Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Viděla jsem jí na očích, že na moje popichování nehodlá odpovídat. Nechtěla přikládat dřevo do ohně, jak se říká. Vítězoslavně jsem se usmála. Sice ji nevytočím, ale vytočila bych, kdyby se nehlídala. Chi chi chi, přivřela jsem pobaveně očka a nabídla urozené válečnici tohoto horského klanu, jestli by mne nedoprovodila k hranicím jejich obávaného, sněhem zasypaného, území. Obavané horské teritorium připadající pod nebezpečnou smečku, ha, došlo mi, že nevím jejich jméno, a nebo jsem ho zapomněla. To se dá lehko napravit! usmála jsem se, zatímco jsem následovala Cynthu k hranicím. „Kaj es akčems ejunemj?” zeptala jsem se a stále mluvila pomalu. Mělo to větší úspěch než mluviti rychle.
Mezitím jsme sešly ze všech kopců a dostali se do nižší části lesa. Pořád přede mnou byl les, ale ten jim už asi nepatřil, jak jsem vyrozumněla. Měli by si to tu víc očůrat, udělat žluté čáry na sněhu značící hranice, uchechtla jsem se. Však tě ta pichlavá nálada přejde, až ti umrzne zadek, napomenula jsem se, ale vážně jsem se opravdu nebrala. Nikdy nebylo tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř a teď... Teď bylo snesitelně.

Myslela jsem si, že bude uražená, jen co se z bílého poprašku vyhrabe, nicméně její oči se na mě usmívaly, zatímco její hlas koktal. Trochu jsem doufala, že se naštve, hned bych si z ní mohla utahovat víc. Počkala jsem tedy, až se vyhrabe ven vedle mě a odklonila hlavu na stranu, když ze sebe shazovala sníh. „Ot olesumen týb,” zamumlala jsem si pro sebe a olízla si čumák. Oklepala jsem se taky, ale jen jemně, měla jsem docela hustou srst, ačkoli na mně visela jako medvědí kožich na lasičce. „Cív es jevíd, mak šepalš,” poznamenala jsem k ní popichovačně.
Obě jsme si byly vědomy nevýhody zdejších hor. Falionovi jsem řekla, že jsem v horách žila a zvládám takové tvrdé podmínky, vzpomenula jsem si pobaveně, zatímco Cynthia něco koktala. Kokto, ušklíbla jsem se a tvářila se, jak mě její dlouhé koktání otravuje. Samozřejmě jen na oko. Ona se zas musela vypořádávat s mým protiřečením. Ne tak úplně, nakrčila jsem čumák a znovu si pšíkla, když mi vločka vletěla do nosu. Už jsem se neobtěžovala nějakou etiketou a začala si čumák třít o tlapu, protože mě svědil. Mezitím se Kokta vyžvejkla a zeptala se, co mám v plánu dál. Jojo, usmála jsem se pod vousy a zvedla k ní hlavu. „Udjůp,” řekla jsem jednoduše. Nemá cenu už tady dál zůstávat. Půjdu do nížin, kde nebudou tak hrozné podmínky. Třeba narazím i na nějaké další smečky, řekla jsem si a protáhla se. „Šídovorpod ěm?” zeptala jsem se Cynthie pomalu a nadzvedla obočí.

