Příspěvky uživatele

< návrat zpět

A co třeba; je vás víc? Kdo tě poslal? pokoušela jsem se stále najít další možné otázky, které by mohly rudooké vlčici vypadnout z tlamy do mého obličeje. Zavrčela jsem, když mi zaryla drápy do ramene, avšak nebylo to tak hrozné. Vlčí drápy nejsou uzpůsobeny k trhání, spíše ke způsobování lokální bolesti a chůzi v terénu.
"Jsem tu sama," vyplivla jsem slova na zem a přestala se vlčici dívat do obličeje. Místo toho jsem upřela zrak někam mezi stromy. Její rádoby strašidelné a vyhrožující chování na mě nedělalo patřičný dojem a kdybych zrovna nebyla na lopatkách, vysmála bych se jí, že je příliš patetická.
Přála jsem si, abych tady měla svou smečku. To už by si tak nevyskakovala, kdyby na ni zaútočilo několik dalších vlků. To její vlčátko, Sionn, by nemělo jedinou šanci. Jenže jestli já jsem slabá, co pak ti ostatní? pomyslela jsem si. V mé smečce jsem patřila mezi ty lepší lovce, avšak tady jsem se propadla až na nejhlubší dno. Začala jsem pochybovat, jestli by celá smečka na tuhle vlčici stačila.

Zabránila mi v uvolnění ramene a ještě více na něj zatlačila. Zamračila jsem a donutila jsem své tělo ztuhnout v pozici, která mi nebyla příjemná. Kdybych se uvolnila, celá její váha by mi mohla ublížit, takto jsem si aspoň udržovala jakýsi defenzivní postoj. Jen jsem doufala, že tento výslechl nebude trvat dlouho, neboť jsem nebyla nejsilnější a pochybovala jsem, že dokáži její sílu blokovat dost dlouho. Třepot svalů už byl na cestě.
Proč bych měla to vlče zabíjet? Měla jsem hlad, lehce jsem uhnula před její slintající držkou a přimhouřila zlaté oči bez jediné magické jiskry. Kdybych byla obdařená magií Myšlenek, jistě bych souhlasila s tím, co si myslel Tesai. De facto měl skoro pravdu, ačkoli to už trošku přeháněl. Nikdy jsme nikoho neobětovávali žádným Bohům. Ti totiž pro nás byli stejně špatní jako vzteklina.
"Zamezit jeho vývoji," odpověděla jsem mumlavě a spíše svou odpověď spolkla, protože začala mluvit. Nesnažila jsem se ji přerušovat, očividně si užívala svou vítěznou pozici a prostírala přede mě všechny své nechutné nápady a kruté tendence, které se v ní skrývaly. Skrývaly se v každém vlku, moc dobře jsem to věděla a když jsem ji tak poslouchala, jen mě to utvrzovalo v mé ideologii. Představila mi hru, kterou se mnou měla v plánu sehrát. Na jejím konci byla ona jako vítězka s odpovědmi a já jako poraženec se zakrváceným kožichem. "Fajn, hry hraju ráda," ucedila jsem a stáhla uši úplně až k hlavě, aby na ně nemohla. Pochybovala jsem, že bych si je ochránila, kdyby se opravdu rozhodla mě odušatit, ale nemusela jsem provokovat jejich stříháním a hýbáním před jejími zuby. "Jak mám vědět, která odpověď je správná a která se ti bude líbit? To mi vydrápej oči rovnou, protože ať už se zeptáš na cokoliv, nebude se ti líbit lež a už vůbec ne pravda," řekla jsem a máchla podrážděně ocasem.
"To je jedno," odsekla jsem, protože jsem začínala toho divadla plné zuby. Nehodlala mě zabít, protože to bych jinak už dávno nedýchala. Chtěla si jen hrát na paní mučitelku a pak mě propustit, takže jsem to hodlala trochu popohnat. "Ptej se," vybídla jsem ji a v hlase mi zazněla lehká iritace. Tak schválně, na co se zeptá první? Odkud jsi? Jak se jmenuješ? Ne, to ji nezajímá, tipovala jsem v duchu a čekala na její slova. Očima jsem sledovala pohyb jejího náhrdelníku. Hodně se mi líbil.

