Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Coffin mi nejistě odpověděl. Přikývl jsem a povzbudivě se usmál. Přišlo mi, že z celé té situace je docela přešlý. Vůbec jsem se mu nedivil. Při pohledu na něj jsem měl zvláštní pocity. Strachoval jsem se o něj a přemýšlel, jestli to na něm nezanechá nějaké trvalé následky. To by mi ještě tak chybělo. Vypadal jak z hororového filmu, ale to jsem mu samozřejmě nemohl říct.
Na mou otázku neodpověděl. Nevěděl jsem, jak to mám brát. Mlčení znamenalo většinou souhlas, ale zrovna v této situaci jsem chtěl slyšet jasnou odpověď. Ztěžka jsem polkl a zamračil se. Nechce o tom mluvit, dobře. Ale proč mě takhle trápí? postěžoval jsem si a krátce zakňučel. Ničilo mě, že je v takovém stavu a na mou pomoc se nijak netváří. Po chvilce se zvedl s tím, že se jde napít. „Dávej na sebe pozor,” staral jsem se. Kdykoliv přeci mohl ztratit rovnováhu a víc dolámaný už být nepotřeboval. Přikývl jsem a taky se rozešel ven, abych mu něco ulovil.
Rychle jsem prosvištěl kolem malých kuliček – vlčat – a pokračoval dál. U tůňky jsem se ani na moment nezastavil a zkrátka pokračoval dál po lese. Zajíc tu bylo mnoho, takže hledání mi netrvalo dlouho. Přitom jsem zkontroloval, jestli se na zemí nepohybuje někdo nechtěný. Byli jsme tu téměř všichni. Chyběla Vločka, Naomi a Tailla. Vypustil jsem ale vlčice z hlavy a soustředil se na úlovek – pěkně tučňoučkého, urostlého zajíce. Lov byl velice snadný, protože můj cíl ještě nestihl utéct. Tudíž jsem to všechno měl bez práce a námahy.
Vrátil jsem se zpátky do jeskyně za Coffinem. Všiml jsem si Sayapa, který už ležel u všech tří vlčat. Pokývl jsem k němu hlavou, ale nijak se o něj nezajímal. Doklusal jsem až k černobílému vlčkovi a položil mu zajíce k tlapkám. „Ať ti chutná,” popřál jsem mu a usmál se. Posadil jsem se nedaleko od něj do prohloubeniny. Ačkoliv se pořád jednalo o tvrdý kámen, sedělo se mi skutečně dobře. „Coffe, plánuješ zůstat u nás ve smečce, nebo tě spíše chytlo toulání?” zeptal jsem se a v očích mi mírně zajiskřilo. Samozřejmě, že by mi udělal ohromnou radost, kdyby tu s námi zůstal. Ale pokud ho srdce vedlo jinam, nemohl jsem mu bránit.

Mírně jsem uši natočil k mladému vlčkovi, když nejistě odpověděl na mou otázku. Mohl jsem mu něco ulovit, to mi nedělalo sebemenší problém, ale vodu jsem k němu nedokázal dopravit. Zamyslel jsem se tedy nad tím, jak mu životodárnou tekutinu přinést, aniž by vylezl z jeskyně. Na kousku listu bych toho přenesl málo. Škoda, že se voda nedá jen tak chytit do tlapek, pak bych jí mohl jednoduše přemístit, povzdechl jsem si a obrátil se na Coffina s odpovědí: „Něco ti ulovím, ale vodu k tobě bohužel nepřenesu. Musel bys jít k tůňce před jeskyni.” Mírně jsem švihl ocasem a omluvně se usmál.
Když jsem k němu přistoupil, zprvu se ode mě odtáhl. Už nebyl malým vlčetem, takže mu mazlení se mnou mohlo být trochu nepříjemné, ale já si to neuvědomil. Pořád to byl můj syn, i když už skoro dospělý. Nakonec jsem se posadil vedle něj a hleděl mu do očí. Zachytil jsem jeho tázavé myšlenky. Zamračil jsem se a našpicoval uši. Nepamatoval si, co se stalo předcházející den. Vlky, které zmínil, jsem znal. Sice ne moc dobře, ale to teď nehrálo roli. Kessela jsem považoval za starého známého, Scaritu jsem potkal jen párkrát. „Přišel jsi sám do Borůvkového lesa a já tě přesvědčil, že v jeskyni ti bude líp. S Naomi jsme ti ošetřili rány, ale nijak víc jsme ti pomoct nedokázali,” odpověděl jsem na první část a znovu i v hlavě přehrál tu druhou. Ty dva jsem si, ani nevím proč, spojil s krvavými ranami na těle mého milovaného synka. „To oni ti ublížili?” zeptal jsem se a vlastně ani neskrýval podezřívavost v hlase. Znovu jsem se zamračil. Až mi ten útočník přijde pod tlapky, dám mu co proto! Bude litovat, že si něco s Coffem začal.

