Příspěvky uživatele

"Huh, pravda. Co mi brání?" zopakovala jsem po ní zaskočeně. Bylo to místo, kde jsem založila domov se Rzí, kde jsme našly úkryt, přečkaly jednu zimu. Kde jsem vzala Tasu a Stína pod jednu stromovou střechu a kde jsem shodila jedno vlče ze srázu a druhé zahnala do kruté zimy, aniž bych mu nabídla přistřeší. Bylo to místo konfliktních vzpomínek, dobrých i špatných, ale pořád to byl les, ke kterému jsem měla silnou vazbu. "Vlastně vůbec nic," odpověděla jsem konečně a vydechla.
Zprvu to vypadalo, že je Wizku se mnou na téhle vlně, ale pak jí asi došlo, že jsem si nedělala legraci a už se z toho snažila vycouvat. "Co já vím. Určitě je tu víc smeček než Borůvková, Asgaarská, Sarumen a Mech," pokrčila jsem rameny. "Sarumen nezní jako špatná volba. Třeba tam je ještě Duncan," napadlo mě a na moment se mi pohled zamlžil. S tím darebákem jsem toho zažila dost a naše poslední setkání konečně vyvrcholilo v očekávané, avšak poté jsem se na něj dívala jen s prázdnotou v očích.
"Sarumen zní jako legrace," přitakal jsem ještě jednou sama sobě a otřepala se k odchodu. Bylo zvláštní, jak se parůžky na mé hlavě chovaly. Cítila jsem, jak kolem nich proudí vzduch a tlačí na ně, když jsem se oklepávala. S chechotem jsem do Wizku parůžky šťouchla, že teda půjdeme.

"Založila jsem ho s Rez, ale ta mě opustila," řekla jsem. nikomu jsem to neřekla, Tasa o tom věděla, ale její tasovské řeči nebyly to, co jsem v tomhle ohledu potřebovala. "Ten les furt stojí. Je na srázu u moře," poznamenala jsem a přejel i mráz po zádech, když jsem si na sráz vzpomněla. Neumřela jsem pod pískem, skoro, vzpomněla jsem si. Naposledy jsem vydechla v Bukovém lese, když mě tam Stín nebo Tasa zakousli.
"Nechci teplý úkryt, chci zábavu," zabručela jsem a vyškrábala se na nohy. Nechtěla jsem zázemí a bezpečí před zimou, vždyť tady bylo teplo a tu nejkrutější zimu jsem už jednou přežila. Chtěla jsem se bavit, užít si trochu legrace.
"Co takhle se zkusit na zimu nasáčkovat někomu do smečky a pak vzít roha?" navrhla jsem. To znělo jako legrace. Prudit nějakou smečku jen svou prachbídnou existencí. Chtělo by to ale nějakou smečku, která o mně moc nevěděla. Hodlala jsem si svůj nově nabytý status zdechliny nějakou dobu udržet, ačkoliv byla pravda, že moje existence momentálně zajímala snad jenom Asgaar.

Trefila jsem se do černého. Wizku se div nepokusila vykroutit ze své kůže a nahatá odběhnout do západu slunce za horami jenom proto, aby se vyhla otázce, kterou jsem na ni bez milosti uvalila. Nedělalo mi radost ji trápit, ale přímo se to vybízelo. Navíc by si holka měla ujasnit pár věcí.
"Ne," odtušila jsem, když se mě zeptala, jestli by měla mít nějaký důvod, proč se s někým cítí dobře krom toho samotného. Emoce fungovaly podivně a i já byla jejich obětí a někdy jednala neuváženě a hloupě. Časem jsem si ale uvědomila, že jsem prostě taková. Že hledám lásku ve strachu, že hledám příjemnou společnost na místech, která to nenabízí.
Když se mě zeptala, jestli já chci, aby odešla, vydala jsem se zese pobavené zafrkání. "Ne, ty ňoumo," řekla jsem a tlapkou ji jemně plácla přes čumák, ať se probere. Copak zapomněla? Já jsem ta, co odchází. To já rozhodnu, kdy já odejdu. Nechtěla jsem, aby vlci odcházeli ode mě, protože to strašně bolelo. "Radši mi řekni, co podnikneme," navrhla jsem. Válení v písku už bylo dost.