Její drápy se mi zarývaly do těla, ale naštěstí neprotrhávaly kůži. Zaručovaly pouze mou nehybnost a nutnost podvolení. Moje tělo sice nemělo jedinou šanci vzdorovat této mocné šelmě, avšak má mysl stále soupeřila. Sledovala jsem koutkem oka, jak vysoké stěny z plamenů pomalu tají a jak po nich zůstává pravidelný kruh spálené trávy. Tolik povyku pro nic, pomyslela jsem si uštěpačně, avšak poznámka byl spíše mířená na mě. Necítila jsem sebelítost, nesnášela jsem to. Toto naše představeníčko, divadélko, mi jenom ukázalo, jak velkou cestu musím ještě podniknout, chci-li dojít ke svému cíli. A že to bude zatraceně dlouhá štreka, nakrčila jsem čumák a dívala se, jak se nademnou houpe náhrdelník ze zubů.
Mou odpověď zřejmě nepochopila, neboť si ze mě dělala legraci a nabízela mi rychlou jízdenku do hrobu. Takže tohle je smečka vypatlaných hlav, došlo mi, nicméně dále jsem svou teorii o mentálním zaostání veškerých gallirejských smeček nemohla dotáhnout, neboť do mě zabodla oči jako kdyby se se snažila podívat až do duše. Nakrčila jsem čumák znechucením.
Vyhrkla na mě, proč jsem unesla její vlče a co jsem s ním chtěla dělat. "Zabít ho," řekla jsem chladně. Nejzajímavější bylo, že kdyby na mě magii nepoužila, dozvěděla by se to samé. Proč bych jí lhala? Ničeho bych nedosáhla. Sice byla asi mentálně zaostalejší, ale nebyla snad úplně tupá. To uvidíme, pomyslela jsem si a pokusila se pohnout ramenem, abych ho uvolnila z bolestivé polohy.

Moje hlava propadla prázdnotou a zuby zaklaply na prázdno, když se šedá vlčice s rudýma očima ladně vyhnula mému útoku. V hlavě se mi rozsvítil poplach a já pochopila, že stojím před opravdovým silákem. Možná ne bojovníkem, avšak vlčice byla vskutku zdatná. Ucítila jsem náraz a za chvíli jsem už ležela na zemi, přišpendlená, neschopná pohybu. Situace byla bezvýchodná a bylo jasné, že jsem prohrála, avšak nevzdávala jsem se tak snadno, nedokázala jsem to. Podlehnout před valící se lavinou a nechat osud, ať mi předloží své karty. Pokoušela jsem se zapřít tlapami o zem a zvednout se, ale nedokázala jsem se ani kousíček nadzvednout. Vrčela jsem a mrskala ocasem ze strany na stranu, téměř jako malé vlče házecí zuřivý záchvat.
Její hlas byl hlubší než u normálních vlčic a byl zabarvený nenávistí a chladnokrevností, která se objevuje u všech, kteří jsou obráni o to, co nejvíce si chrání. Ohrozila jsem její vlče, mohla jsem ho zabít, nebylo tedy divu, že mě ani neviděla přes hradbu nenávisti, která se v ní nakumulovala. Hlavu jsem držela odvrácenou, neboť jsem přerývavě dýchala a snažila se uklidnit. Potřebovala jsem se z téhle situace dostat, ale nehodlala jsem se ponížit. Mohla jsem začít lhát o tom, že jsem dostala záchvat, že mám rozdvojenou osobnost, vražedné tendence, jsem posedlá ďáblem, nevím, co činím…
„Abych se mohla vrátit,“ zavrčela jsem na ni upřímně a podívala se jí do očí.

