Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Všichni tři jsme se pustil do zahrabávání těla. Modlil jsem se, ať už to máme co nejrychleji za sebou. Celá má hlava byla během chvilky od hlíny. A i šediny na mých tlapách zmizely pod nánosem hnědé vrstvy. Práce nám šla rychleji, než jsem předpokládal, což bylo jedno velké plus. Zhluboka jsem se nadechl a naposledy se zadíval na to místo. Donesla se ke mně Aranelina slova a hruď se mi opět stáhla úzkostí. Na chvilku jsem zavřel oči a soustředil se jen na svůj dech. Ten nepříjemný pocit pomalu odcházel, ale zbytek z něj asi už navždy zůstane se mnou. Ztratil jsem dvě nejmilovanější vlčice v relativně krátkém čase po sobě. To by se přece poznamenalo na každém.
Aranelin hlas jsem slyšel velmi zřetelně, i když jsem byl myšlenkami úplně někde jinde. Střihl jsem ušima a podíval se na ni. Pokusil jsem se o úsměv. „Díky, Nel. Tady jsme už asi skončili,“ pověděl jsem a pohledem šlehl po ještě nakypřené hlíně. Bude nějakou dobu trvat, než tu naroste tráva, pokud tomu tedy někdo nechce pomoct. Napadlo mě, jestli by se ta místa neměla nějakým způsobem označit. Třeba kameny naskládanými do výšky. Možná sem časem něco dodám, teď už jsem toho měl tak akorát a nejradši bych se odsud vzdálil. Když Aranel poděkovala Makadimu, souhlasně jsem pokývl hlavou a omluvně se na něj pousmál. „Omlouvám se, obvykle bývám hovornější,“ řekl jsem, protože jsem si uvědomoval, že jsme spolu moc slov neprohodili. A nechtěl jsem působit nějak chladně a odtažitě, ale… Bylo toho na mě prostě moc.
„Nepůjdeme se projít?“ nadhodil jsem a na oba vlky se střídavě podíval. Obyčejně bych navrhl, že bychom se mohli přidat ke zbytku smečky, ale Blueberry evidentně pořád řešil vetřelce. A podle pachů jich bylo hned několik. Snažil jsem se působit trochu nad věcí, všechno to hodit za hlavu, ale copak to šlo?

Během hrabání jsem nasadil jakýsi autopilot. V hlavě jsem nechal proudit myšlenky, ale nijak zvlášť se na ně nesoustředil. Hlavní bylo, abychom to měli všechno co nejrychleji za sebou. Za námi se mezitím vrstvila hromada vykopané hlíny, kterou použijeme na zakopání těla. Po očku jsem se podíval na Aranel, ale naštěstí nic neříkala. Byl jsem jí za to vděčný, protože aktuálně jsem na žádné sáhodlouhé rozhovory nebyl v dobrém rozpoložení. Nebyl jsem úplně nejlepší společník. A čert ví, jestli ještě někdy budu. Ztěžka jsem polkl a napřímil se. Bolelo mě v zádech, přední tlapy jsem měl nepřirozeně těžké. „To už stačí,“ poznamenal jsem. Nemusíme se přeci prokopat až do středu země. Jestli něco takového vůbec existovalo.
Od vyhloubené díry jsem udělal pár kroků vzad a pohlédl na mrtvé tělo své nevlastní dcerky. Objevil se u nás vlk, zcela určitě člen smečky, jen jsem s ním ještě neměl tu možnost pořádně mluvit. A těžko říct, jestli se mi teď ta možnost naskytne. Tohle totiž neubyla úplně nejlepší chvíle na seznamování, ne? Ptal se, jestli nám nějak může pomoct. Aranel přikývla a já po chvilce udělal to samé. Popošel jsem k Naomi a přemýšlel, jak její tělo ještě více neporušit. Už se totiž začalo rozkládat a ty spáleniny rozhodně ničemu nepomáhaly. Magií vzduchu jsem Naomino tělo nadzvedl a rychle, ale zároveň opatrně jej přenesl nad vyhrabanou díru. Její tělo začalo klesat, proud vzduchu se pod ním různě měnil podle potřeby. Naomi nakonec spočinula na vlhkém dnu. Vydechl jsem, několikrát zamrkal a nahnul se nad jámu, abych viděl. Ležela tam na boku, jako kdyby spala. Žádná její končetina nebyla nepřirozeně natočená, o což mi vlastně šlo. Pohřbít ji pokroucenou by bylo vrcholem neúcty.
„A teď ji zahrabeme,“ promluvil jsem tiše a podíval se na své dva společníky. Celý jsem se zachvěl a dal se do práce. Byl jsem sice po chvilce celý špinavý, ale to bylo to poslední, co mě trápilo.

