Příspěvky uživatele

< návrat zpět

BŘEZEN| 1 | MEINERE

Zamrkala jsem do třpytivého blyskotu jezera, na jehož hladině s eodrážela moje podobizna. Věděla jsem, že vypadám jinak, ale ještě jsem se neviděla. Tak nějak jsem za svou krátkou návštěvu světa živých nenavštívila žádné místo s dostatečně dobrým odrazem a odraz v očích okolních vlků byl zkreslený.
Tlapkou jsem si sáhla na růžky a potáhla si tvář, protože jsem valila zelenou bulvu na svůj odraz. Měla jsem jinou barvu očí. Wow, skoro jako kdybych měla magii na ovládání země, pomyslela jsem si. Znala jsem pár takových vlků, ale jejich oči byly svítivě zelené, skoro až jedovatě neonové. Jako většina magicky barevných očí. Málo kdo měl víc klidné barvy. Tlumenější a ne tak výrazné. Černé oči se taky nedaly brát jako nevárazné, absence barevné duhovky byla až příliš očividná.

// Limbo

A bylo to tu zase. Otevřela jsem oči a ocitla jsem se na písečné duně u jezírka, ze které pil slon a v něm se válel krokodýl s hrochem. Bylo tu mnoho zvířat a ne všechna jsem znala, proto mě děsila, ale slona, hrocha a krokodýla jsem viděla už poprvé, takže jejich zjevení mě tolik nepoplašilo.
Cítila jsem se jako přejetá kombajnem, namotaná na kolo a vyplivnutá potrubní poštou. Postavila jsem se na nohy a cítila, jak mám jednu packu o něco slabší. Měla jsem na ní jizvu po zubech a chvíli mi trvalo, než jsem si vzpoměla, kdo mi ji způsobil.
Sarumen nebyl tak přátelský a milý, jak jsem si myslela. Možná jsem už chápala, proč si ho Duncan vybral za svou smečku.
Duncan... Rez... Wizku!

// Prstové hory

Svou jedinou a opravdovou lásku. A proč? Aby mě nikdy neopustila, aby zůstala se mnou. Bála jsem se do ní zamilovat a když se tak stalo, hrůza mě donutila činit ohavné věci. Bála
jsem se jejího odchodu a tak jsem zařídila, aby nikdy neodešla. Bylo to správné rozhodnutí? Nemusela jsem nad tím ani přemýšlet, samozřejmě, že nebylo! Cítila jsem pod sebou její tělo. Šedá srst se lepila krví a řetěz vlažně ležel kolem jejího krku. Oči měla vykulené a z hrdla jí tekla krev. Sladká, sladká krev, která chutnala jako jed. Má jediná láska a koluje jí v žilách jed. Bylo naše partnerství skutečné? byla naše láska opravdová? Ano, byla. Kdyby ne, tak bych teď v křečovité agónii nekřičela její jméno a netoužila si vzít vlastní život. Co jsem to udělala? Co jsem to udělala…
Tiše jako vánek,
slzy mé na zem kanou.

Mám neklidný spánek,
všechny obavy musí jít stranou.

Strach a obavy
byly mým prokletím.

Kdo cit vymaže mi z hlavy,
zachrání mě před podsvětím?

Její tělo chládlo, tuhlo, mělo se v mrtvolu. Zůstávala tady a tudíž se nepřesouvala do místa, kam chodí mrtví, aby se vrátili. Tohle byl konec. Zabila jsem ji a už ji nikdy neuvidím a neuslyším a je to jenom moje vina.

// Volím si číslo 2

Strach byl to jediné, na co se moje rozklepané tělíčko zmohlo a ačkoliv jsem věděla, že jsem silnější a v boji zdatnější, bála jsem se Rzi stejně jako se každý racionální vlk bojí rozzuřené mámy medvědice. Měla jsem vůbec šanci? Mohla jsem s tím něco udělat? Útěk nebo boj? Byla vlastně ještě jedna možnost, zamrznout v čase protože se jeden nedokáže rozhodnout, ale to pro mě nebyla možnost. Já se potřebovala pohnout, moje tlapy mě svědily a já potřebovala zmizet nebo… Nebo něco. ona mě opustí a budu navždy sama. Budu se utápět v depresi, nebudu chtít žít, pokusím se dvakrát zabít, úspěšně. Věděla jsem, co mi její odchod způsobí a právě teď… nedokázala jsem utéct. Skočila jsem přímo na Rez a zamordovala ji. S pláčem a křikem trhajícím uši i srdce jsem pak ležela na její mrtvém těle, zatímco krev prosakovala do země kolem nás. Zabila jsem svou lásku.