Usnul jsem tvrdě. Spánek jsem už skutečně potřeboval. Stál jsem několik desítek hodin na nohou a přitom se stalo hodně důležitých věcí, u kterých jsem prostě musel být. Nevyhnutelné povinnosti Alfa vlka. Nyní byl v lese klid, nikdo nerušil mé odpočívání. Tedy kromě Coffina, který na mě promluvil. Podvědomě jsem ho slyšel, ale nepřiměl jsem víčka, aby se zvedla. Kdyby chtěl, abych se vzbudil hned, musel by mi dát větší podnět. Hlasitější křiknutí, zavrčení nebo drsnější dloubnutí do mého bezvládného těla. Když mě ale oslovil tak tiše a nejistě, nemohl přeci očekávat žádnou větší reakci.
Další minuty uběhly a já se konečně začal probírat. Nebyl jsem ještě pořádně vyspaný, ale takhle to zatím stačilo. Mohl jsem komunikovat a zase něco dělat. Má únava už nebyla v tom bodě, kdy bych usnul na jakémkoli místě. I v pichlavém roští. Rychle jsem zamrkal, aby prostředí kolem mě nebylo rozmazané. Konečně jsem začínal vnímat věci zaostřeně. Mlaskl jsem a podíval se na ležícího Coffina. „Nepotřebuješ něco? Skočím ti pro nějaké jídlo, pokud máš hlad. Zajíců je tu pořád dost,” promluvil jsem na něj vlídně a vstal. Přemístil jsem se k němu a čenichem mu jemně přejel po hlavě. Zhluboka jsem se nadechl a posadil se.
Podíval jsem se do rohu, kde se choulila dvě vlčata. Pořád tam byla, ale to třetí a jejich rodiče nikde. Zakroutil jsem hlavou a starostlivě se podíval po černobílém vlčkovi. Nespěchal jsem na něj s dotěrnými otázkami – kde, kdy, kdo a proč? Šel jsem na to od lesa a pomalu, tudíž jsem se ho zeptal na něco úplně jiného: „Už je ti lépe?” Rád bych věděl, jestli se jeho zdravotní stav zlepšil, nebo naopak zhoršil a zařídil se podle toho. Tak i tak jsem se od něj nechtěl hnout.
Tai už je docela dlouho pryč. Doufám, že se jí nic nestalo, pomyslel jsem si při pohledu ven z jeskyně. O svou partnerku jsem si též dělal starosti. Sice byla 'jen' u sousedů, ale přesto jsem se o ní strachoval. Nechtěl jsem, aby se nedávná minulost, kdy jsem byl bez ní několik měsíců, opakovala.

