Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Stála jsem po kotníky ve vodě, když se za mnou ozvalo pufnutí a z nikama se zjevil další vlk. Chraň mě bůh pokud bych tu měla být aspoň chvíli sama! Adiram se zjevil v celé své bradické kráse a jako cukrlinka se okamžitě rozběhnul za mnou a komentoval moje paroží. To, že jsem změnila i celou barvu kožichu asi bylo méně podstatné.
Dívala jsem se na něj a něco ve mě hrkalo. Jako kdyby kolečka v soustrojí byla pokažena, některému přebýval zub a druhému chyběl, tak stroj vždy na chvilku poskočil, než se znovu uklidnil. Dokonce jsem si všimla, že se mi postavilo peří a srst do pozoru, jako kdyby mě jeho přítomnost vyděsila.
Oklepala jsem se, surově jsem zatřásla celým tělem, až se některá pírka a chlupy uvolnily a svobodně rozlétly do světa. Uklidni se, poručila jsem si. Byl to jenom Adiram. Vlk, se kterým jsem měla společný jenom jeden koitus a nic víc. Ničí víc pro mě nebyl a ani nikdy být nesměl. Láska neexistovala, náklonnost byla zradou v kožichu jehněte a přátelé byli smuteční vrby.
Vlastně jsem nevěděla, co říct. Nechtěla jsem se mu svěřovat o osobním životě tehdy a teď už tuplem ne. Nevěřila jsem mu a ani nikomu jinému, nechtěla jsem, aby mi zase někdo ublížil. Otevřela jsem tlamu, ale místo rázně odpovědi, kterou bych ho uzemnila, jsem jenom naprázdno cvakla zuby o sebe a zarytě mlčela. Alespoň jsem ho probodla zpod zamračeného obočí pohledem.
"Ne, ale chtěla bych něco takového umět," rozmluvila jsem se konečně a postoupila kousek k němu. Zůstala jsem ale pořád ve vodě a nechávala příliv, aby mi jemně zvedal vodu kolem kotníků. Bylo to osvěžující.
"Nepovídej," odfrkla jsem si nevěřícně a tlapkou po něm cákla vodu. To určitě, usadila jsem ho ještě v duchu. Pravdou bylo, že na něj jsem si za celou tu dobu vzpomněla možná tak dvakrát a to jsem byla štědrá. Nevadilo mi, že mi osud přivál do cesty zrovna jeho, naopak jsem to vítala. Koukalo se na něj lépe než na Vivianne. A on se jistě rád koukal na mě. Sice jsme pořád vypadala jako rozcuchaný vrabec, ale aspoň se mnou bylo fajn. "Taky nejseš nejhorší společnost," řekla jsem mu pak. "Než mě to hodilo sem, byla jsem s takovou mladou prdelinkou, co o sobě prohlašovala, jak je temná jako noc a chladná jako led," zaparodovala jsem naoko vážně Vivianne a roztáhla zlámaná křídla a tlapku si dala na hrudník, abych vypadala jakože majestátně. Odfrkla jsem si a složila pahýlky a tlapku zpátky do vody. "Mládež," zakroutila jsem hlavou.

// tinder teleportem z Tajemné louky

Vyplivlo mě to na černou pláž. Ještě než jsem rozlepila oči, rozeznala jsem šumění moře a podivné ticho, které se neslo kolem. Slanost v nose mě utvrdila v mé nově nebyté poloze na světě, ale když jsem otevřela oči, nebyla jsem na pohled kolem sebe připravená. Písek pod sebou jsem zaregistrovala už při dopadu - kousal a štípal do tlapek i do tváře, když jsem na něj tvrdě dopadla. nečekala jsem ale, že bude kompletně černý.S lehce zatajeným dechem jsem přejela pohledem od jedné strany pláže k druhé a divila se, jak překrásná její černota může být. Písek byl jemný a skoro připomínal popel, až mě to nutilo se v něm vyválet.
vyválela jsem se v písku a poté se postavila a oklepala se. Už jsem měla písek všude, ale bylo mi to docela příjemné. Bylo tady teplo a sluníčko příjemně hřálo. Kousek od sebe jsem uviděla pozůstatky nějakého zvířete. Byly to už jenom kosti, vybělené sluncem a rozežrané mořem. bylo tu hezky, ale nemohla jsem tady zůstat dlouho. Rozešla jsem se ale první k moři, abych se vykoupala. Když už jsem tu byla, mohla jsem si trochu zadovádět.