Jakmile jsem čapla tu malou zrůdu do zubů, necitlivě jsem zaryla zuby do jeho zátylku a díky rychlému pohybu vpřed mu způsobovala malá zranění v podobě krásného otisku mých silných zubů. Malé štěně kvílelo a snažilo se dostat z mého sevření, což mu jistě způsobovalo ještě větší bolest, neboť jsem zuby tiskla k sobě ještě více, než když se nehýbalo.
Nečekala jsem, že to půjde snadno, magiči si své potomky bránili vždy. A vždy pomocí magií. Ta, která za mnou ale bežela, byla nevídaně rychlá a její ohnivá stěna mi odřízla cestu dříve, než jsem stihla opustit les. Plameny se vyřinuly ze země jako dlouhé ohnivé jazyky a já prudce zastavila. Mohla jsem ohněm proletět, avšak pud sebezáchovy mne zastavil těsně před žhnoucím peklem přede mnou. Stihla jsem akorát otočit hlavu na letící šedou vlčici, která se na mě řítila jako kulový blesk. Přikrčila jsem se, ale měla na své straně obrovskou sílu setrvačnosti, která mne strhla na zem a jak jsem hlavou praštila o zem, čelisti se mi úplně dovřely, projely skrz naskrz kůží krku mladého vlčete a poté se otevřely od bolesti. Vlče mi ze zubů vypadlo. Vlčice ode mě odskočila a nechala mi malé volné okénko. Přimhouřila jsem oko a čapla po vlčecí noze, která byla přede mnou. Hned na to se ale objevil černý vlk, sebral vlče z plamenů - popálené, pokousané a krvavé - a zmizel za ohnivou hradbu. Už jsem nestihla dokončit své dílo a pochybovala jsem, že dostanu další příležitost k usmrcení tohoto potomka. Rozloučila jsem se tedy s tímto malým uzlíček krvavých chlupů a začala se soustředit na bojovnici, která stála naproti mně.
Očima jsem rychle loupla po šedé vlčici. Periferně jsem zaznamenala její rudé oči, které vysvětlovaly ohnivou arénu kolem nás. Cítila jsem její žár, který doléhal na mé tělo v pravidelných přílivových vlnách tepla. Můj bok a záda pulzovaly bolestí, ale já byla vycvičena k netečnosti. Žádná bolest nebyla tak strašná, abych ji nepřestála. Zastavit mě mohla až neschopnost bojovat nebo vyhrát. Mrtvá jsem byla k ničemu. Hrdě umřít? Na to se nehrálo, když šlo o osud světa. Mým cílem teď bylo poznat, kdo proti mně stojí a podle toho se zařídit. Pravděpodobně se jednalo o silného protivníka, takže jsem chtěla jen párkrát vyrazit proti němu a poté zmizet, jakmile to bude možné. Nechtěla jsem se zbytečně vysilovat.
Postavila jsem se na nohy a s vrčením se obloukem přibližovala k rudooké. Horko z plamenů jsem si držela na jednom boku a byla jsem si této magické bariéry velmi vědoma.
Když jsem dostatečně zkrátila naši vzdálenost, vyskočila jsem vzhůru, tlapama narazila do ramene vlčice a zubama se ohnala po její tváři s úmyslem rozkousat jí obličej na kousíčky. Jestli jsem něco trefila jsem kvůli adrenalinu, horkosti a světlu z ohně nepoznala.

// Na žádost Sionna upraveno :)

// Borůvkový les

Opustit Borůvkový les bylo stejně snadné, jako střihnout ušima. Šla jsem potom podél hranic a zádumčivě hleděla skrze kmeny stromů do hlubokých hvozdů. Les stále nekončil a já mohla spatřit, jak se zvedá a klesá v nepravidelných vlnách. Po mém druhém boku tekla široká řeka, jejíž vody bublaly, hučely, zpívaly a zvučely v nekonečné symfonii proudu. Nepohrdla jsem osvěžením a vyčištěním hlavy, které mi Mahtaë poskytovala. Skoro mne volala, abych do ní skočila. A ukončila svůj bídný život. To zrovna, pobaveně jsem jazykem smetla poslední vlhkost ze svého nosu a podívala se k dalšímu lesu.
Jsou tam.
Cítila jsem je na sto honů a odpovědí na jejich přesycený kamenitý pach se mi postavila srst za krkem a stáhly uši. Nebyla jsem ale ze starého bláta, dokázala jsem se rychle uklidnit, neb jsem se rozpomněla na předchozí zkušenost. Všichni jsou tady kouzelní, upozornila jsem a ohlédla se zpátky k Borůvkovému lesu. Teď už jsem neměla Wizku, musela jsem to zvládnout sama bez otroka. Uslyšela jsem svolávací zavytí a pousmála se. Nemohla jsem si pomoct.
Zkusím udělat dobrý dojem. Žádné urážky, ať už se ti jakkoliv nelíbí, říkala jsem si v duchu, zatímco jsem se kradla lesem. Špicovala jsem uši a snažila se najít nějaké členy po pachu. Zapojovala jsem i zrak, abych do nikoho vskutku trapně nevrazila. Dospělí vlci, magií obdaření, bude to chtít respekt. Aspoň minimální, připravovala jsem se na setkání a doufala, že opravdu nic nezvorám. Můj plán byl pořád stejný, infiltrovat smečku, přiživovat se a poté zničit Gallireu. Tohle je první krok, pomyslela jsem si.
Byla jsem připravená na setkání s dospělými vlky, avšak co mě naprosto nachytalo na holičkách... Vlče.
Zorničky se mi zúžily, můj krok se přeměnil na plížení a veškerá má snaha o navázání přátelského kontaktu se přeměnila v obláček páry. Byla jsem jako stroj, stačilo zmáčknout jedno tlačítko a okamžitě jsem přepla na jiný režim. Hlas vlčete ve mně probudil lovce, ve kterého mne má smečka, má rodina, vychovala a já okamžitě přestala přemýšlet a jednala jen dle zajetých formulí.
Tohle jsem nedělala poprvé.
Držela jsem se proti větru, ačkoli zde moc nefoukalo. Pomalu jsem se přiblížila k trojici vlků, z čehož jedním členem bylo právě ono vlče. Sledovala jsem ho jako poskakujícího zajíce, který měl za pár vteřin skončit v mém žaludku. Jakmile jsem vytušila správnou příležitost, vystartovala jsem ze svého krytu v křoví a dřív, než by někdo stihl skočit mezi mne a malé vlče, zacvakla jsem zuby do zátylku vlčete a utíkala s ním pryč. Držela jsem ho pevně a rozhodně jsem se nesnažila být opatrná. Za chvíli jsem ucítila, jak mi zuby proklouzávají skrze jeho kůži a díky házení sem a tam se rány stále více prohlubovaly. Nedbala jsem na nic a utíkala pryč z lesa zpátky k řece.

