Příspěvky uživatele

< návrat zpět

„To je dobrá otázka,“ pokývl jsem hlavou a podrbal se za uchem. I já bych se těch blech nejraději zbavil, ale nevěděl jsem jak. Do Ovocné tůňky jsem s nimi lézt nechtěl. Už jen tak představa, jak by průzračná voda najednou zčernala kvůli nadnášejícím se malým tělíčkům. Navíc jsem si vůbec nebyl jistý, jestli by je voda dokázala nějak zničit. Něco mi říkalo, že parazité dokáží být sakra odolní. „Přemýšlím, jestli by na ně nezafungovala nějaká magie,“ řekl jsem a podíval se na svou společnici, jestli by neměla nějaký jiný nápad. V téhle situaci jsem byl bez zkušeností i já, a to jsem toho zažil opravdu mnoho.
Dostali jsme se dál od úkrytu a já si opět lehnul nedaleko Tati a její večeře. Střídavě jsem se drbal za ušima a na břiše, ale nic nepomáhalo. Nemohl jsem se škrábat příliš, pak bych si mohl ublížit. Ale když ono to bylo tak hrozně nepříjemné! Tati mě naštěstí rozptýlila její otázkou. „Magie země dokáže být skvělým pomocníkem. A když se odkloníme od živlů, tak jak jsi viděla, příkaz je také velmi mocný. Neviditelnost se dá zase využít při lovu, kdy se nechceš moc nadřít. Díky myšlenkám zase vidíš vlkovi do hlavy,“ trochu jsem se rozpovídal. Bylo to fajn téma a pokud se o magiích chtěl Tati dozvědět něco víc, určitě bych jí rád řekl všechno, co jsem věděl.
„Nikam jít nepotřebuji,“ vysvětlil jsem a zhluboka se nadechl. Pach naší alfy na území nebyl, táhnul se někam mimo území. Jako druhý nejvýše postavený vlk jsem raději nechtěl opouštět les, dokud se nevrátí. „Pokud by ti to nevadilo, rád bych tu s tebou zůstal,“ navrhl jsem s úsměvem. Zdálo se mi, že Tati byla jedno z vlčat, které bylo opomíjené. Utvrzoval mě v tom už jen ten fakt, že jsem ji našel ve tlamě šedivé vlčice a žádná pečovatelka nebyla na blízku. Mají toho moc, připomněl jsem si. Vlčata Sigyho a Lylwelin byla mladší, potřebovala asi větší dohled než Tati. Ale i tak jsem se jí chtěl věnovat. Nic mě to přeci nestálo, já si povídal rád.
„Zajímalo by mě, kam se všichni poděli,“ zamumlal jsem. Pachy ostatních členů jsem cítil od Ovocné tůňky. Někteří vlci byli noví, třeba prozkoumávali vedlejší území. Z toho směru jsem cítil i Kayu. Že by přišla kvůli tomu, aby se přidala do smečky? zamyslel jsem se. Bylo to klidně možné. A těšilo mě, že pro mě není vyloženě cizinkou.

Podíval jsem se na nešťastnou Tati. „Já nevím,“ přiznal jsem, „žádné jizvy po těle nemám.“ Tahle rána ale vypadala škaredě a rozhodně musela pekelně bolet. „Až se usadíme, tak se ti na to podívám. Ale je moc dobře, že sis to v řece opláchla,“ pochválil jsem ji. Takhle se snad zbavila všech nečistot, ale krev jí z rány stále tekla. A hádal jsem, že ještě nějakou dobu tomu tak bude. „Taky ovládám magii vzduchu, mohl bych nás usušit,“ pověděl jsem věcně. Přemýšlel jsem, jak malé pomoct. Rozhodně jsem si netroufl ji s tím nějak manipulovat. Bolelo by to a já jí nechtěl ubližovat.
Zamračil jsem se a ušklíbl se. „Drzá potvora,“ zavrčel jsem tiše pod fousky a rázně švihl ocasem. Měla ještě drzost se tu objevit. Zajímalo mě, co tu chtěla a s kým mluvila. Však já si to zjistím, pomyslel jsem si a podíval se na svou společnici. „Tak se nám asi po nějaké době infikuje celý les,“ zkonstatoval jsem s drobným zamračením. Byla to jen otázkou času, pokud už tu někdo s blechami chodil.
Když jsme dorazili k úlovkům, posadil jsem se. Nedaleko polehávala Lylwelin a opodál se spolu bavili Wizku s Gavriilem. Už to byl dospělý vlk, vyrostl tak rychle. Za tu dobu jsem s ním vlastně nemluvil mnohokrát. Tati poznamenala dost zásadní věc. „No jo, sakra,“ zanadával jsem a povzdechl si. Všiml jsem si, že mláděte, které ulovila zlatavá vlčice s Blueberrym, se nikdo nedotkl. Té dospělé už tu zbývala jen část. „Tak dojez tenhle kus,“ pokývl jsem hlavou na srnu, které už chybělo pěkné procento těla. „Přeci kvůli tomu nebudeš hlady,“ dodal jsem. Ty blechy byly takové potvory, že i kdybychom si nakázali osobní distanc od všech kolem, stejně je nějakým způsobem chytnou všichni. Sledoval jsem, jak se Tati pokusila urvat nohu. Vypadalo to, že si ho chtěla přitáhnout blíž k nám a dál od Lylwelin. „Ukaž, pomůžu ti,“ nabídl jsem se a přestal se drbat za uchem. Postavil jsem se a několika dlouhými kroky došel k Tati. Čapnul jsem nohu, se kterou zápasila a poposunul ji dál do těla srny.

