Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"To jako umělec postrádáš docela velkou část znalostí o vlčím životě," usoudila jsem lehce popichovačně. "Jak chceš popisovat intriky života, když opomíjíš jeho smysl?" dodala jsem a mlaskla. Jenom smrt dávala životu smysl. Věděli jsme, že jednoho dne zemřeme a tak jsme podnikali různé aktivity, spřádali plány, zakládali rodiny a snažili se vytvořit nějaký odkaz. Ale když smrt postrádala význam - hlavně v této zemi - jaký byl důvod pro existenci?
Já si krátím čas tím, že ho krátím jiným.
Cukla jsem uchem a tlapkou mu cákla do obličeje. "To seš takhle udělaný do každé buchty, kterou se snažíš dostat do pelechu?" zachechtala jsem se a zamávala mu ocasem před čenichem, když jsme překračovali řeku. Přicupital ke mně blíže a já zpod svých víček koukala do jeho tmavě modrých očí. "Kdeže," odtušila jsem vesele a zcela bez nějakého sexuálního napětí, které jsem z něj cítila. "Ty seš děsivý jako králíček na kopretinové louce," zašveholila jsem a jemně ho ždibla do obličeje. S dalšími slovy jsem se rozešla dál kolem potoka. "Tam kde ale není jiný život musí být něco, co ten život odstranilo. Katastrofa, příšera... Něco příšerného, co narušuje přirozený chod světa," vysvětlila jsem svou myšlenku i nahlas.
"To ne. Spíš jestli chceš ty. V Buku nejsou zrovna přátelští vlci. Zvláště moje sestra," poznamenala jsem a výmluvně se na Adirama podívala. Tasa nesnášela každého vlka, kterého jsem si dotáhla. Nenáviděla Duncana, neměla ráda Rez a pochybovala jsem, že svůj názor změní kvůli Adiramovi. Já už ale nedbala na to, co si moje sestra myslí. Už vůbec mě nezajímaly její teátry a nehodlala jsem je tolerovat.

// Louka vlčích máků

https://imgur.com/mUVX6vm

// Eucalyptový les

Odfrkla jsem si. Dost nahlas a dost teatrálně na to, aby Adiram viděl, jak se k životu stavím. "O smrti bych ti mohla vyprávět," začala jsem. "Viděla jsem ji tolikrát, že by se to nedalo spočítat na drápech," dodala jsem. Byla jsem už na všech pozicích, co se smrti týče. Viděla jsem, jak mi umírá rodina, viděla jsem, jak umírá cizinec. Zabila jsem někoho a byla jsem zabita, nebylo nic, co by mi smrt neukázala. A dokonce jsem viděla i Smrt, zosobnění onoho krutého aktu v celé své kráse. Zdejší bohyně mi ale přišla jenom jako levnou kopií oproti opravdové smrti. Ta byla komplikovanější a ne placatá jako zdejší obchodnice s kamením.
"Obávala bych se teprve, kdybychom tu sami byli," podotkla jsem. Život v lese znamenal rovnováhu, bylo to znamení, že se není čeho obávat. Co ale v lese, jenž je zcela opuštěn, kde nepípne ani sojka anezašelestí listí pod nohami zvířat? Co je vyhubilo, co se jim mohlo stát?
Adiram se smál a nehodlal si připsat zásluhy za magii, kterou musel použít on. Přejela jsem ho ledovým pohledem bez špetky vtipu. "Já to nebyla, ještě vím, které čáry jsou moje," řekla jsem vážně, když jsme vystupovali z lesa a ocitli se na otevřeném prostranství. Byla noc, temná ale ne tichá. Od potoku jsme slyšela bublání a ševelení. Vešla jsem do vody a sklonila hlavu, abych se napila. Upřímně jsem se radovala z toho, že jsme z toho podivného kousku země pryč. Takové prostředí mi bylo cizí. Smáčela jsem tedy polštářky nohou ve vodě a nechávala jim ulevit od cesty. "Hodláš se mnou jít až do Buku?" zeptala jsem se Adirama a otočila na něj hlavu, zatímco jsem si přešlapovala po kamenech ve studené vodě.