Ano, bylo to nutné, nemohla jsem jinak. V čase nebezpečí, když je jeden vystaven maximálnímu strachu a stresu, hladina adrenalinu se zvedne natolik, že jedinec začne jednat instinktivně. A v takovém případě má na výběr jen ze dvou možností. Boj nebo útěk. Před strachem se nedá utéct, nakonec vždy vyhraje. Dožene vás, ať už utečete jakkoliv daleko, ať už se schováte v té nejsmradlavější bažině nebo na té nejvyšší hoře. Nezáleželo na tom, kam bych utekla a ani jak rychle bych utíkala, strach z odchodu Rzi by mě stejně dohnal a ona by mě stejně opustila. Tohle byly poslední momenty s ní a já to věděla. VĚDĚLA JSEM TO. Už ji nikdy neuvidím, nikdy neuslyším její hlas a už nikdy nebudu v pořádku. Měla jsem chu´t křičet, chtěla jsem na ni z plných plic zařvat a poplivat ji svých vztekem obličej. Koukni, co jsi ze mě udělala! Koukni! Ale nemohla jsem.

Na povrch všech těch vibrujících tělíček, které zahřívaly můj mozek jako vetřelce snažící se napadnout úl , se dostaly jen velmi silné myšlenky. Opustí mě. Každou chvíli a ani neřekne ahoj. Zmizí a ty budeš sama. Odejde. Odejde. ODEJDE OD TEBE. NAVŽDY. A v ten moment už toho na mě bylo moc. Tohle bylo naše poslední setkání. Stály jsme v lese plném buků vedle sebe a já se na ni dívala. Vypadala tak nevinně, jako kdyby v následujících okamžicích nehodlala zmizet z tohoto světa. Hučení v hlavě se už bylo tak silné, že mi žádné myšlenky nedokázaly proniknout mozkovou kůrou a mozek jsem měla uškvařený na černý škvarek. zůstalo mi jenom cesntrum emocí a strachu - amygdala. A já věděla, co mám dělat. měla jsem takový strach, klepala jsem se hrůzou. Zorničky se mi zúžily do malinkatých špendíkových hlaviček, slyšela jsem hučení vlastní krve v uších a dech jsem měla prudký a zároveň plytký.

Všimla jsem si, že trochu vybočuji ze vzpomínek, že konám věci lehce jinak, ale následovala jsem námi vytyčenou trasu v budoucnosti. Dostaly jsme se spolu do Bukového lesa, našly jsme Díru, kterou jsme přetvořily na náš domov. Uzdravila jsem se pod její péčí a postupně jsme z lesa udělali náš domov. Naše malé místo. Byl to náš les. Můj a Rzi. A v budoucnu se tam měla nastěhovat Tasa a Stín a Nova. Jak nechutné. Zničili místo, které bylo jenom moje a Rzi. Tohle byl už konec, věděla jsem, že každý den se blíží k poslednímu dni. Trávily jsme každý den spolu, nebyla jsem nikdy šťastnější, ale každá další hodina, každý vteřina mě přibližovala k nevyhnutelnému konci, kdy Rez zaleze do díry a pak vyjde už naposledy. Bylo to, jako kdybych měla v hlavě včely. Nejprve tam byla jen jedna, ale postupně přibývaly. Jejich bzukot plnil mou hlavu a potlačoval racionální myšlenky.