Oblízl jsem si čenich a podíval se po Coffinovi. Nemálo mě jeho řeči zarazily. Měly rovnou tři významy a já si vybral zřejmě ten prostřední. Nechce být v jeskyni, ve svém rodném lese nebo na světě celkově? poslední myšlenka se mi vůbec nezamlouvala. Jestli přemýšlel o tomhle, rychle bych mu to vymluvil a zároveň ho napomenul, protože nad smrtí se přeci nepřemýšlí! Vždycky tu nějaká šance na přežití. Naštěstí to ale rychle vysvětlil. Pousmál jsem se na něj a úlevně si oddechl. „Když zůstaneš uvnitř, bude ti lépe. Sluníčko už tolik nehřeje a nějaká mračna jsou na obloze pořád. Nechci, abys promokl a zbytečně se nachladil,” vysvětlil jsem mu. Nechtěl jsem, aby si to vyložil špatně, takže jsem mluvil jemně a klidně. Žádné rozkazování, jakože tu budeš ležet a ani se nepohneš!. Takový přístup byl špatný. Nemohl jsem ho tu držet proti jeho vůli, ale zároveň jsem ho potřeboval mít pod dozorem.
Nemálo jsem se vyděsil, když se Coffin záměrně uhodil do hlavy. Vypadalo to škaredě a strašidelně. Takže ode mě nemohl čekat nic jiného, než mírnou hysterii. Takhle by reagoval každý starostlivý rodič, ne? Nevěděl jsem, jak mu mám pomoct, kdyby byl úplně v bezvědomí. Lehce jsem ho kousl do ucha, abych zjistil, jestli ještě vnímá. On se nato stočil do klubíčka a začal pravidelně oddechovat. Zřejmě až teď usnul. Zůstal jsem nad ním zaraženě stát. Nepobíral jsem, čím tím chtěl docílit. Do stavu spánku by se přeci dostal tak i tak.
Ty jsi mi dal, vydechl jsem a podíval se ke vchodu. Před jeskyni byla tma, ani měsíc nesvítil. Takhle tmavou černou barvu jsem snad ještě neviděl. Za jiných okolností bych šel zkontrolovat, jestli se náhodou nebortí svět, ale teď to nebylo nejdůležitější. Opřel jsem se o kamennou stěnu a pořád se na Coffina díval. Kontroloval jsem, jestli se mu zvedá hrudník. Po chvilce jsem se ale nevědomky svezl na břicho a hlavu si položil na packy. Únava o sobě dala vědět a já začal pravidelně oddechovat.

// Omlouvám se za zdržení, byla jsem v nemocnici a neměla jsem chuť psát

// Borůvkový les

Míjel jsem dvě vlčata, která polehávala nedaleko vchodu. Krátce jsem se na ně podíval, ale velkou pozornost jsem jim nevěnoval. Jen mě trochu zaráželo, že je tu nechali o samotě. Vždyť je tu docela dost skulinek, do kterých by vlče mohlo strčit hlavičku, ale už by ji nevytáhlo. Určitě ví, co dělají, pomyslel jsem si, abych Haruhi a Sayapovi nekřivdil. Ale kdyby se něco takového stalo, byla by to jejich nezodpovědnost.
Nechal jsem cizí záležitosti být a raději se staral o ty své. Přiblížil jsem se ke Coffinovi, který se rozvalil do jednoho z rohů. Vypadal velice vysíleně, takže bych se nedivil, kdyby hned usnul. Zachytil jsem ale jeho myšlenku, i když jsem se na jeho mysl nesoustředil. Překvapeně jsem se na něj podíval a zaraženě se zastavil. „Vždyť je to tvůj domov, Coffe,” zamumlal jsem a zastříhal ušima. Pořád byl zřejmě mimo a třeba si neuvědomoval, kde přesně se nachází. Nedokázal jsem si představit, že by tohle místo nebylo jeho domovem. Naopak bylo, už od jeho narození.
Očekával jsem, že bude v klidu ležet a nebude dělat blbosti. Najednou ale hlavou bouchl o zeď a následně se ještě více přitiskl k zemi. Pár sekund jsem na něj bezradně ležel, pak jsem se ale probral. Přiskočil jsem k němu a lehce se ho čenichem dotkl. Byla to docela rána a kdyby měl krvácení do mozku, asi bych mu už nepomohl. „Coffine!” štěkl jsem po něm a lehce mu skousl. Možná mu nic nebylo, ale jeho čin mě nemálo vylekal.

