Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Spíš on sežral mě," vyfoukla jsem a plácla křídly do písku. Prokletá malá princezna. Kdo mě vysvobodí? Nechala jsem na sebe sahat a zvedat si tlamu, dokonce jsem na něj i vycenily zuby, aby se podíval, jestli se nějaké peři nezaseklo v nich. Bohužel.
Opřel se o mě a začal si tlapkou malovat ve vzduchu, zatímco blábolil. Protočila jsem panenky, ale byla jsem ráda. Tohle byl Adiram, kterého jsem znala. Ten před koitem byl cizí, ale nedalo se říci, že by mi vadil.
Plácla jsem ho svou tlapkou přes tu jeho. "Pfp!" vydala jsem neurčitý zvuk, posměvačný a uvolněný. Kdo by nebyl po extázi? "Kašli na nějaká pravidla," řekla jsem jenom a zatahala ho zuby za líc. "Chci po tobě jenom jedno," dodala jsem ale potom o něco vážněji, když jsem ho pustila. Co jsem ale od svého přítele chtěla? Aby mě nezradil? "Neopouštěj mě beze slov," řekla jsem vážně a zachytila jeho pohled. Vteřinu jsem setrvala v jeho hlubokých modrých očích a pak ho kousla do čumáku. "Jinak uvidíš!" zachechtala jsem se.

Jak bych to v hlavě mohla mít v pořádku, když mi ze zad trčela křídla a z čela parůžky? Můj mozek se musel dělit o místo s neurony potrefeného holuba a sražené srnky.

Ani jsem netušila, kde bylo nahoře a kde dole, ale vnímala jsem to samé, co Adiram. Touhu utopit se v něm, ztratil se v jeho kožich, přitisknout se k němu a zapomenout na všechno kolem nás. I na písek a příboj, i na západ slunce. Nenasytná, hladová, neskonalá touha. Hukot v uších už mě úplně pohltil a krom pulzace vlstní krve jsem vnímala i tok té jeho. Jako kdyby se naše krevní řečiště spojila do jednoho. Jeden krevní oběh, dvě srdce.

Položila jsem zadek na zem a lehla si vedle Adirama. Hučení v uších ustalo a tep se mi mírnil. Omámená, nadopovaná, přitulila jsem se k Adiramovi jako se něhně tulí k vlkovi v den půstu. Jen na chvíli zapomenout, nevnímat nic.
"Pořád nějaké mám," pousmála jsem se, na tváři přiblblý úsměv. Nebyla jsem přece bezcitná zrůda, ne? "Příteli," vydechla jsem. Opojená svazkem, který jsme podepsali. byli jsme přátelé? Něco víc? Tehdy šlo pouze o transakci ale teď... Touha po krví mi už vyprchala a já mohla jednoduše říci, že jsem chtěla být blízko něj, jakkoliv moc jsem se snažila o opak.

Kdybych povolila, kdyby se znovu vrátila na tu zrádnou stezku náklonnosti a citů, dopadla bych stejně jako předtím. Věděla jsem to a ani Adiramova slova o tom, že život bolí a zklamání z lásky k tomu patří mi nepomohla. bylo to příliš čerstvé, příliš bolavé na to, abych dokázala tak rychle přesedlat. Byla jsem zhrzená, ztracená a ačkoliv jsem měla správné instrukce, zatvrzele jsem se na ně odmítala podívat a šla skrz křáčí.
Přítel. Chtěl být mým přítelem, ale co to znamenalo? Být někým, komu se vypláčeme na rameno, když nás něco tíží? Někým, kdo pomůže, když je to potřeba? myslela jsem si, že jsem měla přítele, ale pomohl mi někdo z nich, když jsem to potřebovala naposledy? Ne. Vždy jsem musela přilézt až za nimi, škemrat o jejich pozornost. "V tomhle světě je těžké být něčím přítelem," vydechla jsem, ale neodmítala jsem jeho návrh. Ráda bych měla přítele a Adiram se na tuto pozici kupodivu hodil více než Wizku. Uvažovala bych i nad Meinerem nebo Baghý, ale jeden mi odmítal nadále pomáhat a druhá byla rodina. Rodina, kterou jsem úspěšně zanedbávala. Kupodivu mě toto uvědomění příliš nepobouřilo.
"Ch-," -těla bych, abys byl mým přítelem,otevřela jsem tlamu, ale zastavila jsem se dřív, než jsem cokoliv řekla. Tyhle impulzivní, naivní myšlenky jsem musela krotit. Přepadaly mě často, vyplouvaly na povrch zcela nevinně, ale byly to pasti.
Shodila jsem ho na zem. Odstrčil mě, bránil se před vyhlídkou svého skonu. Pustila jsem jeho krk a nadzvedla hlavu. Cítila jsem, jak mým tělem prostupuje elektřina, výboj za výbojem, jak mě šimrá v končetinách a jak mi krev hučí v uších. Tenhle stav mi byl důvěrně známý a na jeho vyléčení existovaly jen dvě ověřené receptúry, které měly jedno společné - rozkoš.
"Chci," tě? Chci přítele, řekla jsem polohlasem, jako kdyby bylo pro mě těžké říct byť jen to jedno slovo a jazykem jsem mu přejela po krku. Hlas jsem měla tvrdý, chraplavýaskoroaž neoblomný. Chtěla jsem to tady a teď, ale nehodlala jsem ho do toho nutit násilím. Vždy mohl pláchnout tak, jak si to přece jenom přál.
Začala jsem mu laskat krk, nechala jsem se vést instinktem, bylo na něm, jestli mě zastavil nebo ne.

