Gallirea - Příspěvky uživatele

// jižní galtavar

Utíkala jsem podél řeky a ani se nezastavila, abych se napila. Nebylo to potřeba. Roztáhla jsem křídla a odrazila se od země, abych doskočila co nejdál. Ce tmě jsem viděla docela dobře, dokonce se mi zdálo, že vidím lépe než předtím. Slyšela jsem taky o něco lépe. A čich? Cítila jsem Novu. Běžela jsem jejím směrem a zastavila se, když jsem ji měla na dohled a doslech. Tiše jsem stála ve stínech a dělala, že tu nejsem.
“Když tu budeš stát jako solný sloup, tak nikoho nenajdeš,” houkla jsem k ní a protočila oči. Proběhla jsem kolem ní a křídlem jí dala trochu po hlavě, aby se trochu vzpamatovala. Asi jsem nebyla ta nejvhodnější osoba na rozdávání rad, ale co naplat.

// buk

Nic jsem neviděla, ale dle zvuků okolí se něco dít muselo. Udělala jsem prasklinu v zemi a čekala, až se na nás snese blátivé peklo rozzuřeného Bahňáka. Jenže ono nic. Jen nějaké skomíravé kvičení trpícího monstra a následně ticho. Jen šumění a pak bylo po všem. Bahno mi spadalo z očí a já si protřela tlapou obličej. Bylo krásné zase vidět. Po monstru nebylo ani stopy a já očima sjela k průrvě, kterou jsem způsobila. Nebyla vůbec špatná.
“Hm, tak zase ahoj,” zahučela jsem na Adirama a oklepala se. Bylo načase se vrátit na chvíli domů. V žilách mi pořád bublal adrenalin a já věděla, že něco budu muset podniknout. Něco… Šíleného, něco co mi už dlouho chybělo.
Otočila jsem se na patě a rozběhla se domů. Ještě předtím jsem chtěla udělat něco důležitého, než se pustím do riskování

// mahtae jih

Bahňák se pod mým útokem začal bortit. Jeho ruce se měnily v prach a drobné kamení. A-ha! pomyslela jsem si nadšeně a snad po dlouhé době jsem pocítila v žilách sílu a v hlavě hrdost. Ano, tohle bylo to, pro co jsem byla stvořená. Pro boj! A bylo mi jedno, jestli proti vlkům, magičům, vlčatům nebo bahnitým monstrům. Adrenalin se mi lil žilami a já cítila, že konečně jdu zase po správné stezce. Kašlat na smečku, na rodinu, na přátele, na všechno!
Škoda, že Bahňák mé naďsení nesdílel. Sice se polorozpadl, ale pak si jednu hnátu obnovil. A já to schytala přímo do obličeje. “Aargh!” zavrčela jsem a udělala několik kroků dozadu a pokusila se bahno z obličeje sundat. Neviděla jsem nic.
Slyšela jsem, jak se ke mě někdo dostal. Roztáhla jsem v obraně křídla a trefila vlka (Altaira) přímo do obličeje. “Nesahej na mě!” zavrčela jsem a nedovolila mu se přiblížit. Pomoc? Já pomoc nepotřebovala.
Byl tu někdo další, Adiram. Ten chtěl pláchnout. “Tomu se vůbec nedivím, holubičko,” zazubila jsem se někam, kde jsem si myslela, že je Adiram.
Plácnutej měl ale dobrý nápad. “Tak hráz jo,” zopakovala jsem po něm. “Můžeš odvést pozornost,” zazubila jsem se.
Copak jsem věděla, kde je řeka a kde monstrum? Našpicovala jsem uši. “Ticho!” okřikla jsem všechny, protože jsem se musela soustředit. Vnímala jsem řeku a bahno, které z ní Bahňák čerpal. Hráz. Pohnout věcma a udělat hráz. nebylo jich ale dost, takže… Místo toho se mi hlava div rozpůlila vedví, ale pak se země pohnula a s lupnutím na rozmezí řeky a země vznikla průrva. Voda i bahno začalo stékat do průrvy. “Bobři se maj co učit,” uchechtla jsem se. S bobry jsem sdílela domov několik měsíců. O to to bylo vtipnější.

