Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Střední odměny:
• 3* do magie - hyetta moce

Malé odměny a elixíry:
• 1* do magie - 30 květin na hyettu
• Drag - vlče

Měna:
• Perly: 1 - hyetta
• Květiny: 3 - hyetta
• Křišťály: 12 - hyetta
• Oblázky: 97 - hyetta

Připsáno :>

// Uhelný hvozd

Callypso vypadala o mnoho lépe, když na ni Adiram sáhl. Nadzvedla jsem lehce obočí. "To jsou nějaké zázračné packy dědy kořenáře?" zeptala jsem se ho žertovně. Meinere byl podobný, taky mě uměl vysekat z nejhoršího, když jsem se k němu připlazila celá od krve. Zvládl by to i Adiram?
Podívala jsem se na něj a pak na Callypso. Ne, zamítla jsem přicházející myšlenku dříve, než se vůbec pořádně zformovala.
Adiram a Callypso se mezitím kočkovali a když se mi podařilo najít kaluž, Adiram už stihl zapomenout, že chtěla ohřát vodu. Kuckla jsem uchechtnutím, ale nechala jsem Callypso, ať se ozve sama.
Věděla jsem, že mě doženou rychle, takže jsem pokračovala k Sarumenu a konečně jsme se tam dostali. Vysoké stromy se tyčily před námi a mlha nad směrem se na mě škaredě dívala. Pamatovala si mě stejně dobře jako jsem si já pamatovala ji. Přimhouřila jsem oči a zůstala stát mezi prvními stromy, aniž bych se ozvala. Čekala jsem na Adirama a Callypso, můj lístek dovnitř.

STYX
3 hvězdičky do jedné libovolné vlastnosti - síla
10 křišťálů

BELIAL
3 hvězdičky do libovolné (i výjimečné) magie - magie nemrtvých

VLČE
25 oblázků / mušliček - mušliček
3 hvězdičky do jedné libovolné vlastnosti - obratnost
Hvězdička do magie pod 5* - 30 květin
Vymaxování jedné vlastnosti - rychlost
3x teleportační lístek
3 hvězdičky do libovolné (i výjimečné) magie - 90 květin
Hvězdička do magie nad 5* - 50 květin
Vymaxování jedné magie - neviditelnost

HYETTA
3 hvězdičky do jedné libovolné vlastnosti - obratnost
Hvězdička do magie pod 5* - emoce
10 křišťálů
3 hvězdičky do libovolné (i výjimečné) magie - emoce
Hvězdička do magie nad 5* - emoce
Vymaxování jedné magie - halucinace

Díky za akce, bavila mě <3

Připsáno a děkuji za účast :>

// Staré meandry

Blížili jsme se k Sarumenu, ale Callypso čím dál tím více posmrkávala a její hlas byl zastřený. "Není tam nic, co by jí pomohlo," odvětila jsem Adiramovi. Byly tam kožešiny a mohli jsme ji tam zahřát, ale já nechtěla odklánět náš výlet o nic déle. Sarumen byl na dosah, moje propustky byly po mém boku a já odmítala připustit, aby mi tato příležitost unikla. Ještě jsem netušila, co se stane, co udělám, ale já nikdy neměla plány dopředu. Nechávala jsem vše na situaci.
Callypso se konečně nechala přesvědčit, že nesmrdí a tak jsme mohli pokračovat dál, dokud se nehodlala napít studené vody, což jí na její krk moc nepomohlo. Snažila se prvně zahřát vodu svým dechem, ale pochybovala jsem, že to něco zmůže. Adiram se jí pokusil pomoci tím, že na ni sáhnul, ale kdo ví, co to udělalo nebo neudělalo.
Les před námi byl poslední překážkou k Sarumenu. Podařilo se mi najít stojatou vodu, která na sobě měla jen tenký led, který jsem rychle rozbila. "Tady," houkla jsem na Adirama a Callypso. Nevnímala jsem příliš okolní svět a ponořená do vlastních myšlenek jsem se zadívala na odraz v hladině. Viděla jsem sebe, ale zároveň někoho úplně cizího. Kde byla ta vlčice s šedou tváří a zlatýma očima? To, co na mě koukalo zpátky mělo oči zelené hněvem a srst černou jako smrt. Nebyla jsem ošklivá, ale nebyla jsem to už ani já. Identifikovala jsem se pouze podle pocitu.
Na moment se mi zdálo, že něco vidím v odrazu za sebou. Červené skvrny, rezavou srst a záblesky zubů. Možná to byl jen výplod mé představivosti, protože když jsem zamrkala, bylo to pryč. Možná můj příští rok bude zajímavý... A možná se mi to jenom zdálo.
Stáhla jsem uši, ohlédla se na svou rodinku a pokračovala kupředu. Mohla jsem se zdát jako ponořená do nějakého snu, protože jsem interagovala méně a méně, čím více jsme se Sarumenu blížili. Klepala jsem se ale nadšením, že jsem tak blízko.

