Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zarytě mlčela, stejně jako já propalovala pohledem ji, ona propalovala pohledem mně. Nechápala jsem ale, odkud její nenávist přichází. Obviňovala mě z toho, že jsem jí pomohla. Všichni jsou takoví. Nevděční, povrchní, sobečtí. Nedokážou si přiznat vlastní chybu, došlo mi. Proč jsem si kdysi dávno myslela něco jiné? Bylo to tak očvidné, že mě z toho téměř začaly pálit oči. Tlapa mi pomalu přestávala krvácet a čelist mě taky přestávala bolet. Nesmím se zatemnit, připomněla jsem si a kousla se do jazyka. Cítila jsem, jak moje mysl zase odplouvá a bolestí jsem ji donutila přijít zpátky, ještě více probranou než před chvílí. Ze zavřené tlamy mi začal téct další potůček krve.
Čím víc jsem mluvila, tím víc byla zarputilejší. Přivírala oči tak moc, že za chvíli jsem viděla jen slabé odlesky fialových duhovek, které schovávala pod víčky. Ještě chvíli a budeš slepá, říkala jsem si a tiše si přála, aby se to stalo pravdou.
Nic neříkala a já taky už neměla, co víc jí říct. Nebo možná... Pak mi uznala pravdu. Tiše, šeptem. Vzhlédla jsem od krvavého sněhu a prohlížela si ji. Vypadalo to, že nejsem jediná, kdo se momentálně rve s duševní nevyrovnaností, se vztekem, nenávistí, studem a bůhví čím ještě. Neříkej to tak často, nebo na sebe upoutáš jejich zrak, varovala jsem se.
„Kdybys řekla, klidně se s tebou o tu blbou srnu podělím,” procedila jsem skrze zavřené zuby a zadívala se bokem. Pravdou bylo, že Cynthia byla jediným vlkem, se kterým jsem zvládala vycházet i přesto, jaký mě čekala cesta. Všichni ostatní byli jen figurky, s ní se dalo aspoň pokecat a potom, co jsem ji poznala víc, jsem zjistila, že to není takový uplakánek jako ostatní. To ale na ničem nic nemění. Až přijdu na to, jak magiče navždy zprovodit ze světa, bude mezi těmi, které vymažu jako první, pokrčila jsem v duchu rameny.

Nechala mě čekat v tichu. Začala jsem ji netrpělivě pobízet pohledem, protože jsem chtěla odpovědi i přes její očividnou bolest krku. Bylo mi to jedno. Měla být ráda, že je naživu. Bolest v krku bylo to nejmenší, co se během pár dní prožila.
Podívala jsem se směrem, který ukazovala a snažila se vybavit, co vlastně na jihu je. Viděla jsem tam les a řeku. Možná nějaký kopec, ale nebyla jsem si jistá. Teď, když byla všechno pod sněhem, jsem se ani neobtěžovala tam dívat, šla jsem přímo sem, abych si tady odpočinula. Ne abych prožívala mentální trauma.
Vinila mě za svou smrt. Jedovatost jejího tónu jí téměř kapala z tlamy. Jako zmije ukazovala jedové zuby a snažila se mi je vbodnout do spáleného obličeje. „Měla bys mi poděkovat,” zachrčela jsem na ni hlubokým hlasem po chvíli. Snažila jsem se ovládnout svůj hněv. Chtěla jsem ji znovu zabít, ale její smrt by mi nic nepřinesla. Ještě by se vrátila znovu a to nevím, jestli bych zvládla znovu zpracovat. Už teď jsem měla co dělat. „Umírala bys v bolestech, dlouho, celou noc. Svého konce by ses dočkala možná až teď ráno,” řekla jsem naštvaně nevděčné vlčici a vyplivla krev do sněhu. Opravdu se mi předtím povedlo prokousnout si jazyk a všechny moje slova teď voněly krví.
Očividně si pamatovala jen smrt, za kterou vinila mně, a probuzení. Odfrkla jsem si.
„Doplním ti informace. Potom, co jsem tě milosrdně rychle zprovodila ze světa,” téměř jsem syčela. Meinere měl možná pravdu, že jsem spíš had, než vlk. Syčivé jméno. Styx, cukla jsem prudce uchem. „Se tvoje tělo laskavě sebralo a jednoduše zmizelo přímo mně pod hlavou,” dokončila jsem svou rozkouskovanou větu. Pořád jsem se snažila potlačit vztek, který se mi dral do popředí. Nemohla jsem se tím ale nechat zaslepit, zabila bych si jediný klíč k vyřešení celé téhle hádanky. Jak mám způsobit genocidu, když se všichni vrátí zpátky?
„Splnila jsem ti tvé poslední přání,” řekla jsem ještě, skoro dotčeně. Mým cílem ale bylo jí připomenout, že jsem jí na smrtelné posteli vyhověla a že u ní mám tedy dluh. Dluh, spíš něco, čím ji budu v budoucnu vydírat.