Coffinovo vysvětlení jsem trochu nepobral, nechápal jsem ho. Ale už jsem se k tomu nechtěl vracet. Sám jsem byl už hodně unavený a můj mozek trochu nestíhal, i když pracoval na plné obrátky. Povzdechl jsem si a podíval se do jeskyně. Poslední dny jsem toho měl až moc a těšil jsem se na dlouhý, nerušený spánek. Leighton už na území nebyla, za což jsem byl jen rád. Takhle jsem věděl, že na území není nikdo cizí.
Sayap se odněkud vynořil i s kořistí a nabídl nám. Nepřemýšlel jsem nad spravedlivým rozdělením, prostě jsem celý kus šoupl svému synkovi pod čenich. Doufal jsem, že si aspoň kousek vezme. Nějak musel získat energii a kde jinde ji vzít než z masa? Byl jsem nemálo překvapený z jeho rozhodnutí. „Musíš ale jíst, jinak se za chvíli nepostavíš na nohy,” pokáral jsem ho a zamračil se. Vážně jsem nechápal, kde hledal problém. Vadilo mu snad, že se o něj staráme? Nebo se mu nelíbil Sayap? Po kom je tak tvrdohlavý? povzdechl jsem si a starostlivě ho sledoval.
Pootočil jsem hlavu k Naomi, která se chystala na výpravu mimo území. Přikývl jsem a dodal: „Dávej na sebe pozor.” Cesta odsud na jih byla docela dlouhá, ale dala se zvládnout. Krátce jsem se díval za jejím barevným ocáskem, dokud mi nezmizel z dohledu. Pak jsem se podíval zpátky na Coffina. Stěží se zvedl a vydal se ke vchodu do jeskyně. Byl jsem rád, že jsem ho nemusel nijak přemlouvat. Vevnitř mu bude lépe.
Podíval jsem se po kousku masa, které přinesl Sayap. Právě on mě vybídl, abych si vzal aspoň já. Přikývl jsem a ukousl si jedno sousto. Zbytek jsem nechal jeho rodince. „Gratuluji k potomkům,” řekl jsem a podíval se do jeskyně. Lehce jsem se pousmál a pomalu se rozešel do úkrytu. Chtěl jsem na Coffina dávat pozor, aby si náhodou něco neudělal. Také jsem se ho chtěl zeptat, kde k takovému zranění přišel. Haruhi jsem míjel mlčky. Ani jsem si nevšiml, že jedno vlče už chodilo. Teď bylo pro mě důležité jen jedno vlče, i když už odrostlé.

// Jeskyně Burūberī

Nevěřícně jsem pohlédl Coffinovi do očí. Nebyl to ten hravý vlček, kterého jsem si pamatoval. Stáhl jsem uši k hlavě a povzdechl si. Jeho až strašidelný smích mě ještě více zmátl. Proč se sakra směje?! Vždyť ho to všechno musí strašně bolet. Takhle svému stavu nijak nepřilepšuje, pomyslel jsem si nechápavě, ale nechal jsme ho být. Určitě byl ještě pořád v šoku a možná nepřemýšlel jako za normálních okolností.
Na jeho ránách se už nedalo nic zlepšit. Sice jsme je ošetřili, ale nebylo to nic světoborného. Přesunul jsem se k jeho hlavě a povzdechl si. Opravdu mě potěšilo, že si dal říct a lehl si. Sotva stál na nohou, takhle to bylo mnohem lepší. Vděčně jsem kývl na Naomi a usmál se. Ze zamyšlení mě vytrhl znovu až Coffin, který se upřeně díval do jeskyně. Až po jeho otázce jsem si uvědomil, že máme nové členy smečky. Tak trochu jsem dění kolem Haruhi a vlčat přestal vnímat. „Ehm... Takhle se narodil každý z nás,” konstatoval jsem a obrátil hlavu na něj. Nedocházelo mi, proč se na to ptal tak vyjukaně. Koloběh života už přeci znal. Nebo snad ne?
„Rozhodně je Haruhi nesnědla,” odpověděl jsem zprvu, aby si náhodou nemyslel, že máme ve smečce nějakého kanibala. Toho by tu přeci nikdo netrpěl. „Abych se přiznal, sám ti to nedokážu přesně popsat. Až jednou budeš mít partnerku, všechno pochopíš,” dopověděl jsem a zamrkal. Chtěl jsem z tohoto tématu nějak šikovně vybruslit.
Hleděl jsem na svého synka, ale za mnou se ozval Sayap. Že prý se máme najíst všichni, ale aby něco zbylo na Haruhi. Vděčně jsem se pousmál a vzal si kořist, která se povalovala na trávě. Položil jsem jí Coffinovi přímo před čenich, aby ho začala lahodná vůně lákat. „Má pravdu. Vezmi si, dokud máš tu možnost,” promluvil jsem a znovu se posadil. Pohled na jeho zubožené tělo mě děsil ale zajímal zároveň. Pořád se mi nedostalo odpovědi na mé otázky. Nechce ti to říct, tak s tím počkej na později, přivřel jsem oči a zhluboka se nadechl. Napočítal jsem do deseti a potom oči otevřel. Konečně jsem měl čistou hlavu k jednání. „Až se trochu posilníš, odvedu tě do jeskyně. Kdyby náhodou přišlo krupobití, vůbec by se tvůj zdravotní stav nezlepšil. Tam uvnitř je teplo a aspoň se v klidu vyspíš,” neprosil jsem ho, vlastně jsem mu to oznamoval. Tady venku jsem ho nechtěl nechávat.

