Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zaslechla jsem hned tři jména. Moje stopovací schopnosti nebyly vůbec špatné, neboť jsem popsala vzhled někoho, kdo tu vážně byl. Jmenovala se Bianca a nejspíš se jednalo o nějaké ztracené vlče. Škoda, že jsem na něj nenarazila jako první, zamyslela jsem se a olízla si čumák. Jestli ho ta Lyl zakousne, budu si vyčítat, že jsem ho fakt nenašla první. Sigy se rozmluvil o jiném vlčeti, nějakém Kenai, který se prý ztratil. Uchechtla jsem se při představě, jak ho nese proud vody až sem. To muselo být pozdvižení, když jim sem voda zanesla vlče.
Sigy nebyl moc schovívavý a odpovídal mi na všechny otázky. To je dobrá změna, pomysela jsem si kysele, když jsem si vzpomněla na Duncana, který o své smečce věděl jen to, že existuje a že je členem. Na druhou stranu s ním byla legrace a bavilo mě ho trýznit. Na Sigyho jsem raději nic nezkoušela, protože mi nepřišel jako ten typ, co má rád více tvrdou zábavu. Byl to spíš takový snílek, dobrák od kosti. Wow, to je hodně jmen a hodně vlků. Sigy, Lyl, Bianca, Kenai, Launee, Mojo, Asta, Lothiel, Saturnus a Skyhliet, koulela jsem nad tím očima, protože to bylo fakt dost vlků. Možná mi to jenom přišlo, protože jinde mi nikdo nedával takový výčet. Většinou mě odbyli nějakou číslicí a nebo mě vyhnali z území zuby či magií. Neslušné, pomyslela jsem si, když jsem i vzpomněla na vyhazov z Borůvkové smečky. Bylo to pěkně nepříjemné. Pokusili se mě udusit borůvkami a pak mě svázali kořeny. Za tohle ještě zaplatí, mrkla jsem a vzpamatovala se ze svého zamyšlení. Sigy teď mluvil o lovu a o tom, že v zimě se toho moc ulovit nedalo. „No, to mi povídej,” souhlasila jsem s ním, protože můj lov taky nedopadl podle plánů.
Jeho vysvětlení ohledně ochránců jsem chápala, napadlo mě to taky. Zarazila jsem se, když se mě rovnou ptal na verdikt. „Nechci tě zklamat,” začala jsem opatrně, „ale nemůžu se rozhodnout tak narychlo.” Rozhlédla jsem se kolem. Bylo to tu hodně zvláštní. „Chci si prohlédnout všechny smečky a zjistit, kam nejlépe zapadnu, pochop,” usmála jsem se na něj mile. „A co váš úkryt?” napadlo mě najednou. Zazubila jsem se a udělala dva kroky k západu. Zastavila jsem se ale, protože jsem nechtěla nikam zapadnout. „V Ragaru mě úkrytem moc neoslnili,” postěžovala jsem si. „Náhodou nevíš, kolik smeček tu je, co?” nadhodila jsem jen tak do vzduchu a tlapkou posunula větvičku do močálů. S tlumeným chichotem jsem sledovala, jak se potápí do bahna a mizí.

