Gallirea - Příspěvky uživatele

Nic jsem neviděla, ale dle zvuků okolí se něco dít muselo. Udělala jsem prasklinu v zemi a čekala, až se na nás snese blátivé peklo rozzuřeného Bahňáka. Jenže ono nic. Jen nějaké skomíravé kvičení trpícího monstra a následně ticho. Jen šumění a pak bylo po všem. Bahno mi spadalo z očí a já si protřela tlapou obličej. Bylo krásné zase vidět. Po monstru nebylo ani stopy a já očima sjela k průrvě, kterou jsem způsobila. Nebyla vůbec špatná.
“Hm, tak zase ahoj,” zahučela jsem na Adirama a oklepala se. Bylo načase se vrátit na chvíli domů. V žilách mi pořád bublal adrenalin a já věděla, že něco budu muset podniknout. Něco… Šíleného, něco co mi už dlouho chybělo.
Otočila jsem se na patě a rozběhla se domů. Ještě předtím jsem chtěla udělat něco důležitého, než se pustím do riskování

// mahtae jih

Bahňák se pod mým útokem začal bortit. Jeho ruce se měnily v prach a drobné kamení. A-ha! pomyslela jsem si nadšeně a snad po dlouhé době jsem pocítila v žilách sílu a v hlavě hrdost. Ano, tohle bylo to, pro co jsem byla stvořená. Pro boj! A bylo mi jedno, jestli proti vlkům, magičům, vlčatům nebo bahnitým monstrům. Adrenalin se mi lil žilami a já cítila, že konečně jdu zase po správné stezce. Kašlat na smečku, na rodinu, na přátele, na všechno!
Škoda, že Bahňák mé naďsení nesdílel. Sice se polorozpadl, ale pak si jednu hnátu obnovil. A já to schytala přímo do obličeje. “Aargh!” zavrčela jsem a udělala několik kroků dozadu a pokusila se bahno z obličeje sundat. Neviděla jsem nic.
Slyšela jsem, jak se ke mě někdo dostal. Roztáhla jsem v obraně křídla a trefila vlka (Altaira) přímo do obličeje. “Nesahej na mě!” zavrčela jsem a nedovolila mu se přiblížit. Pomoc? Já pomoc nepotřebovala.
Byl tu někdo další, Adiram. Ten chtěl pláchnout. “Tomu se vůbec nedivím, holubičko,” zazubila jsem se někam, kde jsem si myslela, že je Adiram.
Plácnutej měl ale dobrý nápad. “Tak hráz jo,” zopakovala jsem po něm. “Můžeš odvést pozornost,” zazubila jsem se.
Copak jsem věděla, kde je řeka a kde monstrum? Našpicovala jsem uši. “Ticho!” okřikla jsem všechny, protože jsem se musela soustředit. Vnímala jsem řeku a bahno, které z ní Bahňák čerpal. Hráz. Pohnout věcma a udělat hráz. nebylo jich ale dost, takže… Místo toho se mi hlava div rozpůlila vedví, ale pak se země pohnula a s lupnutím na rozmezí řeky a země vznikla průrva. Voda i bahno začalo stékat do průrvy. “Bobři se maj co učit,” uchechtla jsem se. S bobry jsem sdílela domov několik měsíců. O to to bylo vtipnější.

Dolů do komentářů přidávejte své výtvory na toto měsíční téma, které trvá od začátku do konce července.
Nezapomeňte dodržovat pravidla stračího hnízda a hlavně se bavte!
Štětcům zdar!

2023 – čolek
2024 – jeskyně
2025 - javor
2026 - pod vodou

Dolů do komentářů přidávejte své výtvory na toto měsíční téma, které trvá od začátku do konce června.
Nezapomeňte dodržovat pravidla stračího hnízda a hlavně se bavte!
Štětcům zdar!

2023 – čumáčkování
2024 – čumáčkování
2025 – čumáčkování

OTÁZKY

Kategorie v akci můžeme plnit v libovolném pořadí nebo musíme jet od prvního k poslednímu?
Pořadí splnění kategorií je libovolné.