// Jdu vám narušit pohodu. Sionna vám nezabiju, ale možná mu bude ublíženo. Máte-li námitky, směřujte je na mě. A s odplatou počítám. :)

// Naomi: mně to nevadí, nemusíš to upravovat. :)

// Jak Naomi přičarovala ten kořen a borůvky? To jde udělat i jen s magií Předmětů?

Všichni se začali chovat jako osiny v prdeli. Storm mi stále domlouval, abych borůvky nechala na pokoji, neboť patří smečce. Jste si uzurpovali celé území a nedáte nikomu ani kousek? Sobci, zamračila jsem se na Storma. "Ptáci a veverky jsou taky vetřelci? Když vám jdou na borůvky, tak jim taky domlouváte, ať toho laskavě nechají?" zeptala jsem se se škaredým úsměvem.
Na má slova mi bylo sděleno, že žádnou dámou nejsem. Pravděpodobně měl šedý zákal, neboť se mu má úžasnost musela ztratit ve změti světla, borůvek a stromů. Snažil se být v klidu, ale já viděla, jak mu cukají koutky, zatínají se svaly na tlamě a oči se mu ztenčují. Mohl se snažit jak chtěl, já jsem ho v klidu nechat nechtěla, ať už by to znamenalo i vyprášení mého kožichu. Nevyjadřovala jsem se a na jeho rozkaz jsem se jen napřímila a nechala si na mordě rozkvést šeredný úsměv.
Najednou mě něco popadlo zezadu a svět se mi otočil vzhůru nohama. Zalapala jsem po dechu a začala se smýkat z velkého kořene, který mne jako tlustá anakonda obmotal kolem těla a škrtil. Začala jsem se dusit, když se mi tlama začala plnit borůvkami. Ne, pusť, pusť! Slyšela jsem smích kolem sebe, ale nevydala jsem jedinou hlásku, jen jsem se zmítala a snažila se vydávit borůvky z hrdla, jenže jich stále jen více a více přibývalo.
Sevření konečně povolilo a já dopadla na zem. Zvedla jsem se a vykašlávala borůvky, zatímco mi bylo říkáno mnoho klidných slov. Měla jsem se poučit, začít se lépe chovat, protože jinak bych dopadla hůř.
Neslyšela jsem ani jedno z toho pořádně. Mé zlaté oči plné nenávisti se zaostřily na tu, která proti mně použila magii. Okamžitě se stala terčem mé nenávisti, byla to ta nejnamyšlenější a nejpanovačnější vlčice, která byla v okolí. "Milá? Jsi jen srab, co se schovává za magie. Nezasloužíš si nic víc, než zuby v krku!" zavrčela jsem a zvýšila hlas, jak jsem se připravovala ke skoku na ni a zaražení jí zubů do obličeje. Toužila jsem vidět ten její princeznovský obličej na krvavé cáry. Zarazila jsem se, můj pohyb se zasekl a já otočila hlavu na Wizku. Viděla jsem na ní, že jí dupu po možném štěstí. Zamračila jsem se, ale upustila jsem od nápadu rozsápat té cou*e hrdlo. "Příště ti vyrvu ten úsměv z tváře," zavrčela jsem na ni. Zvedla jsem oči k Alfovi a potom se podívala i po ostatních. Očividně jsem tady nebyla už vůbec vítaná a navíc jsem se přestávala cítit v bezpečí. Dříve či později by mě vyhnali, protože bych vedle té namyšlené fifleny nevydržela už ani minutu. Udělala jsem pár kroků k Wizku, abych se přiblížila k její schované hlavě. "Půjdu," řekla jsem Wizku prostě místo pozdravu a už už se hodlala otočit a zmizet, ale ještě jsem stihla nenápadně Wizku čumákem lehounce, sladce drcnout do jejího čumáku. Dřív, než stihla cokoliv řict nebo kdokoliv zareagovat jsem se prostě otočila a rozešla se pryč. "Jsem zvědavá, co budete žár v zimě, borůvkáči!" zavolala jsem ještě posměšně, abych neztratila svou jízlivou tvář. Předpokládala jsem, že mě nechají v klidu odejít, stejně jsme byli na hranicích a co chtěli, to mi řekli.

