Příspěvky uživatele

< návrat zpět

TEČKY MINULOSTI

“Na co myslíš, drahý?”
“Já… Na nic nemyslel.”
“Víš, že poznám, když lžeš. Znám tě už pár let.”
Povzdechl jsem si. Měla pravdu, ostatně jako vždycky. Znali jsme se už dobrých… Deset let.
“Pár je… Nedostatečné slovo.”
Na tváři se jí objevil letmý úsměv. Její mrazivé oči se mi zabodávaly do obličeje a zkoumavě skenovaly každou vrásku. Byl jsem už starý. Moc starý. Jedenáct let bylo o pět let více, než jsem si zasloužil. Měl jsem tam umřít. Chtěl jsem to. Předtím jsem si to neuvědomoval, když jsem v šíleném pobláznění mysli stát u rudých vod a krutě odmítal náklonnost jediného člena rodiny, který mi zbyl. Měl jsem do těch vod znovu skočit! Zamotat se do zrádných řas a utopit se.
Místo toho jsem teď ležel na příjemném mechu po boku někoho, koho jsem miloval. Zvedl jsem zlaté oči, které se nikdy nezbarvily důkazem magie a způsobily mi v životě tolik chmurných dnů, k jejímu černobílému obličeji. Následoval jsem hranu její čelisti přes sladkou trojici znaků krásy až k růžovým očím, které na mě chladně, ale přece hřejivě koukaly.
“Tehdy… Tehdy jsi mě zachránila.”
Stál jsem sám u Ohnivého jezera, vítr mi pročesával srst a společnost mi dělala jenom moje pokřikující mysl. Měl jsem tehdy společnici - Nagh´ai. Stvoření z čiré hmoty připomínající zajíce. Byla to dobrá duše, snad to byla část mě samotného, která dostala podobu. Jenže potom, co jsem svého vlastního bratra zavrhl a s ním i zbytek své rodiny, zmizela.
“Kdo ví… Co by se mnou bylo. Nebýt tebe.”
Všechno bylo rudé, nejen jezero. Stromy plály v plamenech, tráva byla mečovitými výběžky ohnivých jazyků a vlci se topily v červené. Všechno a všichni byli mými nepřáteli. Chtěl jsem je všechny vidět trpět. Nesnášel jsem je všechny, chtěl jsem slyšet jejich řev, vidět jejich muka. Přece nebylo fér, aby život byl krutý jen ke mně!
Nezáleželo mi na nikom a na mně samotném ze všech nejméně. Chtěl jsem se utopit v řečišti krve svých milovaných, poeticky skonat v životodárném pohonu těch, kteří mě milovali, snad v domnění, že se tak jejich láska dostane do mého černého, zhýralého srdce.
Viděl jsem v jejích očích svůj odraz a stejně jako tehdy i teď na mě koukaly dvě zlaté oči plné nářku zpátky. Byla to bolest, která se mi usadila v hrudníku. Bolest z opuštění, z nejistoty a z nepochopení. Byl jsem osamocený, odmítal jsem přátele, odmítal jsem rodinu.
Když jsem oplakával smrt bratra, lhal jsem svému příteli, který mě chtěl utišit. Když se bratr vrátil živý, chtěl jsem ho vrátit zpátky mezi mrtvé. Když jsem si našel partnerku, chtěl jsem ji podvést a opustit. Kdykoliv jsem se podíval na kohokoliv známého, chtěl jsem vidět jeho obličej v posmrtné křeči a stát nad ním vědíc, že tohle bylo moje přičinění, moje vůle. Moje práce. Chtěl jsem tam stát v kaluži krve a křičet, že tohle je spravedlnost, že tohle je to, co si zaslouží.
Představy byly tak živé, že jsem se v nich utápěl celé dny. Pod mými drápy hynuli vlci jeden po druhém a každý dostal to, co si dle mého chorého úsudku zasloužil.
Byl jsem na svém nejhlubším dně, seděl jsem na dně propadliny hubený a prostoupený špínou a nemocí. Stejně jako tehdy, když mi piraně okousaly maso z kostí a já se v šílenství vrátil domů, abych se dostavil k porodu smečkových vlčat, jsem byl psychicky natolik nemocen, že starosti fyzické mi nedělaly těžkou hlavu. Nedbal jsme o sebe, pomalu jsem se změnil v prach a pravděpodobně bych brzy skončil jen jako vybělená vápenatá vzpomínka někde mezi kameny.
A tehdy mě našla. Dívala se na mě svýma růžovýma očima a neřekla ani slovo. Nikdy nepatřila mezi výřečné ale nikdy to nevadilo. Slova totiž nebylo to nejdůležitější, navíc je ani nepotřebovala. Znal jsem mimiku jejího chladného obličeje, která ač byla zakrnělá a minimalistická, postupem času jsem se v ní orientoval dokonale.
Koutky se mi zvedly, když se její pohled na vteřinu stočil bokem. “Myslím si to samé.”
Bylo to, jako kdybych byl ve snu a ona byla mým strážným andělem. Pomohla mi vyhrabat se z toho nejhoršího a sledovala, jak se ke špatným myšlenkám znovu a znovu vracím a ona mi znovu a znovu ukazovala správnou cestu. Obdivoval jsem její trpělivost a teď jsem doufal, že dělám vše pro její blaho, abych jí to splatil.
“Jsi… Šťastná?”
“Štěstí je vrtošivá věc.”
“Ale jsi spokojená?”
“Ano, jsem. Ty?”
“Ano.”
Život nikdy nebyl fér a já se v něm ztrácel, ale teď jsem konečně měl stabilní půdu pod nohama a po boku své polovičky jsem se na dlouhých nohou cítil jistější než předtím. Ztratil jsem sice své mládí, ale vyspělost přišla i s uvědoměním, že ne všechno je černobílé. Ještě pořád jsem měl chmurné myšlenky, které se ke mně vracely po různých časových intervalech.
Chtěl jsem se omluvit všem, kterým jsem ublížil. Chtěl jsem napravit škody, které jsem způsobil.
Chtěl jsem se omluvit Whiskeymu, že jsem k němu byl krutý a nevlídný.
Chtěl jsem se omluvit otci, že jsem bez oznámení odešel a nikdy se nevátil.
Chtěl jsem se omluvit Indil, že jsem ji opustil.
Chtěl jsem se omluvit Meinerovi, že jsem mu lhal a ublížil mu.
Chtěl jsem se omluvit Megan, Naomi, Taille, Vločce, Morfeovi, Kurai, Ainessonovi a mnoha dalším.
“Chci se jednou vrátit. Ne na stálo.”
“Později.”
“Já vím. Půjdeš se mnou?”
“Ano.”
Položil jsem hlavu na chladný kámen a ona si položila tu svou na mě. Společně jsme odpočívali na mechu po dlouhé probdělé noci. Byla to těžká noc. Ale byla nejšťastnější v mém životě.
“Už jsi přemýšlela o jménech?”