Něvěřícně jsem pokračovala v zírání na vlčici, která měla být už pod kytičkama žrát hlínu. Snad jen aby mě naštvala ještě víc a dokázala svou životaschopnost, se posadila. Nakrčila jsem čumák, ale tupá bolest mě donutila od této grimasy upustit.
Život, zachraptěla ta duše naproti mně. Její hlas byl nakřáplý, chrchlavý a sotva udržel tón. Slyšela jsem, jak jí to rve hlasivky na cáry, jediné slovo. Nemohla jsem přestat na ni zírat, ale donutila jsem se násilně sklopit zrak na své tlapy zabořené ve sněhu. Prober se, šeptal mi hlásek v hlavě. Zdravý rozum se mě snažil probudit z tranzu.
Olízla jsem si čenich a cukla prudce uchem.
Impulz mi projel mozkem, svaly a pak jsem už jen cítila krev a slyšela nevlčí chrčení, vrčení a tlumený křik.
Ucítila jsem tlak.
A bolest.
Stiskla jsem zuby ještě víc k sobě, dokud mě bolest neodrovnala, skoro jako kdybych dostala pořádnou šlupku elektrickým proudem, nebo dostala zkrat. Posadila jsem se těžkopádně do sněhu a zvedla svou krvavou levou tlapu, do které jsem se surově zakousla. Tekla mi z ní pomalu hustá krev a odkapávala na sníh přede mnou. Bolela mě, ale horší byla bolest na horní čelisti, kterou jsem měla zmordovanou od Zrzavé. Tlak, který jsem čelistmi vyvinula, způsobil ostrou bolest, která mě rychle probrala z tranzu.
Už jasnějšíma očima jsem se podívala na Cynthiu. V jejích očích jsem viděla strach. Křičel na mě, volal o pomoc. Hlavu jsem měla čistou a ačkoli jsem teď byla ve větší fyzické bolesti než předtím, bylo mi lépe. Musela jsem začít přemýšlet. A klást ty správné otázky.
Jak je možné, že jsi naživu? Život. Hmm, hmmm, asi to sama neví, prohlížela jsem si Cynthiu už o poznání klidněji, stáhla jsem uši dozadu do defenzivního postoje a držela si pokousanou tlapu u hrudníku. „Kde najdu Života?” zeptala jsem se. Doteď mě to nezajímalo. Měla jsem namířeno ke Smrti, ale vypadalo to, že mé plány se rychle změní. „Hádám, že si nic nepamatuješ,” dodala jsem a položila krvavou tlapu do sněhu, abych zastavila krvácení. Krev v tlamě mi začala vytékat bokem tlamy a taky začala kapat do sněhu. Asi jsem si prokousla i jazyk.

Nemám sílu... Nemůžu jít za Smrtí a dělat tam nějaké divadlo, když už bych nedokázala tam ani dojít. Budu se muset spokojit s tím, že tady počkám. Naberu síly... Pak, pak uvidím. Třeba zase natrefím na nějakou zmrzlou mrtvolu, ale to by se nedalo ani rozkousat, jaká je zima, nemohla jsm spát, ale stejně jsem měla zavřené oči a utlumené smysly. Nikdo tu nebyl, takže jsem se nebála. Znala jsem to tady a poznala bych, kdyby někdo přišel. Smrt, smrt, smrt... Stejně je divné, že tu mají takové podvodníky, kteří si říkají zrovna takhle. Smrt a Život, kdo si myslí že jsou? Jen nějací kašpaři. Pochybuji, že jsou skutečně tak mocní, za jaké se vydávají, určitě to jsou jen podvodníci, magiči s lepší magií, třeba nějací prapůvodní magikové, ale jinak v tom žádné kouzlo nebude. Tse, odfrkla jsem se a opatrně si olízla čenich. Cítila jsem tu krvavou krustu, která mi obalovala tlamu a i škřupinu, která se držela na ráně. Zaschlá krev, moje krev.
Co? prudce jsem otevřela oči a zavrčela, což vedlo k vlně bolesti, když jsem pohnula svaly kolem čumáku. Hned jsem toho nechala, ale rozhlížela jsem se. To se mi musí zdát, zamračila jsem se a postavila se na nohy. Sama jsem jí vyrvala hrdlo z těla, oči jsem měla podezřívavě přivřené a plné zlosti a nechápavosti. Někdo si ze mě musel dělat šoufky. Možná to byl její bratr, třeba smrděl podobně, ačkoli ona byla členem smečky. Postavila jsem se na nohy a jala se prozkoumat situaci. Tohle nemohlo projít bez mého přihlížení. Musela jsem vědět, co se děje. Bylo taky dost možné, že jsem jen z únavy měla nějaké halucinace, ale nechtěla jsem nic riskovat. Co to říkala Zrzavá? Tahle země je plná překvapení? Něco takového, vzpomněla jsem si. Pomalým krokem jsem se šinula sněhem za pachem.
Byla tam.
Jak? Proč? Jak? Jak? JAK?
Stála jsem přímo naproti ní. Kašlala, ale jinak... Vypadala v pořádku. Neměla na sobě ani jediný cákanec krve, neviděla jsem žádné rány, skoro jako kdyby se nic z toho nestalo. Nechápala jsem to. Oči jsem měla doširoka otevřené a zorničky zmenšené na minimum. Jak? už jsem křičela. V hlavě mi hučelo a já viděla rozmazaně. Jediným zaostřeným bodem mého vesmíru teď byla Cynthia, která se dusila kvůli hloupé slině.
Rozešla jsem se k ní. Spálený obličej, krvavá tlama, rozkousnutý čumák až na kost, krvavá náplast na ráně. Nohy jsem pomalu šinula skrze vysoký sníh, dokud jsem nestála jen na pár metrů od ní. Dýchala jsem zhluboka, hrudní koš se mi zvedal a klesal v rychlém pravidelném intervalu. Rána na lopatce byla taky pod krvavou náplastí. Můj kožich byl celý umazaný od krve. Mojí krve, krve Zrzavé a i krve Cynthie. „Jak...” zašeptala jsem. Sotva jsem se udržela. Chtěla jsem křičet, řvát, zabít ji znovu. Rozervat ji na maličké kousíčky, abych měla jistotu, že se už nevrátí. Co kdyby... Se znovu vrátila? zatnula jsem drápy do zmrzlé půdy pod sněhem. Stiskla jsem zuby pevně k sobě, působilo mi to silnou bolest, ale ta mě probouzela z mého šílenství. „Jak?” procedila jsem skrze zuby a dívala se na ni. Probodávala ji pohledem. Zabíjela ji pohledem. Zabíjela jsem toho, kdo tohle způsobil. Za tohle zaplatí, projela mi hlavou myšlenka.

