Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Očividně jsme se každá sama za sebe rozhodly, že si už nemáme pranic co říct a naše konverzace ustala na mrtvém bodě. Pobouřilo mne, že se nesnaží vcítit do mé situace, ale na druhou stranu jsem nevěděla, co si myslí. Třeba soucítila, třeba mě chtěla zachránit před jasnou zkázou, ale její plachá a mlčenlivá povaha jí to nedovolovaly projevit hlasitě.
Utonuly bychom asi v tichu, kdyby se ten hnědý stařec neodhodlal a drze nám nevstoupil do debatního kroužku, jenž držel bobříka mlčení. Wizku se netvářila dvakrát nadšeně, ale alespoň už byla čistá a nekrvácela tolik, jen její rána na líci se trochu barvila a břicho jí možná taky otékalo. Tlapku už měla asi v klidu, když tady kolem mě pochodovala dokolečka dokola jako zmoklá slepice. Já jsem byla pořád špinavá od krve, hlavně na tlapách a trochu na tvářích, kam se můj jazyk při čištění nedostal. Pokousané ucho mi už krvácet přestalo, ale rudá krusta se na něj stále držela. "Nazdar, nazdar," odtušila jsem lehce otráveně, když se jeho usměvavý gzicht ukázal v plné kráse. Veselí, bujarnost a družnost z něj přímo čišela na všechny strany. Pravděpodobně se jednalo o nějakého starého, hodného páprdu, který po X letech konečně vytáhl paty z lesa a jal se seznamovati s mladými samice, nenápadně si přitom olizujíc seschlé pysky jako starý perverzák. Šediny měl zapatlan od nějakých bobulí, pravděpodobně borůvek. Asi na něčem ujíždí... Rozhodně to ale bude větší zábava než Wizku, pomyslela jsem si a podívala se na tu modrookou katastrofu. Oči měl zabodnuté do země a snažila se zmizet z našich očí tím, že splyne s pozadím. Nahlas jsem se jí vysmála a otočila pohled svých jantarových očí bez špetky magických třpytek k vlkovi před námi. Jeho šedé oči a divná spirála na pazouře mi jasně prozradily, že tohle už mistr magie bude. Nemělo smysl opět nasazovat ofenzivní způsob chování, takže jsem na něj vytáhla druhou kartu, kterou jsem ještě nikdy nepoužila na dospělého mistra magie. S trochou štěstí by se mi mohlo dařit a pokud ne, aspoň jsem to zkusila.
"Vůbec ne, jdeš akorát na čas. Tady mě a Wizku právě napadlo, že by se nám hodil třetí do skupinky. Tak nějak nám vázla konverzace a jaks určitě poznal, Wizku není zrovna výtečný řečník," řekla jsem a zazubila se na Wizkuláka jako andílek.

