Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// úplně v klidu prosimtě :D

Má slova o zimě s vlčicí ani nehnula. Stála pevnýma nohama na zemi a pořád si mě zkoumavé prohlížela, jako kdybych měla na zádech bombu, ale bylo moc netaktní na to poukázat. Pohodila jsem trochu hlavou, snad za to mohly ty parůžky. Nebylo by to poprvé, co bych získala podivné chování s novou částí těla. Urvaná křídla mě sice už nikam odnést nemohla, ale parůžkama jsem mohla někoho alespoň potrkat, když už nic.
Ta má snad srdce z kamene, pomyslela jsem si, protože se vlčice i nadále tvářila, jako kdyby jednala s krysou toužící po dalším kousku sýra, ale tentokrát bez pastičky. Možná nejsem první, kdo něco takového chce. Třeba tu takových vlků mají víc, napadlo mě.
Na tuhle otázku jsem byla připravená. Přemýšlela jsem nad tím hned, jen co jsem opustila Wizku. Rozhodně jsem nemohla vystupovat pod svým pravým jménem a vybrat si jméno někoho, koho znám, nebyl dobrý nápad. Musela jsem si tedy vymyslet nové jméno.
“Lynn,” představila jsem se pohotově. Trochu jsem upustila od svého narovnaného postoje a dovolila si uvolněně sklonit hlavu níž. Koukala jsem teď na vlčici trochu zespodu, ale to nevadilo. Mohla jsem se tvářit podřazeněji, pokud by mi to mohlo pomoci se dostat do dveří.

Přecházela jsem tam a zpátky a začala se dívat víc do lesa sarumenského. Mlha se držela nad sněhem i teď v toto mrazivé období, skoro jako kdyby tady někde byly vývěry horkých vod nebo nadbytečná vlhkost. Byla ale taková zima, že by se vše proměnilo v led. Muselo to být kouzlo lesa. Předtím jsem mlhu tak nevnímala, protože jsem tu byla mimo zimní sezónu a tolik to nevnímala, ale teď jsem k ní byla ostražitá.
Konečně se z lesa a i všudypřítomné mlhy objevila vlčice a já přestala pochodovat ve své vychozené stopě tam a zpátky. Měla černobílý kožíšek bez nepřirozenýh barev značících silnou magickou auru, ale na jedné noze měla stříbrný přívěšek připomínajícího ptáka. Nebyla tedy zde úplně nová.
Dle pachu jsem si ji zařadila jako jednoho ze členů Sarumenské smečky a možná to byl i někdo významnější, protože opravdu byla nasáklá a jakýkoliv pozůstatek původního pachu vlčice se rozplynul v mokvajícím kvasu tohoto lesního pachu.
Navzájem jsme se prohlížely a mlčely, skoro jako kdybychom se snažily jedna druhou někam zařadit a určit, co může očekávat. Možná to byla tichá předzvěst zápletky.
Narovnala jsem se a dívala se jí do tmavě modrých očí, které mi připomínaly Wizku a Adirama. Ani když na mě vlčice promluvila jsem netušila, kdo by to mohl být. Se Sarumenskými jsem měla pramalé zkušenosti a tak mi nezbývalo nic jiného než doufat.
"Potřebuji pomoc před zimou," odpvěděla jsem po chvíli mlčení. Lehce jsem naklonila hlavu na stranu a máchla ocasem z boku na bok. Rozhodně jsem nebyla hrozba. Byla jsem hubená, vytáhlá a celkově jsem vypadala, jako kdyby mě před týdnem vychrstlo moře. "Mám tu kamaráda Duncana, který mě sem pozval," pokračovala jsem opatrným hlasem. "Taky je tu bratr mé kamarádky Wizku," dodala jsem a naklonila hlavu na druhou stranu, jak jsem přemýšlela. "Doufala jsem, že byste mi mohli nabídnout přístřeší přes zimu," vydechla jsem a sklopila pohled ke svým tmavě šedým tlapám. Jednou jsem zvedla a zuby si poškrábala polštářky. "Na oplátku bych pomohla s čímkoliv, co budete potřebovat," dokončila jsem a položila tlapku na zem. Omylem jsem se kousla, takže pár krvavých kapek dopadlo na zem, než jsem nohu položila. Byla jsem unavená cestovatel s tlapkami rozpraskanými od krutého mrazu, přece by mě nevyhodila zpátky na mráz, kde už ani není co jíst...