// Medvědí jezero (Středozemka)

Už jen kousek, přemlouvala jsem svoje nohy k pohybu. Ani jsem si neuvědomila, že ta přestávka u jezera mi hodně pomohla. Odpočinula jsem si. Kdybych se na to vykašlala, tak bych sem asi nedošla, byla to fakt štreka. Přišlo mi taky, že jdu hodně rychle na to, jak jsem zraněná a jak vypadám a kolik mám energie.
Byla jsem tedy neskonale vděčná, když jsem zaplula mezi pokroucené třešně. Podlezla jsem jeden pokroucený kmen a ulehla hned pod něj. Přesně na tomhle msístě jsem ležela posledně, když na mě zaútočila Sionnova matka a rozřezala mi hřbet drápy. Tehdy to nebylo tak strašné, teď jsem se cítila mnohem hůř. Byla jsem ale i v horších situacích a s mnohem horšími zraněními, než jsem měla teď. Tím ale neříkám, že tohle se dalo snadno přehlédnout. Sice jsem zvládla ujít kus cesty, ale teď jsem byla sotva sto se donutit víc hýbat. Celý vlk mě bolel a tvář jsem měla tuhou a bez srsti. Měla jsem tam občas sem tam chlupy, ale žádná sláva. Když vám někdo podpálí ksicht, není to nic příjemného. Naštěstí jsem obličej potom hned zabořila do sněhu, takže jsem neměla žádné velké spáleniny, které by mě zjizvily, ale to bylo to poslední, co mě zajímalo. Potřebovala jsem hlavně, aby se mi bez problému uzdravila lopatka a čumák.
Natáhla jsem se na sníh a odpočívala. Tady mě nikdo rušit nebude, vydechla jsem a položila hlavu na sníh, konečně spokojená se svou situací.

// Mahtaë sever (Medvědí řeka)

Potom, co jsem se málem utopila v matčiných jantarových očích – v tom snu – se všechno změnilo. Celý krásný sen se přeměnil na flashback na Poslední boj. Její obličej se opět začal tavit. Cítila jsem spálené chlupy, viděla její oči vytékat z důlků, maso se škvařit... A i přesto měla na obličeji úsměv. Nebyl to ale jeden z těch uklidňujících úsměvů. Skončíš stejně, přesně to mi řekla. její hlas byl syčivý, z tlamy jí šla pára a její oči byly zelené jako oči jedovatého hada. I zorničky měla svislé. Pak jsem cítila, jak se můj obličej pálí, jak mi hoří chlupy, jak mi slepnou oči a maso se vaří.
No a pak jsem se probudila do nového dne.
Zatřepala jsem hlavou a zběsile zamrkala, abych se zbavila nechutných obrazů ve vlastní hlavě. Nohy mě vedly po známé půdě a ačkoli bylo všechno pod sněhem, nemohla jsem se ztratit. Byla jsem skvělý lovec, skvělý stopař a krajinu jsem dokázala poznat během pár krátkých chvil. Snadno jsem se orientovala v krajině a nikdy jsem se neztratila. Držela jsem se staré osvědčené cesty a šla kolem jezera. Až tady mi došlo, že mám žízeň. Žel bůh, všechna voda byla zamrzlá. Přišla jsem k jezeru a začala odhrnovat sníh, abych se mohla na vlastní oči přesvědčit o neprolomnosti ledu, který se pod ním schovával. Zrzavá by si ho roztopila a napila se, pomyslela jsem si jedovatě. Očichala jsem led a pak si dala do úst sníh. To byla taky voda. Musela jsem ale opatrně a po malých kouscích, protože rána od Zrzavé mi zasahovala až do tlamy a hodně bolela, když dostala dost dobrý podnět.
Když jsem sežrala asi celého sněžného vlka, pustila jsem se dál po cestě. Svůj cíl jsem už měla na dohled, ačkoli skoro splýval s okolím. Tady byla mršina, ale ta už tu nebude, pomyslela jsem si a rozešla se pomalu k háji. Nohy mě ze stání svrběly.