Vypadalo to, že Sigy není jediný, kdo se nechytá. I já měla s příjmem jeho slov problémy. Zazubila jsem se a sklopila uši k hlavě. „Jo takhle. Já myslela, že smečka fakt zaniká. Vlci odcházejí, Alfy jsou neschopné a tak...” vysvětlila jsem mu, co se mi honilo hlavou a omluvně se na něj podívala. To máš z toho, že se touláš po hvězdách. Máš dávat pozor! napomenula jsem se v duchu a švihla ocáskem.
Maharská smečka, zopakovala jsem si a poslouchala Sigyho. Nasadila jsem zklamaný výraz, když mi odmítl ukázat střed močálů. Jako kdyby tam měli poklad, pomyslela jsem si trpce, ale přikývla jsem na srozuměnou. Však co jiného mi taky zbývalo. Jakmile nasadil tvář vůdce a pořádného drsňáka, poslušně jsem šla za ním, úplně přesně kopírujíc jeho pohyby. Měla jsem menší tlapku než on, nicméně mi to nevadilo. Měla jsem nohy dlouhé, takže jsem nebyla považována za žádného pidižvíka. Byla jsem dlouhé dačo!
„Je to výhodné proti vetřelcům, kteří zejší terén neznají,” došlo mi, když mi radil, abych šla přímo za ním. Zatímco odhazoval nějakou větev, přemýšlela jsem dál: „Vy se tak můžete stáhnout do středu a ostatní se mezitím zaseknou v bahně, které je zpomalí.” Už jsem chápala, proč tady smečka je, nicméně to neznamenalo, že se mi tu líbí o něco více. Milovala jsem lesy a hory, ale mokřady ne. Sledovala jsem potápějící se větvičku se zájmem malého štěněte, než jsem se otočila na Sigyho se slovy: „Ty bys mě tam ale nenechal, že ne?” Laškovně jsem na něj zamrkala a zasmála se.
Našli jsme velkou větev, která nevkusně trčela z močálu. Vypadala skoro jako ruka samotného rašeliniště, která se drápe po cizincích a snaží se je stáhnout dolů. Nakrčila jsem čumák nad tou představou a stočila uši ke svému průvodci, který zavelel, ať jdu pomoct. Stáhla jsem uši dozadu a chytila klacek do zubů. Zapřela jsem se nohama o zem a doufala, že se nevysmeknu a do močálu nespadnu. To je snad kořen, že to nejde ven, zabručela jsem si v hlavě a trhla sebou dozadu. Překousla jsem si a koutkem oka sledovala Sigyho, co dělá. Sladila jsem svů tah s jeho a v následujících vteřinkách větev s hlasitým prdem vylezla z bahna ven. Musela jsem couvnout a přitom se snažit nepřepadnout, protože nás větev tlačila zpátky. Vzala jsem její druhý konec a následovala jsem Sigyho, abychom větev někam odklidili. Pustila jsem ji a on ji potom odkutálel. Nejspíš jsme byli na hranicích a všechen bordel z močálů se skladoval mimo území. „Jo, v klidu,” odbyla jsem jeho díky úsměvem a šla za ním dál. Ukazoval mi močály, nicméně pořád byl sníh a ačkoli na mě sem tam vykouklo nějaké blátivé očko, moc jsem toho nerozeznala. Bylo to hodně jednotvárné, což byl právě záměr celých močálů. Tvářili se, jako kdyby bylo všechno stejné a přitom se jednalo o složitou síť cestiček a hlubokých bahnitých tůní. „Vlče? Je šedá?” zeptala jsem se se zájmem. „Našla jsem její stopy i na vedlejším území. Taky je to tam samá bažina a maličká tam zapadla. Právě její stopy mě sem dovedly,” vysvětlila jsem a máchla spokojeně ocasem. „Kdyby tohle měl být můj potencionální domov,” začala jsem, když mě vybídnul kevznesení dotazů, „s kolika vlky bych tady žila?” Měla jsem ráda přehled a chtěla jsem vědět, do čeho jdu. „A jaké jsou povahy. A co Alfa?” pokračovala jsem po chvíli, abych na něj nechrlila otázky jedním proudem. „Chodíte často lovit? Miluju lov,” usmála jsem se a rozhlédla se. Blížili jsme se k severním hranicím, kde rostl les. „Máte tu nějaké ochránce?” zeptala jsem se ještě nakonec a olízla si čumák.

Vypadalo to, že jsem ho ani neokouzlila a ani nepolekala. Přimhouřila jsem oči, když začal uvažovat směrem, který se mi vůbec nehodil do karet. Avšak jedna věc mne zaujala. Snažil se to sice zamaskovat smíchem, nicméně mi neuniklo, že na to moc pyšný není. „Jak je možné, že vaše smečka zaniká? Rozkládáte se tu stejně, jako rašeliníky, nebo jste si našli lepší způsob zániku?” zeptala jsem se a uchechtla se. Vypadalo to, že tady si můžu být dovolit trošku rýpavá, Sigy se mi nezdál jako velký bručoun.
„Tvá dedukce je vskutku úžasná, leč zcela chybná. Hledala jsem vaši smečku dlouho,” opravila jsem ho s lehkých uchechtnutím. Hrála jsem si na chytřejšího, což se odráželo v mém proslovu, nicméně ironický podtón a chechtavé jiskřičky v očích jasně prozrazovali, že to nemyslím vážně. Byla jsem jenom ráda, že jsem konečně našla další živou bytost, ikdyž to byl magič. Stýská se mi po rodině, povzdechla jsem si v duchu, ale navenek to zamaskovala úsměvem. „Nenapadlo mě ale, že bude žít na tak...” rozhlédla jsem se kolem a omluvně se na něj podívala, „neadekvátním místě.” Močály vskutku nebyly přirozeným prostředím pro žádného vlka a ačkoli vlk přede mnou vypadal jako živočišný zástupce přesličky rolní, pochybovala jsem, že je mu tady lépe než v lese.
„Pomůžu ti,” natáhla jsem a přimhouřila vypočítavě jantarové zraky. „Ale ty mi to tu pak ukážeš a povíš mi o vaší smečce,” změnila jsem jeho nabídku a švihla ocasem. „Víš jak... Hledám si domov,” zašvitořila jsem potom nesměle a abych dodala svým slovům na pravdivosti, podívala jsem se ke svým zabláceným tlapkám jako maličký stydlín. Byla jsem přecijen mladší a mohla jsem si dovolit takového nejisté chování. Och Styx, ty jsi tak ztracená! Už jsi prošla tolik smeček a viděla tolik lesů, ale ještě se ti ani jeden nelíbil? lamentovala jsem hraně v duchu. Musela jsem se pořádně napasovat do role.