Dlouho nikdo nic neříkal. Ono vlastně ani nebylo co říct. V lese se začalo něco dít, takže se Blueberry musel vzdálit. Bylo to naprosto pochopitelné, takže jsem mu věnoval drobný úsměv a pokývnutí hlavou, že je to v pořádku. Pak jsem si povzdechl a podíval se na Aranel, která tu se mnou zbyla. „No, tak se do toho dáme,“ řekl jsem a po chvilce upřel pohled do země. Hloubení by nám snad nemuselo zabrat věčnost, přeci jen bylo léto, půda nebyla nijak promrzlá, takže by mohla být měkká. (//Nejsem si jistá, jak daleko jsou od hrobu Tailly, tak se kdyžtak omlouvám za nepřesnost…)
Po zádech mi přejel nepříjemný mráz, když jsem popošel k místu, kde jsme měli začít hloubit jámu. Bylo to depresivní a chtěl jsem to co nejrychleji urychlit, abychom to už měli za sebou. Tenhle les už sice nikdy nebudu vnímat tak jako dřív. Už jsem vlastně docela chápal, proč si tehdy naštvaná Hotaru přišla pro kosti svého minulého partnera, kterého jsem tak nějak nestihl poznat. Měla ho ještě před Angelusem, to bylo jasné. Asi chtěla mít místo, kam by se za ním vracela, ale vzhledem k tomu, že se jí na to místě usídlila smečka, musela jeho kosti přesunout. Už jsem si ani nepamatoval, jestli tehdy svůj plán dokončila.
Zakroutil jsem hlavou, abych přestal pořád tak přemýšlet a předníma nohama začal hrabat. Šlo to opravdu snadno. Navíc… Až tak hlubokou díru jsme hloubit nemuseli. Navíc ji do něj ještě budeme muset dostat, a to asi bude taky docela oříšek. Přeci jen jsme na to byli jen dva a nedokázal jsem odhadnout, jestli je její tělo dostatečně stabilní, aby se nám během přenosu nerozpadlo před očima. Ach bože, jen to ne, zadoufal jsem a znovu stiskl čelisti k sobě. Předpokládal jsem, že se ke mně Aranel přidá a za chvilku bude všechno za námi.

U Naomi jsem nezůstal sám dlouho, což bylo vlastně docela dobře. Na hrudi jsem cítil nepříjemnou úzkost, každý nádech jakoby se zdál těžší a těžší. V hlavě se mi začaly vířit nepříjemné myšlenky. A tak rád bych jim nějak zamezil, ale nešlo to. Vlastně jsem se ani upřímně nesnažil. Nechal jsem věci plynout. Už jsem nic jiného dělat nemohl.
Koutkem oka jsem zaregistroval blížící se Aranel. Celý tenhle scénář mi byl zvráceně povědomý. Však tomu bylo pár měsíců, dobře, tak už něco málo přes rok, co jsem přišel o Taillu. A rozhodně jsem tušil, co se bude v následujících minutách odehrávat. Když mi položila hlavu na hřbet, chvilku jsem jen tak strnule stát. Až poté jsem jí objetí opětoval. Přivřel jsem oči, ale… cítil jsem se tak zvláštně prázdně. Jakoby všechny ty emoce z prvotního šoku odezněly a v mé hrudi se vytvořila hluboká díra do prázdnoty, kterou jsem v sobě cítil. Dlouze jsem si povzdechl a ještě na chvilku si dovolil nechat hlavu na kamarádčině hřbetu.
Po chvilce se u nás objevil i Blueberry. Otevřel jsem oči a upřel na něj prázdný pohled. „Já vím,“ šeptl jsem nebo spíše ta dvě slova jen tlamou naznačil. Nějak jsem neměl sílu mluvit hlasitě. Od Aranel jsem udělal pár kroků vzad a podíval se zase na chvilku do země. Pak na Naomino nehybné tělo. No, co teď? nadhodil jsem v myšlenkách, ale tušil jsem, že všichni tři jsme věděli, co je třeba udělat. Naomi uložit k věčnému spánku a dát les do pořádku. Ještě předtím jsem si ale potřeboval trochu urovnat myšlenky. Hlavně rychle a efektivně, protože kdybychom rovnou začali vyhrabávat hrob, asi bych se tu složil. „Já… Za chvilku se vrátím,“ vykoktal jsem ze sebe a oběma vlkům se na sekundu podíval do očí. Pak jsem se rozeběhl směrem k hranicím.
Potřeboval jsem to zkrátka trochu vydýchat. Však kdo by čekal, že bude pohřbívat a loučit se s někým, koho vychovával. Měl jsem z toho nepříjemný pocit, po páteři mi putoval chlad. Bylo to jen hloupé neštěstí, ale… Vždyť měla celý život před sebou, povzdechl jsem si a tiše zakňučel. Doběhl jsem k hranicím a podle pachu zjistil, že už delší dobu nebyly přeznačkované. A když už jsem tu byl, tak jsem to hodlal napravit. Třeba to bude mít trochu terapeutické účinky, na pár minut budu myslet na něco jiného, než se vrátím zpátky do té kruté reality. Stromy jsem postupně přeznačkovával, o keře vzrostlých borůvek se otíral, aby i na nich zůstal můj pach. Rozhodně tu nechceme druhou Styx, aby nám tu pojedla polovinu letošní úrody. Za jiných okolností bych na borůvky měl chuť, ale takhle… Bezmyšlenkovitě jsem pokračoval a připomněl si, že náš les vlastně není vůbec velký. Po obdobu jsem ho obešel během několika minut. Což byla vlastně ideální doba, během které jsem si udělal v hlavě pořádek. Jestli to vůbec jen trochu šlo.
Vrátil jsem se zase zpátky k Aranel, Blueberrymu a Naomi. Uši jsem měl sklopené lehce do stran. „Měli bychom ji dát k Taille,“ řekl jsem nijak pevným hlasem, někde uprostřed věty mi nepříjemně přeskočil. Musel jsem si tedy lehce odkašlat. Díval jsem se z jednoho na druhého a doufal, že to všechno proběhne co nejrychleji a co nejméně bolestivě.

