Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Dvakrát. Určitě to něco znamenalo. Rez pro mě byla velmi důležitá, byla prvním a posledním vlkem, se kterým jsem měla opravdové spojení a když odešla, celý můj svět se zhroutil sám do sebe. Nevěděla jsem kdo jsem, co jsem, co mám dělat a už vůbec jsem nevěděla, jestli chci zůstat naživu. Byly moje útoky na smečky jenom velmi dramatickým voláním o pomoc? Pravděpodobně. A proč jsem k tomuhle prozření nemohla přijít, když jsem byla naživu? Tak ráda bych si ušetřila celou tuhle pity party a Limbo, kdyby to šlo, ale… Bohužel, některá prozření se stanou jenom tehdy, když vlk narazí na své nejspodnější dno. A to jsem si myslela, že jsem na něm už byla. Moje dno mělo očividně ještě jedno dno, které bylo zárodkem všech mých problémů. Nebo spíše já jsem byla ten problém, který si problémy způsoboval, protože nevěděl, jak se svým nově nabytým osobním dnem naložit. Jeden se taky nevzpamatuje ze ztráty pravé lásky za pár dní, že ano.

Ulovily jsme spolu kamzíka a dotáhly ho do Mechového lesa, kde jsem se s Rez rozloučila. Vidět ji odcházet jsem neviděla, protože já odcházela první. Otočila jsem se k ní zády tak rychle, že jsem si nebyla jistá, jestli se to tak událo i tehdy nebo jestli mám nad svými vzpomínkami větší kontrolu než jsem si doposud myslela. Mezitím jsem měla čas přemýšlet, ale přemýšlení nebylo to, co jsem dělala. Hlavou se mi honil následující scénář a já dopodrobna znala každou stránku. Další setkání se Rzí se mělo odehrát poté, co zabiju Elisu. Škoda, že tuhle vzpomínku jsem si nemohla přehrát znovu. Moc ráda bych té šedé vlčici vyškrábala oči z důlků za to, co mi její rodina provede v daleké budoucnosti.
Místo toho jsem se rochnila v představách toho, co nastane. Rez mě opustí bez jediného slova. vypaří se z mého života a ze mě se stane troska. Tasa si mě bude dobírat, já budu hledat náhradu za Rez mezi jinými vlky a nakonec se sama pustím proti celé smečce, která mě zabije.

Kdyby jenom přihlížet! Sama jít tomuto osudu naproti a skočit mu v náručí, aby mě mohl zmuchlat jako rodinou fotografii a zapálit. A zatímco můj popel bude usedat na podlahu, Rez schová zapalovač do kapsy a odejde, aniž by mi věnovala jedinou myšlenku. Byla jsem pro ni hračkou? Hrou? Byla jsem jenom takové povyražení? Moje myšlenky se zatoulaly příliš daleko a přivedly mě zpátky do reality. Kometa odletěla a my se přesunuly na jezero, kde jsme si hrály a lovily kachnu, která se probudila i po smrti k životu. Teď mi došlo, že jsem to způsobila já, ale tehdy jsme si myslely, že za to může Smrt bydlící nedaleko. Jak naivní jsme byly. Naivní, zamilované. Věděla jsem, jak se Rez cítí ohledně mě, ale já svou lásku ještě neopětovala. Věděla jsem, že jednou jí to řeknu, ale zatím jsem žila ve strachu z toho momentu. Srdce mi divoce bušilo, stále doufalo v nemožné.

Strach… Rukou ledovou stiskl mne, oči mu plály, to oheň byl v nich. Moje srdce zaskřípalo v odpověď, nechtělo uhasnout a nechtělo přestat bít a doufat. Doufat, že to není pravda a že mě Rez neopustí. Že všechno bude v pořádku. Jenže ona mě zabije. Kéžby se vrátila. Styx tak nemluv, vždyť je to hřích. Rez odešla. Co je na konci? Já mám strach. Zítřek je ve hvězdách. Kometa zmizela za obzorem a nás znovu pohltila tma. Zavřela jsem oči a jako už tolikrát předtím, snažila jsem se držet těch dobrých věcí, které jsme spolu zažily. Vzpomínala jsem na léto, na všechno, co jsme si řekly a co se událo mezi námi.Vzpomínala jsem na věci, které mi přinášely opravdovou radost, jenže každá vzpomínka byla poškozená. Byly jako staré fotky potřísněné kaňkami, se spálenými rohy nebo jiným poškozením. Strach okusoval každou vzpomínku, připomínal mi, co se stane a já se tomu nemůžu vyhnout, jenom sedět a přihlížet.