Netrvalo dlouho a někdo si mě všiml. Netrpělivě jsem si poposedla, když jsem si všimla, že ke mně kráčí žíhaný vlček s šiškou na krku. To je mi ale kultura, pomyslela jsem si s tlumeným smíchem. Šel opatrně, skoro jako kdyby ho jedna noha bolela. Taky si vybíral cestu, kudy šel. Muselo se tedy jednat o dlouhodobějšího člena smečky, protože jinak by určitě do nějakého bahna zapadl. Vypadalo to, že jsem narazila na poměrně silného jedince, protože jeho stavba těla dokonale zastiňovala tu mou. Sklopila jsem poníženě uši dozadu a sledovala, jak se ke mně horda svalů blíží. Prohlížela jsem si jeho kožich a očima jsem se zasekla na jeho jantarových očích. Už jsem nebyla včerejší a bylo mi jasné, že tenhle vlk určitě magii ovládá. Zlaté oči neznamenaly regresi magických schopností. Je tomu tak i u mě? zamračila jsem se lehce a vzpomněla si, co říkal Život. Klíčí ve mně semínko magie, které jenom čeká, až mu někdo pomůže vyrůst? Taková hovadina, zašklebila jsem se a věnovala už všechnu svou pozornost příchozímu. Stínu obav jsem se ale úplně zbavit nedokázala. Olízla jsem si čumák a cukla uchem, když se přede mnou zastavil.
Byl milý a přátelský úsměv mu hrál na obličeji, když se představil. „Ahoj Sigy,” pozdravila jsem vlka zpátky a řekla mu i jménem, abych si ho pokud možno na chvíli zapamatovala. „Jsem Styx a jsem tady kvůli...” v duchu jsem se zasmála, když jsem si vzpomněla na Duncana. „Jsem smečkový inspektor a přišla jsem si prohlédnout vaši smečku,” dokončila jsem naoko vážně a postavila se. Hrdě jsem vypnula hrudníček a prohlížela si Sigyho od hlavy k patě. „Tvá prezentace i vzhled je vytříbený, vskutku elegantní,” začala jsem s kritikou ihned. „Tvůj kožich tedy hodnotím nejvyšší možnou známkou,” řekla jsem uznale a důležitě kývla hlavou. „Ráda bych si prohlédla vaše území, jestli mne tedy provedeš,” navrhla jsem, abychom tady nestáli celé ráno. „Můžeš mi něco o vaší smečce říci, Sigy?” zeptala jsem se ho následně a poprvé se na něj mile usmála. Doteď jsem si držela přísnou masku inspektora, nicméně to musel rychle prokouknout, takže jsem se hodlala chovat i mile. Zdejší vlci měli rádi, když byli cizinci milí, slušní a pokorní, takže jsem nehodlala být příliš agresivní a nebo e tvářil moc tvrdošíjně. Chtěla jsem vědět, jak to tu vypadá.

// Bažiny

Blátivé vlčí tlapky mě dovedly do močálů. Spokojeně jsem se zpomalila svůj krok, protože jsem cítila pevnější podloží pod sněhem, než ve vedlejších bažinách. Vlčecí tlapky se mi ztratily, nicméně jsem narazila na spoustu vlčích pachů. Ušklíbla jsem se a pokračovala dál do močálů. Sníh sice trochu ututlal vůni rozkládajícího se dřeva, nicméně ji neschoval úplně. Bylo tady i víc roztopeného sněhu, protože stejně jako v bažinách, hnilobné procesy vyzařovaly teplo do okolí a topily sníh. Snadno jsem tak poznala místa, která hrozila propadnutím, protože sníh na nich byl roztopený. S vycházejícím sluncem ale začínalo hrozit, že nepoznám rozdíl. Zastavila jsem se na jednom z ostrůvků a rozhlédla se. Bylo to zvláštní místo. Skoro jako nějaká velká aréna, ohraničen vysokámi stromy, které musely být už desítky let staré.
Do čumáku mě znovu praštil pach vlků, kteří tady museli být. Byl hodně silný a měl zvláštní, zemitý odér, skoro jako kdyby se rozkládali společně s rašelinou. Tady je smečka? zamračila jsem se a nakrčila čumák. Bylo to vskutku netradiční místo a vlčí smečka bylo to poslední, co bych tady čekala. Asi... Asi počkám tu. Aspoň si odpočinu, usoudila jsem a posadila se do sněhu. Klidně bych si to nakráčela do středu území a promenádovala se tu jako doma, ale močály se mi nezdály moc bezpečné. Sluníčko začalo roztápět sníh všude a já nechtěla riskovat, že zapadnu do bahna. Stačilo, že jsem se zabořila v bažinách a proto mé přední tlapy byly skoro celé od bahýnka.