// úkryt Ragaru

Většinou jsem zapomněla, že když si kýchnu, ostatní mi mají popřát. Většinou jsem si popřála sama a nepřipadalo mi to nijak zvláštní. Střihla jsem jenom ušima a sledovala Cynthiu, kterou neopatrný krok poslal do závěje. Teď jsem se uchechtla já a opatrně sešlapovala dolů kolem velké sněhové kopy, ze které se vlčice vyhrabávala. Snažila jsem se pohledem odhadnout, kde by mohlo být bezpečné projít, ale většinou mi stačilo jen následovat Cynthii.
„Mídiv,” řekla jsem a rozhlédla se kolem. Bylo tady strašně bílo, skoro to hrozilo oslepením. Přivřela jsem víčka a doufala, že skrze tmavé řasy si zrak ochráním. Šla jsem ve vyšlapaných stopách a sem tam se rozhlížela, ale spíše jsem používala čich a sluch, ačkoli sníh zvuky tlumil a pachy zasypal. Nic nového, ten jezevec byl vlastně docela náhoda, pomyslela jsem si a zatřepala hlavou, až se mi jezevčí kůže začala houpat v tlamě. Před námi byl další nebezpečný kopeček, tak jsem si přestala hrát a raději dávala pozor, kam šlapu. Cynthia si nevybrala zrovna vhodný čas na odpovídání, protože sotva dokoktala – což už byla skoro dole – zapadla do sněhu znova, a tentokrát ještě více než předtím. Zastavila jsem a přidušeně se zasmála. Nehodlala jsem jí zatím pomoct, na to jsem se až příliš dobře bavila. Jen se podívejte, neohrožený horský ochranář, sníh má zmáknutý, ušklíbla jsem se jedovatě a položila kůži na zem. „Mílsymen is, ež ydat edub řěvz,” řekla jsem pomalu a dávala jí čas na to, aby si má slova překládala. Bylo to otravné a připadala jsem si jako naprostý cizinec, kterému nikto pořádně nerozumí ani slovo. „Etísum tivol ednij,” řekla jsem a podívala se od hor do lesů a k loukám, ze kterých jsem přišla. Možná na pláni by mohlo být nějaké stádo. Takový hrozná zima z hor vyžene určitě veškerou zvěřinu, o tom jsem nepochybovala. V tom měla teď Borůvková smečka výhodu, byli v nížinách, kde je tepleji a tahle sněhová bouře tady po ně muselo být jen mírné sněžení. Možná bych se mohla vydat dál, pomyslela jsem si. Se svou novou vadou řeči jsem se už smířila, stejně jsem suma sumárum ve svém životě nepotřebovala mluvit se zdejšími. A krátká tázací podstatná jména by měli zvládnout přeložit.

Asi jdu s křížkem po funuse, ale taky bych se chtěla přidat.

EDIT: Děkuji

Se Styx jsem se zapojit nechtěla, ale hlasy dám :)

MISSÁK
Storm – nejvíc sexy děda + krásné barvy
MISSKA
Maple – úplně nejhezčí vzhled ze všech vlků na Galli, jak před spešlem tak i s ním
MISSČE
Sionn – jediné normální vlče + není sladký jen od pohledu

Nebylo to zrovna příjemné, ale stěžovat jsem si kvůli zacpané puse nemohla. Nezbývalo mi teda nic jiného, než následovat Cynthii tam, kam si myslí, že by se mohl nacházet úkryt. Sklopila jsem uši proti větru a následovala ji do dalšího kopce. Myslím, že pak se budu držet nížin a rovin. Kopců mám odsud plné zuby, pomyslela jsem si. Nechtěla jsem tu zůstávat příliš dlouho, ale dokud jsem měla co objevovat, nehrnula jsem se pryč. Bylo dobré vědět všechno o svém nepříteli.
Procházely jsme kolem velkých kamenů a já si je prohlížela, ačkoli jen letmo, protože mě druhá půlka jezevce táhla pryč. Mám právo na větší půlku, když jsem vyvázla bez škrábance? zeptala jsem se sama sebe, nicméně jsem znala odpověď předem. Ne. Cynthia nevypadala, že by se nechala nějak hloupě obalamutit, ale zatím se mi dařilo si ji přiklánět na svou stranu, kdyby se náhodou Lennie rozhodla dělat problémy.
Trvalo to dlouho a já už poslední minuty jenom čekala, kdy to konečně vzdá a zamíří pod nějaký strom, ale pak jsme narazily na pěšinku a potom na převis. Byl tam malý vchod, ale vypadal dost velký pro nás obě. Úlevně jsem si oddechla a následovala ji dovnitř.