// Řeka Mahtaë

Byl jsem rád, že jsme odtamtud mohli odejít. Nechtělo se mi v té prašivé společnosti dál být. Kdo ví, kde se válela, když přitáhla takovou verbeš, ušklíbl jsem se. Setkání se Styx mi zatím nikdy nepřineslo nic pozitivního. Neměl jsem ji rád už jen proto, že existovala.
Cestou jsem se musel několikrát zastavit a podrbat se za uchem a na břiše. Nepříjemně to kousalo a Tati na tom nebyla o moc lépe. „S těmi se nějak vypořádáme,“ ujistil jsem ji a stejně tak i sebe… S blechami jsem neměl zkušenosti, snad nikdy jsem s nimi neměl problém. A jestli ano, tak rozhodně ne v takovém množství. V našich kožíšcích jich bylo opravdu mnoho. „Mohli bychom je zkusit utopit,“ navrhl jsem. Sice jsme od jednoho zdroje vody právě odcházeli, ale nedaleko odsud bylo přeci jezero. Do Ovocné tůňky by mě nikdo nedostal, nechtěl jsem infikovat tu krásnou, průzračnou a sladkou vodu. „Možná bychom se k nikomu jinému neměli moc přibližovat. Ty blechy přeskakují z jednoho vlka na druhého a za chvilku bychom takhle infikovali celou smečku,“ navrhl jsem a nespokojeně zamručel, jak mě svědilo celé tělo.
„Myslím, že nějaký kus žvance ještě určitě zbyl,“ mrkl jsem na ni cestou a zamířil právě k úkrytu, před kterým byla složená mrtvá těla. Jejich pach jsem cítil až sem. Určitě by se to maso mělo sníst, než se zkazí, byla by ho škoda. Zavětřil jsem a ucítil několik pachů. Gavriil se vrátil, což mě potěšilo. Posadil jsem se nedaleko od srn a pokynul Tati hlavou, aby se najedla. „Co hrdlo ráčí,“ dodal jsem a pousmál se. Hádal jsem, že všichni výše postavení už jedli. Jestli ne, tak jsem to nebral v potaz. Vlče potřebuje jíst, aby správně rostlo. Z lovu jsme se už vrátili před nějakou dobou, měli dost času na to se najíst. Když jsem seděl, konečně jsem se mohl podrbat za ušima a na břiše. Během chůze jsem se jen kousl do jazyka, abych štípance tolik nevnímal.

