Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Rigel mě shodil na zem a držel mi ramena dole, abych se nemohla zvednout. Jeho obrovité tlapy mi přišpendlily lopatky a tlačily mě do země i hrudníkem, takže jsem sípavě lapala po dechu. Plácla jsem křídly kolem sebe a zahrabala zadníma nohama. Nemohla jsem se ani pohnout. Byl obrovský a oproti mé vychrtlosti neúměrně vypasený a silný. Bylo vidět, že se mu v téhle smečce zrůd daří. Ocas jsem stáhla mezi zadní nohy, strach mi byl známý, ale nedokázala jsem mu čelit. Když se zuby mých sester zahryzly do křídel, došlo mi, že Apatina slova nebyly jen deziluzivní bláboly, ale moje blízká budoucnost. Chtěla jsem protestovat, chtěla jsem je prosit. Nesnášela jsem svá křídla, ale byly to moje končetiny, znala jsem je už jako svoje vlastní nohy. Začaly tahat, začaly škubat hlavou. Nejprve si se mnou jenom hrály, skrze peří jsem slyšela jejich smích. Zatnula jsem zuby, chtěla jsem to vydržet, nedopřát jim to zadostiučení mého křiku. Jejich tahání a škubání jsem zvládala ustát bez jediného pípnutí. Ikdyž mi škubaly peří z křídel nebo těla, mlčenlivě jsem to snášela.

Hlasy mých sourozenců se ozývaly kolem mě. Ale ne, pomyslela jsem si. Zapomněla jsem. Měla jsem spadnout a zabít se. Moji sourozenci nesnášeli magii a její projevy. Moje křídla je iritovala od prvního dne, kdy se mi na zádech vyklubala, aniž bych je chtěla. To, že jsem si teď dovolila je použít, abych se při pádu nezabila bylo proti všem přírodním zákonům, a tudíž i proti jejich gustu. Chtěli mě za to zabít. Ale to by oni přece nechtěli, chtěli mě živou. Byla to tedy past. Tohle nebyl ten trest. Rzin benevolentní požadavek se nyní jevil jako krutý záměr, lež, hra na struny mé příčetnosti.
Zvedla jsem se na nohy, abych čelila svým sourozencům. Kde byly ty časy, kdy jsem já byla hlavní kápo? Kdy poslouchali každé mé slovo? Kdy jsem dokázala každého z nich uzemnit v hlíně a přinutit je dělat, co chci? Čtyři páry vybledle zlatých očí na mě koukaly ze všech směrů. Tasa, Rigel, Apaté i Norox. Každý z nich se na mě koukal jako na tu nejodpudivější stvůru pod sluncem. Možná jsem jí i byla. Zasloužila jsem si to?

“Pohni kostrou,” řekl Duncan, zatímco se sníh tiše chechtal kolem. V téhle době orli nesnášeli, ba co víc, věděl to Duncan a věděla to i Rez. Co tím sledovali? Chtěli to použít jako záminku k horšímu trestu? Chtěla jsem něco namítnout, ale hrubý pohled mě umlčel. Beze slov jsem teda začala šplhat po sněhu a skalách. Klouzalo to, tlapy mě nedokázaly udržet na takovém povrchu. Postupně jsem se ale dostávala z jedné příčky na další, z jedné platformy na druhou. Připadala jsem si jako koza. Země pode mnou se začala vzdalovat a hrozilo, že pokud spadnu, zlomím si nohy. Hledala jsem hnízdo, ale to bylo až úplně nahoře. Už jsem viděla jeho okraj, uschlé větve obsypané sněhem, když se mi nohy smýkly a já začala padat dolů. Instinktivně jsem roztáhla křídla, která mi pomohla doplachtit dolů, aniž by se mi něco stalo. Vděčně jsem dopadla do sněhu a s tělem třesoucím se z námahy a stresu si lehla do sněhu.
“Taková nepřirozená ohavnost!”
“Hříčka přírody!”
“Mělas chcípnout, spadnout kolmo dolů, rozrazit si lebku o kamení a zdechnout!”
“Ošklivý ptáček, urveme křidélka!”