"Mám tě ráda, Styx. Až moc. Myslím, že tě miluju." Ta věta zabolí, tiše jak modlitba do snů se vtírá. Nenechá jednoho v poklidu spát. Žiju jen proto, že moje je víra - ona vrátí se, vrátí, vždyť má tě ráda. Jenže ona neměla. Byla to jen lež, kterou spřádala. Jako pavouk si mě natáčela na předivo svých lží a průpovídek. Svými činy se mi snažila vedrat do hlavy a vytvořit si tam pelech, aby mě potom s krutým úsměvem na mordě zničila. Věděla jsem to, věděla jsem to! Nechtěla jsem tedy slyšet její slova a mlčela jsem. Nechtěla jsem s tím mít nic společného! Ale nemohla jsem odolat, cítila jsem, jak se moje srdce pootvírá, jak Rez vklouzává dovnitř a usidluje se v něm jako nějaká zákeřná nemoc. Jednoho dne propukne a zabije mě. Jednoho dne skončím na lůžku a nebudu se moci pohnout a proč? Kvůli ní. To ona mě zabije. Zabije mě a i mou touhu žít. Bez ní můj život bude postrádat smysl. Už teď jsem věděla, že ze mě bude pouze skořápka potulující se světem.

Rez už věděla, že nejsem jen trnitou růží mezi pampeliškami, ale to ji neodradilo od toho, aby se mnou trávila čas. Možná mělo, ale zůstala po mém boku po celé léto. Společně jsme šly otravovat tehdejší alfy, které dnes už nohami nestojí na zemi. Ragar byl prvním místem naší návštěvy a Falion byl jenom šaškem, který si hrál na smečku. Nedivila jsem se, že s emu posléze rozpadla mezi prsty. Berry na tom byl podobně. S Borůvkovou smečkou jsem měla problém hned od začátku, neboť mě tamní členka nehezky vypekla, když jsem se přišla najíst jejich borůvek jako chudobný, hladový tulák. Na staré křivdy se nezapomíná a kdyby alfou nebyla moje kamarádka, jistě bych jim to vytmavila. Nicméně pocit zadostiučinění se mi dostavil při zjištění, že tato přechytralá členka velmi brzy poté natáhla brka. Svět má zajímavé způsoby šíření své právní moci, jen co je pravda.
Byl konec léta a i přes veškerou hrůzu, kterou jsem v sobě cítila jsem poznala, že znovu propadám tomu nehezkému pocitu zamilovanosti. Nikdy jsem to v sobě nedokázala poznat, ale teď, zpětně, to bylo přece tak jasné. Potřebovala jsem se přesvědčit, že Rez zůstane v bezpečí i poté, co ji opustím, protože moje pověst by ji mohla uvrhnout do nebezpečí. Jistě existovali vlci, kteří by se mi chtěli pomstít za to, co jsem provedla jim nebo jim blízkým tím, že by ublížili mé kamarádce. Nebyly jsme ale už jenom kamarádky, bylo mi to jasné. A o to jasněji jsem cítila ostrý hrot strachu, který se mi jemně přitlačil na srdce. Ne, ještě ne, ještě jsem v pořádku.
A tak jsem ji opustila. Mnohé se událo mezi tím, než jsem ji viděla znovu a já si oddechla. Tak dlouho jsme byly od sebe, že jsem dokázala upustit od onoho sžírání, které mne zevnitř cupovalo na kousíčky pokaždé, když jsem ji viděla. Bylo snazší předstírat, že neexistuje a že její přítomnost mne neuvádí do rozpaků, když jsem ji neviděla. Rochnila jsem se ve dnech, kdy jsem mohla být svým vlastním pánem a nemusela se potýkat s tou Styx, která každý den plakala a žadonila. Byl to ale lítý boj a každý den byl horší a horší. Vzpomínala jsem na léto, přála jsem si Rez vidět znovu. Každý den jsem se myšlenkami vracela k jejím šedým očím a hřejivému pohledu, který mi nabízely. Toužila jsem být celou svou bytostí jen kousek od ní, cítit její vůni a smát se s ní. A tak se z osvobození rychle stalo utrpení, touha roztrhnout se vejpůl a utopit se jenom proto, abych ji mohla vidět znovu. Chtěla jsem ji vidět znovu a to mě děsilo. Srdce mi sevřely ledové spáry strachu, ale bijící orgán ne a ne přestat tlouct. Jak zabít lásku? Jak utopit něco tak iracionálního a nepolapitelného jako je cit, slabost pro jiné? Je to slabost a já žádnou mít nechtěla. Děsila jsem se dne, kdy mi do něj někdo zaryje drápy a já se nebudu moci zvednout. Taková slabost… taková slabost může jednoho stát život.
