Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Fuck, já se nepřihlásila? ;-;
Můžu ještě 1x?

// zlatavý les

Byla pravda, že Callypso už byl skoro jeden rok. Už to nebylo žádné malé, nevycválané vlče, ikdyž jsem ji tak pořád viděla. V mých očích asi navždy zůstane tou malou, bezbrannou kuličkou, která se narodila v zimě v úkrytu Borůvkové smečky.
Spokojená, že se mi povedlo u obou vybolat očekávanou reakci jsem pokračovala v cestě, dokud se mi to naše malé smrádě nepověsilo na záda a nepokusilo se mě shodit na zem. Slyšela jsem, jak dupe, ale nenapadlo mě, že po mně skočí, takže to mnou lehce zavyklalo, ale neshodila mne. Otočila jsem se, zuby jsem ji chytla za krk a shodila ji do sněhu. Adiram Callypso řekl, že nesmrdí, protože je naše a já souhlasně pokývala hlavou. “Tak, kdybys smrděla, tak bych se s tebou přece nebavila, ne?” řekla jsem a a rozešla se dál, aniž bych dceři pomohla zpátky na nohy. Když po mně chtěla skákat, měla by být připravena na následky.
Následky mého neustáleho válení Callypso po zemi ale přišly taky. Pšíkla a já i Adiram jsme zpozornili. “Teď do Sarumenu musíme tuplem, určitě tam bude někdo, kdo by pomohl, jestli je nachcípaná,” nenechala jsem si ujít příležitost dát naší návštěvě další rozměr.

// uhelný hvozd

"Hmm, možná?" nadhodila jsem, sklonila se k vlčeti a otevřela zeširoka tlamu, aby si ji mohla pořádně prohlédnout. Adiram mi výsostně zakázal někoho žrát, ale moje blyštivě oči mu jistě prozradily, že tyhle jeho výnosy nebudou dodržovány zrovna svědomitě.
Zavřela jsem tlamu a uchechtla jsem. Několikrát jsem mu říkala, že já jsem právě jeden z vlčatožroutů, ale evidentně tomu nevěřil a nikdy věřit nebude. Aspoň dokud to neuvidí na vlastní oči, pomyslela jsem si. Nejspíše to byl nějaký jeho ochranný mechanismus, protože by nedokázal s někým takovým žít. Callypso seznala, že stihne vyrůst dřív, než nějakého takového žrouta pozná. Uchechtla jsem se znovu, vědoucně jsem přejela oba dva očima a nic neřekla. Evidentně jsem neměla tuhle idylku kazit, tuhle krásnou rodinnou chvilku. Na moment se i mně zdálo, že tohle je... krásné. Trochu mne píchlo u srdce.
Je tohle to, co jsem si vždycky přála? Nějak jsem změkla, pomyslela jsem si škodolibě.
"Smrdí," vysvětlila jsem Callypso, proč nemám Borůvčáky ráda. Vlastně to nebyla pravda, ale něco jsem jí říct musela a pro lež jsem daleko nechodila. "Voní mi jenom tatínek," zapýřila jsem se a naklonila se k Adiramovi, abych mu před Callypso vlepila okatou, pro děti vždy neúnosnou, pusinku. S jiskrama v očích jsem pak sledovala jeho výraz. Něco mi říkalo, že se mu to bude líbit.
"Výborně, rodino, vyrážíme," zazubila jsem se a švihla ocasem. "Nezapomeňte se chovat slušně," upozornila jsem se a rozešla se k Sarumenu.

// Staré Meandry

Vlče 2 body do rychlosti, 1 bod do obratnosti a 1 bod do síly

Na lov jdu. Na betu/alfu nechci. Děkuji za gammu.

AŤ ŽIJE AN'SIDAR!

// Díky za akci! Bylo to fun :D Poprosím si o odměnu do magie.

