Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zazubil jsem se na Aranel, když se mé evidentní stáří snažila zamést pod koberec. Byl jsem starý, to mi nemohla vymluvit. Však jsem si ji pamatoval ještě jako malé vlče, když jsem do Borůvkového lesa prvně vkročil. Sakra, to už ale bylo let.
Řeč jsme stočili k takovým organizačním, ale jistě důležitým záležitostem. Lov byl potřeba. I třeba jen na takové úrovni, že bychom se vypravili k řece a nalovili nějaké ryby. Bylo to lepší než nic. Pokývl jsem souhlasně hlavou a drobně se pousmál. „S lovem naprosto souhlasím. Nejsme si jistý, jestli složíme dostatečně velkou skupinu, abychom se vypravili na vysokou. Přeci jen jsme po zimě všichni takoví zesláblí. Určitě by to ale stálo za zkoušku," pokývla jsem hlavou. Uvidíme, jestli budou stavy vysoké zvěře takové, aby se vůbec nějaký lov vyplatil. Byli jsme hladoví, to ano, ale museli jsme taky ctít nějaký koloběh života. Pokud by bylo kořisti málo a my ten zbytek vylovili, druh bychom úplně zdecimovali a v příštích měsících bychom zase neměli co do tlamy. „Myslím, že se někde objeví," mrkl jsem na ni. Whiskey měl vždycky toulavé tlapky. Mrzelo mě to, ale bylo to tak, bohužel.
Zavětřil jsem a s potěšením zjistil, že nás v lese bylo zase o pár víc. Jeden pach ale nebyl ze smečky. Kaya! vzpomněl jsem si na jméno tmavé vlčice, která s námi absolvovala cestu společně s Grumem. „Připojíme se k ostatním a navrhneme jim lov, co ty na to?" navrhl jsem své společnici a jemně jí šťouchl do boku, jako bych ji chtěl popohnat. Pak jsme se vydal směrem, kterým jsem cítil zbytek smečky.
Cestou mnou zatřásl náhlá vlna energie. Srdce se mi rozbušilo a já měl najednou hrozně dobrou náladu. Ještě aby ne, když jsem měl svou rodinu pohromadě! „Blue!" oslovil jsem svého kamaráda, když jsem se ke skupince připojil. Věnoval jsem pohled i Taenaranovi a Wizku. Ta vypadala docela sklesle. Ale o ni jsem se zatím nestaral. Přiskočil jsem k alfě a čumákem mu začal okamžitě rejdit po srsti na jeho boku. „Jsi tak hubený!" postěžoval jsem si a vrhnul na něj káravý pohled. „Kdy jsi naposledy jedl? Já ti snad i něco ulovím, aby ti tolik nelezla žebra," rázně jsem švihl ocasem. Pak jsem se zadíval do míst, kde jsem nechal Nel. Byl jsem si jistý, že mi byla v patách. „O tom jsme zrovna mluvili s Aranel! Měli bychom se vydat na lov!" mluvil jsem dál. Energie ze mě přímo sršela. Měl jsem jí na rozdávání.

// Nel se omlouvám za čekání :/ Bylo toho na mě nějak moc, teď už to bude zas ok

Blue mi nepřímo povolil krátkodobý pobyt mimo smečku. Vděčně jsem se na něj usmál. Takže až pro mě Elisa přijde, nebude mi nic bránit a budeme moct rovnou vyrazit. A chtěl jsem dodržet svůj slib, že se budu snažit držet s ní krok, abych nebyl přítěží.
Chápavě jsem pokýval hlavou. Asi tu opravdu žádný jiný adept na tuto pozici nebyl. „Rád pomůžu," pousmál jsem se. I tak mu ale za pár měsíců připomenu, že naše dohoda o dočasnosti stále platí. Za tu dobu se snad naše smečka rozroste - moc jsem v to doufal. Blue měl ale dobrý nápad. Měli bychom se věnovat vlčatům, rozvíjet jejich potenciály. Když už neměli vlastní rodiče, kteří by to dělali, mohli jsme se na tom všem podílet celá smečka. „Myslím, že by nebylo špatné vzít všechna vlčata na nějaký lov zajíců, aby si to trochu nakoukala, ti starší by si to možná mohli i vyzkoušet," navrhl jsem. Věřil jsem, že takové vzrůšo bude naše nejmladší bavit.
Po sdělení skutečnosti, že Neyteri už není mezi námi, můj společník posmutně. Krátce jsem si povzdechl. Každá ztráta blízkého bolela, o tom nebyl pochyb. Věnoval jsem mu soucitný pohled, ale nemohl jsem mu říct nic víc. Morfeus se mi s žádnými podrobnostmi nesvěřil. Nezbývalo než doufat, že naše kamarádka nás opustila v pokoji a bezbolestně.
Než jsem se stihl za Blueberrym rozejít, našla si mě Aranel. Pobaveně jsem se na ni usmál. „Nedobírej si staříka," utrousil jsem k ní a provokativně na ni vyplázl jazyk. Ještě jsem měl fůru elánu! Teda jen když jsem se dobře vyspal, jinak jsem byl tak trochu chodící zombie bez nálady. Ale však to se časem nějak napraví. Na její poznámku o náročnosti výpravy jsem pokýval hlavou a pousmál se. „Stejně se tam stalo tolik věcí. Nikdy bych neřekl, že tohle ještě zažiju," pousmál jsem se. Věděl jsem, že se na Galliree dělo spoustu zvláštních věcí, ale vždycky mě dokázala dokonale překvapit. Hlavní bylo, že jsme to úspěšně zvládli.
Přikývl jsem na Aranelin tázavý pohled. „Ano, před chvilkou odešel. Letmo se zmínil, že náš les už navštívil," dodal jsem a věnoval jí krátký, vděčný úsměv na její poznámku, že mě nechtěla budit. To od ní bylo hezké. „Stavil se tu se svou partnerkou a řešili s Blueberrym mezi-smečkové vztahy," vysvětlil jsem. Doufal jsem ale, že větší podrobnosti se dozví od našeho alfy. Stejně tu novinku musel sdělit celé smečce.
Když si Nel nedaleko ode mě lehla, taky jsem si udělal pohodlí, ale v sedě. Podíval jsem se směrem, kterým mi Blue zmizel. Kdyby byla třeba naše pomoc, určitě by dal vědět. Navíc Taenarana by mohl přivést k nám. Ve větším počtu je více zábavy, ne?

