Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Slunce... Znovu vyšlo. S výrazem největšího znechucení, který jsem vytáhla až ze dna svého pytle s protivnými gzichty, jsem přivítala den nejškaredším zamračením, které jsem byla schopna vytasit. Vůbec jsem se nevyspala a moje naděje na klidnou noc zmizela s příchodem Oscara, který si vesele trylkoval na obloze a posměšně mě lechtal na tváři paprskami, když se dokázal prodrat skrze těch pár lístků na korunách stromů.
Nastražila jsem uši a nevěřícně se na Meinera podívala. „Velice se omlouvám, vaše Rozdvojenosti, příště si ve spánku dám větší pozor,” zaprdelkovala jsem nakvašeně. Moje vina to nebyla, nemohla jsem se srazit s ním, pokud klidně ležel na zemi. Musel vstát a mít hlavu výš, jinak bych ho netrefila. Zajímavé bylo, že byl přesně tam, kam jsem chtěla utéct a to jsme proti sobě nespali. Podezřívavě jsem přimhouřila oči a dívala se, jak se s křupáním v zádech protahuje. „Trocha pohybu by ti prospěla,” řekla jsem a postavila se na své vlastní nohy. Rameno už mě tolik nebolalo, ale neodvažovala jsem se plně na tlapu dupat. Jen jsem jemně tlapkala k Meinerovi, který snad doufal, že mu v tomhle stavu něco ulovím. „Když mi půjčíš tlapu, ulovím i zajíce,” navrhla jsem. „Umíš lovit jen ryby, tak si ulov rybu,” řekla jsem po chvíli a zamračila se, „mně ostatně taky nezbývá nic jiného.” Nedůvěřovala jsem své noze, že mi pomůže s lovem zajíce a nebo malého srnčete, takže lovit ryby bylo asi to jediné, co by se mi mohlo podařit. „Nebo můžeme jít hledat nějakou mršinu,” navrhla jsem s pokrčením ramen. Byla jsem na staré maso zvyklá, tvořilo velkou část mé stravy. Najít mršinu bylo složité, protože ne vždy byla čerstvá a staré maso nešlo tak cítit. Otázka kvality byla hned druhou věcí, když se mršina najít podařila.

Pokoušela jsem se to všechno znovu hodit za hlavu a zapomenout. Nechtěla jsem přemýšlet o tom, co se mi zdálo a bolest se taky dá účinně zaspat. Meinere se ale rozhodl, že bude vzhůru a hloupou otázkou mi zabrání v pádu do říše tmy.
Nikdy se mi sny nezdály a nebo jsem si je nepamatovala, takže jsem byla lehce vyvedená z míry a nevěděla, co si s touhle noční můrou počít. Připomnělo mi to nehezké věci, které jsem už dávno hodila za sebe. Byla jsem vždycky taková, nikdy se na mně nic nedrželo věky, protože to nemělo smysl. Odmítala jsem se zabývat minulostí, nemohla jsem ji změnit, takže jsem řešila věci, které byly teď. Momentálně mi nezbývalo, než Meinerovi odpovědět. Mohla jsem mlčet a zkusit znovu usnout, ale rozhodla jsem se, že raději budu vzhůru. Ten sen by se mohl vrátit...
„Měla jsem zlý sen,“ řekla jsem a cítila se při tom dost trapně. Bylo mi z toho snu teď špatně a trochu jsem se třásla. Přiznat, že jsem měla zlý sen, mě vrhlo zpátky do vlčecích let. Zatoužila jsem po matce a jejím konejšivém objetí, nicméně když se se pokusila si ji vybavit, viděla jsem jenom její hořící tělo a slyšela její křik. Stáhla jsem uši k hlavě a olízla si čumák, než jsem otočila hlavu na roztrženého vlka.

