Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Limbo

Zalapala jsem po dechu a otevřela oči, abych vyplavala nad hladinu. Můj kožich ale nebyl vlhký a zapadající slunce vystřídalo poledne. Obloha byla potažená bílou pěnou, ale přímo nade mnou byl malý modrý kruh čistého nebe. Bylo tu teplo a sucho. A písek. Viděla jsem rostliny, palmy, slyšela ptáky a viděla zvířata všech druhů na jednom místě. "C-Co to?" zajíkavě jsem se rozhlédla kolem sebe. Kde jsou moje děti? Kde je jezero? nikde nikdo nebylo a jediné jezero byla malá tůňka, ze které pil slon a válel se v ní krokodýl s hrochem.
Byl to jen sen? mohlo se mi to jenom zdát? Snažila jsem se vzpomenout si, co bylo to poslední, co jsem dělala. Viděla jsem svoje děti umřít a chtěla umřít taky. Bylo těžké se odpoutat od toho, co se mi stalo tam a co se stalo tady.
Promnula jsem písek mezi prsty na nohou. Kousal a držel mě při zemi. Takže to znamená... ohlédla jsem se na své boky a do žaludku mi spadl kámen. Ne, křídla jsem měla urvaná. Urvali mi je sestry, vzpomněla jsem si. Nebo ne? Sionn? Ten kámen, některé vzpomínky se vracely.
Postavila jsem se na nohy. Potřebovala jsem odsud. všechna ta zvěřina dělala strašný randál na to, že tohle měl být ráj na zemi. Za skalnatými prsty jsem ale viděla kamenný most a viděla pod ním planinku všech květin. Život mi pomůže, doufala jsem.

// Vrchol Narrských vršků

“Neplakej, pojď už spát,
zavři očka svá.
Nemusíš se tmy bát,
noc sen ti dá.
Zbavíš se blech
a s rybami budeš plout
ve svých snech
zbavíš se života pout.”
Prozpěvovala jsem jim tiše, než usnuli. Přisunula jsem si je k sobě a přitiskla se k nim. Jejich chladná tělíčka a nedržící hlavičky se kutálely při každém pohybu. Skrze slzy jsem je přivinula k sobě a prosila je o odpuštění. Nedokázala jsem je ochránit. Byli to jediné, co mi dávalo naději. všichni byli proti mě. Adiram mi celé ty měsíce lhal, tahal mě za nos jenom proto, aby mi vrazil kudlu do zad. Moje děti byly mrtvé a já… Já jenom chtěla jít tam, kde byly ony. Zaměřila jsem svůj pohled na klidnou vodní hladinu. Vzala jsem svoje děti a vydala se do vody. Vlnky mi omývaly kotníky, když jsem vstoupila za okraj své vybrané rakve. S posledním nádechem jsem se ponořila pod hladinu a zavřela oči.