Arcanus s Elisou se už měli k odchodu. Oběma jsem věnoval krátký úsměv. „Mějte se," rozloučil jsem se s nimi a přikývl na Elisinu poznámku, abych jí dal najevo, že s naším plánem počítám.
Toho se chytnul Blue. Pokývl jsem hlavou a dal se do vysvětlování: „Ptal jsem se jich na svého letitého kamaráda Saviora a Elisa mi sdělila, že se za pár dní chystá navštívit smečku, kde se pravděpodobně usadil se svou novou partnerkou. Tak mě tu nabere a půjdeme společně. Rád bych ho viděl." Přitom jsem jemně zavrtěl ocasem, protože už jsem se upřímně těšil. Věřil jsem, že se ta léta na našem kamarádství nepodepsala a všechno bude jako dřív. Už jsme sice nebyli nejmladší, ale to nám přeci v ničem nebránilo. Chtěl jsem se přesvědčit, že je šťastný a spokojený.
„Taky tě rád vidím," začal jsem a zavrtěl ocasem. „Jsem pořádku, jen ta výprava byla dost vyčerpávající, přeci jen už nejsem nejmladší. A stalo se tolik věcí, které budu ještě nějakou dobu zpracovávat," zazubil jsem se. Navíc jsem poznal nějaké nové vlky, a to bylo vždycky fajn. Až na to, že jsem se v jejich společnosti cítil jako opravdový důchodce.
Blueberry poté volně navázal na téma, které jsme řešili s Elisou. Rozpačitě jsem se zavrtěl. Nějakou dobu jsem mlčel, nechával si všechno dostatečně projít hlavou. Už jsem beta pozici měl, ještě když Borůvkovou smečku vedle Hotaru s Angelusem. Spolu-betu mi tenkrát dělala Stella a rád jsem na tu dobu vzpomínal, protože jsem si postavení užíval. Ale nyní… „Máš pravdu, že bych už rád svůj klid, ale…" začal jsem a zase se na něj zadíval s vážnou tváří. „Na smečce mi záleží, to přeci víš. Udělal bych všechno proto, aby byli členové v bezpečí. Postavení bych přijmul jen za jediné podmínky - že to bude dočasné. Než se najde někdo mladší, odhodlaný a stejně loajální," řekl jsem nakonec. Tohle byl vlastně dobrý kompromis. Věděl jsem, že i přes své stáří jsem byl schopný vlk a když jsem se dobře vyspal a měl spoustu energie, byl jsem i silný. Smečku bych zkrátka ještě stále dokázal ochránit. A ochrana byla hlavní povinností beta vlka. Tušil jsem, že asi bude nějakou dobu trvat, než se najde někdo, kdo by mě mohl zastoupit a já bych byl tím pádem volný.
Následující otázku jsem opravdu nečekal. Krátce jsem střihl ušima a pomalu přikývl. „Morfeus se tu před zimou zastavil a nějakou dobu jsme si povídali," přiznal jsem. Nějak jsem se nemohl dobrat tomu, z jakého důvodu mu teď Neyteri přišla na mysl. Nechtěl jsem to moc protahovat, protože bych stejně později musel s pravdou ven. A nějaké vymlouvání se a mlžení pravdy by bylo ve výsledku ještě horší. „A bohužel se mi svěřil s tím, že už je to docela dlouho, co ji potkal stejný osud jako Taillu," dodal jsem po chvilce. Všechny nás to jednou čeká, jen pro někoho si zubatá přijde až nemile brzy. Sklopil jsem oči k zemi a povzdechl si. Mrzelo mě to, ale realitu jsme nemohli změnit.
Zastříhal jsem ušima, když Blue zavyl a velmi rychle mi došlo proč. Vrátil se Taenaran. Sám. Starostlivě jsem se zamračil. „Neměli bychom mu jít naproti?" nadhodil jsem. Vlče by možná vytí pochopilo, ale stejně jsem se chtěl přesvědčit, že je zdravý a nedostal se do žádných problémů.