Milovala jsem ji, ale ta láska mě děsila. Bála jsem se toho, nechtěla jsem ji milovat a i přesto jsem nemohla jinak. Všechno o ní křičelo o nebezpečí nadcházejících dní, ale já ji slepě následovala, táhla jsem ji krajem a ona mě následovala. Kdo ví, možná jsem já byla jejím prokletím. Odtáhla jsem ji od smečky a od přátel, možná mě nenáviděla za to a možná právě proto mě hodlala opustit. bylo to kruté. Jen pohled na ni mě naplňoval směsicí tolika různých pocitů, že jsem měla dojem, že se pozvracím. Chtěla jsem křičet a utíkat, chtěla jsem brečet a propadnout se sama do sebe. chtěla jsem ji prosit o milost, chtěla jsem jí říct,ať mi navždy zmizí z očí a potom na kolenou žadonit, ať to neudělá. Chtěla jsem, aby mě opustila napořád a navždy zůstala se mnou a toto dilema mě rvalo na kousky. Nedokázala jsem už udržet pohromadě moc dlouho.

Stála s nějakým šedým vlčetem a já byla od krve. Křídlo jsem měla ovázané díky Meinerovi, ale hledala jsem Rez. “Loví mě, chtěla jsem tě vidět. Musím ti něco říct, Rez, miluji tě, to je tvoje?” Měla jsem toho na jazyku tehdy mnohem více, ale les e rozhodnul, že takovou drzost tolerovat nebude. Drze jsem vešla do lesa, nečekala na hranicích jako poslušná figurka a vpálila přímo doprostřed teritoria cizí smečky. Mech mě tedy vzal a jako na vlně vynesl ven z lesa. Nezáleželo na tom, bolela mě po tom zadnice, protože Rez mě následovala. Mluvily jsme a obě dvě jsme došly k závěru, že musím vzít roha a ona… Ona hodlala jít se mnou. Co bylo ale nejhorší, opětovala mou lásku i nadále. “To, cos řekla v lese…“ začala, pak znovu ztichla. „Taky tě miluju. Pořád. Vždycky.”
Další kopí se zabodlo do mého srdce a zatímco jsme se spolu vydaly na dlouhou cestu zimou přes kraj až do Bukového lesa, v hlavě jsem měla peklo.

Věděla jsem, že se tak nestane a tak byla každá minuta strávená s kýmkoliv jiným agónií. Pouze jsem čekala na své vysvobození. Chtěla jsem vidět Rez, ale strachovala jsem se, že se zamiluji. Možná jsem už zamilovaná byla, ale nevěděla jsem to. Ale ne, propadla jsem se znovu sama do sebe? Nedokážu poznat, co je pravda a co ne? Utíkala jsem tunelem mezi horami a sopkou a dostala se do Mechového lesíku. O téhle zkratce jsem předtím nevěděla, ale velmi se mi hodila. Našla jsem Rez a cela od krve, dobitá a zlámaná jsem jí řekla všechno. Řekla jsem jí, že jsem zabila Elisu a že po mně nejspíše půjde Asgaar. Řekla jsem jí, že ona není v bezpečí a měla by se ode mě držet dál, ale to ona nedokázala. Kdeže. Hodlala být po mém boku a já si zpětně hrála s myšlenkou, že to dělá jenom proto, aby mě mohla trýznit. Ne, to nemohla být pravda. Nebo snad ano?

Duncan nebyl jediný, kdo si získal moje srdce, ale pak ho zahodil. Rez měla být další, samozřejmě, ale než se tak událo, měla jsem v životě ještě jednoho vlka, který mě využil a pak opustil. Norox byl můj vlastní bratr a opustil mě stejně, jako ostatní. Umřel a už se nikdy nevrátil. To je ale možná jediná výmluva, kterou jsem dokázala přijmout. Hodlala jsem si ale dát pozor. Mít zlomené srdce není nic příjemného a potom, co mě měla Rez ponechat o samotě jsem si našla jiného gigola, se kterým jsem mohla trávit noci. Adiram nebyl můj typ, byl až moc upovídaný, měl slabost pro hloupé vlčice a celkově se tvářil, jako kdyby mu moudrost spadla do klína už jako malému harantěti, ale byl to jediné, co jsem našla. Nehodlala jsem se k němu emocionálně vázat, ale nedokázala jsem zastavit semínka citů, která se mi usadila v srdci poté, co jsme spolu byli. Skoro mi připadalo, že je to moje vlastní prokletí.