2x bronzový ticket:
tajná myškavěc - napsat na styx, vymyslím později
bonus štěstí

Pokrčila jsem neurčitě rameny, když se mě ptala, jestli bych jí za to neukousla hlavu. Používání magie bylo a je věcí ošemetnou, ale já už se docela posunula. Wizku tedy nezbývalo nic jiného, než odpověď na svou otázku zjistit použitím magie. Jestli teda chtěla znát odpověď, to byla věc druhá.
Ikdyby měla Asgaar nějak v lásce, nezastavilo by mě to. Doteď jsem nevěděla ani, že tu někde pořád je, natož se ohlížet na její případné vztahy s tou smečkou. Na číkoliv případné vztahy.
Pak se to ale otočila proti mně a byla jsem tázána, jestli mám všem pět pohromadě. Nění to snad jasné? nemusela jsem odpovídat, ale můj pohoršený výraz a prudký nádech jistě vydaly za víc než tisíc slov.
Její otázka byla zajímavá a možná bych i odpověděla a vyvrátila jí to, protože to rozhodně nebyla pravda, nebo byla? Začala mě ale imitovat a já ji zespodu sledovala. Bylo těžké si představit ji v mé pozici. Z odměřeného pohledu se stal ale pobavený. Přišlo mi to vtipné a když mě nenechala se ani obhájit, nemělo cenu se hádat.
"Hej," hekla jsem, když domě s prvním slovem strčila. A protože jsem se zrovna nadechovala, hekla jsem s každým dalším strčením, dokud ze mě Wizku nevystrkala všechen kyslík a snad i nenávist, jak snad doufala. konečně jsem se mohla hlasitě nadechnnout.
Očividně jí na mně záleželo víc, než by bylo zdrávo. To má holka asi blbé. určitě z toho má mindráky, pomyslela jsem si a mlčela. Vlastně jsem jí neřekla nic na to všechno, co řekla ona. Ale předtím jsem mluvila hodně, takže se to asi nulovalo. "Přesně. proč se prostě nezvedneš a neodejdeš?" rozhodla jsem se přejít do útoku. Předtím se ptala ona mě, tak ted byla řada na mě.

Trochu protestovala, když jsem jí drmolila ucho mezi zuby, ale příliš jsem tomu nevěnovala pozornost. Žmoulání chrupavky mezi dásněmi mě uklidňovalo, ačkoliv jí z toho mohl běhat mráz po zádech.
Zachumlala jsem se do její černo bílé srsti a zavřela oči, které měly barvu starého mechu. Netoužila jsem po ničem jiném než po chvíli ticha a klidu, které nám písky poskytly. "To bys mě musela asi začarovat," zamumlala jsem jí do kožichu, aniž bych o tom moc přemýšlela. Teď jsem si chtěla jen odpočinout, na chvíli vypnout. Pomalu jsme se vtom utápěly, dokud Wizku náhle nezabrala a s heknutím staré babky nesoucí nůši s dřívím mě nepřehodila pod sebe. Koukala jsem na Wizku zespodu, ležela jsem po ní a cítila, jak se písek dotýká jen pahýlů toho, cok dyby bylo křídly. Přejel mi mráz po zádech.
Klepla bych hlavou o zem, ale duny pohltily náraz. Moje růžky se opíraly o zem a tak zvláštně mi tlačily na čelo, odkud vyrůstaly. "Kshht," vyfoukla jsem a uhnula pohledem. Oči se mi zastavily na křídle, které bylo jen pouhou paží. "To je dlouhý příběh," začala jsem. Odejde stejně jako Rez, napadlo mě. I přes všechny ty řeči, osten bolesti zůstával. Ne, když odejdu první, byla to strategie. Takhle jsem si zaručila, že jsem už nedostala nožem do srdce. Rez mě nechala, Duncana jsem poté už nikdy neviděla, Norox umřel, Tasa mě nesnášela, Meinere mi řekl, že mi z další bryndy už nepomůže. Všichni se ode mě otáčeli zády, nechali mě tak, jako špinavý a rozbitý hrneček mě zahodili do koše a ani je nenapadlo, že by ho mohli opravit.
"Ale skončil asi takhle: šla jsem dokončit to, co jsem začala, když jsem zabila alfu Asgaaru. Sama jsem stála proti zbylé alfě a jeho rodině, členům a vyhrála jsem. Pohřbila jsem je v jámě, raněné, krvácející. Mimo les jsem se ale střetla s vlčetem, které jsem kdysi zesnulé alfě chtěla vzít a zabít. Tehdy byl snadná kořist, malé hloupé vlče, které se nechalo čapnout a nebýt mámy, zabila bych ho a snědla," musela jsem teď dávat pozor, protože v tomhle momentě se mi světy začínaly překrývat. "Teď už ale nebyl malým vlčetem. Neylo to lehké, ale povedlo se mi to. Zabila jsem nás oba," polkla jsem a podívala se vzhůru na Wizku. Tohle ti říct můžu, pomyslela jsem si. Žádná pouta, žádné vazby, navíc mi to pomáhalo si utřídit historická fakta. Nepochybovala jsem o tom, že je Sionn pod drnem a Asgaar taky. Nebo alespoň jeho část. Nepochybovala jsem také, že někteří z nich se vrátí, stejně jako já.

