Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ve Zlatavém lese mezi stovkami makových květů se nachází staré, opuštěné medvědí doupě. Vchod do něj je kryt křovinami s bobulkami, které tak tvoří krytý vstup. Jeskyně má jedinou místnost, kam se pohodlně vlezou dva vlci.
Úkryt je zčásti hliněný a zčásti kamenitý a stěny jsou zpevněny kořeny.
Rýhy po medvědích drápech lze najít po celém úkrytu.



Majitelé úkrytu: Styx a Adiram

Zpátky do lesa

Schváleno:

// Ronherský potok

Když jsem uviděla zlaté stromy za říčkou a před nimi pole máků, věděla jsem, kam jsem vlastně celou tu dobu šla. O tomhle místě jsem se bavila s Adiramem a protože to bylo místo, kde jsme se domluvili, že si založíme úkryt, bylo to de facto i místo našeho setkání. Jestli jsem teď po něčem prahla, byla to jeho přítomnost. Připadala jsem si neuvěřitelně sama a opuštěná a to jsem neměla ráda. Frustrovalo mne to, protože jsem z toho byla smutná a cítila jsem všechny možné další emoce, kterým jsem nerozumněla a neuměla je řešit jinak než násilím. Bohužel jsem si násilí teď neměla na kom praktikovat, takže jsem se jenom motala po lese. Motala jsem se až na jih, kde jsem našla stádo srnek. Nebyla jsem úplně marná a rozhodla se jednu z nich ulovit. Věděla jsem ale, že sama ji nestáhnu k zemi, takže jsem na to šla jednoduše. Našla jsem ostrý kámen a prohnala ho srně hlavou. Zvíře padlo k zemi jako zastřelené a já se nemusela ani snažit. Pustila jsem se do jídla.

// Esíčka

Nejvíce ironické bylo mé přátelství s Wizku. Byla to první vlčice, kterou jsem na gallirei poznala. Tehdy jsem byla ještě celá zapálená do toho antimagičského nesmyslu a dala jsem jí to pořádně sežrat. Vždyť tu jizvu na tváři má ode mne. Už jsem si to tak ani nebrala, skoro jako kdyby to byly nějaké pitomosti minulosti, když jsem byla malá. A podívejte se na nás dvě teď! Hned vedle Života jsme to div nezapíchly přímo tehdy a tam v písku, ale pak jsme se rozešly. Opustila jsem ji, tak to bylo bezpečnější. netušila jsem, kde bych ji případně hledala, ale to nevadilo, protože Wizku byla spolehlivá. Vždycky někde byla a vždycky se někde znovu ukázala.

// Zlatavý les

// Třešňový háj

Cynthiu jsem mezi své přátele asi počítat nemohla. nepočítala jsem ji tedy. Ale Sigyho ano, avšak i on už byl dávno minulostí. neznala jsem nikoho, kdo by Sigyho znal a netušila jsem, kde bych ho měla hledat. Zmizel a už jsem ho nikdy neviděla. Vlci to tak dělají, všichni to tak dělají, bolestivé uvědomění. všichni mne opouštěli a já s tím nemohla nic dělat. O to víc jsem teď doufala, že s Adiramem bylo to jiné. Slíbil mi to.
A to byl veškerý výčet mých přátel. Těch co byli, těch co možná ještě existují a těch, kterých jsem si vážila nejvíce. Nebylo to moc vlků, bohužel, ale já nikdy nebyla ten typ, co by si dělal přátele snadno.

// Ronherský potok

// Midiam

Šla jsem na jih a protože jsem měla jen matné tušení, kam přesně mířím, zaobírala jsem se ve své hlavě myšlenkami, které vlastně zajímaly jenom mne samotnou. Co je nyní mým plánem? Čeho hodlám dosáhnout? Uvědomila jsem si, že jsem momentálně asi nejvíce osiřelá, co jsem kdy mohla být. Před pár lety jsem měla víc přátel, měla jsem rodinu a lásku, byly to ty nejlepší roky, co jsem kdy zažila. Ale teď? Tasu jsem z celého srdce nenáviděla, zbytek rodiny zmizel nebo byl zabit. Rez mne opustila a mí přátelé? Duncan byl už dávno pryč, Baghý jsem neviděl jak byl rok dlouhý a možná i déle. Měla bych se na ni zeptat Adirama, pomyslela jsem si. Teď jsem potkala Meinera, ale to bylo taky po dlouhé době. Wizku byla to samé.

// Esíčka

Zprávy o Launee a Therionovi mne nikterak nepřekvapily. ty vlky jsem potkala jenom jednou, ale bylo fajn vědět, na čem vlk stojí. Mechová smečka tedy musela mít jiné vůdce, když byla Launee pryč a Therion pod drnem, ale na tom nezáleželo. Byla to smečka Meinera a předtím Rez, takže moje emoce se ohledně ní docela bily mezi sebou. Rozhodla jsem se ale, že mi prozatím nestojí za to. Měla jsem jiné cíle a jiné plány.
Rozloučila jsem se s Meinerem a jeho manželkou a nějakou dobu byla u řeky sama. Nakonec jsem se ale sebrala a rozešla se pryč, protože zůstávat na jednom místě nedělalo dobrotu. neměla jsem ještě pořádně promyšlené, co svým nepřátelům provedu a bohužel pro mne jsem nebyla úplně fit. navíc se blížila zima a to pro mou tuláckou prdel znamenalo, že se budu muset někde upíchnout a doufat, že to nebude tak hrozné.

