Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Spal jsem opravdu dlouho. Ještě aby ne, ztracenou energii jsem potřeboval nějak získat. Vůbec nejlepší by bylo, kdybych získal konečně nějakou potravu, ta by můj stav ještě daleko zlepšila. Nebyl jsem si ale jistý, jestli je to aktuálně možné. Po cestě sem jsem necítil jediný pach. Ať už vlčí nebo jakýkoliv jiný. Jako by Gallirea spala zimním spánkem. Vzhůru snad nic nebylo.
Natáhl jsem si packy před sebe a převalil se na břicho, abych neležel pořád jen na boku. Zamrkal jsem, aby se mi ještě víc rozlepily oči. Všiml jsem si, že jeskyně se poměrně vyprázdnila. Odhadoval jsem, že Whiskey vzal vlče ven. Určitě se chtělo projít, vlčata nerada posedávají a na něco čekají. I Naomi odešla, takže jsme tu zbyli jen dva. Podíval jsem se na bílý kožíšek vedle mě. Aranel stále klidně spala a já ji nechtěl rušit.
Vstal jsem co nejtišeji a pomalým krokem se vydal směrem z jeskyně. Bylo tu příjemné teplo, ale chtěl jsem se podívat ven. Až mi bude zima, zase si sem zalezu.

// Les

Mohl jsem se Blueberryho zeptat, jak ke Gavriilovi přišel. Nebo by mi mohl minimálně osvěžit paměť. Taky už nebyl jeden z nejmladší, a tak jsem věřil, že pro mě najde pochopení. Krátce jsem pokývl na Whiskeyho úvahu. Žil jsem tu už několik dlouhých let, většinu svého života, a nikdy předtím se nic takového nedělo. To rodiče své potomky tolik neměli rádi, že se jich zbavili, nebo byli tak nezodpovědní a neuhlídali je? Těžko říct.
Všichni jsme se shodli na tom, že až se vlčátka potkají a budou si společně hrát, bude jich najednou všude plno. Usmál jsem se nad tou představou. „Možná to náš les potřebuje. Mladá krev naší smečce určitě prospěje," pronesl jsem spokojeně. Sice to bude náročné - uhlídání i jednoho mláděte bývá problematické, ale byl jsem si jistý, že to zvládneme. Jako smečka jsem drželi při sobě a byl jsem si jistý, že si pomůžeme.
Ve vchodu do jeskyně se objevila Naomi. Zavrtěl jsem ocasem. „Jsem rád, že jsi v pořádku dorazila," doplnil jsem Aranel. Nešla si lehnout k nám, ale našla si místečko kousek dl. Neměl jsem jí to za zlé. Povídat si můžeme, až nabereme dost energie. Po chvilce jsem i od své kamarádky vedle mě slyšel jen pravidelné oddechování.
Whiskey ke mně krátce brouknul, abych se taky vypsal. Unaveně jsem se na něj usmál a polohlasem k němu pronesl: „Jsi moc hodný." Byl jsem si jistý, že tady nám žádné nebezpečí nehrozilo, ale bylo od něj hezké, že na nás chtěl dát pozor. Pořádně jsem si zívnul a pak položil hlavu na přední packy. Jen co jsem zavřel oči, zem pode mnou jako by se vypařila a já spadl do říše snů.