Třeba vás nechá jít? Po tom všem, co ti udělal? Nebuď směšný! řekla jsem mu to i nahlas a Adiram přiznal, že mám pravdu. Ovšemže. Věděla jsem, co vlci jako ten hajzl jako jejich vůdce dělají a jak smýšlejí. Neměla jsem od nich tak daleko. Já ale vůdcem nikdy být nechtěla, ač se mi ta pozice sama několikrát v životě vyskytla. Pořád seš alfou smečky, upozornila jsem se, ale pach buku se ze mě dávno smyl a to místo smrdělo zradou a bolestí. Navíc jsem měla nepříjemné pocity při pomyšlení na útesy pod srázem.
"To mi řekni ty," řekla jsem, ale jenom proto, že jsem sama neznala odpověď. Moc dobře jsme věděla, jaké to je, když jeden ztratí smysl svého života. Však co jsem dělala od té doby, co jsem přestala vést válku proti magiím? Nic, bordel a hlouposti. Zapletla jsem se do sítí a jen těžko se z nich vymotávala.
Měl kamarádů a známých skoro stejně jako já. Byli jsme dva vyvrhelové, dva odpady společnosti, které se neměly kam upíchnout. Když se na mě otočil s tím, jestli by se mně stýskalo, oplatila jsem mu pohled, ale ani se nepohnula. Proč bych ti to měla říkat, když odejdeš? přímo mi to sršelo z chladného pohledu. Mohla bych mu lhát, mohla bych mu nakecat hory doly, aby tady zůstal. Ale proč bych to dělala? Láska je zrada, ostrá skála schovaná pod měkkou postelí. Milovat už... Nelze, přemýšlela jsem, zatímco jsem mlčela a dívala se mu do modrých očí.
A ty...? Zabila bys mě? "Ano," ztuhla jsem, zabořila jsem drápy do písku a zatnula zuby. Což o to, že by ses možná vrátil, polkla jsem. Proč se nemůžeme naivně válet v písku a užívat si jeden druhého? Proč tohle, proč? lákala mě představa úniku. Mé srdce začínalo znovu bolet a co jiného, než dotek ho mohl uklidnit? Jak to říkal? Tišil jsem smutek v sexu, nenapodobovala jsem ho schválně, ale přišlo mi to tak rozumné.
Trhla jsem s sebou a strhla ho na zem, pod sebe. "Zabiju každého, kdo mi ublížil," řekla jsem mu polohlasem. Byla jsem nebezpečná víc, než si uvědomoval. Kolik vlků už jsem měla na svém kontě? Dva, tři? Možná i více. Rozhodně to bylo více než u jiných vlků. Jemně jsem mu stiskla hrdlo mezi zuby. Stačilo by skousnout a bylo by po všem. Mohl by tady zemřít a připojit se k té své Ev. Ev, Ev, už teď jsem ji nesnášela. Nenáviděla jsem ji, byla připomínkou ubohosti a zoufalství, pout z dwimeritu, které nelze zničit kouzlem ni zuby. Ah, překrásná mladá Ev, růže mezi kopřivami, zhyň v plamenech.
Pustila jsem jeho krk a zvedla hlavu tak, abych se mu podívala do očí. Hledala jsem souhlas nebo odmítnutí. Západ slunce nás barvil do rudých barev, písek kolem byl načervenalý pomyslnou krví všech, které jsem už zabila.