Šedivá agresorka byla vzteklá, ale neměla proč. Jen se jí vracelo to, co sama zasela. Násilí plodilo vždycky jen násilí. „Jasně, že se do toho pletu, je to vlče proboha!“ zavrčel jsem. Vlčatům se neubližovalo. Rozhodně ne takhle. Navíc Tati byla součástí Borůvkové smečky, byli jsme přece jistým způsobem rodina. Takhle bych se ale zachoval, i kdyby se jednalo o cizí, neznámé vlče. Ubližovat někomu, kdo se nemůže adekvátně bránit, byla prostě sviňárna. Jestli se chceš bít, najdi si sobě rovného, ušklíbl jsem se.
Tati se o mě vděčně otřela, ale já ji vnímal jen částečně. Pohled jsem měl stále upřený na Styx přede mnou. Až nyní jsem si všiml, že není ve své nejlepší kondici. Čert ví, co jí bylo, já ji litovat nehodlal. Zaregistroval jsem, že se hnědá vlčice šla omýt do řeky. Ze šedivé také tekla krev a já byl tak trochu rád, že si to mladá vlčice nenechala líbit a bránila se. Marně, ale i pokus se počítal.
Přiskočila zase zpátky s upozorněním, že Styx má vši. A pak jí došlo, že jinak na tom není ani ona a ani černobílý, který tomu všemu přihlížel. No tak to je malér, pomyslel jsem si, protože i já začal cítit, jak mi ty breberky lezou srstí. Bylo jasné, že se to dostane na ještě víc vlků, jen co se vrátíme do lesa. „Musela, nic jiného jí nezbylo. Magie,“ vysvětlil jsem v rychlosti Tati, protože se ptala. Samozřejmě že bych jí k tomu řekl víc, ale ne tady. Spíš v lese, kde bude větší klid.
Styx nás varovala, abychom se vrátili zpátky do lesa, jinak vlčeti ještě přihorší. Nechtěl jsem se s ní dohadovat, já na tyhle rvačky nikdy nebyl. Pochopil jsem z toho, že Tati asi byla nějaká přidrzlá, tak se jí Styx jala zmasakrovat. Tohle ale nebylo řešení. Zamračil jsem se na ni. Asi se k ní nedostalo, že s ní si není radno zahrávat. Arcanus navíc říkal, že je těch vlků, kteří ubližují vlčatům, víc. Blueberry je nevaroval? divil jsem se. Už to bylo několik měsíců, co jsme tuto informaci obdrželi.
Šedivá se mi hluboce zadívala do očí a mně v hlavě vyskočily její myšlenky. Ušklíbl jsem se a rázně švihnul ocasem. Naštvala mě snad ještě víc. Od kdy se Gallirea stala tak nebezpečnou? Nikdy jsem si nevzpomínal, že bych svoje vlčata musel mít 24/7 pod kontrolou, aby je někdo nezabil. Vždycky to tu bylo mírumilovné a přátelské, zavzpomínal jsem nostalgicky. Něco se ale změnilo. Černobílý se vydal ke Styx, snad aby ji uklidnil a k dalšímu střetu nedošlo. A já plánoval udělat to samé. „Pojď, Tati, vrátíme se zpátky do lesa,“ řekl jsem rázně a zadíval se jí do očí. Nemínil jsem se s ní dohadovat, prostě tak udělá, nebo ať si mě nepřeje. „Jsou tam ještě zbytky té srny… Už jsi jedla?“ otázal jsem se jí, abych změnil téma na něco příjemnějšího.

// Borůvkový les

Rozjímal jsem u řeky a občas střihl ušima směrem k lesu, abych zjistil, jestli se tam něco neděje. Blue by ale jistě zavyl, kdyby naší smečce hořela koudel u zadku. Snad ne doslova, povzdechl jsem si. Další oheň si náš krásný les nezasloužil. Vlastně jsem doteď nevěděl, co ho tam rozpoutalo naposledy. A možná bych to ani vědět neměl, jinak bych už byl na pátrací akci a dotyčného zabil. Takhle ublížit ovocným stromům a zabít Naomi. Ušklíbl jsem se a zhluboka se nadechl.
Tím jsem do čenichu dostal blízké pachy. Dva jsem poznal okamžitě. Ta drzá potvora, tiše jsem zavrčel a zvedl se ze země. Už jsem tu ležel docel dlouho, byl jsem tedy z nedávného lovu odpočatý. Se šedivou vlčicí jsem se setkal jen jednou, a to doma v Borůvkovém lese, kde nám sežrala několik borůvek. Naomi ji potom rázně vyprovodila. Od asgaarských alf jsem věděl, že je vlčatům nebezpečná. A právě tím směrem jsem cítil Tati. To rozhodně není dobré znamení, na nic jsem už nečekal a rozeběhl se za nimi.
Zorientoval jsem se poměrně rychle. Stál tam ještě nějaký černobílý vlk, kterého jsem dost možná neznal. A jestli ano, tak jsem si nepamatoval jméno. To mi zapadlo někde vzadu v hlavě společně s mnoha dalšími. Viděl jsem ale jen to podstatné - Styx a Tati. Šedivá byla vlčeti zahryznutá do tváře. Tati už taky nebyla nejmenší, ale pořád jsem ji nepovažoval za dospělou. Tělo měla ještě křehké. „Vypadni od ní,“ nakázal jsem Styx a zavrčel. Magie příkazu byla silnou magií a šedivá pod mou vládou Tati pustila a vzdálila se o pár metrů. To už jsem stál před mladou vlčicí a vrčel. Styx jsem považoval za hrozbu už jen kvůli těm řečem, které se o ní po Gallirei šířily. Byl jsem rozčílený. Jak něco takového mohla dělat? Jak mohla ubližovat vlčeti, které se jí rozhodně nemůže rovnat? Abych jí ještě víc pohrozil, z do běla rozzářených očí mi vystřelily dva blesky a zasáhly ji do boku. Nebylo to tak silné napětí, aby ji zcela paralyzovalo a uvedlo do bezvědomí, ale minimálně se jí na chvilku podlomily nohy. Stál jsem ochranářsky před Tati a čekal, zda od Styx přijde nějaká bojovná reakce, nebo si sbalím své saky paky a poletí někam daleko od Borůvkového lesa.

