Gallirea - Příspěvky uživatele

„Ne,” zavrtěla jsem hlavou. Já jsem byla pořád zraněná a rozlámaná, neměla jsem sílu lovit. Marion byla na druhou stranu čiperná až až, čímž by vzácnou kořist spíše vyplašila. Když zadoufala v budoucnost úspěšného lovce, odfrkla jsem si. Měla tu čest potkat mně – opravdového lovce. Byla jsem nejlepší a věděla jsem to. Po útoku Lahraiských a příchodu sem jsem ale byla natolik vyčerpaná, podvyživená a slabá, že se moje nadání ještě úplně neprojevilo. Nicméně se mi podařilo ulovit tu srnu, a to úplně sama. „Moc na to nevypadáš. Ty budeš spíš dobrá matka,” přivedla jsem ji zpět do reality a koukala, jak se klepe. Ke mně se nepřitulila, ačkoli jsem jí nabízela hřejivé břicho, takže jsem se schoulila do klubka a nechala ji, ať si mrzne.
„To říkáš teď,” odbyla jsem její naivní kecy a podívala se jí do zlatých očí. Pochybovala jsem, že zůstane tak nevinná, jako byla teď. Časem dospěje a zjistí, že magie poskytují pohodlí a luxus. Zleniví, zprotiví se jí svět a magie jí bude berličkou.
Po mém vyprávění to vypadalo, že názor nezměnila. Ptala se mě, jestli jí věřím. Stáhla jsem uši k hlavě a zavřela oči, ale nic neříkala. Nevěřím ti ani slovo, Marion, pomyslela jsem si a oči zase otevřela. Jen jsem zabručela, když mluvila o veselí a smíchu. Taky jsem si to přála, když jsem byla v jejím věku. Žel realita byla jiná a já nebyla hloupá, brzy mi došlo, jak to na světě chodí. Marion, zdá se, takové štěstí neměla. S trochou štěstí jí ale třeba dojde, že veselo vždy nebude.
Začalo svítat. Jakmile první paprks ypronikly skrze jehličky, zvedla jsem se a pomalu vyšla ven. Znovu jsem vystrčila čumák z lesa a rozhlédla se. Kroupy už přešly a jak mě Marion informovala, bylo brzko a tudíž byl čas vyrazit. Znovu mluvila o Newlinovi, čehož jsem hodlala využít. „Jaký je, ten tvůj Newlin?” zeptala jsem se a udělala krok z lesa. Pořád bylo hodně sněhu, takže jsem se jala nám tvořit cestu a občas se ohlédla po Marion, jestli mě následuje. Vítr ještě pořád silně foukal, ale to se dalo přežít.

// Narrské kopce

Chudí se začali obracet na knihovny a kupovat slovníky, čímž zlepšili jejich už dlouho upadající kurz.

Vydělané peníze byly investovány do zlepšení Google překladače. Zvládal předkládat celé věty správně!

Google překladač tudíž nabyl na větší důležitosti a používanosti.