// Asgaarský hvozd

Mezi svými sousty jsem uslyšela varovná slova od hnědého vlka. Stáhla jsem uši dozadu a máchla nespokojeně ocasem. „Proč ne? Za chvíli stejně končí sezóna. Lepší borůvky v žaludku než přezrálé na zemi,“ poučila jsem ho a vrátila se k oždibování. Tlamu jsem měla už docela modrou, ale nebyla jsem jediná, kdo chytal tyhle cyanové odstíny. Wizku se z toho moc nadšeně netvářila a na rozdíl ode mě jí asi docházelo, že by za to mohla být nařknuta a osočena. Vzhledem k tomu, že jsem k téhle smečce necítila zatím nic jiného než znechucení, nezáleželo mi na tom, jaký první dojem udělám. Byla jsem ráda, že tahle sladce páchnoucí smečka má alespoň nějaké pozitivum – modré kulaté pozitivum.
Po Stormově zavytí k nám přiklusala bílá vlčice s cetkou kolem krku a modrýma očima. Jen jsem po ní hodila pohledem a už se na mě mračila. Zamračila jsem se zpátky a zavrčela, nebyla jsem žádný chudák, abych na sebe nechala tak čučet. Olízla jsem si čumák a sledovala dalšího příchozího, pravděpodobně Alfu. Jeho rudé tlapy, oči a celkový vzhled mi opět poukázal na to, že jde o nějakého silnějšího vlka. Storm byl docela pacifista a kliďas, takže jsem předpokládala, že mi tohle stvoření dá taky pokoj.
Nedalo.
Přiskočil ke mně a zavrčel mi do tváře, avšak tím to ještě nekončilo. Vyhodil ze sebe hned několik slov, prudce, naštvaně. Celou dobu jsem se na něj mračila a stála rovně, jeho výstup na mě neudělal pražádný dojem. „Dobrý den,“ řekla jsem chladně a přimhouřila podrážděně oči. "Měla jsem dojem, že první se vždy představí gentleman dámě," zabručela jsem jen tak mimochodem. Žádná dámička jsem sice nebyla, nicméně namíchnout jsem toho prašivého kojota chtěla. Ocas mi šlehal ze strany na stranu a uši jsem měla stažené dozadu. Měla jsem sto chutí mu říct, co si o něm myslím, ale když jsem se podívala na snažící se Wizku, olízla jsem si akorát čumák a upustila od svého agresivního postoje. „Jen jsem přišla doprovodit Wizku a podívat se…“ mrkla jsem jedním okem a cukla prokousnutým uchem, „jak ta vaše úžasná a dokonalá smečka vypadá.“ Z mého hlasu jasně kapala jízlivost a já se tím rozhodně netajila. „Zatím teda nic moc. Oproti losímu lejnu je to lepší jen díky borůvkám,“ odsekla jsem mu do tváře a posadila se. Neměla jsem v plánu dělat nějaké škody ve fyzickém světě. Bylo mi jasné, že tímhle toho hňupa dopálím a jen jsem čekala na jeho skok a zuby, které se mi zakousnou do kožichu. Tak poď, ty kozí bobku!

