Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Ježčí mýtina

Ne, nemám strach! ohradila jsem se, když mě moje druhé já nařklo ze zbabělosti. Tak proč tak rychle utíkám? Já neutíkám! zamrkala jsem a zastavila se. Musela jsem se otočit zpátky a podívat se, jestli mě někdo nesleduje. Bylo mi to proti srsti, ale cítila jsem se provinile. Marion si to nezasloužila, ne potom, co jsem ji poznala. Měla jsem k ní být hodná? Kdybych ji sežrala už na začátku, tak fajn, ale teď… Safra, do čeho jsem se to zas namočila. zamračila jsem se ještě víc a kousla se do jazyka. Tohle nebylo správné.
Dobře, dobře. Pamatuj, co tě učili rodiče, nadechla jsem se, abych se uklidnila. Srdce mi pumpovalo jako zběsilé a hrudník se mi svíral úzkostí. Musela jsem zabít strach, který se mi začínal rozvíjet v srdci. Život neměl pravdu! připomněla jsem si tvrdohlavě. Zabíjíme vlky s magií, protože jejich nátura je zlá, horší, než ta má, začala jsem si odříkávat učení. Marion je vlče narozené tady, takže už její počátek provázela magie. Život jí nadržoval už od jejího zplození. To není správné, takže si zaslouží zemřít stejně, jako jakýkoliv jiný mocný.
Vzhledem k tomu, že tady vlci nemůžou umřít, je nutné vytvořit nová opatření a zjistit jiný způsob jejich odstranění. To nebylo moc moudré, tak ji mučit. Takhle jsem na sebe akorát obrátila pozornost celé jejich smečky, nakrčila jsem nespokojeně čumák a otočila se k řece. Byla stále zamrzlá, ale led byl tenčí. Nechtěla jsem na něj stoupat, ještě bych se probořila do chladné vody, takže jsem se rozešla po jejím okraji na sever. Doufala jsem, že narazím na klidnější místo a třeba u lesa bude spadlý strom, přes který se dostanu na druhou stranu řeky.
Teď se jim budu muset vyhýbat, dokud nezjistím, jak je nejlépe vaporizovat, povzdechla jsem si a kráčela dál. Začínala jsem cítit smrad nějaké zatuchliny. Vůbec mě nenapadlo, že v tak smradlavém prostředí může žít nějaká smečka. Proto jsem zcela nevědomky přešla přes kameny v řece na její druhou stranu a smradlavému území se tak vyhnula. Sice tam byly stromy, ale já se nehodlala schovávat mezi ně. Tam by se můj pach držel snáze než na volném prostranství, kde stačilo trošku zafoukat. Takže, čeho jsem docílila, když jsem Marion ublížila? zeptala jsem se sama sebe. Žralo mě to. Byla jsem na druhé straně řeky a mířila dál. Tohle eso jsem nechala úspěšně za sebou a čekal mě další volný prostor. Od místa činu jsem byla už hodně daleko, což mě trochu uklidňovalo.

// Zubří vysočina

// Kopretinová louka (přes Tenebrae)

Jak temná noc. Vlče samo, opuštěné, usmála jsem se spokojeně a přivřela oči. Dostala jsem se daleko od Marion. Dělali mi dobře, když jsem viděla její vyděšený obličej. Strach v jejích očích byl hmatatelný a já ho cítila i ve vzduchu. Když začala brečet, roztřásla jsem se vzrušením. Dalo by se říct, že bolest jiných mě uspokojovala. Olízla jsem si čumák, když jsem pokračovala na další louku. Pořád ještě bylo všechno pod sněhem, nicméně už pomalu ubýval. Teploty byly vyšší a topily sníh na tuhou směsku. V noci bylo ale pod nulou, takže tání se zpomalilo. Mohla jsem alespoň v klidu jít dál, aniž by se mi tlapky motaly v mokrém sněhu. Byla to hodně velká louka, možná to kdysi byl i les, protože na jihu i severu byly stromy. Možná to tady kdysi pohltil požár a vytvořil z toho velkou mýtinu.
Cukla jsem ušima, protože jsem měla dojem, že mě někdo sleduje. Nikoho jsem sice neslyšela, ale stejně jsem se zastavila a podívala se. Nikde nikdo nebyl. Trpíš stihomamem? zeptala jsem se sama sebe a olízla si zjizvený čumák. Udělala jsem, co jsem musela, zamračila jsem se a pokračovala dál přes zasněženou mýtinu. Nebyla to tak úplně pravda, mučení vlků nebylo mým cílem. Udělala jsem to, co jsem chtěla, opravila jsem se. Marionin pláč mi stále zněl v uších. Byl pisklavý, bolestný a kdybych k ní cítila byť jen ždibek náklonnosti, nebo soucitu, rozplakala bych se taky. Její utrpení mi ale dělalo dobře a ačkoli se jednalo o vlče, nehodlala jsem se tam držet zpátky. Ach... Myslím, že Duncana už nikdy nenavštívím, tlumeně jsem se zasmála. Marion určitě někdo najde a ona pak vše roztroubí. Bude jasné, že na mě budou potom všichni mít pifku. Určitě i Duncan, zazubila jsem se. V tom případě se těším, až si na boj nebudeme jenom hrát, nadechla jsem se chladného vzduchu a s úsměvem mířila dál na východ. Měla tady být ještě nějaká smečka, takže jsem ji hodlala najít. Nevěděla jsem, kde hledat, nicméně východ byl jedna z možností, kudy jsem se mohla vydat. Na západě bylo smeček dost, takže východ dával i trochu víc smysl. I když... Borůvková a Asgaarská jsou hned za kopcem, ušklíbla jsem se.
Nejlepší bylo, jak mě Marion volala zpátky. Jako kdyby jí vůbec nedošlo, co se stalo. Hloupé děcko. Chtěla jsem ho zrekrutovat, ale bylo by spíš ke škodě než k užitku. Copak to nepochopila? Mně je ukradená... Skoro, jako kdybych jí já jediná zbyla, zachichotala jsem se a zakroutila nechápavě hlavou. Bylo by pro mě srozumitelnější, kdyby Marion volala maminku.

