Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Ranský les

Střihla jsem uchem a půl, když mluvila o vrozených magiích. S magiemi se někdo rodil, to je pravda, ale já se s žádnou nenarodila. Já je tady získala. "Já se narodila bez magie," zavrtěla jsem hlavou lehce. "Kouzla se do mě začala vsakovat až tady," doplnila jsem, aby bylo jasné, kde jsem k trikům a čárům přišla. Byla jsem jako houba a nasávala jsem všemožné magické tendence, ale po dlouhých intervalech. A byla to divná kouzla, to se musí uznat.
Máchla jsem pahýlky a roztáhla je, aby si je mohla prohlédnout. Kdysi to byla plnohodnotná křídla, ale byla drobná a křehká, snadno se zlomila."Ne, létat s nimi nešlo. Kdysi ke mě přiletěli havrani a prokleli mě. Ze zad mi vytryskla krev a začala růst křídla a krk mi svázal ostnatý drát," hlas se mi lehce přiškrtil ke konci, jak jsem na to vzpomínala. Ležela jsem tehdy v kaluži vlastní krve a chtěla zemřít, jak moc to bolelo. "Ne každá odlišnost je vítaná," zakončila jsem. O svých parozích jsem se nezmínila, ale mohla si dovtípit, jak jsem přišla k nim.
"Samozřejmě, paní černá a chladná, paní inkoustovej rampouchu," přitakala jsem přehnaně dramaticky a lehce prskala smíchy. Uklidnila jsem se, když začala nahlas uvažovat o tom, co prozrazuje můj vzhled. "Kdo není," pokrčila jsem rameny v první mezeře. kdo tvrdil, že nemá slabiny, lhal. Vždycky nějaká je. Ego, rodina, láska... Vždy se něco našlo. Pak mi ještě řekla, že vlastně vypadám, jako kdyby mě něco sežvýkalo a vyplivlo. Přikývla jsem a protáhla si křídla dozadu, než jsem je přitiskla k bokům.
Někoho po svém boku... zopakovala jsem si v mysli a na plátně se mi promítla Rez. Zamračila jsem se, hlas mi ztvrdnul jako kámen a zuby jsem stiskla k sobě. "Ne," zavrčela jsem prostě a stáhla uši k temeni. Vycházeli jsme z lesa a před námi se rozprostřela louka, jenže byla obsazená podivným bludištěm keřů a kamení. Oklepala jsem ze sebe předešlou zlost, kterou vyvolala jen pouhá vzpomínka na Rez a zamířila k bludišti a vchodu. "Haló?" zeptala jsem se spíše polohlasem a potom jsem se otočila na Vivianne a kývla jí, ať jde za mnou. "Bojíš se?" rýpla jsem si a čenichem cukla do bludiště. Cítila jsem z něj chlad, prázdnotu a nebezpečí.

