Příspěvky uživatele

BŘEZEN| 5 | MEIN-canUstaph-ERE

To jeho dramatično mi imponovalo. Měla jsme ráda tyhle hrané výlevy, protože jsem se v nich sama občas utápěla. Možná jsem ty klepy zmiňovat nemusela, neměla jsem zrovna chuť se dělit o něco, co jsem věděla, ale když jsem se na Meinera podívala a zvážila fakt, že ho třeba někdy ještě přesvědčím k tomu, aby mi zafačoval nějakou ránu, rozhodla jsem se uvolit a povolit trochu uzdu. "M-," zamračila jsem se a zmateně se podívala do jeho černého oka. Nedokázala jsem si hned na první dobrou vzpomenout na její jméno, ale pak mě to trklo. "Rez mě opustila," vydechla jsem konečně s důrazem na její jméno, když jsem si vzpomněla. "Jsem kmotrou vlčat alf z Borůvkového lesa a ukázalo se," dramaticky jsem se nadechla, "že umřít dvakrát není zrovna procházka růžovým sadem."
Zakroužila jsem si v rameni a tlapkou si přejela po krku. Hlas jsem měla chraptivý a už to bylo znát. Mluvila jsem moc a chraplák se dostavil. Odkašlala jsem si. "A co tě tam drží fyzicky? Nějaká šťabajzna?" zahudrala jsem polohlasem, nechtěla jsem hlasivky moc pokoušet.

Odpočívala jsem. Spánek se v noci nedostavil, ale to nevadilo. Moje tělo načerpalo energii i z pouhého ležení pod kořeny. Možná jsem nedokázala usnout proto, že na mě Seilah vejrala skrze kořeny jako ztracené kotě.
"Některé hrůzy přetrvávají i ve dne," nadhodila jsem, když první paprsky slunce prosvitly skrze nově rašící listoví třešní. "Nejsi tu dost dlouho," poznamenala jsem. Mohl jí být maximálně tak rok a rok byl příliš krátká doba na to, aby věděla, jak to tady chodí. "Existují tady tvorové, kteří ti skočí pokrku jenom proto, že se jim připleteš do cesty," zamumlala jsem. Mumlání bylo snazší než mluvení plným hlasem, protože jsem nemusela vyvíjet tolik snahy přechrčet svůj chrapot. Mluvit polohlasem bylo tedy příjemnější.
"Už jsem si odpočinula," namítla jsem, když se začala rozhodovat, že odejde. Seilah nebyla bůhvíjaká společnost, ale pořád byla lepší než banda smečkovníků, kteří by se mi snažili utrhnout packy. "Bude se ti hodit společnost," oznámila jsem jí. nedala jsem jí na výběr, jestli půjde sama nebo ne. Neměla jsem v zájmu její zdraví a život, tohle dorostenče mi bylo ukradené, ale spíše jsem netušila, kam se vrtnout a jak... Se chovat. Byla jsem pořád docela mimo.
"Víš kudy domů?"

Začínalo se stmívat, ale já se nebála. Strach jsem neznala a nehodlala jsem ho poznat. Byla jsem sebevědomá a uměla s eo sebe postarat, ale to se nedalo říct o tom pískleti, co mě následovalo mezi stromy jako hloupé tele. Kdybych chtěla, už by bylo po něm.
"Protože noc je temná a plná hrůz," poznamenala jsem, zatímco jsem si čistila kožich. "Není moudré vzdalovat se rodičům," dodala jsem a ukončila svou očistu. Vlčice se mě furt doptávala na to, co nosím na krku. Vlastně se mě na to nikdy nikdo neptal, většina vlků jen o to párkrát zavadila pohledem. Dokonce by se dalo říct, že je víc zaujaly přívěšky zamotané do ostatého drátu než drát samotný. "Třeba jsem blázen," zachrčela jsem lehce otráveně a protočila zelené panenky.
"Fajn," odtušila jsem, když se mi představila. Já se jí na jméno neptala a vlastně mě nezajímalo, ale když už mi ho takhle nabídla, tak jsem ho teda přijala. Nehodlala jsem vypadat nevděčně nebo něco. Položila jsem si hlavu na packy a zavřela oči, abych si na chvíli odpočinula. Vstávání z mrtvých nebylo jednoduché.

BŘEZEN| 4 | MEINERE

"Smůla. pravděpodobně ti nezbývá nic jiného, než se utápět v sebelítosti a zmaru," podotkla jsem a probodla ho pohledem. Pochybovala jsem, že ošetřování mé maličkosti bylo tak velkou náplní jeho života. "Netuším... K roznášení klevet?" navrhla jsem a pokrčila rameny. "Hah," odfrkla jsem si, když zahlásil, že toho většinou jen hrozně moc nakecá. Přimhouřila jsem podezřívavě oči, ale nic víc krom krétkého uchechtnutí jsem k tomu dodávat nechtěla.
"Tak co, pořád jsi v Mechovém lese?" zeptala jsem se ho, abych trochu ty klevety rozproudila. "Nebo tě to už dostatečně otrávilo?" dodala jsem po chvíli. Meinere se přidal do smečky, ale teprve nedávno, co se jeho existence týkalo. Přišel mi spíše jako tulák než jako smečkový typ, takže jsem pochybovala, že někde vydrží déle.

