Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Maličká mi začala vyhrožovat, že mi její tatínek vyhlásí válku. Mrtví nevstávají, usmála jsem se na Nym andílkovsky a odešla od ní. Nechtěla jsem se s ní dál bavit, byl to docela fakan. Cynthia na druhou stranu vypadala jako mnohem zajímavější osobnost, než se na první pohled jevila. Nebo jsem si to jenom namlouvala.
Prohodila jsem s ní pár slov, než zadoufala, že se tady Alfa brzy objeví. Mezitím se přiřítila ona šedé dlouhoocasá vlčice. „Čus,” pozdravila jsem ji jenom, když Nym konečně zavřela klapačku. Vážně byla jako na speedu. Tlama jí jela od rána do večera a pořád nacházela nová a nová témata na rozebírání. Být na místě Cynthie, to vlče by už nežilo. Nemohla jsem si tady ale prosazovat svoje pravidla a zvyky, takže jsem jen se sklopenýma ušima koukala kolem.
Vzadu na krku mě polechtal závan větru a já se instinktivně otočila. Z nebe se snášel velký hnědý vlk na obrovských blanitých křídlech netopýra. „Aaah!” uniklo mi lehké zděšení a udělala jsem krok dozadu. Takovou modifikaci těla jsem ještě opravdu neviděla. Byla jsem zvyklá na magie, na čáry a kouzla, ale na to, aby měli vlci křídla, to opravdu ne. Upír!
Sneslo se to k zemi a začalo to na nás mluvit. Mělo to peří na krku a divný kožich, nicméně křídla tomu zmizela. Očividně se jednalo o zdejšího Alfu a dle dostupných informací se jmenoval Falion. Zakar se okamžitě zdekoval, čemuž jsem se vůbec nedivila. Měla jsem nemalé obavy, že od toho vlkopíra něco chytnu, třeba vzteklinu. „Já se chtěla podívat, jestli by tohle byla smečka pro mě,” zamumlala jsem nejistě a trochu zamračeně. Byla jsem nemálo zaskočená jeho teatrálním příchodem, což už bylo něco. Většinou mě nic nepřekvapí. Ta zrzavá měla pravdu, že Gallirea je fakt něco, něco extra. Nevím, jestli se mi to líbí nebo ne, pomyslela jsem si. No, taková nestvůra musí mít ale hodně znalostí, takže to nějak překousnu, umanula jsem si a švihla ocasem. Dlouhoocasá se představila jako Riveneth, ale to mi došlo až teď, protože předtím jse mji trochu neposlouchala. Už bylo pozdě na to odpovídat a Falion se stejně ptal na něco jiného. „Ona si začala,” napráskala jsem Nym okamžitě, ale ne tím práskačským hlasem, protože jsem to řekla s povzdechem, jakože jsem jí totiž ublížit nechtěla. Byla to nehoda, věřte mi.