Hlava mi třeštila a rozhodně jsem se necítila odpočinutá a vyspinkaná do růžova, jak jsem měla původně v plánu. Stále byla noc a vypadalo to, že žádné další blesky se nehodlaly rušit můj klid, takže jsem uvažovala o pokračování svého snění, nicméně prudká bolest kebule mi to moc nedovolovala.
„Nech si toho,“ zabručela jsem a svalila se na bok. Tady se jeden ani nevyspí, nemají tu vůbec klid. Chtělo by to něco, co by mi pomohlo znovu usnout a zajistilo mi to spánek až do rána. Jakože, smrt by to zvládla, svým způsobem. Hehe, tiše jsem se zasmála a pohodila kolem sebe tlapama.
Moc jsem Meinera nevnímala, protože jsem byla ospalá a rozbolavělá. Jeho přítomnost mne však uklidňovala a já pomalu znovu usínala. „Znovu a bez blesků...“ zahučela jsem si pod vousky a zavřela zlatá očka před světem, který ke mně byl vždy krutý a nemilosrdný, avšak já ho přijala s otevřenou náručí a přijala za svůj.

Pokusil se mě ujistit, že jeho velké pozadí nepadne na mé pochroumané tělíčko, což mi přišlo úsměvné. Podařilo se mi pohodlně si lehnout a usnula jsem díky tomu okamžitě. Nic mě nerušilo, příroda kolem mě se jakoby utišila, nebo schovala za tlustý závoj, který nepropouštěl jediný zvuk z okolního světa.
Znala jsem toto místo. Moje matka se sestrou seděly opodál a krmily se na jediném zající, který se v okolí nacházel. Vylezla jsem na spadlý kmen stromu a lehla si, abych šetřila síly. Nic moc se nedělo, v nejbližší době jsme neměli v plánu žádnou akci a já šetřila síly na další loveckou výpravu. Okusovala jsem si tlapy, tak jak jsem to měla ve zvyku, když za mnou matka přišla. Začala mi povídat novinky o okolí, které zas tak novinkami nebyly. Jídlo se nikde blízko nenachází, stáda si uzurpovali naši nepřátelé a nám nezbývá nic jiného, než chodit daleko na lov malé zvěře. Bavily jsme se o ostatních členech smečky a já zdůraznila, že se nám povedlo zabít pár vlčat. Mezitím, co jsme tlachaly, obloha potemněla a začal foukat silný vítr. Už dlouho se mi nic nezdálo, naposledy snad, když jsem byla ještě malé vlče. Do krku mé matky se zakousla ohnivá koule. Sežehla její chlupy na popel a rozežírala jí maso na krku a obličeji. Další koule na sebe nenechala dlouho čekat a propálila břicho mé mámy skrz naskrz. Ještě se naposledy usmála a zašeptala mi, ať utíkám, než se celé její tělo ponořilo do plamenů. Její křik se mi zařízl do uší a já se rozhlédla kolem sebe. Byli jsme pod útokem a na všechny mé blízké útočily magické koule vody, sžíral je oheň, pohlcovala je země, vítr jimi házel ve vzduchu a nebo se sami pouštěli proti přesile, aby hned padli. Utíkala jsem pryč, boj neměl smysl. Snesli se na nás jako vosy a nachytali nás na švestkách. Viděla jsem bratra, jak se topí v obrovské vodní kouli a otce, kterého trhali na kusy. Škubla jsem sebou a zakňučela. Nechtěla jsem to prožívat znovu, jednou to stačilo. Utíkala jsem pryč a vyběhla jsem z lesa na pláň. Obloha plakala a bouřkové mraky se kumulovaly přímo nad mou hlavou. Uslyšela jsem praskání a uviděla bílé světlo, než se mi do těla zabořil blesk.
Vyskočila jsem na nohy a pokusila se utéct. Neviděla jsem zhola nic, jen bliknutí, ve kterém se mi ozářil celý okolní svět na malou vteřinu. Následující hrom mi rozproudil adrenalin rychleji než kofein a já se vší silou pohla vpřed.
Ráda, bolest a já spadla dopředu. Hlava mi pulzovala a já se škrábala na nohy. Začínala jsem konečně vidět zřetelně a rozeznala Meinera, jak leží nedaleko. „Auu, nemůžeš dávat pozor na cestu?” zaúpěla jsem, když jsem se zvedala. Hlava mě šíleně bolela a svět se mi zatočil, když jsem se pokusila k němu jít blíž. Raději jsem se posadila a tlapou si hmátla na čelo. Ucukla jsem a zamrčela: „To i srážka s kamenem je příjemnější.”