"Pořád dost malá na to, abych ti ukousla hlavu na jednou," vycenila jsem na Callypso zuby. Nikdy bych ji nesežrala, na to jsem ji měla moc ráda, ale měla jsem s ní velmi komplikovaný vztah. Zezačátku jsem ji zcela přehlížela, protože její sourozenci umřeli a já se upnula na ně. Pak jsem přesunula svůj stesk na ni a chtěla si k ní vytvořit pouto, ale to mi Adiram zatrhl. Když ale moje práce kojné skončila, bylo mi dovoleno s ní být, když zůstane ve smečce. Bylo to jako na houpačce a já nevěděla, jak se k mladé vlčí dámě stavět teď. Obrala mne o Adirama, cítila jsem se zase sama a nechtěná.
"Nemám je ráda," odpověděla jsem Callypso, když Adiram řekl, že jsem se nechtěla bavit s vlky ve smečce. A ostatní vlci nemají rádi mně. Je lepší, když nejsem tam, kde jsi ty, ty malá pijavice, přimhouřila jsem lehce oči, ale nebyla to nenávist, spíš jen zmatení z protichůdných pocitů, co se mi v očích zračilo.
Hmm, takže nic, protáhla jsem obličej. "Ta nám k ničemu nebude," odtušila jsem jenom. "Vím," přitakala jsem Callypso, která se ne šeptem ptala, jestli vím o Adiramově druhé rodině. "Oh, na hraní," odtušila jsem a vycenila zuby na Adirama. "Feline by si s námi ale asi hrát nechtěla," podotkla jsem naoko smutně. "Možná bychom se ale mohli stavit na návštěvu," nadhodila jsem vyzývavě.

Odfrkla jsem si. Bylo možné, že jsem zapomněla, jak se věci udály? Na dceru jsem už dlouho nevzpomněla, minimálně ne na tu živou. "Jsem. Seš ještě docela malá, myslela jsem, že vlčata rostou rychleji," poznamenala jsem a snažila se tak odvést pozornost od mého pochybení. "Protože venku chodí zlí vlci, kteří rádi žerou vlčata. A smečka je jedno z míst, kam nechodí," vysvětlila jsem Callypso a máchla ocasem.
Najednou jsm se necítila tak komfortně. Adiram a Callypso s sebou přinesli atmosféru, která mi nevyhovovala. "Takže?" nadhodila jsem znovu, protože mi neodpověděli na můj zásadní dotaz. "Náhodou někoho ze Sarumenu jste neviděli?" napadlo mne náhle. To by teprve byla zábava! Dokonce by to mohla být rodinná zábava, ačkoliv Adiram by se nejspíše neúčastnil. Ale Callypso by se třeba ráda zapojila do týrání smečky jen kousek odsud.

Callypso se snažila vykroutit a já ji nakonec nechala, ať se zpode mě dostane ven. Nenechala jsem ji ale utéct jen tak, štípla jsem ji zuby do nohy. Oslovila mne jako mámu, což na mém obličeji přivodilo změnu. Obočí mi vystřelilo vzhůru a já se podívala na Adirama, který se už hlásil o slovo. "Myslela jsem, že mámu nemáš," řekla jsem Callypso, ale oči jsem nechala zabodnuté do Adirama, který se tvářil jako nejlepší táta na světě.
"Opravdu?" přimhouřila jsem na něj oči. Viděl mě opravdu rád? "Co chcete? Snad ne popovídat si s mámou, která byla od maličké Callypso vyhnána?" zeptala jsem se lehce jedovatě. Sice jsem jim řekla, že ví, kde mě hledat, ale to neznamenalo, že je uvidím ráda. Možná, že kdyby každý přišel zvlášť, dostalo by se jim jiného přivítání. Moc dobře jsem si ale pamatovala tu scénu, kdy mě od Callypso odháněl. Snad si nemyslel, že na to jen tak zapomenu? Čas na zhojení této rány byl ještě příliš krátký.