// Ageron

Šla jsem za skupinkou a držela se za zadkem Nym. Prohlížela jsem si ji a celou dobu mi připadalo, že je na ní něco špatně. Jako kdyby tady byla nějaká maličkost, která mi neseděla. Aaah, prozřela jsem. Ona je prostě škaredá, docvaklo mi. Bylo to přece tak očividné! Její kožich byl jako obrácená kosatka po útoku cirklárky a na konci desetiletého stádia rozkladu. Teď už mi to bylo naprosto jasné.
Pokusila se vyslovit mé jméno, ale zamotala se do sykavek natolik, že se jednoduše rozhodla vymyslet mi přezdívku. Její nápad byl vskutku úžasný, bylo mi jasné, že mě už teď nenávidí. „Ne, jsem Styx,” odmítla jsem a zvedla od ní hlavu. Když jsem jí pochválila kuráž, něco začala breptat a pak se nápadně zasekla. Zastříhala jsem ušima a nadzvedla obočí. „Mhmm, tatínek už nežije, co?” neodpustila jsem si. Řekla jsem to ale klidně, jako kdyby šlo o utrhnutí květinky. Bylo mi jedno, jestli jsem trefila nějakou slabinu, možná jsem to udělala i záměrně.
Cynthia, jak se plesnivá představila, mi řekla, že bych ji neměla podporovat. „O krk míň,” odvětila jsem opět klidně. Vyzařovala ze mě očividná lhostejnost k vlčímu životu, jen co je pravda. Nikdy jsem na životě příliš nelpěla, můj životní styl mi to ani nedovoloval. Pro zdejší možná docela novinka.
Zastavili jsme se na hranicích, Cynthia mi představila les a pohoří a oznámila, že jako jediný kompetentní člen tady nás má na povel. „Mhhmmm,” broukla jsem zamyšleně a přitakala. „Vypadá to, že ty jediná to bereš fakt vážně,” přiznala jsem jí. Ostatní členové prostě... Pff, škoda mluvit. „Vyrůstala jsem ve smečce, ale byli jsme všichni pokrevní příbuzní, takže pravidla byla trochu jiná,” přiznala jsem Cynthii a posadila se vedle ní, zatímco si Zakar začal hrát s Nym. „Docela ti tu serou na hlavu,” řekla jsem jí. Nebylo možné si toho nevšimnout. Nikdo ji nebral vážně a všichni pokud možno ignorovali nebo odháněli. Mně se docela zamlouvala. „Nechci se přidat hned, dát na první dojem. Ráda bych si to tady prohlédla a seznámila se se zdejšími členy, abych věděla, jestli je to místo pro mě,” breptla jsem k ní a pohodila ocasem. Záda mi pulzovala bolestí a krev mi ještě stále stékala po boku, ale nevšímala jsem si toho.
Nemohla jsem si ale nevšimnout teatrálního příchodu jiného člena, který se v zápalu honu na micáka dokutálel až k nám. Vlčice měla až překvapivě dlouhý a huňatý ohon. Skoro jako nějaká divoká kočka. „Stálo to za to?” zeptala jsem se ji lehoučce zvědavě, ale udržovala jsem si slušný tón. Netvářila jsem se překvapeně, chtěla jsem působit co nejvíc klidně, když o mně všichni tady tak pochybovali.

Ze sedu jsem sledovala, jak se Nym baví s opatrovatelkou. Zaslechla jsem její jméno, když to pískle nadšeně něco breptalo. Lennie pak odešla za hnědým vlkem a zmizela z dohledu. SVou pozornost jsem napůl věnovala plesnivé vlčici a napůl vlčeti, nemohla jsem tušit co na mě zase zkusí.
Plesnivá na mě začala mluvit a já poslouchala a pro změnu si nechala své poznámky pro sebe. Potřebovala jsem, aby mě dotáhla na území smečky, kde bych jinak dostala přes držku, nemít doprovod.
„Dobrá, budu ti vděčná,” usmála jsem se. Snažila jsem se být milá, aby si o mně udělali lepší obrázek. Situace mezi Zakarem a plesnivou mě pobavila, bylo mezi nimi hodně velké napětí. Ostatně plesnivá neměla dobrý vztah snad s nikým zdejším, jak jsem se tak koukala. Hmm, v duchu jsem se pousmála a postavila se na nohy, abych se k nim připojila, zatímco si něco šeptali. Jsou podezřívaví, mají proč, uchechtla jsem se opět v duchu. Lennie už tady nebyla, aby jim sdělovala mé myšlenkové pochody a ačkoli měl Zakar bílé oči, nevypadal, že by to dělal i on. Možná ještě nebyl tak silný.
Jakmile jsem se k nim přiblížila, Nym do mě začala něco hustit. „Souhlasím,” řekla jsem, abych jí dala jasně najevo, že potyčku hážu za hlavu. „Říkají mi Styx,” představila jsem se jí, zatímco jsme šli na smečkové území. Moje jméno bylo jedovaté jako zmije, dokonce tak i znělo. Samé sykavky. „Máš kuráž pravého bojovníka,” řekla jsem jí pochvalně a usmála se. Muselo se jí nechat, že jakmile se dozvěděla o nebezpečí, tak se neschovala za dospělé, ale šla to řešit sama. Sice by to pro ni byl rychlý konec, kdyby tam ostatní nebyli, ale na tom nezáleželo.