// Borůvkový les

Pomalým klusem jsem se dostal až k řece. Šel jsem po paměti, určitě bych sem dorazil, i kdybych šel po slepu. V Borůvkáči jsem byl doma už několik dlouhých let, znal jsme tam každé zákoutí. A okolí teritoria na tom nebylo jinak. Šumění řeky jsem měl skoro na dosah.
Jakmile jsem se dostal ke korytu, sklonil jsem hlavu a plnými doušky se napil vody. Byla studená, ale osvěžující a dobrá. Na koupání úplně nebylo počasí, takže jsem zůstal na břehu. Posadil jsem se, mlčky sledoval proud. Sem tam se na něm objevil nějaký lísteček, který řeka odněkud vzala a nesla ho dál až do svého ústí. Bylo tu hezky, jako vždycky. Navíc jsem tu byl sám, žádné vyloženě čerstvé pachy jsem necítil. Jen tudy nějací vlci procházeli. Některá místa holt sloužila je k tomu, aby se vlk dostal z jednoho bodu do druhého. Třeba taková Středozemní pláň, na té se vlci nikdy nezdržovali. K takovým shromaždištím patřila hlavně jezera. Nebo spíše za mých mladých let to tak bylo. Mohlo se spoustu věcí změnit.
Došlo mi, že je to vůbec poprvé za několik let, co jsem vystrčil čumák z lesa. Společné lovy nepočítaje. Nevadilo mi, že jsem se odvážil vzdálit jen o pár stovek metrů. Byl jsem Betou a svědomí mi nedovolilo, abych se vypravil na nějaký druhý konec Gallirei. Tam bych totiž jen těžko slyšel, kdyby se doma něco dělo. Takhle jsem si mohl užít vycházku, ale i tak jsem byl nedaleko od centra dění. Seděl jsem mlčky, pozoroval okolí a vdechoval chladný noční vzduch.

Odpočíval jsem už nějakou tu chvíli, přede mnou ležely už je zbytky opravdu ostrých kostiček, kterými jsem si nehodlal roztrhat žaludek a jiné vnitřní orgány. Rozhlédl jsem se a drobně se pousmál. Na noc se trochu ochladilo, ale teploty ještě stále neklesaly pod nulu, to bylo dobré znamení. Jen ten vítr byl malinko nepříjemný. Prostor kolem mě byl najednou docela prázdný. U kořisti zůstala leda tak Lylwelin, zbytek se někam zdekoval. Cítil jsem dva cizí pachy. Jeden z nich jsem ale v minulosti cítil, dokonce jsem si pod ním představil i jeho nositelku. Kaya stála na hranicích a z toho stejného směru jsem cítil Aranel s Tati. Usoudil jsem tedy, že je o ni postaráno. Možná se jen chtěla přesvědčit, jak se naší smečce daří. Tehdy nám ještě s dalšími vlky pomohla najít části zlatého disku a odvrátit tak zkázu, která by se na Gallireu přihnala.
Protáhl jsem si ztuhlé packy a rozhodl se, že se půjdu kousek projít. Ne jen po lese, ale i za jeho hranice. Rozhodně jsem neměl v plánu odcházet někam daleko, jen k řece, která nám protékala za hranicemi. Zavzpomínat na staré časy a tak. Blueberryho jsem cítil z úkrytu, ale bylo tam s ním dost vlků, takže jsem je nechtěl rušit. Třeba řešili něco důležitého. Neměl jsem tolik energie na to, abych mu pomocí vrozené magie vštípil vzkaz. Zavyl jsem, aby Blue věděl, že odcházím, ale nebudu daleko. Kdyby se v lese cokoliv dělo, od řeky to určitě uslyším. Pomalým klusem jsem se vydal na západ.

