Příspěvky uživatele

Zasekla zuby do líčka vlčice a znemožnila jí tak jakýkoliv pohyb hlavou, krom cukání. Její bolestné kvičení se linulo k uším Styx jako milostná hudba pěvce a odbourávala další a další přítoky adrenalinu, které měla v těle schované.
Tlapu, která se jí opřela o krk a začaly drápy škrábat pokožku skrze husté chlupy, okatě ignorovala. Nebyla to bolest, která by stála za povšimnutí. Šedá se zapřela předníma tlapama o zem, pořádně Modrookou škubla dozadu a pustila její okousaný líc, aby své tesáky mohla zahryznout právě do tlapy, která se o ni opírala. Sevřela tlamu okolo zápěstí a drtivě skousla nebohou končetinu. Nehodlala tím však skončit, protože se smýkla celým tělem dál od uvolněné tlamy Modrooké a ramenem ji schodila na zem. Vzhledem k tomu, že v tlamě drtila její tlapu, byla stabilita Wizku už dávno pokořena a na zem se dostala bez větších obtíží.
Zlatooká pustila tlapu, zatímco Modrooká padala k zemi, aby jí v pádu nebránila. "Poslední slova?" zavrčela sivá vlčice a chystala se k poslednímu kroku.

Couvala a tím povzbuzovala sivou k dalším krokům kupředu. Zasmála se, když jí Modrooká prozradila, že by utekla. Ohoo, utíkat můžeš, ale neschováš se. Ne mně! už začínala přemýšlet, jak by tuto ubohou dušičku rozporcovala. Její drkotání zubů, rychlá slova, snaha zachránit si vlastní krk... Slast pro uši šedivé vlčice. "Vysvětlím to tvé mrtvole," zavrčela temně Styx a propíchla nepřítele očima. Nebyl čas vykládat jí, že je semínkem zla, které v této zemi může vyklíčit a způsobit další škody. Musela jednat rychle a spolehnout se tentokrát na své instinkty. Žádné váhání, musí ukázat, že zabít není těžké, když je to pro dobrou věc. Když je to pro dobrou věc, tak mi krev nevadí, zanotovala si ještě v mysli.
Není na co čekat, skoč! nabádal ji vnitřní instinkt. Už neříkala nic, byl čas na činy. Po úvodním divadle nastal onen okamžik, ke kterému celé vystoupení směřovalo. Hudba gradovala, až na svém vrcholu popíchla šedou vlčici ke skoku přímo na hlavu Modrooké. Zubama se zakousla do první věci, kterou měla na ráně, to jest líčko vlčice, a smýkla hlavou k sobě, aby si krk oběti popotáhla k tesákům.

Z hrdla se jí dralo vrčení, které ještě zesílilo, když viděla svou obět couvat dozadu. Tak silný projev strachu a slabosti jen povzbudil její zabijácké instinkty, pěstované od jejího mládí rodiči i smečkou vyvrhelů, ve které musela žít. A to jen proto, že vlci s magiemi byli silnější, zpupnější a namyšlenější, než cokoliv jiného na světě.
Třas oběti ustal a místo něj na scénu nastoupil stoický klid. Sivá vlčice si olízla čumák a přestala vrčet, spíše zvědavě přihlížela, co bude dál. Svou nevraživost však i nadále dávala najevo naježenými chlupy, stáhlýma ušima a mrskajícím ocasem, který kdyby mohl, vydával by zvuky šlehajícího biče.
"Kamarádky?!" vykřikla Styx to slovo sprostě do řeči a odplivla si na zem. "S tebou se budu kamarádit teprve tehdy, až mi budeš ležet v žaludku," zavrčela si tiše pod fousy šedá vlčice a na půl ucha poslouchala, co má Modrooká na srdci.
Přimhouřila své zlaté oči a nejistě přešlápla kousek stranou. Nechtěla být zabita prvním magičem, kterého potkala mimo rodný kraj. Hloupá, hloupá Styx! Mělas ji zabít hned, jaks ty oči viděla! naštvaně zavrčela, ale na slova Wizku nic neříkala - projednou. Sivá začínala cítit nejistotu a udělala krok zpátky. Bylo na ní vidět, že váhá, že udělala chybu a pravděpodobně se stáhne, což se i pomalu začalo dít, když tu najednou Modrooká stáhla pohled ledových očí a zabodla jej místo do Styx do země. Lhář!
Sivá vlčice se znovu sebevědomě napřímila, protože nejistota a strach Wizku prozradil. Odvahu jí taky odával fakt, že Modrooká zabodla oči do země. "Jsi špatný lhář," řekla ledovým hlasem a zasmála se, krutě a necitelně. "Teď by mě zajímalo, co doopravdy uděláš, když se ti vrhnu po krku," zasmála se sadisticky v zubatém úsměvu a udělala krok vpřed. Pochopila, že se ocitla před magičem, který byl ještě nezkušený. Utnu zlo v kořenech, nebude se moci dále vyvíjet, pomyslela si fanatická vlčice a s očima rozevřenýma dokořán sledovala svou oběť.

