Příspěvky uživatele

// však to znáte, používám bonus štěstí

Se záškodnickým úsměvem jsem sledovala, jak Neviditelné div neprasklo čelo po zásahu mým kamenem. Měla jsem sto chutí jí do obličeje poslat celou bandu dalších, zvlášť poté, co mi pustila nohu a já se tak mohla vysmýknout a začít se škrábat ven z průrvy. Vylezla jsem na malou hromadu hlíny a pak bych dostala němalým kořenem po hlavě, až by se mi hlava zatočila kolem dokola, kdybych proti živlům nebyla chráněná. Takhle se kořen v mé blízkosti zastavil a nechal mě na pokoji, což jsem ani nezaregistrovala, protože se ke mně blížila Neviditelná.
Jak trapné by bylo, kdybych teď prohrála.
Neviditelná se na mě znovu řítila jako střela, skoro to vypadalo, že ani kdyby měla obličej rozmašírovaný na fašírku, tak by ji to nezastavilo. Bohužel pro ni jsem nedostala kořenem přes tlamu, jak to zamýšlel Savior a tak jsem se vlčici bez problémů vyhla skokem a skončila za ní.
Čemu jsem se ale vyhnout nemohla byl Arcanusův útok magií. Zakřičela jsem bolestí, když moje tělo křečovitě začala svíral úporná bolest. Nohy se mi ale nepodlomily, vydržela jsem. “Konečně,” zasyčela jsem skrze zuby spíš jako had než jako vlk.
Obraz jsem měla bolestí pokřivený, ale bylo mi jasné, že mi jdou po krku, že to chtějí skončit.
Jak trapné by bylo, kdyby mě dostali v díře.
Vydechla jsem a na poslední chvíli se mi naštěstí podařilo vyhnout obratem i Arcanusovým zubům, které mi měly obemknout krk. Bolest zmizela hned, jen co mi Arcanus šel po krku, takže jsem se s novou silou rozhodla, že si najdu lepší pozici. Ihned po obratu jsem mávla křídly a vyskočila do vzduchu. Zachytila jsem se okraje propasti a vyštrachala se nahoru, nechávaje Neviditelnou i Arcanuse dole o samotě.
Co jsem ale nečekala byl Savior, který ležel opodál a vše pozoroval. Zavrčela jsem a čekala na ránu.

Dolů do komentářů přidávejte své výtvory na toto měsíční téma, které trvá od začátku do konce srpna.
Nezapomeňte dodržovat pravidla stračího hnízda a hlavně se bavte!
Štětcům zdar!

2023 – srna
2024 – věž
2025 - tubus
2026 - chameleon

Q & A

Chápu tedy správně, že se svým charakterem budu moct mít rozehrané dvě hry zaráz? S tím, že dva Pepíčci o sobě nebudou vědět? Nebo se v té hře potkají na té Kopretinové louce a pak každý půjdou "vlastní cestou"?
Mimik se jako první zhmotní hned vedle Pepíčka, ale potom jsou oba dva vlci volní jít si každý svou cestou. Oba dva ale budou vědět, že mají dvojníka, ale ani jeden neví, který z nich je mimik. Zároveň nesdílí stejnou mysl a neví, co dělá ten druhý. Na Kopretinovou louku dorazit nemusíte, abyste se zapojili do Osudovky, můžete začít kdekoliv.

Po skončení akce= zážitky obou se spojí do jedné mysli, nebo vždy bude záhadou co jeden narozdíl od druhého prožil?
Chápu že je psáno, že každý má svou mysl, ale myslím až zůstane poté zase jen originál.
To záleží na tom, jak se vám podaří vyluštit šifry a splnit úkoly!