Styx jsem mu nemusel dlouho připomínat. Její chování bylo nezapomenutelné, na tom se shodneme asi úplně všichni. Pokývl jsem hlavou, abych mu potvrdil, že je to dobrý nápad. Souhlasil jsem i s tím, že by vlčata měl pořád někdo hlídat. Jim samotným se to asi líbit nebude, ale nemohla se tu jen tak toulat, když jim hrozilo reálné nebezpečí. Pokud by přišlo na ochranu vlčat, měl jsem v rukávu schované jedno tříhlavé a věčně naštvané eso, ale k tomu bych se uchýlil až v případě nejvyšší nouze, pokud by to zkrátka nešlo jinak a útočníci by byli extra oprsklí. „Taenarana jsem naposledy viděl s Whiskeym. A Wizku s Tati asi vyrazily někam do okolí," usoudil jsem. Mladí vlčci asi chtěli poznávat svět, tak jim někdo musel dělat chůvičku. Navíc Arcanus dodal, že Styx není jediná. Kolik jich tedy bylo? A co když budou přibývat? Už to nebyla ta bezpečná a klidná Gallirea, ke které jsem tak přilnul. Na každém kroku číhalo nějaké nebezpečí.
Pak jsem se myšlenkami zase trochu vzdálil. Rozváděli svůj návrh, Blueberry upozorňoval na nějaké detaily a sděloval nějaké své další připomínky. Nedával jsem pozor, dokud se na mě někdo neobrátil s nějakou otázkou, nebo jsem nějak nevycítil, že bych se taky měl nějak vyjádřit.
Byla řeč o jakémsi myšlenkovém přijímači. Svou pozornost jsem opět přenesl na skupinku vlků a sledoval je. Blueberry poznamenal, že magii myšlenek ovládá, takže by se tohoto úkolu klidně chopil. Střídavě jsem se na všechny tři podíval. „Taky bych v tomhle mohl vypomoct," pověděl jsem. Mé bílé oči mluvily za všechno a já svou vrozenou magii ovládal úplně mistrně, ačkoliv jsem ji nepoužíval tak často. Jednak nebyl důvod, jednak jsem ji moc nemusel.
„Ale jistě," přitakal jsem. Nedělalo mi problém za Blueberryho zaskakovat, pokud by to nemělo být neustále. Jako alfa se z lesa stejně nemohl moc často vzdálit. Můj přítel tedy na dohodu přistoupil. Pousmál jsem se a pokývl hlavou. Nic takového jsme tu ještě neměli a byl jsem zvědav, jak to celé bude fungovat.

Elise jsem úsměv oplatil a její poznámce se pobaveně zasmál. „Pokusím se nebýt příteží," mrkl jsem na ni. Však jsem zvládl i tu túru s Grumem, zvládnu i tohle. Do té doby, než se pro mě šedá vlčice zastaví, budu odpočívat na území smečky, abych se zbytečně nevysiloval, a hlavně abychom se nějak neminuli.
Arcanus Blueberryho seznámil s hrozbou, kterou představovali vlci, co ubližují vlčatům. „Jednou z nich je Styx, jestli si na ni vzpomínáš. Byla u nás s Wizku a Naomi jí pak musela dát přes tu její prořízlou tlamu," broukl jsem směrem ke svém alfovi, abych ho upozornil, že tu vlčici si už za žádných okolností nesmíme pustit na území. Už tak tu měla dost pošramocenou pověst, jak se tu chovala. Žrala nám naše borůvky přímo před očima.
Alfy Blueberrymu řekly vlastně to samé jako mně, tak jsem jen poslouchal a lelkoval pohledem po lese. Přemýšlel jsem, kde se asi toulala vlčata. Tati měla na starosti Wizku, Taenarana zas Whiskey, co jsem tak pochopil. Bylo hezké, jak se vlče upnulo k jednomu vlkovi, který ho snad měl vychovávat. Když už jsem byl myšlenkami u mladých, připomněl jsem si, že Blue bez Gavriila vypadá tak nějak neuceleně. Vždycky mu byl hned za ocasem. Třeba se ho ujala Aranel. Z hovoru vedle jsem zaslechl, že by se tu asgaarští vlci mohli pohybovat volně. Krátce jsem střihl ušima a poslouchal, jak se k tomu naše alfa postaví. Pokud by mezi smečkami skutečně uzavřeli nějakou dohodu, bylo by to jen a jen dobře.
Švihl jsem ocasem a pohled Blueberrymu oplatil, jelikož se ptal na můj názor. „Mně se ten nápad líbí. Myslím, že by oboustranná pomoc nebyla k zahození, zvlášť když jsou naše smečky tak blízko sebe," vyjádřil jsem se ve zkratce. Zvlášť třeba co se týče lovu. Za normálních okolností bychom si konkurovali, ale nyní jsme mohli spolupracovat. Navíc čím víc vlků, tím větší jsme měli šanci, že bychom něco ulovili. Možná bychom zvládl skolit i více kořisti najednou, když se správně utvoří skupinky.