Otočila ke mně modré oči a ačkoliv to byl jenom moment, stačilo mi to, abych jí viděla až do duše. Nikdy jsem o sobě netvrdila, že dokážu šíst ve vlcích a jejich pocitech, ale byla jsem v tom docela dobrá. zvlášť, pokud šlo o pocity, které se týkaly mě. Egocentrismus?
Místo facky mě Wizku trefila něčím horším. Jeden by řekl, že jsem se už poučila a vím, že slova občas bolí víc než rány drápy, ale já se nedávno probudila úplně nová a úplně hloupá. Ještě jsem nevěděla, co sama se sebou, mísilo se to ve mně jako ve vodním mlýnku a raději jsem se schovala za hru, než abych se snažil odpovědět a dát Wizku nějaké stanovisko, dle kterého bude moci stavět. Neurčitost! To byl teď můj záměr!
Stáhla jsem ji na zem a chvíli jsme se tam hartusily, ale jakmile povolila, bez ostychů jsem ji zalehla. Alespoň, že už nebyla nuda. Začala jsem ji jemně ohryzávat ucho, když se mě zeptala, jestli ji zase opustím, až bude spát. To se stalo? zamrkala jsem a přestala jí šikanovat sluch. "Když budu muset?" odpověděla jsem. Sama jsem nevěděla, co si myslet. Neměla jsem žádný plán, nic. "Ale teď nemusím nic," dodala jsem a přitulila se k ní jako k tomu nejhebčímu plyšovému medvídkovi, ke kterému jsem měla silné citové pouto. Vždycky jsem byla kontaktní, projevovala jsem lásku dotekem. A teď, po tom všem, bylo trochu lásky třeba.

Zrudla a skrz bílé chlupy na tvářích to dokonce šlo i vidět. Vyplázla jsem na ni jazyk, ale rozhodně jsem toho nehodlala nechat jenom proto, že už uměla bodat ostrým koncem zpátky. "Záviděla bys mu?" nadzvedla jsem obočí a konečně se jí vetřela do osobní zóny. Hrudníkem jsem se jí vecpala k tomu jejímu a nohy zapřela mezi její. Prohnutá jsem se tak skloněně na ni dívala lehce zespodu. "Šla bys za ním a vynadala mu, ať toho nechá?" zeptala jsem se pološeptem svým lehkým chraplavým hlasem. "Nebo," ztišila jsem hlas do úplného šepotu, "by ses přidala?"
Raději jsem ucukla dřív, než mi jedna přistane. Zachechtala jsem se a ohnala se druhému bezdomovci po ocasu. "Mně to tak hrozné nepřijde!" zasmála jsem se a chytila ji za ocas. Svalila jsem se do písku a její prdel stáhla s sebou.

