Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Když jsme se konečně vzdálili od epicentra dění, uvolnila jsem své zabijácké postoje a snažila se působit o něco uvolněněji, ačkoli jsem si před Duncanem stále dávala pozor. Připadal mi jako protiva, který je podezíravý i vůči slunci. Pohodila jsem ocasem a znovu si prohlédla jeho kožich. To, že jsem ho předtím okatě obdivovala byla jasná manipulace, to musel poznat sám. Jestli se mě teď ale snažil donutit, abych své lichotky znovu přednesla, znamenalo to, že to na něj přecijen nějak působilo. Jeho kožich byl kratšího rázu a tmavých barev, což jasně naznačovalo příslušnost k jižanské skupině vlků. Měl víc jizev než já a dokonce měl natrhlé i ucho. Když si nedokážeš pohlídat ucho, smrt neuhlídáš už vůbec, pomyslela jsem si. Bylo to takové hloupé staré rčení, které nám říkala jedna babka, když jsme byli malí. Jí samotné jedno ucho chybělo a do hrobu vskutku neměla daleko, takže na tom asi něco pravdy bylo, nicméně se neví, jestli to bylo kvůli věku nebo neschopnosti se rvát.
„Ani ne. To už jsou ty jizvy zajímavější. Ty si docela koleduješ, co?” uchechtla jsem se a popíchla ho. Musel být buď řádný rváč, nebo problémista, který to vždycky schytal. Tipovala jsem spíš to druhé.
Můj menší výbuch jistě nemohl projít bez povšimnutí, nicméně to vypadalo, že žádnou lekci o slušném chování od něj nedostanu. Tím líp, nenechám se poučovat od nějakého drzouna, nakrčila jsem nos a šla za ním. Držela jsem se skoro v jeho stopách a rozhlížela se kolem. Dostali jsme se k tůňkám a já si to tady prohlížela. Nevypadalo o tak zle. Les měl vlastní zásobu pitné vody, tudíž nemuseli chodit k řece a vystavovat se tam nebezpečí. Duncan se na mě otočil a začal se dožadovat informací. Nepřítomně jsem se usmála a rozhlédla se kolem. „Hádám, že vám sem občas zaběhne i nějaký králík,” broukla jsem jen tak do větru, když jsem se rozhlížela. Trochu jsem ho přehlížela, ale když jsem se vynadívala, vrátila jsem se k němu. Copak jsi to nepostřehl, když tam Newlin a Marion tak ječeli? Ječeli i moje jméno, blbe, proletělo mi posměšně hlavou. „Říkají mi Styx,” řekla jsem. Nebylo to hezké jméno. Mělo plno sykavek a takový nepříjemný obláček kolem sebe, jako kdyby se schylovalo k nějakému nebezpečí. Doma se věřilo, že čím nebezpečněji jméno zní, tím víc budou mít z daného vlka ostatní strach. Jednalo se o jakýsi typ ochrany, svým způsobem. Rozhodně bych radši kousla do ocasu vlka Prdifouse, než vlka Kostilama. Nadzvedla jsem obočí, zatímco jsem čekala na informace, které jsem doufala, že mi předá.
„Hmm, tady to vypadá pěkně,” řekla jsem po chvíli a rozešla se někam do lesa. Opatrně jsem se prodírala jehličnany a rozhlížela se. Bylo to tady rozhodně zajímavé a líbil se mi hodně terén. Samé kopečky a zákruty! S úsměvem na rtech jsem začala scházet z kopce. Všimla jsem si mýtiny, která se nám rozprostírala po pravé straně a šla dál na jih, abych si prohlédla i jižní část lesa. Vyzývavě jsem se ohlédla na Duncana a mávla ocasem do větru. Tohle mohla být ještě zábava.