// Zarostlý les

Vykoukla jsem mezi stromy a shledala, že se nacházím na území, které sice vypadá jako louka, ale jako louka s nádorovým onemocněním po měsíci rozkladu. Nakrčila jsem čumák, když mě na čichových buňkách pošimral odér rozkladu. Nebyla jsem žádná slabá povaha, abych tady vyzvracela prázdnotu svého žaludku, nicméně bažiny nikdy nebyly dobrým znamením. Bylo to místo plné mrtvol a bolestně všem oko připomínalo, čím jsou a v co se obrátí. Ne prach, ale humus, nakrčila jsem nos a následovala staré stopy Wizku. Byly ale moc staré a obleva byla nezastavitelná. V lese to nebylo tak hrozné, ale tady na otevřeném prostranství to bylo horší. Sníh se to roztápěl rapidněji než jinde i díky teplu, které vyzařovalo z rozkládajícího se biologického materiálu pod mýma nohama.
Musela jsem našlapovat opatrně, nicméně i přes veškerou snahu se mi sem tam zabořila noha. Stihla jsem je vytáhnout dřív, než jsem se propadla příliš hluboko a nehodlala jsem nikde příliš dlouho postávat. Rozhodně jsem nechtěla, aby se byť jediná moje buňka dotknula bahna pode mnou. Čekalo tam jako nějaké ukryté monstrum.
Ty jo, v létě to tu musí solidně smrdět, došlo mi, když jsem tak šla dál. Stopy Wizku jsem ztratila, a tak jsem šla alespoň směrem, kudy jsem si myslela, že šla ona. Ucítila jsem ale i další pach, novější. Nebyl mi nikterak známý a mířil na západ. Já ale následovala stopy černobílé vlčice. Za chvíli mi došlo, kam jdu. Mířila jsem zpátky tam, odkud jsem přišla. Tak to teda ne, zamrkala jsem a otočila se na patě o sto osmdesát stupňů. Rozhodně jsem neměla v plánu se ještě tu samou noc vracet k Sarumenské smečce. Marion určitě ještě brečela a já nechtěla být u toho, až ji někdo najde. Šla jsem tedy zpátky do bažiny a hledala ten druhý pach, který tudy procházel. Za chvíli jsem ho našla. Krom pachu jsem narazila i na prohlubeň, kde dotyčný vlk zahučel. Rychle jsem oskenovala místo očima a zazubila se. Bylo to malé vlče, bylo samo a byla to holčička s šedými chlupy. Některé chlupy zůstaly v bahně a hnědé tlapky mířily jasně na západ. Opatrným krokem jsem se rozešla za ní, abych ji našla. Při cestě jsem se zahloubala do sebe a přemýšlela, jak s vlčetem naložím. Sním ji? Zkusím stejnou taktiku jako s Marion? Skamarádím se s ní a pak ji zakousnu, abych to měla i s pocitem zrady? Z uvažování mě vytrhl až můj náhlý propad. Ani jsem si nevšimla, že přede mnou byla díra jako do Tartaru a já do ní zahučela oběma předníma nohama, jak jsem šla. Zapřela jsem se zadníma o sníh, který vskutku překvapivě držel a nikam se nepropadal, dokud jsem své nohy nevytáhla. Znechuceně jsem se je zkusila oklepat a pak pokračovala dál v cestě. Bahno a smrad rozkladu jsem ale nemohla opomenout vzít s sebou, páč se mi na nohou drželo jako klíště.

