Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Mám v tom trochu zmatek. Jaké je pořadí?
Pokud mám psát já, post tu bude nejdříve v pondělí večer :)

Snažil jsem se divočáka co nejvíce zdržet a zřídit, aby se lov zbytečně neprotahoval. Už takhle jsem byl udýchaný. Byl to samec vskutku urostlý. Sám jsem nemohl uvěřit vlastním očích, že něco takového žije na našem území. Udělal jsem poslední výpad, která jsem stihl. To už mi přišel na pomoc Sayap. Skočil kořisti přímo na hlavu a vrhl se na hrdlo. Musel jsem uznat, že dneska odvedl opravdu pěknou práci. Divočák sebou pořád škubal, takže jsem stihl zasadit ještě pár ran do boků jako výhružky. Jestli sebou bude ještě více házet, bude to pro něj ještě větší utrpení. Druhý lovec na nic nečekal a vyrval praseti hrdlo. To sebou přestalo házet a úplně ztuhlo.
Spokojeně jsem se usmál a podíval se na Sayapa. „Dobrá práce,” pochválil jsem ho a mile se usmál. Už jsem se těšil, až si budu moct odpočinout. Tady ale náš lov nekončil. Museli jsme dotáhnout ulovený kus k ostatním. Bylo úplně zbytečné, aby se sem kvůli jídlu přesunula celá smečka. Naposledy jsem se podíval na mrtvého divočáka a pak jsem přistoupil k jeho zadní části. „Popotáhneme ho ke smečce, pak už naše práce končí,” řekl jsem a chopil se divočákovy zadní nohy. Počkal jsem, až si Sayap vybere nějakou další končetinu a pak jsme začali kořist přesunovat.
Nebylo to nic snadného, protože divočák byl pořád těžký a snad každým metrem se jeho hmotnost zvětšovala. Nakonec jsme jeho tělo dotáhli k místu, kde se zdržovala většina smečky. Tedy k nedalekému úkrytu. Zadní běh jsem pustil a zhluboka se nadechl. Musel jsem znovu chytit dech. Když se můj srdeční tep uklidnil, urval jsem si jednu zadní nohu a položil jí o metr dál. „Můžete začít hodovat,” vybídl jsem zde přítomné vlky a mile se usmál. Nikdo nebyl výše, všichni byli na pozici Kapp, takže se do jídla mohli pustit opravdu všichni. Nebyli tu ale všichni, takže jsem zvedl hlavu k nebi a táhle zavyl. Svolával jsem zbytek smečky, který se někde v lese určitě zdržoval. Vlastně jsem i dával vědět Taille, kde se nacházíme. Lehl jsem si na trávu a pomalu se pustil do jídla. Takové pořádné maso jsem už dlouho potřeboval!

Podíval jsem se po Sayapovi. Přitakal a zmizel mi z očí. Zhluboka jsem se nadechl a doufal, že se nic zlého nestane. Kdyby náhodou, máš přeci mě, hlavou se mi rozezněl chraplavý hlas mé společnice. Protočil jsem zorničky a zamračil se. Určitě bych se přede všemi proměnil na dvouhlavou obludu. Je fakt, že takhle by byl lov mnohem jednodušší, ale psychicky bych to nedal. Navíc bych takhle vyděsil půlku lesa a o to jsem vážně nestál.
Myšlenkami jsem lítal trochu jinde, když jsem zaslechl vytí své partnerky. Byl jsem rád, že je konečně doma. Už jsem si o ní dělal starosti, protože na návštěvě byla poněkud dlouho. Déle, než kdy jindy. Zpátky na zem mě přivedlo až naštvané zafunění a po chvilce i rychlé kroky. Přikrčil jsem se ještě více k zemi a pro jistotu na sebe vzal barvu prostředí. Byly vidět jenom oči, náramek a bílý odznak na tlapě. Na odstranění mého pachu se ale magie nevztahovala, takže mě divočák mohl cítit. Ale nemohl vědět, kde se ukrývám. Udělal jsem několik kroků zpátky a rychle se podíval po lese. Sayap se už blížil a prase běželo těsně za ním. Musel jsem si dávat pozor, abych neskočil moc brzy, nebo příliš pozdě. To by mohlo dopadnout tak, že bych Sayapvi skočil na hřbet, a za to by mě opravdu nepochválil. Svou taktiku jsem trochu pozměnil, protože kdybych se z místa odrazil, neměl bych takovou sílu. Právě jsem o pár kroků zacouval. Chtěl jsem mít nějaký rozeběh.
Když byl Sayap přibližně dva metry od daného body, rychle jsem se rozeběhl. Stačily mi pouhé tři cvalové kroky, abych nabral správnou rychlost. Vlk kolem mě proběhl a v tu chvíli jsem se odrazil ze zadních nohou. Předními tlapami jsem divočáka srazil k zemi a zakousl se mu do hřbetu. Když dopadl na tvrdou zem, bolestně zakvičel a začal se bránit. Kopal všude možně a oháněl se svými kly. Ty smrádě! zavrčel jsem a ještě jednou se mu zakousl do hřbetu. Divočák opět zakvičel. Ten zvuk byl nepříjemně vysoký, takže jsem sebou trochu škubl. Každopádně lovecký adrenalin byl silnější. Další útok jsem už nestihl, protože jsem od něj musel odskočit. Jinak by mě nabral na kly a propíchl by mi břicho. O to jsem vážně nestál. Sice jsem přitom schytal jeden pěkný kopanec do zadní nohy, ale neřešil jsem to.
Rychle jsem se podíval po Sayapovi a čekal, že mi půjde pomoct. Mezitím jsem udělal další výpad na divočáka. Kaluž krve pod ním se stále zvětšovala. Nově udělané rány mu vůbec nepřilepšily, spíše naopak. Už měl opravdu dost, i když se pořád marně bránil a já nechal druhého lovce, ať jeho život ukončí. Byl jsem už docela udýchaný a nakopnutá zadní noha mě začala pobolívat.