Všimla jsem si averze, kterou Losí hovno chovalo k Ošklivému káčátku. Pobaveně jsem se zasmála, ale snažila jsem se to udělat nenápadně. Káčeti a Newlinovi by to asi nedošlo, nicméně jsem nechtěla riskovat, že se zrovna objeví ten jediný racionální neuron a celou mě prokoukne. Vyšlo ze mě jen pobavené hh a malý úškrn na obličeji, když jsem sledovala interakci mezi vlčetem a vlkem. Vlk o sobě mluvil docela slušně a vypadalo to, že jeho ego je nedozírné. Nebo měl jen rád pověst drsného vlka, který nemá rád vlčata, protože jsou malá a něžná a sladká a rozkošná. Upřímnou soustrast, páč tu s ní určitě budeš ještě dlouho, pomyslela jsem si uštěpačně.
Všimla jsem si, že Newlin najednou překvapivě zmlkl. Marion sice mlela dál, ale protože teď už jsem nebyla jediný pár uší v jejím rádiusu, nemusela jsem se hrát roli zúčastněného občana.
Kolem se zvedla mlha, což bylo vzhledem k počasí dost nenormální a mně bylo hned jasné, že si tady někdo hraje s magií. Přimhouřila jsem oči, ale dál nic nedělala. Losí hovno se ujalo uklidňování a spacifikování Newlina, který úzkostně koukal kolem a pohledem přímo prosil o pomoc. Měla jsem z jeho neštěstí škodolibou radost, ale skvěle jsem ji maskovala za kamenným pohledem. Nakonec se mě Losí hovno ujalo a my se společně, až nepříjemně blízko sebe, vydali do lesa. Zkusila jsem mu zabrnkat na ego, nicméně to nemělo žádný účinek, takže další pokusy jsem rovnou zavrhla. Důležité bylo, že jsem se zbavila Newlina a Marion. „Marion, pohlídej Newlina, ano? Můžeš ho naučit znovu mluvit!” vštěpila jsem jí s radostí a trošku přeslazeně, abych ji na to nalákala. Rozhodně jsem nechtěla, aby nás následovala.
Najednou se objevil velký černý vlk, který smrděl víc, než celý les. Bylo mi jasné, že jde o Alfu, nicméně jeho minimální zájem o mou osobu vyústil ve stejnou ignoraci z mé strany. Rozhodla jsem se si ho nevšímat stejně, jako on mě a věnovala se Losímu hovnu.
„To ne, ale lepší podmínky k životu ano,” řekla jsem a narovnala se, když jsme šli. Za chvíli jsme se dostali z doslechu i dohledu obou šílenců a já si hlasitě oddechla. „Díky bohu, myslela jsem, že mi praskne hlava,” zahudrala jsem a švihla kolem sebe ocasem. Tmavý vlk se mě zeptal, teda, spíš mě urazil, nicméně to vyšlo na stejno, jak jsem si už stihla všimnout. No, prý jestli umím chodit. Nadzvedla jsem obočí a ušklíbla se, ale nic neřekla. Místo toho jsem směle pokračovala do lesa a koukala pod nohy. Les byl samá díra a kopec a kořen a já pod tlapami cítila, jak se půda zvedá a klesá, jako kdyby měla skoliózu. „Chci vidět všechno,” řekla jsem a zachytila jeho laškovný pohled. Měl tu smůlu, že na mě pěkné oči nezabíraly, moje nedobytnost byla prověřená časem. „Duncane,” vyslovila jsem jeho jméno opatrně, „při cestě mi můžeš něco říct o smečce. Marion a ten tvůj kamarád v tomhle ohledu moc schopní nebyli.” S úšklebkem jsem si olízla zjizvený čumák a pokračovala dál.

Ošila jsem se a sledovala, jak začíná jeden z vlků hopkat jako splašený králík. Zamrkala jsem a vydala tichý zvuk utrpení, dokud halucinace nepřešla. Teď už mi bylo jasné, co je se mnou špatně, nicméně to nic neměnilo na faktu, že mi bylo zle od žaludku, bolela mě hlava a svět se mi před očima měnil rychleji, než bych si přála.
O můj bože, pomyslela jsem si, ale nic jsem neříkala. Tuto myšlenku vyvolal šedý vlk s hnědým, jak jej Marion popisovala, protože se ukázalo, že je úplně praštěný. Myslela jsem si, že Marionini kamarádi budou normální, když považovala za kamarádku i mne samotnou, čímž nemohla být dál od pravdy. Jakmile mi došlo, že kamarád Ošklivého káčátka je ještě ošklivější a ještě hloupější vlk, vzdala jsem jakoukoliv snahu o navázání rozumného rozhovoru. Mohla jsem jenom doufat, že Losí hovno, jak jsem hnědého vlka pokřtila, nebude tak uječené a dětinské.
Nevěděla jsem, jestli mám začít plakat nebo se smát, protože se ukázalo, že Losí hovno je protivné, vlezlé a arogantní. Mělo sice zlaté oči, narozdíl od Newlinových modrých kukadel, ale to mě neoblaflo. Už jsem potkala mocné vlky, kteří klamali barvou očí. Jako kdyby se magie rozhodla, že není dost zákeřná a schovat svou vlajku bude nejlepším nápadem. Takto jsem vlky ze začátku nepodezírala, nicméně po incidentu se Zrzavou mi bylo jasné, že nemůžu věřit nikomu. Ať už měl oči zlaté nebo jiné.
Posadila jsem se do sněhu a koukala na vlky, kteří mluvili a mluvili a mluvili. Stočila jsem uši dozadu, aby se zvuk jejich protivných hlasů nenesl až ke mně a čekala, jestli mi odpoví. Ukázalo se, že ne. Typické. Nafoukaní idioti, protočila jsem panenky a podívala se na maso za nimi. Zdálo se mi, že to skolené zvíře ještě dýchá a z jeho těla se jako tlustí hadi táhnou k obloze husté zelené páry. Zhluboka jsem se nadechla, abych halucinaci potlačila, nicméně se mi to nepovedlo. Teď, když jsem ale věděla, co je se mnou zle, bylo jednodušší fungovat. Jejich nabízení potravy by mi jindy přišlo vhod, ale Život mi zasytil žaludek asi květinama, protože jsem neměla ani trochu hlad. „Nazdar,” pozdravila jsem Newlina a Losí hovno, abych se zapojila do konverzace. Newlinovo kvapné, splašené a nesmyslné přivítání jsem slyšela, ale nehodlala jsem na něj reagovat. Místo toho jsem se zaměřila na Losí hovno, protože ten měl věty kratší a nemluvil s takovým afektem. Dokonce to vypadalo, že se snaží držet smečkové území před jedinci. „Ne, dík,” řekla jsem vyrovnaně a dívala se na Marion, která poskakovala nahoru a dolů jako pružina. Nakrčilla jsem nos. Tu byste měli nakrmit, jestli chcete, aby přežila zimu, pomyslela jsem si, ale nic neříkala. Bylo mi úplně u zadku, jestli strakaté vlče zimu přežije nebo ne, ačkoli to vypadalo, že ji úspěšně zdolalo. Stoupající teploty jsem cítila i tady v lese.
Najednou ke mně Newlin prudce skočil. Netušila jsem, že skáče k pugétu, který výmluvně ležel vedle mě, takže jsem se přirozeně lekla. Kvůli bolesti hlavy jsem ale reagovala pomaleji, než normálně. Naježila jsem se a prudce zavrčela a vycenila na něj zuby. Nestihla jsem ho ani poslat do háje, protože zase mlel pantem. Nechala jsem slehnout srst a potlačila chuť zakousnout se vlkovi do krku, a místo toho se raději rozešla dál od něj. Nepřibližovala jsem se ani k Losímu hovnu, protože mi byl stejně nepříjemný jako Newlin, ačkoli jiným způsobem. „Musím ji vrátit její mámě,” zahudrala jsem na Losí hovno zpátky. „Nicméně, už dlouho hledám smečku... Co kdybyste mi to tady zatím ukázali?” nadhodila jsem. Očima jsem přeletěla skákající dvojici dementů a pohledem skončila na Losím hovnu, které žralo. „Krásný, lesklý, zdravý kožich, pevné svaly, ty musíš být minimálně Gamma... Nechtěl bys mě tady provést?” zahrála jsem na vlkovo ego a nadzvedla obočí. Halucinace mi pomalu ustávaly a bolest hlavy se zmírňovala. Upřímně jsem doufala, že mě vezme na prohlídku sám, neboť společnost uřvaných vlků mi nedělala dobře. Toužila jsem po chvíli klidu a to v jejich přítomnosti nešlo. Hlavně ať se Marion zbavím, a to rychle, pomyslela jsem si a pohledem k ní znovu sklouzla. Oba dva vlci se ptali, jestli tady s nimi zůstanu. „Neznám to tady, museli byste mi to tu ukázat,” řekla jsem a zvedla konečně hlavu do normální výšky. Doteď jsem ji měla skloněnou od bolesti, ale už mi bylo dobře, takže jsem se mohla celá narovnat a ukázat, jak vlastně doopravdy vypadám. Dlouhé nohy, hustší, delší srst, krásně řezané jantarové oči na ostrém obličeji. Postavu jsem měla útlou a atletickou, ne moc svalnatou, nicméně to pod chlupy nešlo vidět. Jizvy na zádech a čumáku mi hyzdily celkový vzhled. Doteď jsem byla bez škrábance ale Velká zima si vybrala svou daň. Olízla jsem si tlamu a cukla uche dozadu, snad jsem tam slyšela švitořit ještěrky mezi sebou.