// Mahtaë sever

Vivianne prohlásila, že o svém šarmu pochybuje. Na to, jak sebejistě zněla před chvílí tato její věta zněla jako volání po validaci. "Spíš ne," odtušila jsem nezaujatým hlasem. Mě tedy nikterak neučarovala a to jsem pro tmavé vlky měla slabost. Možná proto jsem se jedním stala? To vymyslel Život, ne já, opravila jsem se v duchu. Vivianne přitahovala pozornost hlavně tím ohněm, co jí plál na zádech a nevyzařoval žádné světlo. "Hmm, život," řekla jsem bez špetky empatie. Tohle mi prostě nepřišlo jako něco, co by mělo být v životě těžké. "Jsou i horší věci a nakonec skončila dobře - má novou rodinu," můj hlas byl tichý, protože jsem musela mluvit polohlasem, abych se zase nezačala dusit, ale i tak se mi do slov promítl osten žárlivosti. Někdo prostě má štěstí a někdo ne.
Vivianne mi ještě potvrdila pozici jejich smečky. Neukázala přesně, ale její deskripce mi stačila k tomu, abych věděla, žejakmile kolem jezera půjdu, můžu někde po cestě narazit na smečkový pach.
Řeč padla na kouzla. Kdysi dávno, před pěti lety, jsem byla zarytý nepřítel magií. Teď jsem to ani nemohla říct nahlas, jak absurdně by to znělo. Všimla jsem si, že svým zatajováním mezi nás stavím pomyslnou zeď z ledu, ale netrápilo mě to. Nezamýšlela jsem to, nicméně jsem nespoléhala na to, že vlci budou jednat tak, jak bych si já přála.
"Proto jsi tak bystře poznala, co se mnou je," střihla jsem ušima, když zmínila neviditelnost. Tak nějak jsem to tušila, ale slovní potvrzení se hodilo. "Kdo ví, třeba to nedělá nic," poznamenala jsem k jejímu ohni.
"Ta křídla jsou prokletí," řekla jsem překvapivě upřímným hlasem. Vždy byly, jen jsem se s nimi naučila žít, než mi je zase vzali. Rozdíl mezi námi byl, že jí se její nová ozdoba líbila. Já bych dala celou nohu za to, abych mohla vypadat zase normálně, tak jako před pěti lety,než jsem vstoupila na zdejší půdu. To ale mohlo být pro někoho takto mladého těžké pochopit. Vyprskla jsem a zasmála se, když řekla, že oheň odráží její černou, chladnou osobnost. "Ty vtipe," zavrtěla jsem hlavou a ani si neuvědomila, že spokojeně mávám ocasem ze strany na stranu v pobavení. "Jakou část osobnosti prozrazuje můj vzhled?" zeptala jsem se jí stále vesele. Byla jsem zvědavá, co ze zlámaných křídel, parohů, peří, přívěšků zamotaných do ostnatého drátu kolem mého krku vyčte. Osobně jsem si připadala jako nějaký velvyslanec z temných, zapomenutých bažin.
"Nejsem ve smečce, není to pro mě," odpověděla jsem. "Všechny ty povinnosti, zákazy... Můžeš říct, že nejsem týmový hráč," ušklíbla jsem se. Vyrůstala jsem v postapokalyptickém uskupení starých, nemocných a slabých kanibalů, kde se vlci žrali navzájem, když došlo jídlo. Neměla jsem základy a když jsem vedla vlastní "smečku" tak, jak chtěla Rez, rozsypala se mi mezi drápy jako popel. Nesnášela jsem to. Mnohem raději jsem byla svobodná, nespoutaná a divoká.

// Márylouka

// Zarostlý les

Šla jsem po stopách Seilah, která nám už dávno zmizela z dohledu. Neměla jsem v plánu ji špehovat, ale neměla jsem žádné jiné vodítko, které by mě někam táhlo. Třeba bych zjistila, kde ta jejich smečka je a pak se jí mohla chvíli vyhýbat.
Šarm? nadzvedla jsem obočí pochybovačně. "Možná je to dobře," promluvila jsem, ale nejspíše to znělo lehce z cesty. Myšlenkami jsem se zaobírala tím, jak by to dopadlo, kdyby šarm vlčice neměla a Seilah se i nadále klepala jako ratlík. Ohnivka vedle mě pronesla, že je jí Seilah líto. Naklonila jsem hlavu na stranu a chvíli přemýšlela. "Proč?" zeptala jsem se hlasem lehce chladným, kterému nebylo jasné, proč by někomu mělo být líto vlčete, kterého se ujala jiná rodina a očividně se všemi vychází. To jsem ale neměla vědět.
Vděčně jsem přikývla, když souhlasila spojit naše cesty. Vylezly jsme z lesa a zamířily k horám, kam vedl i pach Seilah. Když jsme se podél hor dostali na jejich severní stranu, pach Seilah mizel dál na sever k jezeru. Tam jsem já ale nechtěla jít. "Smečku máte někde na severu?" zeptala jsem se jakoby mimochodem a zamířila podél řeky na jih. Začínala jsem tušit, kam jdu, ale moc se mi tam nechtělo.
"Mám ještě několik triků v rukávu, ale kouzelník své triky neprozrazuje," mrkla jsem na ni uličnicky. "Ledaže by se kolegyně také podělila," nadhodila jsem. "Co ten oheň? Docela okázalé," poznamenala jsem a pahýlkem zlámaného křídla ukázala na její hořící hřbet.

// Ranský les (Mahtaë jih)