Slunce znovu zapadalo a zase to tu začalo vypadat jako z letáku pro zamilované páry. Bezvadný víkend u moře na jedinečné pláži s černým pískem! Překrásné východy a západy slunce, teplé moře a vše, co si můžete přát! Za pouhých sto tisíc mušliček!
Mrtvolka to asi vědět nebude, pokud umřela mimo Gallireu, pomyslela jsem si, když Adiram mluvil. Co mi vytvořilo vrásku na obličeji byla zmínka o návratu domů. Sice jeho hlas zeslábl a spíše si to říkal pro sebe, ale bohužel seděl hned vedle mě a tak jsem slyšela každé slovo. Sice jsem měla jenom ucho a půl, ale nebyla jsem hluchá. "Nemáš a nemusíš," řekla jsem. Vidíš, další takový. Odejde, štíplo mě v mysli a já se bolestivě na Adirama podívala. Proč potom všechny ty řeči o tom, že nemám stavět záterasy a zanevřít na lásku? I on chtěl odsud odejít. Stáhla jsem pohled zpátky na moře a přestála krátkou emoční vlnu, která mě šimrala v nose a lechtala v očích. Vydechla jsem zadržovaný dech. "Protože jinak by ses už vrátil," řekla jsem. Hledala jsem jakoukoliv výmluvu, lež, polopravdu nebo fakt, kterým bych ho od tohoto jeho nápadu odvrátila. Nezáleželo mi na nějaké momentálně prostoduché vlčici, kterou kdysi miloval. Beztak byla už mrtvá, ten jejich kápo ji už oddělal anebo hůř ještě více zničil. A k tomu se chtěl vrátit? "Copak se tam chceš vrátit, když tam bude on? A co pak? Až ti to udělá znovu? Utečete, budeš se starat o mentálně slabou až do konce jejího života?" zasyčela jsem.
"Ano," odvětila jsem chladněji. Předchozí myšlenky mě z mé povolné nálady odtrhly a já sebou ucukla před jeho dotekem. "Zabiji, když budu muset. Zabiji ty, které miluješ, když budu chtít," zavrčela jsem a odsedla si a zamračeně sledovala příliv. Další krásný romantický večer a zase jsme byli tam, kde jsme začali. Copak za to můžu? Zase mě chce opustit další vlk. Nejdřív se mu svěřím a on mě, skoro to vypadá, že... A on pak řekne, že musí odejít? Ať jde do háje! zavrčela jsem a zlobně škubla ocasem.

Už jsem si připadala klidnější a vyrovnanější. Všechny ty nepravidelné emoce, které před chvílí vzdouvaly vlny smutku a zrady se utišily a odliv je odnášel zpátky do hlubin. Až se moře ale příště rozbouří, vlny už nebudou tak velké.
Adiram mi masíroval záda a musela jsem uznat, že jsem pod jeho tlapai měkla jako máslo. Tolik péče pro někoho, kdo je pro vás jen povyražením, pomyslela jsem si, ale očima jsem přejela po černém písku a udělala do něj packou nějaký obrazec. Pravděpodobně něco jako trojúhelník. Líbil se mi, byl špičatý a trochu asymetrický.
"Nejsi," řekla jsem klidně. Přát si lehčí život na úkor jiných byl v jiných případech docela dick move, ale tady? Bylo to pochopitelné. "Jestli už tam ani není... kdo ví, co si ještě pamatuje," dodala jsem. Být na jeho místě, chtěla bych to samé. Přestal mě masírovat a já se otočila k němu a lehla si na bok. "Smrt je i vykoupením," hlesla jsem, ale neuhnula pohledem. Normálně jsem volňásky na tuhle jízdu rozdávala s chutí, ale v případě Adiramovy ex to bylo jiné.
Vybafl na mě, že se k němu donesly zkazky o mém libůstkářství ve vlčecím mase, ale tvářil se tak lhostejně, že jsem netušila, jestli to považuje za pomluvy anebo je mu to opravdu buřt. Ať tak či onak, informaci měl, mohl s ní nakládat dle libosti. "To je jedna z věcí," přitakala jsem. "Mám sklony k sebedestrukci, ale s velkým polem působnosti na ostatní," ušklíbla jsem se křivě. Jizva přes tlamu mi znemožňovala usmívat se souměrně.
Více mě zaujala zmínka o jeho neplodnosti. Přetočila jsem se a natáhla se v polosedě k němu. "Tak neplodný, jo? To se záletníkovi jako jsi ty musí neobyčejně hodit," zamrouskala jsem se jako kočka jen pár centimetrů od jeho obličeje a zelenýma očima propichovala ty jeho tmavě modré.