Utíkající bahno se formovalo v nějakou zrůdu. Hromada narůstala a narůstala a pak najednou pohyb ustal, jenže to bylo jen ticho před bouří. Očima jsem těkla po okolním osazenstvu a v dalším okamžiku jsem měla kožich i obličej plný bláta. Výborně, teď vypadáme jako Adiram všichni, pomyslela jsem si trpce. "Nejsem žádná poletucha!" křikla jsem na Adirama, kterému se nechtěly nohy odlepit od druhého břehu.
Jako na potvoru ale pan Bláto trefil jako první zrovna Adirama. Sledovala jsem, jak se hnědý kožich válí v hnědém bahně dál, ale naštěstí mu nic nebylo a zase se rychle postavil na nohy a snažil se očistit. Otevřela jsem tlamu a nadechla se, abych po něm křikla, že tohle je zbytečné a aby raději nějak pomohl, ale uviděla jsem, jak příšera míří k nám a tak jsem dechem neplýtvala. Zjizvená tvář se začala rychle klidit monstru z cesty, ale já stála pevně na místě a mračila se na pana Bláto jako ďábel sám. "Už. Ani. Krok!" zaštěkala jsem a roztáhla teatrálně křídla. Začala jsem měnit skupenství jeho bláta na jeho rukou na pevné. Pořádně jsem mu chtěla hnáty vysušit a přeměnit v hlínu nebo kámen, aby se jimi přestal ohánět.

Dolů do komentářů přidávejte své výtvory na toto měsíční téma, které trvá od začátku do konce května.
Nezapomeňte dodržovat pravidla stračího hnízda a hlavně se bavte!
Štětcům zdar!

2023 – kyvadlo
2024 – karafa
2025 – epilace
2026 – vřes

Spálená tvář mi odvrkla. Neměla jsem ráda, když se ke mně vlci chovali povýšeně, protože to jsem dělala já jim. Já ale měla na to právo. “Abych ti nezabořila zbytek hlavy do bahna,” zamumlala jsem si pod vousy tiše, aby mě neslyšel. Stejně by to k ničemu nebylo. Měli jsme totiž jiné problémy. Bahno, které doteď jenom mírumilovně bublalo a nepřitahovalo tolik pozornosti jako zamilovaná dvojice rozdělená řekou, se začalo převalovat a utíkalo nám přes packy a shlukovalo se do jednoho místa. Zvedla jsem jednu a pak i druhou nohu, když mi přes ně bláto přeběhlo. “Skvělý,” zabručela jsem, protože mi začínalo být jasné, kam tohle vede. Nebyla jsem žádný zelenáč.
Všechno to bláto se postavilo nad nás a stalo se ošklivou horou, groteskní napodobeninou sněhuláka.
“No nazdar,” pozdravila jsem tu novou formu inteligence a zavrčela. Přemýšlela jsem, jak ho co nejrychleji vymazat ze světa. Co takhke ho rozpustit? Skákat do něj a drápat a kousat bahno by bylo asi úplně k ničemu. ”Slavíku, pojď sem!” houkla jsem přes řeku na Adirama. Měl modré oči, možná by to zvládl vyřešit jednou rychlou sprchou. Máchla jsem razantně křídly a čekala, co bude.

//Machtaje

Tlapky mě dovedly až na Galtavar. Rozblácená země mi šplouchala pod nohama s každým dalším krokem. Všimla jsem si siluet v dáli a rozešla se k nim. Počasí na konfrontaci nebylo úplně ideální ale… právě to ideální bylo. Měla jsem chuť někomu rozmlátit kušnu na tisíc kousků jenom za to, že se blbě čumí. Dostavila jsem se až do centra dění. Dva vlci na východním břehu, přičemž jeden mi byl velmi povědomý a druhý vyšiloval. Na mém břehu se v bublajícím bahně válel nějaký utopenec. Dalšího vlka, kterého vyplavila voda na břeh jsem si nevšimla, protože kolem něj nebyl takový rachot. Rozešla jsem se k tomu chudákovi, který se dusil vodou a bahnem a volal něco po té vyšilující kvočně na druhém břehu, kterou okupovala společně s Adiramem. Mávla jsem ocasem ze strany na stranu a došla k vlkovi, jehož tvář byla napůl spálená ohněm. Vlk už stál a dokonce prozradil i jméno té vlčice. Jasnava. Podívala jsem se jejich směrem a všimla si dalšího vlka, který se z proudu vydrápal na břeh. “Smrt utopením je tady oblíbená, jak tak koukám,” podotkla jsem a stáhla uši vzad, aby mi do nich netekla voda.