Stála jsem na stromě a koukala, jak dva černí vlci padají do díry, kterou jsem vytvořila! Ha! A máte to, vy velmikreativnísprosťárna! smála jsem se v duchu i nahlas. Očima jsem přejela po skupince, která se uskupila kolem mě a všimla si, že bílý vlk se už pustil do něčeho, co mě mělo poslat dolů za černými. "Hej! Jdi si po svých!" zakřičela jsem na něj, ale v tu ránu pode mnou praskla větev. Kdyby moje křídla nebyla zakrnělá, třeba bych z té situace i vyvázla, ale takhle? Pád vzduchem byl nevyhnutelný. Následovala jsem tok gravitace společně se stromem, který, páč stál hned na okraji propadliny, začal padat se mnou. Viděla jsem, jak na mě dole čekají. neviditelná prskala jako čertík a než jsem stihla cokoliv udělat, dostala jsem ránu bleskem, která mě ochromila. Před očima se mi zatmělo a pád na zem jsem nezaregistrovala.
Svět byl rozmazaný a oči mě bolely, ale ne tak jako tělo, které dopadlo na zem a svíjelo se pod zuby Neviditelné, která mě držela za zadní nohu. Druhou nohou jsem po ní kopla, přímo do toho jejího šeredného ksichtu. Měla neskonalou sílu, ale já se nehodlala vzdát bez boje. Díky tomu, že jsme byli pod zemí, se mi naskytl nový arzenál zbraní. Hlína, kamení i kořínkyči odumřelé zbytky zvířat, všechno jsem to měla po tlapce. A i kdyby to selhalo, měla jsem poslední plán. Jeden z kamenů, veliký jako šiška se rozletěl proti Neviditelné a zamířil jí přímo mezi oči. S rychlostí jsem nešetřila, jen ať se jí to do té hlavy klidně i zarazí!

// používám bonus štěstí

Stála jsem a čekala. Viděla jsem, jak Hlučná útočí na mého muflona. Ten se ale nenechal zničit jen tak, rozběhl se i s vlčicí kolem krku přimo proti stromu tak, aby do něj naboural hkavou vlčice. Při nárazu se rozsypal jako lego. Třeba se Hlučná stihla pustit zavčasu. Srnka byla zničena rychle a její ničitelka, paní Neviditelná, už si to mířila proti mně. Káně bylo mrštěno větrem o strom. Arcanus následoval Neviditelnou a za nimi si to běželi bílý a Kostík.
Najednou mě ale všichni obklíčili a mířili na mě ze všech stran. Nebylo kudy se dát, kam uskočit. Mohla jsem se maximálně tak propadnout do země nebo… S drobnou otočkou na místě jsem se odrazila do vzduchu, mávla křídly a zachytila se na stromě. Nebylo to moje poprvé, co jsem se promenádovala na stromě jako nějaká blbá kočka. Zaklínila jsem se mezi výbojku v kmeni a shlížela na své protivníky seshora se smíchem. Srdce mi bušilo jako splašené a já přestávala vnímat a pořádně myslet. Takže jsem přišla s geniálním nápadem. Počkala jsem, až se co nejvíce vlků dostane pod můj strom a pořádně se soustředila. Nemohla jsem si to načasovat přesně, ale Neviditelná a Arcanus už dole určitě byli, jak se na mě hnali jako naštvaní býci na toreadora. Země pod stromem a pod vlky praskla. Hluboká prasklina pohltila vše, co kolem stromu bylo. A že jsem měla fakt štěstí, bo prasklina byla fest hluboká a široká a spadlí (Neviditelná a Arcanus) měli fest smůlu. Já se držela na stromě a musela se pořádně zapřít, abych nespadla. Strom naštěstí byl na okraji průrvy, ale taky jsem na tom nebyla nejlépe.