Čekal jsem na vlčice před nalezenou jeskyní. Někde za nimi jsem mezi stromy zahlédl Ann, která přiskočila k Haruhi a podpírala ji z druhé strany. Usmál jsem se a lehce přikývl. Pohled jsem upřel ke vchodu do menší ale prostorné jeskyně. Snad se tu nějak seskládají, zadoufal jsem a rozhlédl se po lese. „Určitě ucítí tvůj pach. A kdyby ne, nějak ho sem navedu,” pokusil jsem se březí vlčici uklidnit, že Sayap rozhodně dorazí. Jak sama řekla, tohle by si nenechal ujít. Ustoupil jsem vlčicím z cesty a posadil se na trávu. Byl jsem za rohem, takže jsem dění uvnitř neviděl, a ani jsem po tom netoužil. Zvedl jsem hlavu k nebi, přivřel oči a táhle zavyl. Teď už barevný vlk určitě věděl, kde má svou partnerku hledat.
Párkrát jsem zaslechl Haruhino bolestivé kňučení. Zamračil jsem se a popošel do vchodu. Sedl jsem si přímo doprostřed a okolí skenoval pohledem. Kdo ví, jak jsou místní veverky podlé. Začne to shazováním bukvic na mou hlavu a skončí napadením malých vlčat, naštvaně jsem se ušklíbl a podíval se do korun nedalekých stromů. Větve se pohybovaly ze strany na stranu, ale nedokázal jsem odhadnout, jestli to způsobil vítr, nebo dotěrní hlodavci. Sice jsem si nemyslel, že bychom tu měli masožravé veverky, ale útočné byly dost.
Najednou jsem ucítil známý pach a před vchodem do jeskyně stála postava. Zamžoural jsem do sluníčka, které mi přímo svítilo do očí. Zaslechl jsem ještě známější hlas. Konečně mi došlo, o koho se jedná. Přiskočil jsem k němu stejně jako Naomi a stáhl uši k hlavě. „Chyběl... Strašně moc,” vydechl jsem a nevěřícně se díval na jeho zubožené tělo. Na trávě za ním zůstávaly stopy krve. Úplně jsem Haruhi, a všechno ostatní, hodil za hlavu. Teď pro mě existoval jen Coffin v dost hrozném stavu.
„Jaký chuligán ti to provedl?! Prokousnu mu hrdlo a vyrvu srdce z těla!” zlobně jsem zavrčel. Zkrátka jsem se neudržel a pár nadávek vypustil z tlamy. „Tobě nikdo nebude ubližovat,” dodal jsem a podíval se do jeho zlatavých očí. Oblízl jsem mu tvář a dal se do čištění jeho ran. Až mě děsilo, v jakém stavu přišel. Byla mu vidět žebra, byl celý od krve a nevypadal ani trochu zdravě.