Na mé lehké poupravení jeho tvrzení reagoval pozitivně. Lehce jsem se pousmál a pohrával si s myšlenkou, že jako společník k lovu nebude špatný. To se ale teprve ukáže. Bez dalších zdlouhavých řečí jsme se vydali za ostrým pachem, který šel cítit z východu území.
Přikrčil jsem se za nejbližším křovím. Do čenichu jsem nasál pach naší potenciální kořisti, ale něco mi na něm nesedělo. Vůně krve. Zdravá zvěř přece nevoní po krvi. Když jsem vykoukl zpoza větví, zahlédl jsem, že na borůvčí jsou stopy krve. Divočák měl poraněnou nohu a rána vypadala čerstvě. Běh by mu tím pádem dělal obtíže. Velké významné plus pro nás! Máš to spočítané, zlomyslně jsem se ušklíbl a otočil se na Sayapa. Dal jsem mu prostor, ať ukáže své teoretické schopnosti. Plánování bylo pro lov stejně důležité jako lov samotný.
Doslova se nabídl jako návnada. Zastříhal jsem ušima a ještě jednou si jeho plán prošel. Tentokrát jsem se snažil o sestavení jakési vize, jak by to asi vypadalo v akci. „Dobře, uděláme to tak,” nakonec jsem souhlasil a lehce jsem se na něj usmál. Samozřejmě bych nedovolil, aby si ho divočák nějak podal. Takové rozpárané břicho nebylo vůbec příjemné. „Kdyby po tobě šel, poběž tímhle směrem, abych na něj mohl rovnou skočit,” čenichem jsem poukázal k pařezu spadlého stromu, který se válel přímo přede mnou, jen mezi námi byla několikametrová mezera. Pokud by se všechno povedlo, nemusel bych nikam běhat, jednoduše bych se odrazil a srazil divočáka k zemi. Počítal jsem ale s tím, že žádný lov není tak bezproblémový a vždycky se něco najde. Nikdy jsem se ale nesetkal s příliš velkým problémem.
Lesem se ozvalo vytí. Zpozorněl jsem a zaposlouchal se do něj. Jakmile jsem poznal o koho jde, šťastně jsem se usmál. Jindy bych se k ní rozletěl a nic jiného neřešil. Teď jsem ale nemohl. Nechtěl jsem přeci překazit lov a ochudit tak ostatní o pořádný žranec. Tiše jsem se přikrčil k zemi a podíval se na Sayapa. „Můžeme?” optal jsem se tiše. Myšlenkami jsem ještě chvíli bloudil úplně někde jinde, ale pak jsem se chtě nechtě vrátil k plánovanému lovu. Čekal jsem, až zasáhne druhý lovec. Podle něj bych se potom zařídil. Váhu jsem přenesl na zadní nohy, abych se pak z nich mohl rovnou odrazit.

Byl jsem rád, že Sayapa od lovu nic neodradilo. Dokonce ani to, že vyrazíme ve dvou. Kdo ví, třeba by jiný vlk byl toho názoru, že v takovém malém počtu to zkrátka nemá smysl, že šance na úspěch je mizivá. Takové typy jsem vážně neměl rád. Zastříhal jsem ušima a naoko káravě se na svého společníka podíval. „Snad?... Určitě to zvládneme,” opravil jsem ho a mrkl na něj. Jestli si málo věřil, chtěl jsem mu sebevědomí aspoň trochu zvednout. Vždyť s takovým nesebevědomým vlkem bych to v lovu daleko nedotáhl.
Zmínil jsem se o mláděti vysoké zvěře. Jak Sayap dobře poznamenal, pro nakrmení celé smečky by byla potřeba dvě. Souhlasně jsem pokýval hlavou, ale moc velkou šanci tomu nedával. Byli jsme dva a při našem zásahu by se stejně celé stádo rozuteklo, a pak bychom ještě sháněli druhou kořist. Mnohem by to mnohem obtížnější než lovení jednoho kusu.
Dal jsem mu na výběr z vysoké zvěře a divočáka. Vybral si druhou možnost, takže jsme zůstávali tady v lese. Přikývl jsem a zamumlal: „Tak vyrazíme.” Rozklusal jsem se k východní části lesa, dokud jsem před chvíli cítil pach jednoho divočáka. Samozřejmě se mohl kamkoliv přemístit a já jen doufal, že nepůjde směrem k jeskyni, kde posedávala většina smečky Měl jsem zkušenost, že především kňouři jsou docela agresivní a kdo ví, třeba by zaútočili na jednoho z vlků. Při té vizi jsem se naštvaně zamračil. Nikdo neměl právo útočit na bezbranné vlky.
Doklusali jsme přibližně na místo, kde byl prasečí pach nejsilnější. Přikrčil jsem se za jedno vyšší borůvčí a podíval se na divočáka nedaleko od nás. Na trávě za ním zůstávala červená barva. „Krvácí. Nějaké nápady na taktiku?” otočil jsem se na Sayapa. Chtěl jsem mu dát možnost, ať ukáže svoje schopnosti. Kdybych všechno zařídil já, bylo by to až moc jednoduché a jednotvárné. Vítr zatím vál pro náš prospěch, takže kořist o nás zatím nevěděla.
Až se Tai vrátí, musíme spolu probrat postavení a funkce ve smečce, myšlenkami jsem zabrousil trochu někam jinam. Každopádně tohle byla taky docela důležitá věc, kterou jsem nemohl rozhodnout sám. I má partnerka měla přispět svým názorem a pak bychom se nějak domluvili. Otázka je, kdy se má milá hodlá vrátit. Už byla mimo les docela dlouho a já o ní měl strach. Kdyby se jí něco stalo, asi bych vyletěl z kůže.