// Řeka Mahtaë

Uvítal jsem Sigyho trpělivost, když se mi snažil připomenout, kde bych ho mohl vidět. Měl jsem celou dobu našpicované uši, aby mi žádná informace neunikla. Sám si zřejmě nedokázal vybavit jméno svého, evidentně dávného přítele. „Coeden?“ zkusil jsem mu připomenout. Bylo by to totiž docela logické. Světle hnědý vlk býval Aranelin partner, takže by i sedělo, že by se toulal kolem Borůvkového lesa. Nevěděl jsem ale, jestli už ti dva tvořili pár, nebo ne. Vzpomínka na to, jak tu kdysi alfovala Hotaru, mi už taky přišla šíleně vzdálená. Pak mi ale řekl daleko podstatnější informaci. „No jasně že si pamatuju!“ zazubil jsem se a nadšeně zamával ocasem. Zaplavila mě vlna nostalgie. „Tuším, že jsem tě naposledy viděl jako malé vlče, když jsem navštívil tvého otce v Klímovém lese. Viděl jsi ho někdy v poslední době? Jak se mu daří?“ vyzvídal jsem okamžitě a v očích mi úplně zářilo. Už to bylo hrozně dávno, co jsem se se svým přítelem setkal. A vůbec bylo naprosto šílené, že přede mnou stál vlk, kterého jsme naposledy viděl jako několik týdnu staré vlče. Však už měl i své potomky, ze Saviora byl tím pádem dědek, doslova. Já už jsem tak starý… došlo mi, ale aktuální dobrou náladu mi to rozhodně nezkazilo.
Naklonil jsem hlavu na stranu a zamyslel se. „Naloveno máme, hranice jsem přeznačil, než jsem sem došel,“ krátce jsem se odmlčel, „takže si myslím, že je všechno uděláno.“ Usoudil jsem, že kdyby bylo ještě něco třeba, Blue by se ozval. Takhle máme všechno zajištěno a můžeme si na chvilku spočinout a nabrat sílu na zimu. Kdo ví, s čím nás překvapí. Těšilo mě ale, že se Sigy zajímal a chtěl být nápomocen. Vrátila se z lovu i jeho partnerka, společně s uloveným mládětem. Usmál jsem se na ni a jak mi došlo, že jsme se ještě nepředstavili, jal jsem se do napravit: „Na lovu sis vedla dobře. Jsem Storm, Beta smečky.“ Ostatně mládě skolila téměř sama a odvedla skvělou práci.
Blueberry se k nám vrátil společně s Tati. Usmál jsem se na ni a přátelsky mávl ocasem. Byl jsem rád, že je živá a zdravá. Vlastně už nebyla žádné škvrně, ale to jen svědilo o tom, jak dlouho jsem ji neviděl. Zase jsem se na chvilku věnoval svému jídlu, respektive posledním zbytkům.

Vlk, který mi přišel povědomý, se představil jako Sigy. A mně to i tak nějak nesepnulo. Nepřipadalo mi, že bych jeho jméno někdy slyšel. Kdybych se s ním setkal několik let zpátky, tak bylo jasné, že po takové době si stejně nebudu pamatovat, jak se jmenuje. Byl jsem už vlk v letech, navíc jsem za svůj život míjel tolik vlků, kteří v mém životě ve finále nesehráli žádnou výraznou roli. Naklonil jsem hlavu na stranu. Asi bych potřeboval více indicií. „Jmenuji se Storm, těší mě, Sigy,“ přátelsky jsem se na něj usmál, zamával špičkou ocasu a pak se zase pustil do jídla. Maso už tak bylo chladnější a nechtěl jsem, aby bylo úplně studené a tuhé. „No, má paměť už mi neslouží tak jako kdysi. Ani podle jména se mi nic nevybavuje,“ povzdechl jsem si a omluvně se na Sigyho podíval. Nechtěl jsem ho takto zpovídat, ale bylo mi jasné, že jakmile nezjistím, odkud mi je povědomý, nebudu moct usnout. Zvědavost byla holt silnější.
Přidal se k nám Blue. Zřejmě vyřídil, co potřeboval a nyní se vrátil domů. Zhodnotil, že lov proběhl skvěle, s čímž jsem nemohl nesouhlasit. Pak z jeho úst zaznělo několik jmen vlků, které již dlouho neviděl na našem území. Krátce jsem si povzdechl a trochu pokývl hlavou. „Whiskey měl bohužel vždycky toulavé tlapky,“ pověděl jsem. Ani já nevěděl, kde se zrovna nachází. A pokud ze smečky opravdu znovu odešel, mohl se aspoň rozloučit, ne? Jenže starý otec bylo to poslední, co mu přišlo na mysl, a svým způsobem jsem to chápal. Do lesa se vrátila Tati, ale nezamířila k nám, pravděpodobně chtěla být stranou. Jen mě tak napadlo, s kým celou tu dobu byla? Obě pečovatelky přeci byly s námi na lovu a hlídaly ta dvě nová vlčata. Kdo teda celou dobu hlídal malou Tati?