„Nemůžeš za to, že ti matku obskočili,“ frkla jsem pobaveně, když vyslovil konečný důvod všech svých problémů. Nebylo mi úplně jasné, proč by někomu vadila existence nějakého cizího vlka, když s ním nemá nic společného, takže jsem předpokládala, že za tím bude něco víc a jen se mi nedostává těch správných informací.
Začínala jsem cítit únavu a taky konec naší konverzace. Už jsem s ním byla celý den a to jsem ho vůbec neznala. Po těch dvaceti čtyř hodinách už jsem měla jakous takous představu o jeho charakteru, ale stále nespadal do kategorie mých známých. To vlastně nikdo. Ani Wizku.
Přikývla jsem a jen zabručela na souhlas, nechtělo se mi už moc mluvit. Vlčice vždycky byly morbidnější, protože konečně dostaly moc a mohou ukázat, že nejsou méněcenné, slabší a stydlivější pohlaví.
Nedostala jsem žádné přesné instrukce, takže mi nezbývalo nic jiného, než prochodit celou Gallireu pěšky. Teď jsem zrovna nebyla v kondici, ale až budu úplně v pořádku, rozhodně to bude první věc, kterou udělám. „Aha,“ zahučela jsem jenom lehce znuděně a položila se ke spánku. „Zkus mě v noci nezalehnout,“ zabručela jsem jenom k němu a pomalu se odebrala ke spánku.

// Nejvíc :3

„Nedokážu si představit, cos musel provést, že sis něco takového vysloužil. Nevypadáš jako někdo, kdo by se záměrně choval zle a chtěl škodit,“ nadhodila jsem svou teorii a ani se po něm neohlížela. Už jsem se na jeho dvoubarevný obličej vynadívala dost a s nocí jsem stejně zase moc neviděla. S povzdechem jsem natáhla tlapy a po chvíli se pomocí zhoupnutí zvedla na nohy. Rozešla jsem se pomalým krokem k řece, která tudy protékala. Sklonila jsem k ní hlavu a napila se, abych utišila žízeň a potlačila hlad. Když jsem se vrátila, lehla jsem si nedaleko něj, abychom se slyšeli a nemuseli na sebe křičet, ale abych nebyla moc blízko. „Rozumím. Mně taky zatím zprasily jen vlčice,“ řekla jsem se zamyšlením. „Jestli jsou tady všechny takové, asi se jim budu vyhýbat už od začátku,“ dodala jsem hned na to a střihla ušima.
„Je tady nějaké místo, kde se tulák může usadit a nikdo ho nebude rušit? Nebo je tu převlčeno?“ zeptala jsem se po chvíli. Zvažovala jsem vytvoření základny už delší dobu, ale nebyla jsem tu dost dlouho na to, abych měla celý svět prochozený a prozkoumaný. Potřebovala jsem si zmapovat terén. „Jak dlouho mi bude trvat obejít celou Gallireu, nevíš?“ zeptala jsem se ještě a olízla si čumák.