Ale i přesto se čas sunul kupředu jako nezastavitelná síla a nutil mě posouvat se skrze události mého života k dalšímu setkání. Trvalo to dlouho, tedy tehdy to trvalo dlouho a netušila jsem, jestli se znovu potkáme, ale já věděla, já teď věděla, že ano. Pamatovala jsem si to, jako kdyby to bylo včera. Ulovila jsem si křepelku a ležela s ní na kopci v lese nedaleko Mechového lesíku, kde se nacházela smečka, do které teď Rez patřila. Tehdy jsem to nevěděla, ale teď už ano a tak jsem s očekáváním vyhlížela mezi stromy, kdy se objeví její obličej. Těšila jsem se na ni a jen to pouhé pomyšlení mě děsilo. Najednou mě polil studený pot a já se začala rozhlížet po cestě odsud, jenže jsem nemohla utéct. Tohle se už stalo, tohle byly vzpomínky a já nemohla jinak než je prožívat přesně tak, jak už se udály. Takže když jsem konečně uviděla její stříbrné oči skrze stromy, strnula jsem strachem, ale i přesto se s ní dala do řeči, povídaly jsme si a snažily se dohnat všechno, co jsme promeškaly. Toužila jsem utéct, vzít do zaječích, ale místo toho jsem cítila a viděla, jak jedna pro druhou padáme do hlubin nepoznaných citů. To ale nebylo to nejhorší. Naše setkání se postupně blížilo k momentu, který mě honil v nočních můrách a pronásledoval ve dne v noci jako nějaká šelma.
Nastala noc a tma nás obklopila. Byla chladná zimní noc a my se bořily tlapkami sněhem mezi malými smrky poblíž jezera. Nebyla to ale nic jako každá jiná, protože napětí mezi námi rostlo a já to tehdy nevěděla, ale tenze mezi námi byla způsobená právě tím, čeho jsem se obávala. Věděla jsem, co rez řekne a věděla jsem, co se bude dít. Zatínala jsem zuby a slyšela, jak mi krev hučí v uších, jak se mi škrtí hrdlo a já nemůžu pořádně dýchat. Chtěla jsem křičet. Křičet a utíkat tak daleko, dokud bych nebyla úplně sama. Chtěla jsem utéct do míst, kde není vůbec nikdo, kdo by mi mohl ublížit. Rez mi teď hodlala ublížit, hodlala mi vrazit první z mnoha dlouhých zlatých oštěpů a prohnat mi ho srdcem s lehkostí jarního vánku mezi stébly trav. Před námi bylo jezero mrtvol, toužila jsem se rozběhnout a ponořit do jezera, schovat se pod hladinu a nechat bublinky vzduchu postupně stoupat vzhůru a vzhůru, dokud by mi už žádné nezbyly.
Kometa nešla slyšet, ale já cítila, když se objevila nad našimi hlavami. Její záře projasnila oblohu i naše obličeje, které k ní vzhlížely, zatímco plula oblohou a její dlouhý ocas za ní elegantně vlál. Toužila jsem být tou kometou, chtěla jsem si s ní vyměnit místo. Bez mrknutí oka bych se stala obří koulí a plula vzduchem a vesmírem do konce svých dní, pokud by to znamenalo vyhnout se následujícímu okamžiku a následujícím událostem, které měly nastat. Věděla jsem, co přijde, věděla jsem, jak to skončí a to bylo právě ono. Já věděla, že tohle nikam nevede, nikam, kam bych chtěla. věděla jsem, že jakmile to řekne, tak mě odsoudí k záhubě. Její láska byla past, byla to sprostá a vesmírem kalkulovaná past přímo pro mě a já se tehdy lapila a hodlala jsem se nechat lapit znovu. Copak jsem mohla jinak? Nemohla jsem přijít o sluch jen tak z minuty na minutu. Musela jsem si to vyslechnout.