Dolů do komentářů přidávejte své výtvory na toto měsíční téma, které trvá od začátku do konce července.
Nezapomeňte dodržovat pravidla stračího hnízda a hlavně se bavte!
Štětcům zdar!

2023 – čolek
2024 – jeskyně
2025 - javor
2026 - pod vodou

Dolů do komentářů přidávejte své výtvory na toto měsíční téma, které trvá od začátku do konce června.
Nezapomeňte dodržovat pravidla stračího hnízda a hlavně se bavte!
Štětcům zdar!

2023 – čumáčkování
2024 – čumáčkování
2025 – čumáčkování

OTÁZKY

Kategorie v akci můžeme plnit v libovolném pořadí nebo musíme jet od prvního k poslednímu?
Pořadí splnění kategorií je libovolné.

Utíkající bahno se formovalo v nějakou zrůdu. Hromada narůstala a narůstala a pak najednou pohyb ustal, jenže to bylo jen ticho před bouří. Očima jsem těkla po okolním osazenstvu a v dalším okamžiku jsem měla kožich i obličej plný bláta. Výborně, teď vypadáme jako Adiram všichni, pomyslela jsem si trpce. "Nejsem žádná poletucha!" křikla jsem na Adirama, kterému se nechtěly nohy odlepit od druhého břehu.
Jako na potvoru ale pan Bláto trefil jako první zrovna Adirama. Sledovala jsem, jak se hnědý kožich válí v hnědém bahně dál, ale naštěstí mu nic nebylo a zase se rychle postavil na nohy a snažil se očistit. Otevřela jsem tlamu a nadechla se, abych po něm křikla, že tohle je zbytečné a aby raději nějak pomohl, ale uviděla jsem, jak příšera míří k nám a tak jsem dechem neplýtvala. Zjizvená tvář se začala rychle klidit monstru z cesty, ale já stála pevně na místě a mračila se na pana Bláto jako ďábel sám. "Už. Ani. Krok!" zaštěkala jsem a roztáhla teatrálně křídla. Začala jsem měnit skupenství jeho bláta na jeho rukou na pevné. Pořádně jsem mu chtěla hnáty vysušit a přeměnit v hlínu nebo kámen, aby se jimi přestal ohánět.

Dolů do komentářů přidávejte své výtvory na toto měsíční téma, které trvá od začátku do konce května.
Nezapomeňte dodržovat pravidla stračího hnízda a hlavně se bavte!
Štětcům zdar!

2023 – kyvadlo
2024 – karafa
2025 – epilace
2026 – vřes

Spálená tvář mi odvrkla. Neměla jsem ráda, když se ke mně vlci chovali povýšeně, protože to jsem dělala já jim. Já ale měla na to právo. “Abych ti nezabořila zbytek hlavy do bahna,” zamumlala jsem si pod vousy tiše, aby mě neslyšel. Stejně by to k ničemu nebylo. Měli jsme totiž jiné problémy. Bahno, které doteď jenom mírumilovně bublalo a nepřitahovalo tolik pozornosti jako zamilovaná dvojice rozdělená řekou, se začalo převalovat a utíkalo nám přes packy a shlukovalo se do jednoho místa. Zvedla jsem jednu a pak i druhou nohu, když mi přes ně bláto přeběhlo. “Skvělý,” zabručela jsem, protože mi začínalo být jasné, kam tohle vede. Nebyla jsem žádný zelenáč.
Všechno to bláto se postavilo nad nás a stalo se ošklivou horou, groteskní napodobeninou sněhuláka.
“No nazdar,” pozdravila jsem tu novou formu inteligence a zavrčela. Přemýšlela jsem, jak ho co nejrychleji vymazat ze světa. Co takhke ho rozpustit? Skákat do něj a drápat a kousat bahno by bylo asi úplně k ničemu. ”Slavíku, pojď sem!” houkla jsem přes řeku na Adirama. Měl modré oči, možná by to zvládl vyřešit jednou rychlou sprchou. Máchla jsem razantně křídly a čekala, co bude.

