Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Úplně v klidu :) Klidně to vezmu rychle a stručně ^^

Konečně jsem odvrátila svou pozornost od padajících vloček. Falion zrovna konstatoval, že ty dvě smečky vedle sebe musí žít už hodně dlouho, protože jinak by spolu takto nevycházely. Jen jsem s úšklebkem přikývla a dál se na to neptala. Můj návrh prošel Falionovou hlavou a byl odsouhlasen. „Půjdu tedy pak hned za ní,” řekla jsem tedy prostě. Falion mi pak osvětlil, že se do smeček přidávají i vlci, kteří pak pro smečku nic nedělají. „Však s nimi jde udělat velmi krátký proces,” řekla jsem a v očích se mi zvláštně zablesklo. Znala jsem takové budižkničemy, kteří se chtěli jen ohřát a najíst, loajalita jim nic neříkala. Potom skončili velice špatně, když se na to přišlo. Byli jsme velice vynalézaví v trestání takových vlků a já ze všeho nejraději měla hon. Uspořádala bych nějaký zase, pomyslela jsem si lehce zasněně, ale nenechala jsem se vzpomínkami ovládnout. „Takže jste vlastně takový drsný horský klan,” uchechtla jsem se pobaveně. Jestli tohle měli být ti nejtužší vlci zde, neměla jsem moc obavy, nicméně střet s šedou matkou Sionna mě utvrzoval v opaku.
Dozvěděla jsem se, že právě někde tady blízko žije jeden z těch pabohů zdejšího kraje. „Mhmm,” přikývla jsem jenom, nikterak mě to nevzrušovalo. Potom jsem se jenom hrdě usmála, když zminil, že já nejsem žádný věchýtek. „Řeknu to přímo,” řekla jsem jasně. Nehodlala jsem tady chodit kolem horké kaše a opatrně foukat, abych ho nepopálila svými slovy. „Nym vás tu jen terorizuje a využívá vás. Nevím kdo jsou její rodiče nebo vychovatelé, ale odvádí mizernou práci,” řekla jsem s politováním v hlase. „Jinak se to tady zdá klidné a příjemné. Je tu dost místa a když je potřeba, dá se tu před nebezpečnými živly schovat,” dodala jsem. Nebezpečnými živly jsem myslela přímo Lennie a Nym, nicméně to jsem nechala na důvtipnosti Alfáka, aby mu to prozradila.
Uslyšela jsem za námi hlasy a otočila se. Dole pod námi stála Cynthia ve společnosti dalších dvou vlků. Usmála jsem se na ni a otočila se na Faliona, jestli už je to vše a já můžu jít za Cynthiou.

Děkuji za akci, moc jsem si ji užila ^^

Poprosím o:
1 hvězdička do vytrvalosti
50 bodů – 80 opálů
3 body – 24 mušliček

Ledva sme sa naučili pokládať labku před labku, rodičia nás zasvetili do umenia našej svorky a tajů, ktoré v sebe hrdo nosieme. Boli sme neobyčajní tým, že sme v sebe mali tak málo magie, že bychom nevládli uzdvihnúť ani len konár. Či ho podpialiť. Boli sme tedy takříkajúc veľmi blízcí priarodě. Vriatili sme sa ku korenom našho rodu a žili tak, jako naši priedkovia pried námi veľa rokov naspät. Taktiež sme boli utečenci a boli mse vyhnáni na pokraj spoločnosti, abychom priavděpodobne zdochli od hladu. Našou povinnosťou tedy bolo zoceliť sa a naučit sa v takýchto krutých podmienkách žit. Vážili sme si každého dňa a každého kúsku masa, ktoré nám rodičia či naši bratia a sestry doniesli. Bol isme vychováni v pokore před staršími a múdrejšími jako sme my a naučili se chodu tlupy. Vyrástali jsme v tom, že sme všeci jedna velká rodina, že všeci sme si navzájom bratia. Milovali sme sa viac, než niejaká obyčajná rodina. Okrem toho sme ale vedeli aj bojovať a bránit sa, keby nepriaťel zaútočil. Zo začiatku nobolo snadné dávať vlastním súrodzencom velké rány, avšak ľahko jsme podliehli nátlaku rodiny a začali se biť do krve. Niektorí v tom našli zalúbení, iní nikolvek. Já bola medzi tými, ktorým sa to páčilo viac. Nebála som sa ubliažit viac jako bolo treba a protože som za to dostávala len chválu a nie trest, nemala som ani výčiky svedomia.