Krátce jsem pokývl hlavou ještě chvilku nad tím přemýšlel. Kdyby po boku té protivné a zjevně nebezpečné vlčice stála Smrt, ani bych se nad tím nepozastavil, protože byla podobně zkažená. Ale co Život? Toho jsem vždycky měl za toho dobráka, co všem rád pomůže, ale je spravedlivý. Tohle se spravedlností nemělo moc společného.
Opět jsem přikývnutím přitakal, protože tuhle prácičku jsem opravdu dokázal zvládnout sám. Elise se příliš nepozdávala naše smečková hierarchie. Pokud ale jejich smečka byla opravdu početná, měli z čeho tu hierarchii stavět. Jenže co my tady? Bylo nás tu opravdu malinko. S tím, že já o žádnou vyšší pozici nestál, protože jsem už těch povinností navíc měl dost. Území bych bránil, pokud by opravdu došlo na nejhorší, ale musel jsem zohlednit i své zdraví, které bohužel poslední dobou docela pokulhávalo. Na její poznámku jsem tedy nijak zvlášť nezareagoval. Já tu nebyl od toho, abych Blueberryho nějak vyčinil. Pořád to byl můj přítel a věřil jsem, že na smečku úplně nezanevřel.
Dozvěděl jsem se, že si můj přítel naše novou partnerku, která žije ve smečce na severu. Upřímně, ve vzdálených smečkách jsem úplně ztratil přehled. Věděl jsem o Asgaaru, protože byli naši sousedé, ale u toho má znalost skončila. „To zní moc dobře, půjdu rád," zareagoval jsem na Elisinu nabídku a pousmál se. Vlastně by opravdu neuškodilo, kdybych měl na cestu nějakou společnost. Mimo les jsem se moc nepohyboval a jak jsem tušil, Gallirea se mohla docela rapidně změnit. Aspoň bych nemusel bloudit sám. Pak jsem střihl ušima k Arcanusovi, když se zeptal na mé bytí. Ještě jednou jsem se pousmál. „Dobře se mi daří," odpověděl jsem. Bylo to upřímné, jen jsem pár detailů zamlčel. Nemusel jsem jim přeci hned vyblít, že jsem přišel o partnerku a že potomky z obou vrhů skoro vůbec nevídám. Starostí určitě měli sami dost a až tak blízcí jsme si nebyli. O Taillině smrti jsem se svěřil jen Morfeusovi, protože byl v úplně stejné situaci jako já. I za ním bych se někdy rád zastavil, pomyslel jsem si při vzpomínce na naše poslední setkání.
Konečně se Blueberry objevil. Pousmál jsem se na něj, kývl mu na pozdrav a udělal dva kroky zpět, abych jim dal trochu prostoru. Zůstával jsem ale dost blízko na to, abych mohl do hovoru přidat nějaký svůj názor, pokud by to bylo nutné.

Jejich nápad jsem vyslechl a slíbil jim, že ho sdělím Blueberrymu. Rozhodnutí jsem ale musel nechat zcela na něm. Dostali jsme se až ke Styx, protože mě Elisa varovala, že je jedna z vlků, kteří ohrožují vlčata. Překvapeně jsem se podíval na Arcanuse. „Život se snad dal na tu zlou stranu?" ušklíbl jsem se. Už jsem ho roky nenavštívil, třeba se skutečně změnil. „Děkuji za upozornění, dáme si větší pozor," dodal jsem. Styx se mi už od začátku nelíbila jen z toho důvodu, jak se chovala k Wizku. Naomi jí tu tlamu zavřela, ale věřil jsem, že šedivá vlčice by byla schopná se vrátit pro pomstu.
Zaťal jsem čelisti k sobě, když Elisa narazila na další skulinu v našem smečkovém pořádku. Hierarchie tu existovala jen v takové míře, že jsme všichni věděli, kdo je náš alfa. Žádné vyšší poty jsme neměli, kromě Naomi na deltě. Ani funkce se tu příliš nevedly. Aranel byla pečovatelkou, ale tu jsem pověřil ještě já za svého úřadování. O lovci jsem nevěděl a pokud jsem si dobře vzpomínal, má nevlastní dcera byla ochranářkou. „Žádnou betu tu nemáme," odpověděl jsem konečně. Po chvilce jsem ještě dodal: „A vlastně ani nikoho, kdo by Blueberryho zastupoval."
Chápal jsem, že se tu nechtějí moc dlouho zdržet. Pořád měli na bedrech svou vlastní smečku, ta pro nich byla na prvním místě. Souhlasně jsem pokývl hlavou a tím přitakal na Elisinu poznámku. „Jistě, zvládnu to sám," dodal jsem ještě. Hranice opravdu potřebovaly obnovit a to jsem klidně mohl udělat já, protože jsem stejně nic na práci neměl. Když už jsem byl vzhůru a věděl jsem, že v lese nikdo jiný nebyl, musel jsem se o to postarat.
Střídavě jsem na ně pohlédl a krátce švihl ocasem. Vlastně když už jsem je tu měl, proč se nezeptat, že? „Nesetkali jste se někdy v poslední době se Saviorem?" nadhodil jsem trochu jiné téma, ale obával jsem se, že jedině oni dva by mi mohli říct, kde se můj přítel toulal. Rád bych ho znovu po letech viděl a probral s ním všechno, co všechno se změnilo. Jenže jsem nevěděl, kde s hledáním začít. Gallirea byla obrovská a já se už necítil na to, abych prolézal každé území skrz na skrz. Raději bych šel na jistotu, abych se moc neuťapal.