// Ragar

Cítila jsem napětí, které rostlo ve vzduchu. Nastražila jsem uši a zvedla hlavu ze země. Rozhodně jsem se už nemohla tvářit, že tady nejsem a neposlouchám. Oni mě sice ještě neviděli, nicméně mě zaregistrovali pomocí pachu a jedna z vlčic dokonce četla moje myšlenky. Necítila jsem se úplně ve své kůži a musela jsem rychle jednat.
Moje snaha vyškrábat se na nohy byla ale zmařena, protože to vlče, jakmile se doslechlo, že jsem nebezpečná, se rozběhlo přímo na mě. Vstříc nebezpečí, žralokovi přímo do tlamy. Stáhla jsem jenom uši k hlavě a pošoupla si nohy pod sebe, ale nic víc jsem nestihla. Malá černobílá koule chlupů mi skočila na záda a zaryla mi zuby přímo do mého staršího zranění. Zavrčela jsem a s hněvěm se po mláděti ohnala zuby. Nešetrně jsem ho hryzla do obličeje, jako odplatu za mou způsobenou bolest. Pravděpodobně bych ho zadávila, přecijen se na mě vyhrnulo magické vlče, které mi očividně šlo po krku, nicméně se objevil hnědý vlk, serval ze mě to škrvně i s chomáčem mých šedých chlupů a odhodil ho jako kus hadru. Nic jsem neřekla na jeho slova, jen jsem se dívala, jak odchází. Pravděpodobně mi dával nějakou radu, ale já hodlala konat jinak. Nakonec ten vlk neumřel, ale vypadal jako kdyby ano. Vyškrábala jsem se do sedu a začala si olizovat ránu, která se už nějakou dobu hojila, než ji mladá zase rozdrápala. Krvácela docela nehezky a nedařilo se mi to zastavit, takže jsem toho po chvilce nechala a raději se otočila na skupinu. Hnědý vlk už zmizel a ostatní zírali buď na mě nebo na to vlče. Nym, jak sjem postřehla.
„Hádám, že první dojem jsem si už zkazila,” ušklíbla jsem se k nim. „Pochopila jsem, že patříte do jedné smečky a už dlouho hledám domov, tak jsem čekala v křoví, dokud ten humbuk neutichne,” řekla jsem jim na vysvětlenou a nasadila omluvný výraz. Chtěla jsem ještě něco říct ohledně vlčete, ale tlamu jsem naprázdno zaklapla a raději mlčela. Bylo by vhodné počkat na jejich reakce a podle toho se zařídit.

// Hello everybody

Poklidně jsem polehávala a sledovala celou tu komedii před sebou. Ti dva se hádali nad vlčetem, které bylo přidrzlé přesně tak akorát, a třetí jiskřila jako kulový blesk a táhla nějakou těžkou hnědou kožešinu. Pravděpodobně byla medvědího původu.
Neměla jsem v plánu vylézat, ale netrvalo dlouho a ucítili mě. Zamrčela jsem si sama pro sebe, ale dál se nehla. Neměla jsem v plánu provádět nějakou prudkou konfrontaci a i kdybych původně chtěla, pohled na jiskřící vlčici mi to rychle rozmluvil. Z toho, co jsem tak pochytila, jsem si poskládala jakýs takýs obrázek celé skupinky. Pravděpodobně se jednalo o známé, nejspíše ze stejné smečky. To vlče ale nebylo nikomu podobné, takže rodiče tady asi nebyli a děcko svěřili tady těm kašparům.
A taky byli po návštěvě Smrti. Takže tady někde, jo? pomyslela jsem si, ale dál se ani nehla. Nechtěla jsem se dobrovolně zapojovat, očividně nebyli zrovna dvakrát příjemně naladěni a moje přítomnost by jen vyvolala další potíže. Nechtěla jsem skončit uškvařená elektrickým proudem, který v jedné vlčici stále proudil. Postavila se nad vlče a zaujala obranou pozici, takže se asi považovala za jejího opatrovníka. Pak ale řekla něco, co by obyčejný vlk netušil. Přimhouřila jsem oči a protáhla si nohy. V leže na boku jsem i nadále pokračovala. Takže myšlenky jo? Nehodlám jí ublížit, raději se podívám, jak uškvaříš tu plesnivou, pomyslela jsem si. Měla jsem s takovými vlky zkušenosti, magie Myšlenek byla zákeřná stejně jako její majitelé. Vlčice vypadala dost od rány a s tím, co jsem zatím viděla, bych si nedokázala poradit. Nebylo tedy potřeba se vzrušovat, protože já se k činu fakt neměla.