Začal se vymlouvat, že mu přívěšek srostl s tělem a dát mi hada by znamenalo odevzdat i kus svého těla. „Mhhm,“ zahučela jsem poraženě a loupla po něm zlatýma očima, které byly ochuzeny o ty magické jiskřičky, které mají všichni vlci oplývající kouzelnickým nadáním. Hold, za mnou rozhodně nikdo nepřijde a neřekne: "Styx, jsi kouzelník".
Povzdechla jsem si a popošoupla se kus od Meinera, protože ani mně nebyla přílišná blízkost příjemná. Neznala jsem ho, nechtěl mi půjčit hada a navíc neprojevoval pražádný zájem nad mou přítomností, tak jsem se rozhodla raději odsednout si, ať mezi námi nevytvářím onu podivně trapnou atmosféru plynoucí z blízkostí těl, která nechtějí být u sebe.
„Omotala mě kořeny, zvedla hlavou dolů a chtěla udusit borůvkama, zatímco mi povýšenecky vykládala, jaký jsem slaboch,“ popsala jsem mu přesně situaci, ve které jsem před dvěma dny byla. „Sprostá, namyšlená, povýšená, sobecká a tupá,“ tichým vrčivým hlasem jsem vyjmenovala všechny její přídomky a mrskla nespokojeně ocasem. Mrkla jsem, cukla uchem a zakousla se do už dávno prokousaných tlap. Všechno jí to vrátím, bude litovat, že mi ty borůvky nepřinesla na zlatém podnose, vrčela jsem v duchu, zatímco moje přestimulované polštářky začínaly protestovat proti dalšímu čištění. Nechala jsem je tak a raději si začala olizovat bok, který byl ještě trochu od krve.

Odvrátil hlavu a rozhodl se, že mi nic nedá. Odfrkla jsem si a stáhla hlavu dozadu jako zmije chystající se k útoku. „Dobře, dobře,“ zabručela jsem nespokojeně, „příště si to promysli, než něco řekneš.“ Nebyla jsem jeho změnou názoru nadšená, ale nemohla jsem ho přinutit, aby mi ho dal. Mohla jsem se snažit, ale stejně by se nenechal. Vypadal silnější a schopnější a mě bolela noha. Nezbývalo mi nic jiného, než si vedle něj sednout a už to neřešit. Teď mi mohlo být jedno, jaký ten had je, když jsem ho nemohla mít.
Moje fouknutí nedostalo žádnou viditelnou odezvu, takže jsem toho nechala a raději poslouchala. Meinere se utápěl v myšlenkách a já jen s nevidomým výrazem sledovala okolí. Možná jsem čekala, že se objeví něco zajímavého, ale neobjevilo. „To od nich nebylo zrovna fér,“ řekla jsem. Sourozenci by měli vždycky táhnout za jeden provaz, ať už jsou odlišní jakkoli. Nepřišlo mi to jako zrovna rodinné chování, nechávat jednoho spadnout do propasti a dokonce nechat matku, aby ho se ho pokusila zabít.
„Hmm, znáš nějakou Naomi?“ zeptala jsem se po chvíli, abych změnila téma. Rodinné vztahy asi nebyly Meinerovi po chuti, tak jsem se rozhodla mámit informace o vlcích, které jsem zatím potkala.

Řekl to velice klidným hlasem, ale mě srdce i přesto trochu poposkočilo radostí. Bylo to tak snadné! „Moc ráda,“ myslela jsem to smrtelně vážně a doufala jsem, že on taky. Takto ho zbavím jeho malého neštěstí a třeba i vyrovnám dluh. Nadechla jsem se a se zatnutými zuby se houpnutím postavila na nohy. Rameno zaprotestovalo a s prvním krokem se mi noha trochu podlomila, ale při dalším krůčku jsem si už dala pozor a došla k Meinerovi bez pádu. Byly to asi jen tři metry, ale stejně jsem si vyčerpaně sedla k němu a usmála se. Poslouchala jsem, co mi o něm říkal a stříhala do toho ušima. Jedovatý, ale ne smrtelný. Nepříjemný jed, opakovala jsem si v hlavě a přikyvovala. „Můžu teda?“ zeptala jsem se pro jistotu a natáhla čumák k přívěšku s úmyslem ho sundat.
Lehnul si na zem a přetočil se na záda, takže jsem si mohla pěkně zblízky prohlédnout jeho tulácké tělo, které živil jen rybami. Trochu mu lezly žebra a šedé chlupy mu na břiše šly více vidět, stejně jako tmavá a světlá kůže, která ladila s jeho chlupy. Sklonila jsem hlavu a nosem mu foukla do chlupů na hrudi, až se zavlnily. Vyprávěl mi, že jej opustila jediná vlčice, ke které měl blízko. „To je blbý, když s tím pak musíš žít do konce života,“ řekla jsem a nakrčila nos v nějaké neznámé emoci. „To jsi neměl nikoho? Ani ti sourozenci ti nepomohli?“ zeptala jsem se po chvíli a lehla si vedle něj. Já zůstala ale ležet na břiše, které jsem nehodlala nikomu vystavovat – bylo příliš zranitelné. Asi to měl těžký. Kdo nemá, pomyslela jsem si a podívala se nahoru, kam koukal on. Začínala noc a déšť slábnul. „Noc bude asi konečně klidná,“ konstatovala jsem a sklopila uši dozadu.