Pouze jsem přikývla. Byla to vítaná připomínka, se kterou jsem musela do budoucna počítat. V krizových situacích tedy nebylo nejlepší magii neviditelnosti používat, pokud ji jeden neměl perfektně zmáknutou. Věděla jsem už o několika takových situacích, kdy by se mi takové kouzlo hodilo. Bylo to zvláštní, už jsem tady byla pět let, ale magie ke mně přicházely pomalu a bez varování. Nikdy jsem nevěděla, co to bude příště a kdy se to objeví. Asi jsem ale byla ráda, že tahle magie se neprojevovala nějak prudce.
Poslouchala jsem rodinné trable, které Vivianne a Seilah trápily a uvažovala nad tím, jestli existuje více malicherný problém. Co jim bránilo v tom prostě jádro problému odstranit? Nebo to neřešit? Znělo to jako úplná hloupost.
Hlasy se z louže přede mnou přestaly ozývat v momentě, kdy se mluvilo o odchodu Vivianne, neboť jsem do vody plácla tlapkou a přenos ukončila. Nebyl to špatný trik, ale moc jsem ho prozatím nevyužívala. Rozešla jsem se zpátky k nim a pohodila jsem trochu hlavou, až mi hustá srst a peří zavlálo kolem hlavy. Nebyla jsem k zahození a rozhodně jsem působila dostatečně příjemně na to, aby se mnou někdo chtěl trávit čas. Nikdy jsem si o sobě nemyslela, že jsem nejkrásnější vlčicí v okolí, ale věděla jsem, že mám jistý severský půvab, který ale byl většinou pohřben mou nepředvídatelnou povahou a antagonistickým chováním. Seilah se začala loučit a připomněla mi, že není úplně dutá. Ušklíbla jsem se a přikývla na rozloučenou, než jsem se zastavila u Vivianne. "Skoro ti řekla sestro, a to se před chvíli málem podělala jenom z pohledu na tebe," uchechtla jsem se a máchla ocasem. "Utekla mi společnost," mlaskla jsem po chvíli. "Třeba máme namířeno stejným směrem?" nadhodila jsem ležérně a protáhla krok.

// Mahtae sever (přes Zrcadlové hory)

// Styxinec a Vivinec

Seilah mi slovo od slova zopakovala mé varování, ale já jen něco zabručela pod vousy, čemu nešlo moc rozumět: "Slyšela, to jo, ale poslouchala?" Nemínila jsem se v tom dál babrat, možná jsem se snažila hráškem prorazit zeď.
"Mhm, škoda, že to nefunguje i naopak," houkla jsem přiškrceně k Vivianne spobaveným šklebem. Přála bych si, aby zmizelo hodně vlků, ale moje přání je ze zemského povrchu nesmaže. Ikdyž možná... byl tu někdo, kdo by mi takové nadání dát mohl poskytnout. I kdyby to nebylo užitečné, rozhodně by to bylo vtipné.
Šla jsem se napít a nechala Vivianne a Seilah o samotě. Našla jsem si nejbližší kaluž, krom té, u které vlčice stály, a napila se z ní, abych si zklidnila hrdlo. Byla jsem ale zvědavá až na půdu, takže jsem k nim natahovala uši jak to jen šlo. Slyšela jsem ale jenom mumraj, který byl pohlcován zvukem okolí. Jejich hlasy se pak se ozvaly z kaluže přede mnou, což mě překvapilo. Natáhla jsem uši k vodě a poslouchala. Bylo to, jako kdyby stály přímo vedle mě. Zatajila jsem dech a plácla tlapou do vody, ale pořád jsem je slyšela dokonale.

"Co já vím, co vám nakukali rodiče, když jste byli malí," řekla jsem Seilah, která mé jméno pochválila. Znovu mě očividně neposlouchala, když jsem se zmínila o předsudcích, ale to jsem o dní už očekávala. Překvapivě mě ale ani její starší kolegyně neznala, což mě těšilo. "Chtěla jsem jenom, aby se vaše hlavy nenaplnily mylnými vymyšlenými představami," uzavřela jsem a máchla ocasem. Pořád ze mě kapala voda, jak nás tady osprchovalo. Naštěstí už pršet přestalo, takže jsem se oklepala a ani se neobtěžovala vzdálit od Seilah a Vivianne, aby je moje sprška nezasáhla. Když jsem se narovnala, tlamu mi zdobil křivý úsměv uličníka.
Podařilo se mi magii vzít pod kontrolu, ale neobešlo se to bez povšimnutí. Ještě aby ne, mizela mi celá noha. Seilah se netvářila zrovna nadšeně, ale Vivianne vypadala pobaveně. "Tyhle čáry ještě pořádně neumím," ušklíbla jsem se. "Sama? Seilah poslouchalas mě aspoň jednou pořádně?" zamračila jsem se, když jsem zmerčila, že se mladá vlčice má k odchodu. "Svět je - egh, er, hergot," rozkašlala jsem se. Hlas mi přeskočil a začala jsem hudrat jako starý kuřák. Když jsem konečně popadla dech, už jsem svou větu nedokončovala. Stejně jsem na to zapomněla. Jen ze mě vylezl jeden dlouhý mručivý tón a já se rozešla najít nejbližší kaluž, abych si zklidnila hrdlo. Poskytla jsem tak vlčicím to jejich soukromí, které chtěly, ač nevědomky.