// Medvědí úkryt

Zbytek léta jsem prožila v lese. Léčila jsem si svá zranění a spokojeně si užívala klidu. Byla jsem nadmíru spokojená se svým výsledkem, ale bylo mi nad slunce jasné, že tímhle Sarumen neporazím. Wolfganie a Roland byli jen dvě hrdličky, které se mi tu omylem zatoulaly. Po ani jednom z nich tady už nebylo ani stopy a když jsem zkusila stopovat, mířili pryč od Sarumenu k místům, kde smrděla jiná smečka. Neznala jsem ji a protože jsem nebyl ve zrovna dobrém stavu, rozhodla jsem se její návštěvu zavrhnout. Spokojila jsem se ale s vědomím, že to Wolfganie nemohla přežít. Sice se mohla vrátit jako mnozí tady, ale sama jsem moc dobře věděla, co takové navrácení mezi živé s vlkem udělá.

Toulala jsem se lesem, když jsem uslyšela zpěvné vytí doplněné pištěním. Zamířila jsem k narušitelům mého lesa, kteří se opovážili mi sem vlézt a ještě na mě řvát přes celý les, ať je jdu najít. Zima už klepala na dveře, listí pod nohama šustilo a chladný vítr jemně hladil mou srst.
Připlížila jsem se k nim zezadu. Nedalo mi to ani moc práce, moje tmavá srst v bezměsíčné noci snadno zapadla. Adirama jsem poznala, ale Callypso... Byla už velká.
Skočila jsem po ní a svalila ji na zem. Zavrčela jsem na ni a zuby ji štípla do krku. "Koho nám to sem čerti nesou?" přimhouřila jsem na ni zelené oči a zazubila se. Byla jsem jako lovec hrající si se svou kořistí. Jako lev hrající si s myší. Neublížila jsem jí, ale mateřského přivítání se mladá zrovna nedočkala. Adirama jsem prozatím ignorovala.

Belial nakonec nejde.

Hyetta na piráty.
Belial na záhadu.
Valar vlčecí úkoly.

// Zlatavý les

Dolezla jsem spíše než došla do pelechu. Vak, který byl protrhlý a na mrtvá nemluvňata šlo vidět, jsem hodila do jednoho kouta a sebe jsem shodila na ukradenou kožešinu. Nezbývalo mi nic jiného než spát a nabírat síly. Pocit triumfu byl slabý, potlačený únavou a vysílením, takže jsem se z toho ani moc radovat nemohla.
Usla jsem ale rychle a zdály se mi sny. Podivné sny plné vlků, kouzel, nemluvňat a sov. Můj mozek se očividn snažil vypořádat s tím, co se událo. Trvalo to jen pár minut, ale mělo to takový dopad a efekt, že i ve spánku jsem nad tím přemýšlela.
Když jsem se probudila, zahrabala jsem nemluvňata i s vakem pod zem, kde jsem je zase přeměnila v krystal, aby jejich tělíčka nezačala hnít. Převtělila jsem se do jednoho z nich, to bylo velmi užitečné, zachránilo mi to krk, pomyslela jsem si a packou si přejela po místě, kde mne Roland držel. Bolelo to, ale ne více než jiné namoženiny. Stáhla jsem tlapku a šla znovu spát, protože jsem pořád byla unavená.

Byla tma. Slyšela jsem zvuky, ale neviděla zhola nic, oči jsem měla slepené jako lepidlem a ani pohyb moc nestál za to. Kde to jsem? Co se děje? nechápala jsem, co se stalo. Je tohle smrt? Ta opravdová? Ne, pořád můžu dýchat a můžu i... Kňučet, uvědomila jsem si po svém malém projevu a následně poté, když opařená sova rozbalila vak a na mne se vyřinulo světlo. Najednou nebylo všechno černo černé, ale takové flekaté. Jsem slepá, neschopná, k ničemu! láteřila jsem bezmocně, jenže jak se toho zbavit.
Trvalo to dlouho, než jsem si uvědomila, co se stalo a ještě déle, než jsem přišla na to, jak to odčinit. Roland i Wolfganie byli už dávno v trapu, když jsem se převtělila zpátky do svého těla. Téměř okamžitě jsem sebou švihla na zem únavou, ale byla jsem ráda, že jsem to zase já. Viděla jsem, slyšela a byla jsem pohyblivá. Očima jsem přejela scénu, která tu zůstala. Kamené bodce byly prázdné, jen zaschlá krev a chlupy po Wolfganii zůstaly, než ji Roland asi odtáhl nebo odnesl. Bolel mne krk, ale jinak... Krom únavy, která se dostaví po každém magickém vysílení, jsem byla vlastně v pořádku. "Mhaha," vylezlo ze mne triumfálně, ale tak znaveně, že to sotva šlo slyšet.
Nebylo dobré tady ale zůstat, takže hned, jak to bylo možné, sebrala jsem se ze země, vzala vak s mrtvolkami a šla směrem k pelechu.