Uchechtla jsem se. „Protože mě překvapuje, že vůbec chodíš. Maso ti dá mnohem víc síly, na mléce nepřežiješ moc dlouho,” řekla jsem a máchla ocasem kolem sebe. „Nemyslím si, že se dožiješ konce zimy, pokud zítra teda nepřijde obleva,” řekla jsem jí na rovinu a natěšeně se na ni podívala.
„Ne, neměla. Magie je to nejhorší, co existuje. Mění vlky k sobeckým a zlým,” řekla jsem poučně a podívala se po Marion. Vypadalo to, že kdybych chtěla, mohla bych ji přeučit. Mohla bych si ji adoptovat a naučit ji správně myslet. Jako náhradu za naše padlé, olízla jsem si čumák. To možná nebyla tak špatná myšlenka. Stejně jsem potřebovala pomocníka a tak, takže naverbovat hloupoučké vlče se zdálo jeho geniální nápad. „Nemám magii, jsem oddaná přírodě a přírodním zákonům,” řekla jsem hrdě. Chtěla jsem působit tak, aby to vypadalo, že tohle je ta jediná správná cesta. „Život ti možná řekl, že magie jsou krásné a dobré, stejně tak ti jeho sestra Smrt řekne, že jsou zákeřné a podlé. Ani jeden z nich ale nemá pravdu,” řekla jsem a olízla si krvavý čumák. Ať už bych se snažila sebevíc, zaschlou vrstvu krve bych nesmyla.
Drcla do mě, protože asi nedávala moc pozor na cestu. Schoulila jsem se pod stromem a počkala, až to malé důvěřivé stvoření přijde za mnou. Mohla jsem se alespoň hřát o její tělo a ona o to mé. „Není to daleko, ale je zbytečné tam chodit v takovém počasí,” řekla jsem a konečně se začala snažit sundat si krev z packy. Tahala mě za kůži, jak byla divně zaschlá. „Doufám, že mi to potom někdy oplatíš, Káče,” zasmála jsem se a přestala si čistit tlapu. Vytrhla jsem si kousek srsti s tím, jak jsem se zbavovala zaschlé krve, ale pořád to bylo lepší než předtím. Vyvalila jsem se na bok a tlapou drcla do Marion, ať se ke mně klidně přitulí. Měla jsem hodně teplé břicho. „Žila jsem nedaleko na severu. Moje máma byla skvělá. Byla silná a statečná a bránila nás před ostatními zlými vlky, kteří nám chtěli ublížit. Jsem totiž ze smečky, která magii neovládá a všichni ostatní vlci, co měli magii, nám chtěli moc ublížit. A jednoho dne se jim to povedlo. Zabili mi maminku, bratra i tatínka. A taky skoro celý zbyek smečky. Utopili je ve vodních koulích. Zapálili jim kožichy a nechali je uhořet. Kořeny je roztrhali... Jen pár nás uteklo a schovalo se,” vyprávěla jsem a snažila se používat slova, kterým by Marion měla porozumět. „Už chápeš, proč jsou magie špatné?” zeptala jsem se a naklonila se k ní, abych jí čumákem přejela po srsti. Pořád jsem si nedokázala její pach k ničemu přiřadit.

„To ještě pořád piješ mléko?” zeptala jsem se nevěřícně a zakroutila nechápavě hlavou. Její matinka už musela mít dávno vytahané cecky a jestli stále produkovala mléko, tak asi jedině proto, že čekala další vrh. U nás by už zemřela vyčerpáním, pomyslela jsem si a poslouchala to roztodivné stvořeníčko.
„A řekl ti Život, jak dokážou kořeny rozdrtit vlka na kaši? Nechat ho svadnout do díry a udusit se hlínou? Nebo jak dokáže oheň roztavit obličej až na kost?” zeptala jsem se naštvaně a otočila se k ní. Můj obličej byl stále spálený a srst mi na něm pomalu dorůstala. „Magie není dobrá, ovládají ji vlci, kteří touží po moci a obdivu, kteří nechtějí být součástí přírodního cyklu a povyšují se nad něj. Považují se za jakési vyvolené,” zavrčela jsem.
Nenechala jsem se ale vyprovokovat takovými myšlenkami a spíš se uchechtla, když mluvila o mém jméně. „Spíš jako pohlavní styk. Když chceš, aby se někdo zved, říká se vztyk,” opravila jsem si. Vůbec mi nevadilo, že můžu tu nevinnou duši něčím zkazit, možná jsem to dělala schválně.
Pokračovaly jsme po vyšlapané cestičce a brzy se ocitly na kraji lesa. Opatrně jsem vystrčila hlavu zpoza stromů a rozhlédla se. Venku zuřil vítr a sníh se spojil do malých zákeřných kuliček. „Hm, nikam nepůjdeme, dokud to nepřejde,” rozhodla jsem a vrátila se pár metrů zpátky do lesa. Našla jsem pěkný smrk a lehla si pod něj. Tlapou jsem Marion naznačila, ať jde za mnou. Však já přece nekoušu.
Marion mezitím žvatlala a žvatlala, nicméně mi to nedělalo starosti, protože široko daleko nikdo nebyl. „Moc ráda si vaši smečku prohlédnu,” zazubila jsem se. „Co vaše Alfy, jsou milé?” zeptala jsem se a přidala do svého hlasu trochu ironie. Marion mi právě nabídla vstupenku zdarma.
„Moje maminka je mrtvá,” řekla jsem chladně.

