Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ukázalo se, že jsem to nevysvětlil až tak dobře. Natočil jsem hlavu na Tati a poslouchal ji. Nebyla už malá, ale je pravda, že na vztahy měla ještě čas. Co si budeme, i dospělí vlci v tom kolikrát plavali, jak něco tak složitého mohlo pochopit vlče bez zkušeností? „Teoreticky ano,“ začal jsem, ale zarazil se, protože jsem si musel promyslet, jak bych měl pokračovat. Na vrhu, ve kterém byla Naomi, jsem neměl jedinou genetickou stopu. Jejich pravým otcem jsem nebyl, ale tu roli jsem zastával, když Maloboro odešel. Vychovával jsem je jako vlastní a Naomi mi vždycky říkala tati. Nemyslel jsem si, že se vůbec někdy viděla se svým pravým otcem. „Je to složité,“ zakončil jsem s povzdechem. Kdyby se opravdu snažil, vymyslel bych nějakým způsobem, jak to Tati vysvětlit trochu jednodušeji. Jenže nyní už na mě padala únava a já většího přemýšlení nebyl schopný.
Když jsem se zajímal, jak to probíhalo v její rodné smečce, sdělila mi, že pochází ze severu. Evidentně pěkně z daleka, když mi popisovala, jaké podnebí tam panovalo. Zvědavě jsem ji poslouchal a jakmile se dostala k části, kdy se už jako velmi malá musela učit lovit, trochu mi spadla brada. „Takže sis moc dětství neužila, což?“ nadhodil jsem a povzdechl si. Vlčata by přeci měla být několik prvních měsíců úplně bez starostí. Jen si hrát s ostatními vlčaty a zkrátka jen tak existovat, nic neřešit. Chápal jsem, že v její rodné smečce se asi hodilo, když mladí vlci dokázali být samostatní co nejdřív, ale i tak. Jak se ale dostala sem? pomyslel jsem si. Rozhodl jsem se, že se v tom zatím nebudu rýpat. Přeci jen to mohlo být nepříjemné, bolestivé téma a já nechtěl, aby se jí zdály špatné sny.
Bavili jsme se o tom, kde by mohla sehnat nějakou takovou cetku. „Krtci mohou vykopat drahé kameny a ty má Smrt moc ráda,“ poznamenal jsem. U řeky jsme se lehce dotkli gallirejských bohů, takže jí Smrt už něco říkala. Jen ještě nepřemýšlela tak jako zbytek vlků. Všichni si totiž chtěli nahrabat co nejvíc předmětů, aby jim černá můra splnila tajemství.
Tati se po chvilce ponořila do spánku. Během chviličky už klidně a pravidelně oddechovala. Usmál jsem se a hlavu si položil k tělu. Také jsem se stočil do klubíčka, takže jsem v té prohlubni nebyl skoro vůbec vidět. Zvlášť když padla tma.

// Nemám s ním nic v plánu, ráda zůstanu

//Edit 7.12.: Fakt ma to mrzí, ale nemám náladu vôbec na hru, celkovo nemám chuť na Gallireu, stránka. Mi nič nehovorí keď sa prihlásim... Pokúsim sa v priebehu tohto pracovného týždňa.

// Les

Zhluboka jsem se nadechl. Nebyl jsem si jistý, jestli Tati situaci pochopí. Vztahy byly hrozně složité, jak jsem za svůj život poznal. Chvilku jsem mlčel a přemýšlet, jak jí to vysvětlit, aby to pochopila. „Byla nevlastní, protože jsem nebyl její pravý otec. Ten pár dní po jejím narození prostě zdrhl, ale já ji i její sourozence vychovával. Staral jsem se o ně jako o vlastní, jen zkrátka po mně nic nezdědili,“ vysvětil jsem a drobně se usmál. Nevěděl jsem, proč se Maloboro tehdy sebral a Taillu s vlčaty odpustil. Byl jsem mu ale za to vděčný. Kdyby to neudělal, nebyl bych tam, kde jsem nyní.
„Nevím,“ hlesl jsem, „asi tím chtějí vyděsit jiné vlky.“ Nechtěl jsem vidět, jak moji nejbližší vypadali jako mrtvoly v pokročilém stádiu rozkladu. Bylo by to prostě traumatizující. Naomi i Taillu jsem si chtěl pamatovat jako ty krásné vlčice, které jsem miloval. A ne jako kostry s visícími cáry svalů. Svěřila se mi, že moc vlků nezná. „A jak to fungovalo u vás?“ zeptal jsem se. Doteď jsem vlastně nevěděl, jak se objevila na Galliree. Sama, bez rodičů. Taenarana někdo vyhodil do řeky, pokud jsem si správně pamatoval. Naprostá šílenost.
Zazubil jsem se a odpověděl jí: „To nevím. Většinou na to vlci narazí úplně náhodou, ale poradím ti. Na jaře, až začnou krtci vyhrabávat krtince, se dostanou nahoru na povrch zajímavé poklady, které by jinak zůstaly pohřbené hluboko pod zemí. Možná bys tam našla něco, co by se ti zalíbilo.“ Kdo ví, třeba ji hon za vlastním náramkem donutí, aby si všímala naprostých maličkostí, kterých by si jinak nevšimla.
Vešli jsme do jeskyně. Spokojeně jsem zamával ocasem. Záměrně jsem nešel do jeskyně bet, která mi právem náležela. Nechtěl jsem tu Tati nechat samotnou, navíc bychom mohli pokračovat ve svém dialogu, než se ponoříme do spánku. Cestou jsem si čapnul jednu z kožešin a odtáhl si ji do jedné z prohlubní. Tam se totiž tak hezky leželo. Lehnul jsem si na ní a na kamennou zem s položil hlavu. Byla tím pádem trochu výš než mé tělo, ale takhle mi to vyhovovalo. V jeskyni jsem ohřál vzduch, abychom neusínali úplně za chladna. Byla tu sice příjemnější teplota než venku, ale mohlo to být ještě lepší. Hlavně že jsme nebyli vystaveni tomu sněžení.