Odfrkla jsem si, když poznamenala, že ji přílišná zodpovědnost nebavila. "Mohlas mě tam nechat a odejít," řekla jsem klidným hlasem, jako kdyby to bylo něco naprosto normálního a morálně akceptovatelného. "Bylo to až překvapivě mírumilovné," souhlasila jsem. Už dlouho jsem nezažila nic kouzelného, ale i pouhý pobyt tady nebyl žádné peříčko, takže jsem nečekala, že by na mě měl někdo být milý anebo by tajemné temné bludiště nemělo být nebezpečné až k hranici smrti. Bylo to divné. Cítila jsem se z toho nesvá.
"Hmm," zabručela jsem jenom, když se mi omluvila za to, jak mě hodila jak horkou bramboru do trní. Pokrčila jsem u toho křídly a dál se k tomu nevracela. Co se stalo, stalo se. Mě ještě teď bolela prdel a už budu vědět, že se nemám nechat házet nebo důvěřovat nějakému dobrému nápadu jenom tak. ne, že bych jí důvěřovala, Vivianne mě sprostě vzala a hodila i tak.
"Ne," odpověděla jsem. Neznala jsem to tady, ale bylo tu kvítí a portálem náhle vypadla Cynthia. "Hele! Cynthia," houkla jsem, ale vlčice se rozešla pryč. Nedivila jsem se jí. Otočila jsem se na Vivianne a chtěla jí něco říct, ale najednou mě něco chytilo, škublo se mnou a místo mě zbylo jenom vzduchoprázdno, které se s zábavným 'škluňk' zatáhlo vzduchem.

// tinder teleportem na Popelavou pláž

// růžovým portálem z Márylouky

Dědek už nic neříkal a Vivianne mě navigovala směrem k portálu, kterým jsme se z bludiště mohli dostat. S uchechtnutím jsem si odfrkla, když mě nazvala mladou dámou a pomohla mi najít cestu k portálu.
Svět kolem mě po průchodu okamžitě chytil barvu i obrysy a z bílé, nekonečně bílé mlhy, která mě po celou dobu v bludišti oslepovala, se vylouply obrysy květin, motýlů, moře a stromů. Nadechla jsem se. "Ahhh," vydechla jsem úlevně a spokojeně tlapou praštila do jedné květiny, až se její pyl roztelěl kolem. "Mnohem lepší," řekla jsem upřímně a podívala se na Vivianne. Nenechala mě tam a dokonce mi i pomáhala, když to bylo potřeba. Skoro by se dalo až říct, že se o mě starala.
"Nebylo to tak hrozné," poznamenala jsem. "Ani děsivé," dodala jsem a naráela na začátek našeho vstupu do bludiště, kdy jsme se hašteřily o to, zda-li se jedna či druhá nebojí jít dovnitř. Nakonec to bylo úplně neškodné bludiště.

"K čemu než k okrase, potom takovou parádu mít?" zeptala jsem se pobaveně. "Rovnou větve v ocase, žáby do kožichu si vzít," dokončila jsem a zachechtala se skoro jako ježibaba z perníkové chaloupky.
Vivianne mi popsala, kdo že to před námi je. Nějaký starý dědek. Starý dědek, jehož hlas jsem poznávala z předtím levitující koule. Dědek, co nás tady pro svou zábavu uvěznil. (//spoiler pro ostatní:) Mlčela jsem a Vivianne taky mlčela jako hrob, až se dědek začal chechtat. Soudržnost byla očividně klíčem k úspěchu.Dědek se začal smát a mluvit, až se mi lehce neježily chlupy v zátylku. Tohle bylo sprosté, ale nehodlala jsem se s ním víc bavit.
"Vyber ty, stále vidím prd," řekla jsem Vivianne a mrskla ocasem jako naštvaná kočka. "Snad nevede portál na jistou smrt," dodala jsem pochybovačně a pohodila hlavou s parožím. Ať si mě dědek nepřeje. Jestli se mi vrátí zrak, zmaluju mu palici.