// Západní Galtavar

Schovala jsem se do lesa a vykračovala si mezi stromy. Nikde jsem necítila onen typický smrad smečky, takže jsem se nemusela obávat nějakého naspeedovaného ochránce území. Můj citlivý nos ale zaznamenal jiné pachy, jeden z nich byl dokonce malého vlčete.
Poslední vlče, které mi vstoupilo do cesty, málem zdechlo (málem díky mně a skoro kvůli matce), takže jsem byla zvědavá, co provedu s tímhle. Mohlo být nezkažené, to je pravda, ale co by tady dělalo? Pochybovala jsem, že jde o obyčejného mrňouse a tak jsem se vydala po pachu. Uviděla jsem ho z dálky společně s nějakou jinou vlčicí. Její srst byla černá s bílými částmi, skoro jako kdyby byla plesnivá. Měla pryč špičku ucha a fialové oči.
Držela jsem se zpátky a trochu je obcházela, skoro jako kdybych se jim chtěla vyhnout. Zatím jsem je ale jenom poslouchala a prohlížela si je. Dávala jsem si pozor, ať jsem dost daleko a ať mě nezahlédnou, až si budu lehat za nějaký křák. Jakmile jsem ulehla, nasadila jsem znuděný výraz polospáče, kdyby mě náhodou někdo našel. Nešmírovala jsem.
Poznámka vlčice, že by tu malou něco mohlo sežrat, mi vykouzlila na tlamě úsměv. Jo, třeba já. Má štěstí, že jsem jedla i pila, pomyslela jsem si a zhluboka se nadechla. Mech pode mnou byl zprvu studený, ale po chvíli roztál a já ocenila jeho měkkost a hřejivost.
Brzy přispěchal nějaký hnědý vlk a začal se o malou skoro ohánět. Se zájmem jsem k nim natočila uši a poslouchala. V dálce jsem slyšela volání, ale nijak jsem nereagovala. Celá situace začínala být zajímavější a napínavější. S trochou štěstí bych mohla zjistit nebo vidět něco důležitého.

// Mahtae (VVJ)

Čím více na sever jsem šla, tím bylo chladněji, ale to mi nevadilo. Hustý kožich mě chránil před zimou. Začínala jsem ale mít docela hlad, naposledy jsem jedla mezi Meinerem a zrzavou a to už nějaká chvíle byla. Sežrala jsem ale skoro celou mršinu, takže mi bylo divné, že jsem měla hlad už teď. Až pohled na obrovité jezero mi připomněl, že to bude spíše žízeň. Jdeš podél vody celou dobu a ani se nenapiješ? vytkla jsem si a sklonila hlavu k ledové vodě.
Byla hodně studená a pálila, když jsem ji poprvé polkla, ale brzy jsem do cele nalila snad celý galon. Nebyla tak špatná, ale znala jsem lepší vodu. Nejlepší byly horské bystřiny, kde voda poskakovala a bublala, skoro jako kdyby žila vlastním životem.
Rozhlédla jsem se kolem sebe a trošku se pokusila zorientovat. Na jihu byl Borůvkový les a Šedá, takže jsem zamířila na druhou stranu. Les nebyl daleko, stačilo jen přejít kus pláně. Vydala jsem se tedy na pláň. Nejednalo se o nikterak zajímavý kus místa, takže jsem ji zdolávala krok za krokem.
Mohla jsem přemýšlet, trošku si utřídit myšlenky. Už žádné prudké reakce. Zdají se být ukolébaní do klidu, nemusím vyšilovat. Pokud nenarazím na nějakého magora. Budu tiše provádět investigaci, infiltraci a inkubaci svého plánu a pak, až bude čas, ho in-vypustím ho, prostě, byla jsem z toho trochu nesvá a přišlo mi, že mám o kolečko míň, že si to musím neustále připomínat. Jenže mě každá věc tady zatím zaskočila a vyvedla z rovnováhy. Byla jsem ráda, že mě tady nikdo z rodiny nevidí, byla bych za mamlase a ostudu největšího stupně.