Po kamenité cestičce jsme pokračovali lesem, kde rostly stromy s podivnými listy. "Nudit se? Toho jsem měla dost v lese," prohlásila jsem a ještě plna nadšení a adrenalinu poposkočila v kroku na místě. Nesnášela jsem dělat hlídače hloupého lesa, bylo to svazující a omezující a naprosto příšerné. Hodlala jsem dojít do lesa a udělat s tím konec. Jasnou čáru vymezující mou svobodu.
"Co se ti tady nezdá?" zeptala jsem se ho a rozhlédla se kolem. Kromě podivné flóru tu byli ptáci, které jsem slyšela pě ve větvích. Uslyšela jsem pohyb v těch stromech, ale nevěnovala jsem tomu přílišnou pozornost, přecijen vlcina stromy moc nelozili. Kromě mě, mě to šlo a když jsem měla křídla ještě v cajku, tak mě to i bavilo. Od té doby, co jsem o ně přišla, jsem to nezkoušela.
"To jsem neudělala já," zavrtěla jsem hlavou. A zachechtala se. "Tos musel být ty!" tlapkou jsem mu žduchla do ramena. Věděla jsem, jak magie v mém těle funguje a kdy ji používám, ale tenhle kousek nebyl můj. A kdo jiný než Adiram to mohl provést?

// Ronherský potok

9 bodů
8b = 12 kytek
1b = 2 oblazky

// pusté údolí

Už mezi horami jsem začala zpomalovat a spokojeně jsem si to klusem pohopkávala vedle Adirama, který se tvářil, jako kdyby snědl něco kyselého. "Haha, úplně ti zbělely chlupy hrůzou," smála jsem se, ale nebyl to vysměvačný tón. prostě jsem se jenom dobře bavila. Vakovlci, které jsem jako Vlad Napichovač narazila na ostré kamenné bodce, mi doteď v hlavě vtipně vláli v imaginárním povětří.
"Spadli jako mouchy," breptala jsem spokojeně, takováto šarvátka mě vskutku pobavila. "A ty druhé jsem dobře propíchla," zazubila jsem se a máchla spokojeně ocasem. Zmírnila jsem do kroku, když jsme začali vcházet do lesa. "Složíš i o tomhle nějakou píseň?" nadhodila jsem a rozhlédla se kolem nás.

Jenom krapánek jsem litovala toho, že jsem Adiramovu zpěvu nepředešla. Zpěv byl pro mě nepřirozený stejně jako skládání básní nebo létání. Neholdovala jsem ani jedné z těchto aktivit, ač jsem jich teoreticky měla být schopna. "Kde na to chodíš?" vydechla jsem s drobných povzdechem a potočila pobaveně oči. Byla jsem ale marnivá, takže se mi jeho krátká písnička docela líbila. Nehodlala jsem mu to ale říct napřímo, klásek se nemá přechválit, jinak uhnije pýchou.
Zůstali jsme stát proti chrčící smečce vakovlků. Vlkům lehce podobným přerostlým vačicím, které se vyvinuly nám v obraz jen čirou náhodou. Žili na dost opuštěném a zazděném místě, takže se to i dalo pochopit. Nicméně vlčí plémě bylo schopnější a to jsme hodlali s Adiramem dokázat, ačkoliv on neměl špetku boje v krvi. Nevadí, proti přesilovce jsem už měla nějaké zkušenosti. Špatné a bez výjimkyprohrané souboje se za zkušenosti také považovaly, ni?
Vlci najednou spadli k zemi a já na Adiramův pokyn vystřelila jako raketa z místa. Předběhla jsem Adirama a pravděpodobně bych mu bez obtíží utekla. Zpomalila jsem a se smíchem do něž žduchla, protože ze stromů se vynořilo několik dalších pseudovlků a rozběhli se za námi, nejspíše pomstít své bratry a sestry. "Hahá! Neumíš se ani rvát a ani běhat!" zasmála jsem se a otočila se k blížícím vlkům. Země pod nimi se zachvěla a hlína a písek a půda se přeměnily v ostré kamenné špice, které propíchly nejodvážnější z pseudovlků. Zbytek se stáhl. Nohy se mi znovu vrátily, jako kdyby se nic nestalo. "Boj na dálku je taky docela sranda," přimhouřila jsem oči, popohnala jsem Adirama štípnutím do jeho tlusté zádele a utíkala s ním skrze hory stezkou, kterou tam zanechala divoká zvěř. Vakovlci nás nechali na pokoji, když dva z nich zůstali napíchnutí na kamenných kůlech.

