Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Spal jsem dost tvrdě a vytrvale. Nikdo by mě nedokázal vzbudit. I kdyby v lese hořelo, stejně bych se vší pravděpodobností spal dál. Nevěděl jsem o světě, před očima jsem měl jen černočernou tmu. Kupodivu jsem sebou ani neškubal, jak to u mě většinou bývalo zvykem. Klidný spánek mi vydržel pěkně dlouho, minimálně celé odpoledne a noc. Po celou dobu jsem byl stočený v klubíčku u jednoho z dubů.
Možná bych se neprobral ještě dobrých pár hodin, kdyby mi najednou něco nespadlo na hlavu. Prudce jsem sebou škubl a vyskočil na nohy. Byl jsem ještě v polospánku, takže mi odhalení onoho zločince dalo docela zabrat. Nakonec jsem na větvi rozpoznal veverku, která po mě ještě jednou hodila několik žaludů. „Ty otravný hlodavče! Jen počkej, až slezeš dolů!” pohrozil jsem s hlasitým vrčením. Předními tlapami jsem se opřel o kmen břízy a vší silou zatlačil. Koruna stromu se sice rozhoupala, ale s veverkou to nic neudělalo. Pořád si tam spokojeně seděla a dívala se na mě. Jako by se mi smála! Ještě jednou jsem naštvaně zavrčel a na protest se posadil pod břízu. Čekal jsem, až ta mrcha konečně sleze a já se budu moct pomstít.
Tohle nikam nevede, zamračil jsem se a hodil nazlobený pohled po veverce. Nechtěla slézt a já tu nehodlal čekat do nekonečna. Otočil jsem se k bříze zády a rozešel se po lese. Nasál jsem pachy vlků. Naštěstí se tu žádný další vetřelec nenacházel. Nově přijatá Vločka se kamsi vytratila, jinak se nic zásadního nezměnilo. Rozeběhl jsem se za Taillou.
Zanedlouho jsem svou partnerku našel na stejném místě, kde byla naposledy. Zářivě jsem se usmál a posadil se vedle ní, přičemž jsem k ní přitulil. „Stalo se tu něco, o čem bych měl vědět?” zeptal jsem se. I za tak krátkou dobu se tu mohlo něco přihodit a já potřeboval vědět o všem! I o tom nejtišším šustnutí.

Pocítil jsem, že mé jednání v něm vyvolalo nejistotu. Přesně toho jsem chtěl docílit. Vítězoslavně jsem se pousmál, ale když jsem se k němu otočil čelem, můj výraz se změnil. Byl neutrální s nádechem naštvanosti. Mé rozhodnutí o jeho pobytu na území smečky jsem vyslovil poměrně chladně, i když to byla vlastně dobrá zpráva, která mladého vlčka potěšila. Několikrát vesele vyskočil do vzduchu a poděkoval mi. Zároveň slíbil, že smečku bude chránit. Ještě aby ne. To bych si s tebou rád vyříkal, ušklíbl jsem se a jen přikývl, jakože jsem ho vnímal. Ve skutečnosti jsem stále přemýšlel, jestli svůj slib dodrží. Co kdyby se náhodou něco stalo.
Naomi pozvala Faelnira k lovu a oba se o pár metrů vzdálili. Byl jsem rád, že si moje tlama aspoň na chvíli od mluvení odpočine. Zvědavě jsem se rozhlédl po lese. Chtěl jsem se jít podívat za Taillou a vetřelcem. Pár sekund nato jsem je však zahlédl mezi stromy. Švihl jsem ocasem a postavil se, abych znovu působil větší. Usmál jsem se na svou partnerku, když se o mě lehce otřela. Chvíli jsem se na ni zasněně díval, ale pak jsem si uvědomil, že je tu Vločka. Tak se vlčice nejspíš jmenovala. Prohlédl jsem si jí od pacek až po hlavu. Možná jsem jí skutečně někde viděl. „Hádám, že tě Tailla už dostatečně vyslechla, takže tě nebudu tolik trápit, ale přesto se zeptám... Proč zrovna naše smečka a byla bys ochotná chránit území i ostatní členy?” promluvil jsem k ní klidným hlasem. Kdyby byla naprosto neschopná, určitě by jí sem Tai nevodila. Mě na dovednostech tolik nezáleželo, protože k čemu by nám byl skvělý lovec, kdyby smečku za pár dní opustil? Uvítal jsem loajálního člena, a jeho schopnosti jsem bral spíše jako výhodný bonus. Všechno se přeci dalo časem vypilovat a zlepšit. Vločku jsem si stále prohlížel a čekal na odpověď.