// Třešňový háj (Středozemka)

// Ostružinka (Západní louky)

Šinula jsem se korytem potůčku, nicméně i tady byla vysoká vrstva sněhu, která mi zabraňovala v rychlém pohybu. To nevadí, stejně jdu pomalu... pomyslela jsem si sklesle. Pravda byla ale jinde, protože jsem si musela silou prorážet svou cestu skrz a ač jsem šla pomalu, sílu jsem moc neměla. Byla jsem ráda, že jsem, natož ještě nějaké velké fyzické výkony.
V tom snu jsme si povídali. Pak jsem se otočila na mámu, dívala se do jejích laskavých zlatých očí a věděla, že pro mě má všechnu lásku světa. Nepotřebovala jsem nic jiného, jen ji.
Neslyšela jsem řeku, která se přede mnou objevila. Byla celá pod sněhem a já ji poznala až tehdy, když mi tlapa uklouzla pod sněhem. Někdo tudy šel, takže jsem šla stejnou stopou, ale brzy jsem zamířila jinam. Tyhle stopy mířily na sever a já mířila na jih. Sklonila jsem k nim hlavu a očichala malé svižné tlapky, které tudy vedly. Byl to slabý pach, protože ve sněhu toho moc neulpělo. Po vlku tu nezůstal ani chlup. Sladké... Borůvky? zamyslela jsem se a zabořila krvavý čenich do sněhu víc. Téměř jsem se nasála na stopy tlapek. Wizku, poznala jsem pach a podívala se směrem, kam mířila. Možná do Borůvkové smečky, tedy domů. Zajímalo mě, jestli je tam opravdu šťastná. Pochybovala jsem o jejím mentálním zdraví, když se tak naivně ihned přidala do první smečky, kterou potkala.
Zavrtěla jsem hlavou a šla dál. Bolest jsem potlačovala a zatím jsem to zvládala i bez bolestivého mračení.

// Medvědí jezero (Medvědí řeka)

Probudila jsem se do dalšího dne. Přežila jsem noc.
Žiju, pomyslela jsem si s trpkým nadšením. Teď nastala doba mé další rekonvalescence, kdy jsem se měla lízat ze svých ran, abych se potom mohla znovu vydat na cestu ke svému osudu, chcete-li to tak zvát.
Zdálo se mi o mámě.
Zadržela jsem dech a pomalu se postavila na zmrzlé nohy, které byly slabé a křehké. Síla z masa mě držela na nohou a pak ještě moje vůle, ale jinak bych tam zůstala ležet. Zmrzlá, osamocená, obalená krví a sněhem. Přestalo sněžit a obloha byla skoro čistá. Viděla jsem i chladné zimní slunce, které na mě shlíželo a ozařovalo sníh tak, že mi pomlu vypaloval zrak.
Byli jsme doma v horách, žrali krkavce a povídali si o tom, co budeme dělat jako dospělí. Někdo chtěl mít partnera a mladé, aby rozšířil řady o další skvělé válečníky. Nevěděla jsem, kdo to byl, ale možná to říkal Norox, ačkoli mi to na něj vůbec nesedělo.
Neprotahovala jsem se a místo toho se začala pomalým krokem sunout kupředu. Tady jsem zůstat nemohla, do lesa jsem se nedovážila, když tam mířil Zakar se Zrzavou. Moje mysl si to podvědomě zamířila k jedinému bezpečnému místu, které jsem tady zatím znala. K Třešňovému háji. Tam jsem našla klid i předtím, než se objevila Zrzavá a zapálila starou třešeň jen proto, aby se ohřála. Mohla jsem zkusit ještě Křišťálový lesík, ale ten byl příliš blízko nepřátelské smečky.

// Mahtaë (Západní louky)

Noc byla dlouhá. Snažila jsem se usnout a na chvíli zapomenout na bolest, na kousance po celém těle, na rozhryzanou lopatku do krve a na tlamu, která mi držela pohromadě jen silou vůle. Kůže se mi odchlipovala a když jsem jazykem přejela po sliznici tlamy, cítila jsem ztvrdlou krev a pulzující žíly. Železitá pachuť se mi držela na jazyku celou noc. Nechtěla jsem se ani očistit od krve, protože jsem se obávala, že si otevřu rány, které se mrazem zacelily do jedné ztvrdlé krusty. Doufala jsem, že se mi zacelí a nebudou mě omezovat. Byla jsem tak ráda, když se mi zahojila lopatka po útoku na Sionna a když mi Meinere vrátil rameno zpátky do kloubu. Nenáviděla jsem neschopnost a bezmoc, nemohla jsem tak žít a fungovat, to byl to rovnou mohla tady skončit pod převisem.
Musela jsem to tedy zvládnout. Zavřela jsem oči a s hlavou na tlapách se snažila sama sebe uspat.
Proč její tělo zmizelo? Co se s ním stane? myšlenky se mi kradly do vědomí, aniž bych jim mohla zabránit. Žralo mě to a potřebovala jsem si na to udělat jasný názor. Musela ji vzít Smrt nebo Život. Život... No dle jména by s tím měla mít spíš Smrt co dočinění. Nemůže mi ale takhle brát jídlo, ještě v takové zimě! Co si k sakru myslí, že je? Měla by být ráda, že si vezme její duši, jestli to takhle funguje, a nechat tělo tady zhnít, nechat ho mně a přírodě, zamračeně jsem si odfrkla. Měsíční svit mi ozařoval obličej a pronikal mi i skrze víčka, nebylo tedy divu, že nemůžu usnout. Přetočila jsem se, abych mu byla zády. Až se uzdravím, půjdu za ní. Musím vědět, co se s Cynthiiným tělem stalo. Jestli si ho vzala jen tak a nechala ho vypařit, dobře, ale chci to vědět na tuty.