Sklonila jsem hlavu ke své krvavé tlapě a zuby jsem se trošku poškrábala, protože pod vrstvou zaschlé krve mě svědila kůže. „Protože jsem se rvala o jídlo,” řekla jsem a zvedla hlav zase zpátky. „Jó? Život má rád kytičky? A co ti hezkého řekl o magiích?” zeptala jsem se lehce jedovatě. Pochybovala jsem, že magie můžou být jakkoliv prospěšné.
„Říkají mi Styx,” zasyčela jsem svoje jméno, nicméně tomu nešlo předejít, prostě jsem am měla hodně sykavek. Třeba sjem si mohla získat důvěru tohodle štěněte a potom ho využít ve svůj vlastní prospěch.
Zastříhala jsem ušima, když začala mluvit o tom, jak krásně umí utrhnout kytičky. „Teď těžko nějaký najdeš, Káče,” odfrkla jsem si a povzdechla si. Její tupost byla úsměvná, ale i docela dost zarážející a únavná, abych pravdu řekla.
„Mlč, Marion,” řekla jsem a tlapou jí zavřela tlamičku, která jela jako kolovrátek. „Nešajním, kde bydlíš, takže co kdybychom šly za Životem a ten nám poradil, hm?” navrhla jsem. Hodlala jsem ji přednést Životu jako obětinu, aby mě vyslyšel. Nebo jako rukojmí. Nebo jako svačinu na potom.
„Pověz mi něco o své smečce,” řekla jsem a protáhla se. Potom jsem kývla hlavou, ať mě následuje a vydala se se ven z lesa. Obešla jsem spadlý strom apokračovala po cestě, která tu po mně zůstala z příchodu sem, takže jsme se nemusely brodit sněhem. Jakmile ale les opustíme, už to tak snadné nebude.

Když ten malý usmrkanec poprvé zahučel jako pokažený vyzasavač, zarazila jsem se. Později mi došlo, že má snad tik, protože to opakovala častěji. Ježiš, pošuk, vyvalila jsem bulvy a cukla uchem.
Prcek začal vysvětlovat a vlastně mi řekl to samé, co předtím. možná jsem ho záměrně neposlouchala, neboť jsem si v myšlenkách pohrávala s její pečení, nicméně teď už jsem pozor dávala. „Tys byla u Života?” zeptala jsem se. Musela jsem klást jednoduché otázky, protože jsem pochybovala, že to škrvně zvládá zpracovávat mezi svým houkáním a soplením.
„Vůbec nešajním, kde bydlíš, Káče,” zabručela jsem a rozhlédla se. Nedohlédla jsem ale na víc než dva metry, protože všude kolem rostly stromy.
„To ses odteď ty, jestli teda nemáš jméno,” řekla jsem se škodolibým uchechtnutím. Pobavilo mě, že jsem narazila na obzvlášť tupé vlče. takhle hloupí nebyli ani mocní u nás doma, tenhle výrůstek musel být ta nejhorší genetická zplácanina, co z rodičů vyšla. „S tím si... nelam hlavu,” zabroukala jsem potom zamyšleně, když se ještě ptala na slovíčko "záměrně". Nebyla jsem její máma, abych ji poučovala. Navíc bych předpokládala, že takové slovo bude ve svém věku už znát. Její matka očividně neodvedla moc dobrou práci a když jsem se na Káče dívala, chápala jsem možná i proč. A bylo mi i jasné, proč ho schválně nechala odejít z dohledu.
„Něco za něco, Káče,” řekla jsem a posadila se. Jazykem jsem si přejela po zraněné tlamě a čumáku, zatímco jsem si ji prohlížela.