// Omlouvám se za přeskočení, Vloč, ale na týden budu mimo a chtěla jsem to mít z krku. Po tu dobu povoluji Taille manipulaci :) Mějte se!

Nasál jsem do čenichu cizí pach, který se táhl od hranic. Zdálo se mi, že jsem jej už někdy cítil, ale na jméno ani podobu nositele jsem si nedokázal vzpomenout. Vydechl jsem a podíval se na Naomi. Vykouzlila mi úsměv na tváři tím, že tu chce zůstat a já ani neváhal s odpovědí: „S tvým členstvím se samozřejmě počítá. Vítej v Borůvkové smečce.” Byl jsem si jistý, že Tailla se názorem lišit nebude. Vždyť to byla její dcera, určitě jí chtěla mít na blízku. To mi připomnělo, že bych měl vyhledat Coffina. Už strašně dlouho dlouho jsme se neviděli a chtěl jsem zjistit, jestli by se chtěl také vrátit do svého rodného lesa.
Z přemýšlení mě znovu vytrhla Naomi, která nás s tmavě hnědým vzájemně představila. U něj zmínila, že je jejím nejlepším přítelem už od malička. Uznale jsem pokýval hlavou a krátce švihl ocasem. Faelnir ještě doplnil jména svých rodičů. Jedno mi možná něco říkalo, ale vlčici jsem znal akorát tak z doslechu. „Těší mě, Faelnire,” řekl jsem k němu a lehounce zavrtěl ocasem. Pořád byl vetřelcem na území smečky, ale když se znal s Naomi, chtěl jsem ho tu tolerovat. Aspoň chvíli, dokud se nerozhodne, jestli tu zůstane, nebo půjde dál.
Chvíli bylo mezi námi ticho, pak se ale ozval tmavě hnědý vlk s tím, že by se také rád přidal do smečky. Zastříhal jsem ušima a obrátil hlavu k němu. Zná se s Naomi a evidentně i s Taillou, ten fakt jsem si musel připomenout. Ještě jednou jsem si Faelnira prohlédl a vstal. Udělal jsem kolem něj jedno kolečko, přičemž jsem si prohlédl každý chlup na jeho těle. Mírně jsem stáhl uši k hlavě a tiše zavrčel. Chtěl jsem v něm vzbudit trochu nejistoty, možná i strachu. Vždyť si tu napochodoval jakoby nic. Ani podřazenost nedal najevo, byl tu jako na návštěvě. Ale z mé strany na nevítané návštěvě.
Když jsem se vrátil k jeho hlavě, pořád jsem se mírně mračil. V hlavě jsem rychle porovnal pro a proti. „Pokud se chceš skutečně přidat a ochraňovat území i ostatní členy svým holým životem... Tak tě tedy vítám v Borůvkové smečce,” pronesl jsem k němu a mírně se usmál. Udělal jsem od něj pár kroků a posadil se na břeh tůňky. Konečně jsem mohl na moment vydechnout, i když ještě jeden vetřelec tu oxidoval. „Jestli máte hlad, něco si ulovte. Chovejte se tu jako doma,” promluvil jsem k Naomi i Faelnirovi. Ocas jsem si obtočil kolem těle a spokojeně se rozhlédl po lese. Těšilo mě, že se smečka začíná rozrůstat.

Ann se po chvilce otočila s tím, že se tu porozhlédne sama, že nás nechce dál zatěžovat. Chtěl jsem něco říct, ale namísto toho jsem se jen ušklíbl. Byli jsme jedna smečka, proč by nás měla otravovat? Mě její přítomnost rozhodně nevadila. Obrátil jsem hlavu k hranicím lesa. Odtamtud jsem ucítil nový, cizí pach. Švihl jsem ocasem a jen přikývl na Annino upozornění.