Vyprovodil jsem hnědou vlčici k hranicím. „Určitě máš. Je tu hodně smeček, minimálně u jedné z nich zaboduješ,” podpořil jsem jí a zamrkal. Takhle jsem ani já neměl takový ten pocit, že mě vlčice bude nenávidět za to, že jsem jí už ze začátku odmítl. Sice jsem nevěděl, jaké schopnosti má, ale každý vlk je něčím užitečný. Pak už cizinka zmizela mezi stromy a opustila území smečky. Odfrkl jsem si, protože tohle mi dalo opravdu práce. Vyhánění potencionálního, a ještě k tomu sympatického, zájemce o členství mi nedělalo radost, ale nic jiného se nedalo dělat. Už nás bylo opravdu hodně. I z tohoto důvodu jsem několik členů vyzval ke společnému lovu. Sám jsem byl zvědavý, kdo všechno se dostaví a bude ochoten pomoct.
Dal jsem se tedy do práce, kterou jsem si zadal, když jsem sem šel. Potřebovali jsme obnovit značkování, aby bylo jasné, že zde sídlí smečka. Mírně jsem se otíral o stromy a snad každý druhý pečlivě označkoval. Ještě severní a jižní část, pomyslel jsem si. Ta východní značkovat snad ani nepotřebovala. Byla tam propadlina a nikdo se přes ní nemohl dostat. Aspoň bude méně práce.
Z mého zamyšlení mě vytrhl Sayap, který ke mně dorazil. Ptal se, kdo všechno s námi půjde lovit. „Faelnir s Ann na mou výzvu nereagovali, Coffina vytahovat nechci, je ještě pořád zraněný a Vločka, Naomi a Tailla nejsou k dohledání. Takže si zbudeme jen my dva,” poznamenal jsem a trochu se zamračil. Čekal jsem, že bude větší účast. Vždyť už se blížila zima a nějaké vydatné maso jsme potřebovali všichni. Na lovu se nepodílí, tak jak si potom můžou být jistí, že na ně něco zbude? ušklíbl jsem se a podíval se zpátky na Sayapa. Tahle myšlenka byla mířená především na Ann s Faelnirem. Jako by mě úplně ignorovali. „Ve dvou na nějaké mládě stačíme,” mrkl jsem na svého spolulovitele a rozešel se kupředu. Sice jsem nevěděl, jak je na tom s lovením, ale kdyby nic neuměl, přeci by se nehlásil, ne? Navíc se bude moct spolehnout na mě. Já už s tím mám docela bohaté zkušenosti.
„Můžeme ulovit nějakého divočáka. Ale pokud se na něj necítíš, můžeme vyrazit mimo území na nějakou vysokou zvěř. Na louce za lesem jsou nějaká stáda docela často,” promluvil jsem a okamžitě zavětřil. Magií jsem si trochu dopomohl, abych cítil všechny pachy na území. Nějaký ten ostřejší pach divočáka jsem cítil z východní části. Mlsně jsem si oblízl čenich a čekal, jak se Sayap rozhodne. Pokud by si nevěřil, samozřejmě bych se na něj nezlobil. Jen bychom měli trochu více práce s přemisťováním ulovené kořisti.