// Sarumen

Fuck, já se nepřihlásila? ;-;
Můžu ještě 1x?

// zlatavý les

Byla pravda, že Callypso už byl skoro jeden rok. Už to nebylo žádné malé, nevycválané vlče, ikdyž jsem ji tak pořád viděla. V mých očích asi navždy zůstane tou malou, bezbrannou kuličkou, která se narodila v zimě v úkrytu Borůvkové smečky.
Spokojená, že se mi povedlo u obou vybolat očekávanou reakci jsem pokračovala v cestě, dokud se mi to naše malé smrádě nepověsilo na záda a nepokusilo se mě shodit na zem. Slyšela jsem, jak dupe, ale nenapadlo mě, že po mně skočí, takže to mnou lehce zavyklalo, ale neshodila mne. Otočila jsem se, zuby jsem ji chytla za krk a shodila ji do sněhu. Adiram Callypso řekl, že nesmrdí, protože je naše a já souhlasně pokývala hlavou. “Tak, kdybys smrděla, tak bych se s tebou přece nebavila, ne?” řekla jsem a a rozešla se dál, aniž bych dceři pomohla zpátky na nohy. Když po mně chtěla skákat, měla by být připravena na následky.
Následky mého neustáleho válení Callypso po zemi ale přišly taky. Pšíkla a já i Adiram jsme zpozornili. “Teď do Sarumenu musíme tuplem, určitě tam bude někdo, kdo by pomohl, jestli je nachcípaná,” nenechala jsem si ujít příležitost dát naší návštěvě další rozměr.

// uhelný hvozd

"Hmm, možná?" nadhodila jsem, sklonila se k vlčeti a otevřela zeširoka tlamu, aby si ji mohla pořádně prohlédnout. Adiram mi výsostně zakázal někoho žrát, ale moje blyštivě oči mu jistě prozradily, že tyhle jeho výnosy nebudou dodržovány zrovna svědomitě.
Zavřela jsem tlamu a uchechtla jsem. Několikrát jsem mu říkala, že já jsem právě jeden z vlčatožroutů, ale evidentně tomu nevěřil a nikdy věřit nebude. Aspoň dokud to neuvidí na vlastní oči, pomyslela jsem si. Nejspíše to byl nějaký jeho ochranný mechanismus, protože by nedokázal s někým takovým žít. Callypso seznala, že stihne vyrůst dřív, než nějakého takového žrouta pozná. Uchechtla jsem se znovu, vědoucně jsem přejela oba dva očima a nic neřekla. Evidentně jsem neměla tuhle idylku kazit, tuhle krásnou rodinnou chvilku. Na moment se i mně zdálo, že tohle je... krásné. Trochu mne píchlo u srdce.
Je tohle to, co jsem si vždycky přála? Nějak jsem změkla, pomyslela jsem si škodolibě.
"Smrdí," vysvětlila jsem Callypso, proč nemám Borůvčáky ráda. Vlastně to nebyla pravda, ale něco jsem jí říct musela a pro lež jsem daleko nechodila. "Voní mi jenom tatínek," zapýřila jsem se a naklonila se k Adiramovi, abych mu před Callypso vlepila okatou, pro děti vždy neúnosnou, pusinku. S jiskrama v očích jsem pak sledovala jeho výraz. Něco mi říkalo, že se mu to bude líbit.
"Výborně, rodino, vyrážíme," zazubila jsem se a švihla ocasem. "Nezapomeňte se chovat slušně," upozornila jsem se a rozešla se k Sarumenu.

// Staré Meandry

Vlče 2 body do rychlosti, 1 bod do obratnosti a 1 bod do síly

Na lov jdu. Na betu/alfu nechci. Děkuji za gammu.

AŤ ŽIJE AN'SIDAR!

// Díky za akci! Bylo to fun :D Poprosím si o odměnu do magie.

"Pořád dost malá na to, abych ti ukousla hlavu na jednou," vycenila jsem na Callypso zuby. Nikdy bych ji nesežrala, na to jsem ji měla moc ráda, ale měla jsem s ní velmi komplikovaný vztah. Zezačátku jsem ji zcela přehlížela, protože její sourozenci umřeli a já se upnula na ně. Pak jsem přesunula svůj stesk na ni a chtěla si k ní vytvořit pouto, ale to mi Adiram zatrhl. Když ale moje práce kojné skončila, bylo mi dovoleno s ní být, když zůstane ve smečce. Bylo to jako na houpačce a já nevěděla, jak se k mladé vlčí dámě stavět teď. Obrala mne o Adirama, cítila jsem se zase sama a nechtěná.
"Nemám je ráda," odpověděla jsem Callypso, když Adiram řekl, že jsem se nechtěla bavit s vlky ve smečce. A ostatní vlci nemají rádi mně. Je lepší, když nejsem tam, kde jsi ty, ty malá pijavice, přimhouřila jsem lehce oči, ale nebyla to nenávist, spíš jen zmatení z protichůdných pocitů, co se mi v očích zračilo.
Hmm, takže nic, protáhla jsem obličej. "Ta nám k ničemu nebude," odtušila jsem jenom. "Vím," přitakala jsem Callypso, která se ne šeptem ptala, jestli vím o Adiramově druhé rodině. "Oh, na hraní," odtušila jsem a vycenila zuby na Adirama. "Feline by si s námi ale asi hrát nechtěla," podotkla jsem naoko smutně. "Možná bychom se ale mohli stavit na návštěvu," nadhodila jsem vyzývavě.