// Ageron

// Šakalí pahorkatina (Medvědí řeka)

Byla jsem ráda, že jsem přešla pahorkatinu bez potíží, neboť jsem všude cítila přítomnost šakalů. Pravděpodobně byli nažraní a necítili potřebu mě otravovat, což bylo jen dobře. S bolavým bokem by se mi blbě utíkalo.
Magie mých prapraprapraprapraprapraprapraprapředků nicméně po několika generacích dokonale vymizela a na konci tohoto reprodukčního cyklu, který byl, přiznejme si to, ne úplně čistý, jsem stála já. Dokonalá, prostá, obyčejná, přesně taková, jakou ji příroda chtěla. Na druhé straně byli uctívači magie, potomci ďábla, míšenci a vrahové. Bylo jasné, že je musíme zničit, že musíme bojovat.
Gallirea v tobě to zrnko možná probudí, ta myšlenka byla jako jed. Nechtěla jsem se s tím smířit a vlastně, nebylo ani s čím se smiřovat! Věděla jsem, že jsem magická asi jako klacek, takže jsem se tím nemusela nikterak zaobírat.
Zamířila jsem na sever a šla okolo lesa, kde mě zbili. Škaredě jsem na stromy zahlížela a v tomto zamračeném duchu pokračovala dál, protože jsem se dostala i k Borůvkovému lesu. Překvapilo mě, jak mi cesta rychle utíká.

// Západní Galtavar (VVJ)

// Třešňová háj (Midiam)

Vydala jsem se z lesa ven i přes nepřízeň počasí. Nezdálo se mi vhodné zůstávat na místě, kde ještě před chvílí proběhl magický úkaz. Netušila jsem, na co přesně zrzavá narážela, že se mám pokusit v sobě magii vzkřísit, ale začínala jsem mít obavy, že se možná magie tady rozšiřuje jako nemoc. Třeba tady podlehnu tolika magickým úkazům – a že je jich tady prý požehnaně – až to ve mně nějakou magii vyvolá.
Když bych šla hodně daleko do svého rodokmenu, našla bych nějaké své příbuzné, kteří magii ovládali. Určitě to byli nějací mistři. To byli ale ještě ti ušlechtilí mágové, kteří opravdu používali magii ku prospěchu ostatním, nikoliv jen pro své vlastní dobro.
Šla jsem pomalým krokem a mířila zpátky cestou, kterou jsem už letmo znala. Chtěla jsem si ale jenom víc přiblížit území tohoto světa, abych nebyla tak ztracená jako některé zdejší entity.

// Mahtae sever (Medvědí řeka)

// Budu se těšit :)

Samozřejmě že měla zrzavá nějaké blbé kecy a s očima zalepenýma blátem ušima plnýma žabince nejspíše přeslechla, na co jsem se konkrétně ptala. Zajímala mě hustota výskytu těchto magických úkazů, to bylo důležité vědět. Kdybych to věděla, tak se na to neptám. Protočila jsem jen tiše očima, protože hádat se s touhle paličatou přerostenou veverkou mi rozhodně nestálo za námahu. Dělala, jako kdybych na magie nevěřila nebo co. Nejsem malé vlče, abych si myslela, že svět je krásný a nevinný a nic tak odporného a zrádného jako magie neexistuje.
Postavila jsem se na nohy a oklepala ze sebe bahno, vodu a všelijaké smetí, které se mi zachytilo v hustém kožichu. Bolel mě bok a nepochybovala jsem, že to ještě nějakou dobu bolet bude, nicméně jsem se s tím musela smířit. Nehodlala jsem ležet na místě a čekat, až se to spraví. Takové zdržení mi stačilo po boji s šedou matkou Sionna, kdy jsem jen lelkovala a přátelíčkovala se s Meinerem. Pořád jsem měla v hlavě to jeho vejce a hada v něm.
Zrzavá mi nakonec odpověděla, snad to byl její způsob rozloučení – dát mi radu do života. Nic jsem jí na to neřekla, jen jsem na ni kameně koukala a sledovala, jak její vypelichaný ocas mizí z lesa. Kdybych měla co objevovat, řekla jsem skoro až smutně. Svůj prohřešek jsem si ale rychle uvědomila. Je dobře, že nemám magii. Byla jsem stejně zkažená jako ona, jako oni! Viděla jsi, jaká byla, přesvědčila jsem se rychlým pohledem na strom, který byl celý sežehlý, až na pár okrajových částí. Ty ale neměly šanci na přežití, protože základ stromu byl úplně zničený a takový konec jen čekal taky. Takový konec čekal všechny, jestli tu nákazu jménem "Magie" nezastavím. Pomalu jsem se rozešla lesem a protahovala si bok a nohu, která mě občas štípla. Možná jsem se vydala i z lesa ven.