Duncan vyšel z úkrytu a za ním šla Elisa a Sionn, aby uklidili kožešiny, které jsem přitáhla. Zachytila jsem jejich nenávistné pohledy. Jestli tady byl někdo, kdo mě chtěl vidět mrtvou a tak mi nedopatřením ukončit trápení, byla to tahle rodinka asgaarských. To ale nechtěla Rez a zbytek. Chtěli mě vidět trpět. Každý den chtěli vidět, jak se potápím hlouběji a hlouběji, až úplně zmizím v temnotě a nezůstane ze mě vůbec nic. Prý si nic jiného nezasloužím. Mám být ráda, že mě nechávají naživu.
Duncan mě vedl mezi stromy. Šli jsme daleko od jeskyně i od mé díry, hluboko do lesa až ke skaliskům, kde sídlili orli. Zastavili jsme se pod nimi. Nikoho jiného jsem tady neviděla. Prohlédla jsem si Duncana. Dokázala bych ho přeprat? Určitě ne. Dokázala bych odvést jeho pozornost na dost dlouho, abych utekla? Po Baghý a Meinerovi ani stopy. Mohla to být moje jediná šance.

“Ty jsi už jedla, ale já ne. Mám chuť na vejce a ty mi je přineseš,” řekla. Čekala jsem něco horšího. Tenhle trest nebyl ani tak trestem jako pouhým posluhovačstvím. její benevolentnost mě lehce vyvedla z míry. Chovala ke mně snad ještě nějaké skryté city? I po tom všem, co se událo? Že by její srdce pod vší tou pompézností a mocí tiše plesalo pro naši lásku, která tam kdysi byla? Věděla jsem, že já k ní nic necítím, ale možná že ona se toho, co bylo kdysi, držela jako klíště. Třeba doufala, že mě nenápadně dostane k sobě i před zraky všech, udělá si ze mě svého osobního otroka a tak vznikne romance ve stínech.
Její pohled se odvrátil a z jednoho jejího společníka se ozvalo slastné zasténání, když se zvedl. Zlatá naušnice a barvy oči medu se upřely nejprve na Rez, na kterou vlk pokývl, a poté na mě. “Půjdeš se mnou, zlatíčko,” řekl sladce. Kdysi to myslel jinak, ale teď mi po zádech přeběhl mráz. Na útěk jsem nepomyslela. Věděla jsem, že by mě Baghý a Meinere zpacifikovali dřív, než bych opustila les.

// ze světa živých
VAROVÁNÍ: Styxino Limbo obsahuje znepokující témata, která nejsou pro slabé povahy.

Bylo to dlouho, co jsem naposledy viděla svět v jeho opravdových barvách, ale když jsem otevřela oči do tohoto světa, kde se měly splnit mé nejhorší obavy, připadalo mi to jako normální den.
Takhle to bylo vždycky, tohle byl můj život. Nezemřela jsem, ale přála jsem si, aby mě každý den někdo zabil. Nebylo to tak dávno, kdy byl svět v pořádku. Kdy jsem byla vůdce smečky a dovolovala si na Asgaar, aniž by se mi něco stalo. Byla jsem nezastavitelná. Měla jsem domov, měla jsem partnerku, měla jsem milence a měla jsem poslání, cíl, zábavu, jak tomu chcete říkat.
Ale pak se to podělalo. všechno. Všichni, které jsem znala, celý můj svět se obrátil vzhůru nohama a já padala dolů, i když jsem měla křídla, která by mi v pádu měla zabránit. byla slabá, nepoužitelná stejně tak, jako jsem si teď připadala já. Podkopali pode mnou díru, shodili mě do ní a plivali na mě z vrchu.