Z mého rozhodnutí nebyla vlčice nadšená. Zkazil jsem jí všechny šance na příjetí do smečky a rovnou jí řekl, že se nemá snažit. Neměla možnost ukázat, v čem vyniká a proč by mohla být užitečná. Kdo by nebyl naštvaný? Bude se s tím muset smířit, jiná možnost není, uchlácholil jsem sám sebe, protože jsem z toho neměl dobrý pocit. Většinou jsem nedokázal říct někomu pevné ne a kolikrát jsem na to doplácel. Tahle část alfování pro mě byla snad nejtěžší. Vyhnat nějakého sympatického vlka z území a ještě mu ani nedat šanci. Ale rozhodně jsem si nechtěl vzít na krk tolik vlků, vždyť by tu za chvíli nebylo k hnutí! Má partnerka by mě taky určitě nepochválila.
Poznal jsem, že když jsem se jí nabídl jako doprovod k hranicím lesa, její napětí trochu opadlo. Zřejmě čekala, že z budu trhat chlupy a vrčet. Nebyl to můj styl, i když jsem si nějak musel vybudovat respekt. Ten se ale dá získat i jinak než jen samým násilím. „Tak mě prosím následuj,” promluvil jsem k ní a pokynul hlavou. Chtěl jsem ji mít pořád na očích. Mohla by tu nadělat neplechu a za to bych jí ten kožich skutečně rozpáral.
Když mě začala následovat, rozešel jsem se směrem k řece Mahtaë. Byla to snad nejsnadnější cesta. Šel jsem klidně a pořád po vlčici pokukoval. „Je tu hodně smeček, u kterých bys mohla zabodovat. Ale naše to nebude ani zítra, zřejmě ani za měsíc,” mrkl jsem na ní, abych jí trochu zlepšil náladu. Nenáviděl jsem, když jsem někoho naštval a zklamal, ale nebyla tu jiná cesta. Nebýt jí, jakožto vetřelce, mezi členy panovala pohodová nálada. Nikdo se s nikým nehádal. Všichni byli kamarádi. Zatím samozřejmě.
„Tak jsme tady,” prohlásil jsem, když jsme společně došli na samotný okraj Borůvkového lesa. Otočil jsem se na vlčici a krátce švihl ocasem. „Přeji hodně štěstí,” dodal jsem a už jen čekal, až si sbalí svých pět švestek a opustí naše území. To mi připomíná, že musíme zase obnovit značkování. Od založení jsme se o něj nestarali. Vyšlu někoho, kdo nepůjde lovit, vzpomněl jsem si a myšlenkami se opět vrátil ke svým povinnostem. Tyto hranice jsem chtěl označkovat já, když už jsem tu stál, proč toho nevyužít?

// Jeskyně Burūberī

Mlčky jsem vyšel ven z jeskyně a Coffin a nechal ho spát. Určitě to potřeboval. Je ať pořádně nabere energii, bude ji potřebovat. Jakmile jsem vylezl ven z jeskyně, pohlédl jsem na nejbližší vlky – Haruhi, Sayapa a jejich mladé. Uculil jsem se a zastříhal ušima. „Rostou jako z vody,” konstatoval jsem tiše a hleděl na malé kuličky chlupů. Když se můj pohled dostal na Sayapa, téměř neznatelně jsem se ušklíbl. Moc dobře jsem si pamatoval, co mi můj syn sdělil. A když má někdo problém s ním, má jej i se mnou. A mnohonásobný!
„Chtěl bych později něco ulovit pro smečku. Něco většího, dokud ještě nenapadl sníh. Mohu s jedním z vás počítat?” zeptal jsem se obou dospělých vlků. Počítal jsem s tím, že jeden bude muset hlídat vlčata, protože byla ještě malá. Nemohla tu nekontrolovatelně pobíhat po lese. Mohlo by se stát, že by se nám připletla do lovu, a to by nemusela dopadnout nejlépe.
Když jsem se zhluboka nadechl a nasál všechny pachy, zjistil jsem, že máme na území cizího vlka. Tiše jsem vycenil zuby a podíval se po Haruhi a Sayapovi. Pokýval jsem k nim hlavou, aby si mě když tak našli. Les nebyl moc veliký, takže jim to nemuselo dát tolik práce.
Přiklusal jsem ke skupince, která byla nedaleko od jeskyně. Byl tam Faelnir, neznámá a kousek dál jsem viděl Ann. Probodl jsem cizí vlčici pohledem a jemně vycenil zuby. „Pokud jsi přišla požádat o místo ve smečce, nepotěším tě. Ani tě nevyslechnu, v čem všem vynikáš a proč tě naše smečka potřebuje, protože ti nechci dávat falešnou naději,” začal jsem a podíval se jí hluboko do očí. „Nepřijímáme další členy, je nás tu na takový menší les až příliš... Prosím tě tedy, abys opustila les,” rozhodl jsem s naprostým klidem a chladem v hlase. Nechtěl jsem hrozit tesáky, protože jsem jí nechtěl zahnat po zlém. „Jestli nevíš kudy, rád tě vyprovodím,” dodal jsem a lehounce se usmál. Přeci jsem nechtěl působit nepřátelsky a zle. To nebylo v mé povaze.
Ohlédl jsem se na Faelnira. „Plánuji lov na nějakou vyšší zvěř, dokud nepřijde tuhá zima. Mohu s vámi počítat?” zeptal jsem se a otázka byla určená i pro Ann. Doufal jsem, že ji též uslyší. Nevěděl jsem, jak jsou na tom s lovením, ale v takovém množství se dá ulovit snad cokoliv. Když polovina skupiny selže, napraví to ta druhá. Kde máme Vločku a Naomi? vzpomněl jsem si a rozhlédl se. Bylo mi jasné, že v lese nejsou.

