Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zvědavě jsem přihlížela, jak se mu srst zaplétá do podivných cikcaků po celé délce. Ten přechod nebyl ani trochu normální a byll mi jasné, že v tom má tlapky Život. „Krize středního věku?“ uchechtla jsem se, když zmínil, že mu přeplo v dutině hlavy. Chtěla jsem se ho zeptat na Života a na to, jak se danému polobůžkovi daří, ale nechěla jsem zatím prozradit, že nejsem takový prosťáček jako ostatní. Věděla jsem o Galliree mnohé, avšak některé nové věci mi unikaly. Kupříkladu počet smeček a jejich rozmístění.
Ušklíbla jsem se. „Asi to bude nejlepší,“ podotkla jsem a protáhla si obě přední nohy. Rameno zabolelo, ale když jsem si nohu zase položila před sebe, bolest zmizela. Doufám, že to brzy přejde, zaprosila jsem v duchu a máchla ocasem směrem k zemi.
Moc se mu nechtělo povídat, což ve mně vzbudilo ještě větší zvědavost. „To vidím... Černá, bílá,“ zahučela jsem nespokojeně. „Co je pro jednoho neštěstím, může být pro druhého záchranou,“ pobídla jsem ho, aby mi přecijen řekl, co provedl. Zajímalo mě to. „Mně se svěřit můžeš, jsem ten nejideálnější vlk na to,“ zazubila jsem se a natáhla k němu uši, aby mi neuniklo ani slovo. Kdyby i nadále vzdoroval, neustoupila bych. Jeho poznámku o sviních jsem přešla, nemumlal ji proto, abych na ni reagovala a dělala z toho další hlavní téma rozhovoru. S největší pravděpodobností se spíše jednalo o nějaký jeho postoj, ve kterém se utvrzoval.
Novou problematikou se ukázalo býti moje jméno. Poslouchala jsem jeho vysvětlení a když dospěl k tomu, že mě rodiče pojmenovali jako hada, kterého si hřáli na prsou tak dlouho, až je uštknul, zasmála jsem se. Škoda, že jsem se většinu času smála nehezky. Nepříjemně a ošklivě, jako kdybych měla něco v plánu. „To mě nikdy nenapadlo,“ vysvětlila jsem důvod svého smíchu. „Rodiče mě milovali do konce svého života, nebyla jediná chvíle, kdy bych je zklamala,“ na obličeji se mi objevil hrdý úsměv, neboť jsem byla sama se sebou spokojená. Vždy jsem dělala jen to, co mi řekli a snažila se jim zavděčit. „Možná mě tak pojmenovali, aby ze mě šel strach už jen při zaslechnutí mého jména. Možná to mělo být první upozornění na blížící se potíže,“ nadhodila jsem a střihla ušima. Nikdy jsem se na původ svého jména neptala, nebylo to důležité. Hlavní bylo, že mi tak všichni říkali a znali mě tak. Stejně jako sestře říkali Apaté a bratrovi Norox.