Nadechla jsem se. Počasí na poušti bylo pro vlky nevhodné, ale připadalo mi, že se tady mám lépe než na severu. Alespoň momentálně. Cítila jsem se ještě nepřipravená na to, co mě čeká za hranicemi hor.
Prohlížela jsem si svůj nový kožich. Místo vybělení jsem dostala kabátek protáhly komínem, ale nemohla jsem si stěžovat. Jeho krycí schopnosti ve tmě byly mnohem cennější než nějaká moje touha po estetice. Všimla jsem si, že se mi od ramene linou nějaké zelené flíčky a neunikl mi škleb. Takové magické razítko jsem na sobě opravdu nepotřebovala.
Otočila jsem se na Wizku s otázkou a dívala se jí do očí, které po mně šmejdily. Dělalo mi dobře, jak si mě prohlíží. Jako kdybych byla nějaký nový obraz nebo vyleštěná váza. Její oči ale zakotvily na mém čele. “Ale ne, dal mi tam nějaký znak? Třetí oko?” zamračila jsem se a packou jsem si ťapla po čele. Kdyby tam to oko bylo, tak už je slepé. Místo toho jsem ale zavadila o něco tvrdého a pevně přichyceného k mé lebce. Zarazila jsem se a zadržela dech. Položila jsem tlapku zpátky na zem a začala naklánět hlavu ze strany na stranu, ale nezahlédla jsem nic. Až když jsem udělala manévr na písek pod sebou a jeden z parůžků se zabořil dovnitř a pak zase ven, bylo mi jasné, že zelené šmouhy nebyly mým největším módním výstřelkem.
Prý nádherná, zlato, máš divný vkus, koukala jsem na Wizku. “Vsadím se, že když v lesích bučí jeleni, tak seš z toho na větvi,” ušklíbla jsem se cynicky. Jak bych se někomu mohla líbit takhle? Nenáleželo mi ale soudit, navíc se mi ta pozornost líbila. Oklepala jsem se od písku, který mi zůstal v srsti po tom kouzelném tornádu a našpicovala jeden a půl ucha k modrooké. “Od té doby… Co jsme se viděly naposledy?” dokončila jsem s nadzvednutým obočím. “Bylo to tehdy, kdy jsme k sobě byly přilepené jako lepidlem?” zavzpomínala jsem. Tak nějak jsem si nebyla jistá.
“No, víš jak… Zažila jsem hloupou lásku, založila domov, pak následovalo hořké zklámání, trocha vzteku a snaha o to vyřídit nedodělané věci a pak… A pak je z tebe bezdomovec bez závazků a zábran,” nonšalantně jsem se usmála, jako kdyby vlastně o nic nešlo. No a proto vypadám úplně jinak, protože všechno je okey.
“Co ty?”

Zazubila jsem se, když se zakoktala. Nezapomněla jsem jak jednoduché bylo ji přivézt do rozpaků. Její odpověď byla ale dokonalou ukázkou vývoje charakteru a překonání některých povahových vad. Jestli jsem chtěla, abys mě hledala? Občas ano. Občas jsem si na tebe vzpomněla, zatvářila jsem se seriózně a řekla: “Možná ano.” Líbila se mi ta představa.
“Teď už ne,” zavrtěla jsem hlavou, když se mě zeptala, jestli mě to nebolí. “Nebo spíš, bolest těla už odstoupila,” dodala jsem a protáhla si prsty v písku, který se mi nahrnul mezi polštářky a nepříjemně štípal. Stejně jako tehdy ten ukrutný mráz první noc v díře. Tam.
Nadzvedla jsem pobaveně obočí, když se začala tvářit jako kakabus. Její lítost jsem nepotřebovala. “Mně to líto není,” řekla jsem klidně lehce odměřeným hlasem. Wizku nevěděla, co se stalo, takže nemohla pochopit, o čem přesně mluvím. “Bylo načase,” dodala jsem. Pár vodítek jsem jí dávala, ale pochybovala jsem, že si z nich složí celý obrázek. Netušila jsem, kolik toho o mně a mém životě tady věděla.
Kompliment od Wizku jsem slyšela, ale nestihla jsem na něj nic říct. Kolem nás se zvedl vítr s pískem a začal se spirálovitě točit kolem mě, až me celou schoval a zabalil. Zalapala jsem po dechu a zavřela oči. Ne, ne, znovu ne, prosila jsem. Nebylo to tak dávno, co jsem se pod hromadou písku dusila. ”Neboj se. Pospíchal jsem, jak jsem jenom mohl,” Životův hlas se rozezněl kolem mě, musela ho určitě slyšet i Wizku. Uklidnil mě, ale svíravý pocit na hrudi mě nepřešel. Byly věci, které se se mnou budou táhnout do konce života, jakkoliv moc se budu smažit je potlačit.
Podívala jsem se na své tlapky, které měnily barvu. Ve vlnách se bílá srst přebarvovala na černou a tmavě šedou, splývala jedna s druhou. Bylo to, jako kdyby mě omývala studená voda, což mi taky vracelo nehezké vzpomínky, po celém těle. Od konečku ocasu až po nos. Oči mě trochu pálily.
Vítr ustal a písek spadnul kolem nás a tady jsem stála já ve svém novém tmavém kabátku. Křídla mi pěkně splývala s tělem tak, jak Život slíbil. Měla jsem a hlavě ale malé paroží. “To si mohl odpustit,” poznamenala jsem, ale nemluvila jsem o paroží. O tom jsem ještě nevěděla. Podívala jsem se na Wizku a zaklesla se jí do modrých očí.
“Jsem krásná i teď?” zeptala jsem se s křivým ušklebkem.