// Stříbřitý převis

Olízla jsem si čenich a mhouřila oči na pruhovaný koberec na zemi a pak i na plesnivý koberec před sebou. „Třeba lezl ven schválně,” nadhodila jsem jen tak do větru na zamyšlenou. Třeba už byl tak starý, že se rozhodl zemřít. A nebo měl takový hlad, že by umřel hlady, kdyby si nešel na něco k jídlu a potom bylo jedno, jestli umře hlady nebo na zadávení.
Sklonila jsem hlavu k jeho mrtvolce a olízla mu ránu na krku. Teplá krev z něj stále kapala, ale už pomaleji. Zamrzal. A my tu zamrzneme s takovou taky, pomyslela jsem si. Cynthia mi pootvrdila, že úkryt tady někde je, nicméně její tón mi dal jasně najevo, že nemá tušení kde. Chtěla jsem se o tom jízlivě zmínit, nicméně byla rychlejší. „Pořád můžeme zalézt tady do těch borovic a mít intimčo s mrtvolou,” řekla jsem s hraným optimismem a drcla do jezevce tlapou. Ten alespoň vypadal nadšeně do takové session.
Čekala jsem na její rozhodnutí, přecijen tu velela ona. Mezitím jsem se oklepala a pokusila se zmenšit vrstvu sněhu, která se mi usazovala na zádech a hlavě, nicméně mi to nebylo nic moc platné. Sníh mě brzy zasypal znovu. Mhhm, zabručela jsem si pro sebe. Ne, že bych neměla ráda sníh a nepřišla ze severu, byla jsem zvyklá na chladné podnebí. Nicméně... Teplo jsem měla asi raději. Zima byla dobrá na lov, ale léto bylo skvělé pro mě. Brala jsem to jako takový můj čas.
Nadzvedla jsem obočí a pozdržela sarkastickou poznámku, kterou bych se dotazovala na to, odkud bere tu jistotu. Rozhodla jsem se jí dát šanci, takže jsem popadla jezevce s ní a zvedla ho ze země. Musela jsme jít vedle sebe, ale neviděla jsem v tom potíž. Její nos maličkato krvácel, ale jestli tohle bylo jediné zranění, tak se jezevec mohl pokládat za dávno zpráchnivělého zápasníka. Mně ale nic není, hehe, zazubila jsem se v duchu nad menším vítězstvím a následovala Cynthii skrze sněhové závěje a hustě padající vločky. Nechápala jsem, odkud bere to sebevědomí, nicméně jsem nic nenamítala. Jestli úkryt najde, bude to jen dobře.

Zavrčela jsem na jezevce. Dostalo se mi krásé odpovědi v podobě hlubokého vrčení motorové pily, která zajela do stromu a zasekla se. Odfrkla jsem si a zamrkala, sníh mi padal do očí čám dál více. Musela jsem se stále vyhýbat jeho drápům, ale nedělalo mi to takový problém. Cynthia ho kousla do krku a za chvíli na sníh začaly padat kapky červené krve. Když se jezevec otáčel, dělal pravidelná kolečka vytečkovaná jeho krví. Tlapou jsem ho praštila po hlavě a odskočila, spíš jsem si s ním jen tak hrála, než abych ho doopravdy lovila. Stejně jsem ho musela vyprovokovat k činu, protože jinak bych měla čenich na půlky. Cynthia mi byla jasným důkazem toho, že jezevec ještě nevyvěšuje mírovou vlajku. Ta by mu stejně nepomohla. Musí kapitulovat, pomyslela jsem si. Cynthia ho chytila za nohu a smýkla s ním. Jezevc po ní s hrdelním vrčením otočil hlavu a já v ten moment vyskočila z místa a semkla mu zuby kolem krku. Neměla jsem šanci prokousnout mu hrdlo přes chlupy a plandavou kůži, takže jsem mu obemkla hrtan a pomalu ho dusila. Jednou tlapou jsem ho držela na zemi, aby nemohl vstát a drápy mi vrazit do obličeje.
Zprvu se zmítal a jednou sebral i dost sil na to, aby se nadzvednul, ale podařilo se mi ho přitlačit zpátky k zemi. Pak už to byla jenom práce času. Tik tak, pomalu, utíká, dochází, odchází, usíná, umírá, pozpěvovala jsem si v duchu jednu z několika říkanek na odměření zbývajícího dechu. Trvalo to dlouho, ale nakonec jeho tělo povolilo úplně, svaly ochably a oči vyhasly. Rozevřela jsem tlamu a bolestivě ji zaklapla, bolely mě z toho panty a měla jsem ve svalech trochu křeč. Nic, co by rozhýbání čelisti nespravilo. Sníh padal stále hustěji, nemohla jsem si toho při rozhýbávání pusy nevšimnout. „Možná bychom se mohly najíst někde, kde nebude tak sněžit? Nemáte třeba úkryt nebo něco?” zeptala jsem se. V nejhorším případě jsme se mohly schovat do těch nízkých stromků hned vedle, ale já bych preferovala spíše návštěvu místa, kde bych měla od sněhu úplně pokoj.