Slyšela jsem padající kapky deště narážet na koruny stromů, pod kterými jsem se s Meinerem necházela. Některé tyto slídivé potvůrky pronikly i skrze opadávající listí brzkého podzimu a smočily nám kožíšky. Začalo svítat a s ustupující tmou byly lépe vidět barvy, které noc skryla. Zářivě zelené oči mého společníka, jeho dvoubarevné tělo a smaragdové linky. Probudila se má nevraživost, nedokázala jsem si pomoci, ačkoli jsem s dotyčným vlkem měla jen pozitivní zkušenost. Můj výraz se lehce zkamenil a přestal být tak uvolněný jako doposud a taky jsem začala být víc jízlivější. „Asi nebudu originální, když se tě zeptám, která půlka těla je tvá, že?“ rýpla jsem si a prohlížela si jeho světlou a tmavou část. Měl jizvu pod levým okem a nemálo šedých chlupů. „Ještě pár let a přechod mezi bílou a černou už nebude tak zřetelný,“ neodpustila jsem si a plácla ocasem do země.
Když zmínil má vnoučata a pozvedl svou důležitost, zasmála jsem se pohrdavým smíchem. „Jestli se odsud dostanu živá, nebo až splním svůj úkol, tak se třeba opravdu usadím,“ zamyslela jsem se a nechala myšlenky plout. „Jaký hrdinný skutek jsi vykonal, že je hodnen být převypravován napříč generacemi? Ráda bych věděla, co za živou legendu tu leží vedle mě. Není jisté, jestli tě ještě potkám a má vnoučata nebudou mít možnost tě spatřit živého,“ dopověděla jsem. Bylo mi jasné, že by měl umřít dříve, než bych byla starou babičkou Styx. Pokud bych se tady měla usadit, mít vlčata a má vlčata by měla mít vlčata, bylo potřeba splnit můj úkol. Nehodlala jsem zakládat rodinu na nepřátelském území, co bych to byla za matku?
„Může,“ zabručela jsem, ačkoli jsem s ním úplně nesouhlasila. „Může ale přerůst i ve vzájemnou nesnášenlivost,“ zamyslela jsem se. Kdybych potkala někoho, kdo by bojoval za stejné cíle, byla bych vskutku ráda. Pokud by se jednalo o stejného vlka, jako jsem já, nemusela bych nic řešit, avšak kdyby mým partnerem v kriminálu měl být magič... Na konci bych musela zabít i jeho, o tom nebylo pochyb.
Mé jméno znělo jinak než jména ostatních. „Jak moc jinak?“ zeptala jsem se podmračeně. Abych zapadla, musela bych si změnit jméno, pomyslela jsem si trpce. „Se tu všichni jmenují Flíček, Ouško a tak?“ uchechtla jsem se a olízla si čumák.

Zdál se zamyšlený a jeho oči se upíraly do prázdna. Už jsem si na tmu noci zvykla a ačk jsem neviděla barvu jeho duhovek, jeho pohled směřoval spíše skrze mě, než na mě. Začala jsem si okusovat polštářky, abych se na tu chvíli nějak zabavila. Nebyla jsem zas tak líná, jak sjem tvrdila. Spíše se mi nechtělo do občasných náročných aktivit, ale vydržet stoicky na místě jsem moc nezvládala. Vybíjela jsem si tedy nastřádanou energii na okusování tlap, čištění srsti a celkovém mrcosení se kolem dokola.
„Oh, očividně se setkávám s celebritou,“ nadnesla jsem pobaveně, když se mi zvláštním způsobem představil. Vyznělo to, že provedl něco strašného, nebo že byl při něčem příšerném, s čím si ho vlci spojovali. Znělo to zajímavě a zajímavé mě přirozeně lákalo. Má nabídka, že mu po smrti ohlodám kosti, se mu očividně nezdála příliš lákavá. Odfrkla jsem si a uchechtla se, když mi dal jasně najevo, že se o jeho skonu dozvím maximálně z balad. V jeho případě se bude jednat ale spíš o dlouhou nudnou novelu. Konec totiž bude překvapivě radostný.
„To nezní špatně. Nevím ale, jestli bych s tím dotyčným tak trochu vycházela. Stejná vášeň není všechno, ačkoli dokáže hodně sblížit,“ řekla jsem. Nezdálo se mi pravděpodobné, že by tu byl někdo další, který by magií pohrdal stejně jako já. Vlci, kterým je magie u ocasu nebo ji používají jen zřídka, to mi přišlo více reálné, ačkoli i v nich jistě dřímal onen zkyslý vlk s nekonečným chtíčem. Možná jenom nevěděli, jak mu dopomoci ven, nebo jak se dostat k moci. Když ale vycházím s ním... Ach, asi jsem stejný odpad, pomyslela jsem si a v duchu se zasmála. Urážky na můj účet byly vždy vtipné, pokud jsem je vyslovila já.
„Nelíbí se ti moje jméno? To nevadí,“ usmála jsem se stejně škaredě jako předtím. Nezáleželo na tom a navíc... Tak trochu to splňovalo účel. Vždycky jsem chtěla, aby moje jméno vyvolávalo nechuť, pohrdání, nevraživost a všichni si s ním spojovali jen špatné věci. Z mně neznámého důvodu mi to dělalo radost. No, neznámého... Líbilo se mi, když mě řadili nízko, protože potom nečekali, že dokážu vylézt i výš.

