna empatie a lítosti, ale můj vlastní zármutek byl tak silný, že jsem si na Adirama už nedokázala najít místo.
Nabídl mi pomoc, na což jsem se zastavila. S plnou tlamou jsem nemluvila, ale jen jsem se na oba dva vlky podívala. Pohledem jsem Adiramovi naznačila, ať se postará o přeživší vlče. Pak jsem ale zabodla pohled zase do Erlenda. "Mhhžš jsss chcšš," zabručela jsem skrze plnou tlamu a vyšla ven do lesa.