Chtěla jsem spekulovat nad tím, jak by Cynthia mohla Faliona sbalit. Mohly jsme vymýšlet různé plány a pasti, kterými by ho lapila, nicméně černá vlčice neměla náladu na vtípky. Možná neměla smysl pro humor. Je pravda, že jsem ji ještě neviděla se smát. Bere všechno tak strašně přízemně? Huh, to musí být nudný život, pomyslela jsem si a dál se k tomu nevyjadřovala.
Dokonce se mi ani nepodařilo ji vyzvat na nějakou šarvátku. Ledovým pohledem mě zpražila hned potom, co jsem si rýpla. Achjo, bere to smrtelně vážně, začínala jsem pociťovat zklamání z její osobnosti. Sklopila jsem jenom uši dolů a dál si už nevyskakovala. Místo toho jsem navrhla lov potravy, který se dočkal úspěchu. Kdyby mi ještě zakázala lovit na jejich území, to už by bylo trochu moc, ušklíbla jsem se v duchu a následovala ji. Tlapky jsem tiše pokládala do sněhu a následovala pach jezevce. Nějakou chvíli trvalo, než se nám ho podařilo vystopovat, ale za chvíli jsem uviděla i jeho dlouhé stopy na čerstvém sněhu. Mířily pod nízké borovice a pak i za ně. Jezevce jsem uviděla ještě předtím, než mě na něj Cynthia upozornila. Přikrčila jsem se a dala si pozor, abych nebyla po větru. Podívala jsem se ještě na Cynthii a kývla na ni, abych jí dala najevo, že jdu.
Vyskočila jsem zpoza borovičky a dopadla nedaleko jezevce. Byl ještě pomalý a rozespalý, takže jsem měla dost času ho chytit za kožich a trošku s ním zamávat. Natrhla jsem mu nějaký sval a pak ho pustila, nechtěla jsem dostat drápy po čumáku. Jezevci nebyli nejsnadnější kořist a měli docela drsný kožich a ještě drsnější drápy. Naštěstí byli pomalí a neohrabaní. Trochu jsem ho obcházela a dorážela na něj. Když se zrovna otáčel za mnou, rafla jsem ho do krku, ale zuby jsem jen zavadila o kůži, aniž bych ji protrhla. Bylo by fajn, kdyby Cynthia odvedla jeho pozornost a nebo na něj skočila, když se po mně zrovna ohání.