Duncanova snaha zamaskovat opravdové lákadlo zdejší návštěvy byla úsměvná, ale viděla jsem skrze ni stejně snadno, jako jeden vidí skrze kapky deště. "Buky šišky nemají," poznamenala jsem s vědoucím úsměvem a pobaveně se zašklebila. "Zařídíme," přitakala jsem ještě. Nedělalo mi problém sis ním poklábosit a pak ho ze srázu shodit.
Nova si mluvila sama pro sebe, ale ani jsem se tomu už nedivila. Tasini kamarádi nebyli... Byli vyšinutí různými směry. "Dělej si tu, co chceš," odvětila jsem Nově s nezájmem. Bylo mi to úplně šumák. Otočila jsem hlavu zpátky na Duncana a vyzvala ho k nějakým rošťárnám, dokonce jsme se už měli i na odchodu, když jsem uslyšela Novu. Otočila jsem k ní hlavu i uši a poslouchala. Víš, že nám oběma magie ublížila? stáhla jsem uši k hlavě. Jak jako ví? Střelila jsem pohledem po Tase a pak ho vrátila zpátky na Novu. "Žádnou Vanyu neznám," řekla jsem chladně a už se chtěla opravdu otočit a odejít, jenže to by Tasa nesměla začít mluvit.
Jakmile jsem uslyšela její vzteklé, zpátečnické prskání, zastavila jsem se ve svém odchodu. Předtím jsem si řekla, že Tase nebudu dávat to zadostiučinění a budu ji ignorovat, ale očividně to nefungovalo. Možná by se slušelo jí trochu plácnout přes čumák. Naježila jsem se, jenom lehce, decentně, abych vypadala větší. a rozešla se pomalu k Tase, až jsme stály jen kousek od sebe a zíraly si z očí do očí. Z mých medově hlubokých očí do jejích vybledle studených, plytkých zraků. Viděla jsem v nich svůj vlastní odraz. Cítila jsem vlhko na tváři, jak Tasa prskala, ale ani jsem se nehla. "Protože tohle je můj les," řekla jsem pomalu, chladně a odměřeně hlasem někoho, kdo už má plné zuby toho malého ukvičeného děcka, které si dupe už jen proto, že může. "A já rozhoduju, kdo v něm bude a kdo ne. Duncana znám, je to můj přítel," zasyčela jsem Tase nestydatě do obličeje. Jen ať se tím udáví. "Nova byla cizinec a navíc bez dozoru někoho, koho znám. To je celé. Tak se přestaň vztekat," dodala jsem s ledovým klidem a pevně se jí zadívala do očí. Nechala jsem svá slova chvíli působit a pak jsem se otočila a rozešla jsem se k Duncanovi. Drcla jsem do něj ramenem a křídlem ho pošimrala na obličeji. "Jdem," zavelela jsem pevně a rozešla se pryč.