Můj pokus o rozvedení konverzace se nezdařil a od Wizku se mi dostalo jen němého přikývnutí. Otráveně jsem sklopila uši, ale rozhodla jsem se to nechat být. Když se se mnou nehodlala bavit, dobře jí tak. Já jsem byla skvělou společnicí a dobrým komunikátorem, ale pokud se mnou nechtěla rozvádět debaty, neměla mě předtím kousnout do prdele.
Svou otázkou, či spíše dodatkem, se mi od této nesmělé a nemluvné vlčice podařilo vyvolat vcelku silnou reakci. Stáhla jsem uši dozadu, naježila se a varovně zavrčela. Sice jsme si již docela v klidu povídaly, ale můj chlad a názor na ni se nezměnily. Rozhodla jsem se nevstávat, protože jsem měla za to, že je příliš slabá a hlavně příliš "dobrá a hodná" na to, aby mi šla znovu po krku. Sama přece navrhla, že mě vyléčí nebo co. Sledovala jsem ji pohledem jantarových očí, když mě obcházela a v duchu se smála její horkokrevnosti. Musela jsem trefit zlatou žílu, pomyslela jsem si potěšeně a svůj úspěch tiše oslavila úsměvem.
Nechala mě v tichu, což mě na jednu stranu ubíjelo, ale díky svému malému vítězství jsem měla alespoň šanci si ho pořádně vychutnat. Takže se jí nelíbí, když ji někdo nadává do slabochů? Och, božátko malé, sledovala jsem ji a všimla si, jak otevírá tlamu, aby mi snad mohla něčo říci. "No povídej pusinko, jsem jedno velké ucho," zamrmlala jsem si tiše pod vousy, těžko říci, jestli mě slyšela. Stihla jsem to zamumlal ještě předtím, než z ní vylezla otázka na mě. A co je ti do toho? zakřičela jsem v duchu ostře. Nelíbilo se mi, jak je ta otázka položená, nedokázala jsem ji pochopit. Nenávist? Jak můžu nenávidět škodnou? Je to prostě škodná, která musí být vyhubena, nic víc, nic míň, vrčela jsem v duchu, snažíc se zakrýt fakt, že jsem opravdu v nenávisti žila a krmila jí svůj cíl i každý den. Byl to můj pohon, co mě hnal kupředu. "Blbá otázka," odtušila jsem kamenně a lehce znuděně se na Wizku podívala. Snažila jsem se tak zamaskovat to, že jsem nevěděla, jak jí odpovědět. O svých rodičích i smečce jsem vždy přemýšlela jen v tom nejlepším, nedokázala jsem si je spojit s něčím tak ohavným, jako byla nenávist. "Já si nevybrala, na jaké straně se narodím," zachrčela jsem pro sebe, ale dost nahlas i pro Wizku. Snažila jsem se si sama ujasnit, co si o tom myslím, ale ještě jsem na to asi nebyla dost zralá.

Situace mezi námi byla už méně napjatá, což jsem poznala i z toho, že si Wizku lehla na zem. Zvolila místo strategicky u řeky, aby měla na očích jak mě, tak i hnědého vlka. Udělala bych to samé, ale už jsem měla své místo a přesun by vyžadoval příliš vynaložené energie. Bylo mi tady docela dobře a kdyby mě tu ten hnědý zabil, nezlobila bych se. Takový hrobeček u řeky...
Skoro až překvapeně jsem zamrkala, ale rozhodla jsem se nepodlehnout tak snadno. Wizku sice měla docela dobře nakročeno k tomu, abych jí ty kecy začala věřit, ale nesměla jsem se nechat obalamutit tak snadno. "Nefér?" zeptala jsem se a nepatrně, velice opatrně, jsem se ji pokusila rétoricky pošťouchnout k tomu, aby se lépe vyjádřila. Pokusila se vysvětlit své myšlenky a přesvědčit mě. Byla jsem jedno velké ucho. Jedno velké ucho s novou dírou, ušklíbla jsem se, mrkla a cukla uchem dozadu.
"Proč?" zeptala jsem se stejně rychle, jako mi odpověděla. "Protože nejsi tak silná?" zeptala jsem se a úšklebkem a lehce se uchechtla. Drzost mi byla vlastní a nedokázala jsem ji vždy udržet. Možná jsem ani nechtěla, ale to bylo vedlejší.

Ignorovala mě snad? Protočila jsem nenápadně panenkami a položila si hlavu na tlapky, protože jsem přestávala pěstovat naději na nějaký kloudný rozhovor. Rozhodla jsem se její myšlenky na mé zabití trošku rozprášit a klást otázky nebo něco, ale vypadalo to, že je na to moc chytrá a nechytne se.
Konečně promluvila a z každého slova odkapávala frustrace jako jed. Natočila jsem k ní uši a potom i hlavu, kterou jsem trošku zvědavě nechala naklonit na stranu. "Aha," řekla jsem jenom, snad jsem ji odsoudila do šrotu. To je fakt blbka. Ona snad ani neví k čemu magie jsou, pomyslela jsem si a nevěřícně na ni pohlédla. "Jakože... Třeba k lovu, boji... Každodennímu životu? Haló?" zkusila jsem jí trochu poradit, protože jsem nedokázala uvěřit tomu, že tohle nehraje. K ničemu by jí to opravdu nebylo, to ylo právě to poslední, k čemu magie byly a já si toho byla moc dobře vědoma. "Chceš říct, že máš magii a vůbec tě to netankuje?" zeptala jsem se něvěřícně, snad pomalu chápajíc, co se mi Wizku celou dobu snaží vysvětlit.