// Eucalyptový les

Odfrkla jsem si. Písnička na mou počest. "Co jsem ti předtím řekla o pravidlech?" zeptala jsem se ho místo toho, abych mu dala přímou odpověď. Pokud si to dobře pamatoval, tak věděl, co může a co ne. Co jsem zmohla proti nějaké příšerné odrhovačce, kterou bude bavit jiné vlčice nebo vlky, až s nimi přijde do styku?
Znal jsem jednu vlčici,
teda holuba, vlastně jeleně.
Spal jsem s tím noc co noc
připadal jsem si jako kus zeleně, protočila jsem panenky nad svou naprostou neschopností složit píseň nebo báseň, ať už v tom byl jakýkoliv rozdíl v mé hlavě.
Místo blbnutí jsem se raději zaměřila na šmouhy v perferním vidění, které se shromažďovaly kolem nás, zatímco jsme procházeli. Adiram se přicucl blíž ke mně, ale jinak nic nedělal. Šla jsem teda dál, nevšímala si černých očí a zubů, které se leskly z přítmí stromů. Bylo jich tam hodně. Možná pět, šest. Možná dvacet. Cítila jsem napětí, které tato situaci způsobovala. Zmizely mi zadní nohy, vnímala jsem, že se magie aktivovala, ale nevěnovala jsem jí pozornost. "Umíš se rvát stejně jako milovat?" zeptala jsem se Adirama a zastavila se. Smečka se blížila k nám a ze stínů vystoupili podivní vlci s protáhlými hlavami a nízkým, dlouhým tělem. Byli dva. Ale jen cenili zuby a prskali. Naježila jsem se a nehnula se z místa. Nejspíše jsme jim vlezli domů.

// popelavá pláž

Koutky mi vystřelily do pobavené grimasy, ale smíchu se Adiram nedočkal. Trochu jsem ho tahala za nos, ale to přece nevadilo, neboť to bylo v rámci zábavy. Sám mě nazval rachotinou, jako kdyby mi bylo už přes deset zim. Ani jsem netušila, jak stará jsem. Cítila jsem se dobře, nejlépe, jak jsem se kdy cítit mohla. "Já vím," přitakala jsem. Ani netušil, jak krutá jsem uměla být. Tyhle slovní přestřelky byly oproti opravdové krutosti jako požehnání a polibek na oční víčka. Mohl děkovat nebesům, že se dostal na mou dobrou stránku a ne na tu druhou, kde skončí většina.
Dost dobře se to ale může obrátit, pokud, přimhouřila jsem očka a přeběhl mi v nich stín. Pokud mě zradí, opustí anebo dopustí, aby jeho cesta protla tu mou.
"Tvoje lichotky by zvedly ze země i mrtvého," poznamenala jsem a přešla z pláže do údolí. Nechtělo se mi šplhat do hor, ale vypadalo to, že nebudeme mít jinou možnost. Tohle místo jsem neznala, ale věděla jsem, že když půjdu na sever, dostanu se do známějších končin.
Tráva tu byla suchá, stromy podivné a osazenstvo barevné jako papoušci. Dost dobře to papoušci byli. Pozorovala jsem je a byla si vědoma toho, že jsme tady jako pěst na oko. Koutkem oka jsem zaznamenala pohyb dlouhého světlého těla s tmavými horizontálními pruhy. "Nejsme tady sami," poznamenala jsem a pokračovala dál. Nesnažila jsem se přijít do konfliktu se zdejší faunou.

Dramatičnost mého podlého a zcela nepřiměřeného útoku na jeho ubohou pacinku by z kolejí jistě vyhodila nejeden stabilní vlak, ale já jsem byla letadlo a tak jsem jenom z výšky shlížela na tu tragédii s potměšilým úsměvem od ucha k uchu.
"No jo, smečkový život tě rozmazlil, Faldíku," povzdechla jsem si taktéž s náznakem dramatu. Uměla jsem hrát tyhle hry a hrála jsem je ráda, když jsem měla dobrou společnost. "Zlenivěl jsi, zpohodlněl. Vykrvácíš na drobné škrábnutí a z jednoduchého života ti roste prdel," pokračovala jsem a obešla si ho kolem dokola. Packou jsem ho plácla přes jeho pevnou, vyrýsovanou zadnici, na které nebyl ani náznak špeku. Vlkům se taky tuk na zadku neukládal, ale já nebyla žádný znalec, abych mu to vysvětlovala.
"Pokud se ti můj zadek nelíbí, tak už vůbec nevidím důvod sdílet s tebou lóže někde na samotce, Faldirame," řekla jsem s čumákem v oblacích jako nějaká fiflenka a rozešla se vysokým krokem pryč z pláže. "Raději mne následuj, pomůžu ti se toho tuku zbavit - pohybem," mrkla jsem na něj.