Dolů do komentářů přidávejte své výtvory na toto měsíční téma, které trvá od začátku do konce dubna.
Nezapomeňte dodržovat pravidla stračího hnízda a hlavně se bavte!
Štětcům zdar!

2023 – daddy
2024 – datel
2025 – císař
2026 - břichabol

Tak jsem to zkusila, pomyslela jsem si trpce, když jsem očkem pohlédla na Tasu. Byla zahořkle zamlklá a házela na mě pohledy jako kopí. Možná se mě snažila přišpendlit k nějakému stromu.
Cítila jsem, jak na mě Tasa čumí, když se Duncan ukázal, a rozhodla jsem se ji i nadále ignorovat. Kámošku tu už měla, tak ať se jde zabavit jinam. Já byla ráda, že se tu objevil někdo, kdo nemá šedý kožich. "O tom nepochybuju. Zdejší vlci neradi zůstávají pod drnem moc dlouho..." zabručela jsem. Zajímavé ale, že někteří z mrtvých nevstali. Čím to bylo dáno? Co tu podivnou zelenou entitu s půlkou kostěného obličeje přesvědčilo, že si zasloužili druhou šanci?
"Sem? Je tohle místo snad nějak více významné, než si myslím?" nadhodila jsem a obočí mi povyskočilo nahoru. V tomhle lese se děly neřesti a přesně na ty jsem narážela. "Láká tě moje opelichaná přítomnost nebo skok ze srázu?" dodala jsem s mlasknutím ve skrývaném žertu.
Když se Duncan chechtal a narážel na mou změnu, naježila jsem se a zavrčela. "Můžeš si potřást tlapou tady s Tasou, máte na to očividně stejný názor," odplivla jsem si a zahryzla se do kosti. Už neměla žádnou chuť, dokonce byla už docela zvětralá. Fungovala teď jenom jako hračka na uvolnění napětí v mém nitru. Moc nepomáhala.
Na jeho otázku ohledně Tasy jsem jen pokrčila neznatelně rameny, více jsem se věnovala kosti než jeho lichotivé hantýrce k ní. Srst na zadku i s peřím se mi postavila, rozhodně mi to bylo proti gustu.
Nova se ozvala zpoza buků a její hlava se vyloupla do našeho zorného pole. Zlaté oči jí bázlivě skákaly z jednoho na druhého. "To je Nova. Duncan," odbyla jsem představování. Bylo mi jasné, že Duncan už má myšlenky jinde a vlastně mi to bylo docela jedno. Poslouchala jsem totiž Novu. Dokonce jsem i přestala mermomocí drtit kost na malé úlomky.
"Buď tedy vítána v našem skromném klubíku ztracenců, vyvrhelů a magorů. Tasa ti určitě všechno potřebné řekne - jako třeba, že zanechat v lese po sobě nějaké značky je důležitá věc," teatrálně jsem Novu přivítala a jedovatý sarkasmus mi z jazyku jenom odkapával. Jsem zvědavá, jakého dalšího chudáka si přitáhneš... Možná si nějakého přitáhnu já a uvidíme, jak se ti to bude líbit! "Jinak se tu chovej... Jako doma," zazubila jsem se na ni skrze křivý úsměv plný ostrých tesáků. Nebylo to upřímné. Prostě jsem byla předpojatá a jestli tohle byla Tasina kamarádka, automaticky jsem proti ní něco měla. Chudák Nova.
Tlak v hrudníku začal být neúnavně neústupný a já se prudce postavila, až jsem kolem sebe rozvířila bílé chomáče chlupů a nějaké peří. "Nechceš jít někde vybít energii?" zeptala jsem se zbrkle Duncana.