Oba se shodli na tom, že jejich smečka je početná. Možná by teda neuškodilo vlky nějakým způsobem rozptýlit do prostoru. Pomalu jsem tedy přikývl. Asi jsem mohl být rád, že sem nenapochodovali ve větším počtu a rovnou náš les nezabrali. To by asi udělal kdekdo, když už Arcanus předtím vyzjistil, že naše situace je špatná, ba až katastrofální.
Vyslechl jsem si jeho nápad a musel jsem uznat, že to znělo docela rozumně. V naší smečce snad pomalu počtem převažovala vlčata, a to bylo smutné, protože by je neměl kdo chránit. Nechtěl jsem tu vlčí krev, už vůbec ne tu vlčecí. Taenaran, Tati a ani Gavriil si nic takového nezasloužili. A až vyrostou, třeba tu zůstanou, aby smečce pomohli. Na to jsem ale nemohl spoléhat, protože každý chtěl poznávat svět, zvlášť dokud je mladý. Byl tu jeden problém… „Rozhodnutí už ale nezáleží na mně," přiznal jsem. A všichni jsme to věděli. Já se ale bál, že je Blue příliš hrdý na to, aby něco takového povolil. Nenechal si poradit ode mě a teď mě spolupracovat s dvěma dalšími alfami, které dost možná ani neznal? Nebyl jsem si jistý, jestli by k tomu vůbec přistoupil. Pohledem jsem zabloudil směrem k Ovocné tůňce. Už jsem ho tak dlouho neviděl. Ani po návratu z té výpravy se za námi do úkrytu nepřišel podívat, jestli nejsme zranění. „Mně se ale líbí, zní to dobře," pokývl jsem hlavou, když se vyjádřila i Elisa. Ale jen bych se opakoval s tím, že tohle rozhodnutí vůbec neleží na mých bedrech. „Dám o tom s Blueberrym řeč, jen co se objeví. Pak vám pravděpodobně, doufám, sám přijde říct, jak se rozhodl," slíbil jsem jim. Vůbec nejlepší by bylo, kdyby se tu objevil, abychom to měli všichni z krku.
Zamračil jsem se. „Se Styx se naše smečka setkala, měla dost prořízlou tlamu. V tu dobu tady ale naštěstí skoro žádná vlčata nepobývala," přiznal jsem. Teda kromě Gavriila, ale ten nebyl tak samostatný jako zbytek vlčat. Pomalu pořád byl přilepený k Blueberrymu. V tu chvíli byl tedy v bezpečí.