Rozhlížel jsem se po lese a stále přemýšlel, kde že jsem tu skálu viděl. Určitě tu byla, musela tu být! Přeměřil jsem si Haruhi pohledem a mírně se zamračil. „Vždyť já jsem naprosto klidný,” vyhrkl jsem tak rychle, že mi snad ani nebylo rozumět. Sice mě bolela hlava z toho návalu práce a povinností, ale ano, jinak jsem byl naprosto v pohodě! Jak si o mě mohla myslet, že jsem nějaký nevyrovnaný, nebo tak něco? Našli by se i horší jedinci, kteří šílí i z blbosti. Ale tohle prkotina nebyla.
Haruhi začala táhle výt, aby zavolala svého partnera. Ten byl kdesi v tramtárii, ale tohle jednoznačně musel slyšet. Přidá se později. Je blbost na něj čekat, pomyslel jsem si a nasál jeho pach. Podíval jsem se po Naomi a souhlasně přikývl. „Nemělo by to být daleko,” ujistil jsem je a vykročil kupředu. Tempo nemohlo být nijak závratné, protože březí vlčice sotva stála. Nemohla tedy jít rychleji, nebo dokonce utíkat. Tohle musí zvládnout sama. Pomoct jí nemůžu, protože na zádech ji neunesu a Chiméra by ji rozcupovala v zubech, pomyslel jsem si a starostlivě se zamračil. Když jsem v myšlenkách zmínil své alter ego, ukrývající se v těle dvouhlavé bestie, něco se uvnitř mě pohnulo. Uslyšel jsem pár jejích poznámek, jak moc by si pochutnala, a že se nudí. Pojídání malých, nevinných tvorečků, to k ní přesně sedělo. Naštvaně jsem zamručel a pokračoval dál v cestě.
Vždycky jsem se ohlédl, jestli vlčice jdou, a jestli se náhodou jedna z nich nesesunula k zemi. Zastavil jsem se až před skálou, ve které se zřejmě nacházely jeskyně. Tohle místo mi bylo známé, ale pořád ve mě převládala jistá nejistota. „Tady by to mělo být,” poukázal jsem čenichem na kamennou skálu a přiskočil k Haruhi ze strany, abych jí mohl trochu podpírat. „Jdeme?” otázal jsem se obou vlčic a pokývl ke vchodu, který byl vidět jen z části. Sám jsem si nepamatoval, kolik je tam místa a jestli se tam všichni seskládáme. Já chtěl samozřejmě co nejrychleji odejít. Nemusel jsem, a nechtěl jsem být, přímo u toho.

Zoufale jsem se podíval po Naomi, jakoby měla na krku záchranný kruh. Ten bych teď potřeboval, abych se přestal topit v moři myšlenek a starostí. Proč je tu zrovna teď takové rušno, zaúpěl jsem a podíval se na skalní převis nad tůňkou. Vzpomněl jsem si, že tam někde poblíž býval nějaký komplex malých jeskyněk. A kdo ví, třeba tam bude pořád.
Ze zamyšlení mě vytrhla až Ann, která sebou přivedla cizí vlčici. Další?! zatvářil jsem se mírně překvapeně. Vždyť už nás tu bylo dost a ještě vlčata k tomu. Povzdechl jsem si a vděčně se na Ann pousmál. V samém zápalu jsem si nového pachu nevšiml. Pohlédl jsem na hnědou vlčici a lhostejně přikývl. Projevila respekt, nechtěla mít problémy. Udělal jsem k ní pár kroků a lehce se naježil, aby se neřeklo. Myšlenkami jsem byl ale úplně někde jinde. „Takže mám tě chápat tak, že by ses ráda přidala do naší smečky, Leighton?” tázavě jsem se pozvedl obočí. Nedal jsem jí ani pořádný prostor k vyjádření a dál pokračoval: „Abych pravdu řekl, už je nás tu dost. K tomu tu máme jednu březí vlčici a... Panuje tu chaos.” Krátce jsem se otočil za sebe, abych zkontroloval dění. Sayap někam odběhl, Naomi s Haruhi také zmizely. Zamračil jsem se a podíval se zpátky na Leighton.
„Neříkám ani ne, ani ano. Jestli o místo stojíš, můžeš přijít později, až se tu situace uklidní,” nabídl jsem jí, a dokonce se přátelsky usmál. Sám jsem byl na společnosti vlků dost závislý a jestli ona byla taky taková, tuláctví jí zřejmě nevyhovovalo. Z části jsem jí chápal. „Anebo... Na našem území můžeš zůstat a já si tě budu moct ozkoušet. Ber, pokud chceš, a jestli plánuješ obhlídku jiné smečky, v tom případě musíš les opustit,” mluvil jsem hlava nehlava. Byl jsem docela rozhozený, takže jsem možná udělal chybu, že jsem jí nevyhnal hned, ale nevypadala nebezpečně. Bude tedy pod mou ochrannou tlapou a jestli tu něco provede, bude to na mě.
Najednou se mi myšlenky vrátily ke komplexu jeskyň. „Teď mě tedy omluv, mám něco důležitějšího na práci. Mezitím si tu můžeš odpočinout a dávám ti svolení i k pojídání borůvek. Ničit náš les a lovit, to je ti samozřejmě zakázáno,” ve spěchu jsem se s Leighton rozloučil a pelášil k Naomi a Haruhi. Vypadalo to, že už moc daleko nedojdou a rodit někde uprostřed lesa, to nebylo ideální. „Někde tady poblíž bývala skála a v ní jeskyně. Možná, že byste našly útočiště tam,” promluvil jsem k vlčicím, když jsem je konečně dohnal. Proč zrovna teď?!