Alespoň, že nic nechtěla. Aspoň se nemusím starat, pomyslela jsem si trpce. Trpkost mi ale zůstala i potom, co jsem přišla, neboť Tasa se pořád tvářila jako kakabus. Měla jsem jít do háje, pomyslela jsem si při pohledu na její obličej. “Tak co? Chceš aby Nova tady byla s náma nebo co?” zabručela jsem na ni. Tahala si sem všemožné smetišťáky, ale mně to očividně mělo být jedno. Asi i bylo. Tohle nebyla smečka. Tohle byl útulek. “Novoo? Seš tu ještě?” zahučela jsem mezi stromy po vlčici, kterou jsem chtěla zamordovat. Ona narozdíl ode mě dopadla líp.
Místo Novy se ale objevil někdo jiný. Všimla jsem si ho dřív než Tasa, ale nereagovala jsem. Až když se Duncan objevil mezi námi a pozdravil nás jsem se uráčila zvednout hlavu od své kosti. Díra na krku, kterou mi tam Tasa vykousla, se napnula a zabolela, když jsem hlavu otáčela. Ve tmě ale snad nešlo vidět, že mám ještě krvavé pramínky v srsti. A i kdyby jo, co na tom. Důležité bylo, aby nevěděl, že mi to udělala Tasa.
“Tebe jsem neviděla už dost dlouho. Skoro bych si myslela, žes někde natáhl bačkory,” rýpla jsem si okamžitě na účet tady Cassanovy, který se mi snad snažil sbalit sestru. Tak tos hodně klesl, ušklíbla jsem se. “Smečka? Nenech se vysmát,” odfrkla jsem si. “Přinejlepším útulek,” odfrkla jsem si a mrskla po Tase pohledem, než jsem se znovu pustila do své kosti. Představovala jsem si, že je to její kost. Pořád jsem na ni načuzená… nedokázala jsem to nechat být.