Dala jsem si tlapky na obličej, snažila se schovat před dalším dnem, který mě šimral na obličeji, a zanechala si na něm několik krvavých šmuh. Paprsky zimního slunce mě šimraly na rozedraném, špinavém a vypelichaném kožichu. Cítila jsem chlad, jak mě tenkými prsty hladí po holých místech v kožichu, jak mě tahá za nos. Trhavě jsem se nadechla. Plakat jsem odmítala, stále jsem se držela zbytků své nepřemožitelnosti, svého ega. Nehodlala jsem je nechat vyhrát. Měla jsem ještě vůli bojovat, ačkoliv jsem věděla, že dříve či později přijde zlom.
“Vstávej, ty špíno,” ozval se ostrý rozkaz před mou dírou. Musela jsem si vykopat vlastní úkryt, protože jinak by mě nechali spát venku v zimě, kde bych umrzla. Ještě teď jsem cítila, jak mám rozdrásané tlapky z hrabání zmrzlé půdy. Chodit bolelo, ale já měla vysokou toleranci na bolest. To bylo moje jediné štěstí.
“DĚLEJ!” škubla jsem sebou a rychle si sundala tlapky z očí a začala se soukat ven ze své díry. Byla malá, úzká, nízká a nepohodlná, ale víc jsem nesvedla. Byla jsem ráda, že jsem vyhrabala alespoň něco. Praštila jsem se hlavou o strop, jak jsem sebou škubla při jejím křiku. Vykoukla jsem ze své ubohé díry do bílého světa kolem a vzhlédla k Baghý, která stála přede mnou a mračila se na mě. V očích se mi zračila otázka. “Co je?” zeptala jsem se, ale můj tón byl na toho malého ďábla asi až moc provokativní, možná až moc hrdý, povýšený. Dřív než jsem se nadála jsem měla hlavu v zemi a Baghý na mě křičela. “Ty se vysvětlení nedožaduješ! Tvoje jediné otázky jsou - jak vám mohu posloužit, co pro vás můžu udělat!
Zaspala jsi! Slunce už dávno vyšlo a tys ještě nic neudělala!”
Vycenila jsem zuby, ale to se shledalo s další ranou, tentokrát do oka. Viděla jsem rudě, ale ne proto, že bych byla naštvaná. Krev mi tekla přes oko, jak mě drápy zasáhly nad okem. Nakonec mě ale pustila. “Jdi. Dneska chystáš kožešiny,” řekla Baghý a křídlem ukázala směrem k jeskynnímu úkrytu, kde spali ostatní. “Zvířata jsou za ním,” dokončila a rozešla se pryč. Dívala jsem se, jak její ocas mizí mezi stromy, zpoza kterých se vynořilo Meinerovo zavalité tělo. Otřásla jsem se.
Rozešla jsem se směrem k úkrytu smečky. Našlapovala jsem opatrně a potichu, protože jsem se snažila nevzbudit pozornost a hlavně si víc nezničit tlapky. Strupy na polštářcích byly sice už pevné od včerejšího večera, ale nehodlala jsem po sobě zanechávat ve sněhu krvavé stopy, to by mohlo kohokoliv přilákat. Nechtěla jsem vidět nikoho.
Temná díra, kterou úkryt začínal, byla zlověstná. Rozeznala jsem obrysy pár kožešin a několik těl. Zatajila jsem dech a vsákla se do sebe. Ze tmy se rozsvítil pár očí a upřel se na mě. Rychle jsem zmizela za skálu, kde měly být mrtvá zvířata. Byla tam. Jejich těla ležela neuspořádána, rozpárána na čerstvém sněhu se stopami krve. Z jednoho zvířete se ještě kouřilo. Museli je ulovit ráno, když jsem spala. Přála jsem si být zpátky ve své díře, kde na mě nemohl nikdo a nic. Přála jsem si tam chcípnout.