Někdy jsem zapomínala. Neduživě jsem hledívala kolem sebe a snažila se zapomenout na vše, co mě v mém životě provází. Nic jsem nepouštěla ze své mysli ven a ani dovnitř, snažila jsem se uniknout před svým nejbližším okolím. Na chvilku, na chviličku. Nicotný moment by mi stačil, nic víc. Někdy jsem schválně odcházela na lov, ačkoli bylo už hodně mých bratrů a sester venku z hor a snažili se nám zajistit potravu. Nebylo těžké vypařit se, ačkoli to nebylo to nejchytřejší, co jsem dělala. Na okamžik jsem na hranicích váhala, ale brzy jsem se přemluvila. Nic se jim nemůže stát, když na den zmizím. Nebo víc, třeba tři dny. Nesnažila jsem se svou rodinu vystresovat, ostatně si na mé toulky už zvykli. Nebylo pro ně nic nového, když jsem pár dní chyběla, a navíc jsem jim vždycky donesla něco dobrého na zub, když už jsem se konečně vrátila. Nastal ten čas, kdy jsem opět chtěla vytáhnout paty z dobu. Nikterak jsem se tím netajila a jednoduše odešla, dokonce jsem pozdravila i jednoho vlka s černýma ušima, který obcházel po hranicích. Nepokusil se mě zastavit, místě toho mi popřál dobrý lov a utahoval si ze mě, abych tentokrát přinesla něco víc než veverku. Nakrčila jsem na něj nos a odklusala ven z hor pročistit si hlavu. Nebyla jsem k nim úplně upřímná, protože většinou jsem dělala špionážní akce a potloukala se nedaleko území Lahraiských. Nepřátelé mě ale ještě nikdy neobjevili, a tudíž jsem si dost věřila. Netušila jsem, co objevím dneska nového, ale těšila jsem se, až si zase projdu známé úkryty a provedu jisté kroky, které jejich smečce uškodí. Některá zvěřina byla jejich a já měla vždy radost, že jim pomalu vykrádám spižírnu.

Upřímně jsem se těšila každý den na nový úkol a byla zvědavá, co mě čeká tentokrát. Většinou jsem vše plnila hned, jak byl úkol vydán. Samotná zadání byla vskutku jednoduchá a nic mi netrvalo dlouho, takže s časem jsem opravdu problém neměla. Nápaditost sice občas zaostávala, ale i když jsem neměla zrovna nějakou spásnou vizi, pohrála jsem si alespoň s tím málem, co jsem v hlavě měla. Byla to legrace, dobré zpestření dne a ventilace od shonu okolo svátků.
Možná bych řekla, že byly úkoly až příliš lehké a u ničeho jsem ani nezaváhala. Nějakou větší výzvu bych příště ocenila. Na druhou stranu jsem ráda, ž se tam neobjevila mnou obávaná sudoku :D

Moc děkuji Starlingovi aka Maple za překrásný obrázek Styx.
Musím uznat, že všechny obrázky jsou překrásné a upřímně tuhle akci miluji a jsem ráda, že se vrátila.