Odměnu na Styx prosím.

"Lepší než chodit po světě stále slepá a naivní," řekla jsem smířeně a vzpomněla si na těch několik vlků, kteří se tvářili, že život je peříčko ze třpytek a nic se nemůže stát. Pár takovým vlkům jsem vyprášila kožich jenom proto, abych jim ten jejich ohyzdný úsměv smazala z tváře. Iritovala mě jejich naivita, jejich důvěra v dobro srdce. Nic takového neexistovalo.
Lehla jsem si a Adiram mi nabídl, že mě namasíruje. Na moment jsem ztuhla a musela jsem se zklidnit, než jsem mu souhlasně přikývla. Přitiskla jsem si ale podvědomě pahýlky křídel k bokům, abych si je ochránila před doteky.
Začal se mě dotýkat a já se zprvu nedokázala uvolnit a bylo to, jako kdyby šlapal na kámen. Čím více jsem se ale zaposlouchávala do jeho vyprávění, tím klidnější a uvolněnější jsem byla, až se z kamene stalo těsto.
"To... Muselo být hrozné," vyšlo ze mě nakonec pomalu. Opět žádná slova útěchy, neboť mi byla cizí. Snažila jsem se ale pochopit, alespoň trochu. "Třeba si tě opravdu stále pamatuje," dodala jsem, abych mu třeba trochu zvedla náladu. Pokud už není pod drnem.
Slyšel mě a tak se jal do vypočítávání věcí, které o mně věděl. Jméno, sex, lechtivá. Síla, radost, vypočítávala jsem si. Nebylo to dost, rozhodně to nebylo dost na to, aby věděl, kým a čím jsem vlastně zač. A přesně tak to chceš, upozorila jsem samu sebe, jenže jsem nedokázala opominout fakt, jak jsme si tu před chvílí vylili srdíčko. "Hmm," ptal se mě, jestli by měl vědět ještě něco. Jsem vrah, zabiják, Morderca. Zabíjím slabé i nevinné, nechávám trpět ty, kteří mi nejsou po chutí a ty, kteří se mi připletou do cesty bez důvodu. Jsem splozena z hříchu a do nebe se nikdy nedostanu, polkla jsem. "Nejsem zrovna oblíbená u ostatních," rozhodla jsem se jet to opět obloukem. "Takže stýkání se mnou ti moc popularity nepřidá," zašklebila jsem se. Bylo to tak vždycky. Říkala jsem to často, takže mi to snadno sklouzlo z jazyku. Jako kdyby to byla naučená mantra. Přejela jsem ocasem a zastavila se o jeho nohu. Zaklonila jsem hlavu na něj a podívala se mu do očí. Byla jsem zvědavá, jak na to zareguje. bylo mi jasné, že ho neodradím, protože jsem mu něco podobného už asi vykládala v Borůvce.

Povzdychla jsem si a otřela si tváře do ramen a křídla, které bylo o kost delší než to druhé. "Já se netrestám," namítla jsem. Hlas jsem už měla vyrovnanější. Připadalo mi, jako kdyby ze mě všechno odplulo a zmizelo to s odlivem v moři. "Já jenom... Stavím hradby. Aby mi nikdo už nemohl nikdy ublížit," vysvětlila jsem Adiramovi.
Podívala jsem se na něj. Slunce za ním zapadalo a kolem hlavy mu tvořilo svatozář. Odlesky posledních paprsků slunce se odrážely od jeho vavřínového věnce z bronzu a celý Adiram působil hřejivě. Skoro jako kdyby sám byl sluncem.
Přesně tomuhle jsem se chtěla vyvarovat - svěřovat své pocity, nejniternější tajemství. Zase si vytvořit hlubší pouta s někým, kdo mě může kdykoliv opustit.
"Pojďme z vody," navrhla jsem a rozešla se z vln na černou pláž. Písek ještě hřál a já poodešla několik metrů od příboje, aby nás nedostihly ani vlny přílivu, které měly přijít. Lehla jsem si do písku a povzdechla si. "Ta tvoje vlčice..." začala jsem opatrně, "co se s ní stalo?" Umřela? Zabil ji ten alfa a pak před její mrtvolou jej zneužil? Znělo to odporně, znělo to jako něco, co by se velmi snadno událo u mě doma nebo co bych udělala já. Po zádech mi zatančil mráz při tom uvědomění. Byla jsem taky monstrum a on to nevěděl.
"Víš o mně vlastně vůbec něco?" zeptala jsem se velmi, velmi opatrně a tiše. Trochu jsem doufala, že to přeslechne.