Krátce jsem pohlédl na Tai, která cizince zřejmě poznala. Švihl jsem ocasem a podíval se vlídným pohledem na černohnědou vlčici a tím jí dal najevo, že si skutečně může jít odpočinout. Náhle jsem zaslechl známý hlas. S nastraženými oušky jsem se rozhlédl po lese. Nejprve jsem si myslel, že se jedná o Coffina, ale ten měl mnohem hrubší a nižší hlas, a proto jsem tuto možnost zavrhl. Později jsem i podle pachu poznal Naomi. Usmál jsem se a začal vrtět ocasem, když se před námi objevila. Spokojeně jsem přivřel oči, když se o mě otřela. Věnoval jsem jí srdečný úsměv a chtěl se dát do hovoru, ale tu jsem ucítil další pach a vykřiknutí jména mé partnerky. Mírně, možná i žárlivě, jsem se ušklíbl a neklidně švihl ocasem. Zastavil před námi tmavě hnědý vlk s žíháním. Zjevně se ti dva také znali. Když neznámý promluvil na Naomi, naklonil jsem hlavu na stranu. Propásl jsem snad něco? zamyslel jsem se. Když jsme se viděli naposledy, nezmiňovala žádného vlka, se kterým by byla. Tohle téma jsem nechal plavat, protože Tailla se vybrala za vetřelcem a jim řekla, aby tu se mnou počkali.
Pohlédl jsem se na tmavě hnědého vlka, který se mě zeptal na jméno. Zřejmě mě odněkud znal, ale já si jej vůbec nevybavoval. „Storm. Promiň, já si tě taky nepamatuji. Kdo jsi?” probral jsem se z mírného 'klopýtnutí' a dal se do maximálního soustředění. Ještě chvíli jsem si vlka prohlížela a potom jsem se podíval na Naomi. Snažil jsem si vzpomenout na její otázky. „Myslím, že se oba máme skvěle. A co je u nás obou nového, to už vlastně řekla tvoje mamka,” řekl jsem krátce s úsměvem na tváři. Když se mluvilo o tom, že mám zase domov, zázemí, nešlo se neusmát. Ohledně rodiny jsem se musel trochu zamyslet. Nebyl jsem si jistý, co přesně chce slyšet. „Od té doby, co jsme se viděli naposledy, jsem nepotkal ani jednoho z tvých bratrů. Coffina jsem také neviděl. Našel jsem akorát Tai,” promluvil jsem nakonec a podíval se mezi stromy, kde zmizela má partnerka. Věděl jsem, že vetřelce zvládne sama už jenom proto, že se znají. Já bych tam teď akorát překážel. Navíc jsem tu měl zůstat s Naomi a tím tmavě hnědým. Natočil jsem uši k nim a díval se vlídným pohledem.

// S mou případnou odpovědí počítejte tak za týden. Dříve se k netu nedostanu.

Pohlédl jsem na Ann, která vyprávěla o alfa samci z její bývalé smečky. Už z poslechu se dalo vyčíst, že se jedná o chytrého vlka s hromadou zkušeností. Zvědavě jsem zastříhal ušima a její slova si chvíli nechal znít v hlavě. Mlčky jsem se usmál a položil si hlavu na packy. Na moment jsem přivřel oči a nechal se unášet svými myšlenkami. Po chvilce jsem pozornost vrátil zpět k vlčicím a hlavu zvedl z pacek.