// Řeka Tenebrae

Spěchala jsem do lesa, abych se schovala před větrem mezi kmeny stromů. Les už z dálky vyhlížel nepříjemně. Byl tvořený jen jehličnatými stromy, které stály hodně blízko u sebe. Zaplula jsem mezi ně a pokračovala do středu lesa. Pach smečky mě praštil do čumáku hned po několika prvních krocích. Bolela mě hlava a upřímně mi nebylo moc dobře. Sváděla jsem to na Života.
„Tak Marion, jsme tu,” řekla jsem malé darebačici za mnou a ohlédla se na ni. Táhla pugét, jako kdyby to byl kus kamene, nicméně byla alespoň potichu. Vzadu za ní stál vlk a já se naježila, nicméně když jsem mrkla, už tam nikdo nebyl. Zamračila jsem se a olízla si čenich.
Nezbývalo mi, než ji dovést někam k vlkům, takže jsem se rozešla k pachům. Na nějaké zdvořilé čekání u hranic mě neužilo a hlavně jsem se vlčete chtěla rychle zbavit.
Slyšela jsem hlasy a za chvíli uviděla i vlky. Jeden byl šedý s hnědým a druhý tmavě hnědý jako losí hovno. Newlin? naskočilo mi, když jsem si vlka prohlížela. Zamrkala jsem a zamračila se, protože se mi zdálo, že tmavý měl na hlavě losí parohy. „Hledám její mámu,” zahlásila jsem místo pozdravu a zastavila se nedaleko od nich. Bylo mi špatně a trochu jsem se motala, nicméně jsem netušila proč. Za*raný Život, měla jsem vědět, že mi něco provede, zamračila jsem se v duchu a sedla si.