Jeho tiché litující brouknutí mne donutilo protočit panenky. „Díky za souznění,“ podotkla jsem s falešným úsměvem a položila si chvíli hlavu na zem. Bylo toho moc a noc na mě dorážela čím dál tím víc. Kdybych ho donutila, aby spal hned vedle mě, mohla bych celou noc přežít bez úhony. Pochybovala jsem, že by mi cokoliv udělal.
Nadzvedla jsem obočí a natočila k vlkovi uši. „Hm, to bych mohla. A koho jí mám ohlásit?“ zeptala jsem se na jeho jméno. Nedal mi zrovna přesný popis, avšak nelámala jsem si s tím hlavu. Mohla jsem to ohlašovat kterékoliv vlčici v okolí, avšak s jeho jménem jsem mohla mít aspoň o trochu lepší šanci na zajímavější reakci od dotyčné. Znuděný? Ne, to není můj bratr! Od koho? Co to valíš? představovala jsem si nechápavé výrazy zdejších fiflenek, když jim přednesu jeho jméno a vzkaz, zatímco jej vůbec nebudou znát. Nebo budou, ale jinak.
Jeho mrmlající poznámka mi neušla. „Až budeš umírat, dej mi nějaké znamení. Podělím se s krkavci,“ zabroukala jsem nazpátek zcela vážně. Sledovala jsem, jak si lehá kousek ode mě. Pravděpodobně už upustil od původní nedůvěry a nebo si věřil aspoň natolik, že by zraněné slabé vlčici s vyprášeným kožichem dokázal utéct. Upřímně jsem o tom nepochybovala. Jednou věcí jsem si ale nebyla jistá; jestli by utéci chtěl.
Padla i ta otázka, která by mohla rozvést debatu o tom, proč jsem tady, kde jsem vyrůstala, jakou víru v sobě nesu a proč jsem taková, jaká jsem. Nebylo by moudré mu vyzradit veškeré detaily svého nitra, stále to byl vlk nasáklý Gallireou jako ostaní, ačkoli vypadal spíše na nějakého vyhnance, nějaký spodek společnosti. Nikdo by mu asi nevěřil, ale i tak... „Ne,“ řekla jsem hodně opatrně, „ale... Asi budu jediná.“ Málem jsem se neudržela a nějaká poznámka by mi mohla utéci. Raději jsem to schovala za úšklebek.
Pravděpodobně se o nekrofilního jedince nejednalo, spíše o zvědavého truhlíka bez zábran. „Též,“ pousmála jsem se a zvedla hlavu ze země. „Hm,“ zasmála jsem se s úsměvem. „Říkají mi Styx,” odpověděla jsem klidně a olízla si čumák. Měla jsem své jméno ráda, líbilo se mi, jak zní. Ostře a nepředvídatelně. Je Styx dobrá, nebo zlá?

Že by se našly dvě stejné pochybné existence? Osud nás konečně přivedl dohromady! Už jsem jenom čekala, až se do mě bezmezně zamiluje a své koule mi vydá místo zásnubního klacku (který ale dostanu hned po svatbě) a budeme spolu žít šťastně až do smrti. Jako v pohádkách, nebyla jsem příliš naivní a viděla jsem svět až příliš černobíle na to, abych dokázala překousnout takovou náhodu.
„Proti těm gallirejským obzvlášť,“ řekla jsem, mrkla a cukla uchem. Neznala jsem je sice všechny, ale nenáviděla jsem se stejně. Zatím jsem poznala více zblízka Borůvkovou smečku a smečku Sionnovy matky a pokládala jsem to za osobní úspěch, neboť jsem stihla obě návštěvy ve velice krátkém časovém intervalu. Skoro mi připadalo, jako kdyby mi je někdo hodil pod nohy, ať v nich mohu oxidovat. Žel bůh, nějak se mi nedařilo je správně infiltrovat, mé hašašínské schopnosti nebyly tak dokonalé, jak jsem si myslela. Možná bych si měla dát na chvíli pohov a toulat se tady s tím vlkem.
„Aspoň se nebudu nudit,“ uchechtla jsem se a začala si hýbat nahozenou nohou, abych vyzkoušela její pohyblivost. Trochu to bolelo, ale no pain no gain.
Pohrdlivě jsem se uchechtla, když začal vyjmenovávat veškeré ty magické katastrofy, které se tu za jeho život udály. Už jsem tak nějak předpokládala, že všechna jeho slova jsou pravdivá a nesnaží se schovávat za žádnou masku. Bylo mu jedno, co si o něm myslím. „Co jiného čekat, když je to tu prolezlé magií,“ odfrkla jsem si a cukla dozadu uchem. Je jen otázka času, než to tu potká i mně, došlo mi.
„Hmm... Nějaké nekrofilní choutky?“ zeptala jsem se přímo. Jako mrtvole by mi to asi bylo jedno, už bych to necítila. Byl by to ale první „láskyplný“ styk s vlkem v mém životě, tak bych ráda věděla, s kým jsem ho měla.