Byla jsem vyhublá, slabá a unavená. Nedovolovali mi se krmit dost na to, abych nějakou sílu získala. Když jsem teď před sebou viděla mrtvá zvířata, cítila vůni krve a viděla jejich lahodné maso, začaly mi kapat sliny. Připadala jsem si jako úplný magor, když jsem s tunelovým viděním zamířila k jedné ze srn. Stála jsem nad ní a klepala se. Dovolím si to? Kouká se někdo? Poznají to?
Dřív, než jsem se stihla zastavit, jsem už byla celou hlavou v srně a polykala plná sousta všeho, co jsem našla.
Neslyšela jsem ho přijít, ale cítila jsem, že je něco špatně. Když jse vytáhla hlavu ze srny, pár nenávistných bílých očí na mě shlížel zpoza těla. Arcanus vrčel jako sám ďábel a já stáhla ocas mezi nohy. “Teď není tvůj čas jíst,” řekl, odsekávaje každé slovo s čím dál silnější záští. Odplivnul si znechuceně stranou. “Nemysli si, že ti tohle projde. Oznámím jí to, trest tě nemine,” řekl chladně. Polkla jsem poslední sousta, snažila jsem se mu pohled nebojácně oplácet, ale obávala jsem se toho, co přijde. “Vrať se k práci,” dokončil a rozešel se za roh jeskyně.
Udělala jsem to, co se po mně chtělo. Žaludek mi i nadále naříkal hlady, když jsem stahovala zvířata z kůže, čistila je od zbytků, válela je sněhu a upravovala od špíny. Chystala jsem teplé kožešiny do úkrytu jim. Já je mít nemohla, to mi bylo jasné. Moje díra měla zůstat temná, tvrdá a chladná. Neměla jsem právo ani na kapku pohodlí, natož na luxus celé kožešiny.
Když jsem skončila, zamířila jsem s kožešinami k jejich jeskyni. Natahala jsem je všechny před vchod, ale dovnitř jsem nešla. Tam jsem nesměla, abych jim to tam neznečistila, nezasmradila, nezašpinila, jak mi bylo řečeno. byla jsem pes, slouha, ubožák, nula a otrok, který žil venku v mrazu a pokud se dožil dalšího hořkého dne, aby sloužil svým chrabrým a dobrosrdečným pánům, měl jim z celého srdce děkovat za každou příležitost odvděčit se jim svým životem, svou prací, snahou.
“Slyšela jsem, co jsi provedla,” ozval se až příliš hluboký hlas na vlčici z jeskyně. Vzhlédla jsem od kožešin a zaměřila svůj pohled do šera. V hloubi jeskyně, v pelechu z peří, kožešin, listí a chrastí ležela mohutná šedá vlčice zdobená kopretinami, ověnčená stříbrnými řetězy. Pompézně rozvalená v luxusu teplého úkrytu, zahřívána dalšími těly svých postelových společníků, shlížela na mě seshora svými ocelově šedými zraky, probodávala mě pohledem. Pohled na ni jsem těžce snášela, nedávno jsem to byla já, kdo byl na její pozici, ke komu se ona lísala.