//Machtaje

Tlapky mě dovedly až na Galtavar. Rozblácená země mi šplouchala pod nohama s každým dalším krokem. Všimla jsem si siluet v dáli a rozešla se k nim. Počasí na konfrontaci nebylo úplně ideální ale… právě to ideální bylo. Měla jsem chuť někomu rozmlátit kušnu na tisíc kousků jenom za to, že se blbě čumí. Dostavila jsem se až do centra dění. Dva vlci na východním břehu, přičemž jeden mi byl velmi povědomý a druhý vyšiloval. Na mém břehu se v bublajícím bahně válel nějaký utopenec. Dalšího vlka, kterého vyplavila voda na břeh jsem si nevšimla, protože kolem něj nebyl takový rachot. Rozešla jsem se k tomu chudákovi, který se dusil vodou a bahnem a volal něco po té vyšilující kvočně na druhém břehu, kterou okupovala společně s Adiramem. Mávla jsem ocasem ze strany na stranu a došla k vlkovi, jehož tvář byla napůl spálená ohněm. Vlk už stál a dokonce prozradil i jméno té vlčice. Jasnava. Podívala jsem se jejich směrem a všimla si dalšího vlka, který se z proudu vydrápal na břeh. “Smrt utopením je tady oblíbená, jak tak koukám,” podotkla jsem a stáhla uši vzad, aby mi do nich netekla voda.

//Buk

Déšť neustupoval. Nebo aspoň ne dostatečně. Z nejhoršího lijáku nás už propustil, ale neustálé kapky deště dotíravě napadaly moje uši a oči, které se mi mlžily a znehodnocovaly mi vidění. Podívala jsem se na Duncana, který v dešti vypadal jako zmoklá slepice. Já jí doopravdy byla. “Dík, žes mě vytáh z lesa aspoň. Z Tasy mi jednou hrábne,” řekla jsem a protočila panenky.
Vlastně jsem neměla žádný pořádný plán, ale Duncan se rozhodl naši společnost rozpustit. Klasické výmluvy, které rozpouštěly skupinu. Rozloučila jsem se teda s ním a přemýšlela, jestli v dešti zůstat nebo se vrátit do lesa. Ani mě nehne, rychle jsem se rozhodla.
Pokračovala jsem podél řeky a očima zabloudila k Borůvkovému lesu. Možná už nastal čas abych navštívila svoje kmotřenčata? Tasa ať skočí ze srázu, já si můžu dělat co chci.

// Galtavar

Nova se omlouvala za to, že se blbě zeptala. Nechápavě jsem se na ni zamračila, protože mi to jako blbá otázka nepřišla, ale to mi nepřišlo soudit. Místo toho jsem se zaobírala opět Tasou, která prskala jako kočka, které někdo namočil obličej do vody.
Slyšela jsem, jak ještě prská, ale rozhodla jsem se to dál neřešit pomocí slov. Bylo to jako házet hrách o zeď. Akorát se to odráželo zpátky.
Rozešla jsem se tedy s Duncanem pryč. Dala jsem si ale záležet, aby jedna z menších větví praskla a spadla Tase na kebuli. Na chvíli se mi setmělo před očima, ale pak jsem uslyšela tupý náraz malé větve o něčí dutou kebuli. Stálo to za to. Magie nebyla tak špatná.
Obrátila jsem se na Duncana. “Mnohem. Přemýšlím, že se k tomu zase vrátím,” odpověděla jsem mu a vyšla ven z lesa, kde nás čekalo jen mokro a déšť a bouřka. Nadechla jsem se ozonu, který se nesl krajem. Bylo to příjemné. Nespoutané přírodní živly, to bylo moje. “Já, Tasa a dva její nohsledi. Byla tu i Rez,” odpověděla jsem.

//mahtae sever

// styxa jde!