// Zapadlý kout Narrských vršků
A volím si číslo 13

Ach, jak jsem se každý den bála. Moje paranoia vzrůstala s každým uběhlým dnem, kdy si mě smečka nevšímala.
“Styx! Počkej,” uslyšela jsem za sebou, když jsem pospíchala zpátky do díry po tom, co jsem si uzmula kus žrádla, které na mě zbylo. Strnula jsem na místě, ale nohy se mi klepaly. Byl to trik, chtěli mě pozdržet ať mohou zabít vlčata! “Už jsou určitě dost velcí na to, aby mohli z nory ven,” řekl Adiram s úsměvem. S panikou jsem se na něj podívala. Blafoval, určitě. Moct jít ven znamenalo, že až se vrátím, jejich nehybná těla budou roztahaná před vchodem jako levné vietnamské vánoční žárovky. “NE!” vykřikla jsem bezradně. Vyrazila jsem k noře, zrak se mi zamlžoval. Viděla jsem to před sebou tak živě, nemohla jsem to dopustit. Stačil ten krátký okamžik k tomu, aby byl všemu konec?
Uslyšela jsem kníkání, typické pištění vlčat. Ubližoval jim někdo? Jdu pozdě?
Z díry vylézala vlčata. Kolébala se a mžourala do světa, který byl o tolik větší, barevnější a světlejší než díra, ve které dosud žila. Nikdo kolem nebyl a vše se zdálo… V pořádku.
Za mnou zastavil Adiram, který mě pronásledoval až sem. “Aww koukej, jak jsou šikovní,” poznamenal sladce a pomalu se k nim rozešel a k mé hrůze se vlčata začala batolit k němu. Nemohla jsem se pohnout, stačil mu jediný pohyb a bude po nich. Nechtěla jsem mu dát záminku k tomu jim ublížit. S terorem v očích jsem sledovala, jak se k nim sklání.
Jazykem jim přejel po hlavinkách a začal si s nimi povídat a opatrně hrát, jako kdyby byla z porcelánu.
Byla jsem skeptická. Každý den, když jsem s vlčaty vylezla z díry jsem byla jako na jehlách, kdykoliv se Adiram objevil. Ale stejně jako si noc co noc získával mou důvěru když jsme spolu lehávali, tak mi den co den dával důvody k tomu být uvolněnější. Začala jsem i víc mluvit, dali jsme vlčatům jména, která jim vymyslel a já si připadala konečně šťastná. Možná že mě Rez už vytrestala dost a tohle byla moje šance na to se znovu vrátit k normálnímu životu? Ostatní vlci se se mnou taky začali víc bavit, ačkoliv jenom sporně a spíš se mi vyhýbali, stejně jako vlčatům. nechtěli s námi mít nic společného. Nevadilo mi to. Stejně jsem chtěla být jenom s Adiramem a svými vlčaty. Dokonce i Duncan a norox mě přestali navštěvovat. Adiram o mě už nejevil zájem po nocích, všechnu svou energii věnoval vlčatům, která rostla jako z vody, začala blekotat a projevovat se.
Léto tady bylo cobydup a protože bylo vedro, vzala jsem vlčata k vodě. S Adiramem jsme je učili plavat a chytat ryby.
“Nevěřila jsem, že to takhle skončí,” vydechla jsem. Konečně jsem mohla vydechnout, povolit otěže neustálému stresu a obavám.
“Ale tohle ještě není konec,” řekl Adiram. Ve své vymyšlené růžové bublině jsem si myslela, že má na mysli, že se moje podmínky ještě zlepší. Dostanu víc jídla, vlčata budou vyrůstat s ostatními vlky a oni se se mnou začnou znovu bavit.
“Myslím, že mi tohle stačí,” poznamenala jsem. Samořejmě, že to mohlo být ještě lepší, ale nechtěla jsem vletět příliš blízko ke slunci.
“Můžu mít rodinu, mám tebe, je-” “Jenže tobě nikdo nepovolil mít rodinu.”
Chladný hlas Rzi za mými zády mě překvapil. “Co?” otočila jsem se na ni a viděla Tasu a Stína, kteří jí stáli po boku.
“Nikdo ti nedovolil mít vlčata,” zopakovala Rez chladně. Nechápala jsem, jak to myslí. Moje zmatení se muselo promítnout na mém zmrazeném obličeji. “Zakázala jsem zabít březí vlčici,” řekla Rez pomalu a na obličeji se jí pomalu rozšiřoval úsměv a do hlasu se jí vloudilo sebeuspokojení. “Ne potěr špíny, která si nezaslouží čerstvý vzduch, natož potomky nebo rodinu.” Vyhrála, znovu mě přechytračila a já na to skočila i s navijákem. Oči se mi rozšířily a otočily se na Adirama. I on se usmíval. Škaredě. Byl na sebe pyšný, byl tím nejlepším hercem široko daleko. “Opravdu si myslíš, že by tě někdo mohl milovat?” řekl a Tasa se Stínem se vydali do vody pro vlčata. “Ne! Stůjte! To nemůžete!” snažila jsem se je zastavit.
Tentokrát to byla Rez, kdo mě srazil k zemi a držel mě na písčitém břehu, zatímco Tasa a Stín rybařili pro vlčata. Za co je chytili, za to je vytáhli přede mě. Slyšela jsem jak křičí, jak pláčou bolestí. Ani jeden šedivák nebyl opatrný se svými zuby.
“Maminko, maminko, pomoc!”
“Co se děje? To bolí!”
“Mami prosím! Ať toho nechá!”
Rez mi dupla na nos, zavřela mi tlamu a ucpala mi ji pískem. “Dívej se!” poručila mi a já nedokázala uhnout pohledem, natož mrknout.
Tasa a Stín se bavili, když cupovali moje děti na kusy. S prvním vlčetem udělali rychlý proces. Jeho tělíčko se protichůdnou silou roztrhlo vejpůl a jeho vnitřnosti vypadly z jeho kulatého bříška na písek a vlče, které živé čekalo pod ním, neschopné utéct, protože mu zlomili nožky. Písek vsakoval krev a obaloval vnitřnosti jako posypka cukroví, když mrtvolku pustili na zem.
“Popros maminku, ať ti pomůže,” posmívali se vlčeti, které plakalo. Můj hrudník se svíral, nemohla jsem dýchat, nemohla jsem odvrátit zrak. “Mami, prosím…” otočilo vlče svoje velké zlaté oči na mě, plné slz. Bylo vystrašené, bylo bezmocné, nikdo mu nepomůže, skončí stejně, ne-li hůř než jeho sourozenec.
Tasa chytila uši vlčete a zvedla ho ze země. Slyšela jsem pískot, jekot, když Stín prokousl díru do jeho bříška dost velkou na to, aby vyhřezlo několik kliček střeva. Vlče sebou cukalo, když si ho Tasa přehodila v tlamě a rozdrtila mu krk, aby ho mohla hodit těsně přede mě. Jeho hlavička se otočila přímo na mě. Zlaté oči, ze kterých vyprchával život a skelnatěly se zračila se v nich jediná otázka: Jak jsi tohle mohla dopustit, mami?
Rez mě pustila. Tasa a Stín odešli, Adiram se přidal ke Rzi a zmizeli do lesa. Zůstala jsem na břehu jezera sama se svými vlčaty. Vítr si pohrával s jejich jemnou srstí a vysoušel jim slzičky z tváří. “Shhh, shh, to bude dobré,” vzlykla jsem tiše a přisunula se k nim. Měla jsem nos i tlamu plnou písku a hrdlo stažené, hrudník v křeči a srdce v uších. Nemohla jsem pro ně už nic udělat, bylo po všem. Pořád jsem slyšela jejich pláč, jejich poslední slova. Poslední pohledy před tím, než je zabili. “Už neplakej, už je to pryč,” chlácholila jsem mrtvá tělíčka, jejichž krev se vsakovala do písku. Slunce pomalu zapadalo za obzor.

