Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Medvědí úkryt

Zbytek léta jsem prožila v lese. Léčila jsem si svá zranění a spokojeně si užívala klidu. Byla jsem nadmíru spokojená se svým výsledkem, ale bylo mi nad slunce jasné, že tímhle Sarumen neporazím. Wolfganie a Roland byli jen dvě hrdličky, které se mi tu omylem zatoulaly. Po ani jednom z nich tady už nebylo ani stopy a když jsem zkusila stopovat, mířili pryč od Sarumenu k místům, kde smrděla jiná smečka. Neznala jsem ji a protože jsem nebyl ve zrovna dobrém stavu, rozhodla jsem se její návštěvu zavrhnout. Spokojila jsem se ale s vědomím, že to Wolfganie nemohla přežít. Sice se mohla vrátit jako mnozí tady, ale sama jsem moc dobře věděla, co takové navrácení mezi živé s vlkem udělá.

Toulala jsem se lesem, když jsem uslyšela zpěvné vytí doplněné pištěním. Zamířila jsem k narušitelům mého lesa, kteří se opovážili mi sem vlézt a ještě na mě řvát přes celý les, ať je jdu najít. Zima už klepala na dveře, listí pod nohama šustilo a chladný vítr jemně hladil mou srst.
Připlížila jsem se k nim zezadu. Nedalo mi to ani moc práce, moje tmavá srst v bezměsíčné noci snadno zapadla. Adirama jsem poznala, ale Callypso... Byla už velká.
Skočila jsem po ní a svalila ji na zem. Zavrčela jsem na ni a zuby ji štípla do krku. "Koho nám to sem čerti nesou?" přimhouřila jsem na ni zelené oči a zazubila se. Byla jsem jako lovec hrající si se svou kořistí. Jako lev hrající si s myší. Neublížila jsem jí, ale mateřského přivítání se mladá zrovna nedočkala. Adirama jsem prozatím ignorovala.

Belial nakonec nejde.

Hyetta na piráty.
Belial na záhadu.
Valar vlčecí úkoly.

// Zlatavý les

Dolezla jsem spíše než došla do pelechu. Vak, který byl protrhlý a na mrtvá nemluvňata šlo vidět, jsem hodila do jednoho kouta a sebe jsem shodila na ukradenou kožešinu. Nezbývalo mi nic jiného než spát a nabírat síly. Pocit triumfu byl slabý, potlačený únavou a vysílením, takže jsem se z toho ani moc radovat nemohla.
Usla jsem ale rychle a zdály se mi sny. Podivné sny plné vlků, kouzel, nemluvňat a sov. Můj mozek se očividn snažil vypořádat s tím, co se událo. Trvalo to jen pár minut, ale mělo to takový dopad a efekt, že i ve spánku jsem nad tím přemýšlela.
Když jsem se probudila, zahrabala jsem nemluvňata i s vakem pod zem, kde jsem je zase přeměnila v krystal, aby jejich tělíčka nezačala hnít. Převtělila jsem se do jednoho z nich, to bylo velmi užitečné, zachránilo mi to krk, pomyslela jsem si a packou si přejela po místě, kde mne Roland držel. Bolelo to, ale ne více než jiné namoženiny. Stáhla jsem tlapku a šla znovu spát, protože jsem pořád byla unavená.

Byla tma. Slyšela jsem zvuky, ale neviděla zhola nic, oči jsem měla slepené jako lepidlem a ani pohyb moc nestál za to. Kde to jsem? Co se děje? nechápala jsem, co se stalo. Je tohle smrt? Ta opravdová? Ne, pořád můžu dýchat a můžu i... Kňučet, uvědomila jsem si po svém malém projevu a následně poté, když opařená sova rozbalila vak a na mne se vyřinulo světlo. Najednou nebylo všechno černo černé, ale takové flekaté. Jsem slepá, neschopná, k ničemu! láteřila jsem bezmocně, jenže jak se toho zbavit.
Trvalo to dlouho, než jsem si uvědomila, co se stalo a ještě déle, než jsem přišla na to, jak to odčinit. Roland i Wolfganie byli už dávno v trapu, když jsem se převtělila zpátky do svého těla. Téměř okamžitě jsem sebou švihla na zem únavou, ale byla jsem ráda, že jsem to zase já. Viděla jsem, slyšela a byla jsem pohyblivá. Očima jsem přejela scénu, která tu zůstala. Kamené bodce byly prázdné, jen zaschlá krev a chlupy po Wolfganii zůstaly, než ji Roland asi odtáhl nebo odnesl. Bolel mne krk, ale jinak... Krom únavy, která se dostaví po každém magickém vysílení, jsem byla vlastně v pořádku. "Mhaha," vylezlo ze mne triumfálně, ale tak znaveně, že to sotva šlo slyšet.
Nebylo dobré tady ale zůstat, takže hned, jak to bylo možné, sebrala jsem se ze země, vzala vak s mrtvolkami a šla směrem k pelechu.