// okey, ale Ney a Darkie se změnily v neživé sochy, takže mrtvá těla nikde nejsoi v tom případě. Takže to upravím :D díky za info

Čekala jsem na hranicích Sarumenského lesa a toho pichlavého tmavého lesa plného smrků. Sem tam jsem pohledem zavítala zpátky do tísnivějších prostor a přemítala, jestli se zpoza stromů nevyhrne Wizku a nepřipojí se ke mně, ale s tuhým uvědoměním jsem se odvracela a čelila lesu před sebou. Stromy zde rostly dál od sebe ale sníh zahaloval vlnitý terén. Znala jsem to tady.
Zaměřila jsem svou pozornost na les před sebou a vyslala dlouhé zvědavé prsty magie, aby mi ukázaly něco zajímavého. Ale nic zajímavého jsem nenašla. Mrtvá zvířata a tak. To ale nebylo nic zvláštního.
Vydechla jsem a otočila se už asi po sto šesté na jednom místě, kde končily moje vychozené koleje. Chodila jsem pořád tam a zpátky a čekala. Na hlasité oznmování jsem nebyla. Buď si mě někdo všimne, nebo se prostě pozvu sama.

// Tmavé smrčiny

Rozloučila jsem se s Wizku a rozběhla se mezi hustými stromy pryč směrem k Sarumenu. Věděla jsem kde se hranice lesa nachází, znala jsem ten les moc dobře. Duncan mě po něm kdysi provedl a udělali jsme si kolečko kolem celých hranic. Snažila jsem si vybavit, co všechno jsem měla se Sarumenem společného. Co všechno bych mohla očekávat a co by se mohlo stát. Znám Duncana. Možná tu někde je anebo taky ne. Znám... Marion! S trochou štěstí tu už nebude, vzpomněla jsem si. To malé otravné vlče bylo jako jehla v botě. Víc vlků ze Sarumenu jsem si nepamatovala, takže jsem doufala, že se tam nedostal někdo další, kdo by mě znal.
Teď jsem ale měla nový háv a jediné, co mě mohlo prozradit byly přívěšky a pach. Alfy zdejšího lesa jsem nikdy nepotkala, takže jsem se nebála, že by mě poznaly. Jedině z doslechu.
Ale já přece byla ubohý tulák, co hledá pomoc přes zimu. Nemohla jsem si nevšimnout, jak je zima krutá a nikde není žádná zvěř.
Vlezla jsem do lesa, ale zůstala jsem u hranic, kde jsem pochodovala z místa na místo, abych se zahřála. Hodlala jsem počkat, až si mě někdo vyzvedne. Výt mě ale nenapadlo.

Vykulila na mě oči jako kdybych se změnila ve veverku. “No?” povzbudila jsem ji, když i nadále mlčela. Nakonec se probudila ze svého transu a začala vrtěl hlavou. “Fajn,” zazubila jsem se spokojeně. To, že si jde sama proti sobě jsem jí neříkala. Byla jsem ráda, že jí budu moct vidět.
Něco jiného? odfrkla jsem si. Otevřela jsem tlamu, ale rozmyslela jsem si to a raději se kousla do jazyka. Zrovna jsem si zajistila, že se s ní budu moci potkat v budoucnu, nechtěla jsem si zkazit šance do budoucna. Povzdechla jsem si a zavrtěla hlavou s lehký pousmáním. ”Doufám, že si jednou najdeš někoho, s kým to jiné mít budeš,” řekla jsem tak upřímně, jak jsem jen mohla.
“Já tebe taky, Pomněnko,” usmála jsem se a dala jí pusu na rozloučenou. Ne jen tak ledajakou ale. Chtěla jsem, ať si to zapamatuje. “Tak zase příště. Třeba si vzpomenu na nějaké historky, které nebudou tak drastické,” rozloučila jsem se a rozklusala se skrz les pryč, mávaje ocasem ze strany na stranu.