// Vrchol Narrských kopců přes Narrské kopce

Připadalo mi to jako sen, ale jakmile jsem opustila zóny jeho moci, moje mysl začínala znovu nabírat svou tvrdou podobu. Zatřepala jsem hlavou a olízla si uzdravený čumák. Měla jsem síly na rozdávání a můj krok byl sebejistý. Marion se trmácela za mnou a nesla pugétek pro maminku v tlamě. Při chůzi jsem se na ni sem tam ohlédla, abych zkontrolovala, že mi stačí. Zase foukal silný vítr, což jsme poznaly hned, jakmile jsme se dostaly k řece. Zastavila jsem se u ní a sklonila k vodě hlavu. Voda byla tmavá a hučela si to zasněženou loukou, jako kdyby jí to tady patřilo.
Napila jsem se.
Až když jsem zvedla hlavu, tak jsem pocítila zvláštní pachuť na jazyku. Zamračil jsem se a zatřepala hlavou, abych si pročistila kebuli. Les už byl jen kousek a já se tedy vydala k němu. „Pojď, Káče, už jsme skoro tam,” povzbudila jsem třeštiprdlo a pokračovala na jih do lesa. Cítila jsem oteplení ve vzduchu a slyšela jaro klepat na dubové dveře. Nemohla jsem se dočkat, až bude teplo. Zima mi nevadila, byla jsem na ni stavěná, ale v létě se lépe pohybovalo a hlavně bylo víc jídla. Měla jsem štěstí, že jsem narazila tehdy na tu srnu a teď, díky Životovi, jsem taky hlad neměla. Jeho čáry a kouzla jsem sice vůbec neschvalovala a nejraději bych teď byla rozbolavělá, hladová a unavená, nicméně jsem s tím nic udělat nemohla. Neuměla jsem se vrátit v čase, takže jsem hospodařila s tím, co mi bylo dáno. Že prý pomohl, odfrkla jsem si ještě v duchu a vznesla pár nelichotivých poznámek na jeho účet, než jsme vešly do lesa.

// Sarumen

// OBJEDNÁVKA

Směnárna: 26 → 13
Vlastnosti:
ID - V01/síla/1 hvězdička → 5 drahokamů/květin
ID - V01/rychlost/2 hvězdičky → 10 drahokamů/květin
ID - V01/obratnost/2 hvězdičky → 10 drahokamů/květin
ID - V01/taktika lovu/8 hvězdiček → 40 drahokamů/květin
ID - V02/vytrvalost/1 hvězdička→ 50 drahokamů/květin
ID - V02/síla/1 hvězdička→ 50 drahokamů/květin
Celkem:
165 drahokamů/květin – 25% sleva (41 drahokamů/květin) = 124 drahokamů/květin
Platím 28 21 6 20+13 36 + 26