Whiskeymu jsem evidentně pověděl novinku. Mávl jsem ocasem, ale na jeho otázku, která byla spíše směřována k maličkému, jsem zavrtěl hlavou. „Gavriil se tu objevil už před zimou, je tedy o několik měsíců starší. Sourozenci určitě nebudou," vysvětlil jsem. Taenaran byl oproti našemu druhému vlčeti opravdu ještě škvrně. „Jestli se matky hromadně zbavují vlčat, nastaly opravdu smutné časy," povzdechl jsem si a sklopil ouška k hlavě. Vlastně jsem si ani neuvědomoval, jestli nám Blueberry vyprávěl, jak ke Gavriilovi přišel. Asi ho někde našel a přinesl ho sem. Pamatoval jsem si, že jsem si z něj utahoval, jestli mi náhodou nezatajil nějakou svou partnerku. A on se na mě podíval stylem, jako bych se snad zbláznil.
Málem by mi puklo srdce, když se malý zeptal, kde je jeho táta. S takovým vlčetem se ani nedalo pořádně ještě mluvit, protože spoustě věcí nerozumělo. Muselo se s ním komunikovat s různými oklikami a i komplikované situace, která právě teď nastala, tak trochu zamést pod práh. Určitě by si myslelo, že udělalo něco špatného, a proto se jej otec zřekl. Přitom to vůbec nebyla pravda. Mohl to být jen nějaký nezodpovědný vlk, pro kterého bylo snadnější se těch povinností zbavit.
Aranel své znepokojení dala najevo docela ostře. Chápal jsem si. Taky bych dotyčné nejradši vyčinil (ne že bych toho teď byl fyzicky schopen), takoví vlci by ani neměli existovat. Chudáček Taenaran tím bude poznamenaný na celý svůj život. Maličký si Aranelino krátké vycenění zubů vzal k srdíčku. Sklopil jsem ouška k hlavě a trochu mě píchlo na hrudi, když jsem ho sledoval, jak odchází někam do rohu jeskyně.
„Grum byl takový náš průvodce. Vlastně za námi přišel s prosbou, zdali bychom mu nepomohli. Bohužel poslední bitvu nepřežil," povzdechl jsem si. Doteď jsem vlastně nepřišel na to, co byl za živočišný druh. Na vlka byl moc velký a měl mohutné tlapy. Z jeho vzhledu jsem si ale toho moc nezapamatoval.
Whiskey se pak vydal k malému, aby jej uklidnil. Podíval jsem se na Nel, vstal a přiťapal k ní. Lehl jsem si k ní, abychom se boky dotýkali. „To nic, jen je asi trochu přecitlivělý, je tu pro něj spoustu nových vjemů a věcí," zašeptal jsem k ní, protože na sebe mohla být naštvaná, protože malého trochu vyděsila.

Pokýváním jsem Whiskeyho ujistil, že nic jiného než odpočinek nemám na programu dne. Na pošťouchnutí ohledně mého veku jsem se musel tlumeně zasmát. Měl naprostou pravdu a já to moc dobře věděl. Whiskey na zvídavou otázku vlčete odpověděl racionálně a správně. Já nic neříkal, protože jsem se nechtěl dotknout citlivého tématu. Pokud neznal toto oslovení, bylo mi jasné, že s otcem nevyrůstal a neznal ho. Holt to neměl maličký jednoduché.
Souhlasně jsem pokýval hlavou. Jako rodič jsem nechápal, jak na takovou hrůznost někteří měli srdce. Whiskeyho následující slova mě skutečně zahřála u srdce, a tak jsem mu věnoval láskyplný úsměv. Krátce jsem si povzdechl a podíval se na černobílého vlčka, pak jsem tak nějak automaticky pokýval hlavou. Bylo opravdu roztomilé, jak se malý snažil vyslovit jméno našeho alfáka. „Souhlasím. Kdyby s tím měl nedej bože nějaký problém, nějak to s ním vyřeším," zamrkal jsem a pak se mi na tváři rozlil úsměv. „Aspoň si bude mít Gavrril s kým hrát," řekl jsem nadšeně a pak dodal: „Další vlče, které se k nám před nedávnem zatoulalo." Nebyl jsem si totiž jistý, jestli Whiskey věděl, kdo vlastně Gavriil je.
Ve vchodu se objevila Aranel. Otočil jsem k ní hlavu a věnoval jí jeden ze svých úsměvů. Byl jsem rád, že dorazila domů v pořádku. A taky že se rozhodla odpočívat stejně jako já. Oba jsme to potřebovali. Naomi také určitě velmi brzy dorazí. U ní jsem si ale nebyl jistý, jestli se přidá k nám, nebo Blueberrymu. Bylo pochopitelné, že si okamžitě všimla malého vlčete a ptala se, kde se tu vzal. Whiskey tedy musel zopakovat to, co řekl mě.
Nejprve ale pověděl, že se potkal s Aithérem. Ten tu byl před nějakou dobu také, pokud jsem si správně pamatoval. Než jsme vyrazili s Grumem za tím ultimátním dobrodružstvím. A když už jsme u toho byli… Věnoval jsem svému synkovi unavený pohled. „To je trochu na delší povídání," vydechl jsem. Vlastně jsem ani nevěděl, jestli všechny detaily má paměť uchovala. Přeci jen už jsem byl pán v letech, ne všechno jsem si dokázal zapamatovat a kdeco se mi prostě jen tak samovolně vytratilo. „Zkráceně. Gallirea byla opět ohrožení a bylo dost možné, že úplně zanikne, pokud danou věc nespravíme. Byla s námi ještě Naomi, ta byl měla být ještě na cestě, a nějací další vlci, které si Grum vybral. Společně jsme měli najít a spojit zlaté disky, které byly rozmístěny v různých koutech Gallirei. Navštívili jsme taková místa, o kterých jsem ani nevěděl, že existují, a potkalo nás několik katastrof. Všechno jsme ale společnými silami zvládli a Galliree už nehrozí žádné nebezpečí," odvyprávěl jsem naše dobrodružství velmi, ale opravdu velmi zkráceně. Zamával jsem ocasem, protože to ve finále byla zábava. Jen opravdu vyčerpávající zábava.
„Někteří vlci dokáží být zlí, víš," odvětil jsem na otázku malého vlčete. Byl ještě příliš mladý a nezkažený okolním světlem. „My všichni jsme ale hodní, to tě mohu ujistit," mávl jsem ocasem ze strany na stranu.