Většinu dní jsem strávila ležením na jednom místě a spánkem. Břicho jsem měla plné k prasknutí a žízeň jsem zaháněla jezením sněhu, pro který jsem si chodila k hranicím lesa. Mezitím jsem měla hodně času přemýšlet a měnit svůj postup v plánu, který měl zahájit genocidu i všech mocných.
Očividně jsem je nemohla jedoduše zabíjet, protože se vraceli zpátky přičiněním zdejších bohů. Cynthia sice byla slabá a měla nechutně velkou jizvu na místě, kde jsem jí žrala maso, ale pořád byla zpátky ve světě živých.
Co jsem tedy mohla dělat? Prozatím jsem žádný plán neměla, mým prvním cílem bylo navštívit Života a zjistit, co to má jako znamenat. Dokonce jsem už začala uvažovat nad tím, co by to pro mě znamenalo v budoucnu. Jestliže nebdu moci všechny vyhladit, co budu dělat? Potupně žít v jejich společnosti? Nikdy, nemohla jsem. Viděla jsem věci, které by nikdo vidět nechtěl a zažila situace, které mě změnily do mé nynější podoby.
Zvedla jsem hlavu a nastražila uši, protože i přes sníh jsem slyšela tiché vzlykání malého vlčete. Mohla bych jim alespoň bránit v rozmnožování. Ať už zabíjením potomků, nebo rvaním koulí a pipek, napadlo mě a prozatím jsem se této radostné vyhlídky hodlala držet. Zdálo se mi to zatím jako nejideálnější řešení. Teď, když se ke mně blížilo ještě vlče to vypadalo, že budu mít zbytek zimy štěstí. Další jídlo je vždycky fajn, škoda jen, že vůbec nemám hlad, zamračila jsem a olízla si čumák. Pořád jsem se ještě neumyla a nehodlala jsem to udělat v blízké ani vzdálené budoucnosti, takže když se ke mně plakající vlče dostalo, rozhodně jsem nevypadala přívětivě.
Na tlapách a na hrudi jsem měla zaschlou krev, která byla už dost stará na to, aby zčernala do malých uhlíků. Rána na noze, kterou jsem si sama způsobila, byla o něco čerstvější a tudíž krev z ní byla stále červená a pohlcovala srst na celé mé tlapě v dlouhých úzkých proudech. Měla jsem hrudky černé krve i na zádech a lopatce, kde se postupně formovala jizva, stejně jako na mém čumáku, který byl lehce křivý a byla na něm velká vrstva zaschlé krve. Naštěstí jsem nedostala žádnou infekci, pravděpodobně kvůli tuhé zimě. Od černé krve jsem měla i obličej.
no, pořád jsem vypadala lépe než to, co se přitoulalo ke mně a pravděpodobně si říkalo vlče. Tohle už musí mít ale skoro rok, pomyslela jsem si, když jsem si princeznu s bílým ptačím trusem na čele prohlížela. No, tebe škoda nebude, pomyslela jsem si, když jsem si prohlížela její abnormální kožich, který by měl vést k jistému zahubení. Nebylo možné, aby se někde skryla, aniž by ji nikdo nenašel. Vždyť skoro svítila a blikala. Bylo to vytáhlé, hubené a mělo to načepýřenou srst jako ještě malé vlče, ačkoli to už malé nebylo.
Rozhodla jsem se pro nemyslitelné; nezahubit ji hned. Jak už jsem říkala, neměla jsem ještě hlad a mohly přijít horší časy.
„Ugh, hádám, že tě maminka ztratila záměrně,” řekla jsem s jistým odporem v hlase a pomalu se postavila. Byla jsem vysoká a vlče ještě o něco převyšovala. Rozhodně jsem nevypadala příjemně, ale byla jsem to jediné, co teď vlče dělilo od smrti a přežití. Alespoň z mého pohledu. „Co po mně vlastně chceš, Ošklivé káčátko?” zeptala jsem se a natáhla k ní zkrvavenou hlavu, abych si ji očichala. Čumákem jsem jí zarejdovala na hlavě, za ušima a i na krku, ale pach, který jsem našla, mi nebyl vůbec známý.