Křup křup.
Mezi jeho drápy dopadla půlka drobného novorozeněte. Groteskně se od země odrazila a překulila se na rozpůlená zádíčka. Panika zachvátila moje dýchání i tep. Přisunula jsem si živá vlčata blíže k břichu a zakryla je celým tělem. Norox se sehnul a sežral upadlý zbytek jeho odpolední svačiny, kterou si uzurpoval přímo z trouby. “Zbytky je škoda plýtvat,” slyšela jsem jeho ohyzdný smích, než se vzdálil. Byla tohle součást Rzina plánu nebo to byl prostě Norox?
Zůstala jsem s vlčaty v díře a neopouštěla je, dokud jsme opravdu nemusela. I tak jsem výlety mimo díru dělala briskní a sporadické. Bála jsem se, že jednou odejdu a najdu jenom prázdnou kožešinu. Nikdo po mně nic nechtěl, nikdo mě neotravoval, nikdo si mě nevšímal. Ať už jsem se utíkala najíst, napít nebo vyprázdnit, bylo to, jako kdybych neexistovala. A i přesto musela celá smečka vědět, že jsem mimo díru, protože pištění vlčat šlo slyšet po celém lese.

Ve vchodu do díry se objevila sklánějící se hlava Noroxe. “Jak se mají moji haranti?” zašklebil se dovnitř a začal se soukat ven. Instinktivně jsem na něj vycenily zuby a praštila ocasem do země, ale rychle jsem se stáhla do submisivního postoje a nic neříkala. Nebyly to jeho děti, určitě ne. Vlčata byla béžová, hnědá a šedá, ani jedno z nich na sobě nemělo známky jeho znaků. Adiram měl pravdu. Z našich nesčetných incestů nemohl vzniknout život. “Ah, ne všichni to přežili. To se stává, to je příroda, silnější přežije. Ti jsou po tobě určitě, ti živí jsou bezpochyby po mně!” chvástal se. “Podej mi ty chcípáky,” poručil. Zaváhala jsem. Jeho oličej se zkřivil do ohavné dominantní grimasy, když na mě štěknul: „Dělej!“ Stáhla jsem uši k hlavě a jedno tělíčko po druhém jsem mu podala. Opatrně jsem je odsunula k jeho hlavě tak, abych zbytkem těla chránila přeživší vlčata, která se mi jako pijavice lepila na pupek. Chytil je do tlamy a vysoukal se z díry ven, takže jsem viděla jenom jeho přední nohy.

