Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Poprosim o hvězdičku do taktiky lovu. Děkuji. :)

Škubala hlavou a kopýtkama ryla kolem sebe. Občas trefila moje tělo, jindy se pokusila zapřít o zem. Začaly mě bolet čelisti a vazy, takže jsem se připravovala překousnout, když nebude vzdorovat. Zabrala kopýtkem o zem a znovu spadla, tehdy jsem lépe přehryzla. Mezi zuby jsem ucítila tlak chrupavčitého hrtanu a pořádně ho stiskla, teď už mi zbývalo jen vydržet několik minut, než jí dojde vzduch. Jednou nohou jsem ji držela za rameno a vzdálila se od jejích kopýtek, ale jinak jsem se válela ve sněhu s ní. Doufala jsem, že moje světlá srst mě skryje před zraky druhých vlků, kteří se pustili pravděpodobně za srncem.
Když jsem si byla jistá stabilně a dušení srnčího mi šlo taky hezky, otevřely se mi i ostatní smysly pro vjemy z okolí. Vítr foukal pořád stejně silně, takže jsem přivírala oči před jeho ostrými prsty. Sněžení na chvíli ustalo, takže jsem měla malou naději, že mě a srnu sníh zasype a skryje před zraky mrchožroutů. Snažila jsem se poslouchat, čmuchat i koukat, ale měla jsem velmi omezené pole působnosti svých smyslů. Vítr byl hodně protivný. Zdálo se mi, že slyším vrčení a křik, ale jinak jsem nedokázala nic určit.
Srna se zaškubala. Zpozornila jsem a ještě víc stiskla čelisti k sobě. Za chvíli bude po ní. Začínala tuhnout a natahovat nohy, to bylo jasné znamení, že jí došel dech a teď její tělo bojuje s nedostatkem kyslíku.
Uvolnila jsem čelisti a protáhla je falešným zívnutím. Srnka ležela s vyvalenýma očima vedle mě a skoro mi vyčítala svou dlouhou smrt. Tvoje smůla, zaškaredila jsem se na ni a stočila rychle hlavu ke zbytku vlků. Pod přivřenými víčky jsem uviděla peklo. Čtyři vlci naháněli srnce. A asi se rvali i mězi sebou. Rychle jsem se postavila a chytila srnku za hlavou, abych ji odtáhla. Rozhlédla jsem se kolem sebe, kam se s ní schovám a pohled mi zapadl do lesa, odkud jsem přišla. Začala jsem ji tahat do lesa. Přes sníh to šlo docela dobře, ale pak jsem se zamotala do keříků, musela jsem vyvinout přílišnou sílu na to, abych srnku vůbec protáhla. Cítila jsem únavu, ale nemohla jsem teď přestat. Srnka se uvolnila z nepovolných pařátů keřů a společně se mnou zapadla dolů k zamzlému potůčku. Tady jsem byla docela schovaná před ostatními vlky. Oni neviděli mě a já neviděla je. Pokud mě nepřijdou přímo hledat, tak jsem měla docela šanci na to, aby mě nechali se srnou být. Najím se rychle teď, dokud maso mám, pomyslela jsem si a začala žrát.

// Okey! Na Lucy jsem zapomněla, dík za připomenutí :D

// Přijde ještě někdo nebo napíše Osud nebo mám psát já?