Píchlo mě u srdce, jen co jsem slyšela znovu její jméno. Krátce jsem odvrátil pohled od Tati a povzdechl si. Nebyla to její chyba, jen se zajímala a ptala se. To bylo u vlčat naprosto normální. Problém byl v tom, že jsem s tou celou situací ještě nebyl tak úplně srovnaný. Ať už co se týkalo Naomi, nebo Tailly. Odkašlal jsem si a pak se podíval na svou společnici. „Bývalá členka smečky a má nevlastní dcera. Asi jsi ji nestihla poznat,“ vysvětlil jsem v krátkosti a pokusil se o úsměv.
Tati mi nevědomky připomněla další, lehce traumatizující událost. Bylo to v době, kdy jsme Taille kopali hrob, když sebou najednou divně cukla a skončila v dost nepřirozené, nelichotivé pozici. Vyděsilo mě to, stejně tak mé společníky. „Jistým způsobem asi ano. Pomocí nějaké magie,“ vysvětlil jsem. Dosud jsem nevěděl, kdo to měl na svědomí. Aranel, Blue? Nebyl jsem si tehdy jistý vůbec v ničem, ani jednoho jsem nechtěl obviňovat. Dokud nám ty dvě nezačnou chodit po lese, jakoby se nechumelilo, řešit to nebudu, slíbil jsem si. Stačilo mi vědět, že nějaký člen naší smečky pravděpodobně takové schopnosti měl.
Snažil jsem se svědění nějak zahnat, ale nešlo to. Naopak se mi zdálo, že čím víc jsem se drbal, tím horší to bylo. Nakonec jsem si lehl na břicho a odfrkl si. Tati poukázala na ozdobu na mé noze. Pousmál jsem se. „Náramek, taková ozdůbka,“ vysvětlil jsem ji a olízl si tlamu. „Dost vlků má nějaké takové cetky, pro okrasu. Třeba Blue má ty šátečky na tlapkách, na krku Aranel se zase houpe křišťál,“ dodal jsem, aby má odpověď nebyla tak strohá. Náramek jsem už měl opravdu spoustu let. Už jsem zapomněl, kde jsem ho našel, ale od té doby jako kdyby se mnou srostl.
Tati správně poznamenala, že v noci zřejmě bude mrznout. Zima jedna protivná, ušklíbl jsem se. Chlad mi na mé staré klouby rozhodně nedělal nejlépe. „To je dobrý nápad. V jeskyni bude o něco tepleji,“ přikývl jsem a na Tati se usmál. Pak jsem se vydal směrem k jeskyni, která od nás byla nedaleko.