Z rodinného setkání jsem byl nadšený. Neviděli jsme se opravdu dlouho a bylo skvělé, že jsme se tu sešli. Lehnul jsem si a uklidnil jeho starosti: „Ano, ale byl jsem opravdu dlouho mimo les a bude mi chvilku trvat, než se seberu." Věřil jsem ale že to zvládnu. Bolesti už asi jen tak nezmizí, ale aspoň naberu novou energii a chuť do života.
Vlčátko se schovalo k Whiskeymu. Usmál jsem se. Bylo to totiž svým způsobem roztomilé. Zastříhal jsem ušima a usmál se na drobotinu. „Já ti neublížím," řekl jsem a položil si hlavu na tlapky. A i kdybych chtěl… Teď jsem se rozhodně nemohl ani zvednout, natožpak ještě někomu ubližovat. Nikdo ze smečky mu určitě neublíží, vsadil bych na to. Blue z toho asi nebude moc nadšený, ale… on to nějak překousne.
Whiskey mi vysvětlil, kde vlče našel. Sklopil jsem uši k hlavě. „To je naprosto příšerné. Jak někdo může být tak bezcitný?" svraštil jsem obočí a zadíval se do tmy jeskyně. Chápal jsem, že vlčata dokázala být náročná na zvládání, jak fyzicky tak i psychicky, ale to se všechno vždycky uklidní s věkem. Sám jsem to znal, však už jsem několik vlčat vychoval. Že by ale někoho napadlo se vlčata jednoduše zbavit? To bylo neuvěřitelné a jednoduše hrozné.
Zase jsem se myšlenkami vrátil do přítomnosti a podíval jsem se na Whise. „Ví o něm Blueberry?" zeptal jsem se. Jako alfa by měl mít povědomý, že se mu na územ pohybuje cizí vlk. Když vezmeme v potaz fakt, že ten vlk je ve skutečnosti vlče, úplně to mění situaci.