Raz za čias som si sadla do kúta a premýšlala o tom, čeho chcem vo svojom životě dosáhnút. Narodila som sa do svorky vyvrhelov a odpadlíkov. Bola jsem cvičena v súbojoch tak, aby som vždy dokáziala poraziť protivníka len svojou silou, keď on ovládal čáry. Našia taktíka bola jednoduchá, ale mala viacero zposobov jako nepriatela sraziť na zem. Mohli sme zaútočit rýchlo a prúdko, nech vlk nemá šanciu zareagovat, alebo sme ho mohli utahat a unavit ho, dokud sa ledva držial na nohou. Mladé vlky bolo snazšie zabiť, lebo mali menšie krky než dospelí.
Bolo to ale naozaj nútné? Bola som k tomuto predurčená a nemalo zmyslel snažit sa tomu vymaniť. Moja cesta životom vedla cez těla mrtvol, rieku krvi a skrze noci bezo spánku.
Keď som bala menšia a viac paličatejšia, túžila som po slobode. Chcela som odísť a žiať normálný život bez všetkých tých rvačiek, nenávisti a problémov. Nikdy som ale rodinu nedokázala opustíť, lebo som bola veľmi dvoležitou súčasťou. Mala som veľmi dobré předpoklady pro lovca a tých bolo opravdu poskrovnu v našej rodine.
Postupom čiasu ma moje úprkové tendecie opústili, lebo som nedokázala opustiť svorku. Zvládla som si naísť svoj štyl života v tomto svete, vo ktorom ma vychovali, a bola som spokojená. Lovila som, vela. Niekolko nocí som bola vonku a sháňala sa po žrádle, ktoré som mohla doniesť rodičom, starkom alebo mláďatom.
Znala som svoje miesto, znala som svoju prácu a nezostalo mi nič iné, než sa s tým zmieriť. Zvostala som doma a keby sa věci nepokazili tak, ako sa pokazilo. Po krvavom boji sme utiekli, rozprchli sa ako krysy. A bol isme natolko nesúrodní, že sme nedokázali už ani žiť pospolu a raději sa rozprchli každý na svoju labu.
Teraz, keď som bola naozaj sama, prvý raz vo svojom životě, to nebolo lahké. Musela som všetko robiť sama, rozhodovať o dvoležitých vecoch sama, nemala som nikoho kto by mi pomohol. Nemala som žiadnu rodinu, necítila som sa bezpečno a neustále som bola jako na ihlách. Chcela som mať po boku niekoho, kdo by mi pomohol. Velmi som niekoho zo svojej rodiny chcela späť.

Noc pomalu spadala na á krvavá záda a skrývala celou krajinu pod svůj temný plášť. Zakryla tak bitevní pole, kde zůstaly jen vlčí stopy, krvavé cákance a dlouhý pruh, kudy jsem vláčela tělo Cynthie. Dalo mi to zabrat, a to jsem ji ani nezabila. Zrzavá bude s trochou štěstí několik týdnů kulhat, ale jinak se zotaví. Pokud přežije zimu. Pokud ji přežiju já. Cynthiu jsem už dorazila, Zakar se do ní fakt pustil, byla jsem si dobře vědoma toho, že jsem momentálně na poslední příčce potravního řetězce. Pilným tréninkem a silou vůle zesílím, určitě, nebyla jsem bez naděje, však jsem sem vkročila s tím, že mám před sebou hodně práce. Netušila jsem ale, že Gallirea je na úplně jiném levelu než já. Připadala jsem si nepatřičně, skoro jako kdybych tady na to neměla. Jako Oscar v Undead Asylum. Narozdíl od něj jsem ale hodlala zimu přežít a vypracovat se.
Vítr se uklidnil a obloha se rozevřela. Velké bílé oko mě soudilo a zalévalo mě čistým světlem přefiltrovaným skrze měsíční hmotu. Přivřela jsem víčka a snažila se usnout. Už jsem dýchala klidně a ačkoli mě každý pohyb bolel, nebála jsem se usnout. Hlídej mě a nesuď, poručila jsem měsíci a lépe se uvelebila na těle vlčice. Už bylo studené a ztruhlé, ale pořád lepší než chladnější zem. Najednou se mi hlava propadla a tlamou jsem narazila do ledu. Čelistmi mi projela ostrá bolest, která byla mnohem horší, než když mi žilami proudil adrenalin. Zdálo se mi to jako věčnost, co jsme se rvali, ale bylo to teprve před pár hodinkami. Zablikala jsem svými zlatými světly a rozhlížela se, ale tělo Cynthie zmizelo. Zježila jsem se, cítila jsem přítomnost mocné magie a bylo mi jasné, že moje jídlo nezmizelo jen tak. Zůstal tu jen krvavý flek a vzpomínka. Zavětřila jsem, ale nic jsem necítila, byla jsem tady úplně sama. Najednou se mi o tvář otřel vítr a pročistil mi hlavu. Museli to být ti místní pabohové, hyeny, uvědomila jsem si a stočila se do klubka, abych si uchovala teplo. Nemohla jsem s tím nic dělat, jen nadávat na to, že mi zasahují do života.