Jeden se pokusí otevřít a nic z toho. Zabedněnec jeden, vůbec se ani nesnaží mě pochopit. Je stejně namyšlená jako všichni, pomyslela jsem si uraženě, když na má slova nereagovala tak, jak jsem chtěla. Nemohla jsem jí nařídit, aby se mnou začala soucítit a chápat mé myšlenky. Vlastně... Jsem to po ní ani nemohla chtít, byla nepřítelem, nedokázala by to!
Přítel by se hodil, posteskla jsem si a nostalgicky vzpomínala na svou smečku, rodinu, která mě vychovávala k obrazu svému. Vyrostla jsem ve válečníka, v živou zbraň proti zlu.
Z jejích slov jsem zaslechla slabost. Pravděpodobně měla nějaké své malicherné mindráky, nad kterými propakala celé večery a probděla každé noci.
"Já se ničím netrápím, tohle není o mně," řekla jsem na vysvětlenou, skoro až uražená, že si myslí, že se něčím trápím. Můj vztek už pomalu vyprchával a já se spíše snažila naladit na nějakou klidnější notu, avšak stále si udržet odstup a nepřístupnost. Nesměla jsem se nechat zhýčkat.
"Proč ještě nejsi mistr Vody? Už dávno nejsi vlče," rozhodla jsem se zeptat po chvíli mlčení. Tento fakt mě vskutku zarazil a bylo mi to divné. Teď, když jsem měla tu možnost - a stejně mi nic jiného než konverzace nezbývalo - jsem se rozhodla zeptat. Normálně jsem se s mistry i novicy bavila jen jediným způsobem a to zuby, ale teď jsem mohla využít i jazyk.
Všimla jsem si, jak znejistěla, když hnědý postával nedaleko. Stáhla jsem uši a znovu si nasadila vzdorovitou masku, kterou jsem před Wizku na minutku stáhla, když jsem mluvila o problémech.

// Strome, klidně se přidej! :D

Raná nenávist, zakořeněná už po dlouhá pokolení, zvelebována všemi a uctívána, hýčkána jako malé kotě v klíně, proudila mými žilami stejnou měrou jako červené krvinky nesoucí životně důležitý kyslík. Nemohla jsem přehodit výhybku, dívat se na magické vlky jinak. Bylo by to jako okamžitě vyměnit plíce za žábra, místo masa jíst trávu a nebo mít misto srsti peří. Nemožné, neslýchané.
"Uráží mě už jen tvá existence," zavrčela jsem si pod vousy, nehledíc příliš do budoucnosti, co taková slova můžou způsobit. Nezajímalo mě to, bylo mi to krásně pod ocasem. Co mi bylo do toho, že si znepřátelím jednoho z milionu? Když už jsem s tím začala, mohla jsem v tom i pokračovat. Být kamarádky? Prosím vás, původní vlci se s magickými nikdy nekamarádily - tedy ne po tom, co je rozepře rozdělily.
Dívala jsem se jí do očí a kdyby můj pohled zabíjel, už by byla tak desetkrát mrtvá. Připadalo mi, že místo normálního vlčího pachu z ní cítím nenávist, moc, ctižádostivost, krutost a namyšlenost. Představovala pro mě všechny zlé vlastnosti, které se přes její tělo přelévaly jako zvlněný závoj. Skrze tento temný závěs jsem neviděla nic dobrého, nic, co by dokáalo změnit můj názor. Dvě safírové oči jen vykukovaly skrze tento závoj a snažily se mě uchlácholit jako vlk zajíce, aby ho mohl snadněji zadávit. Neboj se, nebude to bolet. Jen vydrž, jen počkej...
Uhnula jsem pohledem, nedokázala jsem se na ni dívat tak dlouho. Byla jsem slabá, byla jsem zničená, pokořená. "Já poznala," řekla jsem a v hlase mi zněl smutek, neskývaná zášť a tvrdost. Nemohla jsem odpustit. Viděla jsem, co magie dokáží a rozhodně jsem byla proti.
Svět se mi už netočil a hlava se mi uklidnila. Díky tomu jsem zaregistrovala docela dost blízko nás dalšího vlka. Měl hnědou srst a díky informaci od Wizku - všichni gallirejští ovládají magie - jsem ho okamžitě hodila do pytle s ostatními vlky. Nechtěla jsem s ním mít nic společného, ale byla jsem příliš unavená na to, abych odešla. Tak vyléčit's mě chtěla jo? Ani se nepřibližuj, pomyslela jsem si a vrátila pohled na Wizku. Nenáviděla jsem ji, ano, ale bolestně jsem toužila po společnosti. A společnost nepřítele mi byla milejší než společnost mé vlastní hlavy, myšlenek a důtek.