Věděla jsem, že smečky se daly vést různými způsoby, nicméně jsem vyrůstala v rodinném kruhu, kde všichni byli stejně důležití a nepostradatelní. Měli jsme něco jako hierarchii, ale to spíše z recese, než že bychom se podle ní doopravdy řídili. Skvělě jsme spolupracovali a fungovali jsme dokonale, což byla naše velká výhoda. „V tom případě jeho vláda určitě měla stejný rychlý pád jako vzestup,” poznamenala jsem s ušklíbnutím. Nepochybovala jsem, že takový chvástal a nevděčník nikomu nepřirostl k srdci a ostatní jej prostě svrhli hned, jak prozřeli. Cynthia mi ještě potvrdila, že tohle všechno se událo na sklonku jejího mládí. Jak je stará? Nevypadá o moc starší než já, pomyslela jsem si. Ani její prokvetlá srst mi nikd nepřipadala jako známka stáří, byla mladá, impulzivní. Dalo by se říci, že to byla moje vrstevnice.
Zamrkala jsem, ale jinak jsem své překvapení dát neznala. Očividně měla o Falionovi nějaké pochyby. Já v něm správnou Alfu neviděla, ale já ji neviděla v nikom. „Myslela jsem to tak, že by ses mu mohla vetřít do přízně,” zabroukala jsem laškovně. O jeho svrhnutí jsem neuvažovala, na to vypadal moc silný. „Nebo být Alfy spolu jako přátelé, jako ti nejrozumnější ze smečky. Pochybuju, že by Lennie dal výš než tebe,” neodpustila jsem si poznámku o elektrické čubičce.
Pomalu jsme scházely dolů. Začaly se objevovat první stromy a já mezi ně vklouzla. „A jsi silný ochránce?” zeptala jsem se a otočila se na ni se zdviženým obočím. Trošku jsem provokovala, měla jsem chuť se porvat, ale nehodlala jsem ji do toho nutit. Byla to jediná duše, kterou se mi podařilo jaksi ukořistit na svou stranu. „Mám hlad, neulovíme něco?” zeptala jsem se a začenichala ve vzduchu. Ucítila jsem starý načuchlý pach mrzutého jezevce. Byl trochu starší a musely bychom ho vystopovat, ale rozhodně by to byla zajímavější kořist než nějaký připosraný zajíc.

Snažila jsem se zrekonstruovat kousek života, který mi nastiňovala. Žili někde tady, nebo poblíž a když její nejmilejší odešli, ona musela taky. Proč? Už tak nikoho neměla? To není důvod k odchodu. Vyhnali ji? Nikdo už ji nechránil? nadhazovala jsem pomyslné udičky do vody, ale ryba, kterou jsem toužila lapit, byla v jiném jezeře. Ne-li řece tekoucí do moře.
Jak se ukázalo, měla jsem se do tohoto moře plného záhad hned záhy potopit. Její ucho bylo klíčem k této cestě a já nevědomky odemknula dveře. Voda se na mě vyvalila ze všech stran a velká ryba mě spolkla.
Cítila jsem to z ní. Nenávist k bratru, která ji prožírala skrz naskrz. Byla ryzí a čistá, zbavená čekoholiv sladkého a nevinného. Jen nenávist, touha zabít, zničit. Znala jsem ten pocit moc dobře a cítila jsem ho často. Nadechla jsem se a naladila se na její vlnu, abych pocítila to samé. Už dlouho bylo ticho, myšlenky mě přepadávaly rychle. Mohla bych ji shodit ze skály, neudělala by nic. Byla by to náhoda, bylo to čím dál rychlejší. Pokračovala jsem mlčky dál a snažila se uklidnit svou mysl. „Proč by tě chtěl zabít, rodina vládne dohromady,” řekla jsem rychle. Nejsem dost silná, zabili by mě, nadechla jsem se a chladný vzduch mě praštil do tváře. Prudký vítr mi vletěl až do hlavy a zamrazil mi mozek. Myšlenky se zpomalily, ustálily a chaos, který v mém nitru bloumal, se opět utišil. Ale na jak dlouho? tázala jsem se sama sebe v mysli. Ještě nikdy jsem... Nebyla tak nejistá. Měla jsem ji zabít, hned teď a tady, bylo to dokonalé. Musíš počkat, zesílit. Pak vyhubíš celou smečku, vydechla jsem a pokračovala dál. Netušila jsem, kam nás hřeben vede, ale pomalu jsme začaly klesat. „Tady si můžeš vydobýt postavení i Alfy, bude-li Falion otevřený,” navrhla jsem. Pak už by ti bratr nemohl ublížit, mohla jsem dodat, ale na jejím životě mi přece nezáleželo.

