Příspěvky uživatele

< návrat zpět

ÚNOR | 6 | BELIAL, ALASTOR

Vlk byl pěkně měkoučký, ale nejvíc mě zajímaly tři páry očí, které měl na hlavě. Koukaly všude možně, ale hlavně na mě. Ty uličníku jeden, přimhouřila jsem na něj oči.
"Arcanus zas taková bačkora není, pokud jde o rvačku. Narozdíl od tebe, pavouku," zamumlala jsem s chichotem jako malá holka. Nedokázala jsem si představit, jak by on přepral Arcanuse a dostal se tak na jeho pozici. Nebo Sionna. "Aj Sionn má tuhý kořínek," podotkla jsem. Medvěd toho moc neřekl a protože jsme se tu už očividně svěřovali, nedalo mi než se nezeptat: "Tak pročs tam byl?"
Můj problém s Asgaarem byl jasný. "Meh, nic moc," pokrčila jsem rameny a kousla pavouka do zeleného ucha. Trochu cuknul, takže mi ucho vyklouzlo mezi zuby. S povzdechem jsem si opřela hlavu o jeho čelo. "Jen jsem kdysi Sionna chtěla zabít, když byl vlče a od té doby mě Asgaar nemá rád. Šla jsem kolem jejich hranic a zaútočila na mě Elisa a Lennie, která s tím neměla nic společného. Urvaly mi ucho!" prskla jsem. "Tak je od tý doby tyranizuju jak jen můžu. Přece si to nenechám líbit," vysvětlila jsem. Bylo to přece logické, ne? Ukřivdili mi a ublížili.

ÚNOR | 5 | BELIAL, ALASTOR

Sice měl ten tchoř pravdu, ale i tak jsem zkřivila mordu do šklebu a podívala se raději na šedého vlka. Konečně jsem si ho pořádně prohlédla. Tmavé nohy a světlý hřbet, zdobený zeleným ocasem, ušima a tečkami kolem stejně zelených očí. Na krku mu srst rostla trochu divně kvůli hluboké jizvě. To nemohl přežít, pomyslela jsem si.
"Ty se rvát nemusíš, klidně to oddřu celé sama!" zašklebila jsem se a skočila po vlkovi, když se kolem nás objevil kouř. Vdechla jsem sladkou mlhu do plic a svět se mi zatočil. Když jsme oči otevřela, ležela jsem na vlkovi s šesti zelenýma očima. "Nazdárek, příšerko," zabručela jsem a podívala se na medvěda, který spokojeně vyvaloval pupek hned vedle nás. "Mi povídej!" přitakal jsem a parůžkem jemně drbla do okatého vlka pod sebou. "Proč tam s nima vůbec seš, hmm?"

ÚNOR | 4 | BELIAL, ALASTOR

Povedlo se! Vlk se pod svou vahou probořil a zahodil tchoře pryč. Koukala jsem, jak se mu přední nohy boří do vody a on hlavou klepe o led. Zůstal tam zabořený a snažil se dostat ven. Pochechtávala jsem se a moc si nevšímala toho, co provádí druhý vlk. Bavil se s tchořem, který nás předtím prosil o pomoc. "Ani žádné díky?" odfrkla jsem si jeho směrem, protože jsme ho přece vyslyšela a vysvobodila ho z tlamy toho surovce, který se sunul k nám.
Kolem něj se udělalo nápadné teplo a on si začal ohřívat srst i toho tchoře, který se hned začal lísat ke svému vězniteli. "Dělejte si, co chcete, já jdu pryč," odfrkla jsem si a otočila se k nim zády, abych se rozešla pryč. Neměla jsem náladu na to se bavit s tupými samci. Pokud jsem chtěla trávit čas s tupým samcem, našla bych si Adirama.
Prudce jsem se zastavila, když mi došlo, že jeden z vlků patří do Asgaaru. "Rozmyslela jsem si to. Co žene asgaardskou lůzu takhle daleko od hranic smečky?" zeptala jsem se se znechucením, ale úsměvem na tváři. Možná se vážně porveme.

ÚNOR | 3 | BELIAL, ALASTOR

Oba dva vlci se do sebe zamotali jako preclíky a na mé noe se držel tchoř, který se hihňal. Ani moje ohánění a snaha ho skopnout nepomáhala, držel se mě jako přikovaný. Až když se po ledu rozběhly bílé žíly a já si všimla, že za vlkama se led začíná propadat a voda začíná prosakovat, začala jsem se mít k ústupu. Ať už jsem se teda chtěla napít nebo si zarybařit, zelený vlk - oba dva byli zelení - s šedým kožichem měl pravdu. Napít se můžu i sněhu a na ryby si prostě budu muset nechat zajít chuť. Stejně jsem rybu ani nechtěla, pomyslela jsem si. "Hej!" okřikla jsem vlka se syknutím, když mi z nohy serval tchoře. Doufám, že se ti vytentuje na obličej, zavrčela jsem si pro sebe a následovala hromotluka ven z ledu. Tchoř mezitím mluvil a prosil nás o pomoc. Ušklíbla jsem se a rozhlédla se, jestli neneajdu něco, co by mi mohlo pomoci se pomstít za těch několik škrábanců na noze. Led pod nohama hnědého vlka se začal roztápět, ale moc pomalu na to, aby zahučel do vody. zamračila jsem se a led nechala povolit v místech, kam jsme teprve šli. Hloubka už byla za náma, ale mokrá hnáta od ledové vody byla dostačným trestem. Sama jsem se rozklusala z ledu pryč na pevnou půdu.