// Ovocná tůň

Ten smrad, který mě od tůně vylákal ještě stále sílil a sílil. Nemůže to jít odsud, nemůže, opakoval jsem si v hlavě, div jsem slova neříkal nahlas. Možná bych jim i věřil, kdybych je skutečně slyšel na vlastní uši. Jenže věty zůstávaly ukryté v mé hlavě. Pořád jsem doufal, že smrad spáleniny jde odjinud, ale v následující chvíli jsem míjel první shořelé stromy. Zůstal jsem konsternovaně stát, sem tam jsem se rozhlédl kolem, sem tam zamrkal. Mohl jsem tomu nějak zabránit? vyčítal jsem si, že jsem o celou tu spoušť přišel. Jenže jak se takové přírodní katastrofě dalo zabránit? Nijak. Stejně jako jsme nemohli zabránit povodním, letošní kruté zimě… Takové věci se prostě stávají.
Snažil jsem se natáhnout do čenichu všechny pachy, ale smrad spáleniny byl tak intenzivní, že mi to rušilo a mátlo všechny čichové buňky. Několikrát jsem si musel odkýchnout. Blue? instinktivně jsem pátral po svém alfovi. Aspoň pohledem teda. Jenže nikde v dohledu nebyl a tak jsem se rozešel kupředu. Šel jsem velmi pomalu, tiše našlapoval a s lehce skloněnou hlavou olitoval každý jediný padlý nebo shořelý strom. V duchu jsem přemítal, jestli si toho náš les nezažil už příliš. A v tu chvíli mě tak napadlo… Takhle skončil Klím? zorničky se mi poněkud rozšířily. Bylo možné, že se tady požár podařilo uhasit, ale tam ne? Nyní tam po lese nebyla ani památka, žil akorát ve vzpomínkách vlků. Ale kolika? Saviora už jsem taky neviděl několik let. Všechny vazby se mi nějak hroutí, povzdechl jsem si. Ale mohl jsem se přeci vymluvit na věk, ne? Nebyl jsem už nejmladší, nechtělo se mi cestovat přes celou Gallireu, protože co kdyby mi došly síly?
Ještě chvilku jsem bloumal smradlavým lesem, bolel mě jeden každý pohled na tu spoušť a doufal jsem, že třeba někoho potkám, kdo by mi to mohl vysvětlit. Po pachu je asi tak těžko najdu, můj čich byl tím spáleništěm paralyzovaný. Míjel jsem jeden spadlý strom a když jsem se rutinně rozhlížel, zahlédl jsem vlčí tělo. Celý jsem se napjal a přimhouřil oči. Požár to musel být opravdu nemilosrdný, když kvůli někomu vyhasnul aspoň jeden vlčí život. Přemluvil jsem své nohy, aby mě začaly poslouchat a donesly mě k nebožtíkovi. Když jsem zaostřil, zahlédl jsem ožehnutý cár červené šály. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. „Naomi,“ šeptl jsem a tiše sklonil hlavu k jejímu tělu. Takhle bych ji nejraději neviděl, ale stalo se. Už jsem se ani nesnažil přesvědčit svou hlavu, že to není pravda, že se mi to celé jen zdá, ale… nezdálo. Byla to noční můra, ze které se prostě nejde probudit.
Posadil jsem se k ní, čenichem se dotýkal jejího čela a přerývavě dýchal. Dolehlo na mě téměř okamžitě, že má rodina je o dalšího člena chudší. Kdo mi ještě zbýval? Whiskey. Proč oni? Proč ne já? Vždyť jsem ze všech nejstarší, polknul jsem horké slzy. V životě by mě nenapadlo, že přežiju svou (nevlastní) dceru…

// Jakoby měla bych se do konce srpna učit na zkoušku (), ale o tohle nemůžu přijít. Kdyžtak do mě prosím kopněte, kdybych byla na řadě… Podle předchozích postů soudím, že přímo u Naomi nikdo není, tak snad jsem to pochopila správně.