Všimla jsem si, jak se Wizku zvedá a trochu se upravuje, když jsem přicházela. Přimhouřila jsem pobaveně oči. Upřímně jsem hltala každý kousek, na který jsem se mohla dívat, na který jsem mohla zaměřit svou pozornost a nevěnovat se vracejícím se vzpomínkám.
"Vyhýbala ses mi?" obvinila jsem ji polohlasem, když odmítla přiznat barvu. Bylo mi jedno, kde byla a co dělala, byla jsem ale ráda, že ji vidím. Do hlasu se mi vkradla popichovačnost a na tváři mi hrál křivý úšklebek tak, jako vždycky.
Její modré oči uhnuly a zafixovaly se na tom, co mi zbylo z křídel. Instinktivně jsem si je víc přitáhla k tělu, přimáčkla je do srsti a pokusila se je schovat. Vzpomínky bolely skoro stejně jako skutečnost. "Hodně věcí," rozhodla jsem se taky hrát nedostupnou, když si začala. Donutila jsem se ale tvářit ležérněji a uvolnila jsem strnulé svaly, kterémi držely zbytky křídel tak, aby se protáhly a ledabyle se usadily na mých bocích. Předváděla jsem jejich zohavenost, ubohost, jako kdyby o nic nešlo. Její otázka mě trošku zaskočila.
"Ne, ale... Kdy jsem byla?" nadhodila jsem a pohledem se vrátila zpátky k Životovi.

// od Života

Ano, velmi, mi hrálo ještě chvíli v hlavě a sama jsem se dívala dolů na své nohy, jestli mění barvu. Zatím byla stejně bílé jako vždy. Nesla jsem se skrze duny a cítila, že chůze po písku je docela namáhavá a zadýchávám se.
Uviděla jsem v písku černobílý flek. Ztrnula jsem. Byl to Sionn? Urve mi znovu křídla? nebo to, co z nich zbylo. Opelichané pahýly mi držely těsně u boků. Z jednoho křídla mi zůstala jen půlka pažní kosti a na druhém mi sice zůstala celá pažní kost, ale víc už nic. Tyhle ubohé zbytky nesly opeření, ale bylo potrhané a vypelichané. Sama jsem vypadala vypelichaně a uboze.
Krk se mi sevřel, ale šla jsem blíž. nevypadalo to jako Sionn a navíc to vesele vrtělo ocasem. Nedokázala jsem si představit, že by taková zrůda jako Sionn mohl vrtět spokojeně ocasem.
Pach se ke mě dostal až když jsem byla na doslech. "Wizku?" ozvala jsem se překvapeně. Byla to opravdu ona? Kdy jsem ji viděla naposledy? Když jsem s ní podváděla Rez, se kterou jsem ještě ani doopravdy nebyla. Nelitovala jsem ničeho. "Kdes byla?" zeptala jsem se, zatímco jsem šla opatrně k ní.