„Pryč? Jakožes odešla a přišla sem sama?” zeptala jsem se. Nevšimla jsem si, jak zatnula bolestivě čelisti, protože jsem šla až o krok za ní. Z tónu hlasu mi ale bylo jasné, že to pro ni nebylo příjemné téma. Jen v ojedinělých případech jsem brala ohled na pocity ostatních a bohužel tento to nebyl. Vždycky tady ale bylo možnost mě odpálkovat, nebyla jsem zas tak protivná, abych dorážela zpátky, když se jedinec snažil vykroutit. Jak kdy, ušklíbla jsem se v duchu a podívala se za sebe. Naše stopy mizely dolů a postupně se zasypávaly sněhem.
Cynthia měla ukousnuté uši. Zajímalo mě, jak se to někomu mohlo povést. Jinak jsem si žádných jizev nevšimla. Hodlala jsem se ji na to zeptat, nicméně moje společnice byla rychlejší. „Rozutekli jsme se před hranicemi Gallirei. Je dost dobře možné, že tady někde budou,” řekla jsem pravdivě. Rozpustili jsme naši tlupu nedaleko severních hranic. Někteří z nás, Zrádci, se rozutekli sem, aby získali magickou moc. Zůstala po nich jenom ohnivá čára, jak rychle utíkali.
Čekala nás nejhorší a nejstrmější pasáž výšlapu, ale i tu jsme společně zvládly. Cynthia byla ale rychlejší a celkově se ve sněhu pohybovala ladněji než já. Byla jsem oproti ní i docela pohublá. Opravdový tulák a vyhnanec, jen co je pravda. Stanula jsem jí po boku a dívala se kolem sebe. Bílý závoj nám znemožnil zřít více, než pár metrů kolem sebe. „Nevybrala. Spíš jsem na vás náhodou natrefila,” odpověděla jsem a rozešla se po hřebeni. Šla jsem opatrně, ale moc jsem se neloudala, chtěla jsem tady projít co největší část. „Jestli to není moc osobní, pověz, co se ti stalo s uchem?” nadhodila jsem zdvořilým tónem. Po celou dobu návštěvy smečky jsem prokazovala, že se umím i chovat a byla jsem na sebe docela pyšná. Myslet jsem si mohla cokoliv, ale jednala jsem ukázkově. Starší by se mnou asi nesouhlasili, ale já neměla na výběr.

Mé rozhodnutí mi přišlo logické. Přece bych se nechtěla přidat do první smečky, kterou uvidím, aniž bych o ní něco nezjistila. Uchechtla jsem se, když Cynthia zmínila, že je tady dost živo. S Lennie a Nym určitě. Ty dvě byly jako dvě malá tornáda, která se nikdy nezastavila. Pak mi i připomněla jméno té dlouhoocasé vlčice. „Jojo, měla hodně dlouhý ocas,” vzpomenula jsem si a přiřadila si její jméno pevněji k obrázku. Pak se má společnice rozpovídala o dalších členech, což jsem uvítala.
Takže Ragarská smečka. Hory, klid, nejdrsnější klan. Blízko bydlí Smrt. Alfa Falion, má křídla. Lennie, čte myšlenky a blesky. Cynthia, Riveneth, Nym. Severka, to nezní nebezpečně. Starling a staříčci. Vypadá to, že ochranu zabezpečují maximálně Falion a Lennie, což je docela málo na celou smečku. Ostatní mají ještě zuby, ale... Heh, celé jsem si to tady přepočítávala a přitom dávala pozor, kam šlapu.
„Máš tady rodinu?” zeptala jsem se ještě. Smečky většinou tvořili vlci z jedné rodiny, tedy já je tak znala. Nepřišlo mi ale, že by tahle smečka měla nějaké rodinné vztahy.
„V tom případě si to tu můžeme prohlédnout spolu,” zazubila jsem se a střihla ušima. Byly jsme už skoro na hřebenu a já se těšila, až vylezeme nahoru. Sice pořád sněžilo, ale chtěla jsem už jít po rovině a nelézt furt do kopce.

