Gallirea - Příspěvky uživatele

// Používám teleportační lístek, dvakrát

Čas byl... Irelevantní. Bolest byla za hranicí snášenlivosti a pouze zněla jako pištění v uších, které se ale rozléhalo celým tělem ponořeným do vazké lázně z apatie a obklopené bublinkami vyčerpání.
Chtěla bych... Spát, projelo mi myslí a najednou všechna rudá z mého zraku zmizela. Svět nabral podtón churavého podzimu, chladného větru nesoucího barevné listí zimy do dáli. Červená byla krev tepající v mých žilách, prýštící z mého krku, pozůstatků křídel. Bořili jsme se do písku, pohlcoval nás i naše těla. Když tento nestabilní povrch začal pohybovat s kamenem, stahoval mě dolů a lámal mi křídlo do různých nepřirozených úhlů.
Nahoře někdo byl. S plytkým dechem, jak se mi nedostávalo kyslíku, jsem se snažila rozmlžit si zrak. Známá tvář podávala pomocnou špageto-tlapu Sionnovi, který ji ale odmítal.
Takže tohle je konec? zeptala jsem se sama sebe. Vlastními silami jsem se z písku a zpod kamene dostat nemohla, natož z jámy. Každou chvíli jsem měla dojít k bodu, kdy krev v mém řečišti měla klesnout pod hranici udržující mě při životě a... A i kdybych se nějakým zázrakem odsud dostala, neměla jsem ji jak zastavit. Meinere... Meinere byl pryč, říkal, že se na něj nemám spoléhat a myslel to vážně.
Vždycky jsem měla zasraný štěstí, očima jsem přejela po rozednívajícím se nebi. Začínal nový den, můj poslední, a ani jsem ho neměla vidět skončit.
Ne sama, ale nehodlala jsem Sionna ušetřit. Jestli jsem měla na něco využít poslední zbytečky své síly, tak na zničení života někoho jiného. A kdo jiný měl být mou poslední gallirejskou obětí než ten, u koho to všechno začalo?
Ani nevím jak, ale najednou jsem byla v písku hned u Sionna. Chytila jsem do zubů jeho zátylek a nechala písek, ať se rozestoupí prázdnota nás stáhne do hlubin. Písek za námi se zavřel a začal nás zasypávat.
Už jsem nemohla. Ani jsem nevěděla, jestli Sionna ještě držím nebo se mi vysmekl. Jakmile jsem dopadla na dno, zakryla mě temnota, přikryl písek a váha nad mým tělem vzrůstala se snižujícím se obsahem kyslíku. Toužila jsem mít nějaká poslední slova, něco jako "proklínám tě, Asgaare!" nebo aspoň poslední myšlenku rozloučení, ale já se neměla s kým loučit.
Rodina byla rozprášená nebo frakturovaná. Mí přátelé pryč. Láska mě opustila. Neměla jsem pro koho žít a žít sama pro sebe jsem už nechtěla.
A tak jsem doufala, že tam chcípnu, ale osud měl jiné plány a rozhodl se, že místo mého skonu pozmění. Takže ačkoliv to vypadalo, že pod pískem a hlínou jsem skončila, moje tělo se teleportovalo. Teleportovalo se do bezpečí. Domů.
Ale bylo tomu opravdu tak??