Odfrkla jsem si. Bylo možné, že jsem zapomněla, jak se věci udály? Na dceru jsem už dlouho nevzpomněla, minimálně ne na tu živou. "Jsem. Seš ještě docela malá, myslela jsem, že vlčata rostou rychleji," poznamenala jsem a snažila se tak odvést pozornost od mého pochybení. "Protože venku chodí zlí vlci, kteří rádi žerou vlčata. A smečka je jedno z míst, kam nechodí," vysvětlila jsem Callypso a máchla ocasem.
Najednou jsm se necítila tak komfortně. Adiram a Callypso s sebou přinesli atmosféru, která mi nevyhovovala. "Takže?" nadhodila jsem znovu, protože mi neodpověděli na můj zásadní dotaz. "Náhodou někoho ze Sarumenu jste neviděli?" napadlo mne náhle. To by teprve byla zábava! Dokonce by to mohla být rodinná zábava, ačkoliv Adiram by se nejspíše neúčastnil. Ale Callypso by se třeba ráda zapojila do týrání smečky jen kousek odsud.

Callypso se snažila vykroutit a já ji nakonec nechala, ať se zpode mě dostane ven. Nenechala jsem ji ale utéct jen tak, štípla jsem ji zuby do nohy. Oslovila mne jako mámu, což na mém obličeji přivodilo změnu. Obočí mi vystřelilo vzhůru a já se podívala na Adirama, který se už hlásil o slovo. "Myslela jsem, že mámu nemáš," řekla jsem Callypso, ale oči jsem nechala zabodnuté do Adirama, který se tvářil jako nejlepší táta na světě.
"Opravdu?" přimhouřila jsem na něj oči. Viděl mě opravdu rád? "Co chcete? Snad ne popovídat si s mámou, která byla od maličké Callypso vyhnána?" zeptala jsem se lehce jedovatě. Sice jsem jim řekla, že ví, kde mě hledat, ale to neznamenalo, že je uvidím ráda. Možná, že kdyby každý přišel zvlášť, dostalo by se jim jiného přivítání. Moc dobře jsem si ale pamatovala tu scénu, kdy mě od Callypso odháněl. Snad si nemyslel, že na to jen tak zapomenu? Čas na zhojení této rány byl ještě příliš krátký.

// Medvědí úkryt

Zbytek léta jsem prožila v lese. Léčila jsem si svá zranění a spokojeně si užívala klidu. Byla jsem nadmíru spokojená se svým výsledkem, ale bylo mi nad slunce jasné, že tímhle Sarumen neporazím. Wolfganie a Roland byli jen dvě hrdličky, které se mi tu omylem zatoulaly. Po ani jednom z nich tady už nebylo ani stopy a když jsem zkusila stopovat, mířili pryč od Sarumenu k místům, kde smrděla jiná smečka. Neznala jsem ji a protože jsem nebyl ve zrovna dobrém stavu, rozhodla jsem se její návštěvu zavrhnout. Spokojila jsem se ale s vědomím, že to Wolfganie nemohla přežít. Sice se mohla vrátit jako mnozí tady, ale sama jsem moc dobře věděla, co takové navrácení mezi živé s vlkem udělá.

Toulala jsem se lesem, když jsem uslyšela zpěvné vytí doplněné pištěním. Zamířila jsem k narušitelům mého lesa, kteří se opovážili mi sem vlézt a ještě na mě řvát přes celý les, ať je jdu najít. Zima už klepala na dveře, listí pod nohama šustilo a chladný vítr jemně hladil mou srst.
Připlížila jsem se k nim zezadu. Nedalo mi to ani moc práce, moje tmavá srst v bezměsíčné noci snadno zapadla. Adirama jsem poznala, ale Callypso... Byla už velká.
Skočila jsem po ní a svalila ji na zem. Zavrčela jsem na ni a zuby ji štípla do krku. "Koho nám to sem čerti nesou?" přimhouřila jsem na ni zelené oči a zazubila se. Byla jsem jako lovec hrající si se svou kořistí. Jako lev hrající si s myší. Neublížila jsem jí, ale mateřského přivítání se mladá zrovna nedočkala. Adirama jsem prozatím ignorovala.

Belial nakonec nejde.