Stáli jsme v moři při západu jako dva blbečci, zpovídali se jeden druhému a to jsme se vlastně vůbec neznali. Jeden druhému jsme byli naprosto cizí a krom pohlavního styku jsme se navzájem ani nedotýkali.
Ani jeden jsme tomu druhému nenabídli žádná slova ptěchy, žádné objetí ani pochopení, protože jsme věděli, že nic takového tomu druhému nepomůže. Začal se smát. Slzy na mé tváři se skutálely dolů do slaného moře, kam patřily, když jsem se na něj podívala. Popotáhla jsem a lehce cukla špičkou ocasu. "Jsme dva idioti na pláži," přisadila jsem si a pokusila se uchechtnout, ale pořád to moc bolelo. Pulsovalo to.
"Nechci to už nikdy zažít," řekla jsem po chvíli. "Láska bolí," vysvětlila jsem a stočila ocas ve vodě k sobě k nohám. Měla jsem mokrou zadnici, seděla na černé pláži a cítila se dement.

Možná jsem to prostě nechtěla chápat, ale Adiram mi rychle vysvětlil o co jde. Zamračila jsem se, stáhla jsem se do sebe, odmítala jsem tuhle jeho verzi reality. Žádné pocity, žádné vazby. nic. Sama. Podívej se na něj! je to sukničkář a vlezdopordelka, ukázkový příklad! dech se mi zrychlil a do zadních nohou mě lehce chytil třes. Chtěla jsem utéct, chtěla jsem ho shodit do moře a utopit. Hlavně, ať to přestane.
"Co je ti do toho," odsekla jsem zostra a udělala prudce pohyb stranou. Zastavila jsem se ale. Nohy se mi zapouštěly do písku a udělat krok pryč bylo náročné. Chtěla jsem utéct, roztáhnout křídla a uletět, ale nemohla jsem se pohnout.
Ani jeho slova o každodenním utrpení mě neobměkčila. No a co? zamračila jsem se na něj a vyštěkla: "Já snad ne?" Narozdíl od něj jsem ještě všechno držela uvnitř, odmítala jsem to vypustit ven. Všechnu bolest a ztrátu a osamělost jsem si držela u sebe a snad doufala, že jednoho dne zmizí anebo se přemění v něco lepšího a prospěšnějšího.
Adiram začal mluvit. Hořkost v jeho hlase se stupňovala společně s vulgarismy, cítila jsem z jeho slov oheň a něco, co rezonovalo jak mnou, tak okolím. Bylo mi to povědomé a to až příliš. Zní úplně jako já, uvědomila jsem si s jeho slovy. Ještě silněji jsem se chytila svých pocitů zrady a opuštěnosti a zarytě mlčela a pohledem ho probodávala, jako kdyby mi každá slabika ubližovala.
Svěřil se mi, co mu udělal jeho alfa. Neuhnula jsem ani brvou, ani sval na obličeji se mi nepohnul a to ani ve chvíli, kdy začal brečet. Neuměla jsem nikoho utišit. Mlčela jsem a nechala ticho, aby mluvilo za mě. Neřeklo ale nic. Bolestivě pulsovalo a trhalo mě na cáry.
"Měla jsem partnerku," řekla jsem konečně. Zavrčela jsem to, ale když jsem mluvila dál, hlas se mi uklidnil, ale bylo ze mě slyšet, že s tím stále bojuji. Že každé slovo bolí. "Byla pro mě všechno. Když jsem málem umřela, utekla jsem za ní a společně jsme si slíbily, že zůstaneme navždy spolu," vydechla jsem a ovládla třepot v hlase. "Našly jsme les. Udělaly z něj náš domov a vše bylo... Dokonalé," uhnula jsem pohledem k moři a na chvíli se odmlčela. "Jenže pak se něco změnilo. Vyhýbala se mi, chtěla z našeho lesa udělat smečku. Hodila ji na mě a sama pak bez jediného slova odešla," zavrčela jsem a zlostí tlapou udeřila do jedné z drobných vln. Slunce zapadalo, rudá záře pohlcovala oblohu a odrážela se od vody. Idylka.
"Nemohla jsem být bez ní, tak jsem šla na jistotu. Dvakrát. Haha, ale pořád jsem tady!" bolestivě jsem se zasmála a do očí mi vhrkly hořké slzy.
"Nemůžu ani jednoduše chcípnout!" zakřičela jsem do moře a posadila se do vln. Tenhle obraz mi něco připomínal. Bolestivě jsem se ošila. Mrtvé děti, zabili mi je před očima a já se utopila. Pořád tady, pořád tady.