„Moje jméno zní jako syčení zmije, možná bych si s ním rozuměla. Můžu se o něj starat,“ navrhla jsem nečekaně. Má nelibost vůči magiím nikam nezmizela, avšak s nějakým kouzelným artefaktem by se mi v tomto světě možná dařilo lépe. Potřebovala jsem všechny berličky, jaké jsem dokázala sehnat. Meinerův had mohl být dobrým pomocníčkem v případě nouze. Kdybych ho měla, když na mě skočila Sionnova matka, hned by to byla jiná písnička, ušklíbla jsem se. „Co umí ta tvoje hadice?“ zeptala jsem se, lehce přehlížejíc fakt, že se o tom bavit nechce. Tohle byly důležité informace a nějaká jeho slabá nelibost nebyla podstatná.
Položil mi zajímavou otázku. Tělo se dá zničit různými způsoby. Viděla jsem vlky bez uší, bez očí, chromé a kulhající, staré, pokroucené, zjizvené, rozkousané, s plandajícími cáry masa i s vyhřezlými vnitřnostmi. A všichni byli v jeden moment naživu, když se jim něco takového stalo. Mysl mohla být zničena traumatem, nemocí, šílenstvím, samotou... „Kreativněji...“ mlaskla jsem a olízla si pysky. Měla bych si jít něco ulovit, začínám mít hlad. Ale pořád mě bolí noha, nevím, jestli něco chytím, zamyslela jsem se. Můžu ale narazit na nějakou zdechlinu, to by mi postačilo, rozhlédla jsem se kolem sebe, jestli náhodou nějaká mrtvolka není zrovna poblíž. „Mysl má téměř neomezené hranice. A když se vyřádíš tam, ještě si můžeš pohrát se schránkou, když už to vlk-oběť duševně nezvládá,“ odpověděla jsem po chvíli.

Moje otázka u něj vyvolala veliké soustředění, kdy krčil čumák a odpověděl mi na něco, na co jsem se neptala. Mlaskla jsem a sklopila uši dozadu. „A kde ho máš?“ zeptala jsem se ještě. Žádného jedovatého zeleného hada jsem nikde poblíž neviděla a on tvrdil, že ho má stále poblíž. Myslel tím ty svoje pruhy na srsti, nebo ho dokonce nosil v tom vajíčku? Přišlo mi to docela trefné a ne zas tak neobvyklé. „Je v tom vejci, že?“ pousmála jsem se vítězně, jako kdybych uhádla něco velice složitého. Nic naplat, ráda jsem vyhrávala a měla pravdu, jako každý jiný.
Vysvětloval mi, jak to s tou nenávistí má. Vlastně se jednalo jen o zatvrzelé předsudky, které se mohly, ale nemusely vyvrátit s postupným trávením času s dotyčnou vlčicí. Zabručela jsem na srozuměnnou a omylem se kousla do jazyka. Mrkla jsem překvapením a začala si z jazyka sát krev, ale brzy jsem na to zapoměla, jako na všechna malá zranění. „Chápu,“ broukla jsem jenom a pohodila kolem sebe ocasem, který mi cákl pár kapek na kožich. „Nejsem asi nejzajímavější, když jenom ležím, přiznávám,“ uchechtla jsem se a mluvila si k tlapě, která se lekla čistotou, jak jsem ji krásně ohryzala. „Pro hledače zábavy nejsem momentálně tak dobrou atrakcí, mohu nabídnout jen slova,“ zabroukala jsem a ušklíbla se.