// řeka Machtaje (sever)

Pokračovala jsem bok po boku Wizku a očima těkala po přibližujícím se lese. Srdce v hrudi mi začalo bít rychleji a krev v žilách mi pumpovala - obzvláště žíly v hlavě. Slušela jsem hukot, jako kdyby červené krvinky ječely při apokalypse způsobené neustálými otřesy půdy. V klidu, nemáš proč být nervózní, pomyslela jsem si a otřepala ze sebe všechnu nestálost a hloupý strach. To jsou pocity patřící Wizku, ne mně, napomenula jsem se a olízla si netrpělivě čumák. Už abychom tam byli!
Otázka Wizku mě zasáhla nepřipravenou, nečekala jsem, že bude mít něco proti a že se odhodlá mi odporovat. Otočila jsem na ni popři chůzi hlavu a šibalsky se na ni zazubila. Rozhodně jsem teď vypadala, že jí ukousnu hlavu v první nestřežené minutě. Storm a Aithér si zubů všimnout nemohli, páč šli až za námi. "Jsme přece kamarádky," připomněla jsem jí sladce a mávla ocasem ze strany na stranu.
"Styx," zabručela jsem směrem k mláděti, jehož oči se teprve začaly barvit. Přesně takové bych měla utnout hned, aby nemohli vyrůst a zesílit, říkala jsem si, když jsem na Aithéra otočila hlavu. Čirá nenávist mi tekla z očí, ale nedívala jsem se na něj moc dlouho.
Storm navrhl, že bychom se měli zastavit na hranicích. Něco jsem si zabručela pod nos a vlezla do borůvčí za Wizku. Snažila jsem se bobulkám vyhýbat, abych neměla kožich modrý. Nu což. Je pěkné, že tady mají nachystané přivítací pohoštění pro hosty, pomyslela jsem si ironicky a poodešla dál od Wizku. Jen ať si stojí úplně vepředu sama, uchechtla jsem se a hledala nějaký pěkný keř s borůvčím. První borůvky měly sladkou chuť, která okamžitě zasáhla mé chuťové pohárky a roztančila mi zbylé borůvčičky před očima. Zatímco jsme teda čekali na zázrak, uždibovala jsem borůvky. Možná trochu nestydaté na území smečky, ale nevadilo mi to.

Na mé pobídnutí ten vlk konečně rozpačitě pozdravil. No proto, ani to nebolelo, pomyslela jsem si s úšklebkem a nakrčila čumák. Storm jej znal a potom padaly jména a názvy, které jsem vůbec neznala. Borůvková smečka, vlčata Aranel...
Přicupitala jsem k Wizku a vetřela se jí do osobního prostoru. Rozhodně jsem nechtěla, aby odešla beze mě, neb její společnost pro mě byla přímo esenciální. "Moc ráda!" přitakala jsem na Stormův nápad jít společně. Takto jsem měla přístup k jedné ze smeček zajištěnný, ačkoli tohle nebyla ta, do které jsem chtěla patřit. Už jen kvůli tomu, že by mě tam Storm znal a protože mě s Wizku pomlouvali za zády, věděl, co jsem asi zač. Nemohla jsem riskovat rozšíření těhle pomluv, takže jsem se rozhodla vydat s nimi, chovat se jako andílek - pokud to půjde - a tak rozptýlit tychle babské povídačky. Wizku se vydala na cestu jako první, ale držela se docela vzadu. Držela jsem se jí u boku a šla jejím tempem. "Třeba jsou tam vlci modří," nadhodila jsem, jelikož borůvek na Stormových nohách jsem si už všimla. Pokud tam třeba žije vlk dlouho, získá nádech do modra.

// Borůvkáč

Z mého příchodu nikdo nebyl příliš nadšený, ale to se dalo očekávat. Storm se na mě jenom mile usmíval a myslel si, že jeho chování neprokouknu. Snažil se mi vetříti do přízně a nebo mi začít lézt na nervy. Teď, když jsem už věděla co a jak, jsem ale nebyla tak snadná k vyprovokování. Zvláště po tam dobrém obědě ne. "S váma je legrace jak pod drnem," odfrkla jsem si, když ani jeden z nich nereagoval na mou trefnou poznámku, nicméně mi to jen potvrdilo mou vyřčenou domněnku. Radši to zamlčí, než aby museli lhát, chytré, ale ne dost! pomyslela jsem si trpce a posadila se k nim, abych mohla vést komunikaci. Držela jsem si ještě odstup, ale snažila jsem se vypadat příjemněji. Ne moc, stále to byli vlci, kteří mě ani trochu nezajímali, ale musela jsem se to na někom naučit. "Zajíce," odpověděla jsem stručně, když Storma zajímalo, co dobrého jsem měla.
Otočila jsem hlavu za neznámým pachem a sledovala bílého vlka, který se k nám postupně přibližoval. Očkem jsem našla Wizku a zazubila se, jestli byla vyklepaná z jednoho dalšího vlka navíc, dva už jí způsobí panický záchvat. A taky, že jo. Jakmile se vlk dostavil a jen blbě čuměl, Wizku se sebrala a zvolila si strategičtější pozici pro ústup. "Zdar, tě máma neučil zdravit, nebo co?" řekla jsem trpce, mrkla a cukla uchem. Byla jsem na toho nebohého vlka trošku hrr, ale nebylo to u mě nic udivujícího. Storm se k němu choval mile, takže se pravděpodobně znali. Nebo taky ne. Ke mně se chová taky mile, ačkoli mě vidí poprvé v životě, usoudila jsem a stáhla uši lehce dozadu. "Se znáte?" zeptala jsem se na rovinu těch dvou balíčků testosteronu a podívala se po svém příbuzném estrogenu, který se chtěl vypařit. "Kam si myslíš, že jdeš? Beze mě?" zahučela jsem na Wizku a postavila se, připravená okamžitě odejít s ní. Ne, že bych potřebovala nutně její společnost, ale byla pro mě dobrou záchrannou liánou, kdykoliv bych se dostala do problémů. Navíc jsem si na ni udělala zatím největší vazbu, která sice nebyla pozitivní, avšak byla.