Nedokázala jsem určit a hlavně jsem neměla čas a sílu, protože křeče pokračovaly. Stahy mě nutily tlačit v rytmu, zatínat svaly a uvolňovat je, zatímco jsme bezradně lapala po dechu.
Bude to dobré. Zůstanou se mnou a Adiramem, bude to dobré, dobře to dopadne, uklidňovala jsem se v myšlenkách pořád dokola. Držela jsem se té představy jako klíště po celou dobu, co jsem rodila.
Trvalo to věky. Zmáčená, krvavá a unavená jsem ležela na napůl prosáklé kožešině a sběsile dýchala. Bylo po všem. Naklonila jsem hlavu za své zadní nohy, kde se svíjely malé mokré fazole. Ne všechny se svíjely. Dvě byly mrtvé. Ať už se tak narodily nebo se udusily, protože jsem je hned neočistila. I teď jsem panicky přitáhla zbytek i s mrtvolami k sobě a začala je čistit. Živá vlčata se po vysušení přicucla k mému břichu a já se snažila oživit mrtvé, přitáhnout je zpět. Jazykem jsem je masírovala, snažila se rozpumpovat malá srdéčka v jejich měkkých hrudnících, ale nadarmo.

Noc před porodem jsem strávila s Adiramem.
“Úplně záříš,” řekl mi, když jsme leželi v kožešinách, které schoval po stromy. “Budeš skvělá matka našich vlčat,” dodal a já s tázavým zabručením vzhlédla. “Nepochybuji o tom, že jsou moji. Nemohli se zrodit z Noroxovy incestní nenávisti ani z Duncanového pokryteckého zneužívání a sebeuspojování svého ega,” doufala jsem, že má pravdu. Chtěla jsem tomu věřit. “Rez mi je nechá?” zeptala jsem se ho. Celý čas jsem o tom pochybovala, bála jsem se toho, že mě podvede, přelstí. “Ano, ale nic nevíš. A už vůbec ne ode mě,” mrknul na mě. Ještě naposledy se se mnou pomiloval a pak mi pošeptal jména, která jim chce dát. I tak jsem byla skeptická.
Křeče se stupňovaly a já zaryla drápy do kožešiny a promrzlé půdy. S nadějí, že všechno dobře dopadne jsem zatlačila, ale nic se nestalo. Cítila jsem tlak a poté prudké uvolnění, jak něco vystřelilo z mého těla ven. Nic se ale neozývalo. Bylo to dobře nebo špatně?

“Kopneme ji do břicha až potratí.”
“Vyženeme ji, sama venku dlouho nepřežije a vlčata taky ne.”
Padaly různé návrhy, jeden horší než druhý a já s tím nemohla nic udělat. Byla jsem slabá, byla jsem anděl bez křídel, který nemohl vzlétnout do nebes a uniknout svému osudu.
“Ne. Nic z toho. Copak jste zrůdy, zabít březí?” ozvala se Rez hlasitě, až jsem zvedla překvapeně hlavu. Opravdu mě chtěla nechat být? Nechat mě žít a vlčata taky? Vlci se s mumláním rozešli a já se vrátila ke své práci, ale v hlavě mi šrotovalo. Už jednou jsem Rzi naletěla a tohle znělo až příliš dobře na to, aby to byla pravda. Došla jsem k tomu, že mě buď nechá mladé odrodit a pak si je převezme jako vlastní a bude mě jimi vydírat, nebo se mi stane nehoda a potratím nebo zemřu i s vlčaty.
Každý den jsem chodila opatrně, koukala za každý roh a hledala skryté návnady, které by mě měly připravit o život, ale les byl mírumilovný. Dostala jsem dokonce i větší příděl jídla, ačkoliv to nebylo dost na to, abych začala vypadat víc jako vlk, a ne jako chodící mrtvola. I mé úkoly se staly méně namáhavými. Jediné, co se nezměnilo, byly noční návštěvy mých milenců. Ti se mnou zůstali až do porodu.