// Dobré, v pohodě. Čekalo se na Il no :D ty si na ni ještě počkáš :D

// Erynijský les

Opatrně jsem zpomalila na konci lesa. Procházela jsem kolem posledních stromů a snažila se neslyšeně obcházet hranice louky. Sníh mi cestu zpomaloval a ztěžoval, protože jsem musela hodně zvedat nohy a rýt si vlastní cestičku. Byla jsem tu jediná. Tedy... Jako jediná jsem přicházela z lesa na louku, z mého směru tu už nikdo nebyl.
Do obličeje mě uhodil silný vítr. Zamračila jsem se a stáhla hlavu zpátky za vytáhlé prsty keřů, které se držely podél jakéhosi malého korýtka, pravděpodobně říčky. Vítr byl hodně silný, ale i tak mě v čumáku zašimraly, sice jen lehce a chvilinku, cizí pachy. Stačilo mi pohledat v paměti, aby se mi pachy spojily se Sionnem a jeho matkou. Určitě se jednalo o vlky z tamní smečky. Na lovu?
Už se ztmívalo a viditelnost se zhoršovala, takže jsem vlky neviděla. Místo nich jsem ale zaznamenala nedaleké šustění a pach srnky a srnce. Cítila jsem dokonce i jejich strach, nejspíše si byli vědomi svého postavení. Překvapovalo mě, že ještě neutekli, protože vítr sebou šil na všechny strany a už museli vlky ucítit. Já měla tu výhodu, že jsem křepčila v lese. Byla jsem blízko nich a nemusela jsem běžet přes otevřenou louku. Jediným problémem byly keře, ale ty bych zvládla nějak proskočit. Sundala jsem si jezevčí kožešinu z hřbetu a opatrně se začala blížit ke dvojici. Snažila jsem se najít co nejvhodnější místo, odkud bych mohla vystartovat. Byla jsem unavená z chůze, ale měla jsem šílený hlad, který mě poháněl. Někdy to bylo lepší než mít sílu. Krvežíznivost dokázala probudit energii i tam, kde nebyla.
Přes tuhý sníh a skrze vítr jsem se dostala skoro až k srnci a srně. Teď jsem viděla jejich obrysy proti sněhu. Tiskli se k sobě a srnec nebojácně vystrkoval parůžky směrem do louky. Ne do lesa. Pousmála jsem se a zastavila. Dál jsem se neodvažovala, abych je zbytečjně brzo nepoplašila. Koutkem oka jsem se podívala po vlcích, jestli je neuvidím, ale nikde nebyli.
Když je dostanou oni, nic mi nezbude, zamračila jsem se a rozhodla se. Chtěla jsem potravu pro sebe.
Vyskočila jsem z vysokého sněhu a proletěla nad keříky. Některé dlouhé prsty se mi zamotaly do dlouhých chlupů na břiše, ale buď mě pustily a nebo si kus mé srsti urvaly. Dopadla jsem do hlubokého sněhu za potůčkem a trochu zavrávorala, ale nezastavovala jsem. Nohy jsem ihned odlepila od země a dlouhými skoky přes sníh jsem se dostala ke dvojici.
Všimli si mě. Mířila jsem ale na srnu, která vypadala slabší a byla ke mě celým zadkem a bokem natočená. Srnčí parůžky si o nějakém píchání vlčí zadnice mohly nechat zdát. Chytila jsem srnu za břicho a zaryla zuby do její kůže. Cítila jsem, jak sebou škube a snaží se vytrhnout. Pustila jsem ji a zamrkala bolestí, když mi to nepovedené tele duplo kopytem na nohu. Ta vteřina jim stačila na to, aby se otočili a začali prchat. Nečekala jsem, na vlky jsem úplně zapomněla. Rozběhla jsem se za nimi a snažila se vyhnout srnci. Běželo se jim přes sníh snadněji než mně, nicméně tenké nožky neměly tak velkou stabilitu. Srnka škobrtla, bok ji musel bolet. Tahle vteřinka zase stačila mně, abych ji dohnala a zakousla se jí do krku a svalila ji svou vahou na zem. Tlamu jsem uzamkla kolem jejího hrdla a snažila se ji držet na zemi, dokud se neudusí.

// Asgaar (Armeny)

Doufala jsem, že les se pomalu vytratí a já se dostanu na nějaké otevřenější prostranství, nicméně se mi do cesty postavily akorát tak kopce. Kvůli 50cm vrstvě sněhu, která sem napadala i skrze vysoké stromy, se mi do kopců nelezlo zrovna snadno, nicméně jsem nebyla žádné páprlátko, abych se pod nějakou pahorou složila a brečela, že mě pálí nožičky. Jezevčí kůže na hřbetě mi poskytovala další ochrannou vrstvu proti vlezlému chladu, který si brousil drápy na mou páteř. Nachlazení a bolavé klouby bylo to poslední, o co jsem v tomto počasí v tomto světě stála.
Po cestě přes kopce jsem narazila i na zamrzlé vodní plochy, ale vrstva ledu byla tak široká, že bych se přes něj nedostala ani s veškerým štěstím světa. V jedné zmrzlé kaluži jsem dokonce postřehla i zamraženého hraboše, kterého zima nachytala na holičkách. Mlsně jsem si olízla čenich, což vyprovokovalo můj žaludek k dalšímu bolestivému kopanci. Jezevec se mi už dávno strávil a jeho poslední zbytky teď hnily pod kopci, pravděpodobně jako jediný zdroj současného a krátkodobého tepla v tomhle světě.
Uchechtla jsem se, protože představa nějakého stvoření, které se vyhřívá nad mými čerstvými výkaly byla absurdní.
Při slézání posledního kopce jsem zaznamenala vyšší výskyt jehličnatých stromů, konkrétně smrků. Zbystřila jsem a začala si dávat větší pozor, kam mi jdou nohy, protože jehličí pod sněhem nebylo zrovna stavilním základem a mohlo pod sebou skrývat cokoliv. Ostatně jako veškerý sníh všude kolem mě. S povzdechem jsem pokračovala v cestě, která vedla severní částí tohoto lesa. Pomalým tempem jsem se dostala až k vodopádům, které byly zamrzlé úplně stejně jako louže v kopcích. Nakrčila jsem nos a zamračila se. Tahle zima bude krutá. Budu si muset najít místo, kde bude voda i potrava. Aspoň trochu.
Pak se les konečně začal vytrácet a přede mnou se začala objevovat louka.