// Jeskyně

// Ovocná tůň

Ještě předtím, než jsme vkročili do borůvčí a Ovocnou tůňku nechali za zády, se mě má společnice ptala, jestli i jiní vlci mají nějaké magické pomocníky. Podíval jsem se na ni. Pijavky se na jejím těle stále držely, ale hádal jsem, že jakmile se od červené vlčice dostaneme dál, tvorečkové zmizí. Takhle totiž většina vyvolávajících magií fungovala. „Naomi dokázala vyvolat krysu, myslím,“ sdělil jsem jí zamyšleně. Ve skutečnosti to byl potkan, ale rozdíl mezi těmito dvěma druhy mi nepřišel tak velký. Nedokázal jsem je do sebe rozeznat. Tiše jsem si povzdechl, když jsem si uvědomil, že jsem jméno své nevlastní dcerky vyslovil vůbec poprvé od doby, co se to stalo. „Jinak neznám nikoho, kdo jiný by zvládl vyvolat nějaké zvířátko,“ dodal jsem. Vlastě jsem se na magie cizích vlků moc neptal. Mohl bych to změnit, řekl jsem si, je to rozhodně zajímavé téma k debatě. Zastříhal jsem oušky a trochu zrychlil, abych s mladou vlčicí držel krok. „Někteří vlci se dokáží ve zvířata proměnit, ne jen je fyzicky vyvolat,“ sdělil jsem a trochu tajemně se pousmál.
Už jsme se dostali zpátky do lesa. Pachů tu trochu přibylo. Rozhodně tu už nebyla jen Wizku s Gavriilem. Jakmile jsem na černobílou vlčici pomyslel, zase jsem ucítil tu její vůni. Nikdy mi nepřišla tak intenzivní a vlastně přitažlivá. Odfrkl jsem si a trochu zakroutil hlavou, abych se vrátil myšlenkami na zem. „Ale evidentně to trochu pomohlo,“ usoudil jsem při pohledu na její tvář, „rána už nevypadá tak škaredě.“ Snad jí to i s bolestí trochu pomohlo. Nicméně jak jsme šli vedle sebe, natáhl jsem hlavu k ní a chňapl pijavky naráz do tlamy a odflusnul je stranou. Jakmile se dotkly země, zmizely. To bychom měli, pomyslel jsem si a zastavil se, abych se mohl pořádně podrbat. U tůňky jsem se trochu držel, ale nyní už to svědění bylo nesnesitelné. Drbal jsem se za ušima, na břiše, a nakonec jsem se položil na záda a začal se válet. „Kdy tohle přestane?“ zaskuhral jsem a tiše zavrčel. Tohle byla noční můra.

Všechno se tu vyvíjelo dobře. Cizinci nebyli nijak nebezpeční a i kdyby, ta tady nemohli napáchat moc škody. I tak jsem věřil, že je nic takového nenapadne. Kdo by chtěl někomu ničit domov? pomyslel jsem si. Asi jsem se nějak seknul v době, která už byla dávno pryč. Tehdy tu nebylo tolik nebezpečno. Nikdo se nepaktoval se Smrtí nebo Životem, po Galliree se neproducírovala Styx, která byla schopna urvat kus tváře vlčeti. Šílená doba.
Střihl jsem ušima ke skupince vlků. Tati, zcela pochopitelně, negativně zareagovala na zrůdičky, které se jí přisály k tělu. Jak ale oba vlci tvrdily, měly nějaké léčivé účinky. A já jim věřil. Tady na Galliree bylo totiž možné úplně všechno. Proč ne i nějaké žížaly, které pomáhaly s bolestí. Mladá slečna souhlasně přikývla, takže jsme se mohli pomalu vrátit do lesa. Kdo ví, třeba bychom se mohli připlést ke Gavriilovi a Wizku, když už jsem je prvně tak nemile vyrušil. Upřímně by mě zajímalo, co černo-šedo-bílý vlk dělal celou tu dobu, co by mimo smečku. Dosud se totiž nijak aktivně nezapojoval.
„Opravdu se tu moc dlouho nezdržte,“ pronesl jsem ještě k návštěvníkům a pousmál se. Pak už jsem své bílé oči směřoval na Tati a zavrtěl ocasem. Jednu přední tlapu jsem zvedl a s pokynutím hlavou pomalu vykročil směrem k lesu. „Kde jsme to skončili? U magií, u Života…?“ nadhodil jsem, abych mezi námi rozproudil debatu, kterou jsme museli kvůli povinnostem přerušit. Věřil jsem, že tak Tati přijde a jiné myšlenky. Byla to slečna zvídavá, jak se ukázalo.

// Borůvkový les

Děkuju za akci, byla super! ^^

Storm: 20 mušlí + 5 mušlí za obrázek
Litai: 15 kytek + 5 mušlí za obrázek
Gee: 15 drahokamů + 5 mušlí za obrázek
Thoran: 20 kytek + křišťál + 5 mušlí za obrázek