Bylo mi to povědomé. Ten podivný nepocit v nitru těla, jako kdyby se svět zmenšil a kompresně zhustil a narval do malé koule, kterou mi někdo narval do hlavy. Byl to tlak, byl to očekávání a napětí, nekonečně napětí. Bylo mi to povědomé, neboť jsem si tím už jednou přece prošla.To ale neznamenalo, že jsem na to byla připravena, že bych byla už více nachystaná na to, co se mělo následně odehrát.
Bum a cvak a bylo to. Připadalo mi, jako kdyby mě někdo hodil z hrozné výšky na kamenitou zem. Cítila jsem každou kost v těle a vibrace mi prostupovaly i parožím, které vypadalo, že je ke mně přirostlé už nadobro. Možná ho na podzim ani nebudu shazovat.
Pomalu jsem otevřela oči a společně s obrazovými vjemy mi do těla projel i už známý, leč nepřekonatelný podprahový strach a obavy. Něco bylo špatně, moc špatně. Nebyla jsem žádný strašpytel, nebála jsem se tmy, ve které jsem se nacházela. Nebála jsem se ani Křišťálového lesíku, který stál kdysi poblíž hranic Asgaarského lesa. Neděsil mě ani potůček, který lesem naskrz protékal a ve kterém se občas leskly a třpytily plochy křišťálů, podle kterých tenhle les dostal název.
Tak proč jsem měla kolena jako z rosolu a v krku knedlík, jako kdyby se mělo udát něco příšerného?
Pamatovala jsem si jenom matně, co se mi stalo naposledy, když jsem na tomhle místě byla, ale momentálně se to zdálo jenom jako vzdáleným snem, možná přeludem či vyvolanou iluzí. Nic z toho nebylo skutečné, ale tráva tady byla skutečná, měsíc v úplňků zářicí skrze stromy byl skutečný. Lesk v trojici očí naproti mně byl skutečný.
Schovávala jsem se v křoví, ale nebyla jsem nezpozorována. Dívaly se na mě a čekaly, co se bude dít. Bylo to očekávání, napětí, co plnilo vzduch vzrušujícími výboji. Zaútočím? zaútočí ony?
Bylo mi to povědomé, tak strašně známé.
Vystrčila jsem hlavu z křoví a pohledem spočinula na Rzi a na Baghý. Baghý byla pořád stejně malá, ale neměla křídla ani odznaky. Dokonce neměla ani přívěšek, ze kterého neustále vycházela modrá polární záře. Rez byla prostá, šedá tak, jak jsem ji znaka. Neměla ale kolem krku řetěz a mezi ušima kopretinky.
Knedlík v krku neustoupil, jen se zvětšil. Tohle se už přece stalo, ale proč mi srdce poskočilo kupředu, když jsem Rez uviděla před sebou? Zavrhla jsem ji, odmítla jsem lásku i to, co mi způsobila. Ale i přesto jsme nedokázala zastavit tep, zpomalit otáčky ve své hlavě. Byla krásná, jak tam tak podezřívavě stála a propichovala mě pohledem, jako kdybych jí měla skočit po krku.
Nebyly jsme ale samy, Baghý nám dělala páté kolo u vozu a když se ještě objevil Nori, bylo hotovo. Všechny ty vlky jsem už znala, ale bylo to, jako kdybych je viděla poprvé. Společně s Rez jsme sdílely nechuť k Norimu, který tady jenom kazil vzduch. Naštěstí to byl kamarád Baghý a ne můj. Byla jsem ráda, když se Baghý s Norim sebrala a odešla, protože jsem mohla zůstat s Rez o samotě. Ani jedna jsme si nebyly moc jisté v našich krocích, ale rozhodly jsme se, že si užijeme společnost té druhé, dokud trvá. Věděla jsem, že vztahy zde rychle utíkají a světla pohasínají až příliš rapidně. Každá minuta byla proto jako dar z nebes. A přesto… Mrazivé prsty mi přejely vzadu po krku a sevřely mi hrdlo, kdykoliv jsem se na ni podívala. Nesměla jsem, ne, už znovu ne! Věděla jsem, jak tahle pohádka skončí a i přesto jsem s ní šla.
Pláž byla krásná jako tehdy. Slunce svítilo a hřálo nás do kožichů, zatímco písek nám okusoval packy. Měla jsem polštářky zcepeněné chozením po nepříjemném terénu a život tuláka mě naučil, že nepohodlí je mým každodenním údělem, který si mohou odpustit členové smeček. Ti měli své packy měkké a hebké, moje byly ztvrdlé a rozpraskané a slaná voda mě do nich kousala společně se zrnkami rozemletých kalciových skořápek dávných korýšů. Rzina srst se leskla hřejivou šedou a bylo těžké odtrhnout od ní pohled. Tohle byl teprve začátek našeho vztahu, pamatovala jsem si to moc dobře. Držela jsem se tehdy zkrátka, pečlivě jsem volila slova a dávala si pozor, abych nepůsobila příliš nebezpečně. Chtěla jsem být její kamarádka, chtěla jsem mít jednoho opravdového kamaráda a možná… Možná jsem chtěla i něco víc, ale to mi tehdy ani nepřišlo na mysl. Začaly jsme se teprve seznamovat a já se přetvařovala a nechtěla jí vyjevit, jakým monstrem jsem. A to ani nikdy neměla zjistit, jak hrůzná dokážu být. Nikdy u ničeho nebyla, nikdy na vlastní oči neviděla rozsudek smrti vynesený mými tesáky. Slyšela jenom zkazky a pomluvy, pověry a fámy, které jí kde kdo věšel na nos s dobrými úmysly. Uteč Rez, uteč, než zabije i tebe! Tvé oči jsou stříbrné a krev stejná jako její, ale ani ty neunikneš, až otevře mordu a ve světle měsíce se zalesknou zuby ostré jako břitvy. Uteč Rez, uteč!
Neutekla, nikdy mě neopustila. To já jsem byla tou, která často utíkala od toho, co mohlo být. Utekla jsem, když na tom nejvíce záleželo a hodlala jsem utéct i potom. Ale Rez nebyla na tom o moc lépe. Ona hodlala vzít roha v momentě, kdy na tom nejvíce záleželo. Když jsme si spolu vybudovaly domov a měly získat naše ‘happily ever after’. Teď jsme ale ležely na vyhlídce a za tmavé noci se rozhlížely přes vrcholy po Galliree. Bylo to místo plné kouzel a já byla jimi už tak nasáklá, že to více nešlo. Boj s magií byl už dávno za mnou, teď jsem se rvala jenom proto, že jsem mohla. Jak se říká, starého psa nové triky nenaučíš, tak stejně tak jsem nedokázala upustit od své nutkavé touhy pustit se do křížku s kýmkoliv, kdo se mi postavil do cesty. Nehleděla jsem na to, jestli mám šanci vyhrát nebo jestli je můj skon více než pravděpodobný. Samozřejmě jsem měla radost a zápal do soubojů, kde jsem mohla beztrestně stát na pomyslném vrcholu a trýznit ty pod sebou. Nezáleželo mi na tom, že takovými jsou vlci slabí, unavení, staří nebo příliš mladí na to, aby se toulali daleko od maminky. Vítězství bylo vítězstvím a slast z chuti železité krve na jazyku se nedala s ničím srovnávat. Neexistovalo nic tak sladkého jako vítězství.
Tedy až do jedné chvíle, ale to bych předbíhala.