// port do Buku

Rekapitulace: Sionn mě držel a snažil se mě zamordovat, jebnul mnou o zem a něco se zllomilo na druhé straně, nad námi visel balvan a já... Já jsem v nehorázný bryndě. Ale což o to! Nevadilo mi to! Byla jsem tak nabušená adrenalinem, že jsem neviděla vlevo ani vpravo a jednoduše na nás ten obří kámen pustila s tím, že nás pod sebou pohřbí.
Dutá rána udeřila do země, ozvalo se další praskání, dost nehezké, a můj křik. Bolest už nešla ignorovat, zvlášť, když vám trčely kosti.
Kámen dopadl tak nějak... Dost na prd. Měl nám spadnout na hlavy, ale místo toho spadnul mezi nás, Sionna jenom líznul a přitom sebou tak škubnul a zatočil se, že si s sebou vzal i kus mě. Proto ten křik.
Mě kámen líznul stejně. Zůstala jsem stát jako přikovaná, konečně oddělená od Sionna. Jedno křídlo mi chybělo - ne celé, ale podstatná část - a druhé bylo zlomené. Teklo ze mě dost krve a já věděla, že tohle dlouho nevydržím. Mít magii ohně, tak si to spálím že, ale takhle?
S křikem jsem se rozběhla dost neobratným způsobem k Sionnovi. Byl jen kousek ode mě, stačilo pár kroků. Křik se změnil v řev a řev v poslední puklinu, která se pod námi nekontrolovatelně otevřela. Spadl do ní Sionn i já a bohužel... I balvan. A bohužel na mě. Na zlomené křídlo.
Už jsem to ani nevnímala. Bylo to mnohem horší než agónie způsobená magií, ale já už nemohla. Moje nervy byly už tak přetížené, že tyhle elektrické impulsy nové bolesti už nevnímaly. Zůstala jsem přišpendlená pod balvanem, nemohla jsem pryč, zůstala jsem tam napospas. Samozřejmě jsem ho mohla zvednout, ale... Už jsem cítila vyčerpání. Konečně. Po celé té rvačce v Asgaaru a teď se Sionnem, konečně na mě padla únava.
Na to, abych se vzdala, jsem ale myšlenky neměla. Viděla jsem rudě, nevnímala jsem už nic krom Sionnovy světlé srsti, která byla málo rudá. Začala jsem hlínu nad námi, pod námi, kolem nás, měnit na tekutý písek, a to HODNĚ rychle. Jestli půjdu dolů, tak jedině s tebou!

Dolů do komentářů přidávejte své výtvory na toto měsíční téma, které trvá od začátku do konce prosince.
Nezapomeňte dodržovat pravidla stračího hnízda a hlavně se bavte!
Štětcům zdar!

2023 – vděk
2024 – polární záře
2025 – jmelí

Dolů do komentářů přidávejte své výtvory na toto měsíční téma, které trvá od začátku do konce listopadu.
Nezapomeňte dodržovat pravidla stračího hnízda a hlavně se bavte!
Štětcům zdar!

2023 – potíže
2024 – brusinky
2025 – mýtická bytost

Dolů do komentářů přidávejte své výtvory na toto měsíční téma, které trvá od začátku do konce října.
Nezapomeňte dodržovat pravidla stračího hnízda a hlavně se bavte!
Štětcům zdar!

2023 – okamžik
2024 – okamžik
2025 – koňadra
2026 - jinovatka

Vítr proti mě se změnil v řádný fukar, odnášel hlínu, trávu i listí všude kolem mě, ale jakmile se přiblížil k mému tělu, ovadl v heboučká váneček, který mi jen lehce počechral srst. Ha! pomyslela jsem si vítězoslavně. Nebyla jsem odolná jen vůči ohni, ale i vůči větru! Nebylo to super? A předtím mě ani ten kořen nepraštil, když ho na mě chtěl Savior použít. Začínala jsem v tom vidět nějaký vzor.
Pustila jsem Sionna z výšky, do jaké jsem ho zvládla zvednout, ale on zmizel. Zavrčela jsem. "Takovéhle tríčky dělá i tvoje sestřička," zavrčela jsem a přikrčila jsem se. Mohl být kdekoliv. Neviděla jsem ho, neslyšela a ani necítila. Očima jsem šlehala po okolí a křídla jsem roztáhla, abych mohla kdyžtak rychle frnknout. Jedno křídlo jsem měla ale hodně pohmožděné, takže mě bolelo ho držet natáhlé. I tak jsem ho ale hodlala použít, jestli bude třeba. Bolest mi nevadila.
Bohužel Sionn nebyl jako sestra, která se těsně před stykem zviditelnila. Vrazil do mě neviděný, nechtěný, a přimáčkl mě pod svou vahou. Ucítila jsem ostrou bolest, lámání. Tlusté prase! zanadávala jsem a ohnala se po něm zuby, ale držel mě pod tak blbým úhlem, že jsem nic nechytila. Skoro jsem chytla ucho, ale to mi uhlo z cesty. Něco pode mnou hodně bolelo, nedalo se to ignorovat. S kňučením a vrčením a kvílením a sípěním jsem do vlka začala kopat. Bez výsledku. Mohl si tam dělat co chtěl. Luštit křížovky nebo porcovat maso na kostičky. Našla jsem ten kámen, který jsem po něm hodila tentokrát. Teď jsem ho ale vznesla nad nás, aby ho neviděl přicházet. Taky jsem se pořád zmítala a snažila se tam zaujmout jeho pozornost tím. Zadnima nohama se mi dokonce povedlo ho trefit do obličeje. A pak jsem kámen pustila. Přímo na nás.