Když jsem něco krátce konstatoval ohledně jeho vztahu s mámou, jeho tvář se trochu změnila. Magie emocí mi okamžitě nahlásila změnu nálady mého společníka. Samozřejmě bych to poznal i bez nějaké nápovědy. Zmateně jsem naklonil hlavu na stranu. Lézt mu do mysli jsem mu nechtěl, bylo by to ode mě drzé a nechutné. Sám jsem vlastně nechápal, k čemu svou vrozenou magii mám, když s ní vlastně nic nedělám. Kdyby jen byla užitečnější. Ani mě nenapadlo, že by se mu mohl vybavit problém mezi mnou a Stellou. Já už jej nebral vůbec vážně, vlastně mi to bylo jedno. Naše cesty se rozdělily a asi to bylo bylo dobře. Už jsem nebyl její loutka, jen ať si holka najde někoho jiného na hraní.
Pobaveně jsem se usmál a zastřihal ušima. „Věř, že Smrt budeš zajímat. Obzvláště když jí přineseš nějaký milodar. U Života jsem osobně nebyl, ale je to bratr již zmíněné černé potvory, takže určitě nebude tak jiný. Kdo by rád nedostával dárky?” odpověděl jsem a zavrtěl ocasem. Na nějakou výpravu bych se taky mohl vydat, ale teď jsem byl 'uvězněný' tady se smečkou. Samozřejmě mi to nevadilo, ale nějaký větší pohyb mi už chyběl. „A kdybys tam už byl. Mohl by ses zeptat na svou vrozenou magii. Třeba by ti mohli pomoct,” navrhl jsem a povzbudivě do něj šťouchl čenichem. Vypadalo to, že se docela trápí, co se týče právě magie. Já ji objevil během svých cest, ale kdo ví, co to skutečně spustilo. Možná jsem se začal více starat o myšlenky jiných a zajímalo mě, co se jim honí hlavou. Už jsem si však nevzpomínal. Byla to již dlouhá doba a já to zkrátka zapomněl.
Podíval jsem se směrem ven, kde jsem zahlédl Haruhi, Sayapa a jejich malé ratolesti. Na Coffinovu poznámku jsem jen souhlasně pokýval hlavou a zamumlal: „To ano.” Rád jsem se vracel k tomu, kdy oba, Whiskey i Coffin, byli ve vlčecím věku. Jejich ukusování mých uší, to se vážně nedalo zapomenout. Zůstaly už jen úsměvné vzpomínky.
Oznámil, že půjde spát a já mohu jít ven za povinnostmi. Nestačil jsem mu ani odpovědět a už tvrdě spal. Usmál jsem se a vstal. „Dobrou noc,” popřál jsem mu a lehce jej oblízl po hlavě. Vypadal strašně roztomile, jako malé vlčátko. Rozešel jsem se k východu z jeskyně a ještě se jednou ohlédl a zkontroloval ho. Byl jsem opravdu rád, že se s ním po dlouhé době vidím.

// Borůvkový les

Zakroutil jsem hlavou a povzdechl si. „Vždyť jsme na stejném postu. Určitě budu mít víc pravomocí než má partnerka,” poznamenal jsem opět s ironií v hlase. Mezi vlky a vlčicemi by se neměly dělat rozdíly. Ale evidentně to byl jen můj názor. Má stejné povinnosti a práva. V tomhle ohledu se od sebe nelišíme, pomyslel jsem si. To mě též přivedlo na myšlenku, že Tai je ještě pořád někde fuč. Dělal jsem si o ní starost, ale zároveň jsem moc dobře věděl, že když se setkají dvě kamarádky, které se dlouho neviděly, jejich rozhovor je snad na deset let.
Vypadalo to, že se Coffin zamyslel a já jej nechtěl vyrušovat. Moc dobře jsem věděl, jaký je to pocit, když mě samotného někdo vyruší při důležitém přemýšlení. Odvrátil jsem pohled od mladého vlčka a ještě jednou si prohlédl jeskyni. Pak sem musím vzít Tai, ať si nějaký prostor zabereme. Navíc něco musí být i výše, nebo ne? zvedl jsem hlavu ke kamennému stropu, který byl ještě pořád vysoko. Každopádně jsem chtěl celou jeskyni prohledat a pak už jen svou partnerku zavést na vybrané místo, které bude jednoznačně nejkrásnější. Co jiného by se pro Alfy hodilo?
„Jsem rád, že jsi s ní v kontaktu,” řekl jsem a mile se pousmál. Z mých dřívějších citů k ní nezbyla ani píď, ale přesto jsem s ní musel počítat. Coffin byl i její syn, i když bych si ho rád nechal jen pro sebe. To by bylo ale sobecké. Nic víc mi k tomu neřekl, ale vypadal poněkud unaveně. Nebo bych měl brát jeho zívnutí jinak? Třeba ho konverzace mezi námi nebavila, a to si většina vlků zívne. Povzdechl jsem si a zachumlal se do své srsti. Bylo tu docela chladno.
Řeč mezi námi uvízla na mrtvém bodě, takže jsem ji chtěl trochu probudit. „Byl jsi už někdy u Smrti nebo u Života?” zeptal jsem se zvědavě a usmál se. Mohli by mu pomoct s vrozenou magií.