Znovu jsem se musel zorientovat v hovoru. Ann Taille pochválila safíry a to bylo asi všechno, co se za tu dobu odehrálo. Takže jsem o tolik nepřišel, pomyslel jsem si a obrátil se k hnědočerné vlčici s otázkou. Překvapilo mě, že znovu trochu znejistěla. Prý navštívila Asgaar a Řeku Mahtaë. Pak šla asi rovnou sem. Usmál jsem se a přikývl. „Samozřejmě že ne. Jen jsem se chtěl zeptat, to je všechno. Nic víc, nic míň,” odpověděl jsem stručně. Proč bych na tom hledal něco špatného? Já proti tomu nic neměl. Spíše se mi Ann zdála pořád taková nejistá. Jakoby se bála, že něco pokazí. Mile jsem se usmál a podíval se po Tai. Souhlasně jsem přikývl a ještě k tomu něco dodal: „Jestli máš hlad, můžeš si tu něco najít. Lesními plody se dá docela dobře nasytit, ale můžeš narazit i na kuny a lasičky. Veverky se ti asi nepovede ulovit, ty jen málokdy slézají ze stromů.” Rozhodně jsem nechtěl, aby tu zbytečně hladověla. Vždyť tu bylo jídla pro nás všechny!
K ránu se obloha začala usměrňovat a bouřka přešla. Bylo příjemně, jelikož se tu vlhkost z lijáku ještě pořád držela. Usmál jsem se a po delší době se posadil. Rozhlédl jsem se po lese. Nedaleké borůvčí se párkrát zatřáslo a po chvilce z něj vyběhla kuna. Líbilo se mi, jak se všechno dává do normálu. Vstal jsem se začal se trochu protahovat. Přitom jsem sledoval vlčice, jestli se také přijdou ohřát na sluníčko. Les po dešti pookřál a zelená barva borůvčí se ještě více rozsvítila a zesvětlila. Zavrtěl jsem ocasem a nadechl se čerstvého vzduchu.

Nemohl jsem z oblohy spustit zrak. Byl jsem úplně zaujatý těmi pokroucenými, svítícími úkazy mezi mraky. A potěšilo mě, že v lese nejsem jediným milovníkem bouřek. Krátce jsem se podíval na Taillu a musel se lehce ušklíbnout. „Samozřejmě že jsi. A dokonalá, skvělá a moje k tomu,” oznámil jsem s velmi vážným tónem. Chtěl jsem si jí zase usmířit, takže jsem svou hlavu otřel o její krk a krátce jí olízl na tváři. Následně jsem se nevinně usmál. Vlčice se daly do hovoru, protože se Ann zeptala, jak Tai přišla k safírům na hlavě. Odvrátil jsem pohled k nebi na tmavé mraky.
Déšť začal sílit a kvůli silnému větru se jeho dráha začala měnit. Byla taková šikmá a ne kolmá jako předtím. Ucítil jsem velké kapky na packách. Ušklíbl jsem se a přesunul se blíže ke stěně. Lehl jsem si tak, aby na mě voda nemohla. Ocas jsem stáhl ke svému břichu a konečně pozornost obrátil k vlčicím. Chtěl jsem Ann trochu více poznat, a proto jsem začal poslouchat. Zmínila svou bývalou smečku, která sídlila ve skalním bludišti. Nedokázal jsem si představit, jak tam mohou žít vlci. Za pár týdnů bych možná bludiště rozluštil, ale co kdybych byl nováčkem? Bloudit několik hodin, než bych našel úkryt a pak se zase vymotat ven... Ne, to by opravdu nešlo. Ale nutno uznat, že proti nepříteli skvěle vybrané místo. Bylo vidět, že když Ann mluvila o svém bývalém domově, trochu posmutněla. Povzdechl jsem si a znovu se podíval na oblohu. Tai se jí omluvila, ale vždyť nemohla tušit, jaké emoce to ve vlčici vyvolá. Každopádně svá slova opravdu hezky zformulovala. Proč se trápit minulostí, když už jí nedokážeme změnit, ani kdybychom se na hlavu postavili?
Věnoval jsem Ann povzbudivý úsměv a nad její otázkou nemusel ani moc přemýšlet. Slova se nejprve ujala Tailla a já jí nechtěl skákat do řeči, a proto jsem počkal, až domluví. „Já pocházím z hor, které jsou na severu. Žil jsem na druhém úpatí, tedy mimo Gallireu,” odpověděl jsem a hlavu krátce natočil na sever. K Zubaté jsem se musel zase někdy vypravit. Mohl bych přitom dojít na návštěvu ke Smrti. Přímo skvělý nápad. Obrátil jsem hlavu k Ann, protože i já se chtěl na něco zeptat: „Ty tu nejsi moc dlouho, že? Navštívila jsi i jiná místa?” Sice jednoduchá otázka, ale skutečně mě to zajímalo.