// Medvědí pelech

// V pohodě, já toho stejně měla kotel ve škole. :)

Když bodce projely do Wolfganiina těla, slyšela jsem kakofonii mlaskavých, trhavých a křupavých zvuků, které celou procedúru doprovázely. Tato nedobrovolná akupunktúra byla za mne dost dobrým nápadem, navíc to vlčici natolik rozložilo, že jsme se nemusela z její strany obávat dalšího útoku. Minimálně ne fyzického, protože tanto taneček si už vybral Roland.
Stačila jsem se jen otočit na Rolanda a připravit se na srážku, nicméně jsem netušila, kam bude směřovat. Jak kreativní, pomyslela jsem si, když se mi jeho zuby zaryly do krku. Vzepřela jsem se, ale stejně jsem nemohla jeho skok ustát. Hrklo to ve mně a samotnou mě překvapilo, jakou sílu Roland má. V Sarumenu jsem ho vyřadila rychle vypíchnutím oka a tak jsem se ho nemusela obávat. Tady jsem ho ale možná trochu podcenila. Myslela jsem si, že Wolfganie bude větší hrozbou a tak jsem se zaměřila hlavně na ni. Snad se mi tato hloupá chyba nevymstí.
Snažila jsem se vyškubnout, oháněla se parohy a cvakala zuby směrem k Rolandovu obličeji, nemluvě o šermování nohama, kdy jsem se drápy snažila trefit cokoliv bolestivého. Moc mi to ale nešlo a tak jsem povolala na pomoc svoje mrtvé děti.Můj záměr ale nevyšel tak, jak měl. Chtěla jsem je po Rolandovi hodit, znechutit ho a donutit ho mne pustit, jenže kouzla mi nedovolovala s nimi házet. Nešlo to a asi dvě vteřiny, kdy mi Roland dělal v krku jeden veliký, šeredný piercing, jsem vynaložila veškerou energii k tomu, abych udělala nemožné. Jenže je hodit nešlo. S frustrací jsem praštila do jezírka magie ve svém nitru a všechna ta energie se přenesla na kouzla, která jsem ale uměla. V ten moment jsem zmizela. Ale ne, že bych se zneviditelnila. Najednou se moje tělo rozpadlo v prach a pár chlupů a peří v Rolandově tlamě, ale po mém těle nebylo ani památky.
A kde jsem tedy byla? Veškerá magická snaha se musela nějak projevit a tak jsem se ocitla v těle jednoho ze tří mrtvých vlčat, které jsem si donesla sem. Byla jsem slepá, malá a co víc... Bezbranná. Kdybych se vtělila do nějaké kostry raději! Kníkla jsem, hlasivky nenaučené k řeči bylo složité ovládat a já momentálně neměla ani páru, jak se z tohohle těla dostat.
Celý boj se odehrával pod větvemi vrby a v její blízkosti. Já byla schovaná ve vaku z velkého listu, očividně magicky vytvořeného, spolu s dalšími mrtvými mláďaty. Moje kníknutí a šramot, jak jsem se snažila dostat ven a na svobodu a zároveň přijít na to, kde jsem mohlo ale vzbudit Rolandovu pozornost, jestliže se nevěnovat svému milovanému špízu.