Zamračila jsem se a odtrhla pohled od moře a zasekla ho do Adirama, který konečně koukal na mě. Jak jako mu něco nepatřilo. "Nechápu," řekla jsem stroze. Co to mlel? Povyražení jednou za čas nikomu nepatřilo, tak jak to nemohl dát když to ani nemohlo být vlastněno? Naštěstí se jal mi to okamžitě vysvětlit. Jeho slova se mi nelíbila, vstávala mi z nich srst za ušima a ocas mi nevědomky ztuhl a schoval se mezi nohy.
Ne. Ne, ne ne ne. NE.
Tohle všechno jsem už jednou slyšela. Jiná slova, stejný význam. Dech se mi zrychlil a má kamenná tvář se rozbila na padrť. Do očí mi vstoupil strach, vztek, nenávist a vztek. A hluboký zármutek bolavého srdce, které se nikdo neodvážil opravit. Kdo by se taky divil, když jsem kopala, kousala a křičela jenom když mi někdo projevil ždibec náklonnosti.
Klid, ženo, musela jsem sekopnout do zadnice. To on chytá pocity, ne ty! balamutila jsem sama sebe.
"V tom případě dohoda padá," uzavřela jsem. Jaký smysl mělo pokračovat v něčem, co už postrádalo původní smysl?
"Tak trp," řekla jsem mu, ale narozdíl od něj se nezasmála. Chcípni nebo trp. Nesejde mi na tom. Nesejde mi na tobě. Jsi nikdo. Nikým jsi byl a nikým i zůstaneš. Nesmíš!

Stmívalo se. Slunce zapadalo za obzor a větší romantiky by se jeden nedočkal. Stáli jsme po kotníky v chladné vodě, zatímco mraky nad pevninou se kumulovaly do tmavých chuchvalců. Bude pršet, bude bouřit a plískat.
Tady na pláži ale ne. Tady nás chránily mořské vzdušné proudy.
Adiram řekl, že už si není jistý naší dohodou. Že s ní už plně nesouhlasí. Díval se do moře, místo aby mi to řekl do očí. Můj pohled ztvrdl v kámen a taky jsem se dívala do moře. Dívala jsem se na západ slunce, které se vpíjelo do mořské hladiny na obzoru. Mizelo pod vodou. Samozřejmě, jenom mě to utvrdilo v tom, co jsem si myslela. Každý vlk mě v tom usvědčoval, tak proč bych si měla myslet opak? Láska neexistuje, náklonnost je skrytá zrada a přátelé jsou lháři a oportunisté.
"Nedržím tě," procedila jsem mezi zuby o dost více emocionálně než jsem chtěla. Byla jsem zklamaná, zrazená, ale utvrzená v tom, co jsem si myslela. Adiram byl jako všichni ostatní. proč bych si by´t na zlomek vteřiny myslela, že je tomu jinak? Měli jsme spolu jenom koitus, ne hlubší duchovní spojení. Jako se Rzí? ten incident se už nesměl opakovat.
Ve smečce očividně nebyl spokojený. "Tak odejdi," navrhla jsem klidně, ale bez empatie. Bylo mi jedno, že se tam cítí jako vyvrhel a nikdo ho nemá rád. On o mě taky nestál.