Mladý vlček ještě něco dodal k Jihu. Nad tím jsem rázně a souhlasně pokýval hlavou. Copak bylo možné, že si takhle vlčice vymýšlí? Copak chtěla udělat dojem? To se jí tedy skutečně 'povedlo'. Protočil jsem panenky a tiše zamručel. Lháři jsou vážně všude...
„No počkej... Jak si můžeš být jistý, že trůn zdědíš právě ty?” poznamenal jsem a hravě se zazubil. Samozřejmě že to měla být provokativní otázka. Mírně jsem si z něj utahoval, ale teď jsem si nemohl pomoct. Navíc tu byla i Naomi, která se evidentně také snažila. Aspoň jsme toho s Taillou neměli moc. Ale na pozici Alfy jsem si samozřejmě nestěžoval. „Ani nevím, jak bych reagoval, kdyby nám tu nějaký tulák zabral jeskyni, noru... Kdyby si cokoliv přivlastnil. Měl bych nutkání jej vyhnat, i kdybych na to neměl právo,” řekl jsem vlastně trochu mimo mísu. Ovšem nikdy jsem se s nikým nepodělil o ten zvláštní pocit. Tenhle les jsem si přivlastňoval, i když mi nikdy nepatřil. Teď tomu ale bylo jinak a já právo vyhazovat cizí měl.
Překvapilo mě, že se už několikrát málem utopil. Nikdy jsem si nemyslel, že by měl Coffin takové nešťastné chvíle. Nikdy se o ně se mnou nepodělil. Vlastně to udělal až teď. Starostlivě jsem se zamračil a chápavě pokýval hlavou. „Prostě na sebe dávej pozor, hm?” poučil jsem ho a významně zvedl obočí. Nechtěl jsem, aby se mi utopil, nebo se mu cokoliv stalo. Už tohle jeho zranění mě vyděsilo a měl znovu štěstí, že vyvázl živý.
„Samozřejmě, určitě mám potřebu tě sledovat na každém kroku,” odpověděl jsem s ironií v hlase a usmál se. Nechával jsem mu volnost. Vždyť nemohl být pořád pod mou kontrolou a ochrannou tlapou.
Coffin mi vysvětlil, co se stalo mezi jím a Sayapem. Když mluvil, zamračil jsem se. Nechtěl jsem mít ve smečce rozbroje. Mohlo by to narušit celý chod. Takhle si hřát hada na prsou, konstatoval jsem v mysli. Nahlas jsem zatím nic neříkal, protože jsem všechny informace vstřebával. „Tady si určitě nic nedovolí. A jestli ano, má to u mě pěkně spočítané,” oznámil jsem. Napadnout syna Alfy, to přeci nemohlo znamenat nic dobrého. Navíc by určitě takovou drzost neměl, když tu ochraňujeme jejich potomky.
„Potkal jsi se někdy v poslední době se Stellou?” zeptal jsem se po chvilce ticha. Nezajímalo mě, co má bývalá partnerka dělá. Už dlouho jsem se o ní nestaral, nepotkal jsem ji, dokonce jsem ani necítil její pach, a to bylo vzácné. Jí bylo vždycky všude plno. Spíše jsem chtěl vědět, jestli o své potomky jeví nějaký zájem, nebo na ně úplně kašle.