// za Vivkou portálem, který vybere

Dál jsem se už nevyjadřovala. Svou radu jsem dala a to jsem rady dávala opravdu málo kdy. Vivianne se podle toho mohla zařídit anebo ji zcela ignorovat, to bylo na ní. Mohla to být dost dobře rada k prdu, ale mně přišla logická.
S mumláním jsem se přesunula za růže a čekala na Vivianne, která se snažila přes růže dostat taky. Ale nešlo jí to o moc lépe než mně, takže když přišla za mnou, byly jsme obě popíchané víc než rybáři u jezera za teplé letní noci.
"Stačilo je spálit na popel, teď od bolesti můžu si možná utřít sopel," řekla jsem a znepokojeně mlaskla někam, kam jsem tušila, že bude Vivianne. Bílo všude kolem mne bylo příšerné, ale co se dalo dělat. Všechny tyhle pasti byly zatím docela neškodné, ty růže byly asi nejhorší.
Pokračovaly jsme dál a já se musela spoléhat na ostatní smysly. Uslyšela jsem cizí dech, podivné vrzání a pak i hlas. Zamračila jsem se, když se nám někdo ptal, nás princezen, zda-li jsme ukradly nějakou kouli ze safíru. Mlčela jsem, protože ani jedna z nás nic nevzala. Nebo alespoň já ne. Byla jsem ale slepá, takže jsem nemohla tušit, co všechno prováděla Vivianne, ukrytá před mými zraky. Zamračila jsem se směrem, kde byl vlk.

// C. mlčet a mlčet a mlčet a mlčet

“To je přesně ona. Jenže jak vidíš všechno růžově, snadno přehlédneš všechny problémy a nedostatky a o to víc tě to pak praští do obličeje, když ti růžová odejde z očí,” vysvětlila jsem zahořkle. Život se Rzí zněl překrásně, chvíle, které jsme spolu trávily, byly tím nejlepším, co mě v životě potkalo. O to víc mě pak bolela její zrada, když se rozhodla mne opustit bez jediného slova hned poté, co jsem se pro ni obětovala.
Vivianne mi řekla, co před námi je, zatímco jsem tlapkou zkoumala tabulku. Vlci číst neuměli, takže jsem i tak předpokládala, že se mi v hlavě něco rozezní, jestliže budu mít dostatečné IQ na přijetí zprávy. A vskutku, věděla jsem, co dělat.
Vivianne ale byla trochu hrr a asi nepočítala s tím, že by slepý něco přečetl. “Důvěra je-“ ani jsem nestihla říct, kam si tu důvěru může strčit. Čapla mě a hodila mě přímo do středu všech těch růží a trní. Vykřikla jsem, když jsem dopadla, protože se mi zabodly do zadnice a nehezky to bolelo. “Tak ti pěkně děkuju, tajemství růží neřeknu ti a nelituju,” zabručela jsem si pro sebe a začala se posouvat dál kupředu. Zpátky mě nikdo nedostane.

// A. dojdu to už přes to trní na konec

Bílo kolem mne bylo příšerné. Kdybych aspoň oslepla na černo! Tohle mi tahalo oči víc než kdybych viděla. Chodit se zavřenýma očima jsem se ale přinutit nedokázala, bylo to proti přirozenosti.
ucítila jsem pachuť v tlamě, když jsem vdechla puch ze zvratků od Vivianne. Jí se tentokrát proběhnout skrz nepodařilo. "Ano a pokud chceš mou radu - sundej si růžové brýle hned, jak jen to půjde," řekla jsem. Myslela jsem to upřímně, nechtěla jsem ji tahat za nos. Už jen z toho, jak jsem mluvila o svém vlastním milostném životě - alespoň o tom, kde jsem měla vážný vztah - jí muselo být jasné, že jsem neměla nejlepší zážitky. Spálila jsem se a to nemálo. Cítila jsem se zrazeně, zahanbeně a odhozeně jako použitá, špinavá hadra.
"Zajímalo by mě, jestli jdeme do středu nebo k okrajům. Kde ten východ asi bude," nadhodila jsem myšlenku do vzduchu. "Teď už nevidím vůbec nic," odpověděla jsem po chvíli, jen co se Vivianne zamotala do vlastních slov.
V tu chvíli jsem narazila do nějaké tabulky. Zvedla jsem tlapku a přejela po tabulce, jestli z ní náhodou něco nevyčtu. Třeba tam bylo Brejlovo písmo.