Ten otravný šedivák odešel a měl ještě nějaké kecy. Jen jsem nad tím zakoulel očima. Dnešní mladí se ani nedokáží chovat. Kdo je vychovává? ušklíbl jsem si. Možná kdybych věděl, čí je to potomek, nic takového bych si říct netroufal, ale žil jsem v sladké nevědomosti. Když už jsem byl u tůňky, popošel jsem k ní a plnými doušky se napil. Ta voda tady vždycky chutnala tak dobře! Opřel jsem se bokem o skálu a svezl se až do lehu. Pohodlně jsem se uvelebil, položil si hlavu na tlapky a dlouze vydechl. Ten drzoun mě tak rozčílil, až mě ten nával hněvu nějak vyčerpal. Během pár minut jsem spokojeně oddechoval, nevěděl jsem o světě.
A to se mi vlastně tak trochu vymstilo. Probuzení rozhodně nebylo takové, jaké bych si představoval. Do čenichu mi vletěl nepříjemný, štiplavý zápach. Trhl jsem hlavou a odkašlal si. Oheň, napadlo mě okamžitě. Tohle jsem si přeci nemohl splést s ničím jiným. Okamžitě jsem se postavil na nohy a uháněl zpátky do lesa. Někde v koutě mojí dušičky byla marná naděje, že požár nejde z našeho lesa…

// Borůvkový les

// Východní Galtavar

Na kraji lesa jsem si dostatečně odpočinul. Když už jsem tam byl, přeznačkoval jsem hranice, aby kolem procházející vlci věděli, že tohle krásné místo je už zabrané. Několik dlouhých let a já ho tak rád nazýval domovem. Bylo ale třeba zkontrolovat i tůňku, která k lesu také patřila. Než jsme si ji drze zabrali, byla místem, kde se zdržovali pocestní, protože měla naprosto kouzelnou atmosféru. A to osvěžující ovoce? No jéje, to bylo ještě lepší! Nyní už ale tůňka patřila nám, jenže párkrát za rok se našli vlci, kteří to stále ještě nedokázali úplně pochopit.
Jak sem se blížil, natáhl jsem do čenichu všechny pachy. Dva byly z naší smečky. S těmi vlky jsem se ještě tak úplně neseznámil, ale však to jsem mohl udělat vždycky. Ten další pach ve mně vzbudil jisté obavy. Ne proto, že by snad jediný vlk mohl zničit celou naši smečku, ale zrovna se rochnil v tůňce. Takhle nám znesvětit tůňku! vztekal jsem se už v duchu a znatelně zrychlil.
Zrovna jsem ho načapal, když flusal zbytek hrušky do vody. Normálně se mi málem zvedl žaludek. Taková odpornost! Pozvedl jsem ohon a srst u jeho kořene se mi naježila. Vlk tedy mohl jasně vidět, že jsem nemile podrážděn. „Dovol mi, aby tě upozornil, že se nacházíš na území smečky. Jako její Beta tě důrazně žádám, abys tohle místo opustil,“ zadíval jsem se vlkovi do očí, když ke mně otočil hlavu. Mračil jsem se a zuby cvakl naprázdno. „A tu rozkydlou hrušku si vezmi laskavě s sebou!“ řekl jsem stejně rázným hlasem a tiše zavrčel. Pacholek by neměl odmlouvat. Jeho pach mi přišel povědomý. Byl členem asgaarské smečky, ale byla z něj cítit opravdu jen malinko. To ale neměnilo nic na tom, že se na našem území bude chovat úctyhodně a slušně. Měli jsme přeci nějakou dohodu, ne?

Aranel byla skvělá lovkyně, takže neváhala a naše snažení ukončila. Zakousla se divočákovi do krku. Ten sebou ještě nějakou dobu házel, ale neměl absolutně žádnou šanci. Po pár chviličkách jeho život začal vyhasínat. A my měli po práci.
Zadýchaně jsem se postavil na nohy a přesvědčil se, že jsem nebyl nějak škaredě kopnut spárkem. Nějaké modřiny si z lovu asi odnesu, starším vlkům se přeci dělaly daleko snadněji, ale rozhodně to nebylo nic fatálního. Náš úkol jsme splnili. Byl jsem ale rád, že už toho nebyl Taenaran. Byl by naší další starostí, takhle jsme se mohli soustředit čistě na lov. „Ale zvládl jsme to, to je důležité,“ vydechl jsem a na Aranel se zářivě usmál. Vždycky se mi s ní lovilo skvěle. I když se objevily nějaké problémy, dokázali jsme je nějak vyřešit. Rád bych při lovu viděl i ostatní. Snad se mi to jednou podaří. Takový smečkový lov rozhodně nebyl špatný nápad.
Po dotáhnutí kořisti do lesa jsem se od všech trochu vzdálil, protože jsem si potřeboval odpočinout. Ačkoliv jsme lov zvládli dobře, byl jsem už přeci jen pán v letech. Spíš Beta v letech, ušklíbl jsem se sám sobě. Doufal jsem, že se tahle věc s hierarchií vyřeší. Blue věděl mé podmínky, za kterých jsem tuto pozici přijal. Nechtěl jsem umřít ve funkci Bety. I pro smečku by to bylo dost nevýhodné. Usnul jsem kousek od hranic, dál od všeho, co by mě mohlo vyrušit. I tak jsem ale měl lehký spánek, to kdyby se dělo něco nekalého. A taky že se něco nekalého začalo dít…