// Třešňák

Docela ho zajímalo, co sedělo po mé smrti. "Ale ale, vypadá to, že někdo tak blízko květům jim sotva rozumí," ucedila jsem a nadechla se. "Nevím, nevzpomínám si na celý svůj pobyt. Občas mě jen prohání vzpomínky a noční můry, ale těžko se lepí dohromady. Rozhodně to ale nebylo příjemné... Život je ti rázem dražší, když jej nadvakrát opustíš," zamumlala jsem a přejela tlapkou po hlíně a kamení, které jsem doteď šikanovala.
"Možná pro starší generace... Je tu hodně vlků, co o mně v životě neslyšela... Nastal čas to napravit, ne, že bych měla něco lepšího na práci než se stát strašákem ve snech mladých i starých," řekla jsem, možná v žertu a možná jsem to myslela vážně. Netajila jsem se faktem, že mě má známost předchází a těší mne to, jen se mě na to málo kdo ptal. Byla to má pýcha, můj odkaz. Něco, co zanechá mou stopu na světě, až jej konečně doopravdy opustím.
"To mě taky napadlo," dala jsem mu za pravdu. Hrát si na malou a bezbrannou, avšak Sarumen mi to nesežral a to mě tam sotva znali.
Slyšela jsem ji dřív, než se Meinere ozval, ale otočila jsem se na ni až s jeho slovy. Mladá, velmi útlá a upravená vlčice. Měla šedý kožich a krásnou ozdobu na pacce. Meinere nás představil, zatímco jsem si pohledem mlčky vlčici prohlížela. Pach Mechu z ní přímo sálal. "Jak se má Launee a Therion?" nadhodila jsem místo pozdravu po notné chvíli ticha, neboť jsem se snažila vzpomenout si na jejich jména. Meinere ji mezitím stihl představit jako svou partnerku.
"Na viděnou," rozloučila jsem se s ním, když mi mizel z dohledu.

Přidáno 30 drahokamů a 48 oblázků.

Meinere byl jistou stálicí v mém životě. Ať už se dělo cokoliv, jeho klid, vyrovnanost a mámvpičizmus byli vždy duchapřítomni. Uzemňoval všechny poletující snílky a představoval obyčejnost existence, která přicházela s životem. Překvapit jej bylo tedy jistým uměním, neboť již jistě viděl a zažil mnohé. Nevěděla jsem o ničem z toho, co jeho život obsahoval, ale ani jsem nemusela a nechtěla. Stačilo mi ho znát takto povrchně.
"Zabili mě, když jsem se domů doplazila po útoku na Asgaar a pak se rozhodli, že tam už nepatřím a převzali les. Byla jsem se tam podívat, jak to tam šlape a sprostě mě vyhodili," prskla jsem. Nemohla jsem jim to odpustit, ani jednomu z nich. Byly to jen blechy, zákeřní příživníci, kteří mi vysáli všechnu krev a pak se mě zbavili. Hajzli to byli.
Meinere byl ve své smečce šťastný, což zase překvapilo mě. Připadalo mi, že je většinou spíše mrzutý až protivný, štěstí a radost se mu nepodobaly. "To máš fajn," řekla jsem jenom. Bůhví, jestli si to zasloužil.
"Teď by mě poznat nemuseli," polemizovala jsem, když navrhl návštěvu Asgaaru. "To je pravda," pokračovala jsem se zamyšlením. "Tentokrát bych ale nemusela vyrazit hlavní dveře, to přilákalo moc pozornosti," podotkla jsem. Asgaar teď vyžadoval jiný přístup. Možná infiltrace skrze jiné členy? Určitě tam byli další vlci, kteří mě neznali, neznali můj pach.

Pouze jsem pokrčila rameny. Netušila jsem, kdo na mě uvrhl takové prokletí, ale měla jsem pár tipů, kdo by to mohl být. "Možná členi mé bývalé smečky," vyplivla jsem to tak prudce, jako kdyby mě to pálilo na jazyku, doutnalo to a ještě leptalo. Div jsem ten chrchel poté nezašlápla a nepokusila se ho udusit, protože hrozilo, že podpálí svět kolem nás.
"Hmm, tak to máš kliku," řekla jsem a kopla do jednoho z kamenů poblíž. Moje závist byla skoro až hmatatelná, když jsem uhnula pohledem a zabodla ho do proudící vody. Taky jsem něco takového chtěla, ale jak to dopadlo? Záviděla jsem Meinerovi jeho smečku a jeho rodinu a přemítala, jestli si ji vůbec zaslouží. Proč si on zaslouží být šťastný. Třeba není. "A jsi šťastný?" doptala jsem se, abych si to ujasnila.
"Hledala jsem azyl, nebo spíše potíže, v Sarumenu," zašklebila jsem se. "Jenže mě tam napadli, bylo jich snad pět nebo kolik. Ale jednomu jsem vypíchla oko, vypadá teď nejspíš jako ty," zašklebila jsem se znovu, tentokrát ale spokojeně sama se sebou.