PŘIDÁNO

Lylwelin mi kývla na pozdrav a od cizích vlků na území se vzdálila. Ohlédl jsem se za sebe. Tati byla kousek dál a skupinka, která postávala nedaleko tůňky, se rozprchla. Hustota vlků na území také klesla, pochyboval jsem, že v lese to bylo jiné. Zůstala tam, počítal jsem, Wizku, Gavriil a měly tam namířeno i Nel s Kayou. S tou bych také rád mluvil, však jsme se dlouho neviděli. Chtěl jsem vědět, jak se jí od té naší záchrany světa dařilo.
Na mou otázku odpověděl hnědý vlk. Má domněnka se potvrdila, byli tu kvůli návštěvě. Pokývl jsem hlavou a pousmál se. „Dobře, můžete se zdržet tady u tůňky, do lesa pro jistotu nechoďte,“ pověděl jsem. Tůň byla přeci jen vedlejší území, tady nikomu nevadili. A opravdu jsem pochyboval, že by nám tady chtěli způsobovat nějaké škody. Mohli si tak akorát vzít ovoce, které se samo postupně doplňovalo, takže by jejich stopy byly zahlazeny. Navíc… Komu šlo o dvě ztracená jablka, nebo hrušky? Měli ode mě povolení zůstat, ale pochyboval jsem, že by se zdrželi nějak zvlášť dlouho. Měl jsem v ně plnou důvěru a troufl jsem si je tu nechat samotné.
S úsměvem jsem k nim kývl hlavou a pak se obrátil na Tati, která byla nedaleko. Vykročil jsem k ní a přátelsky zamával ocasem, když jsem se k ní blížil. „Můžeme se vrátit zpátky do lesa,“ navrhl jsem a posadil se, abych se mohl podrbat za uchem a vůbec tak nějak po celém těle. Před dvojicí jsem se držel, přeci jsem se nemohl přímo před nimi drbat! Nicméně nyní už jsem to nemohl vydržet. Takhle bude za chvilku infikovaný celý les, celá smečka. Což se mi moc nelíbilo, kdoví, jak dlouho to ještě bude trvat. Byl jsem z toho už unavený, otrávený.

// Borůvkový les

Dostal jsem se až k tůňce a byl jsem překvapený, kolik cizích pachů jsem cítil. Nejen aktuální cizince, ale dvojici nějakých dalších. Byli tady, ale odešli. Trochu jsem se zamračil. Jejich pach se netáhl až do lesa, takže se opravdu zdrželi jen na vedlejším teritoriu. Důležité bylo, že byli pryč. Proběhli jsem kolem skupinek, které byly kolem tůně různě rozházené, až jsem se dostali k vetřelcům. Hádal jsem, že Tati mě bude velmi rychle následovat.
Už u nich byla Lylwelin a tvářila se opravdu neústupně. Mohla by z ní být dobrá ochranářka, pomyslel jsem si. Takový přístup byl na této funkci opravdu vítaný. Já byl o něco klidnější než ona, a to hlavně proto, že mi jedna z těch postav byla známá. „Děkuju, Lylwelin, že ses jich ujala,“ pousmál jsem se na členku smečky a následně sjel pohledem ty dva. Vlka jsem neznal, ale vlčice… Vyrostla. Naposledy jsem ji viděl, když opouštěla smečku a sotva dovršila dospělosti. „Co pro vás můžeme udělat?“ oslovil jsem je. Nemyslel jsem si, že by přicházeli s nějakým špatným úmyslem. Vlk měl sice nepříjemné zranění na hřbetě, ale to nenasvědčovalo, že by nás tu chtěl všechny povaraždit. Navíc ta vlčice byla dcerou Haruhi a Sayapa, ti tu několik dlouhých měsíců byli a byli tak podobně staří jako já. Už to bylo ale opravdu dlouho, několik let, co nás její rodiče opustili. Jestli přicházela s tím, že je chtěla vidět, nemohl jsem jí vyjít vstříc. A ten vlk jí dělal garde, asi?

// Řeka Mahtaë (sever)