Začínala jsem svou pozornost oddělovat od Tasy a zaměřovat se na své okolí. Můj problém byl jenom krvácející krk, ale rána už se zacelila a netekla. Rudý flek mi tam ale nějakou dobu zůstane. Ta potvora mi vyhryzla kus masa! Docela silně foukalo a koruny buků se ohýbaly ve větru. Slyšela jsem meluzínu prohánět se ve vyšších částech lesa.
Slyšela jsem ale i to, co pípala Tasa. Můžu? A chci? vlastně jsem nad tím už dlouho nepřemýšlela. "Nevím jak," odpověděla jsem pravdivě. Byla jsem smagií už smířená, podvolená jejímu působení na mé tělo i mysl. Přetvořila mě, změnila. V něco lepšího? Nebo v monstrum? Nebo jsem byla monstrum předtím? Nezáleželo na tom, moje pocity přece nic neznamenaly a jediné, co jsem znala, byla krev a bolest jiných. Masochista se vším všudy. Jestli mi magie k tomu dopomohla... Budiž.
"Je to dobrá záminka proč někomu skočit po krku," zaprskala jsem zpátky. Byly jsme jako dvě se hašteřící kočky. Prskaly jsme jedna na druhou z pár metrové vzdálenosti, ale už bylo po bitce. Snad jsme se snažily si to vyříkat, ačkoliv obě dvě jsme byly tvrdohlavější než ty pitomé kameny, které jsem nechala roztavit a vaporizovat. "Taková už jsem. Takovou jsi mě přece chtěla. Styx, která nenávidí magiče, která zná jen krev a křik jiných," podotkla jsem a pokrčila nezaujatě rameny, aby si nemyslela, že se mě její slova tehdy u rudých vod dotkla. Dotkla se mě, a to hodně. "Dělám jen to, co je mi přirozené," dodala jsem.
Tenhle rozhovor začínal být ale nudný. Až příliš mi to namáhalo mozkové závity, které se v přítomnosti Tasy měnily v nehezky upečené záviny. "Jdu si na něco na zub, chcete taky něco, dámy?" zapitvořila jsem se na ně ohavně a vyčkala sekundu na odpovědi. Ať už to bylo ano nebo ne, či snad ať táhnu do neznámých končin či nějaká urážka, otočila jsem se a odešla do přítmí k jihu, kde jsem věděla o zajících.
Pitomá, pitomá, pitomá! Že prý proč se to točí kolem mě! Ona se kolem mě točí jak čamrda, tak ať si vyletí, ať si zmizne, když nechce být v mém gravitačním poli! Není divu, ře se pak takhle cítí! Blbka jedna do sebe zahleděná, dělá si co chce, snaží se na mě dát nálepku tak, jakou ona chce a jak jí to zrovna vyhovuje, zavírá oči, když nechce něco vidět a tváří se, že je to moje vina. Tupizna jedna zablešená, nadávala jsem celou cestu. Sem tam jsem si kopla do křáku nebo do stromu, ale to mi stejně nepomáhalo.
Vítr foukal i nadále a já viděla, jak odnáší loňské listí ze země, které hnilo pod sněhem. Viděla jsem i chuchvalce chlupů a peří, které létalo zase ze mě. Přikrčila jsem se u nor a čekala. Po ušácích ani stopa a jejich pach odvál vítr od mého čenichu. Pak jsem je ale uviděla. Pár dlouhých uší a opatrný čeníšek vykoukávající z nory. Byla jsem dobře schovaná, ale bála jsem se, že vítr mi překazí plány. A taky že ano. Zajíc ihned zalezl zpátky a pak po něm nebylo ani stopy. Chvíli jsem ještě čekala, ale ukázalo se to jako zbytečné. Rozešla jsem se tedy kolem hranic a začala nahánět veverku, kterou jsem načapala na zemi. Ta zrzavá potvůrka si mě ale všimla dřív, než jsem se vůbec odrazila ke skoku. Se švitořením se rozběhla po stromě nahoru a ač jsem ji do koruny následovala, byla mrštnější a rychlejší než já. Nakonec jsem zůstala ve viklající se koruně stromu sama. Opatrně jsem slezla a při dopadu si málem rozbila čumák o zem. Poslední, co mi zbývalo, bylo podívat se po srnkách. Nenašla jsem ani jednu z nich, jenom známky jejich nedávné přítomnosti. Zatraceně! zahudrovala jsem si pod vousy. Tenhle večer byl naprosto bídný na potravu. S potupou jsem našla srnku, kterou jsme kdysi ulovili a sebrala si jednu z kostí, než jsem se vydala zpátky k Tase.
"Tenhle větr je na lov úplně na prd," poznamenala jsem, jen co jsem si lehla na zem a pustila kost z tlamy. Nechtěla jsem být sama, žel Tasa a Nova byly jedinou společností v lese. Zkusím to dnes ještě jednou, pomyslela jsem si při ohryzávání kosti. Můj pohár trpělivosti a příčetnosti už dnes jednou přetekl a ne málo, ale rozhodla jsem se dát Tase ještě jednu šanci. Jestli mě vytočí znovu, půjdu si hledat společnost jinam. Anebo jednu z nich z toho srázu fakt shodím, uzavřela jsem.