// Východní Galtavar

Všichni jsme se courali z lovu. Byl jsem unavený, ale jak jsem míjel první stromy Borůvkového lesa, všiml jsem si, že pach smečky se pomalu ztrácí. Rozhlédl jsem se. Vlci se určitě shromáždí kolem ulovené vysoké, takže jsem na ně nemusel dávat takový pozor. Ještě chvilku se tam beze mě obejdou, já tu měl ještě nějaké další povinnosti.
Zastavil jsem tedy na hranicích a označkoval první strom. Vydal jsem se směrem na východ. Nemusel jsme les značkovat celý dokola, protože z jižní strany nás chránila skaliska. A za nimi se už nacházel Asgaarský hvozd. Takže bylo třeba hlavně ohlídat sever. Značkoval jsem každý druhý strom, někdy jsem musel sejít z vyšlapané cestičky, abych se dostal úplně k hranicím. Šel jsem klidně, nijak jsem nespěchal. Po lovu jsem rozhodně nemohl energicky běhat jako za mlada. Nyní už jsem neměl energii na rozdávání. Budu jedině rád, když se najím, lehnu si a na chvilku se prospím. Netrvalo dlouho a já se dostal až k řece Mahtaë. Dál už jsem jít nemohl. Krátce jsem zavzpomínal na dobu, kdy přes řeku sídlila další smečka. To už je tak hrozně dávno, povzdechl jsem si. Však většina vlků ani netušila, že ve Smrkovém lese byla kdysi nějaká smečka. A že byla docela početná. Samotného by mě zajímalo, co tehdy vedlo k jejímu rozpadu. Ostatně bych se na to asi mohl zeptat Aranel, ta tam se svým partnerem žila, než se dozvěděli, že jsme s Taillou obnovili naši smečku.
Otočil jsem se a po své stopě šel zpátky do míst, kde jsem označkoval první strom, abych si prošel i západní část severní hranice. Byl jsem rád, že je náš les takový maličký. Značkování pak nezabere půl dne. Byl jsem rád, že tohle místo můžu pořád nazývat svým domovem, vlastně už několik let v řadě. Nedokázal jsem si představit, že bych žil na nějakém jiném místě. Kdyby tu nebyla smečka, vyhrabal bych si tu noru a prostě tu žil, dokud by mě nikdo nevyhnal. Les měl nějaké kouzlo, kterým mě k sobě upoutal. Už jen kvůli Taille a Naomi jsem se odsud nehodlal hnout. Opět jsem značkoval každý druhý strom, a přitom si občas zobnul borůvek. Byly sice dobré, ale zdály se mi už trochu přezrálé. Přeci jen už bylo po sezóně. Olízl jsem si fialovou tlamu zrovna tehdy, když jsem míjel Ovocnou tůňku. Pak jsem se vydal na jih. Dál na západ už nemělo cenu jít, protože tam nás chránila Středozemní propadlina.
Konečně jsem byl s prací hotov a mohl jsem si jít odpočinout. Přeci jen značkování území také patřilo mezi mé povinnosti. Blueberrymu jsem tak aspoň ušetřil práci. Klidným krokem jsem se vydal k místu, kde ležela kořist ulovená Baghý a Norim. Zbytek vlků se zřejmě ještě trousil z lovu, takže jsem se tu potkal jen s Makadim a novým členem. „Můžu se k vám připojit?“ zeptal jsem se přátelsky. Automaticky jsem si to nakráčel k ulovenému kusu a urval si dostatečné množství masa, které mě zasytí. Ten jsem si odnesl dál od laně, abych nebránil ostatním v hodování. S chutí jsem se zakousl do jídla. Pozdě jsem si uvědomil, že mnou vyřečená otázka byla vlastně k ničemu… Stejně jsem tu hodlal zůstat. Přeci nebudu jíst někde úplně v ústraní dál od všech. Taková izolace by mi neprospěla. Byl jsem rád, že náš les ožil. Vdechoval jsem mimo jiné i pach hnědého vlka, jehož jméno jsem zatím neznal. A něco mi na něm nehrálo. „Jsi mi nějakým způsobem povědomý, ale nemám představu, kde bych tvůj pach v minulosti cítil,“ pověděl jsem a naklonil hlavu na stranu. Vždyť jsem už několik dlouhých let nevytáhl paty z lesa, nové vlky jsem poznával jen díky smečce.

Všechno dopadlo naprosto nad má očekávání. Měli jsme dva úlovky, jeden dospělý, druhé bylo mládě. Ale smečku to nasytí naprosto s přehledem. Byl jsem zvědavý, jak bude letošní zima. Opravdu jsem doufal, že se nepřivalí s takovou sílou jako minulý rok. To už by bylo opravdu náročné. Rád bych někomu s kořistí pomohl, ale všichni tak nějak vypadali, že všechno zvládají sami. A já si tak mohl ještě kus energie nechat pro sebe. Nemusel jsem se přeci vyloženě zničit. Teď jsem si ale dokázal, že nějaké aktivní lovení velké zvěře není úplně pro mě. Trápilo mě to, ale fyzicky jsem se těm mladým vlkům prostě nemohl rovnat.
Takže byl čas se pomalu vydat domů. Vykročil jsem za Blueberrym. Byl to zvláštní tah, předat velení lovu někomu novému, ale jak se ukázalo, nebo to špatné rozhodnutí. A jestli těm dvěma chtěl přidělit funkci lovců, takhle si je mohl trochu prozkoušet. Pověřil mě, abych pohlídal les a členy, zatímco on bude pryč. „Spolehni se,“ přikývl jsem a krátce se pousmál. Jako beta jsem měl vlastně hlavně tuto funkci. A když alfa nebyla v lese, byl jsem na té první pozici já. Doufal jsem, že si můj přítel uvědomuje, že mi slíbil, že za mě najde náhradu. Na takovou vysokou pozici jsem už byl starý. „Vedl sis dobře,“ pousmál jsem se na Makadiho. Ten se vydal zpátky do lesa, já šel vlastně kousek za ním. Cestou jsem přemýšlel, jak ho vlastně oslovovat. Byl to problém, na který jsme narazili společně s Aranel, ale na vymýšlení nějakého řešení nebyl čas. Mluví o sobě jako o vlčici, ale… Však mi přišlo naprosto nesmyslné ho tak taky oslovovat. Vždyť to byl vlk! Zamrkal jsem a zavrtěl hlavou. Tohle téma mé mozkové buňky nezpracovávaly dobře. A zeptat se na to samotného Makadiho… To by mohlo vést k dost trapné situaci.