Blížil jsem se k oběma vlkům s docela dobrou náladou. Vyrušili mě ze spánku, to ano, ale nebyl jsem z toho rozmrzelý. Naopak jsem je rád viděl. Byli to jediní staří známí, které jsem za poslední dobu viděl. Na mou otázku, odpověděl Arcanus. Jeho slova na mě působila štiplavě, a to měl asi v úmyslu.
Hmm, takže tu už jednou byl? přemítal jsem. Jeho návštěvu jsem asi musel prospat. Když mě netrápily alfovské povinnosti, měl jsem spánek až příliš hluboký a jen tak něco mě nevzbudilo. Jak jsem tak pochopil, ujala se ho Aranel, ale o Blueberrym nepadlo ani slovo. Ten byl podle pachu stále u Ovocné tůně. Krátce jsem si povzdechl a přemítal. „Pak by s námi asi byl ámen," dodal jsem a jemně švihl ocasem. Byl jsem upřímný, ale nedal bych tlapu do ohně za to, že se mi to jednou škaredě nevymstí. Nemělo ale cenu hrát si na něco, co nejsem. Vždyť to viděli, nebyli slepí. Les byl úplně prázdný, až teda na mě - starého dědka, co až nezdravě moc spí. „Po jedné nepříjemné události mi došlo, že na alfování už nemám věk, energii a tak nějak všechno, co by měl správný alfa mít," posmutněle jsem se pousmál, „a předal jsem pozici někomu dalšímu. Ze začátku jsem měl tendence mu do povinností kecat, však víte, ze zvyku. Jenže on o mé rady nestál a tak… to vidíte." Rozhlédl jsem se po lese. Byl stále krásný, vlastně by se dalo říct, že jak tu žilo málo vlků, příroda se tak nějak rozrostla. Nikdo zbytečně nesešlapával mladé borůvčí, takže mohlo růst, jak se mu jen zlíbilo. Miloval jsem to tu už od první chvíle, co jsem sem vešel. A bylo mi jasné, že tenhle les od sebe už nikdy neodpářu, už jen z toho důvodu, že jsem tu měl Taillu.
Mé bílé oči se přenesly na Elisu a trochu jsem naklonil hlavu do strany. „Váš les už má naplněnou kapacitu?" zeptal jsem se. Bylo by přinejmenším zvláštní, kdyby to tak skutečně bylo. Počet našich dospělých členů bych mohl spočítat na prstech jedné ruky, ale u nich možná smečka praskala přeplněním. A přitom naše smečky dělila jen hradba ze skal. Nic víc. Byli jsme doslova, coby kamenem dohodil.

Snad nikoho nemohlo překvapit, že jsem zase usnul. Po té naší výpravě, která mi spíše hodně vzala, než dala, jsem se v jeskyni asi nevyspal dostatečně. Navíc už jsem byl pán v letech a energie vlčat na mě už byla poněkud příliš, a tak jsem se odebral stranou, abych si odpočinul. Svalil jsem se na zem a během minutky vytuhnul.
Během spánku jsem se několikrát převalil z jednoho boku na druhý, až jsem skončil na zádech. Tohle byla tak pohodlná, ač dost nevzhledná pozice. Po nějaké době jsem zaslechl cizí volání, které mě probralo. Nohy mi už nesloužily, to se ale nedal říct o uších a očích. Ty jsem měl stále v takovém stavu jako mé mladé já. Ušklíbl jsem se a převalil se zpátky na břicho. Zastříhal jsem ušima. Věděl jsem, že v lese jsem se nacházel jen já. Blueberry s Naomi byli pravděpodobně ještě stále u Ovocné tůňky a Aranel se asi starala o vlčata, když už měla funkci pečovatelky. Ta teď měla asi dost práce, když tu našlo útočiště tolik ztracených vlčat. Pořád jsem nechápal, jak to bylo možné. To se jen tak ztratila rodičům, utekla? V Taenaranově případě ho teda matka hodila do řeky, pokud jsem si správně pamatoval. Pro mě naprosto nepochopitelné.
Moc dlouho jsem se nerozhodoval, jestli jít, nebo nejít. Byl jsem tu jediný a pořád byl ve mně aspoň ždibíček mé minulé alfovské povinnosti. Všechny ty tendence to tu stále řídit už opadly, dřív byly mnohem intenzivnější. Však už to byl asi rok, co jsem se toho všeho vzdal. Podařilo se mi vstát hned na první pokus, což bylo úctyhodné. Zadní nohy jsem měl pořád slabé a po té naší výpravě jsem dost zhubnul. Že já se na to nevykašlal. Svět by měli zachraňovat mladší vlci, ušklíbl jsem se. Já už měl právo na zasloužilý důchod. Pomalým krokem jsem se vydal k hranicím.
V dálce jsem zahlédl dvě postavy, i přes ten déšť jejich pachy sílily, jak jsem se přibližoval. Pozvedl jsem hlavu a zastříhal ušima. Netrvalo dlouho a já je poznal. „Arcanusi, Eliso," oslovil jsem je už z dálky a na mé tváři se objevil milý a tak trochu úlevný úsměv. Opravdu jsem se necítil na nějaké vyjednávání s úplnými cizinci. Navíc jsem byl rád, že jsem viděl známé tváře. „Co tu děláte?" zeptal jsem se, když jsem k nim přišel úplně. Věděl jsem, že byli alfami sousední smečky. Ale proč sem přišli, to mi museli sdělit oni.