Možná to bylo tím, že já jsem byla ten, kdo většinou odchází první. Už tehdy jsem si zvykla odejít dřív, než se něco stane. Nebo potom, co se stane něco důležitého. Jako kdybych měla vlastní pojistku proti budoucím zraněním, sama jsem dobrovolně odcházela od vlků, na kterých mi záleželo. Duncan byl jedním z nich. Naše neustálé hašteření, popichování a narážky několikrát vyústily v takovou tenzi, že jsme se nedokázali udržet. Byli jsme jako dva malí haranti. Dvakrát to skončilo katastrofou, kterou byla moje vlastní sestra. Doteď jsem jí měla za zlé, že mi znemožnila mít koitus s Duncanem. Dvakrát. To hovno v úkrytu jí nikdy nezapomenu a její vyrušení na kamenném poli bylo poslední tečkou. Nehodlala jsem ji nechat zkazit mi další možnost s Duncanem obcovat, takže když jsme spolu zavítali do Bukového lesa, dala jsem si záležet, abych si pospíšila dřív, než nás Tasa vyčmuchá. Skoro to totiž vypadalo, že na to má čich.

Byla jsem u vodopádů. Slunce zapadalo za obzor a já si mohla v klidu tiše sedět na okraji skal a koukat, jak voda přepadá přes okraj dolů, kde se tříští o skaliska. jablka plovoucí v toku padala také dolů. Vonělo to tady sladce a vypadalo mírumilovně. Gallirea uměla být místem podobným ráji, když chtěla. Na druhou stranu se dokázala velmi rychle změnit v osobní peklo. Vedle mě si sedl vysoký vlk s hnědým kožichem, jehož barva se měnila s každým ročním obdobím. Srdce mi poskočilo, když mi došlo, kdo to je. Můj kamarád, přítel a… Budoucí milenec. Srdce mi znovu spadlo do kalhot jako těžký kámen a moje oči se naplnily očekávanou hrůzou a bolestí s ní spojenou. Tenhle románek měl trvat dlouhé roky a měl vyústit v naše spojení, ale pak se měl rozpadnout. Zmizet. Proč tomu bylo tak, že všichni, které jsem měla ráda, z mého života odcházeli, aniž by se rozloučili?

Čím déle jsem ale byla s Wizku, tím více jsem cítila, že se něco děje. Další semínko lásky zasazené v mém srdci začalo klíčit a jako kdyby toho nebylo málo, věděla jsem, že takové semínko tam mám minimálně ještě jedno. Znovu jsem ucítila ledové drápy strachu, jak mi svírají hrdlo. Tentokrát to ale nebyla Rez, kdo stál poblíž. Ležela jsem vedle Wizku a poklidně jsme spaly. Už jsme nebyly spojené dohrmady žádným kouzlem, ale dobrovolně jsme spolu trávily čas. Chtěla jsem být v její přítomnosti, chtěla jsem být s ní stejně, jako jsem chtěla být s Rez. Nedokázala jsem si ale v ten moment vybrat a hrůza z toho, že bych se měla zamilovat do někoho dalšího byla příliš ochromující na to, abych zůstala. Rozhodla jsem se vzít nohy na ramena a utéct. Ano, zbaběle vzít do zaječích. Tento fakt mi měl být následně několikrát předhozen, ale na tom nezáleželo. Já se bála, bála jsem se na Wizku byť jenom podívat, aby se moje city neprohloubily.

Měla jsem v životě ale i jiné románky a nečekala jsem, že se jeden z nich znovu zopakuje. Byla jsem mezi kopci a narazila na Wizku. S Wizku jsem měla komplikovanou minulost a naše budoucnost měla být ještě komplikovanější a plná zklamání, hlavně na straně nebohé Wizku. Nějaké kouzlo nás spojilo dohromady, nedokázaly jsme se jedna od druhé pohnout. věděla jsem, jaké to je mít románek. Dokonce jsem si myslela, že k Wizku něco cítím a překvapivě jsem se nebála. Nemilovala jsem ji, bylo to povyražení asi tak, jako když si jeden po dlouhém týdnu zajde do baru. Celou dobu jsem ale myslela na to, že podvádím Rez. Střeva se mi sevřela obavami, že tohle laškování s Wizku bude mít na můj vztah s Rez dopad. Ale to je vlastně dobře ne? Bojím se zamilovat, tak je třeba tomu předejít. Třeba tyhle úlety zamezí tomu, aby se to stalo. Věděla jsem, že to není pravda, ale rozhodně to nebude bolet, když to zkusím, ne?