Den se chýlil ke konci, poznala jsem to podle mizejícího světla. Stíny šly lépe vidět a barvy opět mizely. Stále pršelo a mrzutá nálada se pod korunami stromů držela jako klíště za vlčím uchem. Uvědomila jsem si, že s Meinerem už trávím skoro celý den, ale nepřipadala jsem si znuděná nebo přesycená jeho přítomností. Spíše naopak. Kvůli pohnuté noze jsem nemohla ještě chodit a ležet o samotě by se táhlo jako sopel z nosu, nebýt tohoto černobílého podivína. Byla jsem ráda, že šel zrovna touto cestou a rozhodl se poctít mě svou přítomností.
Abscence lítosti nebyla ničím zvláštním, sama jsem tuto emoci prožívala jen velmi zřídka. Nevěřila jsem, že by lítost někomu mohla pomoci a tak jsem raději sázela na karty akce. Pousmála jsem se tedy jeho poznámce a tiše přikývla na souhlas, nebylo potřeba se k tomu více vyjadřovat.
Byl čím dál svolnější ke komunikaci a prozrazování jeho sobních informací, což jsem brala jako jistou známku důvěry. Nebo hlouposti. Nepřipadal mi ale tak hloupý, spíše už byl natolik životem přesycen, že mu bylo vše jedno. Jestli se to obrátí proti němu? Nezáleželo na tom.
Ze začátku to vypadalo na klasický popis osobního živoření, než se to přetočilo do komického obrazu. Zasmála jsem se při poslední poznámce a olízla si čumák. „Mám hned několik otázek,“ upozornila jsem ho a střihla ušima. „Co za hada myslíš? To s lovem je mi líto, chtěla jsem tě vyslat na veledůležitou výpravu,“ povzdechla jsem si a mrskla ocasem pro změnu znovu do země. „Taky bych nenáviděla vlčice, kdyby se mi ta jedna, která je v mém životě nejdůležitější, pokusila ukončit živůtek,“ zvedla jsem v úsměvu jeden koutek a zakousla se do polštářků jedné z předních tlap. „Je tvá nenávist... Hmm, vztahuje se i na mě?“ zeptala jsem se jen tak ledabyle a znovu se pustila do ohryzávání své tlapy.

Byla jsem naprdnutá. Na něj. Na sebe. Na Sionnovu matku, že mi v jejich hloupém lese tak domrvila hnátu. Odfrkla jsem si, znovu, a sklopila uši k hlavě. jízlivá nálada odcházela a s ní i moje radost ze škodolibosti. Začínala jsem cítit příchod podzimních depresí, což nebylo dobré znamení. Neměla jsem je ráda, protože jsem se cítila vždy strašně slabá, bezmocná a k ničemu. I když jsem proti tomu bojovala, ne vždy jsem si udržela chladnou tvář a jasné myšlenky. Jeden by řekl, že pro všechno to mordování nebudu mít čas na to, cítit se smutná, osamělá, nepochopená, zahozená, zneužitá, zhrzená a zkrátka ne dost dobrá.
Meinereho taky už nálada přešla. Uvnitř mě mě sžírala nepochopitelná touha přijít k němu blíže, přitisknout se k němu a smutnit vedle něj. odmalička jsem byla velice kontaktní a v doteku jsem hledala útěchu, pohodlí, lásku a pochopení. Představovalo to obrovksou část mého života a teď, tady v tomto světě, jsem se odsoudila k životu vyvrhela, samotáře a cizince. Neměla jsem tady nikoho. Proč jsem na to nemyslela dřív? Mohla jsem zůstat s někým a později bychom přišli spolu. Teď už budu navždy sama, téměř jsem v duchu fňukla. Nedokázala jsem se přemoci a vypudit melancholii z hlavy. Mé pozitivní uvažování bylo smyto kapkami deště, které jako krev kapaly z roztržených mračných ran. „Jenom se snaží upoutat pozornost na sebe, abys litoval je,“ řekla jsem stejně monotónním hlasem jako on. Jeho klid se na mě přenášel až překvapivě rychle. Teď, zbavena hradby z urážek, stávala jsem se mnohem snazším terčem na manipulaci. Byla jsem si toho vědoma, ale ne vždy je vlk schopen se uhlídat. „Ne, nemusíš,“ vydechla jsem a olízla si čumák. Sama jsem nevěděla, proč jsem tak vyletěla. „Místo toho mi můžeš říct něco o sobě,“ nabídla jsem mu a loupla po něm zlatýma očima. Nechtěla jsem moc mluvit, jenom poslouchat.