Nel, úplně chápu tvoje rozhořčení, ale myslím, že naše smečka zažila ještě horší časy, kdy v lese byl aktivní jen Storm a Vločka (což už bylo šíleně dávno, přiznávám). Tím situaci nezlehčuju a mrzí mě to stejně jako tebe. Mám ale takový pocit, že Naomi s Whiskeym jsou letošní maturanti, takže u nich vzhledem k situaci asi žádnou velkou herní aktivitu nemůžeme čekat. Nefret bych už do naší smečky bohužel nepočítala
Za sebe můžu říct, že mě docela vyčerpala ta několikaměsíční osudovka a bylo pochopitelné, že jakmile to skončí, budou si chtít hráči zahrát i s jinými vlky než s těmi ze smečky (teď se do toho přidala ještě měsíční herní akce, kdy si každý plní své úkoly). Můj několikatýdenní výpadek způsobilo docela nepříjemné období v životě - už jsem ho překlenula, ale zároveň se mi nechce psát do prázdného lesa, tak čekám, až se někdo dostaví, abych mohla staříka probudit. Ale moc dobře vím, že aktivita smečky (a hlavně nízký počet členů) pokulhává už od jejího znovu založení, není to otázka jen několika měsíců.
Jakmile se vrátí naše smečkové fretky (Wizku, Taenaran a Tati), určitě to tu zase ožije Jen... by to chtělo nové dospělé členy. Nenalákala je změna alfy a obávám se, že by nám nepomohla ani aktivita jako v Asgaaru. Nevím, už dlouho mám pocit, že je naše smečka nějak prokletá
Závěrem... na tvou otázku by měl odpovědět hlavně Blue jako alfa.

vyzvídal jsem. Bylo to snad z toho, že se setkal s Blueberrym? Doufal jsem, že k němu nebyl moc chladný. Věděl jsem, že i takovou stránku můj přítel má. Navíc co se ho týče, rád bych ho viděl. Už jsme se neviděli opravdu dlouho a rád bych se dozvěděl, jak se mu daří.

// Nějak mi to ukouslo post a nejde mi to tam nacpat. Tak aspoň takhle rozděleně, pardon

Whiskey Tati ujistil, že šediny ji čekají až ta opravdu dlouhou dobu. Buď ráda! usmál jsem se. Tak trochu jsem záviděl Aranel. Na ní šedivé chlupy nikdy nepůjdou vidět, protože dokonale splynou s jejím bílým kožíškem. Já takové štěstí neměl. Přikývl jsem na Whiskeyho slova. „Máme společnou jeskyni, kde se vždycky schází celá smečka. Ale pokud budeš chtít být sama, je tam spoustu skulinek, kde se víc jak jeden vlk nevleze," mrkl jsem na hnědé vlčátko. Chápal jsem, že teď na ni musí působit hodně nových vjemů. Mohlo to být až ubíjející.
Taenaran se dal do vysvětlování, kam se tak náhle poděl. Ukázalo se, že nešel jen na záchod, ale dokonce se zatoulal i na vedlejší území. Dle jeho popisu se jednalo o Ovocnou tůňku. Tam se Blueberry zdržoval a podle všeho se k němu přidala i Naomi. Zastříhal jsem ušima a podíval se na Aranel. „To bude asi ten ‚hroznej protiva, malej a určitě zkaženej‘," zazubil jsem se. Na první dojem si ti dva asi moc nesedli. Gavriil byl přeci jen o několik měsíců starší, možná byl chováním svého malého kolegy otráven. „On se od Blua asi moc nevzdaluje," vysvětlil jsem ještě bílé vlčici.
„Ovocná tůňka, která je hned vedle, umí nějakým záhadným způsobem přičarovat jakékoliv ovoce," vysvětlil jsem bílé vlčici. Pořád jsem se ale podivoval: Opravdu není zamrzlá?[/mys] Zapomněl jsem, že vlčata dost pravděpodobně viděla meloun vůbec poprvé v životě. Pousmál jsem se a přikývl na Aranelinu odpověď. „Stačí jen tu tvrdou slupku nějak rozbít. Třeba kamenem nebo tak," dovysvětlil jsem. Je pravda, že já si ujížděl hlavně na borůvkách, zbytek ovoce jsem jedl jen zřídkakdy. A borůvková sezóna bude až za dlouho, musel jsem vyčkat. Tati si to vysvětlila špatně. „Ale ano, jí. Tohle je jen taková… chuťovka," vysvětlil jsem, „když zrovna není maso poblíž." Což rozhodně nebylo.
Všiml jsem si, že je malý Taenaran docela nedočkavý. „Děje se něco? Jsi jak na trní,"