Cestou k tůni jsme šli po hranicích a já s nelibostí zjistil, že už začínají být lehce neznatelné. Pach se z nich pomalu vytrácel, což rozhodně nebylo dobré znamení. Přeci jsme chtěli, aby každý věděl, že zrovna prochází kolem početné smečky, do které by se neměl montovat, pokud se nechtěl stát její součástí. „Tati,“ oslovil jsem svou společnici, „musím jít přeznačkovat hranice. Potkáme se u tůňky.“ Ne že by mě nějak zdržovala, jen zrovna na tohle jsem chtěl mít klid. Usmál jsem se na ni, přesvědčil se, že má namířeno k tůňce a pak odběhl do lesa. Věděl jsem, že jsme spolu neměli všechno dořešené, ale věřil jsem, že navážeme, jen co vyřídíme ty cizince.
Tati jsem tedy nechal za zády a dal se do značkování. Počasí bylo krásné, takže jsem si užíval ranního sluníčka, které mezi stromy prostupovalo. Ty už se sice svého listí zbavily, ale les mi pořád nepřišel ponurý. Všechno to barevné listí totiž leželo na zemi, takže les se nezdál tak bez života. Horší to bude v zimě, kdy budou vidět jen tmavá torza stromů na bílém sněhu. Bylo dobře, že se les po požáru dokázal trochu vzpamatovat. Nepochyboval jsem ale, že mu někdo pomohl.
Chodil jsem podél hranic a očůrával každý druhý strom. Pro jistotu. Přicházela zima, zvířata si začnou hledat nějaké místo, kde by ji mohla přečkat. Předpokládal jsem, že my jako smečka nebudeme přijímat žádný další hladový krk navíc. Měli jsme tu vlčata, která jsme museli uživit. Cestou jsem přemýšlel, kam se asi Blue s Makadim vydali. Ani mi neřekl, za jak dlouho se vrátí. Neměl bych to jako jeho pravá tlapa vědět? zamyslel jsem se, když jsem se otíral o jeden z ovocných stromů. Možná jen měl někam na spěch a zapomněl na to. I tak jsem byl trochu nejistý. Co když se mu něco stane? Tak Makadi přiběhne pro pomoc, snažil jsem se uchlácholit. Jen jsem nechtěl, aby se mému příteli něco stalo.
Už jsem byl s prací hotový a zhluboka se nadechl pachů, aby zjistil, kdo zůstal na území, zdali se složení vlků v lese nějak změnilo poté, co jsme s Tati opustili území. Zase jsem cítil Gavriila a… Zarazil jsem se. Do čumáku mě úplně bacila velmi výrazná vůně borůvek. Tu měla jen jedna vlčice. Tailla, srdce mi poskočilo. Po těch dlouhých měsících, co jsem byl bez ní, byla uhašená i ta maličká jiskřička naděje, že by mi ji snad někdo mohl vrátit. Nemohl a moc dobře jsem to věděl. I tak jsem se vydal za tou vůní, abych zjistil, co jí je tak hrozně podobné.
S překvapením jsem zjistil, že to byla jen Wizku. Opět jsem si ale připomněl ten děsivý fakt, jak si ty dvě byly podobné. Stejná barevná paleta kožichu, i ty modré odznaky magie na tváři. Sakra! Krátce jsem stáhl uši k hlavě a povzdechl si. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem nebyl zklamaný. Byl. Nestála přede mnou Tailla, té se žádná vlčice nemohla rovnat. No, když už jsem se k nim vydal, přidal jsem do kroku. „Zdravím, Gavriile, Wizku,“ hlesl jsem k nim z dálky a zastavil se docela daleko od nich. Pořád jsem byl dostatečně nohama na zemi, abych věděl, že mám blechy a nechci je nikomu jinému předat. „Už jste jedli?“ pousmál jsem se. Nebyli daleko od úkrytu, takže si srn museli všimnout. A já se zase vydal směrem k tůňce, kde mě čekaly povinnosti.

// Ovocná tůň
// Nenechte se rušit, jen jsem potřebovala natáhnout značkovací post O:)

Chvilinku mi trvalo, než mi sepnulo, kdo je ta Welin. To byl jeden z mnoha znaků, které ukazovaly na to, že jsem se ve členech začínal ztrácet. Rozhodně jsem na to nebyl hrdý, ale smečka se nám nějak velmi rychle rozrostla. Na jednu stranu jsem byl rád, ale na druhou… Vždycky jsme byli spíš rodinná smečka. Nyní tu bylo tolik vlků, které jsem sotva znal. „Myslím, že v tom má tlapky Život. To je velmi mocný vlk a dokáže ledacos,“ pověděl jsem. Je fakt, že Lylwelin nebyla béžová, její kožich byl zlatý, doslova. Já už jsem o roky neviděl a slíbil jsem si, že ho navštívím, jen co se Blue vrátí zpátky na území.
Povzdechl jsem si a zoufale jsem se podrbal za uchem. „Jasně, že chci,“ protestoval jsem a podíval se na Tati. Aspoň že nás ten vzduch začal velmi rychle vysoušet. Tohle bylo snad to jediné, co bylo příjemné. Ale tahle pozitivní emoce nemohla přebít tu negativní, která byla mnohem silnější. „Ale už mi nějak došly nápady, jak se jich zbavit,“ přiznal jsem. Utopit je byl můj jediný, a dost marný nápad. Třeba přijdeme na něco dalšího, až se to zoufalství stane nesnesitelným.
Tati měla pravdu. Někdo skutečně mířil k Ovocné tůňce. Byli to cizinci, ale jeden pach se mi zdál nějakým způsobem povědomý. „Tak to půjdeme omrknout, co ty na to?“ nadhodil jsem s úsměvem a zvedl se ze země. Ještě jsem se otřepal, abych vypadal aspoň trochu reprezentativně. Šlo to ale vůbec s kožichem plným blech? „Ale nebudeme se k nim moc přibližovat, ano? Abychom je náhodou neinfikovali,“ dodal jsem. Sice jsem pochyboval, že by se Tati nějak lísala k cizincům, zvláště když jí Styx dala pěkně za vyučenou. To asi dokázalo s vlčecí psychikou docela zamávat. Rozklusal jsem se směrem k tůňce a užíval si pocit důležitosti.