// Medvědí pelech

// V pohodě, já toho stejně měla kotel ve škole. :)

Když bodce projely do Wolfganiina těla, slyšela jsem kakofonii mlaskavých, trhavých a křupavých zvuků, které celou procedúru doprovázely. Tato nedobrovolná akupunktúra byla za mne dost dobrým nápadem, navíc to vlčici natolik rozložilo, že jsme se nemusela z její strany obávat dalšího útoku. Minimálně ne fyzického, protože tanto taneček si už vybral Roland.
Stačila jsem se jen otočit na Rolanda a připravit se na srážku, nicméně jsem netušila, kam bude směřovat. Jak kreativní, pomyslela jsem si, když se mi jeho zuby zaryly do krku. Vzepřela jsem se, ale stejně jsem nemohla jeho skok ustát. Hrklo to ve mně a samotnou mě překvapilo, jakou sílu Roland má. V Sarumenu jsem ho vyřadila rychle vypíchnutím oka a tak jsem se ho nemusela obávat. Tady jsem ho ale možná trochu podcenila. Myslela jsem si, že Wolfganie bude větší hrozbou a tak jsem se zaměřila hlavně na ni. Snad se mi tato hloupá chyba nevymstí.
Snažila jsem se vyškubnout, oháněla se parohy a cvakala zuby směrem k Rolandovu obličeji, nemluvě o šermování nohama, kdy jsem se drápy snažila trefit cokoliv bolestivého. Moc mi to ale nešlo a tak jsem povolala na pomoc svoje mrtvé děti.Můj záměr ale nevyšel tak, jak měl. Chtěla jsem je po Rolandovi hodit, znechutit ho a donutit ho mne pustit, jenže kouzla mi nedovolovala s nimi házet. Nešlo to a asi dvě vteřiny, kdy mi Roland dělal v krku jeden veliký, šeredný piercing, jsem vynaložila veškerou energii k tomu, abych udělala nemožné. Jenže je hodit nešlo. S frustrací jsem praštila do jezírka magie ve svém nitru a všechna ta energie se přenesla na kouzla, která jsem ale uměla. V ten moment jsem zmizela. Ale ne, že bych se zneviditelnila. Najednou se moje tělo rozpadlo v prach a pár chlupů a peří v Rolandově tlamě, ale po mém těle nebylo ani památky.
A kde jsem tedy byla? Veškerá magická snaha se musela nějak projevit a tak jsem se ocitla v těle jednoho ze tří mrtvých vlčat, které jsem si donesla sem. Byla jsem slepá, malá a co víc... Bezbranná. Kdybych se vtělila do nějaké kostry raději! Kníkla jsem, hlasivky nenaučené k řeči bylo složité ovládat a já momentálně neměla ani páru, jak se z tohohle těla dostat.
Celý boj se odehrával pod větvemi vrby a v její blízkosti. Já byla schovaná ve vaku z velkého listu, očividně magicky vytvořeného, spolu s dalšími mrtvými mláďaty. Moje kníknutí a šramot, jak jsem se snažila dostat ven a na svobodu a zároveň přijít na to, kde jsem mohlo ale vzbudit Rolandovu pozornost, jestliže se nevěnovat svému milovanému špízu.