// Borůvkový les

I Blueberry se nabídl, že by kdyžtak mohl pomoct nějakou svou magií. Nakonec ale řekl, že bychom to mohli zkusit postaru. Pousmál jsem se, takhle to přeci bylo mnohem zábavnější. Za normálních okolností. V takovém nepříznivém počasí asi budeme jedině rádi, když úspěšně slovíme a vrátíme se zpátky domů.
Pak se už všichni dali do pohybu. Vydal jsem se stejným směrem jako Makadi. Nemohl jsem si nevšimnout, že je takový nesvůj. Možná v takovém velkém počtu ještě nelovil. Vlastně ani já si nedokázal vzpomenout, kdy naposledy jsem byl součástí podobně velké lovecké skupiny. „Neboj, to zvládneme,“ řekl jsem a povzbudivě se na něj pousmál. Pak už jsem otočil hlavu směrem ke stádu a sledoval jsem pohyb dalších skupinek vlků, abych měl o všem přehled. Své tělo jsem snížil k zemi a začal jsem se plazit. Přeci jen jsem nechtěl stádo vyplašit dříve, než bude zbytek vlků na správném místě. To by nemuselo dopadnout dobře.
Pak se stádo dalo do pohybu. Naštěstí ne naší vinou, jako první se rozeběhla Baghý. Napřímil jsem se a rozeběhl se kupředu. Ten rázný pohyb byl na můj věk asi trochu nepřiměřený, protože jsem okamžitě ucítil bolest kloubů. Musel jsem ale zatnout zuby. Už by mi ale mohlo dojít, že svůj věk nijak neošálím a tělo mě holt bude bolet čím dál tím víc. A ne teď, rozhodně ne teď. Zrychlil jsem, aby se nám stádo nerozuteklo do strany. Naopak jsme ho potřebovali trochu stočit k ostatním vlkům. Sem tam jsem zavrčel, cvakl zuby. Sice to všechno dusot spárek úplně přehlušil, ale aspoň jsem měl sám takový lepší pocit. Zahlédl jsem, že zlatavá vlčice se trápila s mládětem. A Baghý s Norim pravděpodobně měli spadeno na druhý úlovek. Všechno vypadalo dobře.

// Borůvkový les

Zastříhal jsem ušima a podíval se na dvojici vlků, které Blueberry pověřil velením lovu. Sám jsem byl zvědavý, s čím přijdou. Já byl stará škola, měl jsem způsoby lovu, které fungovaly, a proto jsem nějak neměl motivaci zkoušet nějaké jiné. Přeci jen jsem radši vsadil na jistotu, než abych měl dalších pár hodin prázdný žaludek.
Zpomalil jsem, jen co se před námi objevilo stádo vysoké. Mlsně jsem si olízl tlamu a trochu se přikrčil. Zaslechl jsem, že Wizku s Aranel se od nás vzdálí, aby mohly hlídat vlčata. To bylo rozumné. Přeci jen se během lovu může stát nějaká nepříjemnost a bude jen dobře, když budou prckové co nejdál. Wizku byla právě povýšen na Gammu. Pousmál jsem se. Byl jsem rád, že se smečka vzchopila a začala se rozrůstat.
Starší z té dvojice začala popisovat svůj plán. Zastříhal jsem ušima a pečlivě poslouchal. O žádnou důležitou informaci jsem nemohl přijít. Všechno to znělo dobře, logicky. Když zmínila, že by někdo měl hlídat stádo z východu, pohledem si našla mě. Věnoval jsem jí drobný úsměv a rázné pokývnutí hlavou. Už jsem znal svou úlohu a počkal jsem, než Baghý rozdělí funkce i zbytku skupiny. Měl bych se vlastně těm neznámým představit, ale na to teď nebyl úplně čas. Až se vrátíme do lesa, snad k tomu bude lepší příležitost.
Druhý vlk pověřený vedením lovu se na to díval z trochu jiné stránky. Ne že by nutně byla nějak horší. Magie nám v mnoha věcech mohla pomoct a lov nám usnadnit. Já až tolik užitečných magií neměl. Nějakou zábranu, o které mluvil Nori, bych mohl vytvořit z ohně, ale to by v tomhle počasí nebylo ideální. Tu magii jsem neměl až tak vytrénovanou, nepoužíval jsem ji tolikrát, abych si v ní věřil. Počasí nám lov příliš neusnadňovalo. Povrch byl nasáklý vodou a bude to klouzat. Nebylo by tedy lepší se radši spolehnout na své fyzické síly? „V nějaké krizové situaci bych je třeba mohl nějak ochromit elektřinou,“ vyjádřil jsem se a střihl ušima. I když elektřina a voda… To byla nebezpečná kombinace. A chiméra byla až to nejzazší řešení, ke kterému bych se snížil jen v případě, že by opravdu šlo o život.
Vyčkával jsem tedy, až se všichni rozejdeme na své pozice. Jestli někdo neměl nějaké další připomínky, mohlo se jít. Instrukce jsme všichni znali.