// Říční eso

// Sarumen

Marion poslušně ťapkala za mnou, jako naivní ovečka za... Hehe, nenasytným zlým vlkem. Rychle jsem ji vyvedla z lesa a pořád si hlídala záda, abychom neměli žádné další přihlížející. Už jsem věděla, že napadnout někoho na území smečky, byť je to jen vlče, rozhodně není jedním z mých brilantních nápadů. „Byla jsem s Duncanem,” odpověděla jsem Mariona mířila na sever, kde se řeka větvila. „Ukazoval mi váš les,” doplnila jsem ještě. Pochybovala jsem, že si to bude maličká pamatovat, takže mi bylo jedno, co jí říkám. Stejně vždycky všechno popletla a nebo zapomněla, skoro jako kdyby její paměť měla vzadu černou díru.
Vítr vůbec nefoukal a ačkoli byla obloha zatažená, já se rychle rozkoukala. „Dělali jsme samé neslušné věci,” řekla jsem, když se mě zeptala, co jsem s Duncanem dělala. Kazit mláděž, to ti jde, pochválila jsem se.
Dostaly jsme se až na nejsevernější část louky, všude hučela voda a nikde nikdo nebyl. „Tak poslouchej, Káče,” obořila jsem se na ni zhurta. Zastavila jsem a otočila se proti ní, ceníc na ni zuby. „Je mi úplně jedno, kde je tvoje máma a jestli najde jen tvůj pach a nebo tvoje zbytky, je mi ukradený ještě víc,” zavrčela jsem a udělala krok k ní. „Rozhodně nejsem tvoje kamarádka,” zavrčela jsem na ni. Olízla jsem si čumák a přimhouřila oči. „Jen tak mi to asi neuvěříš, takže ti dám důkaz,” řekla jsem a škaredě se usmála. Jizva na rtu mi křivila úsměv. Chytila jsem zuby její krk a shodila ji na zem. Byla jako peříčko. Maličká, vychudlá. Nepokousala jsem jí krk do krve, ale modřinu tam mít nejspíš bude. Přišlápla jsem ji na zemi, aby mi nikam neutekla. Jednou tlapou jsem jí stála na rameni celou svou vahou a druhou tlapou jen přidržovala její obličej na zemi. Sklonila jsem k ní a v nehezkém úsměvu na ni vycenila zuby. Ty mohly být její konečnou zkázou. „Nezabiju tě, to proto, abys mohla Životu říct, jak se ve mně zmýlil,” zašeptala jsem jí do ouška, než jsem se jí do něj zakousla. Chtěla jsem jí aspoň doživotně ublížit, když jsem ji nemohla zabít. Ucítila jsem krev a povolení chrupavky, které v uchu měla. Nejspíš jsem jí ucho poničila dost na to, aby jí plandalo do konce života. „Stejně by tě oživil,” zavrčela jsem na ni, zatímco jsem ji držela na zemi. Na co plýtvat silami, když by stejně povstala z mrtvých? To by bylo bezvýsledné. Mnohem lepší bude, když ji budu mučit. Chytila jsem jí do zubů i druhé ucho a secvakla kolem něj čelisti. Odstrčila jsem ji od sebe a máchla kolem sebe ocasem.
„Jestli chceš, aby tě někdo našel, tak být tebou zůstanu tady v tom křoví. Pach krve k tobě ostatní dovede,” řekla jsem jí naposled a odebrala se k odchodu. „Krev ale nemusí přilákat jen... vlky,” záměrně jsem ji děsila. Bylo mi jedno, co s ní bude a konečně jsem mohla dát průchod svému opravdovému já, kterému tohle vlče lezlo na nervy už dost dlouho. Olízla jsem si tlamu, kde byly kapičky krve. Uši moc nekrvácely, ale rozhodně musely bolet.
„Jestli tě najde medvěd nebo smečka šakalů, nebude tě škoda. Pochybuji, že se po tobě bude někomu stýskat,” uchechtla jsem se. Dívala jsem se na ni seshora a panovačně se usmívala. Ubližovat slabším mi nevadilo a konečně jsem v téhle zemi našla někoho, koho jsem mohla naprosto zničit, aniž bych dostala ťafku zpátky. „Ani mamince ne,” ucedila jsem ještě skrze zuby a nakrčila nad tím ubohým stvořením nos.
Pak jsem se otočila a rozběhla se pryč, nechávajíc vlče za sebou.
Usmívala jsem se.