Nevšímala jsem si čirého utrpení, které Wizku prožívala kvůli mé nedůvěřivosti, která byla naprosto na místě. Nevraživě jsem ji sledovala ze břehu, jak se rochní ve vodě, vzdychá a přemýšlí, jak mě dostat na svou stranu. Nehodlala jsem jí dát jedinou šanci a ani jedinou možnost, abychom byli - jak to předtím řekla - kamarádky. To opravdu raději shniju v tom nejhorším pekle, nechám se prožrat červy a sama si ukousnu ocas, zatrpkle jsem nakrčila nos.
"Vím to. Znám vás všechny. Oheň, voda, země, myšlenky... Pfff. Jste vlku nebezpeční, narušujete harmonii přírody a nedokážete se bez magií ani vysrat," zavrčela jsem na ni zpátky, mrkla a cukla uchem, než jsem stáhla uši k hlavě. Nejsem si jistá, jestli to hraje, nebo je to teprve vlče, s přimhouřenýma očima jsem si ji prohlížela a usilovně přemýšlela, zda se od ní mám obávat nebezpečí, nebo ne. Rozhodla jsem se, že tomu nechám čas a podle toho se rozhodnu, jaké budou mé další kroky. Opatrnost ale byla na místě, ať už se jednalo o profesionálního zabijáka nebo o novice.
Uchechtla jsem se tomu vtipu, který vyloudila z tlamičky. "Kéžby," řekla jsem vágně a nadzvedla obočí, jestli si ze mě dělá srandu. "Vyprávěli mi, že kdysi dávno, když jsme všichni ještě žili dohromady, tak byli i hodní magiči. Kam se ale poděli, když jsme se rozdělili?" řekla jsem a vytahovala z paměti všechny části příběhů, které do mě byly vkládány. Žádný magič nebyl hodný, všichni v sobě měli ukryté zlo a nepochopení pro nás obyčejné. Nikdy nás nebrali jako sobě rovné.