Ann byla z příjetí viditelně nadšená. I její emoce, které se mi v hlavě promítaly, tomu nasvědčovaly. Poděkovala a slíbila, že nás nezklame. Úsměv jsem jí opětoval a krátce zavrtěl ocasem. Slib je slib, tak se ho snaž dodržet, řekl jsem si v hlavě. Když už to slíbila, musela se toho taky držet. Byl jsem zvědavý, jak dlouho jí tento přístup vydrží. Doufal jsem však, že s ní budeme moci počítat. Tailla se přidala k uvítání a její slova měla mnohem větší hloubku než ta má. Řečnictví mi nikdy moc nešlo. Snad každý byl lepší řečník než já. Měl bych na tom zapracovat, rozhodl jsem se, ale vůbec jsem netušil, jak se dá taková dovednost nacvičit.
Najednou se znovu ozvala bouřka, tentokrát mnohem kratším intervalem mezi bleskem a hromem. Postavil jsem se na nohy a naposledy se podíval na vlčice. Nechtěl jsem celý promoknout, a tak jsem se rozeběhl směrem k tůňce. Neohlížel jsem se nalevo, ani napravo, prostě jsem běžel. Nechtěl jsem být zasažen bleskem, a proto jsem se schoval pod jeden ze skalních převisů u tůňky. Přesně jak řekla Tailla.
Svůj pohled jsem automaticky obrátil k zataženému, temnému nebi. Přímo mě fascinovalo. Jen koutkem oka jsem zahlédl vlčice, které už konečně dorazily, ale nevěnoval jsem jim téměř žádnou pozornost. Až kdy promluvila má partnerka, ohlédl jsem se po ní. Také jsem si až teď všiml, že Ann se dívá na oblohu stejně fascinovaně jako já. Zazubil jsem se a krátce do Tailly dloubl čenichem. „Vždyť je tak kouzelná, magická. Nejde se na ní nedívat,” poznamenal jsem a znovu se podíval na oblohu. S přivřenýma očima jsem se zhluboka nadechl toho svěžího vzduchu. Byl úplně jiný, takový dýchatelnější a nevyschlo mi z něj v krku, jak tomu bylo v normální letní den.
Vstal jsem a udělal na místě tři kruhy, abych si mohl pohodlně lehnout. Když jsem tak učinil, zády jsem se opíral o kamennou stěnu. Přesně tak, jak jsem to naplánoval. Až teď jsem si uvědomil, že Ann do této chvíle nevěděla Taillino jméno. Asi jen já nenáviděl přezdívky a celkově jiné oslovování. Aby řeč nestála, začala Tai vyzvídat. Pousmál jsem se a podíval se po vlčicích. I já se chtěl na něco zeptat, ale takhle by Ann měla až moc otázek. Takže jsem to nechal na další kolo. Možná se na mě dostane.

Pohled jsem upíral na Ann a vnímal každé její slovo. Přitom jsem se snažil číst i mezi řádky, tedy v jejích myšlenkách. Chtěl jsem se v nich najít nějaký podnět, kterého bych se mohl chytit, ale mé bádání nikam nevedlo. Její nedávné emoce mě akorát mátly a pomalu jsem začal ztrácet pojem o těch svých. Tuto magii jsem se musel naučit pořádně ovládat. Znovu jsem si vzpomněl na Smrt, která by mi k tomu dopomohla. Mezi námi vládlo až hrobové ticho, a proto jsem začal přemýšlet, jestli jsem náhodou něco důležitého nepropásl.