// Ostružinová louka

// Holky sorry, ale mohly jste dát aspoň vědět.

Zůstali stát v šoku. Ani jeden jediný mimický sval se v jejich obličejích nepohnul a srst se jim stáčela ve větru do podivných spirál – byly to jediné známky pohybu jejich těla. Skoro jako kdyby zamrzli na místě. „Jsem si myslela, jste moc slabí na to, přežít zimu,” zavrčela jsem si spíš pro sebe a nakrčila čumák. Viděla jsem škaredý záblesk v očích Starlinga a sklopila uši. Už jsem o jeho totožnosti nepochybovala a jméno jeho sestry jsem znát nepotřebovala, s trochou štěstí do jara zkape.
Otočila jsem se a rozešla se pryč. Útoku jsem se nebála, to by totiž dřív museli vyrvat nohy z ledu, který je držel na místě. Divný. Většina zdejších si není téměř v ničem podobná, což mi nic neulehčuje. Bude to chtít odlišné strategie, na každého bude platit něco jiného. nejlepší by bylo nejprve zničit smečky, aby se nespojily, nicméně pochybuji, že mají zdejší tak vyvinutý smysl pro bojovou taktiku. Žijou si tady jak v pohádce a nic jim nechybí, dokonce to vypadá, že neznají strach z cizích. Toho by se dalo slušně využít, přemýšlela jsem při chůzi. Ty dva pošuky jsem už dávno nechala za sebou a teď jsem se brodila hlubokým sněhem, který mi sahal skoro až k břichu. Vždycky jsem byla vysoká a nohatá a teď mi to k něčemu alespoň bylo.
V žaludku se mi objevily křeče. Zatnula jsem zuby a s mračením se vydala pryč z lesa. Třeba na louce najdu nějakou zmrzlou mršinu.

// Erynij (Armeny)

// Haló, copak se děje? Sabine vám vyhodila net? :D

Ahojte, přidávám se do fronty prosebníčků. Moje obhajoba není tak dlouhá a vyčerpávající, nicméně o to víc by měla být údernější.
Chtěla bych druhý charakter už jen kvůli tomu, že mám ráda otevřené dveře pro různé příležitosti a moje kreativita je bezmezná. Moc ráda bych terorizovala Gallireu s dalším individuem.
Myslím si, že za těch sedm měsíců od mého příchodu sem jsem byla dost aktivní. Dokážu napsat za den i víc příspěvků, jak může potvrdit Cynthia nebo Wizku, nemám problém psát každý den, mám-li po ruce ntb. Jestli mi hra někdy stagnovala, tak jen kvůli čekání na spoluhráče.
Je možné, že moje aktivita klesne v budoucích měsících, protože mě čeká maturita, přijímací zkoušky a prvák na vysoké škole (držte mi palečky, ať se dostanu :3), ale na Galli nemám problém si udělat čas kdykoliv, těch 15 minut minimálně na odepsání si najde úplně každý.
Díky za zvážení a good luck vám ostatním. :)

// V pořádku :)