Možná, že kdybych se narodila jako někdo jiný, vyrůstala v jiném prostředí a tak, nestalo by se ze mě to, čím jsem byla teď. Možná by všechny moje životní zkušenosti vyústily ve vytvoření zcela odlišného charakteru, který by byl mnohem příjemnější a tvárnější pro tento svět. Možná.
Kdo ví, jak vzniká charakter. Rodíme se s ním nebo je postupně utvářen okolím? Někdo tvrdí, že je to kombinace obojího, že semínko zla může vzklíčit i v prostředí lásky a náklonnosti. Je plod zlý? Je zlo tvořeno už v břiše matky? Porod jako příležitost ke zlu?
Netušila jsem, co se kolem děje. Hnědá mi i nadále stála na krku, ale to mě příliš netrápilo. Kdybych byla vzhůru, jistě bych přizvukovala mladému, který si myslel, že můj trest je příliš krutý. Souhlasila bych. Nikomu z nich jsem nic neudělala, dokonce jsem to oko vlkovi vypíchla omylem. Co čekali, když se na mě vrhnuli jako smečka hyen na mršinu? Viděla jsem to jinak, než oni. V obráceném světle.
trochu mě probralo, že s emi přestalo dostávat kyslíku. Začala jsem kašlat a trochu se vzpouzet, dokonce jsem i viděla svět kolem sebe. Hnědou srst a svítivé tyrkysové odznaky. Rychle to ale pominulo a já zmizela doopravdy. Znovu.