// B. Pokusím se rozluštit nápis na tyčce (taktika lovu 11) >:D
Styx: 1k20+1,5 (if I am right)

"Ach, mladá láska," řekla jsem téměř zpěvně. Mladá, hloupá, slepá. A přesto ta nejkrásnější ze všech lásek, pomyslela jsem si hořce. "Ne," odpověděla jsem jí rychle, aniž bych nad tím moc přemýšlela. Hlas mi ale podvědomě ztvrdl. Já už v city nevěřila. Láska nebyla pro mne, přátelství bylo to jediné, co jsem hodlala tolerovat. A i tak jsem byla silně znepokojená při pomyšlení, že bych se měla spolehnout na kohokoliv, byť by to byl můj nejlepší přítel. Kam se totiž všichni poděli? Proč jsem byla sama, bez nikoho a bez pomoci? Protože mí přátelé byly skety a sobci, nezáleželo jim na mně. Proč by tedy mělo mně záležet na druhých?
Vivianne mě varovala před nějakou mlhou, která byla černá. Takže je logicky ledová a chladná jako Vivianne, uchechtla jsem se v duchu a i přes její varování se rozběhla skrz se zadrženým dechem. Nehodlala jsem jít zpátky a protože jsem viděla jen bílo a bílé obrysy, nemohla jsem ani nic luštit na tabulkách.
A světe div se, slepá jsem byla očividně úspěšnější než vidoucí. Proběhla jsem a když jsem uslyšela Vivianne, následovala jsem ji a její bušení tlapek o zem. Když jsem se nadechla, už byla mlha za námi, protože smrad zmizel. "To nebylo tak hrozné," poznamenala jsem. "Je to tady samá nástraha, ikdyž spíš jen takové blbosti," uvažovala jsem nahlas, zatímco jsem následovala Vivianne.

// jdu za Vivianne

"Dobře," pokrčila jsem rameny. Pořád jsem si ale myslela, že někoho má, ikdyby jen ve svých snech. "A máš už nějakého vyhlídnutého aspoň?" nadhodila jsem konverzačně. nesnažila jsem se z ní nic mámit, vlastně jsem celou dovu vedla normální babský rozhovor tak, jak jsem to už nedělala dlouhá léta. Kdo ví, čím to bylo, ale Vivianne ve mně probouzela něco dávno zapomenutého a upozaďovala mou krutou stránku.
Nechala jsem se vést a následovala její kroky a hlas. "Až s ním skončíš, nechej mi taky kousek," zazubila jsem se, když prohlásila, že před námi stojí nějaký krásný vlk. Můj vkus byl rozličný a docela jsem pochybovala, že by někdo měl podobný jako já. Cítila jsem se v tomhle dost speciální a jedinečná, ačkoliv pravda byla, že jsem byla stejně vadná jako ostatní vlčice s moomy and daddy issues.
Před námi se objevila další rozdvojka a já poslušně Vivianne následovala, dokud mě do čumáku něco nepraštilo. "Uff, seš nervózní?" zeptala jsem se jí popichovačně ale nezastavovala jsem se, rozhodně jsem o žádné tyčce nevěděla a nehodlala jsem jít zpátky. Zadržela jsem dech a rozběhla se kupředu s tím, že snad nenabourám do zdi.

// B. Zkusím to proběhnout se zadrženým dechem (rychlost 18)
Styx: 1k20 + 5,5

Ať už tam Vivianne zkoumala cokoliv, nic nevykoumala a šla za mnou. Byla jsem zvědavá, jestli oslepne taky, nebo ne. Možná jsem měla prostě jenom smůlu, ale s tím se nedá zpětně už nic dělat. Mohla jsem se taky zastavit a víc uvažovat, ale moje touha jít po věcech po hlavě bez přílišného rozmyslu mi v tom bránila. Nikterak zákeřně, bavilo mě to. Vnášelo mi to krev do žil a já už tak dlouho necítila vzrušení...
"Žádnýho amanta nemáš? Seš příšerný lhář," zasmála jsem se. "Proč bys jinak tak básnila o tom, jaké krásné je to mít po boku někoho blízkého?" zapitvořila jsem se a hlasem jsem ji zkusila napodobit. "Pochybuji žes myslela kamaráda nebo rodinu," ušklíbla jsem se už zase svým hlasem a slepě zamrkala na Vivianne, která se dostala vedle mě. Slyšela jsem ji, cítila, vnímala jsem i ostatními smysly. Po předešlé chvilkové hrůze mi došlo, že zrak je jenom jedním z mnoha způsobů, jak vnímat svět.
"Tak co? Seš slepá? Nebo mi budeš dělat vodiče?" zeptala jsem se bez žertu. Jestli oslepla taky, tak se ta mluvící bublina světla teď jistě velmi bavila.