Odprostila jsem se od dvojice vlků a užívala si chvíle samoty. Oni si povídali, a já ne. Mohla jsem však tento čas využít k tomu, abych si protáhla svaly, promyslela další kroky a utvrdila se ve svém plánu. Nějak jsem naskočila na jeho plnění, ale jednalo se spíše o provizorní chování, které jsem musela nasadit, aby mě vlk nerozmetal na místě, kde jsem ležela.
Prvně jsem však chtěla zasytit žaludek a dokázat těm dvoum pakům, že lovit se dá i za vedra. Zmířila jsem k lesu, odkud lozily zvířata a zakempila jsem to ve vyšší trávě. Musela jsem nějakou dobu čekat, než se kořist ukázala, ale brzy se dvě zaječí uši objevily na obzoru. Olízla jsem si čumák a když to zajíček netušil, vyhrnula jsem se z úkrytu s obnaženými zuby. Viděla jsem jenom jeho vyděšená černá očka, než jsem zarazila tesáky do jeho hlavy. Začala jsem trhat hlavou a skousla mu krček. Sípání, trhání, nic mu nemohlo pomoci od smrti. Já byla jeho smrtným andělem a jeho ranné bolesti se nemohl odprostiti jinak než-li smrtí.
Ulehla jsem u vody a začala se krmit. Při plnění žaludku se mi mnohem lépe přemýšlelo, než ve společnosti těch dvou tupců.
Bude to těžké, bude to trvat dlouho, ale ty to zvládneš, Styx, dodala jsem si sebevědomí. Tohle bude dlouhá cesta plná překážek a nebezpečí. Nemůžu útočit na každého, jedině si vytipovat slabé jedince. Jenže i Wizku je dost slabá a stejně... zabručela jsem a zaryla tesáky do masa o něco silněji. Vím toho o nich dost. Znám magie, jejich sílu, znám zdejší bohy a jejich účel, přemítala jsem, co všechno jsem tedy potřebovala zjistit. Doma nás učili, co všechno magie zvládnou a jakými mocnými zbraněmi jsou. Vysvětlili nám i jejich zlepšování a znásobování. Jeden vlk mohl vládnout více magiemi na maximální úrovni. K tomu dopomáhali zdejší pseudobohové. Musím tedy zesílit. K tomu mi dopomůže smečka a i ten jeden pseudobůh, na setkání se Životem jsem se vskutku netěšila. Bylo to stvoření plné magie, byl ztělesněním všeho, co jsem nenáviděla. Možná bude stačit jen ta smečka, pokusila jsem se uklidnit nakonec a dojedla. Olízla jsem si tlamu a zbytky nechala na místě.
"Nedivila bych se, kdyby utekli do toho lesa," řekla jsem si uštěpačně, zatímco jsem se podél řeky vracela. Byla jsem docela uřícená, takže jsem po cestě zastavila, abych se v mírnějším proudu ovlažila, umyla a i napila. Bylo to velice osvěžující. Dobrá, takže musím být... Přátelská. Budu dělat, jako že jsou úplně normální, ačkoliv vím, že nejsou, musela jsem si připomenout, abych věděla, co mám dělat.
Vylezla jsem ven a oklepala ze sebe vodu, až jsem vypadala jako nevinná a roztomilá koule šedých chlupů. Naprosto k sežrání. Vrátila jsem se zpátky k těm dvoum a překvapilo mě, že stále seděli na těch samých místech. "Hola, hola! Vy'ste nikam nešli?" otázala jsem se překvapeně na jasný fakt. Posadila jsem se do jejich kroužku a spokojeně se na zemi uvelebila i do lehu. "Tak co, pomlouvali jste mě?" zeptala jsem se a uchechtla se. Jasně, že mě pomlouvali za mými zády, tak nějak jsem s tím počítala, už když jsem odcházela. Byl to klasický jev.