Konec světa se přede mnou tyčil jako burácivý závoj, když jsem shlížela do moře k jeho běsnícím vlnám a nebezpečným skaliskům. Kradmý dotek slaného vánku na mých tvářích mě lákal a pokoušel do těch vod, nutil mě stát tlapami v moři a vnímat sílu oceánu celou svou bytostí. Krutou nespoutanost, nekonečnou možnost bytí. Kdo ví, jestli existuje život pod vodou pro vlky. Když se jeden utopí, může i nadále žit tam pod mořskými vlnami?
K mým uším dolehl zpěv námořnických bárek, veselých bukanýrů a trýznících pirátů. Kdybych měla cestovat po moři, jisté bych byla pirátem, avšak můj vzhled by mi jistě přinesl nějakou nehezkou přezdívku. Kapitán i ostatní by si vymysleli nějaké potupné přezdívky pro mou osobu - slepice, holub, vrabčák… K posměchu se stačilo jen na mě podívat, nabízelo se to samo!
Každopádně, pomyslela jsem si lehce naivně, já bych je ani nenechala říct první slabiku. Když to musí být, vymyslím si přezdívku sama! kývla jsem si rázně hlavou a udělala pár kroků ke stromu poblíž. Kůra byla dobrým zaznamenávacím nástrojem, viděla jsem Duncana jak do ní vyřezává svoje značky po našem milostném spojení. Kdyby jen hoch tušil, že po aktu mi bude lhostejný víc než kámen pod tlapami!
Křivonožka… Krutobrk! Kdybych tohle řekla, brzy se to změní v krůtí krk… Krutý… Kruté peří? Krvobrk? Krvevlk? kafrala jsem nespokojeně, než jsem se rozhodla pro finální pirátské jméno. Drápem jsem do stromu vyřezala to, jak by jméno mělo vypadat - šlo o tři rovnoběžné čáry v ve čtyřiceti stupňovém úhlu přeškrtlé jednou kolmou čarou. Konečně! Konečně moře pozná krvavé písně o kruté vlčici s křídly, kterou předchází její pověst. Krvavá pověst o Krvebrku!

// používám bonus štěstí
Also, jestli vám přijde, že dělám akcí moc dejte vědět. Snažím se to udělat co nejlogičtěji abych i v tom všem mohla Styx reagovat. Uznávám že po tom útěku jsem nic psát nemusela, ale chtělo se mi přeskočit nudnou naháněčku a jít rovnou na další část boje. Kdyžtak mě pošlete do háje a já to upravím. :D

Ani jsem se nenadála a byla jsem lapena jako myš na sýr. Až na to, že jsem ten sýr nechtěla a on po mně skočil sám i s pastičkou.
Jakmile jsem pustila nohu Hlučné, přiskočila Neviděná a drapla me za krk. Krom šimrání jisker jsem ucítila i to, jak mě Hlučná chytá za kotníky a jak mnou náhle prošel elektrický proud. Škubla jsem sebou, ale držely mě pevně, minimálně Neviděná. Hlučná byla ráda, že mi může kotník olizovat. Arcanus mě drapl zuby za slabiny. Po tom jezevci nebylo ani stopy a bílý vlk se držel stranou. Aspoň, že tak. Najednou se moje tělo ale začalo v zubech vlků měnit, což způsobilo, že mě Arcanus pustil a Neviděná se pokusila překousnout a lépe mě uchytit, ale mně se povedlo v tomto krátkém okamžiku vymanit z jejího sevření a dalším skokem se vyprostit ze všech zubů i z dosahu všech těch krvelačných bestií. Nenadálé zahřmění ještě zefektivnilo můj únik, protože rána zatřásla snad celým lesem a rozvibrovala hrudníky nás všech.
Můj skok byl nepřiměřeně dlouhý, skoro jako kdyby mi moje nová srnčí anatomie umožnila být ještě více obratnější a rychlejší. Tam ale čekal ten bílý vlk. Donutila jsem jeho tělo švihnout sebou o nejbližší strom a otevřít si cestu k úniku. Chtěla jsem zavrčet, ale vyšlo ze mě jen zahučení štvané srnky. “Asgaarská férovka? Jak je libo!” křikla jsem a rozběhla se lesem pryč. Vyvolat takový pirátský souboj se mi povedlo poprvé v životě. Připadala jsem si jako prchající člen nepřátelské posádky před bandou nanicovatých bukanýrů vedlejší země, kterým se nelíbila moje čepice.
Zmizela jsem v podrostu a utíkala starým lesem, ale rozhodně jsem nebyla jen na té defenzivní straně. Ze země kolem se začala zvedat uhynulá zvířata. Jmenovitě muflon, káně a další srna, která tady někde chcípla. Všechna zvířata se rozběhla opačným směrem, než kterým jsem utíkala já, v ústrety mým protivníkům. Já se zastavila a čekala, co přijde.