// slepec jde za Vivi

Cupitala jsemmezi roztříštěnou oblohou, jenže paprsek světla se odrazil od jedné plošky a já dostala prasátkem do zorniček. Zamrkala jsem, vzaklepala hlavou a dostala se za světélka, ale zůstala jsem stát a čekala. Svět kolem mne začínal blednout, obrysy mizely, barvy se ztrácely. Promnula jsem si oči o hřbet tlapky, ale nepomáhalo to. K sakru, zaklela jsem a slepě zablikala očima na Vivanne. "Nevidím," oznámila jsem jí, ale nejspíše jí to došlo, protože jsem měla na tváři takový hodně zmatený výraz. Moje mrkání a snaha rozevřít oči co nejvíc jí jistě taky napověděla, že nelžu.
"Nespěcháš za svým amantem?" nadhodila jsem. Bylo mi jasné, že někoho má, jinak by se nezmiňovala o tom, že je krásné mít po svém boku někoho jiného. Nebyla jsem hloupá, uměla jsem si hodně věcí odvodit. Taky jsem používala různé slovní kličky a hádanky, abych skryla své pravé úmysly a přesto nelhala, tenhle tanec mi byl známý.
Zazubila jsem se a slepě pohodila hlavou směrem k sobě. "Mým plánem je odslepnout, pohni, pojď, je to sranda," popohnala jsem ji s ironií v hlase. Napadlo mě, že jsem ty střepy mohla odklidit z cesty, ale už pozdě. Slepá jsme už byla, takže jsem měla smůlu.

// A. počkat na společnici

Dobrá, tak uvidíme, pomyslela jsem si s jízlivým úsměvem, ale nezamýšlela jsem vlčici v labyrintu zabít. Byla jsem docela zvědavá, jestli opravdu je schopná se o sebe sama postarat anebo ne. Světlélko zmizelo a já se vydala za Vivianne střední cestou, dokud se před námi neobjevily podivné odrazy na zemi. Bylo to něco roztříštěného a sálalo z toho světlo a skrytá síla. Oči na mém hřbetu se do mě ještě více zakously, ale já se nenechala zvyklat.
Byla tu ještě tabulka s nějakým nápisem, ale kdo jsem byla, abych četla varování, nápisy a výstrahy? Anebo abych se jimi řídila?
"Takže co máš teď v plánu, když už nebydlíš s rodiči?" zeptala jsem se a rozhodla se mezi střepy protancovat a přeskákat, aniž bych se dotkla střepů. Nechtěla jsem ani moc zasahovat do těch ploch s odrazem ani do světla, takže jsem se snažila hbitě a rychle dostat za střepy.

// A. Pokusím se přeběhnout na druhou stranu (rychlost 12)
Styx: 1k20 + 5,5 (jestli chápu správně?) :D

Zapitvořila jsem se, v mé hlavě jsem dosáhla svého a její mlčení znamenalo uznání prohry. Ne, že by na tom záleželo. Každý si mohl myslet svoje.
Důležitější bylo, že jsme teď obě byly zavřené v bludišti bez žádné očividné cesty ven. Nad námi bylo malé zelené světlo. Už jsem chtěla Vivianne popohnat, ať do toho dloubne, když světlo začalo mluvit. Stáhla jsem uši k hlavě a tiše zavrčela. "Já si hraju ráda," zazubila jsem se a v očích se mi zaleskly ohně dávných i nedávných konfliktů.
"Tak se ukaž," pobídla jsem toho, kdo nás sledoval zpoza závěsů a protočila si ramena. vyzývavě jsem vystrčila bradu a otočila se na Vivianne. "Tak schválně, kolik vydržíš, Temná pochodni ledových pustin," vybídla jsem ji v soutěživé náladě. Ještě jsem nevěděla, jestli hodlám spolupracovat anebo ji shodím do pasti, když nad nějakou bude stát. Krom našeho štěkavého pošťuchování mi ta vlčice byla zcela cizí a já si už žádné silnější vazby budovat nehodlala. Jenom ubližovaly a stahovaly jednoho dolů.