// Narrské vršky

Marion měla ještě po cestě nahoru blbé kecy a stěžovala si, ale já se ani neobtěžovala otáčet. Jestli teď zemře vyčerpáním, mělo to tak být.
Dostaly jsme se na vrchol kopce a upřímně jsem prvně nechápala, kde jsem. Šla jsem nahoru na kopec, ale potom jsem začala mířit po jedné vrstevnici dál do nitra kopců. Po několika chvílích jsem narazila na most. Celý zasněžený, samozřejmě, nicméně tam, kde magie téměř pulzovala, rostly květiny a vypadalo to až překvapivě živě. „Nechutné,“ utrousila jsem a s přivřenýma očima se pomalu plížila k mostu. „Drž se zpátky, Káče,“ nařídila jsem Marion velitelsky, neposlušnost jsem nehodlala tolerovat a na výstrahu jsem krátce zavrčela. Marion souhlasila, že počká a já se tedy vydala za Životem sama. Slyšela jsem ji ještě v dálce mluvit a převrátila jsem nad tím oči v sloup. Očividně jí nedocházelo, že jsem už dávno pryč. Jejího výbuchu už jsem naštěstí byla ušetřena, protože jsem byla už dost daleko. Neušla jsem ale ani sto kroků, když Marion začala utíkat zpátky za mnou. Ohlédla jsem se na Marion, která si stěžovala. Ona se bála, že se zase ztratila. „Vždyť jsem ti řekla, ať tam počkáš, co by ses ztrácela,“ hlesla jsem znaveně. Její debilita mě začínala unavovat, ale pro klid mé duše jsem se snažila si toho nevšímat příliš. Za chvíli by mi totiž praskla hlava. „Víš co, tam jsou kytky, běž si tam… Hrát, třeba,“ navrhla jsem a Marion záhy odsvištěla dolů pod most ke květinám. Jak rychle zmizela, tak rychle byla ale i zpátky a ukazovala mi květinu. Zabručela jsem, žeje moc hezká a pak jen doufala, že zase zmizí. „Nejdřív si s ním promluvím sama,“ řekla jsem a Marion odběhla. S úlevou jsem vydechla a nachystala se na přicházející konfrontaci. Jakmile jsem se ujistila, že vlče aspoň na chvíli zůstane stát opodál, rozešla jsem se na most.
Zastavila jsem na mostě na hranici mezi magií a reálným světem. Stála jsem na sněhu, zatímco o jednu vlčí délku přede mnou byl zlatý most a květiny a teplo. Odmítala jsem do centra magie vstoupit dobrovolně a udržovala jsem si nepřátelský výraz i nasazení.
Ucítila jsem ho dřív, než uviděla. Nešlo ani tak o pach jako spíše o magickou sílu, která z něj vyzařovala. Bylo to, jako kdybych stála vedle rozžhavené koule, která mi spalovala chlupy i pokožku, zatímco mi teplo prostupovalo svaly až k morku kostí. Místo tepla ale z takzvance vyzařovala magie. Otřásla jsem se a zavřela oči.
Jakmile jsem je otevřela, Život stál na mostě asi jednu vlčí délku od pomyslné hranice mezi magicky upraveným světem a realitou. Dělila nás vzdálenost dvou vlčích délek. Vzhlédla jsem k němu a mlčky si ho prohlížela. Na chvíli jsem ztratila řeč. Nebylo pochyb o jeho identitě a vidět ho tváří v tvář bylo… Požehnání? Prokletí? Zázrak? Zkáza? Drápy z ledu se leskly na ocelově černých tlapách, maličké rampouchy se pevně držely na indigových koncích chlupů na spodní straně jeho těla a hluboké, nevyzpytatelné oči podobné moři mě na chvíli uhranuly. Cítila jsem, jak na mě jeho přítomnost působí. Kladně, což byla docela změna. Už jsem se necítila tak dotčená ohledně vzkříšení Cynthie, a i urputná nenávist, zatvrzelost a odmítavost vůči němu samotnému potichu ustoupily do pozadí. Jeho aura mi umožnila se otevřít, což… Se nikdy nestalo. Zatnula jsem drápy do sněhu a zuby pevně secvakla k sobě. Příval emocí a myšlenek mě nachytal nepřipravenou. Měla jsem toho na srdci hodně a nikdy jsem nebyla tak otevřená a zranitelná, jako teď.
„Nikdo tě tady mile nepřivítal, dovol tedy mně, abych tak udělal,” promluvil. Jeho hlas byl hebký, hřející a přátelský. Byl ale velmi opatrný, nesnažil se působit vlezle a urputně. Měla jsem zvrásněné čelo pochybnostmi a bojem sama se sebou, nic jsem neříkala a jen poslouchala. „Vítám tě v Gallirei, v zemi kouzel a čar. Je tu pět smeček nabízejících novou rodinu, spousta milých tuláků a nespočet překrásných míst…“ ztišil hlas a udělal krok dopředu, protože si všiml, že svou pozornost ztrácím. Rozmrkávala jsem slzy a olizovala si čumák. S jeho krokem vpřed jsem udělala jeden vzad. Zastavil a pomalu vydechl. „Dovol mi ti pomoci a přijmi můj dar jako důkaz dobré vůle,“ řekl něžně, a aniž bych stačila něco říct (stejně jsem nemohla, protože mé hrdlo bylo pevně sevřené, sotva jsem plynule dýchala), zvedl tlapu a natočil ji jemně mým směrem. Cítila jsem teplý vítr, mokro a zvláštní pocit něčeho neurčitého. Za chvíli jsem pochopila, že mě celou očistil od zaschlé krve a zacelil mi všechny rány v pevné jizvy. Olízla jsem si čumák a ucítila zjizvenou tkáň. Můj úsměv bude už navždy křivý, proběhlo mi uštěpačně hlavou. Cítila jsem se plná a zdravá, jako už dlouho ne. „Pomohl jsem ti podobně, jako Cynthii,“ řekl a usmál se. Teď si získal mou pozornost. Natočila jsem k němu uši a čekala, co mi řekne dál. „Pomohl jsem ti i přesto,“ zdůraznil, jako kdyby mělo nastat něco velice důležitého, „že jsi ji zabila a krmila se jejím masem.“ Jeho pohled byl stále měkký, ale pod všemi těmi polštářky byla pevná, tvrdá a chladná podlaha. „Nemáš právo,“ hekla jsem a zasekla se, protože hrozilo, že mi vyhrknou slzy. Nechtěla jsem před ním projevit ještě větší slabost. Marion jsem z mysli už dávno vytlačila. Teď to bylo jen já, moje nitro a Život. Zatnula jsem zuby a pevně sevřela zlaté oči. „Můžu ti pomoci… prohlédnout. Není to tady špatné, ne všichni jsou zlí. Je mi líto, že jsi vyrůstala v tak nepřátelském prostředí, ale tady je to jiné… I ty můžeš ovládat magii, máš ji v sobě zakořeněnou, cítím ji. Můžu ti pomoci ji nechat vyklíčit,“ snažil se mě ukonejšit a přesvědčit, avšak slova o magii mi jen rozpumpovala krev v žilách. Cítila jsem hukot v uších a ani jeho magická aura nedokázala plně potlačit emoce a vzpomínky, které se draly na povrch. Rychle poznal, že udělal velký přešlap. „Pročs vrátil Cynthiu? Měla zůstat mrtvá, posloužit jako jídlo a jako živiny pro zemi,“ slova jsem sázela rychle za sebou a občas udělala delší mezeru, abych chytila dech a potlačila slzy. „Cynthia neměla zemřít a už vůbec neměla sloužit jako potrava vlkům,“ jeho hlas byl pevný, očividně o tomhle nehodlal smlouvat. Zabodla jsem se očima do těch jeho. „Tak proč je moje rodina mrtvá? Proč jsi neoživil je? Proč v nás neklíčí magie? Proč jsme utlačováni, zotročeni a zahozeni? Proč?“ dotírala jsem na něj z jiné strany a udělala bojovně krok vpřed. Neodvážila jsem se ale moc přiblížit, jeho moc mě děsila, ačkoli jsem si to nechtěla přiznat. „Nedovolím, aby tady zavládl chaos, který se snažíš způsobit,“ řekl pevně. „Snažím se nastolit řád! Vymýtit vše pochybné, magické, nepřirozené!“ zavrčela jsem a stáhla uši dozadu. „Vidím ti až do srdce a jediné, po čem toužíš, že smrt a chaos. To nedovolím,“ držel se hodně zpátky, ale už jsem viděla, že je naštvaný. Pořád se ale snažil působit mile, což docela kontrastovalo s mou snahou. „Převracíte svět, ničíte přírodu, upravujete si vše dle svých představ. To není správné,“ odporovala jsem nadále. „Zlepšujeme!