Začala jsem přemýšlet, jestli mi říká pravdu a nebo jen snadno vymýšlí lži, které mi sází jako rychlé odpovědi. Nepřipadalo mi to ale příliš pravděpodobné, protože si stále držel ten samý znuděný výraz, který jasně vypovídal o tom, jak moc je světem přejetý. Už ho to nebavilo, nudil se. Další důkaz toho, že Gallirea vůbec není rájem. Jeden se tu unudí k smrti.
„Když tuhle myšlenku ale prezentuješ před Alfou v hentom lese, moc nadšená z toho není,“ ušklíbla jsem se a hlavou pohodila k Asgaarskému hvozdu. „Silní, namyšlení, egoističtí, takzvaní páni světa, kteří jsou speciální jen díky tomu, že mají moc,“ pokračovala jsem v jeho výčtu vlků, kteří by měli být zničeni. „Nezůstala bych u kastrování,“ podotkla jsem ještě a představovala si vlka, kterého téměř-Bezkulečník popisoval. Měl tupý výraz, vypelichanou hnědou srst slepenou od špíny, svítící rudé oči a nepřirozeně dlouhé tělo. Jestli se tady něco takového vyskytovalo, už předem to bylo odsouzeno k mému pohrdání.
„Hmm, je tu časté zemětřesení? Pohyb tektonických desek?“ zeptala jsem se, když mi popřál krásnou smrt v podobě rozmačkání samotnou matinou Zemí.
Šlechetnost byla mé druhé jméno, avšak nikdo mne tak nenazýval. „Ty nějak toužíš po mé zdechlině?“ zavrčela jsem lehce podrážděně, když se znovu zajímal o můj stav. Nohu jsem měla nahozenou, díky jemu, ale tímto úkonem způsobená bolest měla ještě hodně daleko k tomu, aby mne dotáhla do hrobu. Seš na mrtvoly bo co? zamračila jsem se a popošoupla se, aby se mi pohodlněji leželo. Rozhodla jsem se teď nic nedělat, dokud mi nebude lépe.

// Dneska poslední :)