// sarumen

Nesnášela jsem to, ale byla jsem na to už zvyklá. Odháním ji od sebe sama, byla jsem si toho vědoma, ale zároveň jsem si nemohla pomoci. Já nebyla stavěná pro lásku, pro nic nedělání a život jako v pohádce. Byla jsem živel, který nešel zkrotit, síla bezrozměrné síly a neutuchající vytrvalosti.
Měnili se jenom vlci, které jsem potkávala a cíle, které jsem si stanovovala. Vlastně jsem na to ani neměla co říct. Pravdu jsem měla, ona to věděla a jen doteď se schovávala za závěsem. Nevřelo to ve mně, ale o to více byl tento moment hořký. Pryč byly časy, kdy bych celé tohle drama ještě zesílila pompézním odchodem. Věděla jsem, kdo jsem a co jsem zač a Wizku si musela uvědomit to samé.
“Půjdu,” souhlasila jsem. “Ráda tě ale uvidím potom. Pokud tohle tvoje uvědomění neznamená, že se se mnou budeš přestat chtít stýkat,” dodala jsem klidně. Chlad z hlasu mi zmizel, byla jsem otevřená jakékoliv možnosti a ačkoliv jsem mohla doufat, že tohle neznamená úplný konec, Wizku mě už několikrát přesvědčila, že už není tou uťáplnou pomněnkou, jakou kdysi byla.

1x stříbrný ticket
stříbrná tajná myškavěc - Belial
1 x bronzový ticket
náhodný lektvar pro Beliala
1x zlatý ticket
zlatá tajná myškavěc - Styx

Drát v mém krku zavadil o Wizčinu srst, ale to nejhorší, co se jí mohlo stát, je omylem si pár chlupů vytrhnout. Drát byl zvenku obroušený od Života, nebyl nebezpečný. Ostré bodce byly jenom zevnitř a zabodávaly se do krku mně, když jsem si na něj lehala nebo se nepřirozeně pohnula.
Neříkala jsem ty věci proto,abych ji pohoršila. Neříkala jsem to ani proto, abych vymalovala sebe ve špatném světle. Opravdu jsem se snažila přijít na to, co mě baví, ale moje oblíbené aktivity byly pro normálního vlka tabu. Wizku na mě dokonce i zavrčela a zatahala mě za ucho, jak moc se jí moje kec nelíbily.
"A co kazím? Tvé představy o mně?" opáčila jsem a na tváři se mi usadil chladný výraz. Já se netajila tím, kým jsem a nehodlala jsem se přetvařovat a hrát si na něco, co nejsem. Už ne. Tohle jsem byla já - maniak, vrah bez brzd. Bylo mi jedno, kdo to byl, kdokoliv mohl zemřít. I já jsem zemřela a hle, nic mi není. Vůbec nic, pomyslela jsem si skálopevně, ale takhle skála se třásla v základech.
Moje snaha odvést pozornost moc nevyšla, takže jsem toho nechala a jenom si sedla k Wizku a nechala ji, ať se schová do srsti na mém krku mezi ukradené přívěšky. "Neměla," souhlasila jsem s ní a nevyřčenou otázku nechala přesně tak, jak byla - nevyřčenou. Tak proč jsi?

Nechala jsem se přemluvit ze své nabublanosti a zatahala jsem Wizku za srst na obličeji, když se přiblížila. Mezi zuby jsem pak jemně okusovala její krk, zatímco se mě ptala, co ráda dělám, krom toho, že jsem škodlivý vrtoch.
Dala mi příklad a já něco nesrozumitelného zabručela do její srsti. Něco ohledně toho, že moc těch, které mám ráda, není. Když se na mě Wizku zvědavě podívala, plácla jsem zbytky křídel kolem sebe a pokrčila vášnivě rameny. "Já nevím, prostě se ráda bavím," řekla jsem. Neměla jsem oblíbenou aktivitu. Nebavilo mě se nudit a to se dělo vždycky, když jsem byla sama nebo moc dlouho s nějakou osobou.
"Ráda tahám vlky a vlčice za nos, ráda dělám problémy, ráda dělám zakázané věci," navázala jsem a udělala pár kroků k nejbližšímu smrku a opřela se o jeho pichlavé větve. "Ráda rybařím?" nadhodila jsem ve snaze říct něco normálního. "V zimě jsem s Baghý vylovila dvě mrtvoly a další dvě našla u jezera jen tak ležet," to už tak normálně neznělo. "Ráda si hraju s vlčaty?" zkusila jsem to znovu a popošla k jinému smrku, který by mohl píchat o něco příjemněji než jeho kolega. "Jedno vlče jsem se sestrou roztrhla vejpůl, další jsem shodila z útesu, jiné vyhnala v nejhorším mrazu ven do mrazu," s vědomím, že tohle taky není zrovna nevinná zábava jsem se podívala do nebes a doufala, že tam najdu odpověď na její otázku, která by nezněla jako od úplného magora.
"Nevím, co dělají rádi normální vlci?" vzdala jsem to nakonec a se zavrtěním hlavou a smíchem jsem přiskočila k Wizku. "Ráda se ňufám," zazubila jsem se a čumákem trkla do toho jejího. Ta její otázka mě pocuchala víc, než bych chtěla a tak jsem hodlala odvést její pozornost jinam. Věděla jsem, že nejsem normální a nikdy nebudu, ale to uvědomění přicházelo pomalu a podivně mě muchlalo.