//Buk

Déšť neustupoval. Nebo aspoň ne dostatečně. Z nejhoršího lijáku nás už propustil, ale neustálé kapky deště dotíravě napadaly moje uši a oči, které se mi mlžily a znehodnocovaly mi vidění. Podívala jsem se na Duncana, který v dešti vypadal jako zmoklá slepice. Já jí doopravdy byla. “Dík, žes mě vytáh z lesa aspoň. Z Tasy mi jednou hrábne,” řekla jsem a protočila panenky.
Vlastně jsem neměla žádný pořádný plán, ale Duncan se rozhodl naši společnost rozpustit. Klasické výmluvy, které rozpouštěly skupinu. Rozloučila jsem se teda s ním a přemýšlela, jestli v dešti zůstat nebo se vrátit do lesa. Ani mě nehne, rychle jsem se rozhodla.
Pokračovala jsem podél řeky a očima zabloudila k Borůvkovému lesu. Možná už nastal čas abych navštívila svoje kmotřenčata? Tasa ať skočí ze srázu, já si můžu dělat co chci.

// Galtavar

Nova se omlouvala za to, že se blbě zeptala. Nechápavě jsem se na ni zamračila, protože mi to jako blbá otázka nepřišla, ale to mi nepřišlo soudit. Místo toho jsem se zaobírala opět Tasou, která prskala jako kočka, které někdo namočil obličej do vody.
Slyšela jsem, jak ještě prská, ale rozhodla jsem se to dál neřešit pomocí slov. Bylo to jako házet hrách o zeď. Akorát se to odráželo zpátky.
Rozešla jsem se tedy s Duncanem pryč. Dala jsem si ale záležet, aby jedna z menších větví praskla a spadla Tase na kebuli. Na chvíli se mi setmělo před očima, ale pak jsem uslyšela tupý náraz malé větve o něčí dutou kebuli. Stálo to za to. Magie nebyla tak špatná.
Obrátila jsem se na Duncana. “Mnohem. Přemýšlím, že se k tomu zase vrátím,” odpověděla jsem mu a vyšla ven z lesa, kde nás čekalo jen mokro a déšť a bouřka. Nadechla jsem se ozonu, který se nesl krajem. Bylo to příjemné. Nespoutané přírodní živly, to bylo moje. “Já, Tasa a dva její nohsledi. Byla tu i Rez,” odpověděla jsem.

//mahtae sever

// styxa jde!