// Ježčí mýtina (přes Tenebrae)

// Nikdo mě nevidí, jasné. :D

Snažil se svou nevědomost zamaskovat za chytré řečičky a uražený obličejík nafouklé americké ropuchy. Snažila jsem se tedy pomoci jeho paměti a začala vyjmenovávat smečky, které jsem zatím navštívila. Měla jsem to štěstí, že jsem většinu jejich názvů znala, ať už z doslechu a nebo z úst nějakého namyšleného člena.
Zastříhala jsem ušima a úlisně se usmála. „Čím víc vím, tím líp,” řekla jsem skálopevně. Vlastně jsem mu nikterak neodpověděla a nechala ho tápat v jeho domněnkách. Oplatil mi vyjetí zuby, což se mi líbilo. Dala jsem to najevo lehkých naježením srsti, která ale hned slehla a já si olízla zjizvený čumák. Cukla jsem uchem. Být inspektorem smeček by bylo jistě úchvatné poslání, nicméně můj cíl se smečkami byl lehce odlišný. zjistit slabiny, zaútočit, vymýtit. Jsou to největší síly Gallirei, žádný tulák neobstojí proti smečce a když vyřídím ty, osamělí vlci už budou hračka, nadechla jsem se vůně jehličnanů a pokračovala dál pryč. Už jsme se blížili k okraji lesa. Rozloučil se se mnou, po svém, a já jen spokojeně švihla ocasem. „Oh, a já si už myslela, že ty ses největší postrach Sarumenu,” zašvitořila jsem uměle přiblble a zamrkala na něj. „Tchoř odchází,” řekla jsem já místo rozloučení a dramaticky sebou smýkla v parodii na poklonu. Pak jsem se zvedla a štrádovala si to ven z lesa sama. Však jsem to už měla kousek.
Ucítila jsem pach Marion. Byla blízko hranic a vypadalo to, že nikdo není poblíž. Já už se proplétala mezi posledními stromy a nikdo se mnou nešel, takže jsem předpokládala, že mě všichni považují za vlka odcházejícího ze smečkového území. Šla jsem podél hranic a pak zamířila zpátky do lesa, kde byla Marion. Našla jsem ji stát mezi stromy, zatímco se bezradně rozhlížela. Nikde nikdo. „Hej, Marion!” zavolala jsem na ni šeptem. „Pojď sem, potichu. Jdem najít tvoji mámu,” nabádala jsem ji a usmála se na ni. Ach, na tohle jsem se těšila, slastně jsem si v duchu posteskla. Vzala jsem Marion a rozklusala se s ní z území. Šla jsem tiše a dávala pozor, aby Marion moc nevřískala. „Vím, kde je, ale musíš jít potichu za mnou,” usmívala jsem se na ni jako ta nejhodnější duše na světě. Jako její kamarádka. Vytrpěla jsem si s ní své a byla s ní dost času na to, aby mi přirostla k srdci. Žel bůh, nepřirostla. Pořád to bylo jen otravné vlče, které mělo ještě tak na hovno genetickou výbavu, že zprovodit ji ze světa bude opakem hříchu. Pochybovala jsem, že by v dospělosti mohla být samostatná a opustit smečku, byla spíš jako vlk s doživotním postižením, o kterého se smečka musela starat celý jeho život. Takhle jim vlastně prokážu službu! Jsem zvědavá, co si o tom bude myslet Duncan, napadlo mě. Nezáleželo mi přece na jeho úsudku, chtěla jsem jenom vědět, jestli prokoukne a nebo bude dál odmítat pravdu, která mu bije do očí. Když uvidí krev té malé a její hlavičku zakutálenou někde ve křoví, pořád bude pochybovat? To si spíš bude přát, aby mě tehdy zabil, když měl tu možnost. Nějakou výmluvu by si našel. Ale teď? Teď neměl šanci.
Pak už jsme zmizely z lesa.