Zavrtěla jsem hlavou. Parůžky projely vzduchem a já o jeden z nich zavadila uchem. Pořád jsem se s nimi sžívala. Budu je na jaře shazovat jako jeleni? napadlo mě, ale neměla jsem čas se touto otázkou zaobírat, protože jsem musela Wizku vysvětlit, že tahle magie od Smrti rozhodně není. "Kdeže. Je to od takové vlčice, co vypadá, jako kdyby byla mrtvá. Mrtvolka je to," povzdechla jsem si. Moc se mi nepodařilo ji popsat. "Půlku hlavy má jen lebku, má otevřený hrudník a jednu tlapku má jen z kostí," to už bylo lepší.Takovou entitu si jeden nesplete ani se Smrtí, která měla být nejděsivějším bohem široko daleko. Kdybych postavila Smrt a mrtvolku vedle sebe, tak by Smrt vypadala jako roztomilý plyšák s roztomle nafučeným obličejem.
Čekala jsem něco zajímavějšího. Chtěla jsem ať do králíka praští takovou silou, že z něj zůstane jen ohořelá kostra. Místo toho jsem dostala ránu já. Pustila jsem zajíce, který spadl na zem a už se nikdy neměl zvednout. "Hej," hekla jsem a propíchla Wizku pohledem. Tím končí moje snaha někomu pomoct, pomyslela jsem si a podívala se na zajíce. "Mu to nevadilo," zabručela jsem, ale když přišla blíž a žďuchla do mě čumákem, hned se mi obličej uvolnil a já jsem podvědomě zamávala ocasem ze strany na stranu. "Fajn, a co?" Předtím, než podniknu nájezd na Sarumen? dodala jsem v duchu, ale nahlas to neřekla. Wizku jít nechtěla.

Wizku byla znechucená. Kdo by nebyl. Tohle byla ale moje specialita a já už s tím byla tak sžitá, že kdybych o tyhle čáry přišla, bylo by to jako přijít o nohu. "Získala jsem ji od jedné zdejší entity - jako kdyby jich nebylo málo. Byla to ta, která-" v tom mi to došlo, "která se stará o mrtvé." A já byla taky mrtvá. Takže moje navrácení jsem dlužila jí. Pamatovala jsem si, kde jsem ji tehdy potkala, ale kdo ví, jestli tam bude zase. Jestli bylo něco jisté tak fakt, že zdejší kouzelní tvorové byli nevyzpytatelní. Jediná Smrt se Životem se zabydleli stabilně. Co dělal zbytek mi bylo záhadou, ať už se jednalo o Šotka nebo o Vlčíška.
Sledovala jsem, jak proud proudí zajímavým tělem. Přestala jsem ho ovládat, ale on sebou stejně ještě trochu škubal a na perifériích mu to blýskalo. "Těžko," ušklíbla jsem se, tenhle micák byl zdechlý už nějakou dobu.
"Zkus to znovu," řekla jsem místo nějakého utěšování nebo racionálního uklidňování. Zajíc, stále nabitý, vyskočil zpátky na nohy a přiskočil blíž k Wizku. Čekal, až ho trefí znovu.