Jak poznám, který úkol je herní a který neherní?
Neherní úkoly u sebe mají napsané 'Neherní'.

Můžu plnit víc úkolů v jednom postu?
Ne. Co úkol to samostatný post.

Můžeme si radit, kde jsou úkoly?
NE. Ale jak to zjistím, že? :D

Řekneš nám, kolik úkolů má každý pirát nebo budeme žít v nevědomosti?
Kormidelník Leguán 3. Navigátor Papoušek 5. Dělobuch Lenochod 6. Kapitán Gorila 7.
Když splníte všechny od jednoho piráta, můžete mi do vzkazu rovnou napsat o příslušnou odměnu.

Gorila č.6, aka výherce ve hře na schovávanou, NÁPOVĚDA.
Z profilu jedné tlapky jen tři kliky.

Dotaz, jak splnit úkol vykopat poklad když ho nikdo nezakopal? Sledujte posty a nic jsem nenašla. :(
Můžete někoho poprosit, aby zakopal nějaký poklad, nemusí se ani akce účastnit.

Padla na nás noc a pod košatými stromy nebylo vidět na krok. Já ale viděla, dokonce lépe než kdy předtím. Rubínová socha za mými zády stála tiše a přihlížela dění pod sebou. Naproti mně stáli Arcanus, který splýval s okolní temnotou a bílý vlk, který se zase rozplýval v mlze. Ta dokreslovala zdejší scenérii do hlubokýcha dramatických podtónů. Valila se mezi vyboulenými kořeny prastarých dubů a buků a její jazyky sahala do výšin, snažíc se pohltit celý les do bílé tmy. Ovíjela se mi kolem tlap v podobě éterických plazů a dýchala mi za krkem. Šeptala mi tajemství, která jsem neznala, ale měla jich být svědkem. Vím, co je po smrti.
“Srabe, procedila jsem mezi zuby, ale to už jsem koutkem oka v černobílé změti noci a mlhy zahlédla pohyb. Z nikama se na mě vrhla s křikem vlčice a vrazila do mě. Spadla jsem na bok a překulila se přes záda znovu na nohy, ale do jedné se mi něco zakouslo. Otočila jsem se a vyskočila, stačilo mi prudce máchnout křídly a jezevec mi z nohy buď tou náhlou energií upadl, nebo se nechal vláčet. Dopadla jsem za tu rachotící vlčici, jejíž běh byl spíše valením balvanu, a zakousla se jí do achillovky na zadní noze, kde jsem orudce stiskla a trhla. Nezdržovala jsem se ale dlouho a pak jsem ji pustila. Arcanus a Neviděná mi šli po krku a pokud nezůstali uchvácení mým akrobatickým uměním, tak už byli na dosah.