Všimli si mě postupně. Vlčice na mě začala halekat, ale vypadalo to, že má jazyk zavázaný na dva uzly a zastrčený vzadu v krku. Lovila slova jako rybář zapadlou střelku. Něco si šuškali a potom, když se obrátil vítr, ucítili i můj pach. Vlk zalarmovaně natáhl uši a vypadalo to, že je mu pach Ragarské smečky hodně povědomý. „Starling, že?” dala jsem si rychle dvě a dvě dohromady. Pochybovala jsem, že tohle je Severka, která měla být snadno rozpoznatelná díky spálenině na boku a bílému fleku na hlavě. A nemohlo se jednat ani o ten postarší pár, ačkoli byli dva. „V Ragaru řádí magické blechy, utekla jsem, než jsem nákazu dostala,” zavrčela jsem k němu a udělala pár kroků k nim. Byli jsme už jen tři vlčí délky od sebe. Jezevčí kožich jsem si nechala položený na zádech, příjemně mě hřál. „Ale vidím, že jsem moru neutekla,” řekla jsem nepříjemně a podívala se na vlčici. Nasála jsem jejich pach do nozder a střihla ušima. „Tvoje sesta ho má taky,” řekla jsem chladně a udělala krok zpátky, abych ty blechy znovu nedostala. Bůhví, jak se to přenáší. „Nejdřv napadnou mozek, pak dýchací cesty. Do pár dní je po ní,” řekla jsem a přimhouřila oči. Mohla bych ho přesvědčit, aby ji zabil, olízla jsem si čumák a netrpělivě přešlápla z nohy na nohu.
„Být tebou, ušetřím jí to trápení rovnou,” řekla jsem a nakrčila čumák s odporem. Zabijte se navzájem, ušetřete mi tu práci.

Už dľho sme počúvali o nebezpečenstvoch zo strany Lahraiských. Boli toneústupní, nezastavitelní a krutí vládcovia magickej moci, ktorú užívali iba na zlé intriki a čári. Zo súrodzencami sme už nemali nic dľho v žaludkoch a každú chvílu nám v nich krúčalo. Túžili sme dravo po potrave, ktorú nám mali zabespečíť naši rodičia a svorka. Celá našia rodina nám mala pomáhať rásť a síliť, nech im móžme pomáhať pri lovu.
Poslali nás ku jednej stene, kde sme mali čakať na starší vlčicu, ktorá nám mala vyprávět a vysvětlovat nějaké další dvóležité věci. Lapli sme si teda na zadky a čakali na jej príchod. Bol isme eště malí, no a netrvalo dľho a už sme sa ťahali o hocijaký klacok. Sestra mi dokonca zapadla do vysokej baciny (//plevelu?) zo ktorej sme ju museli vytáhnout pomocou toho klociku.
Vlčica nakonec dorazila. Bola samá kosť a kuža z nej visela jako staré chvostí na stromoch. Veľmi dobře si zvládám vybáviť jej mrtvý pohlaď a suchý kašol, kterým nás častovala medzi slovami.
„Poslúchajte ma pozorne maličkí,” vravila žijúca staroška s plandavým voletem pod bradú. „Nech sa dieje čokolvek, musíte vedieť, kde je vašie miesto vo svete i vo svorke,” vyplúla z hrdla nejakú guľu chlpov. Všeci vo svorke sme iba čakali na jej skon, lebo končetiny sa jej trepali, pomály neviděla pod hnáty a celkovo už bola všema čtyřma nohama pod drnom. Držala se medzi námi živúcimi iba silou vóle. Netrpedzlivo sme prešlapávali na miestě a očakávali naleznutí jej mrtvoly jednoho krásného rána. Plánovali sme na ten deň hostinu. Starka bola hlavním hosťom.
„Až nastane čias na smrť, je vašou povinnosťou konať jak sa jej zlúbi,” pomály sa dostávala ku korenu celého dnešního výkladu. „Keď sa před vámi objaví čarovľk, je vašou povinnosťou ho zabiť bez zbytečných okolkov,” pokračovala a zvyšovala svoj hlas. Asi sa snažila pósobiť hrozivo a vážne zároveň. No, sice sme boli malí, ale neboli sme tupí. Nech si nechá taká slova pro mimina! My sme už mali rozum a vedeli sme, čo máme s čarovľkmi robiť. „Zabiť, zabiť ho treba!” zvolali sme skoro všeci naraz. Prekrikovali sme sa a dohadovali sa, jako takého vlka nejlépe usmrtiť a jako naložit s jeho mrtvolou.
„Moja práca je tu naozaj zbytočná,” úsudila starka neskoro. Bola zvyknutá na mladšie vlčatá, kterým vtľkala našiu ideológiu do mozgov. Bola v tom naozaj dobrá, my sme boli jasným príkladom. Veľakrát sme si hrávali na čiarovlka a na sluhu, kedy sme sa naháňali po skalnatých výbiežkoch krajiny a snažili sa jeden druhého dohnať a potem zmasakrovať.
Dalšieho dňa sme narazili na mrtvólu starky, keď sme sa išli napiť z kaluží. Ležala tam v bahne, oči vyvrácené do neba pokyté muchami. Jej tlama bola otvorená, na jazyku jej sedielo dalšie hejno brúkov.
Rýchlo sme svolali svorku. Ten večier sme konečně usínali s plnými žaludkami.