Olla, Vlče mělo mit v dospelosti oči zlute, asi jsem predtim do adminu nahrala spatnou verzi a nevsimla si. Poprosim zmenit je tedy z modre na zlutou, dekuji :D

Nahodim po standardizaci očiček

Bylo roztomilé, jak se jeden pro druhého chtěli nechat zabít. Roztomile nechutné, zaškeĺebila jsem se v duchu. Jejich dokonalý vztah mne vytáčel. Až příliš mi připomínal, že já nic dokonalého mít nemůžu, protože jsem sama až moc porouchaná.
"To ano, ale příště byste měli zvolit jinou strategii, zvláště když jednáte s někým, kdo se rád mstí," poradila jsem jí stejně klidným hlasem, ale s tónem arogence a povýšené intiligence. Vadilo mi, že moje pověst dávno opadla a Sarumen mne nepovažoval za nic víc než jen otravnou mouchu. Já jim ukážu! Všem jim ukážu! Roland pronesl stejný sentiment, takže jsem se rozhodla aplikovat tuto větu i jako odezvu na něj. Copak jim nedocházelo, že kdyby zvolili méně radikální řešení, tak bych třeba ztratila zájem? Neměla bych důvod se vracet, takhle mi vytvořili jenom další cíl, nalepili na sebe terč takříkajíc.
"Fér?" prskla jsem Rolandovi do obličeje. "Ani hovno, nezaloužíte si férový duel. Mne dán nebyl a já nejsem velkorysá, abych ho dala vám," zavrčela jsem.
Šipka u Rolandovy hlavy nehybně stála ve vzduchu a čekala. Vlastně jsem ji už chtěla poslat jedním nebo druhým směrem, ale pak se najednou objevily pařáty a tmavá křídla a něco mi zezadu narazilo do hlavy a ještě to mluvilo. Šipka automaticky spadla na zem, nevyužitá. Místo toho jsem prudce pohla hlavou, abych ze sebe tu potvoru sundala. Její ostré pařáty se mi zabodávaly do hlavy a já si nepamatovala, kdy jsem si objednala sezení s akupunkturou.
Zaměstnaná jsem nezaznamenala, jak země pod námi vibruje. Nebo zaznamenala, ale tak pozdě, že jsem s tím stejně nemohla nic dělat. Skála pod vlky praskla, přecijen to nebyla tak silná vrstva, a obrovský gejzír vyhodil Wolfganii do vzduchu jako hadrovou panenku. Byla jsem tam taky, ale díky magii voda jen proletěla kolem mne, jako kdybych kolem sebe měla štít. Tu blbou sovu to možná ale sebralo. Jak chceš, pomyslela jsem si, když Wolfganie dopadla na zem jako pytel brambor a z očiček se jí staly křížky.
Teď jsem měla pár vteřin na výběr. Pustit se do Rolanda, kterého gejzír pravděpodobně osvobodil, nebo do Wolfganie. Doufala jsem, že sova bude opařená a dá pokoj. Vybrala jsem si Wolfganii. Roztříštěný kámen pod ní najednou vystřelil kamené bodce do jejího těla. Jeden hlavní bodec, dlouhý natolik, že projel celým tělem odspodu až nahoru, byl obklopený skupinou menších, jejichž špičky zůstaly v těle nebo do něj nepronikly. Nedokázala jsem ale v tom zmatku přesně určit cíl a směr, takže jsem prostě nechala takto "explodovat" celé podloží pod ní s jedním ústředním bodem a doufala jsem, že jsem tím trefila nějaký důležitý orgán. Tak jako tak jsem si nedokázala představit, že by se z tohoto bodce jen tak sama sundala.
Na Rolanda jsem stihla otočit hlavu a připravit se na přímý útok, víc jsem nestihla. Na mordě se mi ale rozléval spokojený úsměv krvežíznivé mrchy. A i přesto jsem pořád vypadala lépe než Wolfganie, která se momentálně spíše podobala špízu než vlčici. Copak na mne Roland mohl zaútočit? Měl by plakat a děkovat mi, že jsem ho zbavila takové šeredky. Její geny jsou stejně strašná hrůza, copak neviděl Marion? Genetická zrůdnost! Já vlastně dělala jen takovou čistku, když se to tak vezme.