Vlčice se válela ve vodě a já se rozhodla, že si aspoň očistím pysky a čumák od krve, abych nevypadala jako masový vrah, kterým jsem v hloubi duše toužila být. Zkusila jsem si i protáhnout přední tlapy, které s lupnutím povolily v kloubu a umožnily mi vidět i špínu mezi polštářky. Stáhla jsem si tedy packy k sobě a začala si tlapy okusovat a oždibovat, abych je pročistila.
Představila se mi jako Wizku. Natáhla jsem k ní uši, ale jinak jsem nijak nereagovala. Co znamenalo jméno jednoho z tisíce vrahů? Nic, jen další číslo v pořadníku. Nejevila jsem přílišný zájem o její osobu a její pokus o milý úsměv jsem zazdila svým ledovým pohledem.
Snažila se mě přesvědčit, že nic neumí a na náznak toho si vyčerpaně sedla do vody. Myslí si, že jsem úplně blbá, řekla jsem si v duchu a protočila očima. "Nehraj to na mě. Já nejsem slepá," rýpla jsem si ostře a dál se ryla ve vlastní hnátě. Dolovala jsem z ní maličký kamínek, který mě lechtal mezi prsty. Neskočím jí na takový laciný trik. Jenom to hraje, ujišťovala jsem se v duchu, když jsem okem loupla po sedící Wizku ve vodě. Beztak jí voda ještě dobíjí energii. Z jiného důvodu by sem nešla. Jsem tu teď jak tele čekající na porážku, ucedila jsem a přestala se rýt v tlapě. "Jak bys mohla být slabá, všichni magiči jsou nebezpeční. Smrtelně," řekla jsem a stále se snažila znít nemile.

// Z. Galtavar (VVJ)

Asi nebyl úplně neglepší nápad následovat magiče, který měl tolik možností zakroutit mi krkem. Neudělala to proto, že mě chtěla využít do budoucna jako otroka, nebo protože byla slabá? Jevila se jako slabý jedinec, jako taková věchýtka, která při větším vánku spadne a roztříští se o měkkou trávu.
Mrkla jsem jedním okem a trhla uchem dozadu, když jsme se přiblížily k vodě. Řeka se mi nezdála jako bezpečné útočiště, když jsem měla vedle sebe vlka ovládající magii vody. Mohla mě utopit, zabodnout do mě ledové jehly nebo nechat mě zmrazit.
Sledovala jsem černozádou, jak pochoduje v řece sem a tam a vymývá si rány. Odfrkla jsem si a zaparkovala svůj kombajn dobrých pět vlčích délek od řeky. Svezla jsem se na zem a položila na zem i hlavu, nechávajíc rány oschnout na vzduchu a slunci. Nesnažila jsem se už vypadat nebezpečně, pouze jsem zatvrzele ležela na zemi a odmítala podnikat jakoukoliv sociální interakci na vlastní pěst. "Styx," řekla jsem rychle a trochu úsečně, abych ukázala můj stály odpor vůči přílišné komunikaci s její osobou. Pravdou však bylo, že bych si moc ráda s někým popovídala. Bohužel pro mě, tato situace se mi zcela vymkla z tlapek a já se ocitla na stagnujícím hracím poli, ze kterého mě mohl dostat pouze protihráč.

Následovala černobílou skrze pláň a opatrně našlapovala, aby si nezvrtla nohy. Zrak se jí po cestě už začal pročisťovat a mihotající ocas před ní získával čím dál více zřetelnější obrysy. Říkala, že špatně vidí, problesklo šedé vlčici hlavou. Byla to dobrá informace, ale zatím se nehodila k ničemu zásadnímu.
Jejich kroky se ubíraly k jezeru, kde bylo z dálky vidět mnoho vlků. Znejistěla a snažila se působit co nejvíce nenápadně. "Asi budu muset zvolit jiný přístup. Zesílit," mrmlala si vlčice pod nos, zatímco následovala černý hřbet před sebou.
Musím být chytřejší. Překonat se, být jejich kamarádem, zjistit jejich slabiny, najít si čas, místo a pak až udeřit. Nebude to lehké, bude to vyžadovat hodně času a úsilí. A hodně přetvařování. Pochybuji, že je tady někdo jako já. Budu to muset udělat všechno sama, v hlavě se jí rodil plán, zatímco se přibližovaly k řece. Dobře, klid. Nedůvěřuj jí, táhne tě k vodě, ke svému živlu. Nenech na sebe sáhnout! nabádala se v duchu.