// Les

Byl jsem tak rád, že jsem konečně dorazil do úkrytu. Šel jsem se skloněnou hlavou a zadní nohy jsem za sebou div netahal. Ještě pár metrů, říkal jsem si. Vkročil jsem do větší místnosti, které sloužilo jako shromaždiště pro všechny členy smečky. Aktuálně jsem byl rád, že se ve svém stavu už nemusím sápat do místnosti pro alfy. Tu už obýval někdo jiný.
„Ahoj Whiskey," pozdravil jsem svého syna a usmál se. Můj hlas byl zastřený a každým coulem na mě byla vidět únava. Už jsem proti ní ani neměl sílu bojovat. „Tak rád tě zase vidím," dodal jsem a přeje mu čumákem po srsti na krku. Aktuálně byl i vyšší než já, protože jsem byl dost shrbený. A taky slabý, takže jsem se na nohách nemohl udržet ani o sekundu déle.
Svezl jsem se do pozice vleže docela nemotorně, ale hlavně že už jsem nemusel stát. Když jsem se na svět díval tak trochu blíž k zemi, konečně jsem si všiml druhé bytosti v jeskyni. Bylo to černobílé vlče. Zmateně jsem zamrkal a tázavě se podíval na Whiskeyho. Že by mi něco zatajil? napadlo mě jako první. Jeho pach a pach vlčete si vůbec nebyly podobné, takže jsem své potencionální dědečkovství zavrhl.
„Ahoj maličký. Jsem Storm," představil jsem se malému, aby neměl pocit, že je mezi samými cizími. Usmál jsem se a zavrtěl ocasem. Nevěděl jsem, odkud se tu vynořil. I Gavriill se tu objevil zčistajasna. To někdo úmyslně odhání svá vlčata? Ale aspoň si spolu budou moct hrát, pousmál jsem se. To bylo pozitivní. Tušil jsem, že Blueberry nebude nadšený, že se k nám zatoulalo další vlče, ale… vždyť je do tohoto počasí nemůžeme vyhnat.

// Řeka Mahtaë

Následoval jsem Whiskeyho pach a těšil jsem se na setkání. Jak dlouho jsem jej neviděl! Už dlouho jsem se nesetkal ani s Blueberrym. Ta záchrana světa nám zabrala opravdu dlouho, to jsem ani nečekal. A byla zároveň tak vyčerpávající.
Vůně domovského lesa jsem se zhluboka nadechla. Přítomné pachy mi připomněly, jak je naše smečka komorní. To ale bylo možná dobře. Borůvková smečka byla početná akorát před lety, když to tady vedli Hotaru s Angelusem. Od té doby se mi zdálo, jako by vlci ztratili zájem o společenský život a raději se toulali. Já takový nikdy nebyl. Rád jsem se vracel na jedno místo, kde jsem se cítil bezpečně a příjemně.
Podle pachu jsem poznal, že v lese se potuluje Blueberry s malým Gavriilem. Pousmál jsem se. Byl jsem zvědavý, jak malého zvládá. Vypadalo to totiž, že k němu docela přilnul a vybral si ho za svou oběť. Blue to zvládal… všelijak. Snad si za tu dobu na sebe zvykli. Zavyl jsem, abych oznámil náš návrat. Bylo ale slyšet, že jsem vyčerpaný - vytí nebylo nijak hlasité a už vůbec ne melodické. Dělal jsem jen to, co jsem uznal za slušné. Okamžitě jsem si to namířil k Ovocné tůňce, u které se nacházel. Z toho směru jsem cítil Whiskeyho a nějaký další neznámý pach. Ten ve mně vzbudil zvědavost. Ještě než jsem se ponořil do úkrytu, zastavil jsem se u Tailliného hrobu. Byl celý zasněžený, ale cítil, že je pode mnou. Zkrátka jsem to věděl. Sklonil jsem hlavu k zemi a zafuněl, takže se vzneslo pár vloček do vzduchu. Dal bych všechno za to, aby tu teď byla se mnou. Pak už jsem se rozešel do úkrytu, stejně hlemýždím tempem.