// Maharské močály

// Lužiny

Už docela zoufalá jsem se pletla pomalu mezi stromy. Doufala jsem, že brzy najdu konec své pouti a budu moci si odpočinout někde, kde mě nikdo nebude příliš rušit. Zatím se mi povedlo najít jen několik plání, kopce s medvědem a pár lesíků, kde to v zimě vypadalo velice stroze. Teď se mi zdálo, že jsem narazila na další nudný a příliš otevřený les, avšak za chvíli jsem se zabořila mezi jehličnaté stromy, které mě doslova pohltily. „Aaaah,“ spokojeně jsem zapředla a prodírala se dál skrze pichlavé ručičky. Každá si na mě chtěla sáhnout, pohladit mě po husté srsti a odnést si můj pach. Chlupy se mi zachytávaly mezi jehličí velice lehce a brzy jsem za sebou nechávala cestičku línajících chomáčků zimní srsti. Zdálo se, že můj kožich se rozhodl začít línat už teď, aby to všechno nenechal na poslední chvíli. Bylo to nejvíc otravné, když jste začali línat až při vysokých teplotách, protože váš zimní kožich odmítal odejít, dokud ho doslova nevypotíte z těla ven.
Nebyla jsem ale jediná, kdo tudy nedávno procházel. Bylo to sice už docela dlouho, ale byl to první pach, který jsem ucítila a bezpečně poznala. Na větvičkách se držely černé chlupy a já je následovala. Našla jsem stopy vyhrabané zeminy, jak si majitelka chlupů pokoušela vyhrabat něco k jídlu. Žel, nic nenašla a pokračovala dál. Prodírala jsem se stejnou cestou jako ona a brzy narazila na spadlou liánu, která nesla známky přetržení. Podívala jsem se vzhůru, kde odumíral její koneček. Vlčice se do ní musela zamotat a liána na ni spadla, pravděpodobně ji polekala a spálila ledem.
Nebyla jsem dobrý lovec jen proto, že jsem zvládla ulovit všechno, co mělo dýchací trubici velkou tak akorát do rozevření mých tesáků. Byla jsem skvělý stopař. Dokázala jsem stopovat zvěř dlouhé dny a uměla jsem číst ve stopách jako profík. Nebylo pro mě tedy obtížné sledovat stopy Marion… Teda Wizku, skrze hustý les. Usmála jsem se a troufla si optimisticky zadoufat, že ji tady někde najdu. Třeba se válí někde pod stromem a odpočívá přesně tak, jak jsem to měla v plánu já! Od toho plánu jsem upustila, protože společnost pro mě momentálně byla přednější než odpočinek, který jsem si mohla dopřát i poté, co Wizku najdu. Prolézala jsem mezi stromy, až jsem se dostala ven z lesa. Wizku směřovala dál na západ a já její stopy následovala.

// Bažiny

// Kopce Tary

Zabrouzdala jsem do dalšího lesa a doufala, že teď třeba už na někoho narazím. Samota mi nevadila, když jí nebylo moc, nicméně mně přišlo, že teď jsem už docela dlouho sama. Pořád ještě neuběhlo moc hodin, ale po tom incidentu s Marion bych byla nejraději, kdybych našla někoho, kdo by moje myšlenky odvedl jinam, protože takhle jsem se k tomu pořád vracela.
Musím se odreagovat, pomyslela jsem si a rozběhla se. Více námahy, ačkoli jsem už byla docela unavená, mi určitě prospěje. Probíhala jsem mezi stromy a docela brzy jsem si všimla, že půda pode mnou, ačkoli zasněžená, byla docela dost měkká. Začalo mi vrtat hlavou, jestli se nenacházím na nějaké více podmáčené vrstvě zeminy a nebo jestli nejsem na nějakém houbovitém podloží. To byl samozřejmě nesmysl všech nesmyslů, avšak napadlo mě to. To bylo možná to nejhorší na tom celém.
Zastavila jsem se a rychle dýchala. Byla jsem uhnaná a unavená. Donutila jsem se běžet tak rychle a tak dlouho, že se mi zvedal žaludek a zrak jsem měla rozmlžený víc, než abstinent po noci prohýřené alkoholem. Nemohla jsem se posadit nebo si nedej bože lehnout, to by mě určitě donutilo vyvrhnout žaludeční šťávy (nic jiného jsem ve vakovitém orgánu momentálně neschraňovala), takže jsem se pomalu rozešla. Nohy se mi třásly od námahy a pálilo mě v nich, protože se mi tam srážela kyselina mléčná, kterou svaly produkují při přílišné námaze. Být chemikem a biologem, jistě bych se nad takovou věcí pozastavila a věnovala jí část své pozornosti, avšak jakožto lovec, realista a vlk jsem si jenom nadávala, že toho nezvládnu víc. K přežití jsem potřebovala zvýšit své fyzické atributy a to se dalo docílit jen jediným způsobem – vyčerpávajícím tréninkem, po kterém mě mělo bolet tělo ještě několik dní. S nechutí sobě vlastní jsem se donutila přejít do pomalého běhu, abych svaly prohřála. Zamířila jsem to zpátky na západ, protože tam bylo víc smeček a tudíž i víc vlků a já nutně potřebovala společnost. Věděla jsem, že nenajdu žádného normálního vlka a budu muset snášet společnost nějakého magiče, avšak začínala jsem si na to zvykat a přetvářka mi začala jít sama. Hlavně čas strávený s Duncanem mi hodně domohl k dopilování své masky přátelské vlčice, která se ráda seznamuje a přátelí s ostatními vlky.