// Borůvkový les

Polehával jsem na břehu a drkotal zuby o sebe. Tati se překvapivě vrátila do vody, aby ze sebe umyla ještě nějaké nečistoty. Mě už by tam nikdo podruhé nedostal. „No, je to barva. Hnědá, černá, bílá,“ odpověděl jsem rychle. Jak mi byla zima, měl jsem tendenci mluvit rychleji, ani jsem nevěděl, kde se to ve mně bralo. „Nevím, kam přesně mizí. Chlupy tak nějak průběžně vypadávají a narůstají nové. A jak stárneš, začínáš si všímat, že ty nové chlupy nejsou stejně barevné jako všechny kolem, ale mají šedivou barvu,“ vysvětlil jsem a pousmál se. „Tebe ale šediny ještě opravdu nemusí trápit,“ uklidnil jsem ji.
Došel jsem ke stejnému zjištění jako Tati - ty blechy tu pořád byly. Libovaly si v našich kožíšcích a bylo to velmi nepříjemné. Měl jsem dokonce takový pocit, že jsme je touhle studenou sprchou naštvali a ony začaly kousat ještě víc. Střídavě jsem se drbal za ušima, na břiše, ale nic nepomáhalo. Bylo to úplně nekonečné. Takhle přeci nebudeme moct ani usnout, protože nás tyhle potvory budou neustále budit! „Myslím, že dost dlouho,“ vydechl jsem a opětoval Tati nešťastný pohled. „Déle, než jsem si myslel,“ přiznal jsem. Holt jsem by starý, ale pořád byly nějaké věci, ve kterých jsem se nevyznal. Třeba v takových parazitech.
Už jsem toho měl dost. Koupel byla zbytečná, vůbec nám nepomohla. Tati sice nevypadala, že by jí náhlý chlad trápil, ale já nechtěl riskovat její nachlazení. Kolem náš se začal vířit teplý vzduch. Jeho rychlost byla nízká a teplota vysoká, aby nám dobře vysušil kožíšky. Sám jsem trochu pozvedl čumák k nebi, aby se mi dobře vysušil krk, a užíval si ten pocit.

Pochopil jsem správně. Tati se chtěla naučit sebeobraně, která jí rozhodně bude co platná. Zvlášť když se tu pohyboval někdo jako Styx. „Tak třeba něco vymyslíme,“ pousmál jsem se na ni. Rád bych jí pomohl, ale nějak jsem nevěděl jak. Leda že bych vyrobil nějaký model vlka, který by jí sloužil jako figurant. Ale z čeho? Žádnou takovou šikovnou magii jsem neměl.
Pokývl jsem hlavou a cosi souhlasně zamručel na její otázku. Ano, cítil jsem se starý. „Jednotlivé chlupy ztrácení pigment, barvu. No a jak v nich nejsou ty určité látky, zůstane prázdný, a tedy šedý,“ vysvětlil jsem. Pozor, já ovšem ještě tolik šedin neměl! Nějaké ano, ale ještě mi nezbělala celá hlava. A já doufal, že se tak ani nikdy nestane.
Tati byla asi opravdu statečnější než já - do vody přímo skočila! Já tam pořád stál jako Y, s jednou nohou namočenou ve vodě, když se na mě nahrnula vlna, kterou vlče svým skokem vytvořilo. Najednou mi voda kapala z tlamy, z čenichu a měl jsem ohozenou část hřbetu. No, to už je asi stejně jedno, pomyslel jsem si a odevzdaně do slepého ramene vklouzl. Tati se oproti tomu vyřítila na břeh a cosi zkonstatovala.
Měla pravdu, voda byla pěkně studená, ale ne ledová. Na to se teplota pohybovala ještě stále nad bodem mrazu. Zaťal jsem zuby a snažil se v té vodě nějakou dobu zůstat. Každá má buňka v těle ale chtěla pryč, a tak mě to stálo velkou dávku sebezapření. Moc dlouho jsem to stejně nevydržel a už jsem se hrabal zpátky na břeh.
„Tak co? Pomohlo to?“ vyzvídal jsem a zuby mi lehce klepaly o sebe. Otřásl jsem sebou, abych z kožichu dostal co nejvíc vody. Pak jsem si lehnul na záda a začal si je drbat o zem. Obával jsem se, že to moc nezabralo. Ty potvory byly asi sakra odolné!