// Jeskyně

// Úzká rokle

Bylo to až neuvěřitelné, ale blížil jsem se k známému místu! Řeka Mahtaë, která sousedila s naší lesem. K domovu už bylo tak blízko! Na tváři se mi objevil úsměv, protože se mi vlastně ulevilo. Ačkoliv jsem absolutně nevěděl, kde nám disk vyplivnul, stejně jsem našel cestu domů bez většího bloudění. Jen jsem šel za nosem… A v prvních minutách za Naominým pachem. Trápilo mě, že to pořád ještě nejsou, ale musel jsem věřit, že velmi brzy dorazí. Já už bohužel neměl síly na to, abych se vydal zpátky a šel je hledat. Měl jsem jediný plán - zalézt do úkrytu, lehnout si a hodně dlouho odpočívat. Zasloužil jsem si to.
Byl jsem žíznivý. Pro mou smůlu byla ale Mahtaë stále zamrzlá. Mrazy už sice trochu povolily, ale teplota pravděpodobně ještě nebyla tak vysoká, aby led roztál. Povzdechl jsem si. Opravdu jsem měl žízeň, obrovskou! A tak jsem sklonil hlavu k zamrzlé hladině a chvilku zíral na svůj odraz. Vypadal jsem prostě strašně. I obličej jsem mě pohublý. Svůj zbytek těla jsem raději vidět nechtěl. Povzdechl jsem si a už se chtěl rozejít domů, když mi podjely zadní tlapy. Dost nemotorně jsem se posadil.
A bylo to tady znovu. V zadních nohou jsem neměl příliš mnoho síly, a tak mi zabralo několik pokusů, než jsem se zase dostal na všechny čtyři. Cítil jsem se dost potupně, ale snad mě u toho nikdo neviděl. Zavětřil jsem. Whiskey! rozzářil jsem se a co nejrychleji, v rámci možností, jsem se rozloudal k domovskému lesu.

// Borůvkový les

// Kamenné pole (přes Stepní pláň)

Sníh mi pohyb vůbec neulehčoval, ba naopak. Přední nohy jsem zvedal dostatečně, ale ty zadní byly slabé a mnohdy jsem musel zastavit, protože jsem je nedokázal zvednout tak vysoko, abych nános sněhu překonal. Občas to muselo vypadat opravdu zoufale.
Když jsem si dělal jednu delší přestávku, rozhlédl jsem se kolem a s nelibou zjistil, že Aranel ani Naomi nejsou poblíž. Nervózně jsem švihl ocasem. Bylo dost možné, že jsem se z naší společné trasy odklonil. Přeci jen jsem byl ze všech nejpomalejší a často jsem se nekoukal na cestu, jen pod své tlapky, abych je pokládal do správných míst. Však ony si jistě poradí, pomyslel jsem. Vlčice to byly chytré a za obě bych dal tlapku do ohně. A já to taky zvládnu, dodal jsem. Sice už jsem byl starý a kdekdo by si mohl myslet, že už by mi mělo odzvonit, ale… Já se toho života ještě nechtěl vzdát. Když jsem se zbavil alfovských povinností a svět Gallirei byl díky nám zase v naprostém pořádku, čekalo mě volno. Až se trochu proberu a zima pomine, chtěl jsem se vydal na nostalgickou výpravu po kraji. Chtěl jsem se přesvědčit, že si některá místa stále ještě pamatuji ze svého mládí, kdy jsem sem přišel. A vůbec nejradši bych byl, kdybych potkal nějaké staré známé tváře. Snad ještě někteří byli naživu. Třeba Savior, Arcanus… I když už něj jsem věděl, že se usadil nedaleko našeho lesa. Třeba se to nezměnilo.

// Řeka Mahtaë (sever)

Zůstali jsme tu tři. Kaya s Kaleo se vypařily a Wizku také. Ta se prý posnaží najít něco k jídlu, ale bohužel jsem pochyboval, že by se jí zadařilo. S povzdechem jsem se podíval na vrstvu sněhu, na které jsme stáli. Kdo ví, jak vysoká byla, protože na tvrdou zem jsem nedohlédl. A hrabat, abych se přesvědčil, kolik sněhu za celou zimu napadlo, to nepřicházelo v úvahu. Byl jsem totiž rád, že jsem se udržel na nohou. Cesta domů bude jistě velmi vysilující.
Naomi se konečně rozešla určitým směrem. Zastříhal jsem ušima a pozoroval, jak sebevědomě si vykračuje. Vydal jsem se za ní, ale značně pomaleji. Mé tempo bylo přímo hlemýždí, ale nemínil jsem zrychlovat a obírat se tak o víc energie. Šel jsem si podle sebe. Jednou domů přeci dorazím, ať už mám tempo jakékoliv, no ne? V tom musí být určitě nějaká magie. Nebo tu už někdy byla a pamatuje si cestu zpátky? přemýšlel jsem nad tím, jak Naomi ví, kudy se vydat. Vlastně jsem nevěděl, jaké všechny magie má nevlastní dcerka ovládá. Co jsem si tak vzpomínal, tak jsem asi viděl toho hlodavce, kterého má schovaného pod červenobílým svetříkem. O žádných jiných, kromě její vrozené, jsem nevěděl. Nikdy jsme se o tom nebavili.