// Ragar

Les se svažoval dolů a já pokračovala dál. Snažila jsem se jít rovně dolů, abych se dostala ven z lesa na planiny. Potřebovala jsem hlavně najít nějaký zdroj vody a pak i místo, kde bych se na chvíli utábořila. Nikam jsem nespěchala, tak jsem si přehodila jezevčí kožešinu přes záda, aby mi tvořila další část izolace, a nemusela se bát, že mi při chůzi spadne.
Začenichala jsem a krom sněhu a svěžesti jsem cítila i mnoho pachů jiných vlků. Byla jsem docela oblbá z času, který jsem strávila s Cynthiou a s její smečkou, tak mě napadlo jít jim naproti. Tak trochu jsem pozapomněla, že všichni zdejší jsou mými nepřáteli a že kamarádíčkovat se s nimi není mým úkolem.
Opatrně jsem našlapovala mezi stromy, aby mi kožešina nespadla a šla po pachu. Netrvalo mi dlouho, než jsem je našla. Měla jsem je na dohled a i oni mně. Byli hlasití a mají škaredé, nepřirozené kožichy, došlo mi, jakmile jsem je uviděla. Procitla jsem ze svého oslepnutí a zamračila se. Mágové, zavrčela jsem nahlas a nakrčila čumák. Bylo mi jasné, že teď jsem na sebe docela upozornila. Přišli mi docela podobní, dokonce i pachově. Pravděpodobně se jednalo o sourozence lepší krve. Zvažovala jsem svoje možnosti. Oni byli dva a já sama. Vlk měl jizvy kolem oka, takže se pravděpodobně jednalo o slabinu. Vlčice měla jizvy na čenichu i na tlapě. Vypadají slabě, pomyslela jsem si. Byli vysocí a vychrtlí, tak jako já. Akorát moji vyhublost kryla hustá srst a povislá kůže.

Missák
Storm – v tomhle světě se najde málo vlků, kteří umí udělat něco pozoruhodného i bez magie *potlesk*
Misska
Maple – udělat pro někoho něco z lásky je nejvyšší forma umění
Missče
Sionn – Styx by ráda pozvala Sionna na přátelskou večeři *wink*

Narozdíl od Cynthie jsem věnovala větší pozornost okolí, takže při prohlížení zdejších hranic mi neunikl zástup těch nechutných malých blech, které jí začaly vyskakovat z kožichu. Podívala jsem se zvědavě na Cynthii, jestli teď podlehne příznakům své breberčí nemoci nebo ne. Hlasivky jí fungovaly a neměla ani žádné svalové křeče v oblasti dýchacích cest, takže to vypadalo, že s blechami odešla i ona zákeřná nemoc. „Ragar,” zopakovala jsem si a otřepala se, abych pomohla i svým blechám. Následně jsem se ale pustila do krvavé odvety. Nehodlala jsem dopustit, aby na mě takové blechy někdy naskákaly znovu a tentokrát mě zahubily doopravdy. Tlapama jsem po nich šlapala, nicméně se jim nic nestalo, jako kdybych se jich ani nedotkla. Odfrkla jsem si a nechala svého divokého útoku. Jen jsem při otočení na ně hodila hromádku sněhu, abych je na chvíli alespoň pohrřbila. Chtěla jsem odsud rychle pryč. Vědět, že se po území pohybují tyhle magické potvůrky mi nedělalo dobře na žaludek. Souhlasila jsem s Cynthiou, že tato záležitost byla opravdu divná. Pro mně extrémně divná.
Nemohla jsem si nevšimnout, jak se mě snaží zbavit. Nadzvedla jsem obočí. „Ale tobě to jde skvěle,” poznamenala jsem, abych ji upozornila na její nevychovanost. Nebyla jsem ale naštvaná, protahovala jsem to schválně. Pobaveně jsem si odfrkla. „Už mizim. Jestli někde najdu zmrzlou Nym, donesu ti její kožich,” zasmála jsem se a vzala do zubů jezevčí kůži, kterou jsem předtím omylem upustila, když jsem zaútočila na blechy. „Čau,” rozloučila jsem se skrz tlamu plnou černobílé srsti a vydala se dál do lesa.

// Ageron