"Už jsem tady příliš dlouho na to, abych se vracela," odpověděla jsem. Hlavně jsem se neměla kam vrátit, ale to Vivianne vědět nepotřebovala. Moje rodiště se změnilo v tratoliště krve a pronásledování, následované zavražděním mé nejbližší rodiny. To, co mi z toho zůstalo, byla jen hrstka sourozenců a ne všichni se dožili osmi let jako já. Norox byl pod drnem o Rigelovi jsem už dlouhé roky neměla žádné zprávy, o Apaté ještě déle. Jediná Tasa vydržela, držela se jako klíště života a odmítala se poddat zdejším podivnostem. Nebo na ni kouzla nemohla přes její puch, který ji obaloval v ochranné atmosféře.
Jen jsem přikývla. Havrani prostě přiletěli, "darovali" mi křídla a drát a odletěli. Její snaha mě povzbudit se ale minula účinkem. Nestála jsem o to. "Asi jako slepému sluší nevidoucí bulvy," frkla jsem jenom.
Pořád si stála za tím, jaká je černá a ledová. "Ty seš možná tak černá a mladá," odtušila jsem pouze, můj hlas jasně naznačoval, že si o tom myslím své a nenechám se přesvědčit tímhlectím kuřetem, co sotva vytáhlo paty z domu. Znala jsem chladné vlky, kteří si nikoho nepustili k tělu, kteří ostražitě pozorovali každý pohyb, který jsem udělala. Věděla jsem, jak ostře pronášeli jednoslovné odpovědi a mrazivým tónem odpovídali na delší otázky. Chlad z nich přímo táhl. Vivianne ale na zádech hořel oheň a ačkoliv nehřál, ani nechladil. Byl to prachobyčejný živel, kterému někdo vycucal jeho podstatu, aby si ho tahle mladice mohla nalepit na hřbet ve snaze vypadat víc drsňácky.
"Nemohl," odpověděla jsem chladně, úsečně. Nechtěla jsem se o tom bavit a chtěla jsem jí ukázat, jak to vypadá, když je někdo chladný a nedostupný. Z mé dosavadně vcelku sdílné pozice jsem se po zmínce o křídlech přeměnila v přesně tu ledovou sochu, kterou se ona tvářila být. Posledním hřebíčkem do rakve byla nepřímá otázka na někoho milovaného. Měla štěstí, že od toho upustila, protože jedno rýpnutí a z můj led by praskl pod tlakem a možná jí vypíchl jednu z černých bulev.
Náhlou tenzní atmosféru mezi námi ale vyřešilo bludiště. Když jsme došly až k němu, stěna se otevřela a vytvořila prostor, kudy jsme mohli vstoupit. "Ano," přitakala jsem a na tváři se mi vyloupl škleb. "Třeba tam na nás nečeká samotná smrt," dodala jsem po její úvaze a vstoupila do bludiště. Viviannešla taky a stěna za námi se zavřela. Otočila jsem hlavu a ocasem přejela po pevné zdi, která se ani nehnula. Ideál, pomyslela jsem si, když mi k uším dolehly podivné zvuky bludiště. Šepot šířící se uličkami a bodavý pohled, který se mi zapichoval do zátylku. Možná něco ve zdech? napadlo mne, ale zatím jsem mlčela. Před námi se objevila levitující, svítící koule studené barvy. Dodávala bludišti tajemný, chladný a lehce děsivý nádech.
Do bludiště jsme vstoupili tak rychle, že jsem ani nezaregistrovala další vlky, kteří se na tento úkaz přišli podívat. "Nejsme tu sami," poznamenala jsem, ale nemyslela jsem tím další vlky, ale šepot a nepříjemné pohledy zabodnuté v zátylku. Srst se mi naježila a peří také, až jsem zvětšila svůj objem skoro dvakrát. Nebyla jsem bezbranná.

//vyber barvu ze studené paletky, Skyl