Můžu použít anglickou knihu?
Ano, ale text budete muset přeložit.

Můžu slova skloňovat?
Ne, musíte to použít tak, jak to najdete.

Musí být post herní?
Nemusí, ale pokud budete psát do roomly s odměnou, napište tam, že se účastníte akce a odměnu za roomku nedostanete. Jen odměnu za akci.

Je akce na hráče nebo na charakter?
Akce je na hráče, takže se můžete zúčastnit jen jednou.

// Ne, že mi je budeš natajňačku umazávat z inventáře!

Ikdyž se snažil a kolem něj se začala vlnit srst a tráva a všechno se zvedalo do vzduchu, trajektorii balvanu to úplně nezměnilo. Mým cílem bylo srazit ho balvanem tak, že by ho už ani jeho vlastní mrtvá máma nepoznala, ale místo toho, aby se Sionn rozsypal jako Jenga jen dostal do žeber. Stejně to bylo malé vítězství. V očích se mi zablýskalo radostí.
Ucítila jsem, jak se kolem mě lehce prování hánek a jak si to na mě Sionn štráduje. Rychle.
"To nebylo všechno!" zavýskla jsem vysoce řezavou tóninou, kdy se maniakální radost mísila s nulovým pudem sebezáchovy v obrovské míse z bojové hysterie.
Zvedla jsem Sionna do vzduchu. A nechala jsem ho stoupat a stoupat, dokud jsem ho nepustila, aby pocítil intimní doteky země. Zvedala bych ho do desítek metrů, kdyby ta černobílá příšera nebyla těžší jak já. Takhle jsem se zmohla na "ubohých" cca pět metrů. S trochou štěstí si vymkne všechny čtyří kotníky, zlomí si nos a upadne mu ocas.

// I ty pocítíš sílu mých bonusů štěstí!

Smála jsem se mu jako pomatená. A dobře mi tak. Po tom jemném polechtání na kotníku na nic nečekal a se rytířskými slovy semi pustil po krku. Tenhle manévr jsem znala, takže jsem se bez problémů té pomalé bečce vyhla z dosahu jeho smrtonosného stisku. Ohnul se ale jako užovka a lapl mi po křídle. S mým štěstím ale chytil jen peří. Kdyby chytil kosti, jistě bychom se bavili o masivní újmě na zdraví, ale takhle si mohl pochutnat jen na hubě plné peří. Neměla jsem zrovna moc velký pud sebezáchovy - nikdy, ani tehdy a už vůbec ne teď - takže jsem mu křídlo prostě vysmekla a místo toho ho zadníma nohama kopla zespodu do brady. Ať si přicvakne jazyk a nejlépe si všechny ty zuby vybije, prašivka!
Odrazila jsem se tak od jeho šeredné držky a dostala se do pozice pro útok. Už žádné lechtání šlach. Od řeky jsem vytáhla jeden z oblých valounů a za Sionnovými zády ho prostě jako střelu poslala jeho směrem. Než se však objekt setkal se Sionnem, vypadala jsem jako že tlačím bobek. Asi jsem to s tou vahou přehnala a tak to šlo pomaleji, než bych čekala. Ale stejně jsem ho trefila! Netušila jsem ale, jak moc a kam.

// teleportem z Asgaaru

Oh jak jsem si libovala v destrukci celého Asgaaru! Co na tom, že mi z krku kapala krev a křídlo mi drželo u boku jen silou vůle, co o to, že jsem dvakrát v naprosté agónii křičela skrze stromy tak hlasitě, že mě museli slyšet až v Sarumenu!
Škoda jen, že to prostě byla cikánská férovka. Aspoň Elisa měla ždibek slušnosti, odplivla jsem si, když jsem se zhmotnila u řeky. Kousek od dalšího asgaarského výrostka.
”Havěť!” ucekla jsem a s zorničkami velikosti špendlíku skočila Sionnovi po nohou. Chytila jsem ho za kotník jedné zasní nohy a smýkla jím o zem. Moc jsem se ale nezdržovala ožužláváním šlach a uskočila jsem stranou. Upozornit jsem na sebe upozornila. “Zabila jsem ti matku, zabiju ti i otce a sestru. Zabiju vás všechny!” křičela jsem na něj se smíchem.