// Nepřeskakuji, jen kvůli akci post o sněhu :D

Pokračovali jsme dál do hor. Stoupání bylo zprvu pomalé a mírné a padající sníh poletoval kolem nás jako malá lehká pírka snášející se z oblohy. Bylo ale zataženo a tudíž jejich plná krása nemohla vyniknout v tomto krásném prostředí. Vítr foukal lehce a roznášel ty malé unikátní kousky umění po horách. Některé se mi zachytily v kožichu a tvořily malé jemné třpytky na mém vyhublém těle. Měla jsem zimu ráda a sníh byl její součástí. Zvykla jsem si na něj snadno a jeho příchod jsem vítala s přivřenýma očima. Bylo v tom něco krásného, moci si užívat klidu, ticha a míru v zasněžené krajině. Sníh pohlcoval zvuky a pověstné ticho v zimě mě vždycky dokázalo uchvátit. Toto pohoří nebylo vůbec k zahození a dokázala jsem si představit, jak krásné to tady bude, až sníh pokryje každičký kout. Možná už i pokryl.
Pousmála jsem se a na chvíli si dovolila oddriftovat od Faliona, od této smečky, od Gallirei i od veškerých problémů. Zaposlouchala jsem se do tichého padání vloček a křupání sněhu při našich krocích. Cítila jsem klid, který prostoupil mým tělem jako chladivá krev, jako jed, který mé srdce rychle rozpumpovalo do každé části mého těla. Jakmile chlad vklouznul do mé hlavy a začal tišit chaos mých myšlenek, spokojeně jsem uvolnila uši a svěsila ramena. Otevřela jsem zlaté oči a sledovala padající sníh. Před očima mi vytanuly vzpomínky, kdy jsem jako malá viděla první sníh. Bylo to dobrodružství, neboť jsem se svými sourozenci podnikla výlet k horskému jezeru a tam jsme mohli obdivovat veškeré krásy nastávající zimy. Nic se nám nestalo, nepříhodilo se nic, co by mi tuto vzpomínku zkazilo. Od té doby jsem se na zimu vždy těšila a první vločky ve mně vyvolávaly sentimentalitu. Vracela jsem se k tomu jezeru vždy, když to bylo v zimě možné, ale teď, tady, jsem se této laskominy musela vzdát.
Chci domů, ta myšlenka nebyla překvapivá, vždycky jsem byla s rodinou ráda. Měli jsme skvělé vztahy. Vítr rozfoukával sníh a naháněl mi vločky do obličeje. Některé mi přistály na čumáku a jiné se zachytily o má víčka a zapletly se do řas. Mohla jsem se klidně prohlásit za sněhovou princeznu, kdybych chtěla. Měla bych kožich posetý vločkami, které by neustále přibývaly, ale nikdy by jich nebylo tolik, aby mne zahltily. Třpytily by se jako démanty a podtrhovaly by mou krásu. Chladivým vzduchem jsem si znovu vehnala do krevního řečiště chlad a zabránila myšlenkám, aby se začaly množit a mutovat do podoby, která mě většinou nutila konat nepřátelsky. Teď jsem si chtěla užít moment pohody a nerušeného smíření. Mohla jsem se urovnat se svými myšlenkami, se svými pocity. Zahnala jsem všechny zlé emoce na stranu, strach uzavřela pod pokličkou ze sněhové přikrývky a pod led dala i vzpomínky. Co se stalo, stalo se. Nemohla jsem své uškvařené matce pomoci, nemohla jsem zachránit ani svého bratra. Má smečka zemřela a s nimi i velikost a moc, kterou jsme drželi. Bylo mým novým posláním náš cíl dobýt sama, znovu vytvořit společenstvo, které by stálo proti zlu a stmelit všechny čisté duše k sobě. Odehnat magii do jádra světa a nechat ji tam uškvařit se.
Svůj pohled jsem nasměřovala za nás, kde se naše stopy pomalu plnily dalšími maličkými perličkami vykrystalizované vody. Les byl krásný, tiše dýchal do zimy a ani vítr mu neubíral na majestátnosti a tajemnosti, kterou v nitru skrýval. Jedna z vloček se mi připletla příliš blízko do zorného pole a já ji pohledem zlatých očí následovala. Pomalu padala k zemi, ale dříve než se spojila s chladivou přikrývkou, vítr ji znovu popohnal vzhůru, aby mi předvedla pár otoček než se přidá ke svým přátelům. Zvědavě jsem se zadívala i na další vločku a olízla si čumák, na kterém se mi usadila. Vločka mě trošku zastudila na jazyku, ale pak se roztopila v maličkou kaluž a zanikla. Pocházela jsem ze severu a věděla jsem, že sníh se dal jíst jako náhrada vody, když došlo k obsazení tekoucích říček. Nebyl moc dobrý, ale jeho vrzání mezi zuby mě vždycky bavilo. Přinášelo mi to dětskou radost, nicméně ta rychle opadla, když mě zuby až přespříliš začaly studit a nervy mi pomalu bodaly zmraženými kopími do mozku.
Sentimentality už bylo dost, rozhodla jsem se a otočila hlavu zpátky na Faliona. Jeho hnědý kožich byl také posypaný vločkami a když jsem zapomněla na fakt, kým byl, připomínal mi jednoho člena smečky. Ucítila jsem silnou touhu k němu okamžitě přijít a mít s ním osobní kontakt, tak jak jsem to dělávala doma. Byla jsem vždy velmi osobní a potrpěla jsem si na doteky a narušování intimního prostoru. Falionovy modré oči mě ale odradily od jakéhokoliv pokusu o větší seznámení a já raději zapomněla udělat jeden krok, abych mohla jít za ním. Nechtěla jsem se držet u něj a ani pěkné třpytivé vločky zamotané v jeho kožichu mě už nemohly přesvědčit, abych se s ním více sblížila a důvěřovala mu. Jak bych mohla? povzdechla jsem si v duchu nad svým údělem, který jsem přijala za svůj. Dobrovolně jsem se donutila jít proti všem. Nebylo to snadné a častokrát jsem byla na pochybách – pořád jsem byla mladá a tvárná – ale vzpomínky mě držely v protisměru pevně a já tvrdohlavě lpěla na minulosti.