Byli chycení jako mouchy na lep a jenom na mě valili bulvy. Pod pohledem tří bulv jsem se konečně začínala cítit dobře. Byla jsem sice trošchu troska, ale pořád jsem byla dost nasraná, protivná a krvelačná troska, která si za svůj životní úděl vybrala kazit životy jiným.
Líbilo se mi, jak ohromeně na mě civěli. Jako kdybych byla ztělesněním hrůzostrašné nádhery, překrásné smrti na vysokých podpatkách, jehlách, které následně zabodnu do jejich srdcí a nechám je skapat tady pod vrbou.
Chvíli to trvalo, ale naštvané pohledy se rychle přeměnily v úžas. "Oh ano, to jsem já, v celé své kráse!" zazubila jsem se na Rolanda neodolatelně. Byla jsem zpátky a zase jsem jim otravovala životy. Následně mne poznala i Wolfganie, ale její hlas byl ledově klidný. Zazubila jsem se. I přesto, že byla v docela bezvýchodné situaci se tvářila statečně. Přivítala mne mezi živými a pak mi řekla, že jsem podlá a zákeřná. Zašklebila jsem se na ni. Jako kdybych to nevěděla, pomyslela jsem si. I Roland se mne ptal, co po nich chci.
"Jenom splácím staré účty, nic víc," odpověděla jsem mu popravdě. "A to, že jste semi sami, dobrovolně nachomýtli do cesty mi jen hrálo do karet," zazubila jsem se. "Vytáhnout vás jednoho po druhém z lesa by bylo složité, takhle jste se mi přímo naservírovali!" spokojeně jsem pohodila hlavou.
"Ale k věci," vydechla jsem. "Zabít mne bylo trochu radikální řešení, zvlášť, když vás bylo pět na jednoho, nebo kolikm" zašklebila jsem se znechuceně. Neříkám, že já jsem se rvala zrovna fér, ale moc ráda jsem to vytahovala na jiné. "Takže asi víte kam mířím. Otázkou je, kdo zaplatí životem a kdo ne," dokončila jsem úlisně. "Tady holubička by se rozdala jen proto, aby se ti nic nestalo, fešáku," zavrkala jsem a přistoupila k Rolandovi. "Bez jednoho očíčka vypadáš mnohem lépe, ale řekla bych, že to druhé oko celý dojem ještě kazí," přimhouřila jsem zlověstně oči. Kamínek ze země stoupnul do výšky Rolandova oka. Jeho tvar se přeměnil v ostrou šipku a nebezpečně se pohupoval ve vzduchu přímo před ním.
"Poslední slova pro svou milou?" zeptala jsem se ho, přesycena mocí a nadvládou nad těma dvěma.

Zůstat neviditelná se ukázalo jako dobrá volba. Vlci za větvemi smuteční vrby o mně neměli ani ponětí a blekotali slova, která měla zůstat jen mezi nimi. Poslouchala jsem je s narůstající tenzí ve svém nitru a čekala, kdyse prozradí. Mluvili o pocitech, o lásce a o tom, jak jejim spolu dobře. Měla jsem sto chutí si odplivnout. Takoví dva holoubci! A přímo u mě na prahu!
Wolfganie! oči se mi zablýskly. Teď už mi to bylo jasné. Přede mnou vskutku byla dvojice ze Sarumenu a co více, oba dva byli ti, co mě poslali na smrt. Tehdy jsem ale vypadala úplně jinak. Byla jsem světlé barvy a měla pouze křídla. Po oživení se Život rozhodl, že mi úplně změní fasádu. Některé věci zůstaly stejné, ale kdo ví, jestli si jich stihnou všimnout. A i kdyby ne... Byli jenom dva.
Hlína pod vlky se najednou přeměnila v kapalnou břečku. Stačilo mi, aby se jejich nohy na vteřinu potopily. Dřív než stihli zaregovat se ale kapalina znovu přeměnila v solidní věc. Jenže to byl kámen a jejich nohy byly v něm uvězněné.
Zviditelnila jsem sebe i svůj vak, který jsem ale nechala na zemi. Zatímco možná byli zmatení či snad panikařili, vešla jsem skrze visící větve za nimi.
Dlouhé tmavé nohy, hubená postava (až nezdravě moc, zima a porod se namněnehezky podepsali), maličkatá křidélka, blýskající se přívěsky, krásné zelené tečkypřipomínající kolouška a paroží na hlavě, to vše doplněno pohledem zelených očí zpod přivřených víček a křivým úsměvem, který nosí liška, která se dostala do kurníka. Byla jsem zkrátka neodolatelná. Překrásná, oslňující. "Ale ale ale, copak to tu máme? Holoubci si vybrali zajímavé místo na vrkání," zašvitořila jsem naoko mile. "Nazdárek fešáku," mrkla jsem na Rolanda, pro kterého jsem musela být ztělesněním dokonalosti. Musela jsem dokonce konkurovat i Wolfganii, které před chvílí vyznal lásku. Musela jsem ji dokonce i předehnat, tak neodolatelná jsem byla!
A nebohá Wolfganie? Ah ta žárlivost! Moje pomrkávání na Rolanda ji jistě pálilo!
"Pamatujete si mě, holoubci?" zeptala jsem se jich a popošla jsemk Wolfganii blíže. Nebála jsem se jí. Připoutaná k zemi se jevila slabá, bezbranná. Kdybych chtěla, stačilo mi jen mrknout.