Její prázdný pohled byl dokonalým zrcadlem. Viděla jsem se v jejích černých panenkách, jak před ní stojím s krvavým krkem narovnaná a plná znovu získané sebedůvěry. Jestli bylo cenou pro znovunavrácení mé sebeúcty zničení Tasiného světa, tak jsem tu cenu už zaplatila a ani při tom nemrkla. Byla jsem krutá? Sobecká? Nejspíš. Záleželo mi na tom? Kdysi ano, ale tehdejší Styx se Tase nelíbila, ona chtěla tuhle Styx - nelítostnou a krvelačnou, znepokojivou a šílenou. Tak mě tady máš. Jak se ti líbím teď? Co? JAK SE TI LÍBÍM TEĎ?
Zamračila jsem se, když se mě zeptala, proč jsem centrem celého vesmíru. “Jestli mě tak vnímáš ty, to je tvůj problém. Já se ti nenutím,” zavrčela jsem v odpověď. Že se všechno točí kolem mě? Jak by mohlo? Ano, děly se mi zajímavé věci, udělala jsem zajímavé věci, ale proč by to Tasa brala jako nejsilnější gravitační pole celého vesmíru? Klidně Elisu mohla zabít ona, klidně si mohla omylem založit smečku se svou domnělou spřízněnou duší ona! Já nemohla za to, źe ona si raději chodila vyšlapanou cestou, zatímco já se prodírala neprůchodným porostem neznáma.
Tasa mě pak začala obviňovat, že se o ni vůbec nezajímám a že jsem raději trávila čas s Rzí a Duncanem. Tvář mi zamrzla v ocel a podmračeně jsem se na ni dívala. “Já ti to ale řekla. Několikrát. Ty ses rozhodla neposlouchat,” odvětila jsem skrze zaťaté zuby. “A ji jsem chtěla jen vyprášit kožich jako každému předešlému tupci, který se tady nachomýtl bez rozmyslu,” odplivla jsem si znovu na zem. Na její předchozí pláč jsem se rozhodla neodpovídat protože nic z toho nebyla pravda. Položila mi pak další otázku. Snažila se mě zaškatulkovat. V Tasině světě všichni patřili do škatulek. Omezených dřevěných boxů bez možnosti expandace nebo sloučení do jiných. “Já nejsem ničí alfa,” řekla jsem to slovo s nechutí. Tohle nebyla smečka v klasickém stylu. Neznala jsem smečky, nechápala je a nechtěla je vést jako ostatní. Tohle byl kroužek sociopatů a vyvrhelů, když už nic. A já jim rozhodně nehodlala “vládnout”. “Jsme sestry. A vždycky budeme, ať už se nám to líbí nebo ne,” odtušila jsem posléze. Jestli jsem chtěla být její sestrou bylo diskutabilní, ale ne nadarmo se říka, źe rodinu si jeden nevybírá. A tak by s ní měl vycházet. Nebo alespoň počítat.