// Kopretinová louka

Zavrtěla jsem hlavou. Z vlčího masa jsem nikdy neměla žaludeční problémy. Žádná zácpa, žádný průjem nebo vzbouření žaludku, nic z toho se nestalo. Na druhou stranu jsem měla hodně jídla a jistotu, že několik dlouhých dní přežiju bez kručícího žaludku.
Znovu vyjekl, že mi nevěří. Nebylo ne mně, abych ho přesvědčovala, takže jsem jeno pokrčila rameny a nevinně se usmála. Byla to jeho věc. Až mě ale jednou uvidí nad něčí mrtvolou, bude muset věřit vlastním očím. Potom to pro něj jistě bude facka od reality. „Ale samozřejmě!” řekla jsem, když zmínil, že nakonec bych snědla i jeho. „Kanibalův hlad je totiž neutišitelný,” zazubila jsem se na něj.
Moc se mu vstávat nechtělo, ale nakonec jsme se přeci jenom rozešli na sever. Mrskla jsem ocasem, když do mě žduchnul a vykračovala si to vedle něj. „Je mi jasné, že víš o svojí smečce kulový, nicméně možná bys mohl poradit dámě v nesnázích,” nadhodila jsem a udělala na něj prosebná očka. „Hledám si domov a proto chci navštívit všechny zdejší smečky. Byla jsem v Borůvkové, Asgaarské, Ragarské i té vaší, tak si říkám, jestli jsou to všechny, nebo jestli mi nějaká schází,” uvažovala jsem nahlas a hrála slečinku s problémem, který může vyřešit jen její moudrý společník. „Ten tvůj rejpavej čumák musí vědět o všem, co se tu šustne,” uchechtla jsem se a zuby po něm vyjela. Cvakla jsem jimi naprázdno nedaleko jeho obličeje a tlumeně se zachechtala. Jestli je tohle všechno, tak mám hotovo. Co je další krok mého zlosyneckého plánu? zamyslela jsem se a překročila sněhovou hroudu, která jistě pod sebou skrývala pařez.

„S takovou bys brzy začal najíždět do vlků, co?” utahovala jsem si z něj. Jakmile by ho začaly vlčice nudit, musel by si zábavu hledat jinde. Jasně jsem na něm viděla, jak se mi nesnaží ublížit a chová se ke mně vcelku ohleduplně, ačkoli byl arogantní a popichoval. Bylo to úsměvné. Zajímalo mě, jestli někdy nějaký vztah doopravdy měl, nebo byl vždycky takový. Z toho měl určitě i ty jizvy. Nedivila bych se, kdyby takhle laškoval už se zadanou vlčicí, jejíž partner mu pak šel vyprášit kožich. Uchechtla jsem se, když mě odsoudil ze lži. „To už jsem chtěla pomoct sobě!” zachechtala jsem se a zavrtěla hlavou. Copak to nechápal? „Dobře ti tak, víc jídla pro mě,” vyplázla jsem na něj jazyk. Kdybych každou chvíli narazila na zdechlinu vlka, rozhodně bych se s lovem jiné kořisti neobtěžovala, pokud by už moc nehnil. Zbytečně bych zabíjela jiného tvora jenom proto, že odmítnu vlastní druh? Nebylo na tom nic špatného, maso jako maso. „Vlčí nechutná moc jinak než jezevčí nebo medvědí,” pokrčila jsem rameny. Maso masožravců bylo jiné než maso býložravců, nicméně v při jeho konzumaci jsem cítila větší pocit zadostiučení, když jsem tu kousavou potvoru dokázala skolit. Medvědí maso byla ale rarita, protože na takovou obludu jsem sama nestačila. Vzácně se dala najít mršina.
Nadzvedla jsem pobaveně obočí, když zase začal mlít pantem. „Na to zapomeň, puso,” zabroukala jsem a rozhlédla se. Slunce pomalu zapadalo a mně se zdálo, že už tady trávím nějak moc času. Moc se na něj nefixuj, upozornila jsem se. Byla jsem poměrně milá a nesnažila jsem se ho zabít, nicméně jsem k němu nechovala žádné přátelské city. Bylo to spíš jako vztah krokodýla a jaguára. Jeden druhého popichuje, ale přitom jeden druhého může klidně zabít. Duncan mě ale upřímně bavil. „Víš co, tebe sním jako posledního, až začnu pojídat všechny ostatní gallirejčany,” zadumala jsem a vážně kývla hlavou.
„Jojo,” odbyla jsem jeho kecy a protočila panenky s úsměvem. Začala jsem se ale zvedat. Jakmile jsem se postavila na nohy, otřepala jsem se, až se mi srst celá načechrala. Vypadala jsem jako hubený obláček. Schválně kdy začne pršet.
„No, asi se zdejchnu, než mě nějaká tvoje milenka objeví. Rozhodně jí nechci stát v cestě ke králi balvanů,” řekla jsem vážně a udělala krok na sever, kde jsem nechala Marion. Tak nějak jsem jí chtěla ještě vidět. A taky mě zajímalo, jestli už Newlin mluví, protože z Duncana jsem toho moc nevytáhla. „Nechci být centrem hněvu tvého harému a stejně pro ně nejsem konkurence na úrovni,” protáhla jsem a laškovně se usmála. Byla jsem totiž mnohem lepší, avšak to on nemusel vědět. „Doprovodí král balvanů královnu chromých slimáků, nebo máš konferenci za kamenem?” popichovala jsem ho, aby se zvedl.