Nádech, výdech. Hukot v uších a zrak napnutý mezi stromý skrze které se valila mlha. Zahalovala zem a schovávala mi výhled do dálky, zdálo se, jako kdyby se celý svět smrsknul jen a pouze na tento malý okruh kolem sochy. Jen já a dvě mrtvoly v zemi, ale ne na dlouho.
Biĺý kožich se slámovými přelivy, nehezky žluté oči ma mě koukaly s varovnými světly blikajícími za oponou. Vetřelec, cizinec, který se odvážil do nitra smečky, nedbal jediného označení a napochodoval si to do středu, aniž by se ohlásil. Zářila jsem rudě jako maják, jako ohnisko požáru, který jsem hrozila rozšířit po zbytku lesa.
Černý kožich a vzteklé stříbrné oči, drápy zarýval do země a přece jeho prvním instinktem nebylo vrhnout se mi okamžitě po krku a stáhnout mě k zemi. Narovnala jsem se a podívala se ze sochy. A Arcanuse. Ten mladý mě tolik nezajímal, ačkoliv jeho přítomnost nebyla vítaná.
”Ne,” odvětila jsem chladným hlasem pomalu a rozvážně. Přemýšlel jsi někdy nad tím, že to Elisa tehdy vyhrála? stále mi to běželo v hlavě, dokolečka dokola. Slyšela jsem, jak se mi směje za zády i zpod hlíny. Byla jsem tady, abych to ukončila. Bylo to jasné jako facka, buď padnu já nebo on, jiné východisko jsem neviděla. “Dostojíš cti své mrtvé partnerky nebo budeš jako sráč v přesile?” zavrčela jsem na něj a lehce se přikrčila. Už jsem pružila, byla jsem připravená. Jedna vé jedna, nebo kojotí férovka?

// Medvědí jezírka

Les se přede mnou rozprostíral jako brána do pekel. Vysoké stromy čněly do rudnoucí oblohy a pach smečky umočněný nedávným deštěm se valil ven jako jedovatý plyn. Les páchl na sto honů, každý rozumný vlk by se otočil a šel jiným směrem.
Bez ohledů na své zdraví jsem prošla prvním kruhem stromů dovnitř lesa. Kamenitý povrch a měkká půda mi byly známé, už kdysi jsem zde byla. Z půdy stoupala vlhkost a já se tak skrývala v mlze, když jsem procházela lesem. Držela jsem se u země, rychle jsem šla k mrtvolám pod zemí. Přímou čarou jsem probíhala mezi stromy a čekala, kdy to přijde.
Tep se mi zrychloval a v uších mi hučela krev. Adrenalin. Strach? Ne, věděla jsem, co mě čeká a že tohle nebude hezké. Chtěla jsem tuhle kapitolu uzavřít, skoncovat to.
Z
Stála tam v rubínech a shlížela na mě s pohrdavým úsměvem. U nohou bylo malé vlče, teď už jsem neměla pochyby. Mrtvoly pod sochou potvrzovaly mou domněnku, musel jít o Elisino vlče. Tahle informace ale nebyla podstatná. “Tak jsem tady,” řekla jsem soše a zhluboka prudce vydechla. Tenze narůstala, s každým dalším zatkučením srdce jsem čekala, že se z lesa někdo vynoří. Arcanus nebo ti jejich smradi. Nebo kdokoliv z téhle smradlavé smečky. Tak pojďte.

// hello everyone, přišla jsem na konečnou konfrontaci a uzavření kapitoly styx vs asgaar, kdo chce nechť se zapojí!

// buk

Bylo to tady, jen kousek ode mě. Byla jsem nabuzená, byla jsem ready a koukala jsem na les před sebou s ohněm v hrudníku. Věděla jsem, co hledám a věděla jsem, že to najdu. Konec celé téhle etapy. Uzavření. Možná vykoupení. V hlavě mi pořád hrála myšlenka, že možná právě Elisa z našeho souboje odešla jako ta vítězná. Bylo načase uzavřít kruh, přestat se bát asgaarských a skončit to.
Jak to dopadne, to už bylo ve hvězdách, ale sama jsem šla na teritorium cizí smečky a věděla, s čím budu mít co dočinění. Už několikrát ve svém životě jsem tohle udělala, ale ne v této míře.
Nadechla jsem se naposledy chladného deštivého vzduchu a šla opatrně dolesa. Přímo do středu, přímo skrze stromy, vedla me mrtvola uložená v hlíně vedle malého vlčete.