// Šakalí pahorkatina (Midiam)

Měla pravdu, bylo na ní docela málo masa a navíc vypadala už staře, takže by maso nebylo tak šťavnaté. „Hmm, pravda,” řekla jsem, jako kdybychom se bavily o mase zajíce. Připadalo mi to stejné, neboť jsem vyrůstala v zemi, kde každé maso bylo požehnáním. A můj první úlovek? Vlče.
Pokrčila jsem rameny, když mi řekla, že by mi setkání s dvounožci přála. Asi se jednalo o nějaký vážný trest, nicméně jsem pochybovala, že na ně narazím. Přát si můžeš cokoliv, já si přeji, ať skapeš, pomyslela jsem si jenom, protože jsem se k tomu neměla jak vyjádřit.
„Nedlužím ti žádné vysvětlení,” zavrčela jsem jejím směrem, už dožraná z toho, jak mi neustále podsouvala nějaké magické schopnosti. Nehodlala jsem se jí zpovídat, nehodlala jsem se nikomu zpovídat. Já tady byla jenom proto, abych udělala svoji práci.
To divné kůzle se k odchodu moc nemělo a k mému neštěstí to začalo brečet. „Boha jeho,” zabručela jsem a sledovala, jak to zrzavá bere do tlamy a snaží se to hodit zpátky do díry. Kůzle ale vyletělo zpátky ven, což jsem sledovala s škaredým smíchem. Jeho neštěstí mi trochu zvedlo náladu. Udělala jsem krok, že si tím odporným stvořením hodím taky, když díra nejdnou vyplivla něco nového. Bylo to větší, chlupatější a mělo to na sobě neúměrné množství slizu. „Dvakrát fuj,” řekla jsem si a ušklíbla se, když jsem si tu věc prohlížela. Mé neuctivé zírání a slova pravděpodobně popudily toto statné stvoření, protože se to rozběhlo a divnými pokroucenými rohy mě to srazilo. Hekla jsem při nárazu a hekla ještě jednou, když jsem dopadla na zem. Z dopadu mě bolelo celé tělo, ale stejně jsem zvedla hlavu a podívala se, co se bude dít teď. Naštěstí ta stvůra zaměřila svou pozornost na mládě, naložila si ho na záda, skočila na duhu a zmizela volným pádem do díry, která se následně uzavřela. Zlom si ty svý tři hnudný pazoury při dopadu, popřála jsem malé rodince šťastnou cestu a vyškrábala se do sedu. „Fajn... Máš pro tohle nějaké vysvětlení? Žiješ tu očividně dýl,” zeptala jsem se zrzavé a pomalu si protahovala nohy. Bolel mě bok, neboť jsem dopadla na nedávnou ránu od Sionnovy matky. Cukla jsem uchem a olízla si čumák, než jsem se pokusila postavit, nicméně jsem si znovu sedla. Chvilka klidu v bahně mi neublíží, řekla jsem si a tlapkou čváchla do kaluže.

Mračila se na mě, takže jsem se mračila na ni zpátky. Tento jednoduchý obranný mechanismus mi umožnil přehlédnout, jak pomocí své magie vysušuje zem pode mnou. Všimla jsem si až tehdy, když jsem zespoda ucítila teplo, protože doteď jsem stála v chladu a mokru bahna. Skoro jako kdyby její čin mohl proměnit mé tlapy v hořící kousky větví, ustoupila jsem rychle do boku do jiného bahna a tlapky nadzvedávala a pokládala zase zpátky, obalujíc je v přirozeném, obyčejném, nemagickém blátě. Hodila jsem na ni škaredý pohled, protože jsem nechápala, jak si vůbec může dovolit sušit mi tlapy. Nestála jsem o její rádoby pomoc a snahu mě přesvědčit, že magie jsou k něčemu dobré.
Měla jsem na jazyku další jedovatou poznámku, kterou jsem chtěla přirovnat svou budoucnost k osudu nedaleké nebohé třešně, nicméně jsem ji spolkla a raději zarytě mlčela. Zdejší vlci byli příliš tvrdohlaví.
„Jsi další v seznamu,” řekla jsem jí, když mluvila o své šarmantnosti a o tom, že bych hodně ztratila, kdybych ji nepotkala. Pravda byla, že mi jen přidělávala práci. Teď jsem se musela postarat i o ni, když jsem věděla že existuje. O existenci nějakých dvounohých bytostí jsem slyšela ale prvně, takže jsem poslouchala a pak jen lehce kývla hlavou. „Takže další kazisvěti,” zabrblala jsem trochu. Jestli bych se měla vypořádávat i s nimi, asi by mi ruplo v bedně. Dle jejího popisu ale způsobovali spoušť předníma nohama, což mé víře nikterak neoponovalo, tudíž byli sprostěni soudu.
Dle ní se mohla má magie probudit. Uchechtla jsem se, ale tvářila jsem se vážně. „Nemá co probouzet,” řekla jsem s důrazem, aby jí bylo jasné, že já žádnou magickou pytlovinou neoplývám. Moje rodina si zakládala na tom, že jsme byli naprosto prostí a obyčejní, dokonce jsme se museli mít na pozoru i při páření, protože špatné geny mohly magii znovu zanést do našeho rodokmenu.
„Ty ne,” řekla jsem tlumeně, když začala přiznávat barvu. Došlo mi, že v tomhle nemá pazoury, protože obrovská duha mi dopadala přímo na záda a nedaleko nás se objevila trhlina, která vyhazovala ze sebe věci. Věci s třema nohama a prosíkem, že by chtěla k mamince. „FUJ,” odplivla jsem si, když jsem to malé stvoření uviděla. Tři nohy na kopytech, dlouhá srst a hlava jako po srážce s balvanem. Co s tim mám jako dělat? Dejte to pryč, zamračila jsem se zmateně a udělala krok vzad. Tohle rozhodně nebylo normální a vyplivla to jáma. „Běž zpátky, odkuds přišlo,” hekla jsem na ten smeták a podívala se na zrzavou, jestli teď třeba nemá v plánu tu věc podpálit. Možná bych to ocenila.