// pusté údolí

Adiram mi popsal, co bychom v tom našem možném, vymyšleném, teoretickém a zcela nereálném zapadákově daleko od problémů a jiných zvědavých očí dělali. Dle něj jistě idylka a dokonalost sama, ale já se už teď ježila nudou. Narozdíl od něj jsem tenhle ledabylý způsob života neuměla vést a dostala bych roupy dřív, než by dopěl první píseň.
"To zní jako strašná nuda," poznamenala jsem se šklebem mata maty. "Žít v takové idylce není zdravé, potřebuješ adrenalin, stres... Něco, co tě nakopne!" řekla jsem zapáleně a oči se mi rozzářily při pomyšlení na nějakou další příšernou eskapádu, která by mě zruinovala.
"Navíc... Najít si nějaký útulný koutek můžeme kdekoliv a kdykoliv. A představ si ty možnosti!" načepýřila jsem se nad tou myšlenkou a naklonila se k němu. "Pamatuješ na jeskyni v Borůvce? Alfy byly nad námi," připomněla jsem mu a svůdně na něj zamrkala, než jsem se zase odtáhla s lehkým smíchem. Tohle byla zábava.
Zvedla jsem se, ale Adiram složil svou zadnici do písku, chytil mi nohu a prosil jako malé vlče, abychom ještě nechodili. "Nebuď pecivál, Áďoslave," zachechtala jsem se a štípla ho zuby do packy, aby mě pustil. "Pohyb ti prospěje. Myslím, že jsem na tvém zadku viděla vznikající faldík," řekla jsem vážně.

Adiram se ke mně znovu začal lísat, skoro až dotěrně mi čumákem dorážel na čelist, když jsem mluvila o Bukové smečce a svém alfování tak, které by se dalo považovat spíše za tragédii než cokoliv jiného.
Ucukla jsem a čumákem ho ťukla do tváře. Že prý velká vůdkyně, ušklíbla jsem se a odfrkla si. Nikdy jsem tu pozici nechtěla, de facto jsem do ní byla natlačena a teď jsem ji nesla na zádech jako kříž.
Adiram navrhl, jestli bych se na smečkování nechtěla vykašlat. Chtěla bych z celého srdce, ale to znamenalo do lesa dojít anebo vyhledat někoho, kdo je mým svěřencem a říct mu, že na ně z vysoka seru a ať si dělají, co se jim zlíbí.
Přimhouřila jsem oči a chvíli ho nechala, ať si mě opižlává jako lízátko, než jsem zvedla packu a položila mu ji na hrudník, abych ho od sebe odtáhla. S pobaveným výrazem plného sebeuspokojení jsem po něm blýskla očima zlobivé vědmy. "A co bychom na takovém místě jako dělali?" zeptala jsem se ho. "Život přece není jenom o tomhle," řekla jsem a významně jsem sjela očima na jeho slabiny, které by nejraději hlásaly opak.
Sundala jsem z Adirama tlapku a položila ji na zem. Nechtělo se mi ještě vstávat, bylo mi tu s ním dobře, ale některé věci se prostě musely dělat, ikdyž se jednomu nechtělo. "Půjdu do lesa. Alespoň se podívat, jestli to tam ještě stojí," hlesla jsem s nechutí v hlase a postavila se na všechny čtyři. "Chceš jít se mnou?" zeptala jsem se ho a nadzvedla obočí. Bylo m dost dobře jedno, že se Tasa zase zcvokne z toho, že si domů tahám kde jaké magické debílky. Ať. Byl to můj les a já si mohla dělat, co se mi zachtělo.