// Ovocná tůň

Trochu jsem se rozpovídal o Smrti a Životu, protože proč se nepodělit o své znalosti? Měl bych je ale trochu oživit, už musely být zastaralé. V Narrských kopcích jsem nebyl několik let, vlastně tomu stejně bylo i u Zříceniny. Možná bych to měl zas jednou napravit. Podíval jsem se na Aranel a rozpačitě jsem se pousmál. „Ten by se nám v lese asi taky hodil, což?" nadhodil jsem a zrak krátce přenesl na Taenarana. Vlčata potřebovala někoho, kdo je bude učit, když tuto funkci nemohli zastávat jejich rodiče. No, Naran měl teď možnost se aspoň podívat, jak takový lov probíhá. I to bylo k něčemu.
Aranel pověděla, že by se ráda ujala té funkce, kdy mi kus nadežene a já se ho pokusím skolit. Pokývl jsem hlavou a dodal: „Schovám se někde ve křoví, pravděpodobně támhle," ukázal jsem čumákem k nedalekému křoví, „abych byl dál od Taenarana." Rozhodně jsem nechtěl vlče ohrozit, protože některé lovy mohly být trochu hektické. Pak jsem vyrazil k nedalekému křoví, abych se ta za ním přikrčil. Šel jsem tiše, ale tady naštěstí neležely žádné větvičky, na které bych mohl šlápnout.
Zaslechl jsem Taenaranův hlas. Byl dost hlasitý, slyšel jsem ho pomalu přes půl území, takže jsem automaticky otočil hlavu tím směrem. Viděl jsem jeho černobílé tělíčko, jak si to šine zpátky do lesa. Snad tam dorazí v pořádku, zadoufal jsem. Nemohl jsem lov přerušit, smečkové území bylo nedaleko, takže jsem se musel modlit, aby se mu za těch několik stovek metrů nic nestane. To by nás Blue vůbec nepochválil.
Část divočáků se vydala směrem ke křoví, od kterého vlče odběhlo. Já se ale opět přikrčil a své bílé oči upřel do skulinky ve křoví, abych viděl, jak se Aranel daří. Vůbec mě nepřekvapovalo, že si vedla velmi dobře. Vybrala zraněný kus, což se nám hodilo, protože se nemusíme tolik nadřít. Snad. Skolit nějaký mladý kus plný síly by bylo přeci jen obtížnější. Přikrčil jsem se ještě víc, abych pak mohl vložit dostatečné množství energie do skoku, který měl za chvilku následovat. Divočák ale v poslední chvíli změnil směr a keř se chystal oběhnout z druhé strany, aby byl svým přátelům blíže. Na to jsem ale nebyl úplně připravený, takže mi několik dlouhých sekund trvalo, než jsem své tělo natočil jinak a skočil po něm. Ta má trochu zpožděná reakce zapříčinila, že jsem mu nedopadl na krku, jak jsem původně plánoval, ale na zadku. I tak jsem neváhal a zakousl se mu do masa. Naštěstí měl zadní nohu poraněnou a slabou, takže mé tělo jeho zadní nohy neudržely a smýknul se. Divočák kničel, mlel sebou, ale nebylo mu to co platné. Už jen zbývalo mu prokousnout hrdlo. Zvednout se nemohl, protože jsem mu na zadní části těla doslova ležel a snažil se držet jeho zadní nohy pod svým tělem, aby mě náhodou nemohl ošklivě kopnout.

Aranel správně poznamenala, že ve smečkách jinak vede lov alfou určený lovec. Toho ale naše smečka neměla, nebo jsem o něm aspoň nevěděl. Takže jsme se o jídlo pro smečku zrovna starali my dva. Už jsem se na lov moc těšil a věděl jsem, že s Aranel se nemusím ničeho bát - byla zkušená a naše úspěšnost byla téměř zaručená. Koukl jsem ještě na Taenarana. „Ano, i tak by se to dalo říct," pokýval jsem hlavou. Nikdo si nepamatoval, kolik zvěře za svůj život ulovil, ale zkušený lovec se dal poznat už na první pohled jen z toho, jak o lovu uvažuje, jakou taktiku zvolí.
Oba začali vyzvídat, co ti naši gallirejští bozi umí. Zamával jsem ocasem a nejprve se zadíval na Aranel. „Bydlí na vrcholu Narrských kopců na jihu. Už jsem tam ale roky nebyl, takže ti nedokážu říct, jak to tam aktuálně vypadá," odpověděl jsem. Galllirea se měnila pomalu každým rokem, všechno tu bylo tak nějak v pohybu. Co jsem si tak matně vzpomínal, v jejich blízkosti se nacházel Klímový les. Jenže ten už taky nějaký ten rok neexistoval, byl doslova srovnán se zemí. Pak jsem se podíval na Taenarana, kterého naopak zajímala Životova sestra. „Ano, jmenuje se Smrt. Žije ve Zřícenině v lese, který se vlastně nenachází ta daleko. Taky ti poradí a pomůže s magiemi, dokáže odhalit, pro které magie máš vlohy. Je ale úplně jiná než Život - zlá, lstivá a nepředvídatelná," seznámil jsem maličkého s gallirejskou bohyní. Doufal jsem, že ho nenapadne ji navštívit. Ještě by mu ublížila, a to jsem nechtěl.
S Aranel jsme začali řešit taktiku našeho lovu. Souhlasně jsem pokývl hlavou a svůj zrak přenes na malého Taenarana. Opravdu bude v bezpečí někde mimo, kde nedostane nějaký kopanec nebo pošťouchnutí rypákem. „Hlavně se odtamtud nehni ani na krok," řekla jsem, ovšem nikterak hlasitě. Spíše jsem si to tak pro sebe zamumlal. Sledoval jsem, jak se schoval do křoví a opravdu jsem doufal, že tam zůstane po celou dobu lovu. Pak jsem se ohlédl na Aranel a drobně se pousmál. „Jsi dáma, máš ve výběru přednost," poznamenal jsem. Jakmile si vybere svou funkci, mohli bychom začít s lovem. Už nám nic nebránilo. Ještě jsem se zadíval na skupinku divočáků. Naštěstí tam ještě byli a toho jsme museli využít.