Vídala jsem ho ale málo, ale o to více jsem se těšila na naše noci. Moc jsme toho nenamluvili, ale nemusel mě příliš přesvědčovat k tomu, abych udělala to, co chtěl. Když jsem ho ale potkávala přes den, tvářil se chladně, odtažitě, skoro jako kdyby mě neznal. Ze začátku jsem byla uražená a nechtěla jsem ho znovu vidět, ale postupně jsem se přes to dostala a byl to jediný záchytný bod v mém životě, na který jsem se mohla těšit. Nezáleželo na tom, jestli jsem přes den byla zbita do krve, protože jsem snědla o sousto víc, než jsem měla, bylo mi jedno, že mě nutí chytat ryby v ledové řece, na nohou mě držel fakt, že možná, možná uvidím Adirama a budu se moci schovat do jeho kaštanové srsti a na jednu noc zapomenout na celou tuhle noční můru, která se stala mou realitou.
Když Rez přišla na to, že jsem březí, poslali mě ven na mráz stát před jeskyní a dohadovala se se zbytkem vlků o tom, co se mnou provedou.

Střídali se, překrývali, byla jsem jako horká brambora mezi nimi. Na konci každého dne, když jsem byla hotová se svou prací, ať už to byla preparace kožešin, uklízení věcí, nebo jsem hrála roli boxovacího pytle, objevil se jeden z nich vedle mě. Věděla jsem, že to mezi nimi způsobilo nesčetné potyčky, protože si mě Norox zabíral jako vlastní sestru nejčastěji a hrubě Duncana odrazoval od lehání se mnou. O tom, že se mnou lehával i Adiram nikdo nevěděl, protože to dělal nenápadně. I tak si hnědí vlci našli čas a místo, kdy se Noroxovi vyhnout a zatáhnout mě do křoví. Snažila jsem se vzpouzet, namítala jsem a bránila se, ale každý z nich měl způsob, jak mě přinutit k tomu se podvolit. Norox používal hrubou sílu, takže jsem na konci byla poškrábaná, krvavá, a ještě pár dní poté rozbitá jak cikánské hračky. Duncan se do mého prostoru vždycky vlísal jako úlisný had, přesvědčoval mě, že to vlastně chci, že mi dělá službu, ale já viděla znechucení v jeho očích vždy, když skončil a odešel. Jediný Adiram se ke mně choval jako k opravdové bytosti, živé, s vlastními zájmy a potřebami, což mě noc za nocí více a více přinutilo k tomu vyhledávat jeho přítomnost, doufat, že tentokrát to bude on, kdo se mnou zůstane přes noc.

Zima se blížila ke konci a jaro otvíralo dveře teplému slunečnímu svitu, který rozpouštěl všudypřítomný sníh na vodnatou kaši. První stébla trávy vyčuhovaly z promrzlé hlíny, řeky hučely novým životem a svět se začínal oteplovat.
Přetočila jsem se ve své díře, kterou jsem si přes zimu den po dni prohlubovala a rozšířovala, abych se do ní lépe vlezla. Ačkoliv jsem přes zimu strádala, srst mi vypadávala, objevovaly se mi nové lysiny, rány se mi špatně zacelovaly, žebra mi trčela a páteř mi prominovala na zádech jako rybí ploutev, moje břicho rostlo a rostlo.
Svoji březost jsem odhalila už dávno. Tajila jsem to před zbytkem smečky, obávala jsem se, že tato informace by je popohnala k horším trestům a ponižování. Rozšiřovala jsem myšlenku, že je to z hladu, protože mě dostatečně nekrmí, což byla pravda. Vystouplé kosti to jen potvrzovaly. Nakonec to ale prasklo a já se bála, co se mi stane. Nebála jsem se ani tak o vlčata, která ve mně rostla jako o sebe. Nechtěla jsem je, ale nechtěla jsem ani způsobit jejich zánik. Sice jsem netušila, kdo je otcem, ale na tom nezáleželo. Byl to Norox? Adiram? Nebo Duncan? Bylo možné, že by každá třetina patřila jednomu z nich. Nedokázala jsem přiřadit kdy jsem zabřezla k jednomu z nich.

“Ach… Všechna ta vůně lahodné krve… Úplně mě to rajcuje,” jeho tón se změnil. Už nezněl jako nenávistný bratr, ale jako nebezpečí samo. “Tak co na to říkáš, Styx? Chceš to?”
Nechtěla, ale měla jsem na výběr? Jeho hlas se rozplynul, jeho tělo se přesunulo a začalo měnit a já neměla na výběr, než se podvolit. Neměla jsem sílu na to se vzpírat. Cítila jsem jenom jeho vlhký dech vedle svých uší, slyšela jsem jeho nechutná slůvka a tep svého srdce, které se sladilo s jeho pulzujícím tepem. Slzy na tváři mi uschly, když bylo po všem. Nezbylo mi nic, co bych mohla dát. Norox mě opustil a já vítala prázdnotu, kterou ve mně zanechal. Nechtěla jsem ho už nikdy vidět. Kdy se tak krásný akt lásky a intimity změnil ve zneužití? Byla jsem jenom panenka, neměla jsem právo dýchat, natož protestovat, když si chtěl užít. Zavřela jsem oči a usnula. Probudila jsem se jenom na chvíli, když mě chytil zezadu za krk a táhnul k díře. Aniž bych to vnímala, vsoukala jsem se dovnitř a doufala, že tam pojdu.