// Zapadlý kout Narrských vršků

Prošla jsem kolem skal a zamířila ke květinovému záhonu pod mostem, který si tam Život pěstoval. bylo to až příliš hezké místo na to, že to bylo pod mostem. A já mířila přímo pod most, protože kam jinam se má taková lůza jako já schovat, když dojde na nejhorší? Most je má nejlepší šance.
Procházela jsem kolem Životovy jeskyně, kde jsem sice nikdy nebyla, ale momentálně jsem cítila stísněný pocit na hrudníku jenom z toho, že jsem šla kolem. Ve tmě jsem viděla Rziny stříbrné oči, které na mě shlížely seshora. Lže, lže a podvádí! varovala mě má hlava. Bála jsem se, co bude teď. Co mi může udělat tady? Není tam! snažila jsem se samu sebe přesvědčit, ale znovu jsem se tam nepodívala, protože bych si opravdu připadala jako blázen, kdybych takovým představám podlehla.
Zašila jsem se mezi květiny a lehla si na zem mezi vysoké orchideje, konvalinky, pampelišky a petrklíče. Byla tu směska všeho. Nebyl to takový úlet jako to místo, kde jsem se vzbudila, tohle byla spíš botanická zahrada, přehlídka pěstovaných rostlin.
"Co si pamatuješ jako poslední?" zeptal se mě Život, který už nějakou dobu sedět vedle mě. Zůstával mlčet a nechával svou auru, aby mě zklidnila. "Smrt svých dětí," řekla jsem sípavě skrze stažené hrdlo. Pořád jsem měla před očima jejich vyjevené skelnaté oči, které mi hleděly až do duše. Proč maminko? Proč? nedokázala jsem je zahnat, dokonce ani ukolébavka nepomohla je uspat. "Co si jako poslední pamatuješ odsud?" zavrtěl Život hlavou. Už mi dávno došlo, že jsem musela být jinde. Buď se mi to celé jenom zdálo nebo jsem byla v jiné dimenzi, jiné realitě. V realitě, kde jsem byla nickou, špínou a lůzou, ale i matkou a partnerkou, byť jen chvíli. A jak to skončilo. Zavřela jsem oči, abych si lépe uspořádala myšlenky, ale to byla chyba. Z teplody zpod víček na mě vyletěly obrazy mých mrtvých dětí s ještě větší silou. Cukla jsem sebou a prudce otevřela oči. Srdce jsem měla až v krku a přerývavě jsem dýchala. Zaměřila jsem svůj pohled na jednu z konvalinek, jejíž květy se jemně pohupovaly v neexistujícím vánku nahoru a dolů, nahoru a dolů. "Byla jsem... V Asgaaru. V díře," to poslední slovo se mi nelíbilo. Evokovalo příliš mnoho vzpomínek. Příliš mnoho vzpomínek, které se proplétaly s jinými vzpomínkami. Díra, kde jsem spala přes zimu, kde jsem porodila dvě mrtvá a dvě živá vlčata, která měla také umřít, ač později a mnohem hůře. Ta první alespoň nebyla naživu, když je Norox rozlouskal jako oříšky.
Jak jsem se dostala do Asgaaru? Ano, šla jsem sama proti celé smečce. Byl souboj, v jednu chvíli jsem byla srnkou a v další jsem byla na stromě a oni v díře. Tu jsem udělala já. A pak jsem tam byla taky, ale podařilo se mi vyskočit ven a nechat je tam. Po vlastních jsem z Asgaaru vzala čáru. "A pak jsem byla u řeky. Taky v díře," zamračila jsem se. Teď to bylo se vzpomínáním horší. bylo to jako přetáčet kazetu. Byla jsem v díře, byla tam tma a málo kyslíku. Usínala jsem pod vahou země, která se na mě sesypala, písek, který mě stáhl do hlubin a utopil, protože jsem do něj spadla společně se Sionnem, kterého jsem chtěla stáhnout sebou. Spadl na mě kámen a zlámal mi křídlo, druhé mi urval Sionn. Ale pamatovala jsem si ještě něco. Pamatovala jsem si šumivý příboj vln a chladný vítr na kůži, zatímco jsem oči klopila k rudým listům na bucích nademnou. "A pak... Útes u lesa," dokončila jsem. Byla tam Tasa a Stín a ten byl tím posledním, co jsem viděla. Víc jsem si už nepamatovala. Ani nevím, co říkali, co se dělo. Muselo to se mnou být opravdu špatné. "Umřela jsem," dokončila jsem.