Mlčela. Chtěla jsem ať taky začne křičet, ať se ukáže v plné své kráse před tou svou takzvanou kamarádkou, ale teď ze sebe dělala neviňáčka a chudáčka. Zavrčela jsem, byla jsem na ni vzteklá, ale očividně to bylo jako házení hráchu o stěnu.
“Žlutou. Jako všichni nemagiči, že? Tak nám to říkali od malička. Jenže je to lež,” zasyčela jsem. Vztek pomalu odcházel a po mém roztavení a vyporizováni šutrů jsem byla už docela vybitá. Asi mi to stačilo. Šokovaný výraz na sestřině obličeji mi stačil. To bylo moje vítězství, má sláva. Vydobýt si zpátky svou čest, kterou mi ona pošlapala. Oooh, cítila jsem se tak poníženě! Ale nikdy víc. “Tak na to mysli, až si najdeš dalšího prašivého kámoše se žlutýma očima,” procedila jsem skrze zuby.
Začínala jsem cítit bolest, jak ze mě vyprchával adrenalin. “Proč? Proč co?” zabručela jsem a otřepala se. Začínala jsem být zase v klidu. Krev pomalu přestávala téct, ale její karmínové proužky mi v srsti zůstaly jako připomínka Tasiny vzpoury proti mně. Proti rodině. Proti tomu, co si celou dobu tak bránila. Možná už nejsme rodina.

Jakmile mi Tasa vyrvala kus krku - fakt dík ty vopelichaná vochechule -, zavrčela jsem a ohnala se po ní zubama. Ta blbka mi fakt ublížila! Zařvala jsem na ni a ona na mě štěkla zpátky. Síla jejího hlasu se nevyrovnala té mojí, ale to nic neznamenalo. “Ohoho, takže ty jí věříš! A pročpak? Protože má žluté oči? Víš, že je to lež, že ano? Lež! VŠECHNO JSOU TO LŽI!” vyjela jsem na Tasu, zatímco mi krev stékala po krku. Cítila jsem její železitou vůni ve vzduchu a vytáčelo mě to. Byla to moje krev. Nebyla opojná, ale hněvivá. Rozdmychávala ve mě vztek.
“Jakou barvu očí mám já? Hm? JAKOU?” zakřičela jsem, ale ani se nepohnula, místo toho jsem ukázala na kámen vedle nás. Obyčejný šedý kámen, pevný a chladný. Kámen se ale najednou začal rozpouštět, stávala se z něj pomalu kapalina. “A dívej, co dovedu! Proměním kámen ve vodu a zase zpátky. Mrtví skáčou jak já pískám a předměty se vznáší!” už jsem nekřičela, ale hlasu se mi vkradla hysterie a snad i šílenství. “Připadám si jako magor, když to musím říkat znovu a znovu, ale ty jako kdybys to nechtěla slyšet, jako kdybys byla hluchá i slepá. Magie. Je. V. Každém. Z nás. I v tobě. A nic s tím neuděláš. Pche, prý nějaké prokletí!” vybuchla jsem a další kámen vedle nás se prudce vaporizoval. “Ale dobře, fajn, fajn! Ať je tedy po tvém!” řekla jsem prudce a donutila silou se být v klidu. “Tohle je tvoje kámoška Nova, fajn, není to magič, je stejně obyčejná jako ty. Tak si tu svoji kámošku užij, doufám, že spolu budete mít skvělý sesterský vztah,” poslední slova byla jedovatá. Odplivla jsem si na zem a zamračeně se na Tasu dívala.

Opravdu? Ach Taso, opravdu jsi tak… Argh! zavrčela jsem v duchu, když moje psychicky narušená sestra, která mi při našem posledním setkání dala nemalou čočku a ještě mě peskovala za to, že se flákám s magiči, začala štěkat nějaké nesmysly. Nedbala jsem na její slova, upřímně mi to bylo úplně jedno, že je to její kamarádka.
Začala jsem Novu táhnout je srázu, ale ta mrška se rozhodla, že se jí možná líbí být naživu a začala se zmítat. Musela jsem se tedy věnovat svému zmítajícímu se pytlu hnoje, takže jsem Tasu postřehla jen koutkem oka.
Zakousla se mi do krku, který jsem měla nechráněný, přívěsky cinkaly a vrčení se prohloubilo. Narozdíl od jiných vlků jsem měla hodně vysoký práh bolesti, takže mi bylo jasné, o co Tase jde a Novu jsem ihned nepustila. Nemohla jsem se nechat Tasou ale okusovat, takže jsem musela jednat. Co sis zvolila, to máš, pomyslela jsem si chladně. Roztáhla jsem křídlo a kloubem Tasu praštila do hlavy. Mezitím jsem Novu pustila a rozhodla se jí nevěnovat. Vskutku nespolečenské a nezdvořilé, aby se hostitel svému hostu nevěnoval!
Stočila jsem se na Tasu a cvakla jí zuby po těle, abych ji od sebe odehnala. Dávala jsem jí šanci z toho ještě vycouvat. “A JAK VÍŠ, ŽE NENÍ MAGIČ?” zařvala jsem na ni nepříčetně. Moje energie se úplně neshodovala s tím, jak jsem se snažila být v klidu, abych sestru nerozpárala na cáry. Někam se to ale muselo přenést, takže jsem fakt zařvala. Trochu se mi ulevilo, ale ne dost. Sžíravý hněv mi v hrudníku i nadále přetrvával.