// Zarostlý les

// Březina

Sice byla noc a měsíc svítil jen tak trochu, aby se neřeklo, ale i tak jsem docela zřetelně před sebou viděla kopce, které jsem hodlala prozkoumat. Pach smečky jsem nikde necítila, a tak jsem sebevědomě šla dál sněhem. Lezla jsem do kopce a rozhlížela se. Bylo to opravdu hodně kopcovité území a mohla jsem se rozhlédnout na to krásné tmavé nic kolem sebe. Zatracená zima, fakt mám raději jakékoliv jiné roční období, zafrfňala jsem si popod nos a olízla si čumák.
Dech se mi nekrátil, což bylo vskutku překvapivé. Konečně jsem zase začala dosahovat svého potenciálu a neumírala po pár krocích únavou. Dokonce se mi zdálo, že jsem vytrvalejší, než jsem kdy byla. Spokojeně jsem si to dál štrádovala do kopce, dokud se přímo přede mnou neobjevil vchod do kopce. Zamrkala jsem překvapením a vlezla dovnitř. Vypadalo to jako obrovská jeskyně a já nasála pachy. Jakmile jsem ucítila medvěda, rychle jsem vycouvala a šla pryč. Zima už končila a mohlo se stát, že se bručoun probudí a já budu mít na krku rozespalého mrzouta, který celou zimu nežral. Neměla bych šanci mu ublížit, patřila jsem mezi nejslabší ze sourozenců, což byla docela bída. Když jsem se s nimi ale porovnávala, pořád jsem byla nejlepší lovec, jak už jsem mnohokrát zdůraznila. Pokud si toho někdo nevšiml, byla jsem na to náležitě pyšná. Skrývala jsem tím i fakt, že jsem byla spíš věchýtek. Moje postava byla atletická a pěkně tvarovaná, měla jsem svaly, nicméně nebyly natolik silné, abych přeprala byť jen Tasu. Dokonce i Norox se mi ubránil, lépe uhýbal a vydržel víc než já.
Začínala jsem se nudit. Východní část Gallirei zatím stála v zimě za velký kulový. Začala jsem scházet dolů z kopců a dala si pořádný pozor na to, abych se vyhla tomu medvědímu doupěti. Kladla jsem nohu před nohu do mokrého sněhu a koukala tupě před sebe. Byla jsem sama na vzduchu a ještě k tomu v noci, což vedlo k mlčenlivému osamocení mé maličké osoby. Měla jsem ráda společnost alespoň někoho, nicméně jsem zatím nenarazila na živou duši. No a s medvědem jsem se přátelit nehodlala. Dopadlo by to stejně, jako moje přátelství s Marion, nicméně s tou změnou, že bych já byla Marion a medvěd by byl mnou. A já bych asi už nevyvázla tak snadno, jako to malé ošklivé vlče. Byla jsem ráda, že jsem z kopců dole a rozešla jsem se, teď už víc unaveným krokem, směrem k dalším stromům.

// Lužiny

// Myslím, že se raději budu držet dál. Wolfi vypadá angery a určo by mi Styx smázla z povrchu zemského :DD

// Švitořivý lesík

Už z dálky jsem si všimla, že moje další návštěvní stanoviště nese jen černou a bílou barvu. Jak příhodné, v tomto černobílém světě, pomyslela jsem si trpce. Nemohla jsem si odpustit lehce melancholické myšlenky, které mi byly vskutku vlastní v dobách nouze. Ano, i teď jsem se cítila v nouzi. Zbabrala jsem pár věcí, na které jsem rozhodně nebyla pyšná a bylo potřeba s tím do budoucna počítat. „Horká hlava,“ pokárala jsem se a nakrčila čumák. Zaplula jsem mezi stromy, jak už jsem měla ve zvyku a začala se mezi nimi procházet. Březový lesík musel být v létě úchvatný, ale teď vypadal spíše jako reklama na noční můry. Nedej bože v noci.
Rozhodla jsem se právě tady si odpočinou. Zakempila jsem to u jednoho stromu a lehla si k jeho kmenu, abych se o něj mohla opřít. Byl čas být vděčný za všechno, co je v tomto světě dobré. Děkovala jsem stromu, že mi hlídá záda a byla jsem ráda, že se mi konečně vrací síla zpět do těla. Těšila jsem se na jaro, až provětrám své lovecké schopnosti. Byla jsem skvělý lovec, troufám si tvrdit, že dokonce ten nejlepší na světě. Nebyla jsem moc silná a ani rychlá, řadila jsem se spíše ke slabšímu průměru, nicméně lovec jsem byla úchvatný. Navzdory svým nedostatkům jsem zvládla ulovit cokoliv, co jsem si umanula. Samozřejmě medvěd byl mimo mou ligu, ale zvládla bych sama skolit i losa, ačkoli by mě to jistě stálo nemálo sil. Los už byl vážně velké zvíře a mělo sílu jako… No jako los.
Byla jsem skvělý lovec hlavně proto, že tato vlastnost se u nás doma cenila. Díky mně přežili vlci z Kapijské smečky o několik dní déle, než by zvládli beze mě. Vždy, když jsem se vydala ven, něco jsem ulovila. Jasně, kdybych chodila na lov každý den a každý den přitáhla srnu, což pro mě nebyl problém, už bychom nemuseli řešit problém s hladem, nicméně kvůli nedostatku potravy a rivalitě mezi námi a mocnými, kteří zvěř pomocí magie stahovali k sobě anebo nám ji sprostě kradli, nebylo toto možné. Proto trvalo i několik dní, než jsme potravu dostali do smečky. Museli jsme se s ní plížit přes lesy a louky až k nám do hor, aniž by nás mocní vyčmuchali. Oni nelovili, jen nám kradli potravu. Prostě nás sprostě odehnali od toho, co jsme si sami tvrdě ulovili.
Povzdechla jsem si a postavila se. Odpočinula jsem si dost na to, abych mohla pokračovat v cestě.