Hlásím se.

// Třešňový háj (Tenebrae)

Vyloudala jsem se z háje a zamířila na jih. Chtěla jsem se někam schovat a odpočinout si, ale když Cynthia zabírala celý háj, nechtěla jsem tam smrdět taky. Vadila mi přítomnost kohokoliv, ne přímo jí. Šla jsem za noci přes sněhovou pláň, než jsem se dostala k zamrzlé řece. Vítr foukal už mnohem slabší a dokonce ani nesněžilo, takže jsem měla docela příjemné podmínky na pobyt venku mimo les. Asi bych uvítala nějaký pořádný jehličnatý les, kde bych se mohla schovat pod větve smrků, nicméně zatím jsem tady o žádném v okolí nevěděla. Nezbývalo mi tedy, než nějaký objevit. Pokračovala jsem podél řeky, nicméně můj kurz se lehce změnil a a já řeku rychle opustila. Stejně byla zamrzlá a nic mi nemohla nabídnout. Narazila jsem ale na druhou řeku a díky snadné dedukci mi došlo, že se jedná jen o druhou větev jedné a té samé řeky. Pokračovala jsem dál na jih právě podél druhého ramena, až jsem narazila přesně na to, co jsem hledala.
Dovlekla jsem se skrze hluboký sníh mezi smrky a nakrčila nos. Hned u vchodu mě zarazil zápach plísně, která se plazila po jehličí. U vnějších hranic jsem plíseň nezaznamenala, takže jsem odvážně tipovala, že celé epicentrum plísňového ráje bude někde ve středu lesa, kde se drží vlkhkost nejlépe. Zalezla jsem za první stromy a hledala si místo na odpočinek. Sněhu tady bylo minimálně a chodit po jehličí byla příjemná změna. Musela jsem se prodírat skrze větve a občas obejít nějaký spadlý strom, což znamenalo, že tady často byly bouřky a silný vítr.
Schovala jsem se za jeden z padlých stromů mezi větve, kde jsem byla dokonale chráněna před živly i případnými vlky, kteří by chtěli provokovat. Byla jsem tu dost dlouho na to, abych odhadla většinovou mentalitu zdejší populace a zatím se prezentovali jako banda tupých přizdisráčů.

Musela jsem si počkat na to, než mi odpoví. Hlas jí docela dost vypovídal a vypadalo to, že si za chvíli vykašle hlasivky z hrdla. Postupně, větu po větě, jsem zjistila jen nějaké obecné informace, které mi byly vlastně úplně k ničemu. Hádka se Zakarem mohla být o čemkoliv, nicméně jsem se domnívala, že se jednalo o něco naprosto idiotického, hloupého a zbytečného. Všechny vztahové problémy, které černá vlčice přede mnou měla, byly jednoduše způsobeny dynamikou, která mezi ní a ostatními vznikala. Bylo s ní očividně těžké vycházet.
Když jsem se ujistila, že je Cynthii jasné, že moje nápomocná tlapka nebude zadarmiko, přikývla jsem. Teď jsem chtěla zamířit za Životem, ale prvně jsem si chtěla odpočinout, než se za samozvaným bohem vydám. Měla jsem hodně otázek a hodně urážek, kterými jsem ho chtěla obdarovat.
„Zatím,” rozloučila jsem se s Cynthiou. Pomalu jsem zvedla své bolavé tělo a začala se přesouvat na jih k místu, kde Život měl být. Nadechla jsem se, abych jí ještě popřála hodně štěstí nebo tak něco, ale tlamu jsem naprázdno zaklapla a zatřepala hlavou. Necítila jsem potřebu se s ní dál vybavovat. Chtěla jsem pryč.