// Borůvkový les

Leda tak Styx, pomyslel jsem si. Té by se určitě nepříčilo jedno takové vlče utopit. Nebo klidně víc, ona na to byla prohnilá dost. Olízl jsem si čumák a na chvilku přemýšlel, jestli si za tu dobu, co se toulala mimo smečku, stačilo vytvořit ještě nějaké nepřátele. Snad ne. „Jak se bránit? V boji?“ zeptal jsem se, abych si byl jistý, že vím, na co přesně je její dotaz směřován. Pak jsem se zamyslel. Mě nikdo bojovat neučil. Všechno to přišlo se zkušenostmi. Navíc já měl takové magie, díky kterým jsem se dokázal klasickým soubojům s drápy a zuby efektivně vyhnout. „Víš, určitě by nebylo na škodu tě to nějak naučit. Je důležité vědět, jak se bránit,“ řekl jsem, ale ta realizace mi nějak unikala. To by jako měla bojovat proti mně? Vždyť by to bylo nefér. A aby bojovala s jiným vlčetem, to jsem tak nemohl dopustit. Zůstal jsem zamyšlený.
Naše malá Tati byla pěkná škodolibka, jak se ukázalo. Ale bavila mě, takže jsem se jen usmíval. Pokud nebude nutit pít z oceánu zrovna mě, v tom případě už bych mi to nepřišlo zábavné. Taková magie příkazu by v jejích tlapách byla asi pěkně nebezpečná. Byl jsem zvědavý, co jí rodiče dali do vínku. Tati do mě šťouchla, snad abych přidal. „Staře, maličká, staře,“ zahudroval jsem se schválně ještě hlubším hlasem, než který jsem měl normálně. Pak jsem se ale zasmál. Nejvíce mě na tom stáčí štvalo, že mě bolel doslova celý vlk. Úplně zbytečně, klidně i po spánku. Žil jsem prakticky v neustálé bolesti a rozlišoval jsem dny, kdy to bolelo méně a kdy více.
Tati se mi na chvilku vzdálila. Byl jsem klidný, nemohla doběhnout daleko. Vždyť řeka tekla doslova za rohem, pár metrů od hranic. Byla hraniční řekou mezi naší smečkou a tou, co kdysi dávno sídlila ve Smrkovém lese. Hádal jsem, že se časem rozpadla. Z myšlenek mě vytrhlo vlče, které se s úsměvem vrátilo. „Neomlouvej se. Já nemůžu tak poskakovat jako ty,“ sdělil jsem jí a pousmál se. Musela být nějaká cesta, nějaký způsob, jak být znovu vitální. Vždyť jsme tu měli spoustu magií, neexistovala i nějaká, která by mi zaručila, že mě aspoň zbaví té bolesti kloubů? Živote?
Dorazili jsme k řece. Zastavil jsem se na břehu a zamyšleně se díval do proudu. „Měli bychom si najít nějakou malou tůňku, slepé rameno. Úplně do proudu se mi opravdu lézt nechce,“ přemýšlel jsem nahlas a rozhlédl se z jedné strany na druhou. Pak jsem o pár desítek metrů popošel na sever. Borůvkáč jsme stále měli v zádech, což bylo důležité. A nějaké malé slepé rameno jsem skutečně našel. „Tady by to mělo být v pohodě,“ houkl jsem na Tati, aby popošla ke mně. Do vody jsem strčil nejprve jednu přední tlapu. Studí! zaťal jsem zuby. Sice jsem si nebyl jistý, jestli mi zrovna chlad pomůže na bolest kloubů. Na celé té věci mě těšil tak akorát ten teplý fén, který kolem nás proženu, až z té vody vylezeme.

Bob, zubil jsem se, to mu musím říct, jen co se vrátí! Rozhodně to byla ta nejsrandovnější přezdívka, jakou kdy náš alfák obdržel. „Ale jistě, že bych vás ochránil,“ přitakal jsem. Za smečku bych i život položil.
Překvapeně jsem zamrkal, ale následně jsem se pobaveně zasmál. „Copak to kuješ z plány, Tati?“ zubil jsem na ni a švihl ocasem, takže jsem ji lehce ovanul vánkem. „Utopit vlka není tak snadné, vždyť se ti bude bránit,“ dodala jsem. Každý měl nějaký pud sebezáchovy. Nikdo by nechtěl polykat andělíčky. Navíc utopení mi přišlo jako hrozný způsob smrti. Dlouhý a určitě bolestivý, jak by se plíce plnily vodou. Zachvěl jsem se, raději jsem na to nechtěl myslet.
„V oceáně, vážně?“ střihl jsem ušima překvapeně a zase se na ni usmál. Věděl jsem, že tu někde je, ale na pláži jsem nebyl už roky. Možná ještě s Taillou, když jsme tehdy cestovali po Gallirei. I do pouště jsme se tehdy podívali. „A lokla sis té slané vody?“ vyzvídal jsem. To se určitě stalo i mně, divil bych se, kdyby se ona tomu vyhnula.
Tati ke mně vesele přiskočila a šťouchla mě tlapou do hřbetu. „No jo, no jo. Vždyť už vstávám,“ řek jsem poraženecky a vyškrábal se na nohy. Oklepal jsem se a hned na to se podrbal za uchem. S těmi blechami to nebude jen tak. Tati evidentně moc nepjala mimické svaly a stará rána se jí opět otevřela. Povzdechl jsem si, bylo mi líto, jak jí Styx ublížila. „Až se vrátíme, třeba už tu bude víc vlků. Možná, že se tu najde někdo, kdo ovládá nějakou léčitelskou magii,“ řekl jsem a ujišťoval tak i sám sebe, ačkoliv jsem nikoho takového ve smečce neznal.
Střihl jsem ušima a podíval se na hnědé vlče. Uvědomuje si vůbec, co je to smrt? ptal jsem se sám sebe. Mně to tedy nikdo nikdy nevysvětloval, prostě jsem od určitého stádia věděl. Možná to bylo proto, že jsem jako velmi mladý byl svědkem smrti mé maminky. A stejně mi to všechno došlo asi až později. „Dokud žijeme, dokud dýcháme. Jakmile dýchat přestaneme, je s námi konec,“ snažil jsem se vysvětlit. „Každým dnem jsme o něco starší. Je to dlouhý proces, ovšem ne nekonečný,“ dodal jsem. Na takové otázky se vždycky ptal Whiskey, byl vždycky tím chytřejším vlčetem. Ne že bych chtěl Coffina nějak podceňovat, ale Whis byl zkrátka intelektuál. „Ty ještě nemáš ani rok, jsi mlaďounká,“ mrkl jsem na ni. V určité fázi se vlčatům začaly zbarvovat oči podle magie, anebo taky ne. Nicméně jsem byl otcem dvou vrhů vlčat, věděl jsem, kdy vlče vypadá jako vlče a kdy jako dospělý vlk. Vydal jsem se za Tati, ale rozhodně ne tak hopkavou chůzí. Naopak jsem se různě ošíval, jak mě kousaly blechy.