Nečakala som, že sa vrátím tak strašně rýchlo po tem, ako ma zo zeme nezeme babizna Mrtvolka vyženie. Jeden by si povedal, že najskor mi zkusi dat viac čiasu na oklepanie sa a utriedenia si všeho toho rachotu v glove, no bola som mimo Limbo malem viac ako tri mesiace a už ma ta kostená laba znova chytila pod krkom a tiahla ma do pekel. Dúfala som, že teraz to nebude až také terno ako predtým, lebo to sa naozaj nedalo vystáť. Doteraz mám pred očami smrť svojich vlčiat, ktoré som nikdy nemala.
Bolo to fajné, dokaď to trvalo, povzdechla som si, keď som sa rozpadla v prach pod Maplé. Aj teraz moje duša opustila telo vo stave bezvedomia, takže jsem na tuhle divnou jazdu, kedy sa jednému zvedá žaludok, bola navyknutá. A keby teho nebolo málo, dokonca som aj vedela, že napokon skončím zase zpät na Galliree. Nebolo možné sa ma zbaviť, bola som horšia ako pytel blch! Už teraz som sa ale vela těšila na deň, kedy sa do sveta živých vrátit nazpiať, lebo som mala vela nevyriazenych učtov a nechcela som ich nechat otvorené. Saruman si u mňa urobil nehezký škkrk, keď ma tak všeci sprosto zadupali do zeme. Špinavci, churavé duše, takto sa nakládá zo plachou, po týdnech mrtvou a znovuzrodzenou dušiačkou?