Následovala jsem Faliona s lehkou nejistotou a držela se trošku za ním. S trochou štěstí bych mohla uvidět jeho křídla a pak mu je urvat, aby jeho sny už nikdy nelétaly tak vysoko jako jeho ego. Možná to nebyla zatím ta nejnafoukanější Alfa, kterou jsem za svůj život viděla, nicméně jsem měla jakýsi vnitřní odpor k tomuto jedinci. Jistou roli hrálo to, že se nejdnalo o řádného naturála, nicméně ti zde snad ani neexistovali, takže stejný odpor jsem cítila ke všem. pokračovali jsme výš a já doufala, že nás nechytí žádná chumelenice. Mé malé rýpnutí si nebral tolik osobně, což bylo dobré znamení, ale na druhou stranu mi to řeklo, že je opravdu svou pozicí zasycený. Jen jsem přikývla a spolkla další slova, kterými jsem ho chtěla přesvědčit, že takhle působí akorát děsně nudně a nepřístupně. Skoro jako tupá ryba pod ledem jezera, kterou byste chtěli sníst, nicméně led je příliš tlustý na to, abyste ho probořili.
Zjistila jsem, že jako jediní žijí v horách, zatímco ostatní je snazší nalézt v nížinnách. Dávalo to smysl. Dole v teple bylo i více potravy a bylo tedy jednodušší smečku uživit. „Dá se to tak říct,” odsouhlasila jsem jeho otázku. „A to mezi sebou smečky nesoupeří o potravu nebo území? Borůvkovou smečku odděluje od smečky druhé jen jeden kopec, docela si dýchaj na krk,” poznamenala jsem a střihla ušima. Samotnou mě překvapilo, jak blízko ty smečky byly. Možná by pro ně bylo jednodušší se spojit a žít na velkém území.
Jako univerzální sněhová vločka jsem sníh a chladnější podnebí snášela dobře, měla jsem krásně hustý kožich, velké tlapy a mohutnější tělo. Sice mi můj styl života ubral hodně na váze a vypadala jsem jak vytahaný koberec, ale pod ochranou smečky a s dostatkem jídla bych mohla znovu nabýt svých rozměrů.
Samozřejmě jsem věděla, že mě tu nenechá běhat samotnout. Kdyby mohl, určitě by mi na krk pověsil řetěz a přivázal mě k někomu zdejšímu. „Můžu být s Cynthiou,” navrhla jsem, abych byla při jeho rozhodování nápomocná. Čím rychleji všechno uvedu do chodu, tím lépe.
Možná jsem na něj lehce tlačila, avšak nedělala jsem to jen tak zbůhdarma. Nakonec povolil a začal se ptát na otázky, které mi přišly více či méne hloupé. Zmateně jsem se zamračila a pomalu stáhla uši. Na konci jeho slov jsem se jen uchechtla: „Pokud bych nebyla sociální, tak o smečce ani neuvažuji. Nebo tady vede smečky, které pod sebe berou každého chudáka, který požádá o přístřeší?” Přišlo mi stupidní tázat se na mou schopnost spolupracovat, respektovat autority a vycházet se členy. Když vlk chtěl být ve smečce, musel tyhle věci zvládat na denním pořádku, protože jinak by o něj nikdo ani pohledem nezavadil. „Samozřejmě, že ano,” dodala jsem po chvíli, kdyby má odpověď nebyla jasná z mé položené otázky.
Pak mě trefila koule do hlavy a Falion se netvářil nikterak překvapeně. Pořád mi na něm něco nesedělo – jeho stoický klid a vyrovnanost mě držely v nejistotě. Vypadal tak klidně, téměř jako kdyby postrádal emoce. Sice se na jeho obličeji občas objevil náznak nějaké myšlenky, ale i ta byla stejně duchaprázdná jako jeho ksicht. A to žádné pěkné modré oči, peří v uchu a ani křídla nespraví. Jen jsem přikývla a následovala ho výš do hor. Pokládala jsem opatrně nohu za nohou a sem tam se rozhlédla. Ačkoli mi odmítl dát volnost po jejich teritoriu, sám mě teď provázel, což bylo aspoň něco. Mohla jsem si prohlédnout jejich hory, kde se vlci moc nezdržovali a proto tu byl takový klid. A taky příjemný vzduch. Poslouchala jsem ho a v hlavě si jeho dlouhá slova zkracovala. Občas něco ulovit, ochcat hranice, dát vědět, když jdu pryč. Být milá a nekonfliktní, minimalističnost jeho pravidel byla lehce zarážející, nicméně se mi líbila zdejší volnost. Byly smečky, kde vlk nemohl vystrčit ani čumák z lesa.
Dal mi prostor na další dotazy. „Takže ty jsi jediný Alfa tady, a ještě k tomu první. Chápu to správně?” zeptala jsem se a olízla si tlamu. Moká srst mi rázem začala mrznout. „Má smečka nějaké nepřátele? Nebo naopak spojence?” doptala jsem se ještě a zvedla tlamu ze sněhu, abych ji mohla položit o kousek dál.