Přikývla. Souhlasila, přiznala se ke svým vraždám otevřeně, zcela bez odporu. "Aspoň, že nelžeš," zavrčela sivá, mrkla jedním okem a trhla stejnolehkým uchem dozadu. Zastavila svůj krok a prohlížela si tu pohromu před sebou, která vypadala, že neví, co se sebou samotnou. Co s ní udělám? Musím ji zabít, musím, radikální myšlenky se dostavily zcela automaticky a bez špetky slitování. Nemohla s tímto tvorem soucítit, byl to zabiják a vrah, skrytá hrozba pro svět a přírodu, ohrožovala všechno, vždy a všude, nezáleželo na tom, jak moc či málo mluví, její oči ji prozradily a nějaká vyšší moc jí dala magii, aby mohla projeviti svou zákeřnou a panovačnou stránku.
Magič si povzdechl a zdálo se, že s touto situací nehodlá nic dělat, což mladou sivou začalo dohánět k šílenství. Na takové chování nebyla zvyklá a nebyla na něj připravená. Potřebovala by někoho z rodiny, kdo by jí poradil, pomohl. "Jestli si myslíš, že se z toho vykroutíš mlčením, tak se šeredně pleteš!" zavrčela znovu vlčice, snažíc se na sobě nedat znát nejistotu, která začala stoupat. Bylo potřeba vymyslet plán a to ihned. Ano, ano, to je ono! Tím začnu! zajásala v duchu, když se náhle nápad zjevil jako na zavolanou. "Zakousnu tě jako malé vlče nebo mi dej pádný důvod, proč to neudělat," řekla rozhodným hlasem a zastavila se, aby mohla vypnout hruď a tvářit se odhodlaně a hrdě, že tento úžasný plán vyšel z její tlamy. Roztrhám ji jako to vlče! radovala se v duchu vlčice a nechala mluvení na sokyni.

Ať už se Wizku snažila bránit jakkoli, nemělo to valný účinek. Styx jí viděla až do krku, odkud vytahovala své prachsprosté lži a snažila se jimi zamaskovat svou pravou identitu. Viděla, jak se chvějícími tlapkami snaží udržet každičou část sebe samotné pohromadě a jak se pokouší vykroutit ze setkání a z nastálého rozhovoru.
Packa namířená na obličej sivé vlčice rozproudila krev v tepající hlavě, která po hnátě vystřelila jako naštvaná zmije. Minula, ale jen o kousíček se zuby zacvakly před nastavenou tlapou. "Neurážej mě, vrahu," zavrčela vlčice a stoupla si k Modrooké bokem, aby ji mohla začít obcházet, když bude potřeba. Zatím však stála na místě a jen propichovala jantarovýma očima oči modré. Podezřívavě sklápěla víčka a hleděla vlčici do obličeje.
"To se pak nedivím, že mě nepoznáš," řekla Styx najednou o něco mírněji. Nesnažila se však svého nového soka uchlácholit, možná jen na oko ukázat, že by mohl být klid, avšak bouře už začínala. "Dovol mi ti připomenout, kdo jsem," sykla vlčice hrdě a začala Wizku obcházet dokolečka dokola. Ještě jsem neviděla magiče tak... Utřepaného, pomyslela si, když prošla za chvějícím se pozadím Wizku. "Jsem nemagič, prostý vlk ochuzen o magii, sluha, poskok," vyjmenovávala, zatímco dokončovala kolečko kolem vlčice s modrýma očima. "Jsem špína," zavrčela jí přímo do obličeje a vycenila zuby.
"Špína, která má momentálně více hrdosti, než ty," ukončila a znechuceně se od vlčice odvrátila. Nebyla si úpně jistá, jak má s touto vlčicí nakládat, ale své pochybnosti nedala znát.