// Zdrhám za Cynth, není mě třeba :)

Snažila jsem se vypouštět slova tohoto trikolórního kašpara, nicméně měl tak protivný hlas, že to prostě nešlo. Co je to za idiota? Sjezd na prknech? Oni tu fakt nemaj co na práci, pomyslela jsem si trpce a následovala Cynthii, která mou pobídku chytla za pačesy a okamžitě se otočila a zmizela. Je v jednom kole. Nemyslím si, že od té doby, co jsem ji poprvé potkala, měla chvíli klidu, napadlo mě, zatímco jsme skrze sněžení stoupali do srdce hor. Následovala jsem její špičku ocasu a s úsměvem pozorovala, jak mi její bílé chlupy splývají s pozadím, když trošku přimhouím oči.
„Jsem domluvená tak, že si to tu můžu všechno prohlédnout a poznat všechny, jestli budu chtít. Pak se na základě toho rozhodnu,” sdělila jsem jí verdikt, na kterém jsme se s Falionem domluvili. Sice jsme to asi neřekli takto přímo, nicméně jsem to tak brala. „Zatím znám jen tebe, Lennie, Nym, Faliona a Riv...” poslední jméno mi trošku unikalo, nicméně jsem ho věděla. Nemohla jsem si jen momentálně úplně vzpomenout.
„Jsi tu dlouho?” zeptala jsem se jí a pokračovala za ní skrze sníh.

// Hádám Falion, Styx, Fiér, Awnay, Cynthia? Já se pak připojím jen k Cynthii, abychom udělali dvě menší skupinky. :)

Já, problesklo mi okamžitě hlavou, když apeloval na nevychovanost vlčat celkově. „Jen říkám, že by ji měl mít pod sebou někdo rozumný,” řekla jsem a dál se k tomu nevyjadřovala. Dozvěděla jsem se ale, že Nym je sirota a její rodiče nejsou tady nikde poblíž. Vzhledem k tomu, že má mrtvého tátu, tak možná je utečenec, pomyslela jsem si. Smrtí jejího otce jsem si byla skoro stoprocentně jistá. Dostala jsem od ní takovou reakci, že jsem neměla důvod pochybovat.
Následovala jsem Faliona hrdě. Poděkoval mi za mou upřímnost, což bylo asi poprvé od doby, co jsem sem na Gallireu přišla. Všichni ostatní jen brečeli a nedokázali unést pravdu. Možná to není takový mamlas, jak se zdá, napadlo mě, nicméně jsem tu myšlenku rychle zahnala. To, že byl otevřenější kritice neznamenalo, že je lepší než ostatní magiči tady.
Stála jsem u jeho boku, zatímco vítal Cynthiu a ty dva cizince. Prohlížela jsem si oba dva velmi pečlivě. Vlčice mi byla pachem hodně povědomá, nicméně byla tolik nasáklá pižmem toho Zelenookého s plandavým uchem, že mi to hned nedocvaklo. Ani její rudé oči mi nic neříkaly, ačkoli křičely pravdu všude kolem sebe. Proběhla rychlá výměna rukojmích a já se přemístila k Cynthii. Vzhledem k tomu, že jsem s Falionem neměla už co řešit a ty dva vlky jsem neznala, otočila jsem se na plesnivou Cynthii a ušklíbla se. „Veď mě,” dala jsem jí velení a naznačila odchod. Nechtěla jsem tady zdržovat a navíc jsem chtěla poznat celé toto místo.