Klopýtala jsem pryč tak rychle, jak jen mi to nohy dovolily. Kdybych to tak věděla, projelo mi jenom rychle hlavou, zatímco jsem se zběsile otáčela za sebe, jestli za mnou nikdo neběží. Kamkoliv jsem se podívala, tam byla rudá barva, jekot a smrad. Krev se držela i na mé srsti a dost možná nebyla ani moje, protože vše se událo tak rychle a nečekaně, že jsem nejednala s čistou hlavou jako nomálně. Kroky jsem dělala instinktivně, stejně tak jsem i bojovala před pár sekundami, než mou matku upálili. Kruci, zanadávala jsem, když se mi ten vájev znovu objevil před očima. Křik z jejího hrdla mi rval srdce, ale nebrečela jsem, protože jsem byla vychovávána jako bojovník, který nemá co ztratit. Kdokoliv jiný by celou tuhle "aféru" prožíval a s největší pravděpodobností by si odnesl několik psychických problémů, ne však já.
Kokós, nepřestávala jsem nadávat, zatímco mé tlapy přeskakovaly přes spadlý kmen. Když do mé máti narazila ohnivá koule velikosti dospělého vlka, oheň ji začal zaživa sžírat. Kožich se jí hned spálil za doprovodu odporného smradu. Kůže se roztavila a odhalila čerstvé maso, které bylo okamžitě oflambováno až na kost. Kosti se nakonec rozpadly v prach a dárce má mateřské zygoty mi zmizel před očima. Kéžby to samé potkalo toho, kdo ji zabil.
Kdyby byla moje matka aspoň jediná, kdo na bitevním poli vypustil duši, ale ona mi tam pochcípala téměř celá smečka. Křeče v nohách o sobě už dávaly vědět, ale nezastavovala jsem, neboť jsem za sebou pořád slyšela hukot. Kravál létajícíc ohnivých koulí. Křik umírajících.
Kymácela se mi trochu hlava a směr se mi trochu ztrácel, nicméně se mi podařilo utéct. Kam utekli ostatní mi nebylo známo, ale na domluvené místo jsem dorazila jako první. Když mi nezbývalo nic jiného, než čekat a doufat, že nejsem jediný přeživší toho masakru, zahrabala jsem se pod sráz a čekala. Kameny kryly moje tělo a doufala jsem, že můj pach nikdo nebude následovat. Kremace vzadu stejně vypadala, že už končí a magiči se táhnou zpátky domů.

Ako mladica som si veľmi priala mať partnera na zvyšok mojho života. Častokrát som vyhliežala zpoza stromov a kríkov, zda nejaký fešný čávo neide a nepozerá se po mne ako sa já pozerám po ňom. Snívala som o silnom vlkovi s čiernou srsťou a zlatými očami, ktorýma by ma uhranul hned na prvý raz. Bol by vysoký ako ja a bol by stejně statočný a chrabrý, veď i ja som taká! Nesmiem zapomenúť, že by musol vyznávať stejnú vieru ako ja – antimagicizmus, prírodné síly, alebo ako to chcete volať. Bohužial takových jedincou tu bolo veľmi málo a ať som robila čokolvek (?), nemala som šanciu si takého partnera nájsť.
Keď som rástla a dostávala vetší rozum, začala som chápať, ako to u nás funguje. Ohledom na to, že sme neuznávali magické síly, nebylo možné sa ani křížiť s takými, ktorí magii užívali na dennom poriadku. Abychom tedy zachovali čistotu našej pokrevnej linie, museli zme sa kríži navzájom. Zo začiatku to nebolo až taé hrozné, bo sme boli veľká tlupa vlkov bez píbuzenských vztahov. Čím bližšie sa ale dostává rodová linia ku mně, tím viac hrozí, že sa budeme krížit v najbližšie rodine. Teaz keď som sa od smečky odtrhla, som zvýšila šanciu na lepšiu genetickou výbavu svojich potomkov, obávám sa však, že v Gallirei nenaídem žiadneho čierneho mužskieho, ktorý by mi dokonalo padol do noty.