Zastříhal jsem ušima směrem k vlčeti. „Ale jistě že jsou. Mají nepříjemné spárky a kopanec od nich fakt bolí," opravil jsem ho. Jenže sudokopytník se se šelmou prostě nedal srovnat. „Jenže medvědi jsou kolikrát rychlejší. A jejich útok je víc brutální," dodal jsem. Jasně, jelen mohl vlka nabrat na parohy a tím ho zabít, ale takový medvěd měl daleko víc zbraní. Ostré dlouhé drápy a zuby. Jejich tělo navíc bylo obrovské a těžké.
„To záleží na domluvě," odpověděl jsem Taenaranovi. Většinou to byl vlk s nejbohatějšími zkušenostmi. Co se ale týče mě a Aranel, žádný vůdce lovu nebyl. Však jsme lovili jen ve dvou, tam se toho moc koordinovat nedalo.
„Myslím, že tě někdo ze smečky moc rád doprovodí," pousmál jsem se na malého. Těch vlčat jsme ve smečce měli docela dost, takže je bylo třeba hlídat, ale věřil jsem, že si někdo najde čas, aby Naranovi dělal doprovod. Já to dost možná nemohl být, protože jsem přeci jen byl betou.
Pobaveně jsem se zazubil. To se nám to hezky sešlo. „Smrt a Život jsou sourozenci. On je ten hodný, ona ta zlá. Jsou rozdílní úplně ve všem, na co si vzpomenete. Oba mají nějaké pletky s magií," vysvětlil jsem v rychlosti. Už jsem u nich nebyl roky, takže jsem si nebyl jistý, jestli se náhodou něco nezměnilo. Jak mi Arcanus pověděl, Život tehdy pomohl Styx, té nebezpečné vlčici. Docela jsem zapochyboval, jestli stále stojí na straně dobra, nebo ho někdo zkazil. Snad jeho sestra? Těžko říct.
Aranel si taky všimla skupinky divočáků. Mávl jsem ocasem ze strany na strany. „Určitě by to za to stálo," řekl jsem. Proč bychom měli plýtvat energii na lov několika zajíců, když jsme měli (skoro) na talíři daleko výživnější kalibr? „Jeden z nás by se schoval, druhý by mu jeden oddělený kus nahnal," řekl jsem v rychlosti taktiku. Ve dvou jsme vlastně nic jiného dělat nemohli. Mohli jsme se sice oba vrhnout do skupiny, ale pak by nám scházel ten zakončovací článek.
Podíval jsem se na Taenarana, který se také zaměřil na rodinku divočáků. „To jsou zuby. Opravdu ostré, že by ti byly schopné rozpárat bříško," pověděl jsem s vážnou tváří. Rozhodně jsem nechtěl malého děsit, ale tohle byla krutá realita. I my s Aranel si budeme muset dávat pozor, abychom nepřišli k nějakému škaredému zranění. Při jeho druhé otázce jsem koukl na svou společnici. „Divočáci jsou opravdu nebezpeční. Budeš víc v bezpečí někde schovaný," pověděl jsem, ale nechal jsem Nel, aby se k tomu také vyjádřila. Ani jeden z nás nechtěl, aby se Taenaranovi něco stalo.