„Ne každá je sladká, naivní květinka,” zamrkala jsem na něj přeslazeně a olízla si čumák. „Pořád je lepší být polštář než večeře,” přitakala jsem naoko seriózně. Bylo mi jedno, jestli mě v duchu odsuzuje, protože jsem vyrůstala v prostředí, kde takové věci byly naprosto normální. Hádala jsem, že ze začátku to pro naši smečku a pro původní Kapijské nebylo vůbec snadné, nicméně abscence kořisti je donutila žrát i mrtvé. Když vám jídlo brali a jakýkoliv úlovek si nárokovali mocní, nebylo moc co žrát, ještě k tomu v zimě. „Neudělala jsem to ale schválně,” broukla jsem, skoro jako na obranu svého vražedného aktu. „Podařilo se mi ulovit srnu a protože jídla je málo, Cynthia mě o ni chtěla připravit. Zaútočila na mě a chtěla mi ji ukrást. Dá se říci, že jsme byly známé a kdyby řekla, bez problémů bych se o jídlo podělila,” pokračovala jsem ve vysvětlování. Už jsem se přes to přenesla a upřímně mě bavilo ho děsit nebo mu říkat informace, které ho můžou zaskočit. Očička se mu tak zvláštně při poznání měnily, nicméně stále neutíkal, jako kdyby mu na tom nesešlo. „Pustili se do nás další dva. Byli o dost silnější a já se nakonec kořisti vzdala. Stejně jsem se stihla nažrat už předtím, než Cynthia dorazila. Jeden z těch vlků ale Cynthiu tak zmasakroval, že už jenom ležela na sněhu a prostě umírala v bolestech,” nadechla jsem se a protáhla si tlapu do boku. „Takže jsem jí vlastně chtěla pomoct, aby to měla rychle za sebou a netrápila se,” dokončila jsem a sledovala, co to s ním udělá.
Hejkal? neudržela jsem smích, nicméně jsem se nesmála nahlas. Radost mi jen tak poskakovala v hrdle. Představa hejkala a mne mě pobavila. „Hejkal Styx,” zazubila jsem se a pustila se mu do krku. Nechával se okusovat a ještě při tom zvládal mluvit. Byl vážně k neuvěření. „Máš štěstí, že nemám hlad, cukrouši,” zasmála jsem se mu do kožichu a ještě předtím ho pustila. Líbilo se mi ho utlačovat a příjemně hřál, takže jsem se ke zvedání moc neměla. Položila jsem si na něj hlavu a trochu jsem sebou zamrcosila, abych se na něm líp uvelebila a abychom se navzájem nepíchali žebry.

Kdybych chtěla, mohla bych se mu zakousnout do krku a on by proti tomu nic neudělal. Až by mu došlo, že mu jde o život, začal by asi protestovat, nicméně teď mě nechal, ať si dělám, co se mi zlíbí. Spokojeně jsem mrskla ocasem, zatímco jsem si s ním hrála.
Když se mě zeptal, jestli jsem Cynthiu zabila, zastavila jsem se. „Hm,” zabručela jsem a olízla si čumák, abych vzápětí mohla cuknout jedním uchem. „Jo, ale tady nikdo nemůže umřít, když tu máte ty kašpary, co se vydávají za bohy,” zabručela jsem nespokojeně. Předpokládala jsem, že tato informace není nikterak tajná a nemusím si ji schovávat jen pro sebe. Duncan byl stejně šašek, takže to bylo jako říkat právě onomu kameni. „Ne, ale když je krutá zima, je mrtvola lepší než prázdný žaludek,” řekla jsem tvrdě. Neplýtvala jsem, brala jsem si všechno, co mi bylo nabízeno. „Nebylo to v plánu, ale nějak se to... semlelo,” uchechtla jsem se a pokrčila rameny. Bylo na mně poznat, že toho nelituji a ještě mi to přijde vtipné. Však co mi bylo do toho, život byl krutý a silnější měl větší šanci přežít.
Pokračovala jsem v naší dramatické scéně. Sám přiznal, že nemá co nabídnout, krom svého těla, hehe, oběd,, pár kamenů a kontaktů. Otočila jsem se k němu znovu čelem a přiblížila se k němu. Nerespektovala jsem jeho intimní prostor stejně, jako on nerespektoval ten můj. Polibek by pán chtěl... protáhla jsem pobaveně v mysli a prohlížela si ho. Měl krásnou tmavou srst a zlaté oči, které jiskřily jako elektrická výbojka. Naklonila jsem k němu čumák, jako že mu teda jeho přání splním, avšak v poslední chvíli jsem se odtáhla a ušklíbla se. „To je ale smůla, že nejsem žádná víla, abych ti takové přání splnila,” uchechtla jsem se a následně ho zalehla. Byla jsem lehoučká, pořád jsem byla tulák, co je rád, že se drží na nohou. Zuby jsem mu zaklesla do krku a žmoulala mu srst i kůži. Sem tam za ni zatahala. „Zhyň, bídný červe!” řekla jsem dramaticky a přitiskla mu zuby k průdušnici. Trošku jsem zatlačila, abych mu maličko znesnadnila dýchání, ale jinak jsem mu moc neubližovala. Hehe, bavila jsem se v duchu. Je pravda, že jsem už dlouho nezažila takovou legraci.