Skrze přivřená víčka jsem na něj blýskala očima přesně jako predátor blýská pohledem po macatém zajíci. Přicupital ke mě jako baletka a nakoukl netvorovi do chřtánu bez špetky zdravého rozumu. Políbil mne na spodní hraně čelisti a já mrskla ocasem, lehce se naježila a cvakla po něm zubama. Varovně, laškovně, nebezpečně ale těsně před jeho čenichem. "A nenechal ani kost," souhlasila jsem a vyloupla na obličeji tajemný úsměv. O tomhle jsem věděla své. Věděla jsem, jaké to je sežrat všechno i s rohožkou a podrážkami od bot. Věděla jsem, jaké to bylo, rvát se o poslední kosti s kouskem dřeně uvnitř. Pochybovala jsem ale, že princezna něco takového zažila.
Tvářil se jako největší ubožátko, když jsem mu řekla, že bych ho shodila z útesu a že smrdí. Poodešel několik kroků ode mě a vypadal, jako kdyby měl zaražené prdy. Chvíli jsem jeho zevnějšek pozorovala a čekala, jestli se neobrátí vlny nebo nedostanu nějaké jiné znamení, ale Adiram mlčel jako pěna. Bohužel, drahouši, nejsi, nejsi a nesmíš a nikdy nebudeš pro mě ničím víc, pomyslela jsem si tvrdě a snažila si ta slova vyrýt do srdce, do hlavy, do rozkroku a všude tam, kam jsem je vyrýt potřebovala. Vyrala bych si je do čela a nechala nasvítit, kdyby to znamenalo, že mi to pomůže den co den.
Přistoupila jsem k němu, zkrátila tu vzdálenost, kterou mezi námi vytvořil. Doslova jsem za ním dolézala. Štvalo mě to, ale chtěla jsem si něco ujasnit. Jsme jenom nástroji naší touhy, ničím víc. "To je dobře," přitakala jsem s o něco větším klidem a otočila se čelem k moři.
"V-" -ěříš v lásku? zarazila jsem se a zamračila. Pevně jsem stiskla rty k sobě a ani si nevšimla, že jsem zarazila dech. Tak moc jsem se chtěla svěřit, někomu, komukoliv! Ale nemohla jsem. Láska neexistovala, náklonnost byla zradou v kožichu jehněte a přátelé byli smuteční vrby.
"Pořád si v Borůvce?" rozhodla jsem se svést konverzaci k němu a skrýt tak svou vnitřní rozepři. Mluvit s Vivianne bylo snadné, byla to naprostá cizinka, které jsem neměla žádný důvod věřit. Když jsem byla ale s Adiramem nebo Wizku, měla jsem sto chutí jim říct všechno. Všecičko do posledního detailu.

"Hmm," zabručela jsem pouze, když prohlásil, že není velký zlý vlk. Ale já ano, přimhouřila jsem na něj zelené oči, které byly původně medové, když jsme se viděli naposled. A že jsme se viděli pěkně zblízka. "Ovšem že nejsi," souhlasila jsem ale pak, zhluboka se nadechla a nechala svoje podivné pocity za sebou a nahradila je sebejistotou a rýpáním.
"A abych tě potom mohla kdykoliv odprásknout nad útes, až s tebou budu hotová," dodala jsem se stejným úsměvem jako on. Nemělo cenu mu vymlouvat, že jsem to myslela jinak. Na druhou stranu i to znělo jako fajn magie. Umět kohokoliv přivolat nebo zase odvolat dle své potřeby. Přivolala bych Rez a potom bych ji shodila nad útes, pomyslela jsem si až mi srdce bolestivě poskočilo. S těmi útesy a smrtí jsem něco měla. Necítila jsem se ohdledně toho komfortně a o to víc jsem tím chtěla ublížit ostatním.
Voda kolem něco se proměnila ve slané bublinky a jenom proletěla kolem něj, zcela neškodně. Odfrkla jsem si. "Smrdíš," cekla jsem jenoma pokrčila rameny, jako kdyby to byla úplně normální věc a ne kopanec do obličeje. Takové plytké urážky jsem většinou nevypouštěla, ale nic lepšího mě nenapadlo, zvláště po tom, co mě zase začal opěvovat.
Došla jsem až k němu a naklonila jemně hlavu na stranu. "Pamatuješ si, co jsme si slíbili?" nadhodila jsem vážným hlasem. Žádná pouta, pouze zábava.