// Už se v tom pořadí úplně ztrácím, takže se klidím

Konečně jsem si mohl spokojeně sednout a bezstarostně hledět na vlky. Už jsem z těch dvou necítil žádnou obavu pro smečku, vždyť byli její součástí. Pořád jsem k nim ale cítil mírnou nedůvěru. Možná proto, že jsem si dělal starosti s tím, co za pár dní přijde. Hladové krky malých vlčat mě asi trápily nejvíc. Naštěstí mě z těch myšlenek vytrhla Naomi. Nabídla se jako průvodkyně po území. To zní dobře. Aspoň se budou sápat na někoho jiného než na mě, pousmál jsem se lehce zlomyslně. Já nebl zrovna ten typ, který chtěl mít vykecanou díru do hlavy.
Sayap slušně poděkoval a usmál se. Zdál se už od pohledu zdrženlivější než jeho partnerka. Otráveně jsem se ušklíbl, když mé jméno zkomolila. Jak já to nenáviděl. „Pro začátek postačí, když budeš jednotlivé členy oslovovat pravými jmény, a ne zkomoleninami, díky,” promluvil jsem důrazně a lehce se zamračil. Chtěl jsem už působit mile, ale tohle mě zase dokonale vrátilo do nabručené nálady. Strome... Copak vypadám jako strom?! pomyslel jsem si jízlivě. Neměla by mě takto oslovovat, už jen pro své dobro.
Haruhi najednou nabrala dost energie na zkoumání lesa. Zastříhal jsem ušima a podíval se po skupince. Už jsem tu byl navíc jako páté kolo u vozu, a to se mi nezamlouvalo. Raději být někde sám, než překážet ostatním. „Už se asi odklidím. Kdyby někdo něco potřeboval, budu u tůňky. Užijte si to,” řekl jsem s neutrálním výrazem a pomalu se vydal na cestu zpátky.
Uslyšel jsem táhlé vytí své partnerky. Byl jsem docela rád, že se nakonec rozhodla pro návštěvu sousedů. Jakmile jsem přišel k tůňce, ulehl jsem do trávy a opřel se o nedaleký strom. Úlevně jsem vydechl a hlavu položil na své tlapky. Přemýšlel jsem, kde se asi toulá Coffin. Viděli jsme se před hodně dlouhou dobou a já ho chtěl v nejbližší době najít.

// Též si myslím, že už čekáme docela dlouho :) Takže další na řadě je Naomi (?)