Zůstala jsem ležet na zemi jako hadrová panenka. Moc mi nescházelo k tomu, abych se prostě rozpustila a sama se pohřbila. Hnědá vlčice mě přišlápla, ale já o ničem nevěděla. Tma bylo jedině, co jem viděla a ostrý pískot pomalu přecházející v tlumené hluboké hučení jediné, co jsem slyšela.
Nezdálo se, že bych se měla probudit dostatečně brzo na to, abych se mohla bránit vyřčenému osudu. Ani se nezdálo, že bych se dožila dalších dnů, s tím, jak mi pořád cukala křídla.
I tak jsem se mohla cítit dotčeně, že se mě rozhodla černobílá vlčice zabít - kdybych to tedy slyšela. Nic jsem jim neudělala, navíc si o to sama řekla. Nezkřivila jsem jí ani vlásek a ona se rozhodla, že takovou špínu na tváři svého světa nepotřebuje. Kdyby to řekl ten vlk, chápala bych to více. Přijít o oko musí být jistě velmi nepříjemné.
Já si ale nemyslela nic. Nakonec jsem se škubat přestala a i pod vahou hnědé vlčice se můj dech uklidnil. Oči mi zůstaly nepřirozeně pootevřené, ale ještě jsem neskončila. je vůbec etické zabít někoho, když o tom neví? Nebo spíš... Jak jim to může přinést dostatečný pocit zadostiučení?

ÚNOR | 10 | BELIAL

Úplně mi četl myšlenky. Přimhouřila jsem na něj zlověstně oči, ale ta jeho divná zelená moc o myšlenkách nenapovídala.Stejně je to divný, pomyslela jsem si. "Máš recht. Budu spokojeně čekat a bavit se," souhlasila jsem a opřela se o vlka. Měl docela hebkou srst a dobře se o něj opíralo. zeptal se mě, co mám teď vlastně v plánu a mně došlo, že na mě jde trochu zima. "No, asi si někam půjdu zahřát," poznamenala jsem. Nevěděla jsem ale, kam. Mohla jsem jít do Buku, přece tam bydlím, ale to bylo docela daleko. Chtělo by to nějaké bližší útočiště. "A pak půjdu koukat, jak ti to jde," zavrněla jsem. Ne, že by se mi líbil. Byl to asgaardský hňup a já už lásku dávno zavrhla. Pořád jsem ale měla ráda teplo jiných vlků a výhody, které to přinášelo.

// it is time! používám BONUS ŠTĚSTÍ (hned po odesláni postu si ho smažu - done )

Držela jsem hnědého vlka za kotníček a on mě držel za kůži jako nějaké neposlušné vlče. Zatím jsme to byli jenom my dva a já už cítila, jak se mi do uší hrne krev a mozek se mi zatemňuje. Milovala jsem to. Měla jsem to raději než cokoliv jiného na světě. Neexistovalo pro mě větší slasti.
Cítila jsem, jak mě vlk pouští a hodlá se zaútočit jinam, takže jsem ho taky pustila a zuby se otočila proti němu. Ještě jsem to s parůžky moc neuměla, ale teď jsem měla docela štěstí, protože se mi povedlo jedním z nich přejet vlkovi po obličeji rovnou do oční jamky. Vlk v tomhle moc štětsí teda neměl, smolík prostě. S mojí hlavou to ale tady ztropilo neplechu, protože jsem se o jeho lebku sekla a nemohla se zakousnout. Cvakla jsem tedy zuby naprázdno.
Pak mi ale půda podjela pod nohama, protože mě někdo chytil za nohu. A někdo další za ocas. A někdo další zase za hřbet. Vyšlo ze mě nevlčí zavřeštění/zavytí vzteku a plnou silou jsem sebou smýkla v zubech všech tří popelářů, co se mě snažili vynést do popelnice. A jak to tak se mnou většinou bývá, v takových situacích prostě vytvořím díru. Ne zcela úmyslně, ale spíše podvědomě. Pode mnou a všemi třemi tahači se země rozdělila vedví a my spadli do průrvy v zemi asi dva metry hluboké. Jebla jsem sebou o zem a k mé smůle jsem to hlavou narvala do něčeho tvrdého. Svět mi udělal otočku a začal se stmívat. "Sp-pinkat," zašveholila jsem pouze a pak byla tma.
Moje pokousané tělo zůstalo ležet na zemi, oči jsem měla pootevřené, ale nereagující. Krom plytkého dýchání a cukání pahýlků křídel jsem nejevila moc známek života.