“Koukni na sebe. Kdysi ta velká, mocná Styx tu přede mnou leží polomrtvá, oškubaná, ohyzdná. Seš nicka, magická zrůda. Hnusíš se mi. Jsi horší než všichni ti ostatní magiči tady. Nesnáším je z celého srdce, ale tebe nesnáším ze všech nejvíc.
Tys totiž byla moje. Moje milenka, moje Styx, ale pak se z tebe stal magič. Odhodilas mě jako kus ohlodané kosti. Nikdy ti to neodpustím. Nenávidím tě víc než je, víc než magii, víc než cokoliv jiného,” Noroxova slova byla ostrá, plná potlačovaného hněvu, který teď vybuchl. Při vykonávání trestu se nikterak nezapojoval a teď jsem začínala přemítat proč. Proč se stranil toho, aby mi ublížil?
“Nechci ti ublížit. Nikdy jsem nechtěl a nikdy nebudu chtít. Chci ale, abys trpěla,” řekl, odpovídaje tak na mou nevyřčenou otázku.
Čekala jsem, že mě Norox chytne za – vlastně úplně cokoliv, za co mě mohl táhnout - a po sněhu mě jako poraženou srnu potáhne až k díře, ale ne. Slyšela jsem, jak se zhluboka nadechl.

Poznala jsem, že je po všem, když se přede mnou objevily dlouhé hnědé nohy Duncana. “To stačí,” řekl jim a oni odstoupili od mého těla. “Nechceme, aby nám tu chudinka vykrvácela, že ne?” řekl a sklonil ke mně soucitně hlavu. Věděla jsem, že je to akt. Objevil se oheň a začal mi pálit rány. Sténala jsem bolestí, hučela, chrčela, křikem jsem si rozdrásala celý krk. Když bylo po všem, poslal Duncan Rigela i sestry pryč a zůstal se mnou a Noroxem sám.
“Myslíš, že chcípne?” zeptal se Norox.
“Nesmí. Musíme ji odtáhnout zpátky do její díry,” řekl Duncan a rozešel se ke mně.
“Odtáhnu ji sám, jdi zpátky za Rzí,” slyšela jsem Noroxe, jak říká. Duncan s úšklebkem souhlasil. Vyměnili si ještě pár slov a já pak jen poslouchala, jak se Duncanovy kroky vzdalují.
Nevnímala jsem, když ke mně Norox došel. Po tom všem jsem byla vděčná, že můžu ležet v chladném sněhu, který byl nasáklý mou krví, a nedělat nic jiného, než se zaměřovat na vlastní dech. Ach, jak jsem si přála umřít.

“Koukej, jak se třepe!” posmívali se mi bratři, zatímco sestry tahaly. Apaté zatáhla moc silně, až se křídlo vymklo z kloubní jamky. Kousla jsem se do jazyka, ale nevyšel ze mě zvuk.
“Proč neřve? Je zkažená?” zeptal se Rigel a podíval se mi do obličeje, který byl ušmudlaný od krve, jak jsem předtím jedla. “Být tebou, tak ten jazyk schovám, nebo o něj přijdeš,” poradil mi, ale rozhodně to nebylo proto, že by o mě měl starost. V dalším momentu mi Tasa dupla na křídlo, zaryla do něj zuby a urvala podstatnou část. Tentokrát jsem už potichu nebyla. Křičela jsem z plných plic. Nikdy jsem neslyšela nikoho takhle křičet, nejspíše by mě to zamrazilo na místě, ale měla jsem to štěstí, že jsem to křičela já a sama jsem se pořádně neslyšela přes vlastní řev. Otřásalo to celým mým nitrem. Řev a slzy nepomáhaly, když se maso škubalo, když kosti křupaly na jednom a potom i na druhém křídle. Matně jsem slyšela Apaté, jak se směje, jak se raduje. Koutkem oka jsem skrze slzy viděla, jak poskakuje ve sněhu s černým chomáčem toho, co mi urvala v tlamě. Jakou z toho měla radost.