// Borůvkový les

„Paroží je ta věc, kterou nosí dospělí jeleni a daňci na hlavách," vysvětlil jsem mu. Pokud to zvíře už viděl, určitě si mohl vzpomenout, co tím myslím. Tohle vysvětlování mi moc nešlo, protože jsem o paroží věděl jen dvě věci - jak se jim říká a kde se nachází. Pověděl nám, s jakými zvířaty se setkal. U té hnědé tečkované věci jsem se trochu zasekl, protože jsem nevěděl, co tím myslí. „To je dobře, že ti medvěda nechtěl ukázat," zamručel jsem, „jsou nebezpeční."
Černobílý vlček se opravdu zajímal o lov. Vykouzlil mi tím úsměv na tváři. Bylo hezké vidět, že je jeho zájem opravdu upřímný. „Důležité je zůstat ticho a hlídat si vítr, aby o nás kořist nevěděla," pověděla jsem zprvu, protože tohle byly opravdu důležité body. Bez nich by samotný lov ani nemohl začít. Pokud bychom byli moc hlasití, kořist bychom si vyplašili ještě před tím, než bychom domluvili taktiku. „Pak je taky důležitá vzájemná spolupráce, když lovíš ve skupině," dodal jsem. Odmlčel jsem se, kdyby chtěla Aranel něco doplnit.
Překvapeně jsem se na Taenarana ohlédl. „To je skvělá zpráva!" zazubil jsem se na něj. S rodinou jsou vždycky ta nejhezčí shledání a moc jsem malému vlčkovi přál, aby všechny našel. „Jedna smečka je na jihu, vede ji můj přítel. Další je hned vedle té naší, dělí nás od sebe komplex skal. A další je podle všeho v horách. O dalších bohužel nevím," pověděl jsem malému a pak se zhluboka nadechl. Mě jsem ještě dodatek: „Jestli se tam budeš chtít podívat, bude tě doprovázet někdo ze smečky. Nepůjdeš tam sám." Byl jsem si jistý, že se mnou Aranel bude souhlasit. Zvlášť když jsme věděli, že se po Galliree pohybovali nebezpeční vlci. Vlčata zkrátka nebyla v bezpečí.
Domov jsme nechali za zády a otevřela se před námi louka. Bylo tu krásně, znal jsem to tu jako své tlapy. Bylo tu dost krtinců, mezi nimi nějaká ta zaječí nora. Zatím jsem nezkoumal, jestli byly prázdné, nebo obývané. Po nějaké chvíle jsem se zastavil a s pozvednutým čenichem se rozhlédl po okolí. Moc pachů tu nebylo. Mezi nimi jsem ale ucítil skupinku tří divočáku a po chvilce ostření jsem je i v dálce zahlédl. Ohlédl jsem se na Aranel, abych zjistil, co na to říká. Nechtěl jsem to rozhodnout sám.

// Vždycky sem nakouknu večer, když tak mě kopejte na Discordu - už se učím na zkoušky, tak mám myšlenky trochu někde jinde :)

Aranel nakonec souhlasila s tím, že s námi Taenaran může jít. Vesele jsem zamával ocasem. Černobílý vlček z toho měl pochopitelně radost. Věřil jsem mu, že se bude chovat poslušně a bude nás poslouchat na slovo. Bylo to i v jemu zájmu - něco se přiučí a zároveň zažije nějaké vzrůšo. Byl nadšený, což jsem předvídal. Věnoval jsem mu pobavený úsměv. „Uvidíme, jaké budeme mít možnosti. Musíme se rozhodovat podle toho, jaká zvířata se na louce budou nacházet," vysvětlil jsem malému. Nemyslel jsem si, že by bylo výhodné hledat třeba vysokou, kdybychom měli zajíce jako na talíři. Ztratili bychom energii cestováním a hledáním a pak bychom měli ještě lovit ve dvou něco většího. Samozřejmě jsme si mohli pomoct magiemi, ačkoliv by to nebyl úplně fér lov.
„Třeba daňky a jeleny. Každý z nich má jiný tvar paroží, které nosí na hlavě. Dozajista je od sebe rozpoznáš," odpověděl jsem a dal ještě prostor Aranel, ať se vyjádří. Vysoká nebyla jediná, která se tu dala lovit. „To mě přivádí k myšlence… Jaká zvířata jsi viděl? Zatím jen ryby a zajíce?" ptal jsem se. Mohli jsme to pojmout i trochu edukativně, aby se Tae naučil rozpoznávat jednotlivé druhy.
Podíval jsem se směrem, kterým se vydal Blueberry s Wizku. Vypadalo to, že se tam s cizinci nějak zapovídali, což vlastně bylo dobře. Bylo dost možné, že se jednalo o potencionální členy a zrovna nějakou dospěláckou posilu jsme skutečně potřebovali. „Půjdeme sami," usoudil jsem nakonec, „kdo ví, jak dlouho bychom tu na něj čekali." Nemyslel jsem to zle, ale určitě chtěl nováčky pěkně vyzpovídat, aby zjistil, co jsou vlastně zač a jestli by smečce byli nějak nápomocní. „Navíc je lepší, když tu alfa zůstane," dodal jsem. Kdyby sem přišla Elisa a nezastihla mě tu, určitě by ji nasměroval, protože on jediný věděl, že jsme se se šedivou vlčicí na něčem domluvili.
„Tak vyrazíme," zahlásil jsem na oba své společníky se usmál. Pak jsem se otočil směrem k severu a krokem se rozešel. Nechtěl jsem jít příliš rychle, aby se Taenaran moc nevyčerpal. Přeci jen jsme nijak nespěchali. Když v lese zůstávala alfa, bude všechno v naprostém pořádku.