„Kastrovat v raném dětství se mě ale nepokoušeli,“ drbla jsem zpátky s úšklebkem a nakrčila čumák. Mohla jsem se považovat za šťastnou, že má rodina byla docela normální. Nebyli jsme asi ta překrásná přešťastní famílie, kde si všichni navzájem oblizují obličeje, nicméně jsem se měli fajn i přesto, že nám hrozilo vyhynutí. Ne, nemnožili jsme se mezi sebou jako králíci, abycho udrželi náš rod.
„To je milé, pověsím si je někam na památku. Až budu mít někde díru, kde budu živořit,“ zasnila jsem se a představovala si krásnou díru v zemi o jedné místnosti, kde by bylo akorát hodně chlupů po celý rok, protože bych tam trávila hodně času pelicháním, než čímkoliv jiným.
„Fajn,“ uchechtla jsem se a chytila do zubů klacek, který mi podstrčil. Bylo to lepší, než si drtit zuby. Žmoulala jsem tu větev v tlamě a moje myšlenky se rozutekly k tomu, ze kterého stromu asi pochází. Ohledně přenosné choroby jsem jen něco zahučela ve stylu, že to nevadí a ať už si pohne, protože se mi lepila kůra na zuby.
Zuby se mi zakously do nohy a já zavřela oči. Trhnul dozadu, rameno by zaječelo, kdyby umělo ječet, já stiskla klacek pevněji mezi zuby a málem ho rozpůlila, když se mi kloub vrátil do jamky. Vyplivla jsem větev z tlamy a i nějaké zbytky kůry.
„Ó jak krásný je tvůj zjev, není hezčího světa květ! Kéž bys tak byl můj, překousnu i to, že jsi vůl. Pletu si tvé oči s tvým mužstvím, nevadí, stejně nepoznám rozdíl...“ spustila jsem hned, co jsem mohla. Způsobenou bolest jsem potlačovala silou myšlenky, přece jsem nemohla dát najevo slabost. Uprostřed jsem se postavila a pokusila se postavit na přední, avšak s mým pádem zanikla i píseň, která se hodně rychle ubírala do pekel. Pravděpodobně to nevadilo. Hekla jsem a zhluboka si povzdechla. „Tož dík. Možná ti ty koule nechám,“ usoudila jsem nakonec a převalila se na bok. Můj pokus o gymnastický kousek byl přecijen nad mé síly a celé tělo mi teď pulzovalo bolestí.

Bylo to podobné, jako kdyby mi někdo hodil kámen do obličeje, ale místo kamene to byla plyšová hračka. Pozvedla jsem jeden koutek tlamy ve škodolibém úsměvu, když se mi dostalo rychlé a trefné odpovědi. Tohle by mohlo být zajímavé, pomyslela jsem si, když se sám kopnul do zadku. Netušila jsem ale, jak moc dalece mohu zajít, nicméně jsem si nehodlala brát servítky. Vypadal, že toho snese hodně, takže moje pošťuchování mohlo pokračovat dál a dál.
"Jsem ještě horší," poznamenala jsem pobaveně, zatímco jsem se na něj dívala zpoza přivřených víček. Netrpělivě jsem máchala ocasem o zem a sem tam si nejistě olízla čenich. "Mileráda, budeš je pak nosit v tom náhrdelníku na památku?" otázala jsem se prostě, neb jsem byla přeci milá vlčí dáma.
Nakonec se mi podařilo ho donutit, ačkoli to vyžadovalo snížení se na úroveň malého slizkého slimáka. Slimák nebo plzák? střihla jsem ušima, když začal vyjednávat. "Tak to aby sis počkal do slunce svítání, nevidím jejich barvu ve tmě. Můžu ti ale zazpívat o tvých koulích, mají přecijen... podobný tvar," nabídla jsem a lehla si na bok, aby mě snadný přístup k mé vykloubené končetině. Jedno oko mi cuklo a hned záhy mi trhlo ucho. Byl blízko. Trochu se mi zježila srst, ale snažila jsem se krotit. Pomůže ti, ti, ti, ti, opakovala jsem si a zatínala zuby, abych si znovu neprokousla jazyk.

Netrvalo mi dlouho, než jsem pochopila, čím je ten vlk odlišný od jiných. Projevoval ještě větší známky slabosti a tuposti než matka Sionna. Zhluboka jsem se nadechla, ale dech se mi zasekával, jak se projevovala má iritace. "Co že seš taková bábovka, ti mamina ukousla koule nebo co?" protočila jsem podrážděně oči a praštila ocasem o zem. Mrkla jsem jedním okem a ucho mi zacukalo dozadu jako na odpověď. "Chytni tu nohu a škubni jí dozadu," nepřestala jsem na něj tlačit. Nemohla jsem si nechat utéci jedinou příležitost, která by mi mohla vrátit nohu zpátky do původního stavu. "Můžu ti slíbit, že ti za to neukousnu hlavu," navrhla jsem.
Pravděpodobně to nebyla příliš lákavá nabídka, jelikož jsem jako slabá zatoulaná vlčice nepředstavovala přílišnou hrozbu, ale v dlouhočasovém intervalu by se to mohlo hodit. Kdo ví, jestli zůstanu takhle slabá za půl roku, za rok? "Udělám cokoliv, když mi to nahodíš," zabručela jsem pak a hodila ručník do ringu. Vážně jsem potřebovala jeho pomoc.