Ještě jednou jsem si hnědočernou vlčici prohlédl a pak se podíval na Taillu. Souhlasně jsem přikývl, protože i mě se zamlouvala. Povzbudivě jsem se na Ann usmál a krátce švihl ocasem. Obloha se najednou rozsvítila a následně se ozval hlasitý hrom. Zavrtěl jsem ocasem. Miloval jsem bouřky! Obloha svítila a bouřila, a to se mi líbilo. Oblízl jsem si čenich a nasával ten vlhký vzduch. Obrátil jsem hlavu na svou partnerku. Mluvila o blížící se bouřce a o provizorním úkrytu. Sice jsem měl rád tu atmosféru, ale mokrý kožich jsem přímo nenáviděl. Proto jsem znovu souhlasně přikývl. Podíval jsem se na Ann a na chvíli se zamyslel. V hlavě jsem si urovnal všechny informace, které o sobě sdělila. Z nich jsem potom utvořil konečné rozhodnutí: „Pokud sis své rozhodnutí za tu dobu nerozmyslela, nezbývá mi nic jiného, než tě přivítat v Borůvkové smečce.” Přátelsky jsem se usmál a zavrtěl ocasem. „Kdybys cokoliv potřebovala, kdykoliv se na nás můžeš obrátit,” dodal jsem a obrátil jsem hlavu k Tai. Doufal jsem, že nebude proti.
Nedaleko před hranicemi našeho lesa už pršelo. Bylo to slyšet, i cítit. Obloha se znovu rozsvítila a následně zaburácel hrom. Pobaveně jsem se usmál a podíval se na vlčice. „Půjdeme?” otázal jsem se. Ještě chvíli jsem u nich posedával, ale když už začaly dešťové kapky bubnovat o listy stromů, vyskočil jsem na nohy a klusem se rozeběhl směrem k tůňce. Zatím šlo jen o nevinné poprchávání, ale něco mi říkalo, že se za chvíli zvrtne v pořádný liják.
Doběhl jsem s vlhkou srstí k tůňce a schoval se pod jeden z převisů. Posadil jsem se a ocas smotal k sobě. Bylo tu dostatek místa i pro Taillu s Ann. Mezitím jsem fascinovaně sledoval oblohu.

Opět jsem se neklidně podíval směrem k nebi. Slunce se pohybovalo po své dráze a stíny se v lese stále posunovaly. Pořád se horko ale dalo vydržet, nebylo to tak hrozné. S pobaveným úsměvem jsem se podíval na svou milou. „Právě proto je tam to jako,” mrkl jsem na ní a pokračoval: „Neřekl jsem, že bych byl bůh, ale že bych byl jako bůh.” Přemýšlela o tomhle tématu docela hluboce a já se nad tím jen krátce zamyslel. Nedokázal jsem dlouze přemýšlet nad jednou věcí, která vlastně existuje jen v našich představách. Volnost, o které mluvila, se mi na tom líbila ze všeho nejvíc, a proto jsem souhlasně pokývl hlavou.
Nemohl jsem si nepostěžovat na to nesnesitelné horko. Tailla mi však vštípila docela šikovnou myšlenku. Už dlouho jsem nebyl u Smrti a mohl bych se zastavit i u Života. Konečně jsem věděl, co bych si mohl dál přát za magie. Ze zasněného přemýšlení o nových schopnostech mě vytrhl až cizí pach. Cizí pach na našem území. Tai ho jistě také cítila. Nastražil jsem uši a rázně švihl ocasem. To už se má partnerka rozeběhla k neznámému. Já samozřejmě také na nic nečekal a následoval ji.
Cizí pach se táhl od západní části území. Takže se ten někdo nejprve nacházel u řeky. K neznámé jsem přiběhl později, ale přesto jsem zaslechl pár důležitých informací. Důkladně jsem si vlčici prohlédl. Měla jednoduché zbarvení a její oči přímo svítily světle modrou barvou, takže ovládala magii vzduchu. Ta by se mohla taky hodit. Všiml jsem si, že má tlapky zašpiněné od fialové šťávy, ale její tlama byla bez skvrnky. Takže tu ani nelovila, ani nejedla borůvky. Měla jediné štěstí, že si uvědomila, že není na volném území. Představila se jako Ann a začala jmenovat své schopnosti. Líbila se mi její odhodlanost k obraně smečky. Zkušenost z minulosti se mohla hodit. Jen její bývalá funkce teď byla k ničemu. Nebylo přeci koho cvičit a učit. „Jsem Storm, druhá alfa smečky,” představil jsem se, abych tu jen tak nestál. Můj hlas byl vážnější a chladnější než obvykle, ale to jen proto, abych vzbuzoval respekt.