// Roh hojnosti

Došla jsem přes řeku a nikterak se nebabrala s přechodem. Stejně lilo jako z konve a já byla mokrá až na morek. Nebe bylo tmavě šedé i přesto, že byl den a lilo jako z konve. Blesky a hromy tomu taky nechyběly, takže jsem byla ráda, když jsem se konečně dostala pod stromy se zlatým listím. Neposkytovaly stoprocentní ochranu, ale bylo to lepší než nic. Oklepala jsem se a pokračovala lesem k doupěti, kde jsem hodlala své mrtvé děti pochovat, když jsem v hlíně narazila na pár vlčích stop.
Nemilé překvapení.
Stáhla jsem uši k hlavě a šla po stopách. V tlamě jsem i nadále držela velký listový vak a v něm svá tři uhynulá vlčata, která nezvládla porod. Když jsem přičichla ke stopám, dalo mi zabrat, než jsem rozeznala pach vlků. Sarumen! napadlo mne, ale jistá jsem si nebyla. Déšť hodně pachy zkresloval. Nezbývalo mi nic jiného, než zkrátka pokračovat dál.
Došla jsem až na jih lesa, kde se mezi stromy vyskytovaly i smuteční vrby. Zneviditelnila jsem se i svůj vak, když jsem se blížila. Stopy byly čerstvé a já brzy uviděla jejich původce sedět za větvemi té nejstarší a nejrozložitější vrby v okolí.
Vypadalo to, že jsem je vyrušila zrovna v nějaké intimní chvíli. Sama jsem ale ještě nevěděla, co s nimi provedu, takže jsem zůstala stát neviditelná za větvemi a sprostě je jenom sledovala a poslouchala, aniž by o mně měli nejmenší tušení. Jen co poznám, kdo to je, tak uvidíte, pomyslela jsem si, protože jsem stále nerozkódovala jejich siluety. Jestli to opravdu byl Sarumen, byla tohle skvělá příležitost k tomu, abych jim oplatila jejich vřelé přivítání.

// Mahtaë jih

Už jsem si svou svobodu začínala znovu uvědomovat. A také samotu. Strávila jsem s Adiramem tolik času, že mi teď jeho neustálé komentování a prozpěvování chybělo. Každou chvíli jsem čekala, kdy něco řekne, ale ztuhlá čelist nesoucí listový vak s třemi mrazem mumifikovanými mrtvolami mi připomněla, že Adiram je v Borůvkové lese s dcerou, která porod přežila. S dcerou, kterou chtěl jen pro sebe.
Ať si ji třeba i sežere, přimhouřila jsem zlobně oči. Nechtěl, abych hrála roli mámy, když s ní nehodlám trávit čas, fajn. Hajzl, bylo to snad poprvé, co jsem ho proklela. Když nebyl poblíž, bylo snadné mu to všechno zazlívat a nesnášet ho za to. Moc dobře jsem ale věděla, že to s Callypso myslí dobře a ačkoliv jsem se na to netvářila, taky mi na ní záleželo. Borůvková smečka a výchova Adirama pro ni budou nejlepší volbou. Štvalo mě jenom, že mi to sám nakázal.
Tentokrát jsem na mršinu měla štěstí. A dokonce to byl jackpot! Chcíplý kopytník, ne tak dávno, hotový bufet pro mrchožrouty. Odložila jsem svůj vak a najedla se. Nespěchala jsem a tak nechala i jídlo slehnout, než jsem vzala vak s mumiemi a pokračovala dál.