// řeka Machtaje (VVJ)

Svět byl stále rozmazaný a nově dostával i napůl rudý závoj, který se přeléval přes jedno oko. Nezáleželo na tom, stejně byla příliš vyčerpaná na to, aby si krev z oka byť jen vymrkávala. Jednoduše nechala krvavé slzy, ať jí zaplňují oční bulvu a poté stékají jako krůpěje rosy po tváři.
Černobílou spíše vycítila, než uviděla. Zvednula k ní hlavu a se stále otevřenou tlamou ji sledovala. Dech se ne a ne uklidnit. Byla tak slabá, tak ubohá... Styděla se za sebe víc, než kdykoliv jindy ve svém životě. Na tohle byla trénovaná, tohle byl její úděl, ale ona... Zklamala.
Nedůvěřivě zvedla hlavu a nevraživým pohledem modrookou probodla. Kdyby mohla, tím pohledem by ji zabila, avšak takovou mocí ona nevládla. Musela se spoléhat jen na své svaly, které ji právě zklamaly.
Jakou jinou možnost měla, než ji následovat? Mohla si tady lehnout a prostě odpočívat, rány by se zacelily a tělo zatvrdilo, posílilo by to právě pokořeného ducha. Šedá sebou nepatrně cukla, když kolem ní vlčice prošla. Už na nic moc nemyslela a v hlavě jí tepalo bolestí. Dokonce hrozilo, že by tady mohla usnout a nechat se tak vystavit jiným vlkům. Možná i silnějším. Černobílá se zdála jako lepší varianta.
Zdálo se to jako věčnost, než se šedá neochotně rozešla za černobílou. Držela si odstup a stále se ji snažila mít na očích, ale následovala ji. Neochotně, potupně, ale snažila se udržet si svou hrdost alespoň tím, že se stále tvářila nepřístupně a nebezpečně. A hlavně, že ji nic nebolí a není vůbec unavená.

Byla vyčerpaná. Hrudník se jí zvedal a klesal příliš rychle, oči se jí zamlžovaly a černobílou viděla jako jediný ostrý bod v celé krajině. Slova, snad omluvná a snažící se usmířit situaci mezi dvěmi stranami, se dostala k uším šedé až po nějaké chvíli. Krev stékající po ušním boltci chladila a zatékala i lehce dovnitř, čemuž se snažila bránit třepáním hlavy.
"Tak na co čekáš?" vyštěkla šedá vlčice a upravila si svůj postoj. Musela stát, musela tomu čelit hrdě, tak jak ji vychovali. Nesměla hlavně povolit, ukázat, že se vzdává. Černobílá už dále bojovat nechtěla, dokonce i stahovala ocas k zemi, ale toho si šedá nevšimla. Zaslepená krví, která pulzovala v její hlavě, neviděla nic, než jen škodolibý obličej a v něm dvě zářící modré oči. Měla jsem to vědět, neměla jsem se nechat tak unést. Hloupá, hloupá! kárala se v duchu, zatímco se snažila chytit dech.
Musím zesílit. Gallirea je na vyšší úrovni než vše, co jsem znala. Musím... Být. Silnější, zavrčela nahlas Styx, ale spíše pro sebe, než na černobílou. Nedělala nic, byla vyčerpaná a další boj by ji už mohl stát život. Však už teď sotva stála a ačkoli si celou dobu udržovala kamennou tvář, teď na ní šla únava krásně vidět. Hlavně oči se stále nedokázaly zaměřit na jediné místo.