Nebyla jsem už ten magor, co se jen při pouhé zmínce o magii div neobrátil kůží dovnitř a kostmi ven. Snášela jsem hovor o kouzlech dobře, ačkoliv jsem nebyla úplný zastánce využívání magie v každodenním provozu. Sama jsem byla nacucaná magií jako houba vodou a kdybych žila dle svých původních zásad, musela bych se sama zabít a pak to dělat znovu a znovu, dokud bych se už nevrátila.
"Mně neublížíš," ujistila jsem ji a čekala, co bude. Útok elektřinou jsem čekala asi trochu jiný, slabé kopnutí mnou sice škublo, ale to spíše proto, že jsem se lekla. Nevěděla jsem, kdy to přijde a jak to bude silné. "Pff, slabota," uchechtla jsem se. "Ale mám nápad," zazubila jsem se a zavřela oči. Nedaleko byl mrtvý zajíc. Musel chcípnout nedávno, protože nebyl tak hluboko pod sněhem. Rozešla jsem se k tomu místu a začala vyhrabávat sníh, dokud jsem neuviděla hnědou srst, promrzlou kůži a vytřeštěné oči zajíce. Ani ho nic nesežralo. Prostě jen umřel, možná stářím, vypadal vychrtle.
Zvedla jsem zajíce na nohy, až vyskočil před Wizku. "Můžeš praštit do něj, jemu to už vadit nebude," vysvětlila jsem a nechala zajíce posadit se na zadní a sledovat Wizku sýma mrtvýma očima.

// Narrské vršky

Chvíli jsme šli v tichu a já čekala, s čím Wizku přijde, ale se zklamáním jsem seznala, že ji nic zajímavějšího nenapadlo. "Dobrá," souhlasila jsem s lehkostí v hlase. Vlastně o nic nešlo, jen přicházela o zábavu. Bylo mi jedno, jestli mi bude dělat komplice nebo ne.
Nechtěla jsem ji ale opouštět tak brzo, takže jsem nespěchala a když jsme prošli průsmyky kolem hor a nechali se ovanout chladným vzduchem zimy, zamířila jsem do lesa vedle Sarumenu. "Letošní zima vypadá nadějně," pousmála jsem se, když mě chlad začal obklopovat a teplo pouště mizelo v dáli. Zaplula jsem do lesa a zastavila se mezi stromy. Les byl hustý, plný smrků, těžce prostupný a málo průhledný, ale to se mi na něm líbilo.
"Co kdybys mi ukázala, jaks to Duncanovi natřela?" nadhodila jsem. Nechtěla jsem Wizku hned opouštět, konečně jsem ji po dlouhé době viděla.

"Vlastně ne," přitakala jsem zamyšleně. "Ale asi jsem utečenec, teď se mi tam vracet nechce," doplnila jsem. To, že mě místní připravili o život, jsem si nechala pro sebe. Stejně jsem to měla hodně zamlžené. Pravděpodobně bych tam chcípla sama, kdyby mě nechali, ale věděla jsem, že tam byli a postarali se o to, aby mi ani zázrak nepomohl. A to se nezapomíná.
Asi by mě nemělo překvapovat, že se s Duncanem znala, ale i tak jsem povytáhla obočí, když s úsměvem řekla jeho jméno. Lehký osten žárliosti mě bodl do srdce, ale pak s eukázalo, že byl neoprávněný. "To ráda slyším," usmála jsem se na ni a tlapku do ní drbla. "Konečně nejseš takový věchýtek," dodala jsem spokojeně. Ne, že by mi to kdysi vadilo. Wizku pro mě byla jako bonbon a já neměla preferenci na chuť, měla jsem prostě jenom ráda sladké.
Wizku se pak začala vytáčet, že Sarumen bychom měly vynechat, protože tam má bratra a kamarádku a nechce jim dělal peklo v zimě, ačkoliv by je to nepochybně zaměstnalo a zahřálo.
Zkusila jsem ji popstrčit, ale očividně se z toho pořád snažila nějak vymanit. "Tam můžeme potom, teď jdeme najít nějakou zábavu," přitakala jsem neústupně a rozešla se pískem kupředu.
"Jedině, kdyby tě napadlo něco zábavnějšího," nadhodila jsem a koutkem po Wizku zašilhala.

// Tmavé smrčiny