Coffin mi vysvětlil, kdo to ten Vraždící Moučník je. Popsal jej jako tmavou vlčici s bílou skvrnou na čele. Zamyšleně jsem naklonil hlavu na stranu a rychle si zobrazil vlky, které jsem znal. Jih! hlesl jsem nakonec v myšlenkách. „Myslím, že tu vlčici znám, ale pod úplně jiným jménem. Představila se mi jako Jih. Mě už to bylo od začátku divné. Proč by jí rodiče dávali jméno pro samce?” vyslovil jsem svou myšlenku nahlas a po chvilce dodal: „Zjevně si ráda střílí z vlků.” Tehdy mě u jezera povalila a chovala se strašně divně. Právě proto jsem jí vyměnil za Saviora, který mě stejně po chvilce odpálkoval.
Dozvěděl jsem se, že Aranel se zabydlela u sousedů. „Máš po kom být silnější,” poznamenal jsem a šibalsky se usmál. Vlci byli sami o sobě silnější než vlčice, ale nechtěl jsem mu přeci kazit radost. „Rád bych jí někdy viděl a popovídal si s ní. Ví o tom, že jsme obnovili smečku?” zeptal jsem se ze zvědavosti. Její reakce mě sice zajímala, ale možná jsem jí ani nechtěl vidět. Vždyť jsme přebrali les po jejích rodičích a třeba nechtěla, aby zdejší smečku vedl někdo jiný.
„Musíš na sebe dávat pozor,” domlouval jsem mu a starostlivě si ho prohlídl. Vypadal už mnohem lépe, ale ranám bude ještě trvat, než se úplně zahojí. Právě proto jsem chtěl, aby tu Coffin chvíli zůstal. Nemohl se přeci dát na putování s ještě čerstvými zraněními. Chápal jsem, že nyní bude mít z vody strach, ale potřeboval ji jako každý živý tvor. „Ve všech vodách nežijí tak zlé ryby, ale pokud ti to bude vyhovovat,” zamumlal jsem a představil si kvalitu vody v kalužích. Znechuceně jsem pokrčil čenich a odfrkl si. Byl jsem až moc čistotný vlk.
Po chvilce se mě zeptal na to, co jsme si vlastně s Megan udělali. A já to už nechtěl vícekrát vytahovat, povzdechl jsem si a v hlavě si srovnal všechny věci. Sám jsem nevěděl, jak přesně to popsat. „No, myslím, že to mezi námi na chvilku zajiskřilo a ona ke mně cítila víc než jen kamarádství. Já pak ale konečně zjistil, co cítím k Taille a samozřejmě jsem jí dal přednost před Megan. Ona to asi bere jako křivdu, ale copak by nám to klapalo? S Tai jsem šťastný jako už dlouho ne,” vysvětlil jsem ve zkratce. Od toho incidentu už uběhl rok možná dva, takže jsem si už pořádně nevzpomínal. Nebyla to pro mě informace, kterou bych si pamatoval na celý život. Za to city k černobílé vlčici se safíry v hlavě a přívěskem mě úplně změnily. To by Megan mohla sotva dokázat.
Nad mou nepřímou narážkou na soukromý život mého synka se naoko začertil. „Ale kdyby něco, dáš mi vědět, že jo?” zaprosil jsem a nevinně se usmál. Nemohl mi mít za zlé, že chci poznat jeho případnou partnerku. Dál se zeptal, kdo všechno je ve smečce. „Sayap, Haruhi, jejich potomci, Naomi, Faelnir, Vločka a Ann. Je nás tu docela dost,” odpověděl jsem a samozřejmě nezapomněl na jeho tón, když vyslovil jméno načervenalého vlka. „Vy máte se Sayapem nějaké spory?” zeptal jsem se, protože tohle mohlo být hodně důležité. Pokud má někdo problém u mého syna, má jej i u mne. Většinou.

Nastalo mezi námi ticho. Přemýšlel jsem, nad čím asi můj společník přemýšlí. Do hlavy jsem mu samozřejmě lézt nechtěl, i když jsem měl potřebné dovednosti. Svou vrozenou magii jsem ovládal na profesionální úrovni! Samolibě jsem se ušklíbl a na pár sekund se zadíval do kamenné stěny. Z koukání do blba mě ale vyrušil Coffin. Věnoval jsem mu spokojený úsměv. Vážně bych nepřežil, kdyby se mi nevrátil ani on.
Hned ze začátku jeho vyprávění jsem se zarazil. „Vraždící Moučník?” povytáhl jsem tázavě obočí. Zřejmě nějaká přezdívka pro vlka, ale proč zrovna tato? Měla snad co dělat s povahou onoho cizince? Zmínil se i o vlčici podobné Megan. Zamyšleně jsem zastříhal ušima. Opravdu jsem nevěděl, jestli jsem jí někde potkal. „Zřejmě ji neznám, takže ti nemohu říct. I když to jméno mi je trochu povědomé,” odpověděl jsem na jeho otázku a omluvně se pousmál. Pod tímto popisem jsem si skutečně dokázal přestavit jen Megan. Docela mě překvapilo, že ještě neobjevil svou magii. Mírně jsem se zamračil a naklonil hlavu na stranu. Vždyť už byl téměř dospělý. „Aranel. Dlouho jsem ji neviděl. Jak se vlastně má?” optal jsem se na čistě bílou vlčici a krátce zavrtěl ocasem. Dalo by se říct, že od rozpadu původní smečky jsem jí neviděl. Nebo možná ano, ale už jsem si na naše setkání nevzpomínal. Další část vyprávění mi konečně sdělil, kdo mu zranění způsobil. Takové odůvodnění jsem vážně nečekal. Znal jsem jen takové ty mírumilovné ryby, které se před vlkem schovávají. Ale on se zjevně setkal s úplně jiným druhem. „Tak doufám, že příště se už od těch ryb budeš držet dál,” poznamenal jsem a znovu povytáhl obočí. Pochyboval jsem však, že by svůj život riskoval znovu a znovu. Po chvilce se zmínil o Megan. Zamračil jsem se a v očích mi zaplál ohníček zlosti. „Pokud má pořád vztek, ať si jej vylívá na mě, a ne na tebe!” řekl jsem rázně a povzdechl si. Vážně jsem nechápal, proč to pořád řeší. Vždyť už uběhlo tucet dní. Opravdu se k tomu musí pořád vracet? „Pokud na tebe byla hnusná, není to správná kamarádka, Coffine. Jistě se najde jiná, mnohem přátelštější vlčice. A kdo ví, třeba nezůstanete jen u kamarádství,” poslední větu jsem spíše zamumlal, ale stejně mi bylo rozumět.
Zeptal se, co jsem po tu dobu dělal já. Nad jeho následující poznámkou o Taille jsem se pobaveně uchechtl. „Nečeká. A pokud ano, tak ne se mnou,” začal jsem a zhluboka se nadechl. Byl jsem si jistý, že mě Tail nepodvádí. „Vlastně se toho nic moc neudálo. Jen jsme s Naomi a pár dalšími vlky zachraňovali tvou nevlastní tetu ze spárů Bahňáka. Pak jsem se nějakou dobu motal na jihu, a pak se vrátil zpátky na sever. Po strašně dlouhé době jsem viděl Taillu a od té doby tvrdnu tady v lese,” řekl jsem ve zkratce a při poslední větě se spokojeně usmál. Nevadilo mi to. Zázemí mi dokonce chybělo.