Cítila jsem nejistotu, protože vlčice mi připadala docela nepředvídatelná. Naježila srst, ale pak ji zase nechala slehnout, nicméně mně uniklo tiché zavrčení a ukázání zubů. Abych se tohoto agresivního podtónu zbavila, zamrkala jsem a olízla si čumák. Nechtěla jsem se tady s ní porvat jenom kvůli tomu, že jsem byla jako na jehlách a moje emoce byly přemrštěné.
Protočila bulvy a řekla mi, že na tom stromu vůbec nezáleží a že ho někdo opraví. Ušklíbla jsem se a vydala ze sebe rychlou sykavku. Tu větu jsem okamžitě hodila do koše, jednalo se o naprosto zřejmou namyšlenost. „To určitě,” cekla jsem ještě, kdyby moje opovržení nebylo dostatečně zjevné. Možná jsem byla jako zaseknutá gramofonová deska a hrála dokola pořád jen jedno a to samé, nicméně jsem s tím nic nehodlala dělat. Nikdo mi ještě neukázal, že by magie mohly být vskutku užitečné.
Vlčice se zvedla a začala provádět investigaci mrtvého stromu. Žhářka mi při tom začala vyprávět, kde odsoudila můj život za peklo – klasická chyba – a poté mi umožnila nahlédnout do svého života. Nikdy jsem v sobě drbnu nepopírala a stála jsem si za názorem, že vědět víc je lepší než vědět míň. Její slova ale nemohla nic změnit, stejně mi na ní ani krapet nezáleželo a až na to přijde, její život skončí. Pokud mi bude Osud přát, tak mým přičiněním.
„Nebyla mi zima,” řekla jsem prostě a uši nechala s lehkým nezájmem klesnout více do stran. „Dokáži se zahřát i v tomhle počasí, nevím, proč jsi nezůstala na jihu,” dodala jsem. Její srst byla chabá na zdejší klima.
Moje otázka od věci dostala odpověď, která byla taky od věci. „Myslíš ptáky?” zeptala jsem se pochybovačně a nadzvedla obočí. Asi jí trošku šplouchalo na maják.
Její otázka se mě dotkla. Trošku jsem se naježila a položila uši dozadu, zatímco jsem hlavu stahovala víc k zádům. Kdybych bylaa had, jistě bych teď vypadala nebezpečně. „Nemám magii,” skoro jsem ta slova vyplivla na zem, jako kdyby se jednalo o nějakou jedovatou borůvku. Podívala jsem se na zem a zamračila se. Svůj pohled jsem následně nasměřovala k zrzavé, za kterou stály žluté stromy na modré trávě. Zavrčela jsem a vyhoupla svůj zadek spoza kořene, aby mi nic nebránilo v rychlém útěku. „Co děláš?” štěkla jsem na ni nejistě a naštvaně. Rychle jsem přešla po modré zemi a čenichala, nicméně jsem nezaznamenala zatím žádnou hrozbu. Samozřejmě jsem za tuhle barevnou změnu vinila ji, to ona tu měla magické schopnosti, ne já. Něco takového jsem ještě neviděla, možná se jednalo o magii Iluzí, která si se mnou škaredě hrála. Vrhla jsem na ni šeredný pohled a vybízela ji k odpovědi.