Hlásím se 1x!

Výsledky
Elisa 24 bodů
Baghý 13 bodů
Nemesis 17 bodů
Styx 31 bodů
Crowley 22 bodů
Maple 31 bodů
Wizku 7 bodů
Wylan 18 bodů
Corvus 8 bodů
Mitsurugi 1 bod
Cynthia 30 bodů
Sionn 3 body
Seilah 1 bod
Bianca 5 bodů
Star 3 body

Sem do komentářů si napište na koho (můžete charaktery i kombinovat) odměnu chcete a jak své body měníte. Čas máte do pondělí 6.11. do 23:59.
(Nebo když mě hezky poprosíte tak i později.)

Čekala jsem a oči jsem poulela doleva a doprava. Tasa z mého zorného pole zmizela a pak se objevil Stín. Stiskl zuby kolem mého hrdla a dusil mě, jako kdybych byla srna. Trochu jsem se bránila, nedokázala jsem se tomu podvolit. Nechtěla jsem umřít, kdo by taky chtěl? Jenže jsem měla sílu opravdu jen na chvění a na kňučení, které se ze mě poníženě táhlo, zatímco mi docházel vzduch.
Stín se se mnou ještě rozloučil. Sbohem.
Pak jeho stisk zesílil a já… Usnula.
Už jsem tam nebyla, když mé tělo dotáhla Tasa k okraji srázu s trefnými slovy hi shodila dolů, aby se naposledy proletělo. Nebyla jsem tam, když narazilo na ostré kameny, zlomilo se a pak ho vzala vlna. Nebyla jsem tam, když se moje tělo začalo plnit vodou a pomalu klesat ke dnu. Prosto kyslíku klesalo a zase stoupalo, dle poryvů moře.
Už jsem tam nebyla.

Vlastně to tu nebylo tak špatné. Bylo tu fajn. V rámci mezí. Dalo se to, vzpomínala jsem. Vzpomínala jsem na Duncana, na Rez, na tu trubku, kterou jsem chtěla shodit ze srázu. Na Tasu, na Stína, na to blbé vlče, které ze srázu letělo a na to druhé, které jsem v zimě ani neoustila mezi stromy. Na každou svini se vaří voda, docela to sedělo a nikdo nemohl říct, že jsem si tenhle konec nezasloužila.
Den končil. Překvapeně jsem koukala na západ slunce. Nečekala jsem, že dožiju tomuto momentu, ale koukejte, jak se taková mrcha drží. Věděla jsem, že nemá cenu se tomu vzpírat, neexistovalo nic, co bych zvládla udělat, abych svůj osud zvrátila. Takže jsem jenom čekala. Mohla jsem se doplazit k okraji srázu a spadnout, ale na to jsem neměla.

Už vůbec jsem nečekala, že budu mít společnost. Vnímala jsem je jen tak okrajově, ale věděla jsem, že přišel Stín a Tasa. Ta se ke mně dokonce sklonila a řekla mi, že mě má ráda. Pochybovala jsem. Beztak za to mohla jen tahle slabá chvilka. “D-chrchgl,” rozkašlala jsem se a vyfouska řádný chucvalec krve, hlenu a bůhví čeho ještě. Prvně jsem je chtěla počastovat ne úplně hezkým pojmenováním, ale vzhledem ke svému stavu jsem se rozhodla to omezit jen na jedno slovo: “Dělejte.”

// teleport z jihu Mahtae

Ani nevím jak, ale najednou těžký písek a temnotu vystřídal chladivý vánek od moře a úsvit nového dne.
Ležela jsem na okraji srázu na napadaném bukovém listí a koukala na moře a na les. Domov? málo míst jsem tak mohla nazývat a tenhle les k němu měl nejblíže. Měla jsem tady nejvíce nejdůležitějších vzpomínek, zažila tu věci, které jsem si držela blízko u srdce. Měla jsem tu vlky, o které jsem měla zájem, ač ne vždy to tak vypadalo.
Máš o ně pořád zájem? "Taso..." zasípala jsem. Nikde poblíž něbyla žádná kaluž, která by transmitovala můj hlas do vody nejblíže Tase, takže jsem zůstala sama. Byla mou poslední nadějí. Možná ona by něco zvládla. Můj jinyk cynický realismus se na sklonku života změnit v neodbytnou snahu držet se i té nejméně pravděpodobné naděje. Zrnka písku, posledního stébla. Třeba Tasa má nějaké kouzlo, něco, cokoliv. Potřebovala bych zázrak.
Zasípala jsem a pokusila se postavit, ale nezvládla jsem to. Cítila jsem se velmi uboze. Nebylo to poprvé. Připomínalo mi to ten den, kdy mi vyrostla křídla. Křídla, která dobře posloužila, ale teď z nich byly už jen potrhané fáborky a zlámané větve.
Nadechla jsem se a podívala se na oblohu. Každý mrak a každý nádech mohl být mým posledním.