Poposunula jsem své vyhublé tulácké tělo více ke stromu. Bolest začínala být mírnější, neb jsem si na její přítomnost zvykala, avšak stále jsem nebyla spokojená. Ještě jednou jsem se pokusila si rameno sama nahodit, avšak jsem se jenom kousla do jazyka bolestí po druhém neúspěšném pokusu. Achjoo, frustrovaně jsem vydechla a začala si čistit zaschlou krev na boku a zádech, když jsem tam dosáhla. Naštěstí to nebylo tak vážné...
Začínala noc a já se ukládala ke spánku, avšak stále jsem byla ve střehu. Nemohla jsem spát klidně, někdo by to mohl využít ve svůj prospěch a azakousnout mě. Třeba by se vrátila Sionnova matka.
Trhla jsem sebou, když se ozval hrubý hlas. Zamžourala jsem očima do stínů a spatřila tmavého a světlého vlka zároveň. Přišlo mi to zvláštní, ale byla jsem už unavená a nechtěla jsem nic řešit. Navíc tma mi neumožňovala zřetelně vidět jeho oči ani barvy. Tak nějak jsem tušila, že půjde o nějakého dalšího magického vlka, avšak rozhodla jsem se hrát znovu na neutrální rovině. V předešlém kontaktu se mi to nepodařilo, nicméně jsem se mohla poučit ze svých chyb a jednat s tímhle vlkem o něco příjemněji.
"Překvapivě ne," zavrčela jsem nabubřele, abych ho hezky uvítala ve své společnosti. "Je mi líto, že jsem tě zklamala," zamrčela jsem na něj ještě a olízla si čumák. Nebyla jsem si úplně jistá, co od něho mám čekat. Byl takový... Odlišně divný a jiný než většina vlků, které jsem zatím poznala. Nepoznala jsem jich sice moc a více zblízka se znám ještě s menším počtem, ale to neměnilo nic na tom, že jsem je všechny házela do stejného pytle s odpadky. "Když už seš ale tu, udělej mi tu radost a pojď mi nahodit rameno," řekla jsem a snad ho tímhle stylem i poprosila. Nebyla jsem zrovna nejlepší v přátelské konverzaci a všechny jsem brala jako sobě rovné, pokud se jednalo o mé druhy. Teď musím dělat, že jsou všichni mí bratři a sestry, uvědomila jsem si a povzdechla si, zatímco jsem koukala na toho pablba, co na mě civěl nazpět.

// Asgaar

Vykulhala jsem z lesa a ani se neohlédla. Bolest jsem potlačovala stisknutými zuby a přívalem myšlenek. Vrátím se tam, až zesílím. Pak jí zabiju toho jejího synáčka, Sionna. A donutím ji se na to koukat. Sama bude skončit se svým životem, že nedokázala ubránit své dítě, ale já jí pomůžu a zadávím ji sama. Bude mi vděčná, bude o to prosit! těšila jsem se na den jejího skonu jako malé lidské dítě na Vánoce. Absolutně vůbec jsem nepochybovala o tom, že by se mi to nemohlo podařit. Byla to jen otázka času, kdy získám dostatečnou sílu na to, abych je všechny přemohla. Toužila jsem je všechny roztrhat na maličké kousíčky a očistit Gallireu od jejích nechutných obyvatelů. Znala jsem tuto zemi z příběhů, kde se prezentovala jako Ráj pro každého vlka, avšak pro mě to nikdy ráj nebyl. Bylo to území plné nepřátel, vykořisťovatelů, zrádců, šikanátorů a aristokracie. Jako obyčejný člen plebiscitu jsem se zde necítila ani trochu příjemně. Když ti nikdo ráj nedá, musíš si ho sám udělat, zavítala jsem do malého lesíka a s potěchou shledala, že jím protéká říčka. Napila jsem se a potom ulehla u stromu do vysoké trávy. Snažila jsem se hýbat s tlapou, ale nedokázala jsem pohnout ramenem. Nepřípadalo mi to zlomené, ale spíše velmi škaredě vykloubené. Trošku z něj tekla krev, stejně jako z drápanců na zádech a boku, ale to byly tak malá zranění, že jsem je ani trochu nevnímala. Zatnula jsem zuby, zavřela pořádně oči a pokusila se rameno si zpátky nahodit tak, že pořádně dupnu. Můj pokus skončil tlumeným zaječením a pádem na zem. Sama jsem to nemohla zvládnout, takže jsem se rozhodla pro odpočinek. Nezbývalo mi nic jiného, než čekat na náhodu.