ÚNOR | 9 | BELIAL

Vlk nevypadal zrovna odvařeně z mého návrhu. Je pravda, že jsem tím sledovala jenom jednotranný záměr a nejspíše bych mu neměla jak pomoci v jeho rozkolu, ale nemusel na to přijít tak rychle. Podezřivě jsem si ho přeměřila pohledem. "Fajn. Ale nebudeš na mě donášet," vycenila jsem zuby směrem, kde by pavouk měl být.
Mezitm se nám podařilo vyhnat medvěda, což jsem považovala za dobrý důkaz našeho spojenectví a spolupráce. Možná, že kdyby Belial nebyl taková netykavka, možná by se pro mě místečko v jeho plánu i našlo. Nepotřebuješ tam být, stačí, když se Asgaar rozpadne a ty to budeš sledovat z dálky. To je taky forma pomsty, chytat vyhnané a osamocené vlky, usměrnila jsem se.
"Co jsem Sionna viděla naposledy, fungovalo na něj házet kamení," zabručela jsem. Došlo mi totiž, že Sionn i Arcanus jsou naživu. U Arcanuse jsem to tušila, ale Sionna jsem přece stáhla do díry s sebou. Někdo ho musel vytáhnout nebo se taky vrátil po smrti jako já. nechutné.
Belialův plán nezněl ale zle. "Tak to potom hodně štěstí," zvedla jsem se a chtěla se jít někam projít, ale zapackovala jsem a svalila se vedle Beliala. "S tím vtíráním," zazubila jsem se a máchla tmavým ocasem.

ÚNOR | 8 | BELIAL, ALASTOR

"Hmm, to nezní tak špatně. Víš co? To podporuju," zazubila jsem se spokojeně. Pokud by se Asgaar rozpadl zevnitř, nebude pro mě potom tak složité je jednoho po druhém pochytat a vyřídit. Dokonce by to mohla být i zábava. "Navrhuji spolupráci! Ty je rozeštveš a já si na ně počkám za rohem," zazubila jsem se znovu. Že bych nakonec dokázala uzavřít pakt s Asgaarďanem? A na konci picnu i tebe, hehe, nedělala jsem si moc naděje na to, že bychom se víc skamarádili. Já kamarády neměla.
Ale možná měl vlk být mým kamarádem, protože se pustil do medvěda hned po mně a já s ohavným šklebem na obličeji, což měl být výraz zadostiučinění, sledovala, jak se medvěd nasírá. "A lásenka tě opustila, buhuu," vyplázla jsem na něj jazyk. "Láska je pro sráče," odplivla jsem si. Nikdy mi nic dobrého nepřinesla, jen bolest a trápení. "Milerádi, pane bolístko! Nashle, doufám, že se už nikdy neuvidíme!" loučila jsem se s medvědem dramaticky.
Plácla jsem sebou pak na druhou stranu zpátky k Pavoukovi. "Jsem Styx, kolego," představila jsem se. Už jsem nečekala, že to jméno rozezná. "Jak hodláš Asgaar rozebrat?"

ÚNOR | 7 | BELIAL, ALASTOR

"Nedivím se, sež z měkkého těsta. Nevydrýel bys ani minutu," usoudila jsem, když se Pavouk ohradil, že na rvačky není. Nechápala jsem teda, proč by se v Asgaaru chtěl zdržovat, pokud nechce rozdupat všem vlkům hlavy. Dle jeho slov chtěl systém rozebrat zevnitř. Protožila jsem panenky a plácla ho po jednom z očí. "A pak budeš jako nový asgaardský král? Takže potom půjdu po krku tobě," zamyslela jsem se, když nás vyrušil medvěd, který mne nazval vrahem a Pavouka podvodníkem. Odfrkla jsem si a vstala z Pavouka, který začínal být docela tvrdý. "Hele, tváříš se jako svatoušek, ale pořáds nekápl božskou. Pročs v Asgaaru byl ty, hmm? Když tě tam nikdo nemá rád, ubožátko, tak cos tam dělal?" zašklebila jsem se na něj a zakopla o osmý pár svých vlastních nohou. Natáhla jsem se na zem a už jsem tam raději zůstala, protože poskládat nohy zase zpátky dohromady bylo docela složité.