Pohlédl jsem přísně na neznámého vlka. Nepřišel mi nijak zlý a útočný. To bylo pro něj jediné plus. Naomi stále mlčela, ale neměl jsem jí to za zlé. Oblízl jsem si čenich a zastříhal ušima. Vlk se představil jako Sayap, jeho partnerka se jmenovala Haruhi. Sdělil mi i důvod jejich návštěvy. Vlčice stále mlčela a krčela se za vlkem. Ušklíbl jsem se, a stále mlčel. Mezitím dorazila Ann. Ona mi nevědomky nasadila do hlavy nápad, který se týkal i Vločky. Přemýšlel jsem docela dlouho. Počítal jsem, kolik nás ve smečce je, přičemž jsem musel přičíst i potomky těch dvou. Aspoň by nás bylo více na ochranu území, pomyslel jsem si a konečně se podíval po Haruhi a Sayapovi. Oba jsem si je naposledy prohlédl a pak se lehce usmál. "Pokud budete pomáhat a ochraňovat území i ostatní členy, mohu vás přijmout do Borůvkové smečky," promluvil jsem a pokýval hlavou. Už jsem byl o něco přátelštější. "Jsem Storm," představil jsem se, protože moje jméno ještě neznali. Odstoupil jsem trochu na stranu a ohlédl se za sebe na Ann. "I o vaše vlčata bude postaráno. Smečka je bude chránit," řekl jsem a pak zmlkl. Ještě jsem přemýšlel, jestli jsem na něco nezapomněl. O úkrytu jsem se zatím nezmínil. Každý si něco provizorního našel.

// Psáno z mobilu

// Čeká se na Naomi, že? *doufá, že se nemýlí*
Do neděle jsem na kempování, takže se mnou nepočítejte. Pokud tam bude Wifi, tak napíšu někdy večer z mobilu :)

Když jsem se k Taille přitulil, cítil jsem se jako v nebi. Blaženě jsem se usmíval, ale po chvilce jsem si uvědomil, že mohu být docela otravný a těžký zároveň. Už nějaký čas jsem nepatřil mezi nejlehčí vlky. Proto jsem se narovnal a celou svou váhu přesměroval úplně jinam, abych na ní tolik neležel. Chvíli bylo ticho, které ale má milá přerušila. Ptala se, jestli jsem se dobře vyspal. Zakroutil jsem hlavou ve smyslu negativní odpovědi. „Probudila mě veverka, která po mě hodila několik žaludů. Mrcha jedna vypelichaná!” postěžoval jsem si a naštvaně se zamračil. Míval jsem tyto hlodavce za mírumilovná stvoření, ale teď jsem si tím nebyl úplně jistý. Pořád jsem trval na své pomstě, a to by se měly všechny veverky v lese držet na pozoru. I když jsem je chtěl původně chránit, ale tohle úplně změnilo můj vztah k nim.
Plánování útoku jsem přesunul na později, protože se mi Tai svěřila s tím, že by chtěla navštívit Freyu. To jméno mi něco říkalo, ale samotnou vlčici jsem si nepamatoval. Zřejmě jsem o ní jen slyšel, možná ji i potkal, ale zatím jsme se nějak víc nepoznali. „Bránit ti samozřejmě nebudu. Zdrž se tam tak dlouho, jak uznáš za vhodné. Já les pohlídám, o to se starat nemusíš,” odpověděl jsem s lehkým úsměvem. Aspoň jeden z nás by tu měl povětšinou zůstat, kdyby se sem přiřítil nějaký zájemce o místo ve smečce. Já zatím neplánoval výlet po Galliree a i kdyby ano, je tu ještě spoustu času a příležitostí. Navíc jsem se chtěl seznámit s nováčky. Zrovna Ann s Faelnirem byli docela blízko, takže jsem je plánoval otravovat svými dotěrnými otázkami. „Jen na sebe dávej pozor a nepřipleť se do žádné rvačky. Rád bych tě měl doma celou,” dodal jsem starostlivě. Představa, že by se jí někdo se špatnými úmysly byť jen dotkl, mě dosti znepokojovala. Kdyby jí někdo něco provedl, měl by co dělat se mnou! Přeci bych na ní nedal dopustit.