Zhluboka jsem se nadechl a na moment se schoval do prohlubně úplně celý. Zkoušel jsem, jak by se v ní spalo. Špatné to rozhodně nebylo, ba naopak. Slastně jsem přivřel oči a spokojeně jsem zamručel. Bylo mi fajn. Takový relax mi opravdu chyběl.
Jakmile ale Coffin promluvil, rychle jsem vykoukl a položil si hlavu na nejvyšší okraj. Zbytek těla jsem měl v prohlubni. Zastříhal jsem ušima a lehce se usmál. Vypadal mnohem lépe, dokonce mu bylo i do povídání. To jsem vždycky uvítal. Se šibalským úsměvem na tváři jsem mu sdělil, jaké 'výhody' by ve smečce měl. Nechtěl jsem jej schválně upřednostňovat před ostatními členy, ale stejně bych to nevědomky dělal.
Vlček se znovu rozmluvil, tentokrát však odpovídal na mou otázku. Šťastně jsem se zazubil a ocas se mi rychle rozkymácel z jedné strany na druhou. „Nebudeš zátěž! Až se úplně vyléčíš, určitě se můžeš vydat na cesty. Budeš se mít kam vrátit,” odpověděl jsem ve zkratce a už ho považoval za právoplatného člena smečky. Vyskočil jsem na nohy a popošel blíže k němu. Spokojeně jsem zavrněl a přivřel oči. Do hlavy mi ale vlétla vzpomínka na Whiskeyho. Trochu jsem se zarazil a od Coffina se oddálil. „Řekneš mi ale až budeš chtít vyrazit, že? Nerad bych si o tebe dělal starosti,” dodal jsem rychle a vážně se mu podíval do očí. Nechci přijít i o něj...
Rozhlédl jsem se po jeskyni. Ještě jsem se to tu pořádně neprozkoumal, ale určitě se tu najde místo, kde se zašijeme jen my, Alfy smečky. To mě přivedlo zase na téma, že má partnerka je pryč už docela dlouho. Znepokojeně jsem zastříhal ušima a podíval se opět na Coffa. „Od našeho posledního shledání už uběhlo docela dost dní. Povídej, co jsi mezitím zažil?” zeptal jsem se, aby řeč nestála. Samozřejmě mě zajímalo, co po tu dobu dělal, koho potkal a jestli už má nějakou vlčici. Na to jsem se jej ale nechtěl zeptat přímo. Kdyby nějakou měl, řekl by mi to, že jo?

// Omlouvám se za zdržení, nebyl čas

Hned jak jsem zajíce položil Coffinovi před čenich, pustil se do něj. Na tváři mi tím vykouzlil šťastný úsměv. Konečně potravu neodmítl. I když jsem pořád nechápal, proč se nenajedl už ze Sayapova úlovku. Jen jsem nad tím pokrčil rameny a nechal všechno plavat. Důležité bylo, že měl v sobě nějaké živiny. Potřeboval jsem, aby se úplně vzchopil a já se přesvědčil, že mu už nic jiného není. Nic zlomeného neměl, protože byl schopný chodit.
„Samozřejmě že ano! Vždycky tu jsi vítaný,” odpověděl jsem a usmál se. Vzpomněl jsem si na Leighton, které jsem tvrdil, že ve smečce je momentálně plno. Ale když se jednalo o Coffina, mou rodinu, chtěl jsem udělat výjimku. On sem přeci patří, zato hnědá vlčice byla cizí a zřejmě i nováček. Nad jeho další otázkou jsem se pobaveně zazubil. „Budeš ochraňován smečkou jako každý člen. A individuální výhody? To bych se musel na chvilku zamyslet,” řekl jsem zprvu a sklonil hlavu ke studené podlaze. Přivřel jsem oči a začal si v hlavě řadit všechny aktivity ve smečce. „Určitě bys měl v budoucnu vyšší postavení. Chci říct, že bys jej získal snadněji než nějaký nový vlk. Tobě můžu za každých okolností věřit a smečku bych ti s klidným svědomím svěřil, kdybychom se Tail chtěli někam projít a odpočinout si od povinností,” dodal jsem po chvilce a usmál se.
Spokojeně jsem si lehl do vyhloubeniny a hlavu položil na nejvyšší okraj. Na Coffina jsem přeci chtěl vidět. Zvenčí jsem slyšel nějaké hlasy, ale nevěnoval jsem jim tolik pozornosti. Konečně jsem měl možnost si odpočinout a před jeskyní se zjevně nedělo nic špatného. To bych slyšel vrčení a na něj bych určitě zareagoval. Čekal jsem, jak se vlček rozhodne. Samozřejmě na mě musel vidět, že kdyby tu zůstal, udělal by mi tím neskutečnou radost.