Já se už dál neměl na co ptát a celou tuhle věc s otázkami jsem hodil na bedra Taille. Chtěl jsem vlčici ještě více 'proklepnout' ale po svém. Pohlédl jsem někam do dálky a díky magii emocí se začal hrabat v blízké minulosti Ann. Cítil jsem, že byla z nějakého důvodu vystrašená, ale nemohl jsem se příčiny dopídit. Po chvilce jsem toho nechal a svou pozornost přenesl na obě vlčice. Snad mi nic neušlo.

Má partnerka se mi svěřila ohledně nočních můr. Starostlivě jsem si jí prohlédl a pousmál se. Doufal jsem, že se už nebude nadále trápit. Měli jsme domov, měli jsme zázemí a úkryt se tu taky najde. Tai se stočila do klubíčka a po chvilce začala pravidelně oddechovat. Usmál jsem se a něžně jí přejel čenichem po zádech. Zůstával jsem sedět na místě. Stejně jsem neměl nic jiného na práci. Do lesa se nikdo nevplížil, takže jsem mohl v klidu relaxovat a odpočívat.
Čas jsem vůbec nevnímal, protože jsem byl zabraný do svých myšlenek. Nedávaly ale žádný smysl. Byly to pouhé asociace, a k ničemu jsem se za tu dobu nedobral. Když se Tailla probudila a promluvila na mě, konečně jsem se vrátil do reality. Nepatrně jsem sebou cukl a následně se usmál. „Vlastně ani ne,” odpověděl jsem na její otázku ohledně spánku. Zvedl jsem hlavu k nebi. Sluníčko krásně svítilo a bylo až nepříjemné horko. Ušklíbl jsem se a vstal, abych se mohl dojít napít.
Vodou z tůňky jsem si zchladil nejen hrdlo, ale také jsem si namočil hlavu a přední packy. Bylo to osvěžující, ale vlhkost se z kožíšku rychle vytrácela kvůli stále hřejícímu slunci. Hodil jsem naštvaný pohled k nebi a zase se vrátil ke své partnerce. Ta mezitím začala přemýšlet o létání. Ta myšlenka mě přiměla se znovu podívat na oblohu. Mírně jsem přimhouřil oči, abych se vyvaroval slunečním paprskům. To se mi ale podařilo jen z části. Znovu jsem se po Tai ohlédl, až když se zeptala na můj názor. „Já nevím. Abych řekl pravdu, nikdy jsem o tomhle tématu nepřemýšlel,” odpověděl jsem krátce, ale ještě jsem nad tím uvažoval. Nemohl jsem jí přeci odbýt tak stručnou odpovědí. Možná, že jsem si pocit letu částečně uvědomoval díky škaredé ohavnosti s křídly uvnitř mě samého. Vlastně mi Chiméra byla jakýmsi podvědomím.
Rychle jsem vzpomínku na ní odehnal a znovu se vrátil k tématu: „Každopádně kdybych uměl létat, cítil bych se jako bůh! Ve vzduchu bych neměl konkurenci a tady na zemi by létání bylo výhodou v lovení.” Mohl bych se snést ze vzduchu přímo na záda nebohé srnky. Nemusel bych za ní složitě běhat a postupně ji zabíjet. Ale je fakt, že by mě tento styl lovu rychle omrzel. Chyběl by mi ten adrenalin, který je při normálním lovení potřeba. Následně jsem si obtočil ocas kolem sebe a dál seděl na místě.
„Je fajn, že na nás tolik nepraží sluníčko,” poznamenal jsem. Bylo opravdu dusno, ale tady pod stromy a u vody bylo docela příjemně. Spokojeně jsem se usmál a nechal kolem nás proudit osvěžující vánek.