// Kopce Tary

// Ale prd ti umírá. Má jen rozkousané uši a rozmačkané rameno... :DD

// Spáleniště

Zaplula jsem mezi první stromy jako velká obchodní galéra, která po dlouhé plavbě po moři zaplouvá do doku. Samo sebou jsem byla naložená cenným zbožím; koření, nové druhy zvířat, šperky, ovoce… Stačilo jen najít kupce a prodat všechno za co nejvyšší cenu.
Kdo by po mně co chtěl? Nemám nic cenného, pomyslela jsem si, zatímco se moje hlava toulala v imaginárním světě. Byla jsem sice v lese, ale připadala jsem si spíš jako v jeskyni. Stromy tvořily sloupy a strop jeskyně byl z dlouhých větví opadavých stromů. Stály daleko od sebe a nebyl tedy problém se zde pohybovat. Navíc půda byla téměř úplně rovná a byl tu krásný rozhled. Viděla bych kohokoliv přicházet už z dálky. Bylo příjemné vidět, že tudy protéká i maličký potůček, ačkoli byl stále zasypaný sněhem. Opravdu jsem se nemohla dočkat jara, kdy všechno pokvete a bude bujet zelení. Ptáčci se rozezpívají a kořisti bude dostatek. Měla jsem fakt štěstí, že jsem od Života odešla posilněná a zaplněná. Nejen, že jsem tak nemusela sežrat Marion, ale navíc jsem si konečně připadala zase silná. Taky jsem to přisuzovala svému neustálému pohybu. Nebyla jsem líná a neválela jsem si tady šunky jako ostatní. Až nastane jaro a já shodím zimní srst, určitě i naberu zpátky veškerou svou ztracenou váhu. To bude jedním z mnoha úkolů, které hodlám splnit. Abych mohla drancovat, budu muset nejdřív zesílit.
Povzdechla jsem si, tady jsem si odpočinout nechtěla. Sice jsem viděla daleko a nikdo by mému sokolímu zraku neunikl, ale já bych taky ničímu zraku neunikla. Nakrčila jsem čumák a vydala se na sever tohoto lesa. Věděla jsem, že malá otevřená plocha dělí tento les od dalších seskupení stromů, které bylo nutno prozkoumat. Třeba tam narazím i na nějakou neznámou smečku. Tam bych si mohla odpočinout taky. To, že bych se nacházela na cizím území by mi vůbec nevadilo, však co. Území jako území. Sdílela jsem Duncanův pohled na svět. Bavilo mě dělat si legraci v těch, co se berou moc vážně. Zatetelila jsem se radostí, protože jsem si začínala být skálopevně jistá, že další setkání s Duncanem bude skvělé. Oh, jistě se o Marion dozví. Jistě mu dojde, kdo v tom má prsty.
Když jsem opouštěla les, vůbec mi nepřišlo, že bych něco opouštěla. Stromy byly tak daleko od sebe, že mi to nepřišlo jako moc uzavřený prostor. Začala jsem ťapat přes mýtinu k dalším stromům, abych se možná schovala tam.