Všimla jsem si, že se mi nesnaží nijak ublížit a upřímně jsem nevěděla, jak to brát. Sám sobě tak škodil. Dobrý kousanec nebo drápanec dokáže zachránit kůži, ale on mě jen převaloval a snažil se mě pokořit žducháním a tak. Jeho škoda, já jsem se omezovat nehodlala a zuby a drápy jsem po něm sekala tak, abych mu ublížila. Nesnažila jsem se ho zabít a nechtěla jsem ho ani poranit moc do krve, ale modřiny, odřeniny, škrábance a štípance, to bylo moje.
Shodila jsem ho na zem, kde začal teatrálně vyvádět. Přimhouřila jsem oči a sledovala ho, jak se převrací tam a zpátky, nejistý tím, co udělám.
Narovnala jsem se a povýšeně se usmála. „Tak, králi všech balvanů,” začala jsem pošklebovačně, „jaké je tvé poslední přání?” Udělala jsem několik ladných kroků k němu a tlapou mu jemně přejela po krku až k rameni. Ráda jsem si s obětí hrála, připadalo mi, že mám pak větší moc. „Budeš jako Cynthia? Chceš, abych to skončila rychle?” nadhodila jsem a v očích mi blýsklo. Byl to naprosto slastný pocit, ukončit Cynthiin život jediným trhnutím tesáků. „Můžu tě ale i ušetřit, když mi nabídneš něco na oplátku,” zazubila jsem se a tlapou mu zvedla bradu. „Co bys mi ale mohl nabídnout,” zatvářila jsem se pohrdavě a teatrálně od něj odstoupila. Máchla jsem dramaticky ocasem. „Ty, takový bídný červ!” zvedla jsem hlavu k obloze, která se schovávala někde nad vrcholky zdejších jehličnanů. Sklonila jsem hlavu dolů a šikmo se na něj podívala.

Podařilo se mi ho překvapit. Celou dobu stál jako skála a koukal před sebe, snad si o sobě bůhvíco myslel a nebo byl jednoduše neprozíravý. Útok zezadu nebyl ničím, co bych neudělala, čest většinou v mém stylu boje šla stranou. Používala jsem všemožných triků a zákeřných tahů, abych soupeře dostala na lopatky. Nejednou jsem se ohnala vlkům po koulích, abych je zpacifikovala.
Cuknul sebou ve směru, kam jsem házela sníh a nechal mě se zakousnout do jeho kůže na břiše. Drápy jsem mu sjela po noze a podrápala ho, ale neměla jsem tak ostré drápy, abych jimi prořízla kůži až do masa. Netrávila jsem čas broušením svých zbraní, spíš jsem hodně chodila a drápy se mi samy otupovaly.
Skrčila jsem se a když se snažil mi strčit hlavu pod hrudník a podebrat mě, tlapou jsem ho praštila přes čumák. Zuby jsem se pevně držela jeho břicha a teď už se zpátky moc nedržela. Nakonec jsem ho ale přecijen pustila, ale jakmile jsem tak udělala, sklonila jsem hlavu a tělem do něj vrazila, abych ho vyhodila z rovnováhy. Pak jsem chtěla ustoupit a vzdálit se.