Byla jsem sama se sebou spokojená. Mou pravdivou výpověď nemohl zvrátit ani dramatický útěk vlčete, které si myslelo, že mu všichni skočí na špek. Zajímalo by mě, čí je, protože její rodiče odvedli hodně mizernou práci. Jestli vůbec nějakou. Otce má ale už pod drnem a matka na ni asi nestačí, přemýšlela jsem, zatímco jsem sledovala Uplakánka utíkat víc do lesa.
Hodlala jsem na ni nereagovat, víc pozornosti by se jí určitě líbilo a já s ní rozhodně nechtěla být kamarádka. Falion si se mnou chtěl promluvit o samotě a Cynthia se rozhodla, že půjde prozkoumat hranice, u kterých ležel ten hnědý netvor. Jen jsem ji vyprovodila pohledem a pak následovala hnědého vlka.
Našlapovala jsem opatrně a pomalu dýchala, konečně jsem se mohla uvolnit a být víc v klidu, když tady nebyl takový hluk kolem. Zastavila jsem pár kroků za Falionem, který se na mě následně otočil a začal mluvit. Připadalo mi, jako kdyby už mě pomalu považoval za svou novou Kappu a celý ten výslech byl takový... No, ne dle mého gusta. Ušklíbla jsem se, ale spíše do sněhu než na něj. „Neber to tak oficiálně. Vím, že jsou tady i ostatní smečky a já bych ráda věděla, v čem by ta vaše mohla být lepší než ostatní,” řekla jsem mu na vysvětlenou. „Můžu nabídnout sebe, nejsem žádná bačkora a k něčemu bych se určitě hodila, nicméně chci vědět, jak tato smečka funguje. Jestli se můžu ptát,” nadhodila jsem a střihla ušima. Tázavě jsem se na Faliona podívala a pak pokračovala: „Kolik máte členů, jaké je tu většinou počasí, jestli tady máte klidnější atmosféru než tu, která vznikla kolem toho vlčete,” uchechtla jsem se lehce. Chtěla jsem to trochu odlehčit, tvářil se strašně přísně, jako kdyby řídil pluk bojových bobrů. „Ráda bych si i prohlédla les a trošku se tady s tím seznámila,” dodala jsem a porozhlédla se kolem sebe. Věděla jsem, že mě tady nenechá toulat se jen tak, zvláště, když nejsem členem smečky. „To mě ale asi nenecháš, pokud mě tu nechceš. Jestli o mě tady není zájem, nebudu se tu zdržovat a rovnou půjdu pryč,” řekla jsem po chvíli a nakročila si k odchodu. Neměla jsem v plánu hned odejít, doufala jsem, že má zvědavost a příjemné chování ho navnadilo na myšlenku zvážení mého přijetí do smečky. Dala jsem mu ale jasně najevo, že pokud se mi tady nebude líbit, tak odejdu. Konečné rozhodnutí stálo na mně, ne na něm.
Najednou mě do hlavy něco trefilo. Ten nenadálý útok mě docela rozhodil a oči se mi zatemnily. Po jejich otevření jsem se nalezla čumákem ve sněhu a za uchem jsem cítila chlad a tupou bolest po zásahu. K mému překvapení se ale přede mnou objevil podivný průhledný kámen, vypadal moc hezky. „Tohle se u vás děje často? Takové magické kraviny?” zeptala jsem se a olízla si čumák. Pochyboval jsem, že po mě hodil tu kouli nějaký vlk a Zrzavá mě upozornila na větší výskyt magických hovadin. Tohle byla očividně další ukázka Gallirei. „Co mám dělat s tím šutrem?” zeptala jsem se následně a převrátila jej tlapou.

Napráskala jsem mladou, která si to nenechala ani trochu líbit. Okamžitě nasadila výraz malého ďábla a její pravá nátura vylezla na povrch. Rozmazlený malý fracek, který se snaží obmotat si všechny kolem prstu. Ušklíbla jsem se, ale dělala jsem, že ji neposlouchám. Jakožto dospělá jsem měla plné právo přehlížet vlče s kouzelným nadhledem mně vlastním. Falion ji ale poslouchal bedlivě, jako kdyby se jednalo o důvěryhodného člena s plnými právy. K mému nevelkému potěšení dokonce přijal Nymininino vysvětlení bez otázek a hrubě se na mně otočil.
Kdyby nebylo zásahu Cynthie, neměla bych za sebou nikoho. Sledovala jsem ji, jak popisuje situace ze svého pohledu a vděčně se pousmála. Ta lichotka mi možná k něčemu i byla.
Udělala jsem krok vepředu, abych mohla mluvit už konečně za sebe. Cítila jsem jak mě Falion propichuje odsuzovačnýma očima a Nym pohledem propaluje. Musela jsem si obhájit svou nevinnost. „Zkusím to celé shrnout. Našla jsem Cynthii s Nym v lese a rozhodla se počkat opodál, protože jsem je slyšela mluvit o smečce. Pak se tam ale nahrnulo hodně vlků a bylo docela drama, protože jeden byl zraněný. Lennie mi pak přečetla myšlenky a řekla Nym, ať zůstane na místě. Moje myšlenka byla ale pouhá ironická reakce na to, co Cynthia předtím řekla,” otočila jsem hlavu na Cynthiu za sebou a střihla ušima. „Něco o tom, že by Nym mohlo něco sežrat, že?” zeptala jsem se, aby mi to dosvědčila. Pak jsem se otočila zpátky na Faliona: „Takový můj blbý humor no, akorát z toho vznikly problémy. Nym se totiž potom i přes zákaz Lennie rozběhla přímo na mě a kousla mě přesně do nedávné rány. V ten moment jsem zareagovala instinktivně a vyjela jí po tváři, co naplat. Pak ale ten zraněný vlk vstal a odhodil Nym až někam do pryč a tím to haslo,” dokončila jsem svou únavně dlouhou obhajobu a zhluboka se nadechla. Tohle bylo více než vyčerpávající. Naštěstí se ale nejednalo o tak dávnou událost, aby se mi všechny detaily stihly vypařit z hlavy. Zavětřila jsem a cukla uchem. „Ten raněný vám zrovna leží u hranic,” poznamenala jsem jenom a pousmála se. „A Lennie už je taky doma,” moje paměťové buňky dělaly občas zázraky a můj nos taky. „Tak se můžeš jít zeptat i jí,” navrhla jsem odvážně. Olízla jsem si tlamu a znovu se hluboce nadechla. Bylo tady převlkováno a můj proces se klidně mohl protáhnout, což jsem ale nechtěla. Říkala jsem čirou pravdu a i kdyby Lennie tvrdila, že jsem vlče chtěla zabít, mýlila se. Tentokrát ano. Já Nym ani nemohla zabít, vždyť tam bylo tolik očí!