TEČKY MINULOSTI

“Na co myslíš, drahý?”
“Já… Na nic nemyslel.”
“Víš, že poznám, když lžeš. Znám tě už pár let.”
Povzdechl jsem si. Měla pravdu, ostatně jako vždycky. Znali jsme se už dobrých… Deset let.
“Pár je… Nedostatečné slovo.”
Na tváři se jí objevil letmý úsměv. Její mrazivé oči se mi zabodávaly do obličeje a zkoumavě skenovaly každou vrásku. Byl jsem už starý. Moc starý. Jedenáct let bylo o pět let více, než jsem si zasloužil. Měl jsem tam umřít. Chtěl jsem to. Předtím jsem si to neuvědomoval, když jsem v šíleném pobláznění mysli stát u rudých vod a krutě odmítal náklonnost jediného člena rodiny, který mi zbyl. Měl jsem do těch vod znovu skočit! Zamotat se do zrádných řas a utopit se.
Místo toho jsem teď ležel na příjemném mechu po boku někoho, koho jsem miloval. Zvedl jsem zlaté oči, které se nikdy nezbarvily důkazem magie a způsobily mi v životě tolik chmurných dnů, k jejímu černobílému obličeji. Následoval jsem hranu její čelisti přes sladkou trojici znaků krásy až k růžovým očím, které na mě chladně, ale přece hřejivě koukaly.
“Tehdy… Tehdy jsi mě zachránila.”
Stál jsem sám u Ohnivého jezera, vítr mi pročesával srst a společnost mi dělala jenom moje pokřikující mysl. Měl jsem tehdy společnici - Nagh´ai. Stvoření z čiré hmoty připomínající zajíce. Byla to dobrá duše, snad to byla část mě samotného, která dostala podobu. Jenže potom, co jsem svého vlastního bratra zavrhl a s ním i zbytek své rodiny, zmizela.
“Kdo ví… Co by se mnou bylo. Nebýt tebe.”
Všechno bylo rudé, nejen jezero. Stromy plály v plamenech, tráva byla mečovitými výběžky ohnivých jazyků a vlci se topily v červené. Všechno a všichni byli mými nepřáteli. Chtěl jsem je všechny vidět trpět. Nesnášel jsem je všechny, chtěl jsem slyšet jejich řev, vidět jejich muka. Přece nebylo fér, aby život byl krutý jen ke mně!
Nezáleželo mi na nikom a na mně samotném ze všech nejméně. Chtěl jsem se utopit v řečišti krve svých milovaných, poeticky skonat v životodárném pohonu těch, kteří mě milovali, snad v domnění, že se tak jejich láska dostane do mého černého, zhýralého srdce.
Viděl jsem v jejích očích svůj odraz a stejně jako tehdy i teď na mě koukaly dvě zlaté oči plné nářku zpátky. Byla to bolest, která se mi usadila v hrudníku. Bolest z opuštění, z nejistoty a z nepochopení. Byl jsem osamocený, odmítal jsem přátele, odmítal jsem rodinu.
Když jsem oplakával smrt bratra, lhal jsem svému příteli, který mě chtěl utišit. Když se bratr vrátil živý, chtěl jsem ho vrátit zpátky mezi mrtvé. Když jsem si našel partnerku, chtěl jsem ji podvést a opustit. Kdykoliv jsem se podíval na kohokoliv známého, chtěl jsem vidět jeho obličej v posmrtné křeči a stát nad ním vědíc, že tohle bylo moje přičinění, moje vůle. Moje práce. Chtěl jsem tam stát v kaluži krve a křičet, že tohle je spravedlnost, že tohle je to, co si zaslouží.
Představy byly tak živé, že jsem se v nich utápěl celé dny. Pod mými drápy hynuli vlci jeden po druhém a každý dostal to, co si dle mého chorého úsudku zasloužil.
Byl jsem na svém nejhlubším dně, seděl jsem na dně propadliny hubený a prostoupený špínou a nemocí. Stejně jako tehdy, když mi piraně okousaly maso z kostí a já se v šílenství vrátil domů, abych se dostavil k porodu smečkových vlčat, jsem byl psychicky natolik nemocen, že starosti fyzické mi nedělaly těžkou hlavu. Nedbal jsme o sebe, pomalu jsem se změnil v prach a pravděpodobně bych brzy skončil jen jako vybělená vápenatá vzpomínka někde mezi kameny.
A tehdy mě našla. Dívala se na mě svýma růžovýma očima a neřekla ani slovo. Nikdy nepatřila mezi výřečné ale nikdy to nevadilo. Slova totiž nebylo to nejdůležitější, navíc je ani nepotřebovala. Znal jsem mimiku jejího chladného obličeje, která ač byla zakrnělá a minimalistická, postupem času jsem se v ní orientoval dokonale.
Koutky se mi zvedly, když se její pohled na vteřinu stočil bokem. “Myslím si to samé.”
Bylo to, jako kdybych byl ve snu a ona byla mým strážným andělem. Pomohla mi vyhrabat se z toho nejhoršího a sledovala, jak se ke špatným myšlenkám znovu a znovu vracím a ona mi znovu a znovu ukazovala správnou cestu. Obdivoval jsem její trpělivost a teď jsem doufal, že dělám vše pro její blaho, abych jí to splatil.
“Jsi… Šťastná?”
“Štěstí je vrtošivá věc.”
“Ale jsi spokojená?”
“Ano, jsem. Ty?”
“Ano.”
Život nikdy nebyl fér a já se v něm ztrácel, ale teď jsem konečně měl stabilní půdu pod nohama a po boku své polovičky jsem se na dlouhých nohou cítil jistější než předtím. Ztratil jsem sice své mládí, ale vyspělost přišla i s uvědoměním, že ne všechno je černobílé. Ještě pořád jsem měl chmurné myšlenky, které se ke mně vracely po různých časových intervalech.
Chtěl jsem se omluvit všem, kterým jsem ublížil. Chtěl jsem napravit škody, které jsem způsobil.
Chtěl jsem se omluvit Whiskeymu, že jsem k němu byl krutý a nevlídný.
Chtěl jsem se omluvit otci, že jsem bez oznámení odešel a nikdy se nevátil.
Chtěl jsem se omluvit Indil, že jsem ji opustil.
Chtěl jsem se omluvit Meinerovi, že jsem mu lhal a ublížil mu.
Chtěl jsem se omluvit Megan, Naomi, Taille, Vločce, Morfeovi, Kurai, Ainessonovi a mnoha dalším.
“Chci se jednou vrátit. Ne na stálo.”
“Později.”
“Já vím. Půjdeš se mnou?”
“Ano.”
Položil jsem hlavu na chladný kámen a ona si položila tu svou na mě. Společně jsme odpočívali na mechu po dlouhé probdělé noci. Byla to těžká noc. Ale byla nejšťastnější v mém životě.
“Už jsi přemýšlela o jménech?”