Zvednul hlavu ke korunám stromů a já jeho pohled následovala. Listy se zvětšovaly pomocí jeho vůle, rostly a dělaly mu přístřeší. Nevraživě jsem sklopila zrak k němu, ale rychle ho odvrátila. Nechtěla jsem se tím zabývat, ale nedokázala jsem to jen tak přejít.
Nakrčil čumák a díval se na mě jako na nechutný kus blitku. Nadzvedla jsem obočí a střihla ušima. Tady se vlčata nejí? Co máme jíst, když nikde není nic jiného než vlci. „A co?“ zeptala jsem se ho, jako kdyby urazil mé náboženství.
„Můj život není horší,“ ohradila jsem se uraženě a mrskla ocasem o zem. Já se mám přece skvěle, co mu je?
Zeptal se mě na další věci, které stojí za prd. Naštvala jsem se a chtěla se postavit, ale do ramene mi vystřelila ostrá bolest, která mě znovu složila na zem. „Můj život je naprosto,“ zavrčela jsem a začala kouskouvat a zdůrazňovat všechna slova, „skvělý a bezchybný.“ Odfrkla jsem si a položila si hlavu na tlapy.
„Proč si myslíš, že je můj život špatný oproti tvému?“ zeptala jsem se ho zamračeně, ale smutným tónem. Cítila jsem se nepochopeně a chtěla jsem vědět, co ho kjeho názoru vede.

Nadcházející den byl stále stejně pochmurný jako ráno. Déšť i nadále pronikal skrze listy a jako perly dopadal na naše moknoucí kožichy. Meinerův kožich jistě neztratil půlku pigmentu kvůli dešti a mě docela zajímalo, proč se nechal přejet peroxidem. Nebyl ale příliš sdílný. Hádala jsem tedy sama, jaké mohly být jeho důvody. Jeho minulost, špatná vzpomínka, přestal mít rád černou anebo chtěl na svůj kožich zobrazit svůj pohled na svět. Černobílý filtr v tomto světě ale nebyl ten správný, to jsem věděla i já, a to je už vskutku co říct.
Zabručela jsem pouze nespokojeností, aby mu bylo jasné, že jeho odpověď byla slyšena, avšak odhozena do složky „nelíbí“.
Nakonec se mi podařilo jej zlomit. Čekala jsem na nějaký obrovitý zločin, kde zabil celou smečku vlků, aby získal jejich moc, nebo přízeň zdejší Smrti, ale z něho vylezlo, že málem zabil vlče, které mu vlezlo do jídla. Nechápavě a zklamaně jsem se na něj dívala. Jeho pohled byl ale uštvaný a mně až po chvíli došlo, že tady jsem v jiné zemi. Jiná země, jiná kultura.
Zadržela jsem smích v tlamě, ale jsem se neovládla a smála se přidušeně. Nic jsem neříkala, jenom kroutila hlavou. „Nebylo by ho škoda, vlčecí maso je šťavnaté a měl bys víc jídla,“ uchechtla jsem se, když jsem uklidnila svůj smích. „Když jsem byla ještě u nás, tak jsem na svém prvním samostatném lovu chytila právě vlče,“ zavzpomínala jsem. Najednou... Se Meinere nezdál jako takový blázen. „Pamatuji si tu radost, když jsem jim přinesla kus čerstvého masa po dlouhé době,“ zasnila jsem se a olízla si čumák. „Nebylo moc co jíst, druhá smečka nám brala jídlo. Tak jsme se krmili jejich vlčaty, které občas pustili z dohledu,“ máchla jsem ocasem a škaredě se uchechtla.