Vítr se mi opíral do vychudnutého těla, které se teď mohlo pyšnit cákanci vlčí krve, modřinami a krvácejícími ránami. Nejhorší byla moje lopatka, která byla rozkousaná do masa a hustá temná krev z ní pomalu stékala mým kožichem. Můj obličej na tom ale nebyl o mnoho lépe. Spálená tvář mě štípala a vítr mě do ní ještě svými drápy škrábal kdykoliv, když jsem se mu postavila tváří v tvář. Čumák mi natékal a kůže kolem rány mi visela dolů a odhalovala mimické svaly a kus kosti. Možná, kdybych se trochu natočila, třeba by šla vidět i poškozená horní čelist od zubů.
Probodávala jsem Zakara pohledem a držela se nad Cynthiou, která jen mělce vydechovala a jinak si hleděla svého krvácení do sněhu. Zakar mi opětoval pohled a já se svýma jantarovýma očima zabodla do jeho chladných šedých očí, které se mi vysmívaly přímo do obličeje. Mohl mi právě teď číst myšlenky a já se rozhodla, že projednou se tomu nebudu bránit a dělat ze své mysli kamennou pláň plnou štěrku a jiných nerostů. Nelez mi na oči, magická nestvůro, zavrčela jsem na něj a stáhla uši k zátylku. Neměla jsem sílu se bránit ještě proti němu, Zrzavá mě úplně vyšťavila a já byla ráda, že stojím. Nakonec mi ji přenechal, otočil se, vzal si mou srnu a společně se Zrzavou vlčicí táhli do lesa.
Vyprovázela jsem je pohledem, dokud mi nezmizeli z očí ve sněhové závěji. Zrzavá mi dala vážně zabrat a byla jsem ráda, že jsem se z toho dostala živá. Nechala mě odejít, stáhnout se, jít si lízat rány. Mohla mě zapálit a ukončit mě na místě, aniž bych jí stihla cokoliv udělat. Zapálila mi obličej a pak se holedbala, jak je čestná, zavrčela jsem si v duchu. Nemohla jsem jí přiznat ani trochu kreditu za její zbytek souboje, kdy do mě zarývala jen zuby a drápy. To bych se rovnou mohla vzdát celé své minulosti, zapomenout na všechny křivdy a odvrátit se od té správné víry, ve které jsem vyrůstala.
Otočila jsem se k Cynthii. Dýchala jsem zhluboka, ale přerývavě, taky jsem na tom nebyla tak dobře, nicméně oproti ní jsem byla jako rybička. Nemohla se ani postavit. „Zima je krutá, stálo ti to za to?” zeptala jsem se trochu nepřítomně a rozhlédla se kolem sebe, kam se potom položím a schovám před větrem. Vypadalo to, že když zůstanu tady a jenom si zalezu pod sráz, budu v klidu. Sklopila jsem své zraky zpátky k ní a na louži krve, která se pod ní zvětšovala. Louži… Sníh byl červený jako americký Red velvet cake. „Hlupáci, vzali si jen...” musela jsem chytit dech, mluvení mě vyčerpávalo a bolelo. „Jen suché kosti, když tady leží hostina,” dokončila jsem a olízla si čumák ze strany, kde jsem neměla ránu. Sklonila jsem k ní hlavu a zblízka si prohlížela její rozervaný krk. Už jí moc nezbývalo, ztratila moc krve. „Poslední slova, přání? Je tu možnost, že je vyplním…” navrhla jsem jí s malým úsměvem. Ve skutečnosti by mě ani nenapadlo dělat pro ni cokoliv, co by kontrastovalo s mými plány. Zajímalo mě, jestli něco řekne, nebo ne.
Dala jsem jí dost prostoru na vyjádření, než jsem k ní udělala poslední krok. Položila jsem jí jednu tlapu jemně na rameno a naposledy se jí podívala do obličeje. Zkusila jsem zachytit pohled jejích fialových očí. Takto to má vypadat, pomyslela jsem si, zatímco jsem svým spáleným, zkrvaveným obličejem shlížela dolů na její hlavu. Nadechla jsem se, trošku jsem si poskočila, nadzvedla se a se zbytkem svých sil jsem druhou tlapu vrazila do jejího obličeje, abych ho posunula. Přesunula jsem veškerou svou váhu na svoje nohy, kterými jsem držela její hlavu i rameno a tlačila je co nejdál od sebe, abych měla snadný přístup k jejímu krku. Pak už mi jenom stačilo sklonit hlavu, obnažit tesáky a zarýt je do její nejhlubší rány. Chytila jsem maso, cítila jsem i chrupavčitou trubici průdušnice, a škubla hlavou k sobě. Vyvalil se na mě zbytek krve a celé její tělo pomalu ztuhlo.
Slezla jsem dolů a obešla tělo mrtvé vlčice. Vzala jsem ji za vytahanou kůži za krkem a zatáhla ji pod sráz, kde jsem se hodlala skrýt před větrem a sněhem, než naberu síly. Pustila jsem ji a pak ji přetočila tak, aby její břicho bylo čelem ke mně a její záda směřovala k zamrzlému potůčku. Schovala jsem se k jejímu břichu a lehla si do sněhu. Kde asi je ta jezevčí kůže? Na to nesejde, z její srsti si udělám dobrý pelech, uvědomila jsem si a zakousla se jí do masa, abych si začala doplňovat ztracenou sílu jejím masem. Při každém kousnutí mě zabolela tlama a téměř mě to posílalo do mrákot, ale musela jsem vydržet. Když jsem jí sežrala kus masa z oblasti ramene, položila jsem si na její tělo hlavu a přivřela oči, abych si odpočinula. Doufala jsem, že já se na rozdíl od ní probudím.