BŘEZEN| 3 | MEINERE

Aspoň, že si ještě pamatoval moje jméno. Popravdě Meinere byl jeden z mála vlků, kterým jsem věřila a věřit jsem mohla. Nebyl mezi námi ani ždibec romantického jiskření a náš vztah byl založený na jeho pomoci mně v kritických situacích. Nevěděla jsem, co si z toho krom dobrých historech a vytahování se, že pomáhá sériovému vrahovi, bere on. "To zní správně," přitakala jsem ahlva se mi lehce převážila pod vahou parůžků. Už jsem je chvíli měla, ale pořád jsem si zvykala. Pohyby hlavy teď vyžadovaly mnohem méně síly na to, aby se mi celá hlava převážila. Nemluvě o tom, že jsem teď byla vyšší a zaplétala se do větví.
"nebudeš tomu věřit, ale... Nic mi není," ušklíbla jsem se na něj. "Ale když mi bylo, nebyls poblíž," dodala jsem naoko vyčítavě. Chvilku jsem čekala, než jsem řekl: "Neříkal jsi ale náhodou, že to bylo naposled, co mi pomůžeš?"

BŘEZEN| 2 | MEINERE

Hlupačka v odrazu opakovala moje pohyby naprosto přesně, nedokázala jsem ji nachytat ani na mrknání střídavě jedním a druhým okem. Byla v tom v vážně dobrá.
Nejspíše bych i dál zaujatě pozorovala samu sebe ve vodní hladině a snažila se tu druhou nachytat na špačkách, kdybych neucítila a neslyšela za sebou kroky. Srst na krku se mi naježila, ale když jsem podle čichu poznala, o koho jde, zase mi slehla ke krku. Teda, ne že by to šlo poznat, protože jsem byla střapatá jako ratlík po vytažení z mikrovlnky.
"Už je to nějakou dobu," poznamenala jsem a otočila se na Meinera, který vypadal úplně stejně jako kdysi. "Meinere," pozdravila jsem ho a naklonila hlavu lehce na bok. Naposledy jsme se viděli... Přimhouřila jsem oči, měla jsem vzpomínky zamlžené. "Kdy jsme se viděli naposledy? Bylo to v zimě, když jsem byla nemocná? Nebo kdyžs mi zavazoval křídlo?" chraptivě jsem si odkašlala.

Chtěla jsem si lehnout na zem a odpočívat, ale k tomu jsem prvně potřebovala najít nějaké suché místo. Zeptala jsem se vlčice, komu vlastně patří, protože jsem měla obavy, že je z nějaké smečky. Vlčata jsou skoro vždycky z nějaké smečky. "Hm, aha," zamračila jsem se lehce. Etneye a Lucy jsem neznala, nikdy o nich neslyšela a ani její pach, který se díky mokrému kožichu umocnil, mi nic neříkal. Takový silný, pižmový zápach s lehkým závanem cedrového jehličí.
Byla to náhoda, ale našla jsem místo, kde bylo sucho. Jednalo se o spletici kořenů, která se kroutila na sobě a nad zemí tak, že tvořila přístřešek. Už jsem tady jednou spala, ale netušila jsem, jestli to místo znovu najdu. bylo to už dávno a tenhle les byl úplné bludiště.
"Ne," odpověděla jsem vlčici a přikrčila se, abych si vlezla do přístřešku a lehla si tam. Začala jsem si olizovat mokrou srst, abych se trochu vysušila. Pořád jsem v hlavě měla trochu zmatek a netušila jsem, jak se mám pořádně chovat. Zelenýma očima jsem sem tam blikla po vlčici, abych věděla, co dělá, ale jinak jsem se věnovala očistě.

Odměny přidány, popisky půjdou na zvážení, jestli se použijí.

Zastavila jsem před vlčicí a prohlédla si ji od hlavy k patě. Krom podivně zbarveného kožichu vypadala prachobyčejně nudně, nicméně mému vzhledu semohlo málo co vyrovnat. A to i přesto, že jsem vypadala jako zmoklá slepice. "Ke které rodině tady patříš?" zeptala jsem se jí místo pozdravu, který ze seve vysoukala ona. Možná jze mě neměla nejlepší pocit, ale to se jistě rychle změnilo, když jsem došla až k ní. Já jsem totiž disponovala osobním charismatem natolik silným,že i přes svůj zevnějšek jsem kolem sebe navozovala příjemnou atmosféru. A to i přesto, že lilo jako z konve.
"Prší," poznamenala jsem chraptivým hlasem, který si už zažil svoje. Odfrkla jsem si a prošla kolem ní do lesa. Začala jsem se rozhlížet kolem a hledat suché místo. "Jestli se chceš schovat, nesmíš stát na dešti jako trouba," poznamenala jsem polohlasem, protože mě slova škrtila. Chrapot jsem zakrýt nedokázala.