// Tmavé smrčiny (přes Tenebrae)

Kdybych mohla být tak smělá, řekla bych, že po vyslovení Zakarova jména se v Cynthii rozlil nový život. Plna nenávisti přivřela oči a zopakovala jeho jméno, jako kdyby to byla její kletba, která ji stihla a dohnala až na smrtelnou postel. „Co jste si vůbec tak hrozného provedli? Ty a Zakar? Ty a Lennie. A ty a Nym?” zeptala jsem se zvědavě. Ne, že by na tom zálěželo, ale chtěla jsem vědět, s čím mám do budoucna pracovat, pokud se proti němu máme spojit. Proti všem třem. „Obecně se dá říct, že máš problém s tím s kýmkoliv vycházet,” podotkla jsem s uchechtnutím a trhla uchem dozadu. Byla jsem trošku nervózní, protože jsem byla slabá a nechtěla jsem, aby mě sem přišel někdo dorazit.
„Jo, ale nebudu to dělat jen tak pro nic za nic,” řekla jsem. Chtěla jsem jí dát jasně najevo, že za svou pomoc budu něco chtít. Ještě jsem nevěděla co, ale rozhodně jsem nehodlala nastavovat svůj krk zadarmo.
„V tomhle stavu sotva někam dojdeš,” uchechtla jsem se, když dostala další záchvat kašle. Divila jsem se, že neplive krev. Mně aspoň přestala téct krev z jazyka. „Asi půjdu,” řekla jsem, když konečně přestala kašlat. Neviděla jsem žádný důvod tady zůstávat.

Nebyla jsem zrovna nadšená z momentální situace a optimistický náhled na věc u mně nemohl být ani trochu. Už se mi podařilo tuto magickou zradu rozdýchat, nicméně jsem s tím nebyla ani trochu smířená. Cítila jsem v sobě hluboce zakořeněnou nespravedlnost a neochvějně jsem odmítala přijmout Cynthiino povstání z mrtvých za spravedlivý zázrak. Zima je krutá, vlci jsou krutější a když jeden umře, má zůstat mrtvý. Přirozený koloběh věcí. Z jeho těla se nají někdo jiný, dá výživu rostlinám, ty sežerou srnky a my zase je, tak to má být, ne, že si tady bude kde kdo vstávat z hrobu a vesele si poskakovat po světě, jako kdyby se nic nestalo.
Z Cynthii se vydralo něco jako omluva. Zvedla jsem k ní oči a uchechtla se. „To máš teď už jedno,” řekla jsem a mávla krvavou tlapou ve vzduchu. Srna nesrna, byla jsem ráda, že jsem se dožila rána. Na nějaké srně mi teď už nesešlo. „Aspoňs neudělala Lennie tu radost,” podotkla jsem po chvíli. Ta vlčice chtěla Cynthiu určitě mrtvou. „A Zakarovi,” podotkla jsem a podívala se jí zpříma do očí. Vyvolá to v ní nějakou reakci? Hněv, vztek? To on ji vlastně zabil, já jí už jen pomohla na onen svět, mrkla jsem a olízla si tlamu.
Možná jsem jí tak i odpověděla na otázku, proč je zpátky. „Můžu ti pomoct se pomstít,” navrhla jsem, ale můj hlas byl trochu zastřený. Očividně jsem to nehodlala dělat jen tak pro nic za nic. „Zabít Zakara ale nebude lehké,” dodala jsem. V hlavě jsem pomalu začala konstruovat plán, který mi měl zajistit postup v budoucnu.