Zamrkala jsem, abych vyhnala slzy z očí, když mě ještě znovu praštila do čumáku. Raději jsem ani nemyslela na to, co všechno mi udělala a jestli se mi to zahojí. Mluvila o rovnocennosti a snažila se mi dokázat, že mě zvládne porazit i bez použití magie. A co má tvář? Oheň ti vylezl ze zadku nebo co? zavrčela jsem v duchu a nesouhlasně přimáčkla její nohu víc mezi svými zuby. Díky emocím jsem dokázala vyvinout ještě trochu větší sílu, ale stejně jsem ji pak pustila, když se odstrčila. Neměla jsem už sílu na to, ji udržet.
Dala jsem nohy od sebe a snažila se udržet stabilitu, když se postavila před zbytky srnky a snažila se mě zastrašit. Hrudník se mi divoce zvedal a z obličeje mi tekla krev. Tělo mě bolelo, záda mě pálila a tvář jsem necítila až na ránu u čumáku. Zuby mi poškrábala kost a já doufala, že se mi to zahojí bez problému. Buď se stáhnu, nebo uteču, byla jsem si vědoma svých možností, ještě když se Zrzavá uráčila mi je připomenout. Už jen z principu jsem měla chuť se proti ní vrhnout znovu a ukázat jí, že se nehodlám vzdát. Třásla jsem se jako osika a už se ani neježila, na rozdíl od ní. Vypadala jako hodně rozzlobená krvelačná veverka po masakru motorovou pilou.
„Do psí prdele,” zanadávala jsem vlastně mnohem víc sprostě. Nebylo to ani tak mířeno na Zrzavou jako spíš na mě a na celkovou situaci, která tady vyvrcholila. Zakar právě roztrhal Cynthiu na cimpr campr. Chmm, cukla jsem ušima jejich směrem. Byla jsem vytočená, naštvaná, dotčená a uražená. Zhluboka jsem se nadechla a zatnula zuby, ačkoli to bolelo jak prase. Prohrála jsem. Zase. „Fajn,” řekla jsem o něco klidněji. Stáhla jsem uši a ocas a nakrčila krvavý čumák. „Vypadni, Zakare,” zavrčela jsem na vlka a opatrně Zrzavou obešla, abych se dostala k Cynthii, která ležela na zemi v krvavém sněhu. Vypadalo to, že dodělává. Dala jsem si pozor, abych se k Zrzavé, srně a ani Zakarovi moc nepřiblížila, nechtěla jsem dostat další ránu. Každý krok mě bolel a já byla ráda, že jsem se dostala k černé vlčici. Podívala jsem se pevným pohledem na vlka i vlčici. Z očí mi sršela nenávist. „Vemte si to,” myslela jsem zbytky srnky, „a zmizte.” Bylo mi jedno, jestli se vzdálí na kilometry daleko, nebo na pár metrů, stačilo mi, aby se o mně přestali zajímat a dali mi prostor.
Stála jsem nad Cynthiou a sledovala, jak její mělký dech sotva zvedá hrudník. Zasloužila si to, pomyslela jsem si. Neměla mi brát srnu, jinak by se z toho nic nestalo a já bych si maso odtáhla do bezpečí. Všichni jsme z toho mohli vyjít mnohem lépe. Ti dva by možná umřeli hlady, asi i Cynthia, ale na tom nezáleželo.