Byla jsem pokousaná, otlučená od pádu na zem a trochu bolavá, když na mě používali kouzla, ale byla jsem jako nezastavitelná lokomotiva, jako nekončící bouře, jako nekonečný dešťový příval. Stála jsem nahoře před Saviorem, který i přes svůj dinosauří věk zakročil proti mé existenci. Jako kdybych tady dědovi teď zrovna zkřivila byť jen jediný chlup. Nezáleželo mi na tom ale, protože mi v uších hučela krev a z tlamy mi div nekapaly sliny, jak jsem byla mimo.
Vystřelil po mně jako blesk z čistého nebe, jenže já byla rychlá jako foton a stařec měl dřív v hubě špínu než mě. Odskočila jsem bokem dřív, než se jeho zuby kolem mě vůbec obemknuly a začala se mu smát. Svět se mi točil, zrak se mi mlžil a všechno se stalo jen šmouhou. Dokonce i ta puklina, kterou jsem vytvořila, zmizela!
Nebyla jsem ale úplně blbá, prostě jsem hodlala svůj pohyb směřovat dál od toho místa, kde ta díra byla předtím. Ale kde přesně to bylo... Kdo ví.
Nestihla jsem krom hlasitého smíchu, který se zařezával do okolí jako zvuk motorové pily, vůbec nic, protože to už se dědula zase valil do útoku. Uhnula bych mu znovu a kopla bych ho do té jeho staré prašivé zádele, kdyby moje tělo opět nepocítilo příšernou agónii. Zatnula jsem zuby, ale tiché kňuknutí mi stejně uteklo.
A tak se stalo, že jsem najednou měla Saviora zakousnutého v křídle a Arcanuse v krku. Snad toho černého aspoň do mandlí dloubal můj ostnatý drát!
Tohle je ono? projelo mi hlavou. Savior mi kloubil křídlo a já proti tomu nemohla nic udělat, protože Arcanus mě držel za krk a nedovoloval mi tak se po nikom ohnat. Ha!
Byla jsem sice v pasti, ale rozhodně jsem nebyla ještě na pokraji sil. Agónie ale i nadále pokračovala. Začala jsem křičet, protože jsem cítila, jak moje tělo pomalu rvou na kousíčky. "AAAAAA!" s jekotem, za který by se nestydělo ani dítě v nákupáku, jsem vytvořila novou puklinu. Díry se vytvořila znovu pod námi, ale tentokrát se rozlezla do několika směrů na několik metrů. Slyšela jsem, jak padají stromy a kamení, jak se svět kolem hroutí, ale přes svůj řev jsem toho tolik nerozpoznala. My se propadli do díry, na kterou popadaly stromy a starý košatý javor. Ucítila jsem náraz a jak mě oba vlci pustili. Byla to docela výška. Už jsem nekřičela, ale na obličeji jsem měla ohyzdný úsměv, když jsem se rychle postavila na nohy. Z krku mi kapala krev a jedno křídlo mi drželo u boku jen silou vůle. Oba dva vlky jsem zvedla do vzduchu a praštila jejich hlavami do země co nejdál ode mě na nejvzdálenějších místech pukliny. Pryč, tenhle boj už pro mě skončil.
A pro ně taky, protože se moje tělo náhle rozplynulo a zmizelo.

// používám teleport k Sionnovi

Dolů do komentářů přidávejte své výtvory na toto měsíční téma, které trvá od začátku do konce září.
Nezapomeňte dodržovat pravidla stračího hnízda a hlavně se bavte!
Štětcům zdar!

2023 - wanderlust
2024 - desperát
2025 - orchidej
2026 - zašmodrchaný

Celkem 123 bodů

Belial
26b na 260 drahokamů
22b na 220 květin
50% sleva k bohu

Alastor
3b na 30 drahokamů

Háti Eä
72b na 24 křišťálů
50% sleva na speciální magii

Styx
50% sleva k bohu

přidáno