Sluníčko stoupalo a já se podívala na nebe nad námi. Naducané obláčky jako ovečky se pohybovaly nad našimi hlavami, zatímco je latý pastýř hnal od východu. Nad mořem byl déšť a i my lehce zmokli, ale nic, co by pastýř za pár chvil nevysušil. A aby toho nebylo málo, viděla jsem duhu, která se nad námi kýčovitě klenula. Zašklebila jsem se na ten paskvil na obloze, jako kdyby se mi snažil něco naznačit a podívala se na svého přítele Adirama. Přítele, ať už všechny ty východy slunce, západy slunce a duhy říkaly cokoliv jiného. Mně počasí přece nebude diktovat, jak se mám ohledně někoho cítit.
Nemohla jsem ale popřít vliv počasí na atmosféru.
"Hm," zamyslela jsem se, když se mě zeptal na můj nejčastější výskyt. Pravdou bylo, že jsem se teď spíš jen tak flákala po okolí a zazdívala svoje povinnosti. "Jsem vůdcem smečky na srázu u moře," prozradila jsem mu, ale můj tón jasně napovídal, že tuto pozici nezastávám zrovna ráda. "Ale spíš na to kašlu a loudám se po okolí," dodala jsem. Neměla jsem krom Díry a předchozího Doupětě ani žádný pořádný domov, kam bych se vracela.

Dal mi své slovo a já si to uložila do paměti. Nehodlal odejít jen tak, opustit mě v tomto světě tak jako ostatní. To byla vítaná změna, která mě těšila. Pokud by tedy někdo měl odejít bez oznámení, byla bych to já. Vyhovovalo mi to tak, nechávalo mi to otevřená zadní vrátka, kterými jsem mohla uprchnout hned, pokud se budu cítit ohrožena. Opustím jej stejně, jako jsem pustila k vodě Duncana, budu-li muset. Nezapomeň si ale pořád držet odstup, žádné hlubší city, upozornila jsem se stroze. Mohla jsem mít přítele, mohla jsem zkusit udržet si opravdové přátelství, ale nic víc. Mé srdce kolibříka i nadále plesalo bolestí, když jsem si vzpomněla na Rez.
Smál se mi, ale to mi nevadilo. Pokusila jsem se ho sama zlechtat, ale on nehnul ani brvou a mluvil o nějakém prodýchání. "To je ale kec," hufla jsem a vyfoukla mu vzduch do obličeje. Nějaké prodýchání na lechtání nezabíralo, moc dobře jsem to věděla. Sama jsem to zkoušela několikrát!
Sedla jsem si naproti němu a natočila k němu uši. "Na co?" zeptala jsem se ho a pobízivě nadzvedla obočí. "Ptát se můžeš. To, jestli ti odpovím, je na mně," dodala jsem a stočila si ocas k nohám. Svědil mě bok a já se instinktivně podrbala parožím místo nohou tak, jak by to udělal normální vlk. Kdo ví, jestli ve mě zbyla alespoň půlka vlka.

"Nebudu," ušklíbla jsem se na něj. Nehodlala jsem se nikoho doprošovat, vlci odcházeli sami, ať už jsem chtěla nebo ne. "Ale až půjdeš, řekni mi," řekla jsem stejně vážně jako on. Tvářil se jako pícháč, co se vám připlete do kožichu a už ho nikdy nesundáte. Ale i takovou potvůrku jednoho dne sejme větvička nebo se o něco zachytí a spadne. Anebo srst, ve které držel, vypadá i s ním. Já jenom chtěla vědět, že se rozloučí, ař půjde.
Začal se mě ptát, co všechno teda může. Olízl mi čenich a já mu hravě znovu cvakla po čumáku. S potutelným úsměvem a jiskrou v oku jsem ho nechala, ať se ke mně přitulí, ale nečekala jsem, že na mě tak zákeřně použije tajnou zbraň. Ucukla jsem, shodila ho ze sebe z vyjeknutím a odcupitala po písku o metru dál. "Nelechtej mě!" zapištěla jsem na něj přiškrceně jako malá holka. "Příště tě kopnu do obličeje, varuju tě!" ukázala jsem na něj packou a zasmála se. "Copak ty lehctivý nejsi?" zeptala jsem se a přicupitala zase zpátky k němu a začala ho oňufávat na lechtivých místech.