Když chci v rozcestníkovém území Fretčino zákoutí hrát sama se sebou, ale za více svých charakterů, mám hrát v lese nebo u jezera?
(Začala jsem už u jezera, protože mi to přišlo jako ta správná možnost, ale teď už si tak jistá nejsem. Případně ty posty přehodím, ať nezacláním lidem, co hrajou se spoluhráčem.)

ÚNOR | 2 | BELIAL, ALASTOR

Zastavila jsem se u místa, kde jsem viděla vodu pod sebou. Led byl hezky průhledný a dokonce jsem viděla i pohyb pod vodou. Třeba je tam další mrtvola! napadlo mě a pokusila jsem se led rozbít hrabáním a dupáním a skákáním. Moc to nešlo a nejspíše jsem u toho vypadala jako úplný trouba, protože si mě někdo všiml a už na mě z dálky hučel, jak mi to jde. "Co myslíš?" zabručela jsem nevrle zpátky na vlka a ani nezvedala oči. Neměla jsem chuť na nějaké chytrácké řeči nějakého trouby. To už jsem ale slyšela další hlasy a co bylo ještě horší, slyšela jsem praskání. Přestala jsem poskakovat a rozhlédla se kolem sebe, jestli led drží. Zatím ano, ale tlusté čáry se rozběhly skrze led jako blesk protínající oblohu. Co je to za tlustého magora? vytřeštila jsem oči na běžícího medvěda a tak tak se stihla vyhnout srážce. Hnědý vlk to plnou parou narval do šedého, který vyletěl do vzduchu jako pytel brambor. Mezi nohama mi proklouzl ještě tchoř, který se smíchem chytil mojí zadní nohy a zastavil se. Zvedla jsem nohu a zkusila ho sklepnout, na nějakého mluvícího tchoře jsem neměla moc náladu. Ani na tyhle dva. "Jste úplně debilní?" vyprskla jsem na ně, protože jakmile šedý spadl zpátky na led, ozvalo se další zapraskání ledu a já cítila, jak se celá plocha pod námi zhoupla.

ÚNOR | 1 |

Byla docela kosa, ale to mi nevadilo. Byla jsem vlk ze severu a jestli bylo něco, v čem moje tělesná stavba vynikala, bylo to zadržování tepla. Co na tom, že jsem pelichala a zanechávala za sebou chomáče srsti a peří? Měla jsem dost silnou podsadu na to, aby mě ani tohle nezastavilo.
Chlad šel i od jezera, ale já měla žízeň. Zastavila jsem tedy u okraje a s mrzutým zabručením uznala, že letošní zima je fakt na prd, neboť celé jezero bylo zamrzlé v jeden velký ledový dvě dé rampouch. "Skvělý," poznamenala jsem si sama pro sebe a drápy se pokusila led narušit, nicméně jsem udělala jen pár rýh a tím to haslo. Třeba bude tenčí o kousek dál? napadlo mě a vydala jsem se po ledu na jezero. Nebála jsem se, že bych se utopila nebo že bych se propadla pod led. Vzpomínala jsem na předešlou zimu, kdy se něco podobného stalo dvoum vlkům, kteréžto jsem obrala o přívěšky a ty se mi teď houpaly na krku zamotané v ostatém drátu.

Květiny, křišťály, oblázky

Mlha zmizela, noc nás schovala a nebylo na co ztrácet čas. Vlčice se proti mně také vrhla, ale sprška kamínků ji dostatečně vyhodila z rozjetých kolejí, takže jsem měla volný prostor k tomu vlčici nabrat na parohy. Valila jsem ji před sebou jen chvilku, nebyla jsem žádný macho, abych jako buldozer s vlčicí na hlavě udělala rýhu přes celý les. Zastavila jsem a vyhodila hlavu nahoru, abych se vlčice zbavila. Fuu! Jo, hahá! div jsem se netetelila radostí. Slyšela jsem ale vytí a bylo jasné, že posily jsou na cestě. "Všichni jste tak hrozně předvídatelní," odfrkla jsem si.
Vytí mě tedy na příchod dalších vlků upozornilo a uhnout před hnědou vlčicí se svítícími odznaky nebyl problém. Co jsem nečekala byl další vlk, který se vyřítil z mrtvého úhlu a jednoduše mě shodil k zemi. Černá vlčice byla někde mimo dohled a hnědé jsem se vyhla, takže jsem sebou škubala, jak mě vlk držel. Srazil mě k zemi, ale to nic neznamenalo. Boj na zemi pro mě nebyl ničím novým. Prohnula jsem se kolem místa, kde mě držel, a zahryzla se mu do tlapky. A rozhodně jsem se nedržela zpátky. Hodlala jsem mu způsobit aspoň týden pořádného kulhání za to, že si na mě vůbec dovolil sáhnout. Tím jsem se ale nechala otevřená pro černobílou.