// asgaar

// mahtae jih

// značkopost

Doběhla jsem do lesa. Schovala jsem se mezi stromy a začala obcházet les. Dokolečka dokola jsem chodila a otírala se o stromy a uvažovala. To setkání s monstrem bylo konečně něco, co jsem potřebovala. Čert aby vzal ostatní vlky, kteří tam byli. Nezajímali mě. Šlo mi jen o vlastní… něco. Znovu objevení nebo tak.
Myšlenky jsem měla rozházené a nevěděla jsem, do čeho píchnout prvně. Chtěla jsem jenom znovu pocítit ten kousek třpytivého, bublajícího štěstí, které jsem cítila před chvílí, jenže každou chvíli jsem se jen víc a víc uklidňovala a to mě nudilo. Tohle… tohle! Tenhle blbý les, tahle blbá rutina!
Praštila jsem do stromu vedle sebe a zavrčela. Cítila jsem někde tady Stína a Tasu, ale nikde jsem je zatím neviděla.
Se zabručením jsem se sklonila ke kaluži, která tu byla. Napila jsem se z ní vody a pak pokračovala dál kolem lesa. Tenhle les… Už se mi tolik nelíbil. Nic se mi tady už nelíbilo. Útulný úkryt, krásný sráz a výhled na moře… Nic z toho. Měla jsem to všechno spojené s hezkými vzpomínkami na Rez nebo Duncana a teď… Ach jak zmatená jsem byla! Nesnášela jsem tohle všechno. Všechno bylo špatně. Měla snad Tasa pravdu? Co jsem měla dělat?
Označkovat jeden blbý strom, to je to, co jsem měla dělat.
Došla jsem k místu, kde rostl tis a kde se nám povedlo zabít sjetou srnku. Když jsem hrábla do zeminy, našla jsem ještě kosti a bílou lebku. Smrt, jaké zbožné vykoupení! Mohl by to být i můj konec?
Možná, že ten boj vyhrála Elisa a ne já, pomyslela jsem si. Od té chvíle se můj život otočil o tři sta šedesát stupňů a už to nikdy nebylo to pravé. Byla to vstupní brána do nového života, který se mi nelíbi. Neměla jsem cíl, neměla jsem nic a snažila se předstírat´ že mám konečně všechno, co si přeji.
Šlápla jsem do kaluže a rozvířila vodu. “Vrátím se tam,” ucekla jsem svému odrazu, který na mě ztraceně koukal zpátky. To jsem nebyla přece já. Nebyla jsem žádné ztracené vlče, které potřebovalo zachránit. Zvládla jsem toho tolik sama a tolik jsem toho zažila… Bylo k neuvěření, že jsem se z toho nezbláznila. Nebo to možná mělo teprve přijít? Chtěla jsem mít zase nějakou stabilní povahu, vnitřní klid, vyrovnanost, jenže místo toho jsem byla náladovější než hurikán Katrina.
Chci odsud, znělo to moč jako pláč a já už brečet nechtěla. Nehodlala jsem se nechat ovládat emocemi, přesně tak jako předtím. Mohla za to vlastně i Tasa. Ano, sveďme to všechno na Tasu! To je geniální nápad.
Odraz ve vodě už vypadal rozhodněji. “Přebíráte velení, jdu do Asgaaru,” houkla jsem kaluže a můj hlas se ozval z nejbližšího vodního zdroje poblíž Tasy a Stína. Pak jsem se otočila na patě a rozešla se rozhodným krokem vstříc lesu, který byl strašákem po dlouhou dobu. Až příliš dlouho. Chtěla jsem to skoncovat, uzavřít kapitolu svého života a začít nanovo. Začit s čistým štítem, jenže to vyžadovalo, abych šla tam, kde to všechno šlo z kopce.

// medvědí jezírka