Líně jsem přejela po vlčici, která svým vzhledem byla neobyčejná a byla tady jako pěst na oko stejně jako já, a usoudila jsem, že ne vždy vrána k vráně sedá, jakkoliv trefné to rčení mohlo být. "Styx," odpověděla jsem s nuceným úsměvem. "Jméno plné předsudků a pověstí, nechť se vám zlíbí, svatá Pochodní z temnot čirých," dodala jsem a vysekla parodující úklonku.
"Chtěla jsem Seilah jenom doprovodit," dodala jsem, když se nás Vivianne zeptala, kam máme namířeno. Kupodivu jsem tentokrát neměla žádné postranní úmysly. Mé dvojité úmrtí mě už donutilo trochu přemýšlet nad tím, do kterého boje se pustit a do kterého ne a já momentálně oplývala nemalou averzí a strachem ze smeček, takže bych ani nevlezla na jejich území, kdyby na to přišlo. Vlastně jsem chtěla jenom společnost, ačkoliv to byla takovou trouba jako Seilah.
Vlčice se začaly bavit o něčem, co Seilah chtěla řešit v soukromí, ale to mi nějak přelétlo přes hlavu. Začala jsem se zajímat o svou nohu, protože blikání ucha ustalo a začala mi mizet a zase se objevovat celá jedna končetina. Tohle je novinka, pomyslela jsem si. Magie se u mě projevovaly podivně, takže tohle nebylo moc překvapující. Snažila jsem se to zatím jen nějak zpacifikovat, aby se to ustálilo. Noha přestala konečně blikat, a já dlouze vydechla.

"A to se říká, že mladí překypují kreativitou," ušklíbla jsem se, v hlase mi zazněly tóny lehce dramatického zklamání. Tak trochu jsem doufala, že mi vymyslí nějaké působivější jméno, ale asi jsem se s tímhle musela smířit. Rohatá. Budiž, budiž to odteď mé nové jméno.
Jako je trefné, když už nic, povzdechla jsem si v duchu. Doufala jsem jenom, že si z toho pak někdo nebude odvozovat, že jsem koza. Seilah sice nebyla moc kreativně nadaná, ale to se dalo ještě přejít máchnutím tlapky, horší byl fakt, že neznala rozdíl mezi rohy a parohy. No, žádný učený z nebe nespadl, ale Seilah se určitě vyhrabala z nějaké žumpy hlupáků.
Vypadalo to, že Černý oheň - moje kreativita končila tam, kde začínala lenost a nezájem - Seilah zprvu nepoznala, ale snad někde v prachu a pavučinách své mysli nakonec přišla na to, kdo to proti ní v dešti stojí. Zívla jsem si a protáhla si pahýlky křídel, které jsem měla na těle už jenom na "okrasu". Nezkoušela jsem s nimi létat, ale vzhledem k tomu, že z jednoho mi zůstala jen půlka pažní kosti a z druhého mi chybělo zápěstí, tak jsem silně pochybovala o možném vzletu či pouhém přeletu. Škoda, tolik mi pomohly, pomyslela jsem si v duchu. Nepřišla jsem k nim zrovna moc hezky, ale tenhle jejich konec byl šeredný. Na druhou stranu mi to asi patřilo, kdo ví.
Možná bych se ještě chvíli utápěla ve vzpomínkách, kdyby se mě nezeptala Vivianne na jméno. Kdyby mi před pár minutami Seilah nevymyslela nové, bez okolků bych na sebe práskla svou původní identitu. "Rohatá," odpověděla jsem a mlaskla. "Nebo mi můžeš vymyslet jiné jméno," dodala jsem, když Seilah zmínila, že žádné jméno nemám. Pouze jsem přikývla. Ani jsem nevěděla, že se ve mně usídlila nová magie. Začalo mi blikat ucho. Chvííli tu bylo a chvíli zase ne.