Na můj návrh se Storm jen překvapeně zatvářil, jako kdyby to byla ta poslední věc, kterou ode mě čekal. Takhle se budeš tvářit, až ti skočím po krku? pomyslela jsem si s nefalšovanou záští a olízla si čumák. Smečka prý pomoc nepotřebovala a Storm byl spíše jen na vycházce, než na nějaké důležité misi. Boha, tam musí být nuda, pomyslela jsem si skoro útrpně, když jsem nad tím tak přemýšlela.
"To tam asi máte docela nudu, když musíš hledat zábavu zrovna u nás," ušklíbla jsem se a uchechtla jsem se při pohledu na sebe a na Wizku. Byly jsme dokonalé komediantské duo. Když jsem tak seděla vedle ní, krásně jsem jí mohla zarýt zuby do krku, kdybych chěla. Pod Stormovým dohledem jsem si však nic nedovolovala a jen seděla a tvářila se jako měsíček na hnoji.
Oba se na mě s lovem vypšoukli, ale mně se to nezdálo jako špatný nápad. Ne, že bych přímo potřebovala... Ale cítila jsem potřebu. Jinou potřebu. No jo, vám se to s magiemi loví. Střihnete ušima a hned máte u nohou jídlo. Já si to musím pěkně odedřít, ať je počasí jaké chce, pomyslela jsem si uštěpačně a veledůležitě se na Wizku podívala. "Víš co, já půjdu," řekla jsem a zvednula se k odchodu. "Nemusíte tu na mě čekat, já si vás kdyžtak najdu," řekla jsem znuděně a otočila se k odchodu. "Užijte si intimčo, cukroušci," zahudrala jsem přeslazeným hláskem a rozešla se pryč. Ještě mě bolely svaly, ale vedro mi pomáhalo je rozhýbat. Hýbalo mi sice i žlučí, ale to jsem musela překousnout. Rozklusala jsem se někam dál na sever, abych mohla najít potravu tam. Tady jsme udělali příliš hluku a pochybovala jsem, že v okruhu tři sta metrů tady něco je. Zmizela jsem tedy vlkům z dohledu i z doslechu a jala se najít si něco na zub.

// Dnes poslední. Jestli hodláte fretkovat, tak klidně i beze mě, vrátím se pak :D

"Asi jsou dost silní na to, aby zvládli žít sami," podotkla jsem, když vlk mluvil o tulácích a jejich rozhodnutí tuláky zůstat do konce dnů. Nebo taky nechtějí být ve společnosti takových ňoumů. Ale tady jsou všichni ňoumové, takže nevím, co by jim na tom mělo vadit, pomyslela jsem si a podívala jsem se směrem k Wizku, co si myslí na můj geniální nápad být sousedé. Moc se jí ten nápad nelíbil, ale neměla čas mi to říci, protože se opět hanbou propadala do země. "Kdybys měla oči zelené, tak jsi už pod drnem," zašvitořila jsem a ukončila svůj posměch. Storm z toho příliš odvázaný nebyl, což bylo pochopitelné - jistě už takových přeslechů zažil až až. Já se z toho jen rozhodla udělat scénu, aby měla Wizku další pěkný midrák. Tímhle tempem bude o smutných večerech, které jistě tráví o samotě, přemýšlet hlavně o mně.
Jak se zdálo, trapas se podařilo rychle smýt, což mně trošku rozmrzelo. Chtěla jsem si užít posmívání trošku déle. "Těsí mě," ucedila jsem, když nás Wizku znovu představila. "Hádám, že jsi zrovna na výletě. Nechceš třeba s něčím pomoct? Mohly bychom třeba ulovit nějaké jídlo pro smečku," navrhla jsem, vědoma si svého stavu. Pomalu jsem se postavila a protáhla si záda. Pak jsem se rozcupitala k Wizku a sedla si sprostě hned vedle ní, ignorujíc její intimní prostor. "Moc rády společně pomůžeme," dodala jsem a se zářivým úsměvem se na Wizku podívala.