// Díky za hru

Má znuděnost se pravděpodobně přenesla i na ni. My šedé vlčice jsme dokázaly skvělě sdílet stejnou mentalitu, byly jsme žijící empatie! Výborně! zparodovala jsem její hlas ve své mysli a protočila očima. "Nemám no, docela nuda, že?" zabručela jsem protivně a plácla znovu ocasem o zem. Pusť mě už, začínám mít hlad a žízeň, stěžovala jsem si v duchu, zatímco něco blekotala o vymytém mozku. Mhmm... přitakala jsem ironicky a ani se už nesnažila o odpor. Moje svaly se lehce uvolnily a její váha začala být více nepříjemná. "Můžeme to nechat na další čajový dýchánek," broukla jsem a nadzvedla obočí, jestli s mým skvostným nápadem souhlasí.
Odmlčela se a mně bylo hned jasné, že má něco za lubem. Jakmile začala pružit na tlapách, došlo mi to. Okamžitě jsem zatnula zuby a zpevnila svaly, ale ani to mi nepomohlo, když na mě dopadla. Ucítila jsem ostrou bolest, která mi vystřelovala z ramene do celé packy. Slezla ze mě a poslala mě pryč. Nic víc? Čekala jsem něco odvážnějšího... pomyslela jsem si, ale moje myšlenky přerušily přívaly bolesti, když jsem se zvedala na nohy. Stejně je to srab, zatnula jsem zuby a nevydala jedinou hlásku, která by poukazovala na mou slabost. Ta se zase nenosila u nás. "Na shledanou," křečovitě jsem se usmála skrze zatnuté zuby a nenávistnýma očima slibujícíma pomstu jsem ji propíchla skrz naskrz. Následně jsem své tělo otočila a rozkulhala se ven z lesa.

// Křišťálový lesík

A co třeba; je vás víc? Kdo tě poslal? pokoušela jsem se stále najít další možné otázky, které by mohly rudooké vlčici vypadnout z tlamy do mého obličeje. Zavrčela jsem, když mi zaryla drápy do ramene, avšak nebylo to tak hrozné. Vlčí drápy nejsou uzpůsobeny k trhání, spíše ke způsobování lokální bolesti a chůzi v terénu.
"Jsem tu sama," vyplivla jsem slova na zem a přestala se vlčici dívat do obličeje. Místo toho jsem upřela zrak někam mezi stromy. Její rádoby strašidelné a vyhrožující chování na mě nedělalo patřičný dojem a kdybych zrovna nebyla na lopatkách, vysmála bych se jí, že je příliš patetická.
Přála jsem si, abych tady měla svou smečku. To už by si tak nevyskakovala, kdyby na ni zaútočilo několik dalších vlků. To její vlčátko, Sionn, by nemělo jedinou šanci. Jenže jestli já jsem slabá, co pak ti ostatní? pomyslela jsem si. V mé smečce jsem patřila mezi ty lepší lovce, avšak tady jsem se propadla až na nejhlubší dno. Začala jsem pochybovat, jestli by celá smečka na tuhle vlčici stačila.