// Třešňový háj

Vyšly jsme z lesa rovnou do deště. Vzhlédla jsem k plačící obloze a nadechla se chladného vzduchu. Mokrý kožich nebyl lepší než suchý, ale vzduch po dešti a svěžest organismu za to stála. Oklepala jsem se i přesto, že jsem věděla, že déšť mi znovu pronikne na kůži.
“To tě šlechtí,” poznamenala jsem. Lži byly nástrojem padouchů a podvodníků, byly to ostré a přesné nástroje, které ve špatných rukou mohly napáchat mnoho škody. Seilah mi poté dala kompliment, což mě pobavilo. Možná jsem jí doteď připadal podivné zachmuřená a tajemná, ale tahle jedna věta mě proměnila v rozkošného andílka, i kdyby jen na vteřinku. “A ty jsi velmi mladá,” zavrtěla jsem pobaveně hlavou. Možná, že kdyby vedle mě stála dospělá vlčice, tak bych v tom něco mohla vidět, ale vedle mě stálo vytáhlé dítko, které bylo rádo, že může samo z lesa.
Překvapivě se nerozplakala, když jsem se jí de facto vysmála za to, že jí umřel kamarád. Místo toho mi sdělila, že už o zmrtvýchvstání slyšela. “Existuje tu jedna taková entita, která rozhoduje, kdo umře doopravdy a kdo si zaslouží další šanci,” řekla jsem. Já si tu šanci zasloužila hned dvakrát po sobě, nejspíše jsem se prostě jenom nepoučila.
“Nemám jméno,” řekla jsem, když se mě na to zeptala. Když jsem se v Sarumenu představila jako Lynn, stejně to dopadlo špatně. Měla jsem úplně nový vzhled a možná i pach, protože jsem v Bukovém lese už mebyla měsíce a zapáchala jsem spíš zatuchlým pachem smrti a stálosti.
To už ale na nás někdo křičel. Přes déšť jsem si nevšimla pachu, který by vlčici prozradil, ale to nevadilo. Já se nebála, že někoho potkám, i kdyby to byl nepřítel. Tohle ale překvapivě nebyl. Černošedá vlčice ladných pohybů a atletického vzhledu stála na dešti a koukala naším směrem. Seilah nevypadala nadšeně, že vlčici vidí a když jsme k ní došly, oslovila ji jako Vivianne. Následovala jsem Seilah, ale s přivřenýma očima jsem si vlčici prohlížela. Na zádech jí hořel černý oheň, který místo toho, aby světlo produkoval jej spíše pohlcoval. Byla podivná, zvláštní, jak řekla Seilah předtím mně. Jenže mě nepřipadala hezká, jenom divná. Hořící hřbet byl trochu moc extravagntní na můj vkus a to jsem měla polamaná křídla, peří v srsti a dva malé parůžky mezi ušima. Já ale byla hezká a působila jsem jako pěkný kvítek na všechny kolem. Neměla jsem se moc k mluvení, pouze jsem kývla hlavou v němém pozdravu a zůstala stát vedle Seilah, která vypadala, že se rozsype jako stavebnice. Nadzvedla jsem vyzývavě obočí a čekala, co z toho teda bude.

Byla tak hrozně podělaná z toho, že bych jí něco mohla udělat, až mě to vytáčelo. Jindy by měla pravdu, protože jindy bych se už tesákama intravenózně snažila polechtat ji na krkavici, jenže teď jsem byla jako úplný beránek a čeho se mi dostávalo? Odsouzení. Jako vždycky. všichni jsou takoví, byla jsem na to zvyklá, ale trochu jsem si myslela, po těch letěch tady, že se to může změnit, ale očividně jsem byla naivní.
Na její omluvu jsem nereagovala, jen jsem se jí podívala do očí a hledala v nich zrnko pravdy a soucitu. Uměla jsem ve vlcích číst, aspoň to jsem se tady naučila, takže jsem tam pár jiskřiček opravdu zahlédla. "Zajímavě?" zopakovala jsem po ní, když se mi pokusila zalichotit. Nevěřila jsem jí to. jako zajímavé se označovaly věci, které byly divné, ale nikdo tu věc nechtěl urazit. Nebo majitele té věci. "Jiní by řekli podivně, nevšedně. Nepřirozeně," dala jsem důraz na poslední slova, ale nezněla jsem vyčítavě. Spíš zamyšleně, protože i ona by se měla zamyslet nad tím, jak lépe lhát.
Uchechtla jsem se, když řekla, že jí umřel kamarád. Bylo to docela dost necitelné, ale měla jsem k tomu důvod. "Pche, ten dlouho pod drnem tady nebude," řekla jsem lehkovážně.
Rozešly jsme se konečně a já jí popravdě odpověděla: "Spíš společnost na cestu." Nepotřebovala jsem jít do nějaké smečky, chtěla jsem se od smeček držet set sakra dál, běham mi z nich mráz po zádech.