// Klimbavý les

Třešňový háj byl známý tím, že byl růžový, jenže v takhle brzké jarní ráno se to po něm vyžadovat nedalo. Les byl rád, že začíná jaro a vážil si vláhy, kterou s sebou tající sněhy a přicházející slunce přinášelo. Já jsem spíše doufala, že najdu nějaké suché místo na odpočinek, protože jsem byla vyčerpaná a zmoklá jako slepice.
Na okraji lesa mě ale čekalo překvapení. Stála tam mladá vlčice zvláštního zbarvení a koukala jako tele na nové vrata někam do blba. Nebo možná na mě.Má divný kožich. Ale kdo nemá, pomyslela jsem si. Gallirea byla prolezlá vlky s prapodivnou barvou kožichů a já si tak nějak už zvykla, ale můj odpor k nepřirozeným barvám a vzorům jsem potlačit nedokázala. Sama jsem sice měla kožich zdobený zelenými tečkami lovné zvěře, ale to mi nevadilo. Byla jsem pokrytec.
"Hej, ty!" křikla jsem na ni z dálky, zatímco jsem si to přes kamennou plochu mířila k lesu. "Na co tam čekáš?"

// Tenebrae

Nechala jsem čarování až za hranicí zvýšené vody a seskočila jsem z kůry na zem. Dýchala jsem za dva a na chvíli jsem se musela zastavit a popadnout dech. Taková potopa rozhodně nebyla zábava. Bylo by to snazší, kdyby křídla na mém hřbetě nestály za vyližprdel, ale s tím se teď už nic nedalo udělat.
Popadla jsem tedy dech a vydala se do lesa. Cítila jsem tu povědomé pachy a protože jsem byla v hodně prachbídném stavu, nehodlala jsem se pouštět do křížku s žádným smečkovým vlkem. Natož s někým z mechu. Cizince jsem neznala, ale ani jsem ho znát nepotřebovala, zatím jsem si chtěla jen najít nějaké pěkné místo na odpočinek a klid. Rozhodla jsem se proto zamířit víc do středu Gallirei, věděla jsem o pěkném lese plném kmenů a kořenů, kde se dalo schovat a odpočinout si.

// Třešňový sad

// Prstové hory

Záplavy jsem ještě nikdy nezažila. Jakmile jsem vylezla z lesa na louku, tlapky se mi lehce zabořily do podmáčené půdy a to jsem byla ještě děcela dost daleko od rozvodněné řeky. je pravda, že letošní zima byla opět krutá a tající sněhy tedy zajistily tuhle katastrofu, ale vlastně jsem ji nečekala. Nikdy jsem moc nepřemýšlela nad tím, co se v okolním světě děje, co se počasí týkalo.
Prvně jsem se rozešla přes louku k řece, ale jakmile začala voda stoupat nad mé kotníky a já cítila, jak se o mě proud začíná opírat, bylo mi jasné, že řeku jen tak nepřekonám. Bohužel jsem neměla žádnou magii, která by vodu zastavila, ale věděla jsem o jednom triku, který by mi mohl pomoci. Vrátila jsem se do lesa a našla na zemi dostatečně velký kus kůry. Vzala jsem ho a donesla na louku, abych ho mohla položit na zem a stoupnout si na něj. Kousek upadnul, takže jsem na něm stála jen na třech nohou, ale to nevadilo. Donutila jsem kůru i se mnou levitovat ve vzduchu. Nebylo to snadné, ale zvládla jsem se zvednout nad zem a hlavně nad vodu. Pak už to byla jen otázka víry a síly. Musela jsem jednat rychle, takže jsem na kůře jako na levitujícím skateboardu prosvištěla nad rozvodněnou řekou a vyplivla se až v bezpečí.

// Klimbavý les

// Zapadlý kout Narrských vršků

Věděla jsem, kam jdu. Hodlala jsem zamířit někam, kde smečky nebudou a nebude mi tudíž hrozit žádné nebezpečí, co se dalšího úmrtí týče. Nebyla jsem zrovna fanda tohohle zombie efektu, který Gallirea poskytovala a to jsem ještě ani nevěděla, že jsem ho způsobila já. Haha, ouha.
Hory přede mnou byly cysoké, ale já nehodlala šplhat přes ně jako maniak. Znala jsem cestu skrz, která sice byla kamenitá a těžká, ale dala se zvládnout.
Pochodovala jsem tedy kupředu a čekala, že za horami uvidím sněhovou planinu jako předtím. Když jsem umřela, byla totiž zima. Jakmile jsem se ale dostala z pouště a uviděla svět před sebou, polkla jsem a s lehkou nejistotou na chvíli zastavila. Už bylo jaro a svět byl podmáčený a lehce zaplavený.

// tenebrae