Donutila jsem ji rychle srnu pustit a začít se bít o vlastní kožich. Hodlala jsem ji zmrzačit obě zadní nohy a pak ji jen dodělat, až nebude moct chodit. Kdybych měla větší sílu, uznejme si, že jsem byla hodně slabá a kdybych nebyla od mala trénovaná, skapala bych při prvním kousanci a ani tu blbou srnku sama neulovila, tak Zrzavou vyřadím z provozu hned prvním útokem, nicméně mé ochablé svalstvo jen tak tak drželo mou váhu a snažilo se zasazovat jakési rány. Většinu mé řezničiny odváděly zuby a technika.
Ucítila jsem, jak se točí a svýma zlatýma očima se zabodla do jejích. Cítily jsme se stejně. Nenávist, touha po žrádle, snaha o přežití. Klidně jsme mohly přestat a vykomunikovat příměří, nicméně já o nic takového nestála a vypadalo to, že můj protějšek na tom byl podobně. Zasekla se mi za srst a kůži na krku, ale naštěstí jsem měla hodně povislé kůže a chlupů na to, aby mi neublížila. Můj obličej byl na druhou stranu hodně nechráněný a ještě jsem ho měla celý spálený. Viděla jsem, jak se mi zakusuje do čumáku. Jakmile mě její zub polechtal na kosti, pustila jsem její nohu a s tichým zakňučením se pokusila vyprostit. Tlapou jsem ji zkusila odstrčit, ale nemlátila jsem ji moc, nechtěla jsem, ať se zakousne víc, protože tohle hodně bolelo. Mlžil se mi z toho celý svět.
Nechala jsem se shodit do sněhu a ohryzávat. Jen jsem sklopila uši a pokusila se zabalit do klubíčka a chránit si nejzranitelnější části těla. Držela mě kolem krku a kousala mě do každé části těla, kam dosáhla. Cítila jsem, jak mi adrenalin pomalu vyprchává a pod náporem útoků od Zrzavé jsem přestávala cítit to krásné zamlžení v boji. Začínala jsem cítit každé její kousnutí a každou novou modřinu, kterou mi způsobovala. Musela jsem se jí nějak rychle zbavit, protože takhle jsem nemohla udělat nic.
Zakousla jsem se jí do přední nohy, kterou mi objímala krk. Zamířila jsem ale na tlapku, kterou jsem měla mezi pokousanými lopatkami, protože jsem jí nechtěla znovu dát tu možnost okousávat mi obličej. Místo toho jsem jí nastavila bok svého huňatého krku, kde mě chránila poviselá kůže a husté, dlouhé chlupy. Mezi zuby jsem stiskla její nohu, netušila jsem, kterou část jsem trefila, ale cítila jsem svaly, které se pod mými zuby prohnuly. Už jsem přestávala mít sílu a pomalu jsem se chystala na ústup, nicméně jsem v sobě pořád měla ten majetnický pud, kterým jsem si srnku přivlastňovala.

Byla jsem ráda, že mě Cynthia nechává na pokoji a raději si jde vyřídit účty se Zakarem, který jí už nějakou dobu pil krev, jak jsem dobře věděla. Upřímně jsem si teď přála zaklesnout se zuby Cynthii do hrdla a udusit ji stejně jako srnku, o kterou jsme se rvali.
Zaryla jsem zuby do nohy Zrzavé a škubla hlavou ze strany na stranu, abych jí nohu vysadila z provozu. Uslyšela jsem její vrčení a skučení, které mě ještě popohnalo k tomu, abych víc zabrala. Najednou jsem ucítila teplo a smrad spáleniny. Přestala jsem vidět a celý obličej mě pálil. Hlasitě jsem zavrčela a naštvaně pustila nohu Zrzavé vlčice, nicméně jsem s ní ještě řádné škubla, aby si nemyslela. Následně jsem zabořila hlavu do sněhu, abych oheň utišila.
Zvedla jsem hlavu právě včas, Zrzavá cosi zavrčela a vyskočila mi po obličeji. Instinktivně jsem hlavu sklonila a vyklenula záda, do kterých se mi Zrzavá zakousla a zuby mi porušila kůži. Podařilo se jí to docela snadno, protože jsem tam měla teprve čerstvě zacelenou ránu, která ještě nestihla dostatečně zesílit. Cítila jsem pálení po celém obličeji a tekla mi po něm krev, ale necítila jsem to. Adrenalin mi zaplnil každou žílu a srdce mi pumpovalo krev tak rychle, že jsem měla v uších jen hučení svých vlastních erytrocyt. Ohnala jsem se vlastními zuby po Zrzavé, která se ode mě stihla odstrčit a pak spustit elektřinové peklo. Sklonila jsem se k zemi a s třesoucími se zády se začala plížit kousek dál od bojující dvojice Zakar Cynthia. Podařilo se mi vyhnout elektrickým výbojům a dostat se za Zrzavou, která se znovu zakousla do srnky a začala ji tahat pryč. To zrovna, problesklo mi hlavou. Nehodlala jsem se své vlastní kořisti vzdát. Ulovila jsem si ji sama a měla jsem na ni největší právo. Navíc jsem teď měla dobrou příležitost pocuchat srst Zrzavé a s trochou štěstí ji i zabít. Nevěděla jsem, jak moc Cynthia zvládá Zakara, ale jestli ho zaměstná dostatečně, mohla bych tu stařenu udolat.
Přiblížila jsem se k ní z mrtvého úhlu a vystartovala jí po druhé zadní noze. Hodlala jsem ji co nejvíc ublížit a vysílit ji. Už teď vypadala vyšťaveně, když použila magie. Zakousla jsem se stejně silně jako předtím, ale tentokrát jsem zabrala nohama a začala Zrzavou tahat pryč od srnky dál do sněhu. Spálený obličej jsem necítila, lopatka se mi jenom chvěla, nicméně bolest jsem měla zatlačenou až úplně vzadu v mozku. Věděla jsem, že se s tím budu muset popasovat po boji, až adrenalin vyprchá. Do té doby jsem jela tak dlouho, dokud jsem nebyla unavená.