// Zarostlý les

BŘEZEN| 8 | ONE YEY MOOD

Tvářil se, jako kdyby mu to bylo úplně jedno a já mu to i docela věřila. Meinere byl dokonalá soška ztvárňující apatii stejně tak, jako já nevypočitatelnost. Některé nemocné duše by dokonce řekly, že jsme si takovými protiklady, až se k sobě hodíme.
"Dá se to tak říct," souhlasila jsem. "Ale po spánku se teda cítím mnohem lépe," ušklíbla jsem se a zvedla zadní nohu, abych se podrbala za svým celým uchem. Blbě se mi na to místo vzpomínalo a po zádech mi při tom běhal mráz, když jsem musela. Ošila jsem se, protože ani podrbání mi nepomohlo zbavit se tenze na kůži. "Ne, žádný průvodce," zavrtěla jsem hlavou. "Jenom jiní vlci," dodala jsem polohlasně a trošku mimo, oči se mi na chvíli zakalily vzpomínkami. Před očima se mi znovu objevila smrt mých dětí.
"To jo, ale to je ten nudnější způsob předání moci," ušklíbla jsem se a protáhla si prsty na předních nohou. "Dělej, vyklop to. Měl bys, jsem prý nebezpečná," pohrozila jsem mu.

BŘEZEN| 7 | THE LOST BOY

"Mám si to brát osobně?" nadhodila jsem pomalu a otočila na Meinera vyzývavý pohled. Nadzvedla jsem jedno obočí a čekala, co z něj vypadne. Jestli se mě snažil urazit, tak se mu to nepovedlo a ani nepovede, tohle byla jen taková hra mezi námi. Skoro až přátelské pošťuchování.
Zamračila jsem se, když se mě ptal, proč mě z pekla vykopli. "Moc si z toho nevybavuju, bylo to spíš jako zlý sen," zatřepala jsem hlavou a odkašlala si. Hlas mi začal znovu chraptět. Moje vlčata, tolik vlků... Rez, hlavně Rez, přimkla jsem víčka k sobě a pomalu se nadechla chladného vzduchu. I ty vzpomínky bolely.
"A tož s kým seš?" zvědavě jsem naklonila hlavu na stranu, když mi řekl, že s bývalou alfou by se netahal. "Ani jsem nevěděla, že Mech obnovil alfy," dodala jsem, ale spíše jen tak okrajově.

BŘEZEN| 6 | MEINÍTKO

Odfrkla jsem si, když si ze mě utahoval. Aby ses ty neztratil, až půjdeš domů, pomyslela jsem si zlomyslně. Nevěděla jsem, jak bych si v souboji proti Meinerovi vedla, ale už od narození jsem měla až příliš velkou sebedůvěru, která se mi už několikrát nevyplatila. Ale jako kdyby ten jeden úspěch předčil všechny ostatní neúspěchy, které následovaly.
"Za to můžu poděkovat zdejší magické zemině, která ani chcíplotinu neudrží déle jak půl roku, aniž by ji vyzvracela zpět na světlo světa," pronesla jsem a drápy lehce přejela po hlíně, která se mi zkroutila a dostala do drážek. Trochu studila.
"Nekecej," nadzvedla jsem obočí a zasmála se. "Kohos sbalil? Launee?" pobaveně jsem do něj drbla koncem zlomeného křídla. Už nebolelo, dokonce jsem v něm neměla ani moc cit.

Vlčata byla hloupá. Měla hloupé otázky, nic nechápala a tvářila se, jako kdyby se svět točil jenom kolem nich. Byl to jeden z důvodů, proč jsem s nimi měla tak nízkou hranici tolerance. Bohužel se ukázalo, že puberťáci jsou na tom dost podobně. Vytáhlé vypatlané stvoření.
Rozhodla jsem se její otázku ignorovat. Jak bych to asi mohla myslet? "Sedím ti snad na krku?" odpověděla jsem jí na otázku otázkou a nadzvedla obočí. To mě vážně soudila jenom za to, že tady tak klidně ležím a odpočívám? "Jenom proto, že vypadám jako monstrum neznamená, že jím jsem," řekla jsem apropíchla ji pohledem. Skoro bych to nazvala rasismem.
"Co se stalo na severu?" zeptala jsem se, když se o tom zmínila. Hodily se mi všechny informace, které jsem mohla sehnat, o světě kolem.
"Dobře, tak jdeme," řekla jsem a vytáhla se zpod kořenů. Vyzývavě jsem se na ni podívala a čekala, až mě povede.