Na chvíli jsem zamrzla. Docela mě překvapilo, jak mou urážku obrátil proti mně. Zamrkala jsem a překvapeně koukala, jak mě slovy drtí na čím dál menší kašičku. Uvnitř sebe jsem ucítila úzkost a ačkoli jsem mohla utéci tělem, myšlenky mi zůstávaly na místě. Uniklo mi tiché zavrčení, které jsem rychle utla olíznutí čumáku a cuknutím ucha.
Nebyla jsem zrovna ten typ, co moc mluví a snaží se urážky efektivně vlepit nepříteli do obličeje, takže jsem Duncana surově kopla do žaludku, abych se dostala zpod jeho těla. Vysoukala jsem se na nohy a poslouchala, jak znovu používá mentální útok, místo toho fyzického. Teď už jsem na to ale byla připravená a v očích se mi zákeřně blyštilo. S vědoucím „Chmm,” jsem reagovala na jeho větu o vyrovnání našich sil. Bylo mi jasné, že je silnější, nicméně já se nenechala zastrašit větším a svalnatějším sokem. Naježila jsem se, abych taky působila větší a usmívala se. Můj úsměv nebyl příjemný a díky jizvě byl i trošku křívý.
Nevydala jsem jediného slůvka a rozešla se k němu. Držela jsem si odstup a začala kolem něj kroužit. „Na kecy jsi tady spíš ty,” řekla jsem, když jsem mu byla za zadkem. Pokračovala jsem ale v kroužení a když jsem byla zase před ním, pokračovala jsem: „Mně to tak snadno nejde.” S touhle věou jsem zahájila druhé kolečko. Šla jsem pomalu a určitě ho to už muselo nudit, protože to vypadalo, že se k útoku nemám. Držela jsem se o něco dál a jenom kolem něj vyšlapávala cestičku. Zase jsem se dostala za něj. „Ale být královnou je lepší, než být dvorním šaškem,” uchechtla jsem se a prudce hodila sníh tam, kudy jsem měla logicky pokračovat v kroužení, nicméně místo toho jsem sebou šmýkla a vystartovala po půlce těla, která už byla za mou trajektorií. Mířila jsem mu na spodní část břicha a drápy jsem mířila na stehno.

Můj sok, můj naháněč a šklebivý rarášek se blížil pomalu jako slimák se zlomenou nohou. Kdybych chtěla, mohla bych se narovnat a jednoduše začít znovu utíkat, nicméně jsem nehodlala podnikat další závodní úskok do lesa, protože by mě stejně čekal podobný osud, jako teď. Nechtěla jsem znovu zakopnout o magicky neviditelný pařez, liánu, kámen nebo ztvrdlý sníh, který by přede mě postavil. Příště by ho mohl umístit do výše mé hlavy a pak by to bylo mnohem nepříjemnější. Hádala jsem ale, že tak rafinované myšlenky se mu hlavou nehoní, neboť mu jde čistě o škodolibost a radost, když měl někdo na hovno den.
Přiloudal se ke mně a začal mě strkat tělem tak, aby přepadla na záda. Sklonila jsem se víc k zemi a skutálela se pod něj, jak pravděpodobně chtěl. Začal se prohlašovat za nějakého slavného ochránce území, načež jsem se jen uchechtla. „Před tebou by utekl i chromý slimák,” vyplázla jsem na něj jazyk, zatímco si olizoval zuby. Začal zase prudit, takže jsem přimhouřila oči a na tváři se mi rozlil potutelný úsměv. „Já zas nemůžu za to, že ses přežral,” řekla jsem s úsměvem a zadníma nohama jsem ho silně kopla do břicha. Pak jsem se jenom přetočila a postavila se, zatímco on se pral s bolestí. „Máš pomalejší reflexy než kámen,” zaculila jsem se a mrskla naježenou oháňkou kolem sebe.

Podařilo se mi ho zaskočit. Nebyl vůbec ve střehu a kdybych chtěla, pravděpodobně bych mu dokázala ublížit mnohem víc. Já jsem se už ale poučila a věděla jsem, že rvát se na cizím území nebylo ani trochu chytré, neboť se strhávalo pozornost ostatních, kteří se také chtěli zapojit do boje a potom mě vyhnat cikánskou férovkou z lesa.
Slyšela jsem jenom jeho nadávky, zatímco jsem utíkala lesem. Přeskakovala jsem kořeny a vybíhala do kopce, nicméně jsem neutíkala zas tak rychle, nechtěla jsem se mu ztratit, a navíc jsem se nechtěla moc unavit. Slyšela jsem jeho dech, jak se přibližoval, takže jsem ještě trochu zpomalila, nicméně stále pokračovala v pohybu vpřed. Přibližoval se k mému boku a já ho po očku sledovala. Za dalším stromem jsem chtěla zahnout, když jsem najednou zakopla o něco, co jsem neviděla. Hekla jsem a bokem spadla do sněhu. Přistání nebylo nijak tvrdé, protože jsem už dávno nepelášila jako zbabělec, spíše jsem klusala do kopce. Smýkla jsem se na břicho a otočila se za sebe, abych se podívala, o co jsem to zakopla. Nic tam nebylo. Zamračila jsem se a pomalu se začala zvedat na nohy, ale to už se Duncan blížil. Zůstala jsem přikrčená. „Chcípáčku,” provokovala jsem ho, zatímco se blížil. Takhle sprostě použít magii, aby mě zastavil. Jako kdyby nebyl rychlejší a nemohl mě dohnat. Nebyla jsem včerejší a bylo mi jasné, že jsem zakopla o něco, na tlapě jsem cítila tupou bolest, kterou bych si vlastní nešikovností nezpůsobila, neboť jsem nešikovná rozhodně nebyla.