// V. Galtavar

Wizku byla klubíčkem neštěstí. Takhle jsem ji ještě neviděl. Věděl jsem, že je taková uzavřená, ale nemyslel jsem si, že se bude tolik trápit, když ji nějaký vlk odmítne. Vlastně jsem ani nezaregistroval, že by se s někým scházela nebo tak. Vlastně jsme se od té naší výpravy moc neviděli. Chtěl jsem jí vymluvit, že rozhodně hnusná není, ale Taenaran mě předběhl. A byl sakra upřímný, já bych nic takového neřekl. Pobaveně jsem se usmál. Malý vlček měl totiž pravdu, žádné vlčici slzy neslušely.
Blueberry se krátce vyjádřil k naší nerozhodné situaci, co se lovu týče. Mně nedělalo problém Taenarana vzít s sebou, akorát by se něco přiučil. Počítal jsem s tím, že se žádného lovu nikdy předtím neúčastnil. Aranel s tím měla trochu problém, protože byl malý zraněný. I mně to dělalo starosti, ale pokud by nás jen pozoroval, nemuselo by to pro něj být náročné. Při přesunu bych si ho klidně vzal na záda, pokud teda není nijak zvlášť těžký.
Zaregistroval jsem od hranic vytí. Zvědavě jsem zastříhal ušima a souhlasně pokývl hlavou na Aranelinu poznámku. Pak jsem své světlé oči přenesl na Blueberryho. Ten se po chvilce odebral směrem, kterým zvuk přicházel. Předtím nám ještě povolil ten lov. Wizku ho z nějakého neznámého důvodu následovala, takže jsme tu zůstali ve třech.
Podíval jsem se na Aranel. Lov byl skutečně potřeba a já byl rozhodnutý jít. Otázka byla, co si počneme s malým Taenaranem. „Mohli bychom se vydat ke Galtavaru, tam určitě bude spoustu zaječích nor. Tae by nás mohl pozorovat, nemusel by nutně taky zkoušet lovit. Ale rozhodnutí nechám na tobě, Nel. Já bych se o jídlo pro smečku dokázal postarat i sám," promluvil jsem a čekal na její rozhodnutí. Pro malé vlče, co neustále touží po nějakém dobrodružství, by to určitě bylo zajímavé. Přišel by na jiné myšlenky. Kvůli těm svým zraněním by se ale musel šetřit, nechceme přeci, aby se mu ještě zhoršily. Pokud nakonec budu muset vyrazit sám, hledal bych nějaký větší kus než obyčejného zajíce. I vysokou bych dokázal skolit sám, kdyby mi s tím ta moje tříhlavá potvora pomohla.

„Ano, jsi hubený! Měl bys to co nejrychleji změnit," káral jsem dál svého přítele a přitom kroutil hlavou. Ten lov byl výborný nápad, určitě by mu pomohl. Asi jako nám všem. Navíc nepršelo, bude se lovit o to lépe. Kdo y chtěl lovit v dešti, že jo… Nikdo. Nyní jsme ale měli skvělou příležitost, kterou bychom neměli promarnit. „Je mi skvěle," odpověděl jsem na jeho otázku a zkoumavě se na něj zadíval. Copak to na mně nebylo vidět? Měl jsem tak dobrou náladu jako už dlouho ne, a to bylo svým způsobem podezřelé i mně samotnému.
Krátce jsem se podíval na Wizku. Byla na tom psychicky viditelně špatně. Krátce jsem se zamračil a a magií emocí se napojil na její pocity. Projely mnou velmi rychle, ale na pár sekund jsem moc cítit to, co ona. Byla zdrcená neopětovanou láskou. „Wizku, pusť ho z hlavy. Jestli tě tu jen tak nechal, stejně za to nestál. A určitě si najdeš lepšího!" povzbudivě jsem na ni mrknul. Naomi za mnou nikdy nepřišla s utrápenou zamilovaností, tak jsem si to na někom musel kompenzovat, no ne?
Zaslechl jsem Taenaranův hlas. Ani jsem se na něj nepodíval a hned pokývl hlavou. „To je samozřejmé! Už jen stačí, aby Blue zahlásil a my vyrazíme," mluvil jsem a ke konci svého monologu se konečně zadíval na malé vlče. Vykulil jsem oči vyděšením. Jak jsem si mohl nevšimnout?! nadával jsem si a celým tělem se otočil k černobílé kuličce, u které už ležela Aranel. Čistila mu rány, což bylo dobré. Pomocí magie vzduchu jsem kolem Taenarana zvýšil teplotu vzduchu, aby po tom dlouhém lijáku pořádně oschnul. Nel ho opečovávala, tak jsem se do nich příliš nemontoval. Aranelina blízkost mu byla asi příjemnější. Jedno ucho jsem měl natočené k Blueberrymu, kdyby náhodou zahlásil, že se vyráží na lov. Stejně tu někdo musel zůstat.