Očividně jsme se nepochopily, ale já už byla napružená a a těšila jsem se na to, až jí pocuchám ten její krásný černobílý kožíšek. Začala na mě vrčet, když mluvila a já si přešlápla s radostí. Konečně něco, s čím dokážu pracovat jako malíř se štětcem. Tohle bylo moje.
Mlha kolem nás se rozestoupila a já tak viděla na terén mnohem lépe. Přimhouřila jsem ale oči a podívala se kolem nás. Sníh kolem nás schovával pod sebou všechno možné, ale já byla na svých nohou obratná a rychlá, nerovný terén mě nemohl rozhodit. Začínalo se stmívat a sněžení ustávalo, takže i viditelnost byla lepší, pokud jeden lépe viděl ve tmě. Nedalo se ale říct, že bych měla nějakou výhodu nad ní, co se lepšího zraku týče.
"Volím si druhou možnost," usmála jsem se a vyskočila kupředu po ní. Měly jsme od sebe docela rozestup, takže jsem musela překonat prostor mezi námi, avšak nelenila jsem a ze země, kde jsem si vychodila cestičku, se vznesly kamínky a praštily vlčici rovnou do obličeje. Pak se stačilo jen odrazit a letět na ni. Místo zubů jsem se ale rozhodla, že použiju svoje nově nabyté parůžky a prostě jsem ji parohama nabrala.

// kraťučké, pardonek :D

Vydechla jsem páru a sledovala, jak mizí v mlze kolem nás. Docela by se mi líbilo být zdejším duchem, který na cizince vyskakuje z mlhy a muchlá je v použité kapesníčky, které zanechá na hranicích jako varování. Problém byl, že ne všem by se to asi líbilo a já bych asi moc rozdíly mezi členy a cizinci nerozeznávala. Ne, že bych to nedokázala, spíš bych nechtěla.
Dala mi na výběr. Buď můžu odejít v klidu anebo se o místo tady můžu porvat. "Takže mě raději vyženeš ven na smrt, ja šlechtené," odfrkla jsem si. Plácla jsem zbytky křídel kolem sebe, velmi lítostivý pohled. Pak ale mluvila dál a já ji buď přeslechla nebo jsem to špatně pochopila. Tak chce mě tu nebo ne?
"Takže se mám o místo tady porvat? Zajímavá vstupní zkouška," poznamenala jsem s úsměvem plným ostrých zubů a moje tělo se zatnulo a srst i peří naježily. Jestli jsem se musela prokázat, tak budiž. Malá cena za ochranu smečky.

Květiny, křišťály, oblázky

ALASTOR - hledám lásku na celý život
STYX - chci zažít nové přátelství
HÁTI EÄ- chci si užít něco zábavného
BELIAL - chci ovlivnění svých pocitů
VLČE - nemám se rád/a a chci něco opravdu drsného

// ouky douky :3

Pořád tak blbě kouká, přemítala jsem nad vlčicí před sebou a pozorovala ji. Začínala jsem cítit lehkou nedočkavost. Nebyla jsem nervózní, neměla jsem strach, jednoduše jsem už chtěla vědět, na čem sakra stojím. Černobílá přede mnou byla ale viklavější než nalomená větev a ač jsem byla trpělivá, nebyla jsem tak trpělivá.
Moje projevení podřazenosti mi ale pomohlo. S povzdechem ke mně udělala krok, konečně se jí mě zželo! Konečně! pomyslela jsem si předčasně s nadšením a zvedla hlavu s děkovným výrazem, když tu se vlčice zastavila jako kdyby do ní uhodil blesk.
Marion. Do pekelný díry.
To, jak se na mě dívala skrze přivřená víčka mi stačilo k tomu, abych pochopila, odkud vítr fouká. Očividně jsem v téhle smečce nebyla vítaná a Marion zde stále byla. Nedivím se. Je to neschopná nula, narovnala jsem se a můj obličej pozbyl přetvářky, které již nebylo třeba. V hlavě mi to šrotovalo. Přiznat se? Hrát blbou? Hrát ztrátu paměti?
”Je mi to líto. Vím, že omluva nezahojí staré rány,” začala jsem klidným hlasem. Uhnula jsem pohledem. “Ale změnila jsem se a chtěla bych jí to vynahradit,” dodala jsem s povzdechem. “Doufala jsem, že po své smrti budu moci začít s čistým štítem a napravit své předešlé chyby. Marion nekonče,” vysvětlila jsem. Byla jsem po traumatickém zážitku, vypadala a chovala jsem se úplně jinak, bylo by tak těžké uvěřit, že se opravdu snažím polepšit?

Pro nedostatek zúčastněných ZRUŠENO.