Maličká mi začala vyhrožovat, že mi její tatínek vyhlásí válku. Mrtví nevstávají, usmála jsem se na Nym andílkovsky a odešla od ní. Nechtěla jsem se s ní dál bavit, byl to docela fakan. Cynthia na druhou stranu vypadala jako mnohem zajímavější osobnost, než se na první pohled jevila. Nebo jsem si to jenom namlouvala.
Prohodila jsem s ní pár slov, než zadoufala, že se tady Alfa brzy objeví. Mezitím se přiřítila ona šedé dlouhoocasá vlčice. „Čus,” pozdravila jsem ji jenom, když Nym konečně zavřela klapačku. Vážně byla jako na speedu. Tlama jí jela od rána do večera a pořád nacházela nová a nová témata na rozebírání. Být na místě Cynthie, to vlče by už nežilo. Nemohla jsem si tady ale prosazovat svoje pravidla a zvyky, takže jsem jen se sklopenýma ušima koukala kolem.
Vzadu na krku mě polechtal závan větru a já se instinktivně otočila. Z nebe se snášel velký hnědý vlk na obrovských blanitých křídlech netopýra. „Aaah!” uniklo mi lehké zděšení a udělala jsem krok dozadu. Takovou modifikaci těla jsem ještě opravdu neviděla. Byla jsem zvyklá na magie, na čáry a kouzla, ale na to, aby měli vlci křídla, to opravdu ne. Upír!
Sneslo se to k zemi a začalo to na nás mluvit. Mělo to peří na krku a divný kožich, nicméně křídla tomu zmizela. Očividně se jednalo o zdejšího Alfu a dle dostupných informací se jmenoval Falion. Zakar se okamžitě zdekoval, čemuž jsem se vůbec nedivila. Měla jsem nemalé obavy, že od toho vlkopíra něco chytnu, třeba vzteklinu. „Já se chtěla podívat, jestli by tohle byla smečka pro mě,” zamumlala jsem nejistě a trochu zamračeně. Byla jsem nemálo zaskočená jeho teatrálním příchodem, což už bylo něco. Většinou mě nic nepřekvapí. Ta zrzavá měla pravdu, že Gallirea je fakt něco, něco extra. Nevím, jestli se mi to líbí nebo ne, pomyslela jsem si. No, taková nestvůra musí mít ale hodně znalostí, takže to nějak překousnu, umanula jsem si a švihla ocasem. Dlouhoocasá se představila jako Riveneth, ale to mi došlo až teď, protože předtím jse mji trochu neposlouchala. Už bylo pozdě na to odpovídat a Falion se stejně ptal na něco jiného. „Ona si začala,” napráskala jsem Nym okamžitě, ale ne tím práskačským hlasem, protože jsem to řekla s povzdechem, jakože jsem jí totiž ublížit nechtěla. Byla to nehoda, věřte mi.