“ zvýšil hlas a já ztichla. Život při tom slově vycenil zuby a vypadalo to, že ztrácí kontrolu. Odmítala jsem se teď ale vzdát. „Když zabiju Marion, taky ji oživíš?“ zavrčela jsem tiše. „Ano, čistá duše si nezaslouží zemřít. Nezaslouží si být obětí pomsty, která se jí netýká,“ řekl chladně. „Zabili mi rodiče. Upálili mi matku před očima! Proč ona není živá? Proč neoživíš ji?“ řekla jsem znovu, protože předtím mi neodpověděl. Byl už nabroušený, ale má slova jako kdyby měla uklidňující účinek. Jakmile jsem totiž začala mluvit o křivdě, která mi byla doopravdy způsobena, snažil se tvářit soucitně, což mě rozčilovalo ještě víc. Teď už se mi slzy koulely po tvářích a v hrdle mě pálilo, nicméně jsem nemohla přestat. „Proč tě nezajímá, co se děje nedaleko hranic? Jsi sobecký a slepý, nevidíš, co se děje? Mocní jsou namyšlení zmetci, nehrají fér, obrací zákony přírody…“ teď už jsem se chytala stébel. Docházely mi argumenty a mluvil ze mě jen zakořeněný hněv. Nemohla jsem vzdorovat emocím a vzpomínkám, které ovládaly můj život. V hlavě mi hučelo jako ve vosím hnízdě, do kterého někdo ustavičně mlátí klackem. „Nemáš právo zasahovat do koloběhu světa. A už vůbec ne si hrát na boha. Pomáhat jen některým a okatě přehlížet jiné,“ vztáhla jsem na něj poslední námitku. Sice jsme stáli daleko od sebe a naše kožichy byly složené, ale rozepře rezonovaly do okolí. Ani jeden se nechtěl přiblížit k tomu druhému. Chvíli jsme zůstali ticho a já si začala pomalu myslet, že jsem vyhrála.
„Nemám vládu nad celým světem,“ řekl Život. Nedívala jsem se na něj, protože jsem pohled sklopila na své tlapy. Zase jsem nemohla přemýšlet. Poslouchat jsem ještě zvládala, ale nechápala jsem jeho slova. „Neříká se nadarmo, že Gallirea je rájem pro vlky s magickými schopnostmi. Zatímco jinde vlci střádají a nemají šanci svůj potenciál plně využít, tady to jde skoro samo. Celý svět nemůže být rájem, pak by to žádný ráj nebyl,“ zafilozofoval bůžek a odmlčel se. Proč se mi zdálo, že celý náš rozhovor postrádal pevné jádro, kolem kterého by se odvíjel? „Bolest není…“ povzdechl si, „řešení.“ To už mi ale bolest znovu krvácející tlapy dovolovala slyšet a vidět čistě, bez konstantního bzučení. Pohrdavě jsem se na něj usmála, snad jsem se mu snažila dokázat, že nade mnou nemá žádnou moc. „Proč byli tedy mocní o mnoho silnější než my?“ zeptala jsem se zamračeně. Mlčel. Přimhouřila jsem oči a švihla ocasem. „Hraješ hru na oblíbence, snažíš se všechny přesvědčit, jak jsi milý a štědrý, ale v nitru jsi jen egoistická nestvůra bažící po pozitivní odezvě ostatních. Chceš, aby tě uctívali a oblbuješ jim hlavy,“ nařkla jsem ho a rázně švihla ocasem. Nehodlala jsem se svého vzdát tak snadno. Neušla jsem tolik mil jen proto, abych si s ním krátce popovídala. Chtěla jsem ho vyzpovídat a složit na lopatky slovy. Slzy nahradil pevný pohled mých očí, které se zabodávaly do pohledu Životova. „Nepřesvědčím tě o opaku, to vidím sám,“ zabručel takzvanec a ocasem mávl ve vzduchu. „Musíš se přesvědčit sama. Zkušenosti v této zemi tě přesvědčí o opaku,“ řekl přesvědčeně. Zatvrzele jsem stáhla uši dozadu. Nevěřila jsem mu a pochybovala jsem o každičkém jeho slovu. „Až se tak stane, nebo až budeš stát na mostě nerozhodnosti, přivítám tě s úsměvem,“ řekl a já si odfrkla. „Teď už ti nemůžu pomoci, odejdi hledat pravdu,“ řekl a měl se na odchodu.
To by ale nesměla přiletět Marion, které se po tvářích koulely poslední slzy. Bylo mi jasné, že se zase ztratila. To vlče bylo naprosto neschopné a orientace v prostoru u ní byla pod bodem mrazu. Odvážila bych se říci, že těsně nad absolutní nulou, protože mě nakonec našla, ale i přesto…
„Hledám domov tohodle štěněte,“ zabručela jsem a ukázala na Marion. Vzpomněla jsem si, proč jsem sem vlastně přišla. Jestli ještě nepřihopkala, tak teď jsem ji pobídla, ať tak udělá. „Žije na jihu, kousek na západ od místa, kde jsi ji našla,“ řekl a usmál se na strakaté vlčátko. „Nebo spíš, kde ona našla tebe,“ dodal s úsměvem. Zabručela jsem a kysele se zatvářila. Byla jsem už psychicky vyčerpaná z hádky a otupělá jeho magií, takže jsem dál nehodlala dělat vlny. Chtěla jsem odejít, ale to se Marion začala vyptávat na různé ptákoviny a Život jí začal odpovídat, jako kdyby se nechumelilo. Přerostlé vlče mi vlezlo pod podvozek a jen vykukovalo mezi mýma nohama. Potlačila jsem chuť ji zalehnout a jen stála s nepřítomným výrazem na tváři. Byla jsem přehlcená a nějaké blbé kecy mě nezajímaly. Sice jsem je slyšela a vnímala, ale můj mozek už odmítal spolupracovat. „Samozřejmě, že si tě pamatuji, Marion,“ usmál se Život na maličkou a sklonil hlavu dolů. Zůstával ale dost daleko na to, aby se ke mně nepřiblížil. Držel si zdravý odstup. „Pořád máš veselého ducha, jak vidím,“ usmál se a zvedl hlavu. Snažil se zachytit můj pohled a naznačit mi, že Marion je krásným příkladem zdejší dobroty. Protočila jsem panenky a myslela si svoje. „Tvoje nová kamarádka?“ zopakoval po Marion a zkoumavě se na mě podíval. Má docela kuráž, vzít na sebe takovou výzvu, pomyslela jsem si se sarkasmem. Větší opovržení byste na mém obličeji nenašli, nicméně to Marion nemohla vidět, když mi dřepěla mezi nohama. Životovi to ale neuniklo a vypadalo to, že kuje pikle. Stáhla jsem uši dozadu. „Musíš Styx ukázat, jak je to tady skvělé a jak jsou všichni hodní,“ nabádal maličkou s úsměvem. Olízla jsem si nos a cukla uchem. Jako kdyby nestačilo, že se mě snažil přesvědčit sám, teď do toho musel tahat i svoje subjekty. „Dívej, tady ti dám kytici pro maminku,“ řekl a zpoza něj se vznesl pugét několika nádherných květin. Byly tam pomněnky, vlčí máky, růže, gerberky a další a další. Nádherně voněla a byla překrásně barevná. „Tyhle neumrznou a budou vám vonět celý rok,“ dodal s úsměvem a položil kytici na zem před Marion. Mohla ji vzít do tlamy a v klidu odnést, nebyla tak velká a byla i překvapivě dobře a pevně vázaná, aby vydržela mechanické poškození způsobené zuby. „Určitě se ještě někdy uvidíme, Marion, ale teď už musíte jít,“ řekl a odstoupil. Zhluboka jsem vydechla úlevou, že je celá tahle taškařice za mnou. „Na shledanou, Marion,“ rozloučil se s maličkou a já viděla, jak jí kožichem projel vánek teplého vzduchu. „Styx,“ oslovil mě a kývl hlavou dolů. Na nějaké projevy úcty jsem mu zvysoka kašlala. Život se otočil a odcházel, nicméně mně se příliš odcházet nechtělo. Bylo tu tepleji a cítila jsem se čistá a uvolněná, ačkoli jsem zrovna podstoupila mentální výcuc. Když se Život ohlédl, ucítila jsem touhu tady zůstat, která se mi hluboce příčila. Zatřepala jsem hlavou a otočila se. „Jdeme,“ zavelela jsem Marion. „Nezapomeň na pugét,“ dodala jsem bezmyšlenkovitě a rychle se rozešla pryč, abych se zbavila vlivu Životovy aury a magie, která nám obklopovala.