"To jsem nemohla přežít. Sama, proti všem," ušklíbla jsem se nad vlastní pýchou a nadutostí. Jít proti celé smečce úplně sama, bylo jasné, jak to skončí. Ale udělala bych to znovu, pomyslela jsem si.
"Potřebuji tě," zvedla jsem k Životovi oči. Potřebovala jsem jeho schopnosti a dovednosti. Nemohla jsem se vrátit zpátky sem tak, jak jsem tento svět opustila. Potřebovala jsem nějaký převlek. "Nový kabátek?" nadhodil Život vesele. Očividně to byla jeho nejoblíbenější činnost. Nedivila jsem se mu, jistě bylo velmi uspokojující měnit vzhled takovým špindírám jako jsem byla já na něco mnohem lepšího. Potřebovala jsem nový háv, aby mě každý hned nepoznal. Ale křídla... Byla napadrť. "Nikdy jsem je nechtěla, ale sžila jsem se s nimi a teď... Asi mi to patří," povzdechla jsem si, ale byla jsem z toho zklamaná. "Můžeš... Je sundat?" zeptala jsem se a mávla lehce křídly. Život lehce sklesl a jeho pohled se změnil v ocel. "Je to prokletí severských bohů, do cizích kouzel nemůžu zasahovat. Nejde to," povzdychl si. Zatnula jsem zuby k sobě. Takže mi křídla zůstanou, ale jsou to jen nepoužitelné pahýly, něco, co bude snadným terčem a bude to zavazet. Sbohem dlouhé skoky a přelety nad hlavami druhých. Sbohem pernaté facky!
"Můžu je ale nechat více splynout s kožichem. Stejně by ses měla držet víc při zemi."
"Touché, to sis mohl odpustit," ušklíbla jsem se.
"Mohl. Chceš tu se mnou zůstat až do rána?"
"Ano."
Zbytek noci jsem proležela mezi květinami a snažila se rozlišit vzpomínky odsud od vzpomínek z tama. Už jsem dávno chápala, že to byly dva různé světy a teď mi jenom zbývalo je od sebe separovat. Bylo to snazší, protože se mi vzpomínky z tama začínaly více a více mlžit, skoro jako kdyby se jednalo o velmi hnusný sen. Věděla jsem ale, že to sen nebyl. To nejhorší jsem si ale pamatovala až moc živě. Zvedl se mi tep a hrudník se mi svíral, když se mi ty vzpomínky vracely, ale Život byl hned vedle mě aby mě uklidnil. Zůstal sedět vedle mě celou noc i ráno, sem tam se věnoval květinám kolem, ale jinak byl se mnou.
"Už je poledne," poznamenala jsem, ale nezněla jsem moc šťastně.
"Můžeš tu zůstat jak dlouho budeš chtít," řekl Život. Znělo to lákavě.
"Víš, že to nejde," řekla jsem a začala se pomalu zvedat. Proč by to nešlo? Protože bych byla šťastná a spokojená? O to přece nikdo nestojí.
Vydrápala jsem se zpátky nahoru na most a pomalu ho přešla. "Pospíšíš si?" zeptala jsem se Života, který seděl dole pod mostem a vzhlížel ke mně. "Ano, velmi," přitakal a já se rozešla na druhou stranu mostu a zamířila do písčitých hor.

// Narrské kopce

O B J E D N Á V K A

Vzhled
Odsouhlaseno Skylieth
Změna barvy očí = 50 mušlí
Modifikace = 40 křišťálů a 300 mušlí
Plošná změna barvy = 100 květin a 300 mušlí
Jednobarevné odznaky = 50 květin a 150 mušlí
Jednobarevné odznaky = 40 květin a 120 mušlí
Celkem: 920 mušlí, 40 křišťálů, 190 květin

Hvězdičky do speciální vlastnosti
9 hvězd = 900 květin

Celkem: 920 mušlí, 40 křišťálů, 1090 květin
Používám 50% slevu k bohu
Celkem: 460 mušlí, 20 křišťálů, 545květin