Byla to jedna velká koule svíjejících se chlupů, vrčících hrdel, krvavých tlam a bolestivých kňučení. Kňučení převažovalo na straně Modrooké, šedá vlčice si nemohla dovolit projevit slabost, ať už rány bolely jakkoliv. Dělala to samé co černobílá vlčice, tlapami se zasekávala do jejího těla a občas blokovala některé rány. Zadní pazourou se jí podařilo trefit ránu na břiše, prohloubit ji a ještě do ní nanést infekci ze země.
Propíchnutí ucha rozhodně nebylo nic příjemného, hlavně to ale bylo dosti udivující vzhledem k tomu, že celou dobu měla uši bojovně přilepené k hlavě. Nebyl však čas přemýšlet nad tím, jak se tam zuby dostaly. Pokud nechtěla mít ucho na cáry, musela jednat rychle. Pustila vlčici a když Wizku překousávala kvůli lepšímu dosahu k hlavě Styx, šedá se nadzvedla na tlapách, aby získala dostatečnou stabilitu na protiútok, který vedla tlapami přímo do boku černobílé, kterou tím dostala ze svého dosahu.
Už cítila únavu a vzhledem k tomu, že byl boj dosti vyrovnaný, nebylo jisté, kdo vyhraje. A za jakou cenu. Nemůžu si dovolit zemřít na začátku své cesty, Styx znaveně vydechovala a nevraživýma očima sledovala svou sokyni, kterou odstrčila dál od sebe. Budu ji muset... Nechat jít, zavrčela si pro sebe v duchu a udělala pár kroků dál od vlčice.

Dlouhé bílé tesáky se zasekly do kůže na krku oběti, zasekly se do sebe a trhavými pohyby hlavou způsobovaly čím dál větší bolest. Tohle ještě nebyl konec, vlka nebylo tak snadné zabít, avšak v tom lpěla krása lovu. Wizku sebou trhla a Styx zrovna smýkla hlavou do jiného směru, takže jí v tlamě zůstaly chlupy s krví, které vyplivla na zem. Ucítila tesáky svého nepřítele ve svém vlastním krku a pokusila se dosáhnout zuby znovu na obličej modrooké. Sivá chtěla tlapami odstrčit to zakousnuté klíště, ale nic jí to bylo platné, před sebou měla blok bílých tlap, které jí v tom bránily.
S hrdelním vrčením se tedy šedá vlčice zakousla do nejbližšího místa, které se jí naskýtalo. Shodou náhod to byla už předtím pokousaná tlapka, avšak tentokrát dostala zásah přímo do míst, kde noha opouštěla břicho.
Bolest ve svalech na krku se začala rozlézat i po zádech a Styx začala cítit potřebu klíště vytáhnout, aby se mohla vůbec hýbat. Tlapou se opřela o Wizku a odrazila se zadníma nohama tak, že obě skončily na zemi. Pustila nohu a zakousla se znovu, tentokrát do měkkého, nechráněného břicha. Zatnula zuby a prudce trhla kůží na břichu, až ucítila praskání spojů a ucítila čerstvou krev.

Vlčice už dávno ztratila hodnost vlka, stala se kořistí, obětí, škodnou. Zlaté oči šedé vlčice nenávistně propichovaly oči modré, když se škodná zvedla a poodběhla kousek dál. Vrčení zesílilo na intenzitě, když se rozpovídala. "Přesně tak," odsekla slova od sebe šedá vlčice a s výrazem fanatika se rozešla kupředu. Možná byla její oběť rychlejší, vytrvalejší a bůhvíco ještě, ale Styx byla vičený vrah, skvělý stopař, rozený lovec lovců. Gallirea je plná magičů, právě proto jsem zde, pomyslela si vlčice, zatímco snižovala vzdálenost mezi sebou a kořistí. "Snižuješ se ty na úroveň zajíců, když je lovíš?" zeptala se vlčice a zastavila se. V hlavě se otáčela kolečka uvažující nad touto situací. Očividně ne všichni gallirejští magiči byli dostatečně vyspělí, aby mohli ublížit - Wizku toho byla příkladem. Možná by nebylo špatné eliminovat větší hrozby a nechat tyto malé zatím stranou. Jenže ony pak zesílí a kdo je pak zastaví? bylo těžké se rozhodnout a ustanovit si přesný cíl.
"Musím tě zabít, nebo zesílíš a budeš hrozba pro všechny. Když tě utnu teď, žádné škody už pak nebudeš moci napáchat," řekla vlčice a skočila Wizku po krku.