Chtěla jsem jenom klid. Teď si sama lžeš do kapsy, poznamenalo moje vnitřní já. Chtěla jsem vidět zem rudou krví toho, kdo si tady beze strachu stál jako jeden z buků. Chtěla jsem zpátky svou slávu, zpátky strach, který mě provázel. Kdysi. Teď jsem byla všem jen pro smích.
Pustila jsem srst v zubech, když můj polštář promluvil. Já tady ale nebyla ten, kdo měl odpovídat na otázky, takže jsem vlčici chytila za srst na krku jako malé vlče a začala ji táhnout… Někam.
Nedostala jsem se ale daleko, protože se objevila Tasa. Nedokázala jsem pojmenovat pocity, které se přeze mě převalily v ten moment, kdy jsem i spatřila, jak se k nám řítí. Měla jsem ještě živě v setkání naše poslední setkání. Ledová jako noc, empatická jako pařez, zatvrdlá jako zkamenělina, prudce jsem vydechla čumákem, až jsem rozčepýřila Novinu srst mezi ušima.
Viděla jsem ji, jak si tam stojí a říká mi, co mám dělat. Tak to teda ne, holka, neodpovídala jsem jí a krom odmítavého stažení uši vzad a varovného hlubokého vrčení se jí odpovědi nedostalo. Místo toho jsem začala Novu táhnout k okraji srázu, který byl nedaleko.

// Mahta§e sever

Spěchala jsem pryč od řeky. Neměla jsem náladu zrovna v astronomických výšinách, ale to už začínal být standart. Samotná jsem byla zklamaná z toho, jaký život si teď žiju. Zamířila jsem do bukového lesa vlastně jenom proto, abych se podívala, jestli tam není Rez. Jestli jsem měla na něco náladu, tak na vylití zlosti.
Přeběhla jsem řeku z jednoho toku na druhý a křídly si dopomohla k překonání zvýšené vodní hladiny. Začínalo jaro a to znamenalo, že sníh tál, zvířata se probouzela a můj kožich pelichal jako divý. Vběhla jsem do lesa a hned mě do nosu praštil Tasin pach. Aspoň něco si vzala k srdci, slečna samostatná, odfrkla jsem si. Nedokázala jsem se přes to překonat. Byla jsem stejně zaprdlá jako ona.
Nebyl to ale jenom Tasin pach, který otravoval vzduch. Cítila jsem cizince a rozběhla jsem se po stopě. Nohy mi čvachtaly v promočené půdě a ani jsem si nedávala záležet, aby o mě cizinec nevěděl. Světlý kožich na mě svítil už z dálky a já už z dálky začala vrčet a jako vrčící traktor běžela k ní. Rozhodla jsem se, že zabrzdím o vlčici. Skočila jsem a natáhla po ní drápy i zuby a chytila do nich cokoliv, co jsem zvládla. Místo pozdravu jsem ji za ten kus kůže začala tahat a kousat a trhat. Měla jsem po krk všech těch hlupáků, co tu lozili jako kdyby jim to tu patřilo.

Odměny všem přidány. :3

přidáno

CELKEM PŘIPOČTENO 20 LÍSTKŮ