Začalo se tu scházet opravdu dost vlků. Nasadil jsem drobný úsměv, abych nevypadal, že tu jsem za trest. Já naopak uvítal nějakou činnost, při které jsem mohl aspoň na chvilku zapomenout. A to lov splňoval naprosto dokonale, protože soustředění zabrání špatným myšlenkám, aby mi neustále proudily v hlavě. Všechny jsem si zběžně prohlédl a pohled mi zůstal nějakou dobu viset na Wizku. Vždyť s těmi modrými odznaky na hlavě vypadala jako… Tailla, pomyslel jsem si a krátce se kousl do jazyka. Jen má milovaná měla na stejných místech zaražené kameny. Ale byly podobně modré. Raději jsem odvrátil pohled stranou.
Blue se jal slova, takže jsem na něj převedl svou pozornost a zastříhal ušima. Představil nám i nějaké nové členy. Bylo dobře, že se k nám přidalo i několik dospělých. Přeci jen jsme tu pořád měli nějaká vlčata, o které jsme se museli během zimy postarat. A věřil jsem, že to takhle půjde daleko snadněji. Snažil jsem se na každém nováčkovi chvilku setrvat pohledem a zapamatovat si jeho jméno. To by nemělo být tak složité, pomyslel jsem si. Paměť mi ještě sloužila docela dobře. Přemýšlel jsem, kde se toulá Taenaran. Tak moc chtěl vidět, jak s Aranel lovíme, ale pak zmizel. A nyní propásne další lov. Olízl jsem si tlamu a krátce přikývl na otázku našeho alfy, zda můžeme vyrazit. Byli jsme opravdu početná skupina, ale to vlastně bylo dobře. Držel jsem se blízko Aranel

// Východní Galtavar

Na tomhle místě jsem se už nechtěl zdržovat déle, než bylo třeba. Bylo to hrozně depresivní a já chtěl přijít na trochu jiné myšlenky. Takže jsem Makadimu i Aranel navrhl, že bychom se mohli projít. Nikam daleko, jen po lese. Borůvky už musely být sladké a měly bychom si jich trochu užít, než zase přijde zima. Doufal jsem, že nebude tak krutá jako ta poslední. Vlk se omluvil, že s námi nepůjde, že ještě něco musí dořešit s Blueberrym. Pousmál jsem se na něj a chápavě přikývl.
Když odešel, podíval jsem se na Aranel. Nemusel jsem k tomu ani použít svou vrozenou magii, abych poznal, na co myslí. „Taky sis toho všimla?“ zamumlal jsem jejím směrem a zastříhal ušima. Nečekal jsem odpověď, protože jsem ji vlastně znal. Nešlo si toho nevšimnout - mluvil o sobě jako o vlčici, ale přitom pach by jasně samčí. Tohle by stejně bylo nad rámec mého stařeckého chápání, takže jsem se ani nemínil pídi, proč to tak je. Prostě jsem to přešel.
Střihl jsem ušima, protože jsem zaslechl vytí. Nestihli jsme se s Aranel ani nikam vypravit, Blue nás svolával na lov. „Jo, to bude fajn,“ přitakal jsem s úsměvem a vydal se za Aranel. Naposledy jsem lovil právě s ní a nyní to vypadalo, že lovců bude víc, což rozhodně bylo lepší. Kdyby se něco pokazilo, byla by větší pravděpodobnost, že by se lov i tak vyvedl. Ťapal jsem kousek za bílou vlčicí a když se zastavila kousek od Blueberryho, udělal jsem to samé. Kolem Alfy se začali shromažďovat vlci, které jsem ani neznal. Ale lov byl asi dobrou příležitostí pro seznámení. Dokonce tu byla i nějaká nová vlčata.