Duncan Lennie znal, což pro mě bylo docela překvapením. Nadzvedla jsem obočí a švihla kolem sebe ocasem. Nepředpokládala jsem, že mi řekne něco dalšího, takže jsem se raději vydala dál.
A dál mě to dotáhlo k úkrytu. Duncan se nafoukl, jako kdyby byl pánem tohoto lesa a jako kdybych mu měla připsat všechny zásluhy. „Abys neprask,” varovala jsem ho, zatímco si vyskočil nahoru na skálu a snažil se působit drsně a strašidelně. Začal mi hraně vyhrožovat a já jen zavrtěla nechápavě hlavou.
Zkusila jsem odvést jeho pozornost otázkou ohledně smečky, nicméně mi nabídl natolik nepravděpodobnou informaci, že jsem začala pochybovat o jeho příslušnosti ke zdejší smečce. Vypadalo to, že jsem si měla za svého společníka vybrat Newlina, nicméně ten zrovna zmlkl, když jsme odcházeli.
Postavil se blízko ke mě a znovu se dožadoval mého posledního přání. Pohled jsem měla pevný jako kámen a provrtávala jsem jeho provokativní kukadla skrz naskrz. Poslední přání? Mé rodiny se nezeptali, jednoduše je všechny pozabíjeli. Nějaká novinka ve světě mocných? Dopřát slabým možnost vyslovit poslední přání, které stejně nebude vyslyšeno? stáhla jsem uši k hlavě a švihla ocasem. „Abys zkapal,” řekla jsem a vyjela mu po krku, kde jsem ho zuby lehce štípla. Nehodlala jsem mu ublížit, ale proč takovou hru nevhrotit? Často jsem se se sourozenci rvala a nikdy jsme to nemysleli zle, ačkoli zranění občas zlá byla. Zasmála jsem se a po štípnutí od něho uskočila, zatímco jsem se rozběhla na sever do lesa.

Poslouchala jsem ho a přitom měla na tváři lehce pobavený výraz. Možná jsem se v něm spletla a nebude to takový otrapa, za jakého se tvářil. A nebo mi změna klimatu neprospívala. Nebo dokonce... Odvážila jsem si pomyslet, že přítomnost Marion a návštěva Života na mě měly katastrofální následky. To sotva, jsem jako rybička, pomyslela jsem si a olízla si čumák, když se ke mně přiblížil a prohlížel si mou jizvu z docela nebezpečné vzdálenosti. Cvakla jsem po něm letmo zuby, ale to už byl dávno pryč. Nejednalo se o výhružku, spíš jsem jen tak taškařila. „Hmm, skvělá dedukce,” zazubila jsem se na něj a zatřepala hlavou. Hustá srst na krku se mi trochu načechrala a já na chvíli nevypadala jako zmoklá slepice, kterou poválel po zemi silný vítr. Což o to, vzhled mi byl většinou ukradený, ale ten pocit svěžesti na kůži byl k nezaplacení.
Moji domněnku potvrdil. „Na severu je smečka plná takových magorů. Jestli toužíš po adrenalinu, doporučuji ptát se po Lennie nebo Cynthii,” uchechtla jsem se. Pokud by se i podařilo poštvat vlky proti sobě, měla bych o zábavu postaráno a ještě byl měla míň práce. To by bylo něco.
Začal dělat scény kolem mého jména a já se rozhodla, že budu hrát na jeho notu. Mohla jsem se buď urazit, nebo trylkovat s ním. Kdybych hodila čumák nahoru, asi už se nic nového nedozvím, takže jsem přimhouřila oči a nakrčila čenich. „Aby sis nenadělal, hošánku,” nebezpečně jsem se na něj usmála a stáhla uši k hlavě. Takové pošťuchování mě bavilo, byla to moje oblíbená forma zábavy, hlavně se sourozenci to bylo skvělé. To pak občas vyústilo v jiné vzrušující věci. Třeba bitku.
Dostala jsem nás až na úplně nejjižnější část mýtiny. Zastavila jsem se a začichala ve vzduchu. Vítr tady sice pronikal lehce skrz mýtinu, ale jinak se moc k prohánění lesem neměl. K mému štěstí jsem cítila tři další pachy a docela blízko. Vedly jakoby za kopec. „Myslím, že jsem ten úkryt našla i sama,” pochválila jsem se a šla dál do lesa. Nepotřebovala jsem vidět vchod do úkrytu, stačilo mi vědět, kde se nachází. Chtěla jsem se vrátit zpátky na sever a tak jsem se pomalu rozešla kolem západní strany mýtiny. Duncan mezitím začal vyzvídat. „Proč bys měl vědět něco o mně, když já pořád nevím nic o smečce?” položila jsem mu místo odpovědi otázku a zastavila se, abych se na něj mohla výmluvně podívat. Nehraj žádný hry, holoubku, v duchu jsem mu říkala posměšnými jmény, protože on mi předtím řekl krásko a možná i jinak.