// Ageron

Šla jsem za skupinkou a držela se za zadkem Nym. Prohlížela jsem si ji a celou dobu mi připadalo, že je na ní něco špatně. Jako kdyby tady byla nějaká maličkost, která mi neseděla. Aaah, prozřela jsem. Ona je prostě škaredá, docvaklo mi. Bylo to přece tak očividné! Její kožich byl jako obrácená kosatka po útoku cirklárky a na konci desetiletého stádia rozkladu. Teď už mi to bylo naprosto jasné.
Pokusila se vyslovit mé jméno, ale zamotala se do sykavek natolik, že se jednoduše rozhodla vymyslet mi přezdívku. Její nápad byl vskutku úžasný, bylo mi jasné, že mě už teď nenávidí. „Ne, jsem Styx,” odmítla jsem a zvedla od ní hlavu. Když jsem jí pochválila kuráž, něco začala breptat a pak se nápadně zasekla. Zastříhala jsem ušima a nadzvedla obočí. „Mhmm, tatínek už nežije, co?” neodpustila jsem si. Řekla jsem to ale klidně, jako kdyby šlo o utrhnutí květinky. Bylo mi jedno, jestli jsem trefila nějakou slabinu, možná jsem to udělala i záměrně.
Cynthia, jak se plesnivá představila, mi řekla, že bych ji neměla podporovat. „O krk míň,” odvětila jsem opět klidně. Vyzařovala ze mě očividná lhostejnost k vlčímu životu, jen co je pravda. Nikdy jsem na životě příliš nelpěla, můj životní styl mi to ani nedovoloval. Pro zdejší možná docela novinka.
Zastavili jsme se na hranicích, Cynthia mi představila les a pohoří a oznámila, že jako jediný kompetentní člen tady nás má na povel. „Mhhmmm,” broukla jsem zamyšleně a přitakala. „Vypadá to, že ty jediná to bereš fakt vážně,” přiznala jsem jí. Ostatní členové prostě... Pff, škoda mluvit. „Vyrůstala jsem ve smečce, ale byli jsme všichni pokrevní příbuzní, takže pravidla byla trochu jiná,” přiznala jsem Cynthii a posadila se vedle ní, zatímco si Zakar začal hrát s Nym. „Docela ti tu serou na hlavu,” řekla jsem jí. Nebylo možné si toho nevšimnout. Nikdo ji nebral vážně a všichni pokud možno ignorovali nebo odháněli. Mně se docela zamlouvala. „Nechci se přidat hned, dát na první dojem. Ráda bych si to tady prohlédla a seznámila se se zdejšími členy, abych věděla, jestli je to místo pro mě,” breptla jsem k ní a pohodila ocasem. Záda mi pulzovala bolestí a krev mi ještě stále stékala po boku, ale nevšímala jsem si toho.
Nemohla jsem si ale nevšimnout teatrálního příchodu jiného člena, který se v zápalu honu na micáka dokutálel až k nám. Vlčice měla až překvapivě dlouhý a huňatý ohon. Skoro jako nějaká divoká kočka. „Stálo to za to?” zeptala jsem se ji lehoučce zvědavě, ale udržovala jsem si slušný tón. Netvářila jsem se překvapeně, chtěla jsem působit co nejvíc klidně, když o mně všichni tady tak pochybovali.

Ze sedu jsem sledovala, jak se Nym baví s opatrovatelkou. Zaslechla jsem její jméno, když to pískle nadšeně něco breptalo. Lennie pak odešla za hnědým vlkem a zmizela z dohledu. SVou pozornost jsem napůl věnovala plesnivé vlčici a napůl vlčeti, nemohla jsem tušit co na mě zase zkusí.
Plesnivá na mě začala mluvit a já poslouchala a pro změnu si nechala své poznámky pro sebe. Potřebovala jsem, aby mě dotáhla na území smečky, kde bych jinak dostala přes držku, nemít doprovod.
„Dobrá, budu ti vděčná,” usmála jsem se. Snažila jsem se být milá, aby si o mně udělali lepší obrázek. Situace mezi Zakarem a plesnivou mě pobavila, bylo mezi nimi hodně velké napětí. Ostatně plesnivá neměla dobrý vztah snad s nikým zdejším, jak jsem se tak koukala. Hmm, v duchu jsem se pousmála a postavila se na nohy, abych se k nim připojila, zatímco si něco šeptali. Jsou podezřívaví, mají proč, uchechtla jsem se opět v duchu. Lennie už tady nebyla, aby jim sdělovala mé myšlenkové pochody a ačkoli měl Zakar bílé oči, nevypadal, že by to dělal i on. Možná ještě nebyl tak silný.
Jakmile jsem se k nim přiblížila, Nym do mě začala něco hustit. „Souhlasím,” řekla jsem, abych jí dala jasně najevo, že potyčku hážu za hlavu. „Říkají mi Styx,” představila jsem se jí, zatímco jsme šli na smečkové území. Moje jméno bylo jedovaté jako zmije, dokonce tak i znělo. Samé sykavky. „Máš kuráž pravého bojovníka,” řekla jsem jí pochvalně a usmála se. Muselo se jí nechat, že jakmile se dozvěděla o nebezpečí, tak se neschovala za dospělé, ale šla to řešit sama. Sice by to pro ni byl rychlý konec, kdyby tam ostatní nebyli, ale na tom nezáleželo.

// Ragar