// Řeka Tenebae (přes Narrské vršky)

Stále jsem nechápala, jak může být hubeňoučká Marion tak naivní a stále být naživu i při této očividné vadě. Kdybych ji prostě vzala a šla s ní k útesu, že si shodím, ještě si sama dobrovolně stoupne na kraj a skočí, pokud jí slíbím, že jí při pádu narostou křídla. „Tak samozřejmě,” řekla jsem přeslazeně a plná ironie se na ni zářivě usmála, jak to jen moje krvavá a zjizvená tlama dokázala. Překvapovalo mě, odkud to škvrně bere tolik energie. Pořád skákala sem a tam a sníh kolem ní už byl udusaný.
Došly jsme do údolíčka mezi kopci a krom sněhu jsme nic nenašly. Zamračila jsem se a podívala se nahoru, kde svítil měsíc. Povzdechla jsem si. Mrcosím se tu celý den a blb nikde, postěžovala jsem si v duchu a sedla si do sněhu, abych se poškrábala za uchem zadní nohou. Podívala jsem se na Mariona znovu nahoru na kopec. Stejně jsme neměly jinou možnost. Pokrčila jsem rameny a souhlasně zabručela. „Tak jdem, Káče,” řekla jsem, zatímco jsem se stavěla na nohy. Pak už jsem lezla sněhem nahoru. Nebrala jsem to kolmo proti vrstevnicím kopce, šla jsem víceméně cik cak. „Jojo,” souhlasila jsem, ale moc jsem neposlouchala. Duchem jsem už byla nahoře na kopci a hádala se se Životem.