Zabránila mi v uvolnění ramene a ještě více na něj zatlačila. Zamračila jsem a donutila jsem své tělo ztuhnout v pozici, která mi nebyla příjemná. Kdybych se uvolnila, celá její váha by mi mohla ublížit, takto jsem si aspoň udržovala jakýsi defenzivní postoj. Jen jsem doufala, že tento výslechl nebude trvat dlouho, neboť jsem nebyla nejsilnější a pochybovala jsem, že dokáži její sílu blokovat dost dlouho. Třepot svalů už byl na cestě.
Proč bych měla to vlče zabíjet? Měla jsem hlad, lehce jsem uhnula před její slintající držkou a přimhouřila zlaté oči bez jediné magické jiskry. Kdybych byla obdařená magií Myšlenek, jistě bych souhlasila s tím, co si myslel Tesai. De facto měl skoro pravdu, ačkoli to už trošku přeháněl. Nikdy jsme nikoho neobětovávali žádným Bohům. Ti totiž pro nás byli stejně špatní jako vzteklina.
"Zamezit jeho vývoji," odpověděla jsem mumlavě a spíše svou odpověď spolkla, protože začala mluvit. Nesnažila jsem se ji přerušovat, očividně si užívala svou vítěznou pozici a prostírala přede mě všechny své nechutné nápady a kruté tendence, které se v ní skrývaly. Skrývaly se v každém vlku, moc dobře jsem to věděla a když jsem ji tak poslouchala, jen mě to utvrzovalo v mé ideologii. Představila mi hru, kterou se mnou měla v plánu sehrát. Na jejím konci byla ona jako vítězka s odpovědmi a já jako poraženec se zakrváceným kožichem. "Fajn, hry hraju ráda," ucedila jsem a stáhla uši úplně až k hlavě, aby na ně nemohla. Pochybovala jsem, že bych si je ochránila, kdyby se opravdu rozhodla mě odušatit, ale nemusela jsem provokovat jejich stříháním a hýbáním před jejími zuby. "Jak mám vědět, která odpověď je správná a která se ti bude líbit? To mi vydrápej oči rovnou, protože ať už se zeptáš na cokoliv, nebude se ti líbit lež a už vůbec ne pravda," řekla jsem a máchla podrážděně ocasem.
"To je jedno," odsekla jsem, protože jsem začínala toho divadla plné zuby. Nehodlala mě zabít, protože to bych jinak už dávno nedýchala. Chtěla si jen hrát na paní mučitelku a pak mě propustit, takže jsem to hodlala trochu popohnat. "Ptej se," vybídla jsem ji a v hlase mi zazněla lehká iritace. Tak schválně, na co se zeptá první? Odkud jsi? Jak se jmenuješ? Ne, to ji nezajímá, tipovala jsem v duchu a čekala na její slova. Očima jsem sledovala pohyb jejího náhrdelníku. Hodně se mi líbil.

Její drápy se mi zarývaly do těla, ale naštěstí neprotrhávaly kůži. Zaručovaly pouze mou nehybnost a nutnost podvolení. Moje tělo sice nemělo jedinou šanci vzdorovat této mocné šelmě, avšak má mysl stále soupeřila. Sledovala jsem koutkem oka, jak vysoké stěny z plamenů pomalu tají a jak po nich zůstává pravidelný kruh spálené trávy. Tolik povyku pro nic, pomyslela jsem si uštěpačně, avšak poznámka byl spíše mířená na mě. Necítila jsem sebelítost, nesnášela jsem to. Toto naše představeníčko, divadélko, mi jenom ukázalo, jak velkou cestu musím ještě podniknout, chci-li dojít ke svému cíli. A že to bude zatraceně dlouhá štreka, nakrčila jsem čumák a dívala se, jak se nademnou houpe náhrdelník ze zubů.
Mou odpověď zřejmě nepochopila, neboť si ze mě dělala legraci a nabízela mi rychlou jízdenku do hrobu. Takže tohle je smečka vypatlaných hlav, došlo mi, nicméně dále jsem svou teorii o mentálním zaostání veškerých gallirejských smeček nemohla dotáhnout, neboť do mě zabodla oči jako kdyby se se snažila podívat až do duše. Nakrčila jsem čumák znechucením.
Vyhrkla na mě, proč jsem unesla její vlče a co jsem s ním chtěla dělat. "Zabít ho," řekla jsem chladně. Nejzajímavější bylo, že kdyby na mě magii nepoužila, dozvěděla by se to samé. Proč bych jí lhala? Ničeho bych nedosáhla. Sice byla asi mentálně zaostalejší, ale nebyla snad úplně tupá. To uvidíme, pomyslela jsem si a pokusila se pohnout ramenem, abych ho uvolnila z bolestivé polohy.