„Do růžova!" zahlásil jsem Whiskeymu a zamával ocasem. Upřímně bych si ten šlofík ještě jednou tak protáhl, ale věděl jsem, že víc energie už ze spánku nedokážu vytlouct. A nechtěl jsem být ten, co by neustále jen vyspával. Naopak jsem po zimě plánoval nějaký výlet po okolí, když už jsem nebyl řetězy připoután k lesu. Taenaranova otázka mi vykouzlila úsměv na tváři. „Je dost možné, že ano," odpověděl jsem, ale už podle jeho úvodního tónu hlasu jsem nepočítal s tím, že by byl s mou odpovědí spokojen. Evidentně nechtěl spát tak dlouho. V tom případě ale ještě zdaleka nepřišel na ty všechny krásy spánku! Někdy v tom snovém světě bylo veseleji než tady. A jindy naopak ne. Černobílé vlčátko najednou změnilo svůj výraz. Naklonil jsem hlavu na stranu. Nakonec z něj vylezlo, že potřebuje na záchod a už si to pelášil někam do křoví.
Pozornost jsem věnoval malé hnědé slečně. Zamával jsem ocasem a nad její otázku se tiše zasmál. „Musíš si počkat, až budeš tak stará jako já. Stříbrným chloupkům neunikne nikdo z nás a jednou se, milá Tati, dočkáš," vysvětlil jsem ji a usmíval se. Většina vlků se děsila, až jim začnou růst šediny, ale malá Tati ne. Ta se na ně dokonce těšila! Byl jsem zvědav, jestli za pár let změní názor. Zcela určitě ano.
Vlčata jsou někdy k nezastavení, vážně. Za chvilku se Taenaran vrátil s neočekávaným úlovkem. Musel najít Ovocnou tůňku. Není zamrzlá? podivoval jsem se. Nutno říct, že naše tůňka nebyla kdejaká tůňka, ale byla kouzelná! Uměla vykouzlit jakékoliv ovoce, na které si vzpomenete. A Taenaran zrovna postrkával hlavou meloun. „To je moc dobře," zamumlal jsem si pod vousy. Ve finále jsem byl rád, že jsem s Blueberrym nemusel hodit výchovnou řeč. Mladíci zkrátka nějaké útočiště potřebovali, zvlášť pokud rodiče skutečně neměli. Aspoň tu bude veselo! Bohužel bylo dost možné, že z vlčat budeme ve finále nadšení jen já a Aranel. Oba jsme byli rodiče, věděli jsme, jak se k malým chovat. Někteří by z nich mohli být pěkně zmatení. A kde vůbec je? rozhlédl jsem se po lese, abych naši alfu našel. „Aspoň se zabaví,“" mrkl jsem na Whiskeye a usmál se. Jasně že nám stromy nikdo krást nechtěl, ale Taenaran s Tati se tak moli cítit důležití. Odpověď na mou otázku, kde se tu malá Tati vzala, jsem nedostal. Takže sám Whiskey nevěděl?
Vlčata se dala do řeči a padnul dokonce návrh, že by si s úlovkem mohla hrát. „A nechcete ho potom sníst?" navrhl jsem. Sladký meloun sice nemohl nahradit maso, ale aspoň něco mohli chroupat. No, Tati se začala po melounu věšet a válet, takže můj návrh zatím nebrali v potaz.
Přidala se k nám Aranel. Věnoval jsem jí milý pohled a zamával ocasem. Tati zaujala Nelina ozdůbka. „Sraz ztracených vlčat, zdá se," odpověděl jsem a povzdechl si. Takhle to být nemělo. Ale co jsme mohli dělat… Jen se o vlčata dobře postarat.

// Jeskyně

Před vchodem jsem dostatečně protáhnul své tělo. Samozřejmě že mi několik kloubů zapraskalo, ztuhlé svaly trochu zabolely, ale už jsem si zvykl. Naopak bych byl překvapený a vyděšený, kdyby mě po probuzení nic nebolelo. Olízl jsem si tlamu a okamžitě začal větřit. Zdálo se, že Naomi se vydala směrem k Ovocné tůňce. Taenaran s Whiskeym byli pospolu a u nich nějaký nový pach. Zvědavě jsem zastříhal ušima a vykročil směrem k nim.
Šel jsem pomalu, nikam jsem nespěchal. Když už jsem měl skupinku na dohled, rychle jsem rozpoznal, že se nejedná o dospělého cizince. Tohle přeci nebyl ani Gavriil. Ten byl černobílý. Pochyboval jsem, že by během těch měsíců tak razantně změnil barvu. Další vlče. To se s nimi snad roztrhl pytel, povzdechl jsem si. Nedokázal jsem si to vysvětlit a myšlenkami jsem se vrátil k tomu, o čem jsme se s Aranel bavili v jeskyni. Nepochyboval jsem o tom, že bychom zbloudilým vlčatům nedokázali zajistit milý a láskyplný domov, ale mateřskou lásku přeci nikdy nic nenahradí.
„Ahoj," pozdravil jsem všechny dohromady a každému zvlášť věnoval úsměv. Má pozornost ale okamžitě padla na hnědou slečnu. Zamával jsem ocasem a kecnul si na zadek. Mé tělo bylo uvolněné, bez jakéhokoliv napětí, protože jsem nechtě, aby se mě bála. „Jakpak se jmenuješ, maličká?" ptal jsem se jí. Poté jsem se podíval na svého syna. V mých očích byly otazníky. „Kde se tu vzala?“ vštípil jsem mu vzkaz. Od této chvíle jsem byl napojený na jeho myšlenky. Ne vždycky se slušelo něco takového řešit nahlas. Jaké to pro ně muselo být, když najednou byli bez rodičů v tak mladém věku?

//EDIT 22:22: Whiskyho môžeme vraj preskočiť /discord/ ~Tati