// Mahtaë (sever)

Tati měla dobrý nápad, ale já k tomu měl výhrady: „Blue je mimo území, takže bych až tak daleko nešel. Mohli bychom se ale vrátit zpátky k řece. Pochybuji, že by tam Styx ještě pořád byla.“ Mahtaë byla doslova coby kamenem dohodil. Velké vlčí jezero také nebylo kdoví jak daleko, ale čím méně území mezi lesem a konečnou destinací, tím lépe. „Nicméně bychom to mohli zkusit. Aspoň se budeme před zimou otužovat,“ zavtipkoval jsem. Usušit se byla jedna věc, ovšem vlézt do té studené vody, to bylo přeci jen složitější.
„Ale jdi, každý nějakou magii má,“ mrkl jsem na ni, „jen trvá, než se projeví.“ Sám jsem si vzpomínal, jak vyděšený jsem byl, když se mi v hlavě začaly objevovat cizí myšlenky. A nemohl jsem to zastavit! To na tom bylo to nejděsivější. Měl jsem pocit, jako bych cizím vlkům narušoval soukromí nebo tak něco. „Ano,“ přikývl jsem. Nevěděl jsem, kdo to měl na svědomí. Možná Blue? Opravdu jsem nevěděl, v dobu, kdy nám shořel věc, jsem byl konsternován úplně jinou věcí. Ztráta Naomi mě na nějakou dobu úplně oslabila. „Myslím, že cokoliv. Ještě jsem neměla tolik možností magii vyzkoušet. Do konfliktů se tak často nedostávám,“ vysvětlil jsem. Sám jsem byl překvapený, jak silná ta magie byla. K takovým jsem měl respekt, stejně jako k ohni a elektřině. „Já bohužel ne. Ale neviditelnost skvělá!“ zazubil jsem se. Tušil jsem, že může být použitá velmi efektivně i v boji, nejen v lovu.
Střihl jsem ušima směrem, kterým se ozývalo houkání. Pousmál jsem se a přikývl. „Ano, obvykle jich tu je ještě mnohem víc, ale blíží se zima, takže tu zůstali jen někteří,“ řekl jsem a podíval se do korun stromů. Nemyslel jsem zrovna, že se tu jindy nachází víc sov, ale měl jsem na mysli malé pěvce. Těch tu bylo na jaře opravdu hodně a každý zpíval trochu jinak. Mávl jsem ocasem.
Tati mi sdělila, že Sigy s vlčátkem šli k jezeru. Pokývl jsem hlavou. „Víš, že já už taky ne?“ zazubil jsem se. Rozhodně v tom nebyla sama. Jak už jsem neměl kontrolu nad tím, kdo byl do smečky přijatý, nějak jsem se v tom neorientoval. Noriho s Baghý jsem také viděl poprvé při lovu a po něm se někam vypařili. Neměl jsem jim to za zlé, byli kappami, mohli si chodit kam chtěli. Tati se o kousek přiblížila a položila mi další otázku. „Jéje, opravdu dlouho,“ vydechl jsem a zadíval se do korun stromů. Vzpomínal jsem, počítal jsem. Kluci se narodili po výbuchu sopky během té povodně, pomyslel jsem si. „Devět let,“ řekl jsem konečný verdikt a zastříhal ušima. Bylo to šílené, hrozně dlouhá doba, ale rozhodně bych neměnil. Do Borůvkové smečky jsem se vlastně přidal téměř hned, co jsem se na Gallireu dostal. Příliš jsem se netoulal.