// Úzká rokle (přes Stepní pláň)
// Omlouvám se za přeskočení, ale po těch x měsících už bych se s ním ráda vrátila do Borůvkáče, zvlášť když teď to tam trochu ožilo…

// Nechcete to trošku urychlit?

~Edit 9:39: Pozri, vykašli sa na druhých, ak hra stojí a zbytočne sa zdržuje, pár riadkový post nezaberie ani len desať minúť ľudia a kto chce, ten napíše. Ja už tu nemienim nikde čakať na nikoho, keď práve mám čas a chcem hrať :) alebo sa zatiaľ zabav v rozcestníku ;) ~Savo

// Omlouvám se, za Thorana napíšu zítra, teď už nemám moc psací náladu. Od zítra to ale pojede

Nebylo překvapivé, že jsme všichni byli nadšení z toho, že je celá akce za námi. Přišlo mi, jako bychom tu strávili celou zimu. Moc jsem se těšil domů a taky na odpočinek. K žádným ztrátám v naší skupině nedošlo, což byl taky výborná zpráva… Teda až na Gruma, ten už to měl spočítané.
Mé snažení se postavit asi vypadalo zoufaleji, než jsem si myslel. A to jsem se snažil být tak nenápadný! „Děkuji, Kaleo, to zvládnu," pousmál jsem se na světlou vlčici. Věřil jsem, že to zvládnu sám. Jen ne hned, jak si to usmyslím. Potřeboval jsme ais jen trochu času. Víc času než ostatní. Však všichni tu oproti mně byli opravdu mladí. Byl jsem ve věku jejich otců, ne-li starší.
Naomi se chtěla ujmout vedení. Možná znala cestu domů, a tak nebudeme zbytečně bloudit. To by bylo naprosto skvělé! Naše cesty se měly zcela jistě rozejít. Souhlasil jsem s Kayou, určitě jsem tu nehodlal zůstávat déle, než bylo třeba. Wizku se od nás odtrhla jako první. Prý se chtěla podívat po nějakém jídle. Nějaký kus masa by nám teď určitě bodl! Ani jsem ji nestihl říct, aby na sebe dávala pozor a domů se vrátila. Pokud přežila všechny ty problémy, které nám disk způsobil, určitě ji teď nic nezaskočí. „Opatrujte se," promluvil jsem ke Kaye s Kaleo, které se společně vydaly jiným směrem než Wizku. Opravdu jsem doufal, že se jim nic nestane. Zima, jak se ukázalo, dokázala být opravdu nehostinná. Cesta domů bude určitě složitá a náročná. Vsadím se, že v Borůvkovém lese všichni do jednoho odpadneme únavou.
„To máš pravdu," přitakal jsem Nel. Byl jsem zvědavý, v jakém stavu se naše smečka vlastě nachází. Byl tam malý Gavriil, pro kterého zima určitě nebyla jednoduchá. Snad se o něj Blue době staral. Na rozdíl ode mě neměl takový ten otcovský pud, ale kdo ví, třeba ho zrovna našel.
Konečně se mi podařilo zvednout se na všechny čtyři. Cítil jsem ale, že zadní nohy mám slabší než kdy dřív. Bylo to tím, že jsem byl hladový? Mohla za to zima nebo jen mé nepřehlédnutelné stáří? Čert ví, možná všechno dohromady. „Myslím, že by bylo štěstí, kdybychom po cestě domů našli vůbec něco živého," povzdechl jsem si. Byla taková vrstva sněhu, že se zvěř nemohla prohrabat ani ke staré trávě. Neměla co jíst, takže jak by mohla přežít? Souhlasil jsem ale s Aranel, všichni jsme byli hladoví a bylo to na nás vidět.
„Tak, Naomi, veď nás," pokývl jsem hlavou ke své dcerce a mile se usmál. Taky jsem doufal, že náš les není příliš daleko.

// Souhlas s Naom :)

// Poprosím o hvězdičku do magie ohně :)