Vlčice se zdála zakřiknutá a svým stáhnutím dávala Styx prostor k rejdění země. Čumák měla celý od hlíny, když hlavu zvedla a spatřila, jak Wizku vrtí hlavou. "Němá?" zeptala se Styx lehce nevychovaně, mrkla jedním okem a trhla uchem dozadu.
Modré oči znamenaly pro vlčici rychlou zkázu, nebylo možné se zachránit a vydrápat z propasti, do které ji Styx shodila. Opovrženíhodná, nedůvěryhodná osoba, schopná zabít, povyšovat se a ublížit, aniž by pohla jediným drápem.
"Nekoukala? Chceš říct, že jsi slepá, nebo na mě děláš blbou?" zeptala se opovržlivě vlčice s šedým kožíškem a pohla prudce předními tlapkami k druhé vlčici. Její sklopené uši i postoj těla pro ni byl ale matoucí, nikdy nic takového neviděla. Strach pro ni byl jedním velikým otazníkem. "Co to děláš? Magič, co se bojí? Kdo jsou tví rodiče, zajíci?" začala nebohou vlčici urážet. Už teď litovala toho, jak mile a přátelsky se k ní začala chovat ze začátku. Mohla mě zabít mrknutím oka, musím si na ni dát pozor! upozorňovala sama sebe a naštvaně mrskala ocasem ze strany na stranu, lehce ceníc i své zoubky, které zakously už mnoho tvorů.

Nový společník se ukázal téměř hned poté, co si mladická hloupost Styx pofňukávala nad samotou, avšak tato hloupost si vlčice s černým hřbetem všimla až po nějaké době, protože k lesu se zlaté oči ubíraly jen zřídka. Ha, společnost, myšlenka vystřelila dřív, než si vůbec nebohé vlčice všimla. Její kroky okamžitě zamířily k ní, nezdráhala se a ani se nesnažila skrýt svůj záměr socializovat se s tímto jedincem. Byla mladá, hloupá, naivní... Dopředu nedomyslela, s kým se možná setkává. Její srdéčko pouze toužilo po společnosti, kterou vlčice mohla nabídnout.
"Co hledáš?" zavolala zvědavě šedá, když se k černobílé přibližovala. Měla ji už hezky na dohled a viděla, jak se v něčem drbe a něco hledá. "Můžu ti pomoct, tady je holé prd," zamumlala a zabodla čumák do nejbližší hlíny, která se k ní dostala. Na svou novou známou se zatím moc nedívala, bylo totiž nutno najít co , co bylo ztraceno a bylo nutno znovu objevit.
Zvednula hlavu a zadívala se na vlčici pořádně. Nejdříve se vše zdálo normální, než se jejich pohledy střetly, což se dříve či později stalo. Stáhla uši dozadu a z hrdla se jí vydralo se zavrčením: "Modré oči, jo?" Snad, jako kdyby přes tohle malé sluníčko přejel náklaďák s dodávkou bouřkových mraků, které hrozily spuštěním nehezké bouřky. Styx se stáhla a sklonila hlavu trochu k zemi. Vlčici se nedalo věřit, její oči byly jasnou známkou magie a magie byla tabu.

<<< Já se tu tak ňák vyskyt

Cesta byla více či méně nudná a až příliš klidná pro tuto mladou vlčí slečnu, která právě nedávno opustila všechny své známé a vydala se na vlastní pěst do světa gallierajského. Ach ano, věděla, kam se její tlapky ubírají a věděla o té zemi mnohé, co by jí jiní mohli závidět, avšak stále byla novicem nezkušeným, který se jistě ocitne v situacích, jenž nebudou ani příjemné a ani normální. Už jen svět plný magie byl pro tuto vlčici ránou do zad, pohybovala se po území nepřátelském a nepřejícném, vlci zde byli zlí a domýšliví, platila zde naprosto jiná pravidla než venku. Musela si však poradit a ustanovit si své místo v tomto novém světě, který se měl stát jejím novým domovem.
Jak ale můžete mít domov někde, kde na vás každý kout volá "Nebezpečí!"
Nezbývalo, než zkusit, co mladé tělo dokáže a jak si hlava poradí s novými nástrahami. Byla na to připravena, byla vyučena a vytrénována na všechny nástrahy. Už jako malá překonala překážky, které by jiný vlk nezvládl. Byla vyhozena za hranice komfortu a možností, musela se naučit žít z minima a těžit z něj maximum.
Daleko před ní běželo losí stádo, prchajíc do pravděpodobně bezpečnějších oblastí, než ze kterých pocházelo. Věnovala jim dlouhý pohled zkoumavých jantarových očí bez špetky magické jiskry, než se vrátila k pomalé chůzi touto dlouhou, nudnou plání.
Kéž být tak doma, posteskla si osamocená duše, na její vkus až příliš dlouho odloučená a osamocená. Společnost by uvítala s otevřenou náručí, vrhla by se danému po krku a zaryla mu drápy do ramen tak, aby se jí nemohl vykroutit. Jeho tělo by pak válela v této hnusné zemi tak dlouho, dokud by nepřestala cítit prázdno v nitru. Jenže tu ani vlka.