// Zlatavý les

// Borůvka

Jen co jsem vykročila z lesa, vzpomněla jsem si na jeden malý detail. V lese jsem nechala pohřbené svoje mrtvá vlčata. Vrátila jsem se tedy na to místo, kde byla a vytáhla je z hlíny. Vytvořila jsem si z listí kolem velký vak, do něj malé mumie přemístila a s vakem v zubech se rozešla ven z lesa. Nehodlala jsem je tam nechávat, byla to moje mrtvá vlčata. Adiram měl to jedno živé, já si hodlala nechat zbytek.
Šla jsem podél řeky a podél toku, ukonejšila jsem svoje potřeby žízně a pak hledala i něco, co tu dávno chcíplo. Věděla jsem o každé mrtvole v okolí, ale tady nic nebylo. S povzdechem jsem pokračovala tedy dál, kolem křovin, kam jsem pak zahnula do středozemí.

// roh hojnosti

Můj plán... neplánoval. Nepředpokládala jsem, že tak hluboce podcením Adiramovu schopnost vyhnout se kutálejícím překážkám, kterou jsem se stala. Dřív, než jsem se parohy stihla někde zabodnout jsem ztratila vlka z dohledu a jen slyšela jeho posměšky.
Setrvačnost mne naštěstí neposlala jako bowlingovou kouli pod jeho nohy znovu a místo toho na mne síly odporu zapůsobily a já se zastavila, zvedla a se staženýma ušima k temeni došla až k němu. K výherci. Hurá. Sláva výhercům.
"Blahopřeji," řekla jsem s úsměvem, který jsem na sílu rozvinula na svém obličeji. Znal mne ale a věděl, že tato prohra se mu jistě v budoucnu vymstí, až zase budeme soutěžit. Vyplivla jsem pár hnědých chlupů, co mi utkvělo mezi zuby a zhluboka se nadechla.
To se ale přiřítila Callypso. Ajo, vlastně, mrkla jsem a přešlápla. To dítko mi na pár okamžiků vypadlo z paměti a upřímně? Nechybělo mi. Ne, že by její přítomnost byla krvesající, ale ani se nedalo říct, že bych skákala radostí.
""No, je jasné, kdo prohrál," ušklíbla jsem se. Odpovědět dceři na dotaz padlo tedy na Adirama, stejně na něj Callypso valila bulvy více než na mne. Mou srstí projel jarní vítr a já věděla, že můj čas odejít byl už tady.
"Bylo to fajn a tak..." začala jsem a s povzdechem protočila oči. "Půjdu. Kdybyste mě hledali, tak největší šanci máte kolem Medvědího pelechu," dodala jsem a mávla ocasem. Už jsem se nemohla dočkat, až tenhle smečkou prolezlý les opustím. Podívala jsem se Adiramovi do očí a na moment setrvala. Chtěl to tak, tak to měl mít. Ani jeho pozdější vyslepičení to nezmění. "Zatím," broukla jsem k němu a dala mu pusu na tvář. Pak jsem se otočila ke Callypso a tlapou ji poplácala po hlavě. "Měj se, pískle," asi toliko k mateřské lásce, kterou mi stejně zakázal. Pak jsem se prostě rozešla pryč, aniž bych čekala na nějakou odezvu. To já nedělala. Přijde a odejde, to byl můj styl.

// pryč z Borůvky

Ha! v očích mi zablýskalo, když se borůvčí pohnulo a z křovin se vynořila ověnčená hlava Adirama a jeho modré oči, které jasně mluvily o tom, že se jen tak nevzdá. Kostičkový mýval zase ulehl ke spánku, nebyl už více potřeba.
Sama jsem se rozběhla za Adiramem a byla si jistá, že ho chytím dřív, než se mi znovu schová. Pravidla hry na schovávanou jsem neměla moc zajeté, v mém dětství se hrála tak, že jste nalezeného prostě jenom zbili. Callypso mi v ten moment úplně vypadla z hlavy.
Už jsme věděli, že jsem rychlejší než Adiram, takže dohnat ho nebyl problém. A jak jsem slíbila, rafla jsem ho do zadnice, jistě to muselo štípnout a pravděpodobně z toho bude i modřina. Chytla jsem vlka pak za nohu a stáhla ho k zemi tím, že jsem se mu prostě hodila pod nohy, aby zapackoval a nabil si držku o zem.
Pak už to bylo jenom o tom, kdo koho zvládne uzemnit dřív. Rafla jsem ho do zátylku a zkusila ze sebe sundat, aby byl těžký.