Zrzavá se pomalu protahovala a poté mi její ozdoba zmizela z dohledu, když si ji schovala pod své tělo. Dostalo se mi odpovědi, která mne ujistila v tom, že se jedná o typického zástupce sobeckého magiče, který svá kouzla využívá jen ve svůj prospěch. Stáhla jsem uši k hlavě, nicméně jsem se ještě netvářila agresivně. Na mém obličeji se objevil dotčený výraz. „Jen jsem se přišla podívat na neomalence, kterému je život jedné staré krásné třešně stejně dobrý jako losí lejno,” ušklíbnula jsem se stejně jako ona, jen možná trošku jedovatěji. Nesnažila jsem se ji vyprovokovat, nicméně moje chování nikdy nebylo úplně andílkovské.
Zvedla jsem oči k těm jejím a se zatnutými zuby jsem hleděla do jejích zlatých očí. Proč je nemá červené? zamračila jsem se pro sebe a nejistě si olízla čenich. Že by ten strom podpálil někdo jiný? Asi ne, ta květina na její noze taky hořela a nevypadalo to, že by ji to pálilo. Musela to být tedy ona. Věděla jsem, že se vlkům mění barva očí dle magie, tak proč měla tahle vlčice oči stále zlaté? Většina vlčat měla jantarové oči a dospělí měli oči už zabarvené, ještě jsem neviděla dospělého se zlatýma očima. Tento malý detail naší smečce asi unikl za celá ta léta živoření ve stínu magie.
My všichni jsme měli oči zlaté, protože jsme byli nepolíbení magií, obyčejní a prostí. Naši nepřátelé měli oči barvy duhy a pálili nás na popel, kdykoliv se jim umanulo. Jak je tedy možné, že ona má oči jako já? „Proč nemáš červené oči?” vyhrkla jsem zamračeně a docela neslušně. Nezáleželo na tom, potřebovala jsem odpověď.

// Uvidím, jak budu stíhat :)

Trávila jsem v hájku docela dost času. Poskytoval mi dostatečný úkryt před mrzkým počasím venku a zároveň i ticho a klid na přemýšlení. Byla jsem dost v rozpacích ohledně tohoto světa. Nepochybovala jsem o tom, že tohle měla být jedna z několika zkoušek, které mě v budoucnu čekají, budu-li zde i nadále pobývat. S nechutí jsem okousávala větve a snažila se na nich vybít svůj vztek na svět a na svou vlastní neschopnost a slabost. To, že jsem se ocitla na úplném konci potravního řetězce pro mě bylo velkým překvapením, které bylo asi stejně příjemné, jako kdyby mi někdo hodil žábu za krk.
Narušitel se objevil až po dlouhé chvíli. Stále jsem byla na vážkách, takže jsem se k němu zpočátku raději nepřibližovala a držela se na druhé straně hájku.
Má zvědavost se rapidně zvýšila, když jsem uviděla hořící strom. S patrnou nejistotou jsem se vybrala za oním vlčím mágem, který si pro zábavu zapaloval zdejší stromy a utěšovala se myšlenkou, že v nejhorším případě dopadnu jako ten strom. Jako matka, polkla jsem velký knedlík v krku a potlačila zavrčení. Přikradla jsem se k vlčici s zrzavým kožichem z boku a vynořila se skrze přehnutý kmen, ačkoli jsem ho ještě úplně nepřelezla a raději nechala prdel na druhé straně pomyslné barikády. „Nazdar,” odtušila jsem a střihla uchem, které mé oko následovalo mrknutím. Zaměřila jsem se na hořící strom a sledovala pálivéé jazýčky, které se kroutily ve dřevě. „Co ti ten strom provedl?” zeptala jsem se a prohlédla si ji. Na noze měla upevněnou hořící květinu. Je magická? Můžu ji mít? Dá mi ji? proletělo mi hlavou jako blesk, nicméně jsem ze sebe nevydala ani hlásku a raději si jazykem přejela po tlamě.