// Vrchol Narrských kopců

Na druhou stranu začal vznikat jediný jazyk, který měl všechny národy svést dohromady.

Nesdílela jsem její nadšení a nebyla jsem si vůbec jistá tím, jaký průběh bude návštěva u takzvaného boha Gallirei. Vykopne mě jako bezvěrce? Přivítá mě s otevřenou náručí a pokusí se mě svést na cestu magie? Přemění mě na vlče, aby mě někdo sežral?
„Uvidíme...” řekla jsem a prohlédla si svou kořist/obětinu/výkupné. Alespoň jsem měla nějaký plán. Teď jsem jenom přemýšlela, co od návštěvy očekávám já. Vysvětlení, proč je Cynthia naživu, ujasnila jsem si. Tohle byl hlavní důvod, proč jsem tam šla. Nemohla jsem po světě chodit s vědomím, že si Život bude vesele obživovat všechny vlky, které zabiju. Jako kdyby nestačilo, kolik práce mě to stojí. On si určitě jenom mávne nějakým kouzelným klackem a má vystaráno. Oživí si dalšího svého uctívače a mě popudí. Zprotiví mi živobytí.
Sice jsem ji napomenula, nicméně se to minulo účinkem. Zatnula jsem zuby, když mi i po svém uvědomění řekla zdrobnělinou. Ty nemáš právo mi tak říkat, zavrčela jsem v duchu a rozhodla se ji ignorovat, když mi tak hodlá říkat. Možná to ji naučí...
„A ty víš kudy?” zeptala jsem se a nadzvedla obočí. Stály jsme na kopci a já dávala pauzu unaveným svalům. Podívala jsem se kol a kol a všude byl jen sníh. Mohly jsme jít buď do údolí mezi kopci, ale tam jsem předpokládala, že bude spíš jenom sráz a možná zákryt před větrem. Nahoře na kopci by nás zase čekal jenom vítr. Zabručela jsem a rozešla se do údolí mezi kopci, připadalo m ito jako rozumnější řešení. Jestli se ten hňup božský měl někde schovávat, tak určitě někde, kde bude mít bezpečí. Nahoře na kopci přece nemohlo být nic. Ale co jsem mohla vědět, já žádné bohy nikdy neviděla.

// Tmavé smrčiny

Brodila jsem se sněhem a za chvíli si všimla, že cesta vede do kopců. Se zamračením jsem pokračovala dál v cestě a rozhodla se nejít přímo nahoru, ale spíš naokolo. Nechtěla jsem se moc vysílit, ačkoli by to byla rychlejší cesta. Stejně jsem nevěděla, kde Život přesně žije.
Marion se mi drželaza zadkem a já sem tam máchla ocasem, abych ji praštila po tlamě, nicméně spíše jse mji škádlila, než že bych jí chtěla ublížit. Což byla vzácnost a mladá dáma by si toho měla náležitě vážit. O Newlinovi jsem se toho moc nového nedozvěděla. Šedý s hnědou, hmm. A asi má rád vlčata, takže to bude nějaký učitel nebo opatrovatel. No, svou práci odvádí tak jako tak mizerně, ohlédla jsem se na poskakující veletrdlo za sebou, které znovu zapomnělo, kam jdeme. Povzdechla jsem si. „Za Životem, páč nevim, kde žiješ, Káče,” zopakovala jsem snad už potřetí.
Nelíbilo se mi, jak infantlině mě oslovila. Stáhla jsem zuby a tiše zavrčela. Rozhodně jsem nebyla žádná Styxí, Styxátko, Styxinka nebo tak něco. Dělalo se mi z toho lehce nevolno. „Jsem Styx,” zdůraznila jsem a švihla popuzeně ocasem. „Kdybychom je potkali, mohli bychom uspořádat hodstinu,” řekla jsem a olízla si tlamu. Pomalu jsem začínala cítit, jak mi prázdne žaludek a střeva. Marion byla skvělá krmě a její smrt bych si užila. Konečně by byla zticha a svět by se zbavil jednoho nepovedeného výtvoru.
„Kudy, kudy?” zabručela jsem si popod nos a zastavila se, abych se rozhlédla. Vítr fučel a já musela přivírat oči, nicméně všechno bylo pořád stejně bílé a mně se nezdálo, že bych domovu paboha byla o něco blíže než na druhé straně Gallirei. „Chceš jít za Životem se mnou, nebo počkáš tady někde?” zeptala jsem se a udělala nerozhodný krok nějakým směrem.

Nová slova a pozměněné významy se brzy uchytily a lidé je začali používat s ironií jako označí nové doby.

Peníze vydělané lovem ohrožených druhů a prodejem jejich kožešin, rohoviny atp. pomohly chudým k pořízení už maximálně modernizovaného překladače, díky kterému se mohli domluvit s lidmi v zahaničí.

// Nechává si na potom, až bude nejhůř :D

Po úpadku zájmu o elektroniku začali lidé více vyrážet do přírody a začali se k ní chovat hezky. Uklízet odpadky, vysazovat stromy.