// Březina

// Zubří vysočina

Když najdou Marion, bude jim jasné, kdo to udělal. Budou ale vědět proč? Můžou si hodně domýšlet. Může to být výstraha, že by si měli svá vlčata víc hlídat. Jo, to bych si z toho odnesla já. Je to útok na člena smečky, na člena rodiny, takže jim asi dojde, jak ubohou ochranu smečky mají, když si k tělu pustí i někoho takového, jako jsem já. Za milou tváří psychopat, zazubila jsem se a rozhlédla se. Byla jsem ještě víc na východ, než předtím. Vypadalo to tu všechno stejně. Nemohla jsem se dočkat, až sníh roztaje a já poznám svět kolem sebe bez bílé peřinky. Byla jsem velmi dobrá v orientaci v prostoru – na rozdíl od Marion – takže jsem věděla, že tady jsem ještě nebyla. V budoucnu to tady poznám taky, i když tady sníh nebude. Bylo tu hodně stromů, které měly svá specifická místa a rozmístění takové, že tvořily zvláštní útvary v dáli.
Už jsem mířila do dalšího lesa, protože jsem se chtěla schovat mezi stromy. Dle mého uvážení jsem už prošla dosti otevřenými územími, aby se můj pach nechal roznést větrem a já se tak stala neviditelnou. Jak jsem se blížila k lesu, všimla jsem si, že tohle území je zvláštní. Vzduch tu vibroval magií a já se s nemalým mračením plížila právě středem spáleniště. Netušila jsem, že toto místo mělo nějakou svou legendu, nicméně kdybych ji znala, rozhodně bych jí věřila, neboť jsem cítila magii ve vzduchu stejně, jako jsem viděla sníh kolem sebe. Těšila jsem se, až se schovám mezi stromy a budu mít klid. Možná jsem si chtěla i na chvíli odpočinout od chůze, avšak tady jsem si sedat nechtěla. Pochybovala jsem, že na někoho narazím, protože tady se vlci zdržovali spíše na severu v lesích. Teď jdu do lesa, upozornila jsem se a opatrně se blížila ke stromům. Natahovala jsem čumák a snažila se zachytit nějaké pachy, avšak jsem nic nezaznamenala. Alespoň ne tady. Možná, že až se dostanu mezi stromy, tak mě do čumáku praští něčí smrad.
Chůze a čerstvý vzduch mi hodně pomohli. Měla jsem čistou hlavu a myšlenky už se mi netočily kolem Marion. Dokonce i můj hrudník se uvolnil a pocit provinilosti zmizel. Teď už mi jenom zbývalo celou tuhle kapitolu uzavřít s nějakým jasným koncem, nějakým závěrem, který by shrnul celý děj a vypotil ze sebe mravní ponaučení stejně, jako tomu bývá v bajkách. Schovala jsem se mezi stromy.

// Švitořivý les

// Říční eso

No, minimálně jsem si vysloužila špatnou pověst na jihu a nakreslila si na záda terč. Teď už jsem se začínala cítit víc v klidu, protože jsem byla už hodně daleko. Marion jsem nechala na louce za dvojicí řek a její potencionální zachránce taky. Byla jsem si navíc stoprocentně jistá, že se za mnou nikdo nevydá, protože Marion bude jejich hlavní starost. Mohla jsem tedy zvolnit krok a prohlížet si okolí. Byla jsem na rozlehlé louce a všude kolem jsem viděla nějaká seskupení stromů, která se tvářila jako potencionální lesy, hájky a útočiště. Hodlala jsem ještě nějakou dobu setrvat na otevřeném prostranství, než zapluji někam do lesa. Tady se můj pach ztratí lépe, pomyslela jsem si s úsměvem.
Nebála jsem se, že by mě tady někdo napadl. Za tu dobu, kterou jsem tu strávila, mi nikdo sám od sebe neublížil. Všichni zdejší byly spíše hloupí a naivní, že svět je růžový. Byli jako Marion, jenom dospělí a namachrovaní. Marion si ještě nevyvinula ty špatné stránky své osobnosti, nicméně k tomu neměla daleko. Cynthia byla v srdci zkažená, Zrzavá byla pokrytec, Zakar byl plný zášti, Falion byl slepec. Mohla jsem vyjmenovávat další a další a nenašla bych nikoho, kdo by nebyl postižen korupcí, kterou magie přináší. Kdyby to tak šlo, osvobodit jejich těla od magie, aby byli čistí a prostí, stejně jako my, povzdechla jsem si, nicméně to byly sluníčkářské myšlenky. Moc dobře jsem věděla, že ten, kdo má moc, se jí jen těžko vzdává. A i kdyby, dobrovolně to neudělá. Nezbývalo tedy nic jiného než bojovat.
Obešla jsem velký kámen, který tady trčel. Byl naprosto nepatřičný a připadalo mi, že ho sem musel někdo donést. Zavrtěla jsem hlavou a obešla ho dokolečka dokola, nicméně jsem na něm neshledala žádné známky magie, jak tomu tak bývá u věcí, které mocní tvoří. Často je kolem nic taková zvláštní aura. Ten kus balvanu byl ale tak obyčejný, jak jen balvan může být. Třeba je to jeden z poddaných krále balvanů Duncana, uchechtla jsem se a tlapou smetla sníh na jeho boku. Kámen, usoudila jsem znalecky nakonec a pokračovala dál. Minula jsem několik listnatých stromů, které v noci vypadaly docela strašidelně. Svými dlouhými prsty ukazovali k obloze a čekali, až nastane zima, aby mohly své větve obalit listy. Prošla jsem mezi jejich kmeny a pokračovala dál.

// Spáleniště